Martin Veselovský: Bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause Ladislav Jakl. Dobrý den.

Ladislav Jakl: Dobrý den.

Martin Veselovský: Řekněte mi, jak z vašeho pohledu v Česku funguje demokracie?

Ladislav Jakl: Jde o to, jaké má člověk ideální představy o fungování demokracie. Tak jako svobodné volby u nás máme, víceméně volnou soutěž politických stran u nás máme taky. Spíš pro mě osobně největším problémem jsou témata, která, to, čemu říkáme demokracie, zaplnila v posledních letech. A já si myslím, že ve všech těch politických sporech, debatách, diskusích, válkách a koneckonců i různých těch televizních pořadech už dneska skoro o samou politiku a demokracii nejde.

Martin Veselovský: Jak to?

Ladislav Jakl: Mně to přijde, že to jsou víceméně inženýrský technikálie. Jestli dát něco někam víc, jestli někam míň, jestli se něco víc vyčerpá, míň vyčerpá, ubere, přidá a takovej ten zásadní fundamentální střed ideovej, ideologickej o souboru člověka, o míru zasahování státu, to bylo úplně vytlačeno. To se má jako za rozhodnuté, to už je hotové a teď se jenom, mám pocit, debatuje a rozhoduje o tom, kde má stát co víc přidat, kde ubrat, kde přitáhnout, co ještě trochu zakázat a tak dál.

Martin Veselovský: To může být mediální obraz. Vy sám jste říkal i v těch televizních pořadech nebo jaksi v novinářských, prostě formátech to může být mediální obraz. To, to na co jsem se ptal, je, jestli lidé, jestli společnost rozhoduje skrze nástroje jaksi demokratické. Jestli rozhoduje o věcech veřejných, jestli to tak stále je?

Ladislav Jakl: Jednak si nemyslím, že to je mediální obraz, protože i když samozřejmě sleduju denní politiku určitě mnohem míň než vy novináři, to asi jo, už mě to tak moc nebaví a není to pro mě nutný, ale jinak o těch tématech něco vím a, a, a vím, že nějaká míra obecnosti se tam úplně vytratila a že jsou to, že jsou to opravdu technikálie a...

Martin Veselovský: Pardon. Můžu ještě…

Ladislav Jakl: Ano. Jistě.

Martin Veselovský: …jednu technickou poznámku. Dobře, říkáte, že to jsou technikálie, že tam není nikde nějaký ideologický zásadní vlastně spor nebo rozpor. Nežijeme teď ve společnosti, která je v podstatě názorově, možná i ideologicky rozdělena na mnohá témata? Měli jsme ukrajinskou krizi, kde společnost byla rozdělena naprosto zcela, uprchlická krize je další téma, které to dělí. Prezident republiky Miloš Zeman je možná také tím v podstatě tématem.

Ladislav Jakl: To jsou, ale, to jsou ale fakt opravdu, přes svoji váhu, dílčí témata. A netýkají se nijak toho nejdůležitějšího, o co má v demokracii jít. A to o roli státu a jednotlivce. O míru svobody pro každého z nás. A tahle ta témata byla v posledních letech vytlačena ven a nahrazuje se to způsobem, o kterým se nedávno mluvilo, že patří na komunální úroveň, že tam přece nejde o tu politiku, ale že jde o to, kdo umí líp utáhnout kohoutek a rychlejc vykopat nějakou jámu. Tak teď mám pocit, že už se to přeneslo, ano, to neplatí ani v tý komunální, že se to přeneslo i do tý celostátní a že se tam tyhle pro mě zásadní, fundamentální věci neřeší a je to obrovská chyba, protože tím nenápadně postupuje etatismus, bytnění, sílení státu, zasahování státu do každodenního života nás všech, aniž by k tomu kdy, kdo řek pořádnej nějakej silnej hlas.

Martin Veselovský: Kdo to téma tak, jak vy to popisujete, pane Jakle, kdo ho vytlačil?

Ladislav Jakl: Já si myslím, že je to na knížku spíš, co se ptáte. Ale že by to někdo udělal jeden z jednoho centra, to určitě ne. Ale vytlačila to poptávka po náhradních tématech, po boji v korupci, po efektivitě fungování státu. Já jsem kdysi na to řek takovej příměr, že někdo řekne: „za veřejný peníze se postaví akvárium pro tuleně za 10 miliard.", o tom se vůbec debatovat nebude a bude se debatovat, jestli náhodou to nemělo stát o 50 milionů míň, protože někdo tam jako v nějaký soutěži, v nějaký firmě vysoutěžil nekalým způsobem za nějaký těsnění, ale to, jestli jde vůbec o veřejný statek a jestli má stát právo ukrást lidem 10 miliard na tuleně, tahle debata, jestli mi rozumíte tomu blbýmu příměru, ta mi chybí.

Martin Veselovský: Ne já tomu příměru rozumím. Chápu to správně, že jste přesvědčený o tom, že teď v tuhle chvíli prostě, bavíme se o Česku, České republice...

Ladislav Jakl: Ale neplatí to jenom o Česku, ale u nás hodně silně.

Martin Veselovský: Dobře. Takže máme málo osobní svobody?

Ladislav Jakl: Málo osobní svobody. Zase vůči čemu a ve srovnání s čím máme, ale důležité je vždycky trend. A tý svobody určitě ubejvá, ubývá jí s každým dalším novým zákonem. Já když se podívám na jakýkoliv médium, otevře se tam nějaký téma, tak jak jenom někdo zase vymyslí, jak prosadit nějaké dobro zase další novou regulací, dalším novým zákonem. Teď se sype třeba na hospody a restaurace několik dalších zničujících regulací, ale to je jenom jedna z mnoha oblastí. Je jich takhle strašně moc. A je to právě i díky tomu, že o těch základních fundamentálních věcech se, to znamená vůbec o roli státu, co má stát dělat, co je ještě veřejný a o čem se dá hlasovat nějakými demokratickými mechanismy, a co už je privátní a co by mělo bejt na každým, jestli si to přeje, nepřeje, zaplatí, nezaplatí. Tak o tom už se nedebatuje.

Martin Veselovský: Já vím, já tomu rozumím. A na druhou stranu, vy sám jste říkal, máme svobodné volby, v minulých parlamentních volbách bezesporu kandidovaly strany, které měly v programu, a některé, které kandidovaly, to dokonce i jaksi hodlají asi uplatňovat v praxi, minimálně podle toho, co říkaly, že by chtěly mít vysokou míru svobody, že by chtěly mít extrémně malou účast státu na tom všem, ale prostě...

Ladislav Jakl: Ne, nevěřím tomu. Absolutně tomu nevěřím...

Martin Veselovský: Nevěříte, že vůbec by existoval jeden politický subjekt, který by tohle chtěl v České republice?

Ladislav Jakl: Téměř… Viditelnej ani jeden.

Martin Veselovský: Tak jsme se toho vzdali v tom případě.

Ladislav Jakl: Něco takového v programu mají možná Svobodní, ti ale nehrajou příliš významnou roli...

Martin Veselovský: No a to je to, to je to, k čemu...

Ladislav Jakl: Ke škodě...

Martin Veselovský: Směřuji. Jestli čirou náhodou prostě to není, pardon, to není osobní poznámka...

Ladislav Jakl: Já chápu...

Martin Veselovský: Jestli to není vaše stýskání po něčem, co možná někdy bylo nebo jste chtěl, ale že prostě ti všichni kolem, kteří chodí k volbám, se prostě rozhodli, že tohle to není potřeba.

Ladislav Jakl: Ne, ne, to děláte, říkáte to správně, já jsem to pochopil už na začátku, kudy to chcete doklopýtat. Jasně. Já si nemyslím, že nějaká cizí vnější síla, nějakej vlkodlak, spyklenecký centrum, i když vím, že byly různé zájmové skupiny původně mimo politiku, v byznysu, v neziskové sféře a podobně, který i přes média tak dlouho útočily na základy rodící se běžný demokratický struktury, až to v podstatě zničily a znevěrohodnily vůči lidem. Ale jinak samozřejmě tam, kam míříte, máte pravdu. Jde o to, já si myslím, že tak jak známe demokracii, tak jak se ustálila, tak ji v podstatě ani nikdo nechce. A ta míra svobody, jak se ustálila, tak ji tu v podstatě taky nikdo nechce. To je jenom nechtěným produktem toho, že zájmy se kříží, navzájem se ty vektory ruší a nějak se musí stabilizovat. Ale ve skutečnosti, když se budu bavit s jednotlivými lidmi, tak by si přáli, aby se zařídilo tohle, aby stát zajistil tohle, aby koupil tohle, aby dodal, vznášejí nárok na to nebo na ono. A už vůbec nedomýšlejí, čím za to zaplatí, anebo jim je to jedno, že za to zaplatí svými penězi, svou svobodou. A je to tak. Problém je ve společenském klimatu a ne v nějaké, v nějaké vládnoucí skupině, kterou když, když se odstraní, tak najednou bude líp. Ono se to netýká jenom nás. Obecně jinde často lidi prodají názoru, že někde se prostě vymlátí v nějaký zemi nějaký vládci a všichni ostatní a nadšeně tam budou žít. To tak není...

Martin Veselovský: To chápu...

Ladislav Jakl: Ty problémy jsou hloubš a jsou společenský, ve vztahu k společnosti.

Martin Veselovský: Když půjdeme ke konkrétnějším věcem. Tak byla omezena svoboda, například teď 17. listopadu, když přímo na ten den 17. listopadu kvůli svolané akci na podporu prezidenta republiky do určitého místa na Albertově nemohla, řekl bych, asi širší veřejnost, pokud se nechtěla nechat prohledat policií nebo nebyla nahlášená na tu akci. Byla omezena svoboda?

Ladislav Jakl: Víte, na tuhle otázku můžu odpovědět velmi osobně a velmi konkrétně. Nevím, jestli je někdo jinej z deseti milionů obyvatel České republiky, kdo 17. listopadu na Albertově byl od roku 89 každý rok bez jediné výjimky. Dělám to každej rok z osobních důvodů, protože jsem se tehdy té demonstrace, která tam začala, zúčastnil. Tam jsem tehdy v těch 16 hodin asi a 8 minut přišel a tudíž jako svoji osobní vzpomínku to dělám každý rok. Za těch 26 let jsem tam téměř nikdy nikoho nepotkal. Před 5 lety jsem dokonce napsal blog na iDnes, každý si ho může dohledat, kterej má titulek Choďte taky na Albertov. Všichni choděj na Národní třídu, má to svůj pietní význam. Nikdy nějakou obrovskou touhu něčí jako tam provádět nějakou pietu, natož v nekulatej rok 26., jsem nikdy neshledal. Byl jsem tam i letos. Opět ve stejnou, čili v tu hlavní dobu, v kterou se to tehdy před 26 lety odehrálo, opět jsem tam nepotkal vůbec nikoho, moji svobodu nikdo neomezil, položil jsem si tam svoji svíčku jako každej rok, jako loni, jako předloni, jako před deseti lety, jako před patnácti, jako před dvaceti...

Martin Veselovský: Rozumím. To, co kolem té akce jako nemožnosti se někam...

Ladislav Jakl: A na Národní třídě...

Martin Veselovský: Pardon, jestli můžem zůstat na tom Albertově. Kolem nemožnosti dostat se na to místo se rozpoutala taková, řekl bych společenská debata...

Ladislav Jakl: Asi v určitou hodinu, ale já tvrdím, že to nebyla nemožnost faktická, fyzická a lidská. Já myslím, že někdo za každou cenu tam chtěl jít v určitou přesnou hodinu, kdy z nějakých bezpečnostních důvodů, jako se to děje všude na světě, když řečnil Obama na Hradčanském náměstí, tak se vcházelo bezpečnostníma rámama a podobně, jinde jsou ty bezpečnostní opatření daleko přísnější, takže zrovna možná tu konkrétní hodinu někdo na sebe chtěl upozornit a říct: „Podívejte, podívejte, já tam nemůžu, mě tam nechtějí pustit.“ Kdykoliv, kdyby šel před tím i potom, jako já, já jsem třeba o nějaké té akci, nějaké, která se tam konala, skoro ani nevěděl a ani mě to nezajímalo. Tak bych tam přišel ve stejnou hodinu, tak si tam stejně dojdu.

Martin Veselovský: Mimochodem...

Ladislav Jakl: Navzdory tomu. Ale jenom chci říct, že citlivější, mnohem citlivější pro Čecha, pro Pražana v tento den, je určitě Národní třída a taky neváhá nějaká nezisková organizace si propachtovat Národní třídu, udělat si tam svou akci, se svým pódiem, se svými hosty, se svým ideovým zaměřením. A nikdy jsem neslyšel, že by to někomu nějak tragicky vadilo.

Martin Veselovský: Já, já nechci být obhájcem ani jednoho. Čistě technicky na tu Národní třídu mohl přijít kdokoliv, v jakoukoliv chvíli na tu akci, na rozdíl od toho Albertova.

Ladislav Jakl: Jasně, ale já jenom říkám, že 26 let chodím na ten Albertov...

Martin Veselovský: Chápu.

Ladislav Jakl: A ani letos moji svobodu nikdo neomezil.

Martin Veselovský: Zajímá mě ještě jeden moment. Na tom Albertově se odehrávalo prostě předem jaksi svolané shromáždění, kdy na jednom pódiu se ve finále sešli různí muži a žena a stál tam také prezident republiky Miloš Zeman společně například se šéfem politické strany Úsvit, anebo také se šéfem Bloku proti islámu panem Konvičkou. To ve vás vzbudilo nějakou emoci? Vadilo vám to, nebo ne?

Ladislav Jakl: Nevadilo. Já nevím, v čem bych měl mít nějaký problém. My jsme si zvykli, že…, dobře, tak jestli je někdo zločinec, tak má sedět ve vězení. Jestli někdo není zločinec a je účastníkem politické debaty, má nějaké názory, někoho zastupuje, tlumočí něčí pocity, obavy, postoje, zájmy, je normálním účastníkem společenskýho života jako každej jinej. My jsme si zvykli některý nálepkovat, ostrakizovat, vylučovat z debaty. Rozšířím to teď na širší mezinárodní okruh. Včera jsem koukal na televizi Nova a tam dvakrát zaznělo: Francie je v šoku po výsledku voleb. Já jsem si říkal, která Francie? Ta, která ten výsledek zařídila? My jsme si...

Martin Veselovský: Pane Jakle,...

Ladislav Jakl: …zvykli, že o někom budeme mluvit, jakože do té politické soutěže a do té společenské debaty ani nepatří.

Martin Veselovský: Ale víte, o čem tady mluvíme. Mluvíme o tom, jestli prostě vy sám, kdybychom se dokázali přesunout o nějakých patnáct nebo sedmnáct let zpátky, byste se chtěl nechat fotit například s Miroslavem Sládkem, tehdejším šéfem republikánů? To je otázka.

Ladislav Jakl: Nechtěl, protože by si někdo myslel, že mám podobné názory a neudělal bych to.

Martin Veselovský: Tak a jsme zpátky teď v roce 2015. Jestli prostě vás neuráží, že s člověkem, který je v podstatě ve stejném gardu, stojí prezident republiky.

Ladislav Jakl: Nemyslím, že je ve stejném gardu a nevím, co o těch lidech třeba víte vy. Já moc ne. A nemyslím si, že někdo z nich je nějaký, nějaký zločinec, který vyzývá k tomu, aby se někomu spáchala nějaká křivda. Nevím, opravdu. A zadruhé, je to na každém politickém rozhodnutí, každý nese za takové kroky...

Martin Veselovský: No to samozřejmě...

Ladislav Jakl: …zodpovědnost a...

Martin Veselovský: To já vůbec nezpochybňuji.

Ladislav Jakl: A, a, a pak, a pak holt třeba, třeba tím u někoho získá body, u někoho ztratí body. Ale nemyslím si, že se má vytvořit jednotná fronta hlavního mediálního politického proudu, který budou říkat: proboha a tohle to teda vůbec ne a, a tohle není možný...

Martin Veselovský: K tomu moje otázka ale nesměřovala.

Ladislav Jakl: Neplašme se zase zbytečně z takovejch, z takovejch věcí.

Martin Veselovský: Dobře...

Ladislav Jakl: Takže se vzájemně budeme potom šikanovat a když tohle připustíme, tak jednou dojde i na nás, jestli nás někdo někde nevyfotil v hospodě a s kým jsme vlastně šli...

Martin Veselovský: To je dobře.

Ladislav Jakl: A takovýhle...

Martin Veselovský: Já nevím, jestli to opravdu nevíte nebo jestli to jenom říkáte. Bavíme se o člověku, který na sociálních sítích prostě mluví o namletí nějakých lidí do masokostní moučky nebo o zřizování koncentračních táborů pro muslimy a tak dále...

Ladislav Jakl: Se bavíte o panu Konvičkovi?

Martin Veselovský: Ano.

Ladislav Jakl: Já tyhle jeho výroky neznám. Říkáte to v přítomném čase, že mluví, pokud vím, tak to dělal před mnoha lety, když v žádné společenské roli nebyl. Já ty jeho výroky neznám a socialistické sítě nesleduji. Ale já toho člověka znám třeba několik let z jeho blogů, historických, o islámu a o jednotlivých osobnostech historických a ty blogy mně přišly velmi fundované, podložené a nic strašnýho jsem na nich nespáchal. Ten člověk se mi zdá šikovnej, inteligentní, neznám jeho jednotlivý konkrétní výroky a, a já nevím, já neznám ani vaše všechny názory a výroky...

Martin Veselovský: Ani já vaše.

Ladislav Jakl: Nevím, co jste kdy v životě řek před tejdnem, před měsícem, před rokem, teď tady s váma sedím, mluvím. Třeba mi někdo vyčte nějakej váš výrok před 5 lety.

Martin Veselovský: To vůbec není vyloučeno. Zajímá mě ještě jedna věc. Pokud říkáte, že je potřeba dát lidem co největší míru svobody, bez nějaké velké...

Ladislav Jakl: Ani, ani ne dát...

Martin Veselovský: Ponechat.

Ladislav Jakl: Ponechat, no.

Martin Veselovský: Tak...

Ladislav Jakl: Ještě, aby nám někdo dával svobodu.

Martin Veselovský: Ne, pardon, to bylo špatné slovo. Jak se díváte třeba na snahu sestavit v České republice domobranu, ozbrojenou domobranu, která by pomáhala asi Armádě České republiky a jiným bezpečnostním složkám s ochranou hranic?

Ladislav Jakl: Podobné struktury jsou všude, jsou ve Spojených státech, mají různou roli, mají různý statut. Já tenhle ten konkrétní návrh neznám. Myslím si, že nějaká míra angažovanosti se na bezpečí nebo na pořádku je pochopitelná, je všude, ale obecně lidsky, teď lidsky ne vůbec společensky, společensky to nijak neodsuzuju, nijak to nehodnotím, lidsky výdycky bych měl spíš obavu, co za typ lidí, a tím nechci nikoho urážet, k těmhle těm věcem tíhne. Možná lidi, který mají hodně blízko k rychlýmu nějakýmu řešení, než k jinýmu. Takže lidsky vám říkám, že já bych se do ničeho takovýho nehrnul, ale jsem velmi dalek toho, aby kvůli tomu někdo plašil a burcoval na poplach, původně kdo neporušuje nějakej zákon flagrantním způsobem.

Martin Veselovský: Máte nějak ujednocenou představu ohledně toho, kdo vlastně může za tu současnou uprchlickou krizi?

Ladislav Jakl: Tak zaprvé, já tomu neříkám uprchlická krize, žádnej uprchlík v Evropě není. Uprchlík je terminus technicus. Je to, je to právní pojem, je to status. Status uprchlíka se přiděluje jednotlivcům ve velmi konkrétních situacích. Tady se pohybují dejme tomu 2 miliony ilegálních přistěhovalců. Všechny civilizované země na světě, včetně nás, včetně Ameriky, včetně jakékoliv jiné, mají velmi sofistikovaná pravidla pro to, kdo do té země může vůbec vstoupit, kdo tam získá povolení k dočasnému pobytu, k trvalému pobytu, kdo tam může pracovat. Ta pravidla normálně fungují. Když tady bude Ukrajinec na stavbě pracovat bez víza a bez povolení, tak majitel nebo ten stavitel dostane šílenou pokutu, možná bude trestně stíhán a Ukrajince pěkně chytnou do klepet a vyvezou ho. Čili ta pravidla prostě existují. Jenom někdo z nějakých ne příliš pěkných motivů rozhodl, že tato pravidla se masově přestanou dodržovat. A nejenom to, že někdo zorganizuje transport těchto ilegálních imigrantů sem do jádra Evropské unie...

Martin Veselovský: Pardon. Ten někdo je kdo?

Ladislav Jakl: Ten někdo jsou aktuální vládci Evropské unie, Francie, Německa a někdo, kdo na tom jednak vydělává konkrétně, bezprostředně, jednak někdo, kdo tím sleduje nějaké obecnější širší politické síly. Je to nepochybně konglomerát zájmů, ale je to...

Martin Veselovský: Čili, pane Jakle, chápu to správně, že říkáte, že sami vládci Evropské unie...

Ladislav Jakl: Jsou ti převaděči.

Martin Veselovský: Jsou ti převaděči?

Ladislav Jakl: Ano. Nepochybně. Podívejte, jestli na jihovýchodní hranici Turecka 1500 kilometrů od hranice s Evropskou unií je milion lidí, tak dostat je do Německa je ohromnej logistickej problém, kterej někdo platí, někdo financuje, někdo zajišťuje, někdo zabezpečuje, někdo jim dá pěkné eurovesničky, někdo je vybaví všemi stejnými čluny, někdo jim zajistí trajekty. To přece někdo dělá. Někdo organizuje a někdo platí. A někdo také politicky kryje různými prohlášeními a politicky šikanuje všechny, kdo se snaží dodržovat dosavadní platné zákony.

Martin Veselovský: Můžu se zeptat, komu by to bylo ku prospěchu, kdyby to takhle opravdu bylo?

Ladislav Jakl: Ku prospěchu je to například všem, kteří chtějí vytvořit z Evropské unie jedno, jednotný centralizovaný, unifikovaný a skoro až totalitní stát...

Martin Veselovský: Tím, že sem dostanou 2 miliony lidí z jiné kultury?

Ladislav Jakl: Tím, že postupně rozbije jednotlivé parlamentní demokracie, které jsou, zatímco člověk a co svět, co lidská civilizace existuje, nejlepšími ochránci lidské svobody. To jsou jednotlivé parlamentní demokracie. A někdo chce z mezinárodní organizace, která, což je Evropská unie, vytvořit stát, který sice bude mít stejná práva vůči vám, vůči mně, vůči jednotlivci, cokoliv přikázat, ale nebude mít zpětnou vazbu v podobě, v podobě nějaké demokratické kontroly. Víte, že demokratický deficit je terminus technicus běžně užívaný a někdo chce takovýmhle způsobem vládnout a může mu k tomu sloužit. Těch zájmů je ale samozřejmě víc. Někdo na tom bezprostředně i vydělává v penězích. Někdo si myslí, že zvrátí demografickou strukturu. Někdo možná si zvráceně myslí, že to je ta správná eugenika naruby. Nějakým způsobem ovlivnit genofond. Někdo si možná myslí, že vnesením jiné kultury, než která má tradice, se mu podaří definitivně rozvrátit a rozbít kontinuitu kultury naší vlastní...

Martin Veselovský: Já, já slyším, co mi říkáte. Jenom si tak říkám, jestli čirou náhodou to není tak, že ta nejjednodušší řešení jsou vesměs ta správná, nebo ta vysvětlení...

Ladislav Jakl: Víte, já...

Martin Veselovský: Není to čirou náhodou, nemůže to být čirou náhodou prostě tak, že jsou někde na těch březích druhých Středozemního moře, připraveni převaděči, kteří prostě za peníze, za velké peníze, a je to dokladováno mnohými novináři, i my jsme tady měli rozhovor se Stanislavem Krupařem...

Ladislav Jakl: Ano a jak se dostali těch 1500 kilometrů přes to Turecko? Zadruhé, možná víte, tak Řecko a Turecko jsou sice členské státy NATO, ale nikdy mezi nimi nebyl podepsán mír. Oni jsou pouze ve stavu příměří. Byly to státy, které mezi sebou jako členské státy NATO vedly regulérní válku. Ta jejich hranice, když chtějí, tak nima nepronikne ani myš, ani bárka. Oni to umějí. Ale nedělají z nějakých důvodů. Protože na tom někdo profituje politicky, zájmově. To, co se vám teď snažím říct, není popis žádné ďábelské tajemné konspirace. To já si stejně tak jako vy myslím, že to je konglomerát různých zájmů, pro které teď kvete příhodná doba. Některé v tom jsou dominantnější, některé slabší a částečně je to nepochybně i tak, jak říkáte vy, že něco z toho jsou vysloveně zločinecké bandy, které ty ilegální přistěhovalce okradou, možná je zabijou, možná nechají na moři. To všechno se na tom podílí. To nepochybně taky.

Martin Veselovský: Ještě jedna poslední otázka. Dobře, pokud to tak je, jak říkáte, tak jak by se to dalo zastavit?

Ladislav Jakl: Zastavit se to dá dvěma cestami. A to buď zrušením Schengenu teď hned, okamžitě, a to buď organizovaným, nebo spontánním. To znamená, že se obnoví kontrola na všech hranicích. Jestli si někdo myslí, že to znamená zadrátování hranic, tak se strašně plete. Znamená to jenom normální hraniční režim, jako platí v mnoha jiných zemích a jako platil před vznikem Schengenu, což je moderní věc a také nebyla pravda, že Francie a Německo bylo navzájem zadrátované. Takže...

Martin Veselovský: A ta druhá možnost?

Ladislav Jakl: Ta druhá možnost je, a v ni nevěřím, společná shoda na tom, že vnější hranice schengenská se začne zásadně a přísně a pod tvrdou sankcí hlídat. Víte, Česká republika a Lucembursko jsou vlastně jediné dvě země Evropské unie i schengenského prostoru, které nemají vnější hranici. My to nemůžeme ovlivnit nijak. Ale možná si pamatujete, když přijímali Slovensko, jak do Evropské unie tak do schengenského prostoru, tak Slovensko bylo trénováno jako malý pejsek, jaké malé dítě, jak zajistí svou asi 148 kilometrů dlouhou hranici a jestli to má dostatečně zmodero..., zmonitorováno, hlídáno a zabezpečeno před ilegální migrací. A Slováci teď koukají, tak my jsme na to vynaložili něco, byli jsme buzerováni, aby tam náhodou nepřišlo, nepřišlo 20 Ukrajinců nebo Kazachů, nebo koho a teď najednou projde milion lidí a neděje se vůbec nic a je to úplně v pořádku. Nejde vůbec o konflikt mezi těmi, kdo mají slitování, mají soucit a chtějí někomu pomoct. Protože s tím to opravdu nemá nic společného. Lidí strádajících válkami, hladem, nemocemi, hladomorem, občanskými válkami, kteří mají příjem pod dva dolary denně, těch je po světě asi 3,5 miliardy. Máme jim pomoct? Kterým a jak? Jsou to zrovna ti sportovně vypadající mládežníci s mobilními telefony, kteří sem přijíždějí, nebo je to někdo úplně jinej? Co s tím vlastně vůbec můžeme dělat? Především s tím můžeme dělat to, že se přestaneme hloupě angažovat a hloupě se plést do poměrů v zemích, o kterých vůbec nic nevíme, že jim začneme vnucovat svoje standardy života, a to i násilnou cestou, protože rozvrat, kterej tam způsobil právě Západ, ten podnítil i právě tuto vlnu ilegálních přistěhovalců.

Martin Veselovský: Pane Jakle, děkuji pěkně za rozhovor.

Ladislav Jakl: A já děkuji za pozvání.

Martin Veselovský: Na shledanou.

Ladislav Jakl: Na shledanou.