Daniela Drtinová: Jsou Češi xenofobové, nebo jen umějí rozlišovat? Má se mluvit o všem bez hranic, nebo je na místě dodržovat jistou míru politické korektnosti? Protiklady a diskuzní nuance s klimatologem a popularizátorem vědy Václavem Cílkem. Vítejte v DVTV.

Václav Cílek: Dobrý den.

Daniela Drtinová: Je správné, když známé osobnosti a veřejně činní lidé mluví o uprchlících a migraci, často o těchto věcech nemají příliš hluboké povědomí, nebo nějakou speciální, specifickou kvalifikaci a varují třeba před násilím, právem šaría a podobně?

Václav Cílek: Víte, ono není nad to mít jako osobní zkušenost orientálního světa. Já jsem si říkal, proč jako blbec jsem se zamotal vůbec do diskuzí o uprchlících, ale pak jsem si procházel svý věci a vlastně já o tom píšu od toho roku 2002 nebo 2003. A to nikoliv proto, že bych byl tak chytrý a prozíravý, ale protože prostě cituju ty studie, které se nedostaly do většiny médií. A zároveň, víte ono není doopravdy nad to, mít znalost jednak toho otevřeného krásného, jako mystického, kouzelného prostě orientu, ale zároveň ten svět je, my bychom ho nazvali možná licoměrný nebo proradný, ale to je hodnotový, to jako není na místě, prostě když žijete v poušti nebo v polopoušti, máte jiný mechanismy přežívání. Jako musíte se mnohem více ohánět, je ve vás mnohem větší tvrdost, že jo. A právě tu tvrdost, takovou tu velkou touhu přežít, proti který my máme v současné době máloco postavit, tak to prožijete na místě prostě u těch lidí, který musejí přežívat v šílených podmínkách den co den.

Daniela Drtinová: A kdy se šíří potom třeba jako teď tady společností strach a xenofobie, tak neměli bychom v takových situacích vlastně dodržovat něco jako poučenou zdrženlivost? Nemluvím o cenzuře, ale o odpovědnosti za slova, která mají obrovskou sílu a která mohou se potom proměňovat v lidech v negativní emoce?

Václav Cílek: Víte, to je otázka, kde ta mez je. Jo? Pro mě ta mez je o tom, že třeba jsem nikdy nemluvil o množství znásilnění, protože to je vždycky hrozně citlivá záležitost. Nemluvil jsem o těch výzkumech, jak dalece, co dělá IQ v muslimské komunitě v Belgii, když sňatky se odehrávají v rámci jedné rodiny, protože se snaží udržet peníze prostě majetek vlastně v rámci rodiny. Tady je doopravdy ta mez, kde doopravdy ty emoce začínají vlastně fungovat a tam se mi jako jít nechce.

Daniela Drtinová: Tam máte nastavenou tu hranici té své vlastní...

Václav Cílek: Ano.

Daniela Drtinová: Vlastní politické korektnosti?

Václav Cílek: Ano, tam, ano, tam já mám nastavenou svoji hranici toho, že slovo, o kterém si myslím, že mělo zaznít, už má šanci být zneužito, nebo se posunout prostě směrem do nenávisti.

Daniela Drtinová: To znamená, že nejdete do těch rodin, do toho, co se děje potom už v rámci jakoby těch rodinných skupin?

Václav Cílek: Ne, bojím se rozvířit v tomto případě, takovou tu nepěknou jako agresivní představivost a živit ji. Protože stejně nakonec tam pravděpodobně nezůstane nic jiného v Evropě, v Čechách je to trošku jiné než žít s tím islámem nějakým způsobem pohromadě a vytvořit nějaký nový typ společnosti a ten nový typ společnosti se nejvíc ze všeho asi, to je zase hrozně zajímavé, by měl podobat, já si myslím, tomu Španělsku před reconquistou. A když se podíváte na historiky, který píší vlastně o tom, co se dělo v tom Španělsku před reconquistou, jak žili společně křesťani, Židé a muslimové, často se o tom bavíme, tak vlastně zjistíte, že žili tak, že si vytvořili své vlastní ostrovy, své chráněné ostrovy a velmi přesně definovali, co se může dít. To znamená, tam docházelo k tomu, že třeba španělští katolíci až fanaticky začali mluvit velmi špatně o Mohamedovi a Chalífovi, prostě islámskýmu svýmu nezbylo nic jinýho než je přísně potrestat, nebo je potrestat smrtí. Ale ty muslimové se to tehdy snažili oddalovat. Jo, jako domlouvali jim, jako nedělejte to, musíme s vámi udělat to a to. Že si byli vědomi toho, že jak snadno rozbouříte tu sociální hladinu v té dané zemi.

Daniela Drtinová: Ono to taky ale historicky nedopadlo úplně dobře. A vy, když mluvíte o apokalyptických scénářích a o konci světa, tak je otázka, jestli vlastně to, o čem mluvíme teď, založí nový typ společnosti, anebo jestli se naopak právě mohou naplnit i tyto scénáře.

Václav Cílek: No víte, já pokud mluvím o konci světa, tak mluvím o konci světa tak, že konec světě už byl, to už jsem řekl vícekrát a že nestojíme před koncem světa fyzickým, ale před koncem světa jaký jsme ho znali. To znamená, že stojíme před transformací. A to, co mě zajímá, je nikoliv ten konec, ale to, co přežije, ono se to nedá říct, to, co se posune do budoucnosti.

Daniela Drtinová: Novinkám.cz řekl Štěpán Kučera, že kazatalé apokalypsy mohou být za jistých okolností stejně nebezpeční jako sucho nebo válka. Z toho co mi ale říkáte, je asi velmi důležité, jak si to lidé vykládají. Když mluvíte, když nastiňujete nějaké apokalyptické scénáře, ale vedle toho stojí transformace světa, to je možná úplně jiný proces než konec jako takový, tak je otázka, jestli vlastně vaše slova třeba v lidech nevyvolávají úplně jiné reakce a třeba i nelogický strach?

Václav Cílek: Víte, já když se zamýšlím nad touhle tou společností jakoby evropskou, tak já z toho mám doopravdy ten pocit, že máme ty velmi staré, velmi hluboké emoce, že doopravdy my Češi, kteří vlastně z islámem nemáme prakticky žádnou zkušenost a těch pár muslimů, co tady máme, jsou prostě většinou jako doopravdy jako nadprůměrně hodní lidé, takže reagujeme na nějaký archaický strachy. A jaký to byly strachy? Třeba Vídeň je obležena, že jo, od Turků, koneckonců stalo se to minimálně dvakrát, a my se bojíme, co se stane, když Turek vtrhne prostě do české kotliny. Takže si myslím, že doopravdy tady existuje nějaké, nějaké hluboké podhoubí. Já to vnímám jakoby zatopená jeskyně nějakého nevědomí. A v tom jsou takové ty stojaté vlny těch starých emocí. A teďka ještě jako existují ty pokusy toho Deana Radina, ze Stanfordu a odjinud, že jo, a on měřil fenomén, kterému říká propojené mysli. A takový základní experiment je ten, že vám běží generátor náhodných čísel a zároveň počítač zpracovává poměr sudých a lichých čísel. A teďka v okamžiku, kdy se ve světě něco děje, třeba je to fotbalový zápas nebo je to vynesení rozsudku, tak se ukazuje, že se najednou prudce změní ty poměry, že jako kdyby doopravdy se rozkývala ta hluboká psyché, to Jungovský nebo Freudovský nevědomí nebo podvědomí v nás. To znamená, já to beru tak, že mnoho našich postojů vlastně určují nejdříve emoce, ty pak rozhodují o tom, jak je rozumově zpracujeme a že zároveň ty mysli jsou propojené a že to, co si myslí, nebo to co prožívají třeba Němci, Rakušani, nebo Srbové nebo Poláci, se vlastně odráží i v nás.

Daniela Drtinová: No a je správné ty staré archaické emoce hluboko zasuté v nás vyvolávat a vynořovat na povrch sílou těch slov, kterou zkrátka mnozí mají a nebo o nich nemluvit a tím pádem vlastně nechat lidi i v tom, co nechtějí slyšet a oni evidentně chtějí být dál zavřeni v té své iluzi a bezpečí?

Václav Cílek: Víte, jak kdo. Jako zaprvé, ty emoce, ať už o nich mluvíme nebo nemluvíme, tady prostě jsou a můžou být jako snadno aktivovány. A někdy jako úplně jako nepochopitelným způsobem. Jsou etnika, nebo oblasti, kde tohle historické povědomí, ale ono to nemusí být historie jako to, co se stalo, ale historie jako mýtus, jsou hluboce zakořeněné. Srbové, bitva na Kosovu poli, šíité, do dneška, když jste mezi šíity a oni vzpomínají na Alího, kterýho zabili prostě v 7. století, tak to je jakoby se stalo před několika málo lety. To znamená, jsou doopravdy krajiny, kde ty staré hluboké emoce jsou vlastně přítomny neustále. A my Evropani, jak jsme se odtrhli, jak se díváme do té budoucnosti, tak jsme na ně většinou vlastně zapomněli. Ale jsou tady a můžou být aktivovány a je teďka otázka, jestli teda jak s nimi zacházet a já si myslím, že s nimi musíme zacházet tak, že si kriticky uvědomujete, co v sobě vlastně nosíte, co v sobě člověk má.

Daniela Drtinová: Každý jedinec? /nesrozumitelné, souzvuk hlasů/

Václav Cílek: A já myslím, že přes to sebepoznání to asi nejde tohle.

Daniela Drtinová: Jak to myslíte?

Václav Cílek: Přes sebepoznání. To znamená když sama vnímáte, jak podléháte třeba agresivitě. Jo? To je...

Daniela Drtinová: Jakože bez toho to nejde. Bez sebepoznání.

Václav Cílek: Bez toho sebepoznání. Ano, ano.

Daniela Drtinová: Podle vás Češi xenofobové nejsou?

Václav Cílek: Podle mě...

Daniela Drtinová: Jak si tedy vysvětlujete ty veskrze negativní reakce a emoce?

Václav Cílek: Ano, heleďte se, jako pochopitelně každý národ je xenofobní. Já si pamatuji na spolužáka Šance, který byl z Chotěvic, ale z horního konce a oni doopravdy neměli rádi lidi z dolního konce. Jo, to je jako typické jako, jako příklad, řekl bych jako xenofobie v rámci Chotěvic teda v Podkrkonoší. A tohle funguje pochopitelně na mnohem větší škále. Ale já jsem se chtěl jenom vlastně ohradit proti tomu, jak ty Češi, jsou třeba z Německa a tak dále, nazýváni xenofoby, ale když se podíváte, kolik je u nás cizinců legálně, cizinec je člověk, který se narodil mimo danou zemi, je to dejme tomu 450 tisíc, dalších 150 tisíc je tady nelegálně, takže jsme na nějakých 6 % cizinců u nás a v podstatě bez problémů. A když se podíváte na části Prahy, třeba konkrétně Praha 11, pokud si správně pamatuju čísla, tak tam žije zhruba 90 tisíc lidí a existuje tam zhruba 30 tisíc lůžek navíc v nájemních bytech, nebo pronajímaných bytech, že jo. Z těch 30 tisíc jsou nějaký firmy z Moravy a nějaký studenti, ale zhruba 15 tisíc jsou pravděpodobně cizinci. To číslo přesně nikdo nezná. To znamená už dneska v okrajových čtvrtích Prahy máte třeba 15 - 17 % cizinců. Tohle si málokdo uvědomuje. A jaký je výsledek? No, nijaký. Jako všecko běží v podstatě jako v pořádku. Jo?

Daniela Drtinová: To je zvláštní. Proč tedy potom se vyvalila taková hluboká vlna negativní emoce směrem k muslimské migraci?

Václav Cílek: Ano, já myslím, že je tady doopravdy, jako máme tu historickou zkušenost vztahu k islámu. Máme zkušenost, že kam vstoupil islám, tam většinou zůstal. Historikové uvádějí vlastně, že islám se stáhnul jenom z Krymu, ze Sicílie a z jižního Španělska a jinak vlastně tomu islámu je doopravdy dána ta tendence expandovat. S tím křesťanstvím na sebe naráží. Vlastně logickým způsobem, protože jak islám, tak křesťanství mají ten misionářský rozměr. Prostě běžte a šiřte víru. To znamená v tom islámu je doopravdy hluboce, my už to dneska máme v té postkřesťanské společnosti jako otupené, jo, ale v tom islámu je ještě doopravdy ten náboj, když žijete ve čtvrti v Rotterdamu, tak prostě za ten rok třeba obsadit to o ulici dál, to znamená ta stálá expanze. A my tím, jak jsme, já si myslím, vnitřně slabí, protože jako křesťanství jsme víceméně buďto ztratili nebo odložili, že jo, nebo tak, ty, nebudeme se bavit o hodnotách, jo, takže v této chvíli máme tu svoji spotřební společnost a o tu se bojíme a mohli bychom o ní přijít pod přílivem něčeho nového, neznámého a cizího.

Daniela Drtinová: Dá se tedy říct, že co bylo za středověku křesťanství, to je teď islám? Dá se říct, že jsme evolučně dál a pokud to tak je, jestli mohou takto různě vyspělé skupiny a myslím třeba právě různě vyspělé v té duchovní oblasti nebo v mentální nebo jakoby v rámci těch hodnot, tak jestli mohou takovéto skupiny lidí žít vedle sebe skutečně dlouhodobě v míru a v pokoji?

Václav Cílek: Jo, já se k tomuhle vrátím, ale pojďme si jako udělat jasno. Jak dobře se sžili Vlámové a Valoni? Jo? Vždyť ta Belgie jako hlavní stát Evropy se málem před několika roky rozpadla, že jo. Jak splynula maďarská komunita na Slovensku se slovenskou komunitou? Co udělala srbská komunita, kolik staletí přežila nebo řecká v Budapešti? Co se stalo s řeckou komunitou v Turecku, v Malé Asii, vždyť tam přišli nějakým 7. století před Kristem od roku 1000 tam žijou společně s Turkama, jo a celý to končí vlastně tou velkou tragédií oboustrannou v roce 1922. Jo, to znamená v mém pohledu ta budoucí Evropa nebude ta Evropa víceméně splynulá a splývající. Ale bude to etnické souostroví, kde doopravdy bude nesmírně jako, jako důležité definovat ty vztahy na těch hranicích. Ale pravděpodobně každá komunita půjde jako, jako vždycky historicky do, bude mít snahu vytvářet si své vlastní právo, svoji vlastní spravedlnost. A v okamžiku, kdy některá z těchto komunit, Češi, Němci, vždyť jsou tady jako ve velké míře od 13., respektive od 16. století, kdy jsme splynuli? No, známe to, nebudeme se vlastně do tohohle pouštět, a to žijeme vedle sebe, to máme téměř identické DNA, jo, Izrael a Palestinci, jo jako těch příkladů bychom vlastně našli, našli vlastně mnohem víc. Ale v okamžiku, kdy některá z těhle komunit má pocit, že je šizená, tak má vždycky snahu po sebenaplnění. Češi a Slováci, že jo, jako z českýho pohledu nám bylo dobře, slovenská menšina to vnímala tak, že doopravdy mají nárok a právo, aby si určovali svoji vlastní historii, svá vlastní pravidla, svoji vlastní cestu dějinami, řekl bych.

Daniela Drtinová: A mohou tedy potom ta etnická souostroví, která tady podle všeho v Evropě vzniknou, žít dlouhodobě v pokoji a klidu spolu? Vzpomeňme na Isabelu Kastilskou. Historicky to zkrátka úplně nesedí.

Václav Cílek: Ano, myslím si, že můžou spolu žít dlouhá desetiletí nebo staletí a obohacovat se, ale v okamžiku, kdy přijde krize nějaká, může to být ekonomická krize, víte, vlastně třeba v té Francii, a já to sleduju skorem nejvíce, je taková nejhorší noční můra ta, že stát nebude mít na sociální dávky. A začnou se bouřit arabská předměstí. Jo, to znamená v okamžiku, kdy dochází do nějaké složitější ekonomické situace, kterou mimochodem očekávám i taky díky klimatickým změnám a všemu ostatnímu, tak pak se to soužití stává problematickým. A ono už teďka je, jo, když si, já nechci navrhovat, abychom si udělali soutěž s Němci, kdo je větší xenofob, jo, ale jako narazili bychom na tvrdého soupeře, protože i ti Němci mají dneska podle statistiky ministerstva vnitra více jak 800 útoků na ubytovny a nebo prostě proti, proti domům přistěhovalců. Jo? Tady doopravdy se, jak to mám říct, víte, já kam přijdu, tak se lidé ptají na uprchlíky, jedu ve vlaku a je o tom hovor, potkám se s kamarádem, kterého jsem neviděl půl roku a místo toho, abychom si vyprávěli o rodině, tak on se mě zeptá, jak moc vážná situace je. Tady doopravdy tý hluboký psyché se něco Evropského dotklo a je to doopravdy jedno z rozhraní.

Daniela Drtinová: No a co říkáte těm lidem, kteří se vás na to ptají, jak vážná ta situace je?

Václav Cílek: Och...

Daniela Drtinová: Abychom si nelakovali skutečnost narůžovo?

Václav Cílek: Situace bude vážná podle toho, kolik lidí sem ještě přijde. A jak dalece se nám právě podaří udržet od samého začátku ten typ toho sociálního smíru. Jo a tady je vlastně hrozně těžký říct, co je ta korektnost, jo? Ta korektnost je někdy to, že slovy zastíráte realitu. Jo, to znamená, já si myslím, že chce být jako velmi realistický, ale přitom jako mít respekt vůči té situaci. Ono se to dobře říká. Já myslím, že to skorem jako nefunguje. A mimochodem, když jsme na tom Blízkém východě, tak se tam doopravdy potkáváte s komunitami, konkrétně islámskými, který jsou ty děti od mala jsou živený nenávistí vůči křesťanům prostě. A když se podíváte na čísla, kolik křesťanů zahynulo, nebo bylo nuceno odejít vlastně z Iráku, tak se normálně mluví o genocidě a křesťané v Iráku prostě říkají: ano, my jsme teďka jako na řadě a další na řadě jste vy. A když se podíváte na vývoj té situace, jak jsme se před několika roky teda bavili, nebo já jsem psal o těch uprchlících a celkem nikoho to nezajímalo, že jo, tak jaká jsou jako další velká rizika, která já vidím. První věc jsou Koptové v Egyptě. A ono jich je tam nějakých 10, 12 milionů možná, možná i víc, jo a když jste v Egyptě, tak vnímáte ale i v Indii hrozně moc lidí na jednom místě. A to je, jako když je to u zvířat, tak to nakonec skončí prostě nějakým pogromem na nějakou menšinu, na někoho, kde si můžete dovolit vlastně. Jo? Takže jako otázka je, jeden z odhadů, byla taková konference právě o křesťanech na Východě, jo, kdy to bude v Egyptě problematické, tak třeba za 5 let, že jo. Další věc, které já se jako obávám, já tady nechci, rozumíte, tohle to nejsou apokalyptický...

Daniela Drtinová: Já tomu rozumím, ano.

Václav Cílek: Scénáře, jo, tohle...

Daniela Drtinová: V tom asi je důležité popsat tu realitu a potom s ní pragmaticky pracovat, neděsit se. Nejhorší je strach vyděšením, to je pravda, ale na druhou stranu asi...

Václav Cílek: Jo, jo, jo...

Daniela Drtinová: Lidé by měli mít informace a pak si je pragmaticky vyhodnotit a...

Václav Cílek: Jo, jo, jo. Víte, jako další věc, kterou já jako sleduji, jsou ceny ropy, protože o cenách ropy panuje dvojí názor. První je ten, že ropy byl přebytek, protože státy měly dluhy a potřebovaly hodně vyvážet a hodně prodávat, že jo, takže ceny spadly dolů. Menší část lidí od samého začátku říkalo: ceny ropy jsou nízké proto, protože se domluvila Saúdská Arábie a americký Departemen of Energy a snížily ceny ropy tak, aby podtrhly Rusko vlastně. Jo, protože Rusko je doopravdy, počítalo s tím v tomhle roce, že bude ropu prodávat za 95 dolarů za barel a prodává ji třeba za 45, nebo něco takového. Je doopravdy otázka, kdy Rusku začne docházet dech. A v okamžiku, kdy mu začne docházet dech, ale tak k nám můžou začít přicházet lidé třeba z Ukrajiny, protože zhruba milion Ukrajinců, se uvádí, já nevím nakolik ty čísla jsou přesná, odešlo do Ruska. Můžou sem začít přicházet Afghánci, to je má skorem největší noční můra, prostě jsou Afghánci a otevření východní migrační trasy, které jde přes Rusko, by prostě někdo v Rusku, pan Putin nebo někdo, může říct, ano, prostě zlý Západ nám snížil ceny ropy, tím pádem napůl zničil Rusko, my teďka migrací zničíme, zničíme kus Evropy.

Daniela Drtinová: Proč Afghánci jsou vaše noční můra?

Václav Cílek: Afghánci jsou, ano, noční můra proto, protože klimatická změna je tam velice výrazná, protože množství lesa pokleslo na 10 % množství, nebo množství stromů, jaké tam bylo před sovětskou invazí, jo, dílem to vykáceli kvůli partyzánům a dílem ty lidi, který prostě by jinak zmrzli, si vykáceli zbytek lesa. Noční můra je to proto, protože Afghánci zažili několik velkých such a přitom průměrné srážky byly maličko nadprůměrné. To je právě tím, že už tam není ten les, jsou tam splachy půd. V několika provinciích už teďka je hladomor. Oni tam teda průběžně několik jako let, ale akorát se o tom moc nemluví. Nebo ty lidi neumřou hladem, ale umřou na nějakou jinou chorobu. Takže se, ani se tam lékaři vlastně k tomu nedostanou. A taky, že porodnost vdané afghánské ženy je nad 5 dětí teda. Jo? Takže je to země, která je krutě prostě zkoušená v posledních desetiletích. Je mi jí jako doopravdy jako líto, je zkoušená z mnoha stran. A zároveň Afghánec, když se dá prostě na pochod, jo, zase musím říct, že ty Afghánci, který jsem potkal, byli hrozně milí lidi, hrozně rád na ně vzpomínám teda, jo, ale Afghánec, který vycvičený 30 roky válek, nebo 100, nebo 150 roky válek, když se to vezme k těm Britům, že jo a tak a z té své polopouště nebo z vysokých hor prostě dá na pochod přes to Rusko, tak ty lidi doopravdy jsou, jsou tvrdošíjní, mají silnou vůli přežit.

Daniela Drtinová: Jsme tedy evolučně dál? Dá se říci, ta má otázka před tím, kterou jsem kladla...

Václav Cílek: Historická, ano...

Daniela Drtinová: Že co bylo za středověku křesťanství, to je teď islám?

Václav Cílek: Víte, mně se nelíbí to evolučně dál, protože to vytváří pocit nadřazenosti. Jo? Pro mě je to tak, že já když si srovnám některý takový ty doopravdy ošklivé partie z Koránu o vybíjení lidí, tak ty paralelní partie jsou ve Starém zákoně. Ale křesťanství tím, jak je teda, jak má za sebou delší historii, tak má ten Nový zákon, který maličko vyrušuje, nebo rozhodně zjemňuje, když si čtete ty žalmy o tom jako vyhlaďte je jako do posledního dítěte a tak dále, že jo, takže ten Nový zákon tohle celý zjemní. A v islámu není nějaký nový Korán. Tam jsou ty súfiové, z nichž většina jsou jako, jako, jako mimořádný jsou jako doopravdy jako laskavý a tak a v těch neklidných dobách, v dobách, kdy jde o život, vždycky vyvstávaj ty interpretace, ty nejtvrdší, ty nejbojovnější. Víte, já jsem poprvé do mešity vešel někdy v 15 nebo v 16 letech, bylo to v egyptské Alexandrii a do dneška na to vzpomínám, že jsem doopravdy byl jako zaražený, jako řekl bych velebností toho náboženství a oni nám tehdy rozdávali takový malý brožurky Islám, náboženství lásky. To byla, jo, já už třeba to bylo v těch 70. letech, rozvoj ekonomický, všecko vypadalo pěkně, Egypťanky chodily v takových minisukních, že české ženy si to ještě vůbec neopovážily prostě v tom chodit a vůbec nikdo by nepředpokládal, že se to celý prostě za těch, jo, 50, 40, 50 let vlastně vrátí do téhle polohy, která je radikální. Ale víte, oni ty radikálové nikdy dlouho nevydržý. Jo, jako radikální Husiti, nebo radikální komunisti u nás, to bývá záležitost 10, 15, 20 maximálně 30 let a ta další generace už to, už to odvrhává. Těm klukům muslimským v té Sýrii je doopravdy zatěžko chodit pětkrát denně na modlitbu, nebo bylo v době, kdy jsem tam, když jsem tam byl. Jo, to je ta, ta většinová, většinová záležitost. Proto si myslím, že i ten, že ten islám částečně, bude-li ekonomika jakž takž šlapat, přemůžeme, a to nikoliv křesťanstvím, ale tím hegonismem, tím konzumem prostě, jo, a takhle a pochopitelně ty, ty starý muslimové jsou si toho vědomi stejně jako naše starší generace si je vědoma toho, jaký vliv na nás mají třeba tablety nebo tak.

Daniela Drtinová: Ještě jedna věc. Karel Janeček řekl Roklenu 24, že lidstvo lze uživit, stačí zvýšit efektivitu z dnešních 21 % na 42 %. A když se to podaří, že to přinese nový začátek. Konec citace. Je v tomto nějaká naděje? Může toto právě souviset s tou transformací světa, ochotou dělit se o zdroje, zajímat se o lidi v chudší části světa, pracovat víc ve prospěch celku?

Václav Cílek: Ano, má vize je taková, že dojde k několika vlnám vymírání v různých částech světa, že budeme, že všem lidem nebudeme moct pomoct, že budeme do hloubi duše otřeseni a že se začne vytvářet prostě nový svět. Ten bude mít některý lepší stránky, některý horší stránky. S potravinami to dneska vypadá tak, že potravin je dost pro celé lidstvo při správné distribuci, ale velké množství potravin na Západě okolo 30 % se vyhazuje, ale v těch chudých zemích až 50 % potravin zničí škůdci. Jo, to znamená, už teďka při dobrý distribuci potravin je možný nakrmit celý svět.

Daniela Drtinová: Tak to je optimistické. Optimistický závěr. Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.

Václav Cílek: Na shledanou.