Daniela Drtinová: Herečka, držitelka pěti Českých lvů Aňa Geislerová, které vyšla první kniha P. S., deníkové zápisky o smyslu života, je hostem DVTV. Dobrý den.

Aňa Geislerová: Dobrý den.

Daniela Drtinová: Knížka je vyprodaná, není to i pro vás překvapení? Přece jen jsou to sloupky, které už jednou vyšly v módním magazínu.

Aňa Geislerová: No, je to pro mě příjemný překvapení. Zároveň mě mrzí, že nestihneme dotisknout do Vánoc, ale budou, knížky budou, dotiskneme je. To jako je to radostný.

Daniela Drtinová: Jak si úspěch vysvětlujete, jméno Aňa Geislerová zkrátka táhne? Já nezpochybňuju tu knihu, ale zkrátka už to vyšlo.

Aňa Geislerová: Mám tedy tu sebedestruktivní povahu, že na jednu stranu si říkám, tak asi se to lidem líbí a ta část mě se raduje a je šťastná. Ta druhá, temnější Aňa říká: No jo, to je celý jenom marketing, to je jenom, prostě jste udělali likvidační kampaň a ty lidi nemají šanci tomu uniknout. Ale já spíš snad se budu brát pozitivně asi. Je to, nevím, to potěší. Je to takovej hezkej dárek.

Daniela Drtinová: Když se o vás někdo zmíní, často jsem si toho všimla, tak se často objevuje, že vy jste mezi mladými herečkami v Česku…

Aňa Geislerová: Já jsem ještě mezi mladými herečkami?

Daniela Drtinová: Je pravda, že když jsem se o tom teď bavila s kamarádkou mojí, tak ona říká, no, my jsme přece jen trošku střednější…

Aňa Geislerová: Už jsme trošku nad těmi mladými.

Daniela Drtinová: ...v té střednější generaci, dobře, tak mezi herečkami střední generace. Podle mnohých jste v podstatě jakoby jediná, která unese takový ten název nebo jméno "hvězda" v tom západním střihu. Mě by zajímalo, to už je taková jednohmotná hra v tom podvědomí, jestli si tohle uvědomujete, a jestli třeba v tomto kontextu se to nějak střetává s vašimi kolegyněmi, nebo třeba i s kamarádkami herečkami?

Aňa Geislerová: Tak to nevím opravdu, jestli se to s něčím střetává, tak za mými zády asi. Nevím, já tady ten aspekt jako, jednou se mě ptala moje dcera, jestli jsem celebrita. A já na to vždycky říkám, já nejsem, Stelinko, celebrita, já jsem spíš hvězda, protože jak někdo řekl moudrej, že není problém být známý, ale je trošku jakoby těžší stát se slavným a někde jim tam jakoby nějak ulpět, já nevím, zase možná plácám, ale já tady s tím, já myslím, že to musíte znát i sama. Člověk, který s tím pocitem nežije, vás taky poznávají lidi na ulici a vlastně je to něco, co člověk sice vnímá, ale zároveň se to snaží nevnímat a já to mám stejně, jo. Jako jsou samozřejmě chvíle, kdy vím, že můžu to lehce použít a jsou chvíle, kdy vím, že mi škodí v nějakých takových těch běžných situacích jako, ale prostě je to součást mýho života, tak to tak nějak beru.

Daniela Drtinová: Tahle výjimečnost asi herce a umělce trochu posouvá do izolace, do samoty. Když člověk jde vysoko, tak už většinou jde sám, nebo to tak není?

Aňa Geislerová: Jo takhle vy jste to myslela, jakože jsem jako, jako, tak to se teda vůbec, to se teda vůbec necejtím výjimečně, to ne, to ne zase. Já myslela jenom takový ty otázky…

Daniela Drtinová: Takže ta jemná hra…

Aňa Geislerová: ...toho poznávání na ulici.

Daniela Drtinová: ...té hvězdy se tedy neodvíjí v tom podvědomí vašem, anebo tedy i ve vašem okolí?

Aňa Geislerová: Nevím.

Daniela Drtinová: Nejdete sama, nejdete sama tou branží?

Aňa Geislerová: To ne, tak vždyť já jako, co bych já sama zahrála, kdybych neměla ty štáby a režiséry a ty nabídky. Vždycky říkám, moje sláva záleží na tom, jestli mi někdo zavolá nebo ne. Jakože hrát se nedá do šuplíku, jo. Mohla bych v kuchyni, že jo, hrát různý dramata, ale kdyby nebyl k tomu režisér, film a celá ta věc okolo toho, tak já jsem prostě jenom ta paní z kuchyně.

Daniela Drtinová: Tak se zeptám ještě jinak malinko…

Aňa Geislerová: Ale pozor, já řeknu, já nedělám, já jako zase taky nehraju na falešnou skromnost, to ne. Já si jako dokážu užít pozornosti, já jsem si vědoma, že jsem se někam třeba jako dopracovala v tý mojí kariéře, ale není to zase, že bych jako jenom na základě toho, že bych jako, si myslím, že v životě jsem, bych nepoužila větu "víte, kdo já jsem" nebo něco takovýho, to se mě opravdu netýká.

Daniela Drtinová: No ale vnitřně to víte?

Aňa Geislerová: Vnitřně vím, že pracuju fakt dlouho a že jsem se dostala někam daleko a že zkrátka, nevím, že ve svý generaci mám jako svoje dobrý místo.

Daniela Drtinová: V té střední.

Aňa Geislerová: V té střední generaci.

Daniela Drtinová: S tím se pojí taky otázka, co všechno jste ochotna udělat pro roli. V Sedmičce jste řekla: "Přiznávám, že jdu někdy přes mrtvoly." Děláte si z novinářů někdy legraci, anebo to bylo myšleno vážně?

Aňa Geislerová: Ano, já myslím, že jsem k tomu dodala ještě spoustu strašných věcí, jako všechny ty věci, co se říkají, že herečky jakože dělají, že zabíjejí kolegyně, spí s producenty a já nevím co, tak to byl humor. Byl to rozhovor na kameru, kterej, když se napíše, tak samozřejmě zní nesmyslně. Já myslím, že já bych byla ochotna pro roli udělat takový ty věci, co my milujeme herci, to jsou ty úkoly, jako ztloustnout, zhubnout, naučit se, já nevím, karate a podobně, to by mě bavilo takováhle výzva, ale to zatím úplně po mně nikdo nechtěl. Umím třeba dobře rozborku, sborku různých zbraní z druhé světové války.

Daniela Drtinová: Máte nějakou mez, za kterou byste už nešla?

Aňa Geislerová: Asi normální lidskou jako… Prostě mez jako, tak asi máme nějaký všichni daný.

Daniela Drtinová: Ztloustla byste.

Aňa Geislerová: Ztloustla bych ráda, kdyby… Ztloustla bych jako ráda, kdyby to opravdu ta role stála za to, kdyby to byla nějaká opravdu povedená komedie, nebo naopak smutný příběh, tak by mi to vůbec nevadilo. Ale nevím, jestli bych to dokázala. Možná by mi bylo špatně a vzdala bych to.

Daniela Drtinová: Vy často spolupracujete s Janem Hřebejkem, hrála jste v jeho filmech Medvídek, Nevinnost a v dalších. V tom boji o roli, anebo v tom, jakým způsobem herečky usilují o role, tak on už ví, co přijde, když obsazuje film, dělá drahoty?

Aňa Geislerová: Ježíš, tak to vůbec, já vlastně s Honzou, s Honzou to je vlastně tak, že Honza mi zavolá, že má scénář a že mi ho posílá. Tam já o bojích nevím za ty léta, co se známe, tak jsme vlastně i přátelé a s ním máme oblíbenou hru na obsazování filmů, a to někdy obsahuje, že můžete obsadit, koho chcete, žijící, nežijící, zahraniční, největší hvězdy, takový to, že si opravdu obsadíte film podle svých představ, jako když si hrajou děti, tak tohohle bývám někdy součástí tý hry, ale jinak jako opravdu o bojích já vlastně nevím. Já teda jsem zastáncem toho, že u nás tady jakoby v Čechách jako jsme opravdu malinká země a každej boj, každá nějaká negace, nebo nějaká zákeřnost se velice rychle jakoby vrátí v tom kolečku jako toho osudu, takže já osobně si nepamatuju, že já bych někde někoho šťouchala loktem, ale ani, že by někdo mně nějak ubližoval. Jsou samozřejmě věci, který se člověk nedozví, ale boží mlýny to vidí.

Daniela Drtinová: No, takže drahoty nedělá, volá sám.

Aňa Geislerová: Volá sám.

Daniela Drtinová: Proč nehrajete v divadle?

Aňa Geislerová: To je taková moje častá, často se mě na to lidi ptají. Já prostě nemám čas. Nemám čas a myslím, že ještě jednodušší odpověď je, že já jsem asi po tom nikdy netoužila, protože kdybych to chtěla, tak už to dávno dělám.

Daniela Drtinová: Nemůže to být třeba tím, že ten jemnohmotnější projev váš zahraje ve filmu, ale v divadle ne?

Aňa Geislerová: Ale já jsem hrála divadlo, já jsem dokonce dvakrát…

Daniela Drtinová: Já vím.

Aňa Geislerová: ...dvakrát i jsem zkoušela v Národním divadle. Jako nemyslím si to, myslím si, že to je jako…

Daniela Drtinová: Nejste typicky filmová herečka.

Aňa Geislerová: No, tak jsem především filmová herečka, protože divadlo nedělám, ale není to z toho důvodu, že bych jako, si myslím, že si třeba lidi myslí, jakože mám strach, nebo že by to nefungovalo. Když jsme právě zkoušeli v Národním divadle s Martinem Hubou, tak on mi nabídnul roli a já jsem říkala: Ale já prostě nevím, jestli mě bude slyšet, já nevím, jestli technicky to umím, já jsem nestudovala prostě herectví. Tak já to budu dělat, ale jedině, když zkusíš, že to umím a tam jsme dospěli k tomu, že to umím, on mě o tom přesvědčil a nakonec to představení se nerealizovalo. Ale opravdu to u mě není ani strach, ani nezájem, já miluju divadlo, ale já prostě časově a ekonomicky, kdybych po tom toužila, dělám to dávno.

Daniela Drtinová: Napíšete další knihu?

Aňa Geislerová: Jo, to vím třeba jistě.

Daniela Drtinová: Už třeba beletrii, příběh, to přijde, hm?

Aňa Geislerová: Já vím, že tady tahle knížka bude mít ještě dva sourozence. Já bych chtěla, aby vlastně to byly jako, vidím to, prostě tři knížky vedle sebe v poličce a už ty koncepty tý knížky mám, jak to bude pokračovat. A potom jako napsat opravdu beletristickej nějakej román nebo novelu, to je můj velkej sen, ale myslím, že na to člověk opravdu potřebuje disciplínu, a to minimálně potřebuju, aby všechny ty děti chodily do škol a školek a tak, a já měla aspoň chvíli nějak pravidelnýho času.

Daniela Drtinová: Jak budou vypadat ti sourozenci, myslím sourozenci tý knihy?

Aňa Geislerová: Jsem se lekla. No, já myslím, že graficky bysme měli bejt stejně, že by to bylo takový, že budete mít tři hezký knížky vedle sebe…

Daniela Drtinová: A zase deníkového typu?

Aňa Geislerová: Nebudu to říkat.

Daniela Drtinová: Ani malinko, ani nic?

Aňa Geislerová: Ale mám už to mám už to vlastně to chystám, protože chci být jako důsledná a vím, že mi všechno trvá strašně dlouho, takže už to mám připravený a prostě do roka a do dne tady zase sedím.

Daniela Drtinová: Dobře. IDnesu jste letos v létě řekla, že vaší nejoblíbenější knihou je Jules a Jim Henri-Pierre Roche je autor. Řekla jste: "Ta kniha je nebezpečná na čtení, protože je to taková sugesce, že chcete prožívat ty věci, které jsou zároveň dramatické a sebedestruktivní." Podléháte občas této sugesci i v životě?

Aňa Geislerová: No, myslím, že s věkem méně a méně. Myslím, že se mám radši a radši a sebedestrukci přenechávám mladším a vlastně se na některý věci dívám tak jakoby s úsměvem, ale tahle ta knížka, když jsem ji objevila, tak mě jako fascinovala, je strašně, já nevím, jestli ji znáte, ale je krásně napsaná a je to člověk, kterej nikdy před tím, a možná, to si nejsem ale jistá, potom jakoby knížku nenapsal a bylo mu opravdu hodně let a asi něco takovýho musel prožít. A je to vlastně takovej, taky, když člověk je mladej, tak mu imponuje, jako jak lidi žijou dekadentně a jak tohle prožívají a tohle zvládají. Když potom stárne, tak vidí jako těch příběhů jako, co je mezi lidma, co všichni žijou, je tolik, jakože svým způsobem tady ten příběh se stává v mých očích banálním, ale ten způsob, jakým je napsanej a jakoby asi i prožitej, tak je krásnej.

Daniela Drtinová: Vy v průběhu těch let, jako o vás já vím, tak jste v několika rozhovorech řekla, že žijete jako důchodkyně, jako že ten váš život je banální a tak. Ono je ale možná důležitější, jakou dynamiku má váš vnitřní život. Dovedete v něm žít bez nějakého stereotypu a bez dramatu, anebo je tam hodně živo?

Aňa Geislerová: No, no, no, co říct a nenaběhnout. No, asi nejsem člověk stavěnej na úplnej klid, ale zároveň svým způsobem žiju jako jednoduchej život opravdu, takovej jako…

Daniela Drtinová: I uvnitř?

Aňa Geislerová: ...rodinný jako režim a řád. Uvnitř?

Daniela Drtinová: Jestli je pro vás důležité, aby v tom vnitřním světě vašem bylo neustále drama, nebo alespoň náznak?

Aňa Geislerová: Ne, ne, ne, to ne, to není. Ale je fakt, že drama, drama to určitě není, ale baví mě jako, nebo jsem jakoby vnímaná na různý emoce a věci a stačí málo, aby mě něco někam zaválo a já se tak nějak nechám smýkat emocema. Ale nemám ten stav ráda jako, není to můj oblíbený stav, ale je to asi i něco, co je potřeba k tý práci, protože prostě pracujete s emocema, musíte je umět přivolat, kdykoli je potřeba. No, ale zase je musíte umět jako zastavit, takže já vlastně, myslím, že čím jsem starší, tím jsem jakoby klidnější, ale zároveň, zároveň, jak se říká…

Daniela Drtinová: Zároveň je tam teda dost živo.

Aňa Geislerová: Říká se, že, říkám o některých lidech já, že jsou, že jsou přístavem v bouři, a zároveň umí bejt i bouří v přístavu, a to je potřeba někdy, jako nechceme bejt jako takový ty uklimbaný, že jo, slintající, otupělí, chceme být živí.

Daniela Drtinová: Takže mezi těmi dvěma polohami se pohybujete, mezi přístavem v bouři a bouří v přístavu?

Aňa Geislerová: No, z toho vychází takový nějaký klidnej průměr.

Daniela Drtinová: Vaše deníkové zápisky jsou o smyslu života. Existuje něco, ne jako jeden smysl života, ale něco, co byste pro sebe dokázala dát do slov jako smysl?

Aňa Geislerová: Zrovna mi to připomnělo, včera jsem byla v divadle a tam to celý končí, je to o životě Sáry Bernhardtový, která píše svoje paměti, a celý to vlastně končí tím, že ona říká: "Nic nemá smysl, absolutně nic nemělo smysl, ani můj život. A úplně největší nesmysl je cokoliv o tom říkat a nad tím vším je ještě nesmysl o tom vůbec cokoliv psát."

Daniela Drtinová: Už se stalo.

Aňa Geislerová: Už se stalo. Já nevím, vím, že nevím nic je velká pravda a nevím… Smysl života je, myslím, jako uvědomit si asi podle mě, že je hezký život žít a mít ho a nějak asi v určitou chvíli by člověku mělo dojít, že to je, že to je fakt jako dočasný a všechno strašně jako jednoduchý a pak si to jako užít. V tu chvíli, do tý chvíle, kdy si tohle to jednou člověk uvědomí, tak by uměl si ten život jakoby, by si ho měl umět užívat.

Daniela Drtinová: Jakou roli v tom hraje kreativita jako nějaká určující síla?

Aňa Geislerová: Obrovskou, pro mě teda obrovskou, jako zásadní. Pro mě je to adekvátní s láskou, jako kreativita je vlastně, to je stejně jak ta láska, nevíte, z čeho vzniká, tak to, že něco tvoříte nebo máte potřebu něco dělat, je záhada, že jo, proč někdo touží po tom bejt odborníkem na ploštice třeba a zasvětí tomu celej život a je to prostě jeho vášní, je to něco, co sám si asi nedokáže dobře vysvětlit, anebo že někdo zpívá, anebo šije. Myslím si, že to je vlastně energie, kterou vy jakoby odevzdáváte něčemu, zároveň ji z toho získáváte zpátky a v tom je to pro mě adekvátní lásce.

Daniela Drtinová: Aňa Geislerová. Děkuji vám za rozhovor pro DVTV.

Aňa Geislerová: Já děkuji.

Daniela Drtinová: Na shledanou.

Aňa Geislerová: Na shledanou.