Daniela Drtinová: Spisovatel Ivan Kraus je naším hostem. Několik let žil a pracoval ve Francii. Mluvit s ním budu o tom, v čem Francie selhala, pokud jde o 10 tisíc navrátilců ze Sýrie a Iráku a proč odmítá myšlenku, že Západ sklízí, co zasel. Vítejte.
Ivan Kraus: Děkuju. Dobrý den.
Daniela Drtinová: Kde je příčina stávající radikalizace některých muslimů v Evropě?
Ivan Kraus: To je otázka. Kdybych na ní věděl odpověď, tak vyhraju v loterii…
Daniela Drtinová: Domníváte se aspoň něco?
Ivan Kraus: No jistě, jistě. Francii docela dost znám. Během těch mnoha let, kdy jsem tam strávil, Německo znám. Ale příčina? Těch bude asi víc. Mě napadá, že je to frustrace mladé, mladé generace. Frustrace, nenaplnění jejich života. Ale když se podívám na Francii, tak vzpomínám, jak dědečci, otcové těch přistěhovalců, to byli Francouzi. Teď začíná, jak se dočítám, začínají tam říkat muslimové, to už je chyba. Kdysi to byli Francouzi, teď jsou to muslimové. Jejich děti, ty poslední generace, to je špatný. Ta Balmier, ta předměstí francouzská, tam je mnoho mladých lidí, kteří nechodí příliš dlouho do školy a představíme-li si, že ve 13, ve 14 opouštějí školy nedovzdělaní. Jak mohou existovat ve světě, který se prudce změnil. Dědečci ještě chodili do Renaultky a pracovali rukama. Dneska máme všude roboty, automaty a na to je potřeba mít vzdělání. To je jeden z aspektů. Co dalšího společnost si vždycky včas vytýká, co prošvihla, že jo. To bude i případ Francie. Teď to vidíme i na volbách, že jo. Dejme se dohromady, aby nepřišli ti další, ale pak až se dají dohromady, tak jsme zvědaví, jak jim to půjde, protože jedni budou oblečeni ve fraku a druhý v krátkých kalhotách, když jsou kontrahentní politický strany, nebejvá to snadný. No, těch aspektů asi bude víc. Radikalizace. Já cítím frustraci. Marně hledám prameny, zda se něco od někoho dovím a někde jsem jaksi i vycítil, co jiného by to mohlo bejt, co jiného vede i to, že i naši mladí lidé, angličtí, němečtí jdou občas do místa, kde můžou přijít o život.
Daniela Drtinová: Taky mluvíme o třetí generaci. Je to ale chyba opravdu samotných muslimů, že se nedokázali asimilovat, že se nedokázali integrovat? Někteří.
Ivan Kraus: V Německu zase třeba, nebo i v té Francii, my jsme tam žili v naprosto kamarádském, přátelském společenství lidí a bylo jedno, zda je to soused Vietnamec, Magreben, Alžířan, Tunisan a tak dále. Teď je trošičku taková zvratová doba, kulminační bod, to tak cítím. V Německu člověku nevadilo dobrý den, koupit si ovoce, zeleninu u Turků, rád jsem si tam šel pro různé věci. Samozřejmě zůstali těmi, kterými jsou, nežijou v Americe, není tam meltingpot, tavící kotel. To nikdy nebude. A ty debaty o integraci, kam až může jít a kam nemůže jít. Nevím. Já vám řeknu jednu anekdotu, není to esej filosofická. Ve Frankfurtu mně vyprávěl tureckého původu muž, vystudoval v Německu, je to chirurg, je to lékař, má tureckou ženu. A říkal, víte, ale já nemůžu přenést přes srdce, to musím hlavou zvládnout, že moje sestra si vzala Němce, byť je přítel, je kamarádskej, je vzdělanej a pracovitej. Čili když to nemůže, já někdy ty anekdoty sbírám, zvládnout v Německu vzdělaný muž, inteligentní, tak si nedělejme iluze, a ještě bych k tomu dodal Helmuta Schmidta, což je taková Mona Mur, má láska, obdivovatel jsem jeho, když řekl, to nebude dobré, toto proudění národů. Na dotaz proč? Německo má tisíciletou tradici, vy to chcete předělat. Čili, je možno žít, je možno pracovat, ale já myslím, že si nikdo nenamlouvá, že ti Srbové, Chorvati, Slovinci, kteří nám stavěli dálnice v 70. letech, se plně můžou integrovat do Německa. To jako dost dobře není možný. Ani já jsem se nikdy nemohl integrovat. Proč? To je to samý v Austrálii, v Kanadě, nebo ve Spojených státech.
Daniela Drtinová: Ono taky podle sociologa Iva Možného žije v naší civilizaci nadbytek mladých muslimských mužů, kteří u nás nenacházejí zdroje mužné identity a sebeúcty a mění se pak někteří ve zběsilé teroristy. Když tu identitu nenacházejí tady a teď, je moudré čekat, že ji budou nacházet v budoucnu?
Ivan Kraus: Já si myslím, že to je naivní představa. Já si dokonce myslím, že mnozí z těch, a nechme stranou uprchlictví, protože každý z nás ví, že je otázka morálky a etiky pomoct těm, kteří jsou v nouzi, o tom není co diskutovat, nechme stranou to, co se tady teď odehrává, že se splétá terorismus a uprchlictví, neboť je to docela jednoduchý. Terorista přijde tak jako tak. Nemusíme se jen obávat toho populismu, který tu panuje. No, co jste říkala tu poslední, vy jste říkala, jestli…
Daniela Drtinová: Jestli je moudré čekat, že tu identitu najdou v budoucnu, pokud ji nenacházejí tady a teď?
Ivan Kraus: Můžeme z vlastní vy i já zkušenosti říct, jak to s tou identitou je, jak jsme ji hledali v našich jakýchs takýchsi podmínkách, co to je ta identita. Kdo jsme? Co nás v této zemi činí šťastnými a co ne? Proč se někdy zlobíme, proč se rozčilujem, co nás, co nás vede ke kritice? Musíme být součástí se vším, co k tomu patří, ale já se obávám, že ze svý zkušenosti, mně stačilo být v té společnosti multikulturní Francii například, Německo taky, nemohl jsem si stěžovat, a to mi stačilo. Protože ale jsem věděl, co chci, nebo co nechci a věděl jsem taky, co mohu a nemohu. Jsou určité body, které jako příchozí tak, jako host, když k vám přijdu na návštěvu, tak nebudu říkat, dejte mi to v porcelánu tu kávu, buďte tak laskavá, já to ve sklenici pít nemůžu. Jo? To nejde. Jsou určitý, to nejsou tabu, já myslím, že to je přirozený.
Daniela Drtinová: Vy odmítáte myšlenku, že radikalizace mladých muslimů narozených v Evropě je naše vina? Myslím…
Ivan Kraus: Odmítám.
Daniela Drtinová: Na západu naší společnosti.
Ivan Kraus: Já se bojím, že my to přeháníme s tou korektností. Pomožme, ale taky pak můžem se ještě zmínit o tom, jak pomoci. To mě dost drží. Já si myslím, že nemůžeme být vším vinni. To je jaksi, vždyť ta Evropa se snaží pomáhat, pomáhat finančně, hospodářsky a tak dále. My se oslabujeme. My si budeme tak dlouho vyčítat, my prostě v Londýně uvedeme hru Sněhurka a sedm postav drobného vzrůstu, poněvadž už nesmíme říct trpaslík. Ale je to směšný, je to komický, ale je to…
Daniela Drtinová: To je pravda?
Ivan Kraus: Je to pravda. Já to sbírám.
Daniela Drtinová: A proč se nemůže říkat trpaslík?
Ivan Kraus: No abychom se nedotkli někoho…
Daniela Drtinová: Někoho, kdo je menšího vzrůstu?
Ivan Kraus: Ano. Paní učitelka v Anglii, milované Anglii, kolébce demokracie, zakázala, aby se četla pro děti v mateřské školce, tuším, pohádka o prasátkách. Že by se to mohlo dotknout muslimských dětí. Tak řekla, jenom v doprovodu učitele se to smí jaksi půjčit. Ale to je, to je Ionesco, protože já předpokládám, že do té školy, školky chodí i pár dětí od řekněme, ortodoxních Židů a ty taky přeci nejedí vepřové. A to byl její, to byl její argument.
Daniela Drtinová: Kam až to může vést?
Ivan Kraus: Na jedné straně je to vtip, absurdita pro někoho, kdo by dělal politickou satiru, politický kabaret. Mně z toho není dobře. Já si myslím, že si máme uchovat, co jsme se vší kritičností, jistě neděláme zdaleka všechno dobře, ale že nemáme podléhat takovému podlézání. Anebo buďme upřímní, v případě Sýrie to nemůžeme říct, ale v případě tam, kde teče nafta, jsme opět u byznysu, že jo, patrně. Já jsem, no, já jsem vždycky ve Francii, jsem přišel na to, že je nejlepší když jsem odebíral Herald Tribune, nebo co, evropské noviny v angličtině, tak jsem se podíval, ne všechno jsem četl, ono je to nudné místy, ekonomická stránka, hned jsem viděl, jaká bude politika příští. Je to tak. Já myslím, že jo.
Daniela Drtinová: Má problémy s korektností i Česká republika?
Ivan Kraus: No my jsme trošku složitej případ. My jsme, my máme za sebou, nebudu to rozvádět, dlouhé období, které v nás taky zanechalo. Já jsem vždycky měl pocit, že to naše roztomilé Česko bylo pod vývěvou. Tam, kde není vzduch. Jako ve Francii, když máte sýry, tak je necháváte uzrát, že tam nejde vzduch. A my to doháníme. A nemusíme si to vyčítat, to je asi přirozená cesta. Zrovna tak Slováci. Ale zároveň se obávám, že…
Daniela Drtinová: Co tedy v nás ta přidušenost vyvolala?
Ivan Kraus: No my jsme trošku okresní. My, to je moje trošku takový blues. My nechceme se podívat do světa jak, když jsme začínali, řekněme po sametu, jak to tam dělají, my si to upravíme pro Česko, že jo, palmy tu nemáme, nebo co, ale uděláme si z toho, trošku se poučíme. To my nemáme rádi. My jsme, v něčem jsme dobří, tvrdohlaví, jak ti Francouzi, ale někdy to vede k takovýmu šovinismu, k malému myšlení. To v nás někde je. No a my se toho musíme zbavit. Já věřím v to, že ty mladý lidi, kteří mohou dnes do světa, a zase se můžou vrátit, chtějí-li, že tady vyvolají postupný změny, no. Zcela určitě. Že z nás spadne ten, takový to, no okresní, takový to trošku malý. My si to nezasloužíme. Tady je tak spousta tak schopnejch a talentovanejch lidí a jdou i do světa, že chvílemi žasnete, od medicíny po atd., atd. Tak tohle by se mělo překonat.
Daniela Drtinová: Zpátky k té otázce, a vy jste to nastínil, jak pomoci, jak tedy pomáhat, jakou podobu by měla mít pomoc uprchlíkům? Protože vy sám tedy říkáte, že odmítáte to, že bychom si za to mohli my sami…
Ivan Kraus: Ne za všechno…
Daniela Drtinová: Tudíž nemusíme mít ty pocity viny podle všeho a pomáhat i tam…
Ivan Kraus: Ano.
Daniela Drtinová: Kde to může být nějakým způsobem potom kontraproduktivní a ničivé směrem k té stávající civilizaci.
Ivan Kraus: Já jsem strašně chytrej doma u televize, poněvadž tu politiku nemusím dělat a pánbůh zaplať. Je to strašně těžká práce. Já si ale kladu otázku, proč posílá Evropa peníze, to je dobře a proč nejde tím směrem jiným. Všechny ty země od Libye můžete jít až po Irák, jsou ve stavu vakua, rozpadu a proč ta naše Evropa nepřitáhne mladíky a mladice do Oxfordu, do Heidelbergu, na naše univerzity, abychom pomohli vytvořit elity, který by ale, doufám, se vrátily domů. Oni tam ty elity asi jsou přidušené. Protože odejde armáda z Iráku, zůstane vakuum a pak se dočtete, že ISL má dokonce zbraně. To je hrozivý. Že jo? Čili elita je to slovo, který je nezbytný a já tím myslím agronoma, muže, který rozumí zavlažování, jo, aby nebyly pouště, že jo. Anebo si budem radši vyčítat ty pouště, že ten písek a to horko. Skončíme tam. Je vlastně naše vina. A v pocitu mindráku, komplexu nejdeme pak zcela… Proč Club of Rome čteme každý rok, jak se tam sejdou velké hlavy, řeknu to stručně, vědci atd., atd. A jsou naši politici, naši, myslím celej Západ, nejen Česko, obklopeni občas konzultanty z téhle sféry, já myslím, že ne, že na to nemají ani čas. A to je chyba.
Daniela Drtinová: V čem, v pocitu viny podle vás tedy selhala Francie? Pokud neselhala v tom, že odmítáte verze myšlenek, že nedokázali zajistit podmínky k důstojnému životu těch, kteří tam třeba teď žijí v té třetí generaci, v čem podle vás selhala Francie?
Ivan Kraus: No někde asi si nepovšimla včas, my nemusíme, ta demokracie je hrozně jaksi těžká k vyvažování. To je neustálý proces, ten nikdy nekončí. Tak možná, jestli ta Francie ve své administrativě, ve své intelektualitě, v politických sférách měla všimnout toho, že jim zůstávají mladí lidé v Balmier, kteří nechodí do školy, kteří pak vykrádají auta, berou drogy a kteří se, to necháme stranou, hlavně neuplatní. Měla najít prostředky, já vím, já si to můžu dovolit říct, já bych přijal jakéhokoliv uprchlíka, ale po svých zkušenostech by měl podepsat dokument, když ho přijímáme v našem světě. Toto je stav, kde je náboženství odděleno od politiky. Já to chápu a budu to respektovat, dodržovat. Nebudu-li, tak budu, ponesu následky. To se stydíme za tohle? Proč? Vždyť je dobré oddělit náboženství. 90 % konfliktů vzniká z náboženských důvodů, že jo.
Daniela Drtinová: Taky ve sloupku Lidových novin jsem četla, že Češi jsou skutečně obecně ostražití vůči náboženstvím. O to víc, když tady vykazují násilné tendence. Křesťanství nevykazuje násilné…
Ivan Kraus: Ne.
Daniela Drtinová: Tendence stovky let a přesto jsou Češi vlastně velmi striktně vůči tomu ostražití a distancují se. Jestli to taky není vlastně na muslimech, co tady žijí, myslím jako i v této civilizaci, aby vlastně většinu přesvědčili, že násilné tendence, které vykazuje některá forma Islámu…
Ivan Kraus: Ano.
Daniela Drtinová: Zkrátka s nimi nemá nic společného, a že jejich náboženství je pokojné, mírumilovné, otevřené bližnímu, ženám.
Ivan Kraus: Ano, to, to máte určitě pravdu. Měli by se přihlásit víc o slovo. Oni se údajně, dočetl jsem se, hlásí ta rada těch obcí muslimských, ale nikde to moc nevidíme. Buďme upřímní. V našich médiích a tak dále. Měli by sami svým způsobem přispět k pochopení toho, kdo jsou. Abychom neměli pomícháno v hlavách, bohužel, jak víme, co muslim, to škodná. To je katastrofa, že jo? My, my tu máme, žijeme spolu s Vietnamci, žijeme s Ukrajinci a já jsem nikdy nenašel žádnej problém. Ba naopak. Já jdu radši si koupit k Vietnamci pomeranče než do českýho obchodu.
Daniela Drtinová: Taky jste mluvil o byznysu v souvislosti s uprchlickou krizí, jak jste to myslel? Uprchlíci a byznys.
Ivan Kraus: No o byznysu. Víte, já jsem narazil někdy je dobré si v hlavě, pokud ještě trošku slouží, zrekapitulovat, co jsme si četli, vnímali, Colonel Gaddafi, onen krásný Gaddafi říkal: Evropo, dávej penízky, protože když mi je nedáš, tak já neudělám bariéru vůči, vůči místním uprchlíkům a jednoho dne bude Evropa černá. A teďka sleduju pana Erdogana, Turecko a říkám, no, spěchali jsme tak, jako EU, že jsme se nepřipravili na ten veliký nával, on už začal v malým, že jo, před několika lety v Itálii na těch ostrovech. No a teď nám bude pomáhat Turecko vlastně podobným způsobem. Zaplatíme, ty zadržíš a Britové řekli, nevím, zda se nemůžou dohodnout v EU, moudrou ideu, a proč to děláme, takhle, proč tam neletíme, proč si nevyberem ty rodiny s těmi dětmi, nevyřídíme papíry a nasadíme vojenská letadla a nepřivezeme si je, vy jste naši. Proč, jo, kdyby to se bylo udělalo, odstranili by i to pašeráctví, což je nemravný. I to nebezpečí. Kolik těch lidí zahyne, vždyť to je strašný. Jenom, to by to odstranilo, ovšem teď už je pozdě, že jo, teď už to musejí řešit v té druhé kapitole, jo. Ta knížka má druhou kapitolu a první jí chybí.
Daniela Drtinová: Hm, hm. A co je v té druhé?
Ivan Kraus: V té druhé je, budem to, bude třeba, paní Merkelová kancléřka že jo, teď řeší hned dvě věci najednou, pokračovat v tom, o čem je přesvědčena a udržet se tam, kde stojí. Zatím to jakž takž jde samozřejmě, ale my víme jedno, že politik, jak žije politik, jaro, léto, podzim, zima? Ne! Před volbami a po volbách.
Daniela Drtinová: Takže v té druhé kapitole to bude stát dost peněz.
Ivan Kraus: Bude to stát peněz, bude to stát úsilí a možná i jisté zklamání, neboť ne všichni, mnoho se přizpůsobí, mnozí se budou se snažit, ale ne všichni budou šťastni. Až přijdem na to, že to, co viděli na svých mobilních telefonech, to rozkvetlé, bohaté Německo, vyděláte dost, a hodně taky odevzdáte. Jinak by sociální stát Deutschland nemohl existovat. Vy vyděláte, přirozeně více peněz než, než třeba ten, říká se, že elektrikář, řemeslník v Německu vydělá tolik co náš obvodní lékař, tedy víc, pardon, v eurech, ale tady se žije jinak. My jsme na jiné úrovni, to se nedá porovnávat takhle. Vždycky když lidičky s tím přijdou, tak říkám, ale porovnej si, co ty platíš za kávu, jo, to nejde. V Německu se odevzdává dost, aby to, ten sociální systém mohl existovat.
Daniela Drtinová: Vy mluvíte o bariérách. Taky to rezonuje hodně mezi mladými. Viděla jsem teď poměrně drsný, myslím obsahově a nábojem, klip od zpěvačky, která se tuším jmenuje M.I.A. Písnička se jmenuje Borders a právě zachycuje drsným rapem téma uprchlíků a hranic, izolace Západu právě od těch, kteří k nám přicházejí. V Evropě se staví ploty. Už i ve státech, staví je už i země, které dlouho se tvářily, že je stavět nebudou, zavírají se hranice. Asi je to krok zpět a mnozí se toho děsí, právě, že to je zase krok zpátky do izolace. Na druhou stranu v Mladé frontě říkal jeden izraelský bezpečnostní analytik, že dobré ploty dělají dobré sousedy. Mně to svým způsobem dalo naději, není na tom kus pravdy?
Ivan Kraus: Kus pravdy na tom je. Nesmíme se bát to asi říct. My jsme trošku smutní. Mně někdy, já už jsem to někde řekl, skutečně nevadilo projíždět hranicemi a ukazovat pas, ten či onen. Pravda je, že my moc, ta Evropa si musí vytvořit znovu pocit jisté jistoty a bezpečí pro, pro ty své občánky. A není-li jiná metoda, tak nechť je to toto. Nemusíme být tak nostalgičtí. Já vím, přijdou argumenty, ty i ony, ale v obchodě to nevadí, náklaďák tam postojí trošku dýl, zjistí se, jestli veze opravdu kukuřici nebo čokoládu. Je to, mně se ten názor líbí. Byť to není, já nevím, nemusíme plakat. Byli jsme k tomu donuceni okolnostmi, u těch jsme byli, ten vývoj šel rychlejším směrem, než jsme stačili odhadnout, teď myslím, mluvím za nás za Evropany, že jo, protože celej je to Evropa pořád, není to jen Česko, Slovensko, Maďarsko a tak dále. A já myslím, že jo, že to bude asi nezbytnost.
Daniela Drtinová: Je možné, že v Evropě propukne válka a že válka bude náboženská? Jako kdybychom se mentálně vraceli do dob křižáckých výprav, džihádisté dokonce Západ opravdu titulují jako křižáky, terminologie ze středověku. Je opravdu možné, že se tohle vrátí? Ty stovky let staré nedoválčené boje?
Ivan Kraus: No, anebo Chalífát, že jo, což je idea, s kterou oni přicházejí. Já doufám a myslím si, že to tak nebude. Ale začínají nové boje. A to jsme, to jste si zajisté povšimla, jsou politické boje. Ono to má následky, které považuju za velmi nebezpečné. Populismus první třídy, kdy na té vlně populismu nebezpečí. Ono s vystrašením to pomáhá politickým elitám, nebo politikům. A to se netýká, teď jsme viděli ty volby, jak se Francouzi honem scukli, jiný výraz pro to nemám, dohromady, no ale, aby nebyly dámy Le Pennové, kteří jsou extrémně naladěny v mnoha ohledech. Ale to je i u nás. A to bude, k tomu přistoupí, představuju si, musíme si uvědomit, že Slovensko a Polsko jsou velmi katolické země. My Češi, jako obvykle, máme malou výhodu. O nás se říká, že jsme ateističtí mistři Evropy. Já si to taky neumím vyslovit, vysvětlit, ale někdy si říkám, no, to možná bude tou reformací, Janem Husem, tím čím, jo, to tam, tato země prošla nějakým vývojem. A tak tam není ten problém takový, ale Slovensko, nebo já se spíš bojím politických následků toho, co se děje uvnitř našich zemí. Plačící ministerská předsedkyně Švédska, teď kam s těmi 20 tisíci lidmi, co mám vrátit. Němci ve Vestfálsku, to je skoro 120 tisíc lidí, 40 % jenom lidí, to jsou prozatímní statistiky, lze jim udělit azylové právo, a co s těmi 60? To je, čili prošli strastiplnou cestou a nebude pěkná cesta zpátky. Čili víc se bojím tohohle než, že by byly náboženské války, bude záležet na nás na Evropanech, kteří jaksi jsou, jsme v poklesu a opět budu citovat Helmuta Schmidta, když není to tak dávno, starý kouřící pán řekl: Ich führte obávám se, že se nám vede příliš dobře. My jsme si skutečně, my nežijem špatně, Francouz, Ital, Španěl, Holanďan i Čech, žijeme slušně. My nepřekačujeme na cestě do práce množství žebráků. Zaplaťpánbůh, ale ono nás to vede, už to není ta Evropa poválečná, ta Evropa, která rostla, kde lidi strašně pracovali, aby znova vytvořili vůbec něco. A to se týkalo i Francie, kde po válce neměli ani čím topit. Se dočteme v biografiích. Já jsem myslel, že to bylo jen Německo. Prostě ten náš vývoj je teď v takovém, to je můj pocit, stavu jistýho ustrnutí, kdy se vzdalujem psychicky zbytku světa. Ale zbytek světa je mnohem větší, než jsme my. A než je Francie.
Daniela Drtinová: Vy jste zmínil předválečnou Evropu. Pak je otázka i třeba v souvislosti s tím poměrně dost děsivým děravým systémem, kdy třeba jen ve Francii je podle francouzského premiéra, který přiznal, že ve Francii je na 10 tisíc lidí, kteří se navrátili ze Sýrie…
Ivan Kraus: Ano.
Daniela Drtinová: A z Iráku, vracejí se letadly. Ten systém toto umožňuje, že se něco takového vůbec stane. Vyvolává to samozřejmě v lidech různé obavy, ještě navíc v konfrontaci vlastně s tou vlnou, která se teď valí přes Evropu. Sedíme na sudu nacionalismu se střelným prachem a škrtáme sirkou? Když jste zmínil právě předválečnou Evropu.
Ivan Kraus: Ano. Tak trochu ano, protože my zpočátku, vždycky vám ekonom, vám vysvětlí, a proč ne, jak to poté zemi pomůže. Už mi to mnoho lidí říkalo. To pomůže. Přijdou uprchlíci a Německo pokvete. No, když to umějí tak dobře spočítat, fajn, ale to není obecné pravidlo. Ne každý se může uplatnit, ne každý musí mít jazyk, když se dočítám, že afghánští mladí muži neumějí ani číst a psát, tak mě to vůbec netěší. Zaintegrování, usídlení se v té nové zemi, bude nesmírně těžké. My sedíme na tom prachu a my si, já se popírám, že jo, my si nemáme moc co vyčítat vinu za všechno a měnit pohádky, ale měli bysme se zamyslet nad tím, do jaké míry ten náš kontinent, a myslím teď konkrétně Evropu, do nynější doby, žili jsme v nějakým povědomí o světě anebo koukáme jenom na tu vlastní zahrádku? To je ale problém. Já mám vidět toho souseda i toho. A potom jsou sousedi v Lounech nebo kde, nebo v Krkonoších. Já s nima sice nesousedím, ale mělo by mě zajímat, jak žije člověk v Lounech a já už to vím, v Ústí, hůř než člověk ve Středočeským kraji. Co si budeme namlouvat? Je to horší s prací, s platem. Je to trošku těžší. A pak my si musíme uvědomit tak trošku, kam ten svět až sahá. Já si myslím, že nekončí za humny.
Daniela Drtinová: Spisovatel Ivan Kraus. Děkuju vám za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.
Ivan Kraus: Rádo se stalo. Na shledanou.
