Daniela Drtinová: Běloruská realitní makléřka Natallia Makovik je naším hostem. Dobrý den.
Natallia Makovik: Dobrý den.
Daniela Drtinová: Natallia Makovik prodává české historické památky převážně Rusům. Proč Rusové v Česku tak rádi nakupují nemovitosti a teď tedy mluvíme o hradech a zámcích?
Natallia Makovik: No, zejména proto, že české zámky a hrady jsou v Rusku takovou exotickou nemovitostí, to, co nemají v Rusku. Historicky to bylo tak, že se v Rusku stavěly pouze paláce nebo nějaké vily a během bolševismu samozřejmě všechny památky byly zničeny na rozdíl od České republiky, takže je to pro ně možnost zasáhnout do něčeho, co má takový duch, atmosféru rytířství nebo aristokratický náhled, takže oni samozřejmě to kupují kvůli tomu, že by chtěli mít možná trošičku takový ten ušlechtilý život.
Daniela Drtinová: Je to i otázka ceny?
Natallia Makovik: Je to i otázka ceny, ale samozřejmě všechno má svou cenu, protože české zámky se daj sice pořídit relativně levně, jenomže do rekonstrukce se musí dávat tak obrovské částky, že nakonec to vyjde o hodně dráž, než třeba si pořídit hotový zámek ve Francii nebo v Itálii.
Daniela Drtinová: Jací Rusové k nám jezdí investovat do historických nemovitostí?
Natallia Makovik: Většinou se jedná o lidi, kteří třeba v Rusku vlastní fabriku nebo nějaké velké byznysy a třeba posledních 10 let se sem přistěhovaly jejich rodiny, to znamená, děti a manželky a teď kvůli tomu, jaká je situace v Rusku, oni se obávají o své byznysy, takže se snaží najít něco jiného v Evropě.
Daniela Drtinová: Takže je to vyšší střední třída, byste řekla?
Natallia Makovik: Určitě, určitě.
Daniela Drtinová: S jakými problémy se Rusové coby investoři potýkají v Česku? Na co narážejí?
Natallia Makovik: No, já asi budu mluvit o investicích právě do památkových objektů.
Daniela Drtinová: Ano.
Natallia Makovik: Takže největší problém spíš bude s tím, že nemají jistotu, že pokud nějakou památku opraví, že budou moci tady zůstat, protože ruští občané, stejně jako občané všech zemí kromě Evropské mimo Evropské unie, oni potřebují vízum, aby mohli tady zůstat, jenomže problém je v tom, že investoři, kteří dávají peníze do českého hospodářství, ať rekonstrukce památky nebo něco jiného a nemají takzvané investorské vízum, to, co je v jiných evropských zemích existuje, takže třeba proto, aby mohli na svém zámku žít nebo provozovat nějaký byznys na svém zámku, musí třeba, jak bych řekla, lhát konzulárnímu oddělení, že buď jsou studenti nebo jsou zaměstnáni nebo ještě něco, prostě musí hledat nějaké okolní cesty a pro lidi, kteří mají majetek několik milionů eur, kteří opravdu věnují nějakému byznysu a chtějí žít na zámku a tak dále, chtějí vypadat jako šlechta, pro ně je strašně nepříjemné lhát a ponižovat se.
Daniela Drtinová: Ano, vy jste řekla Lidovkám.cz, že cizinci, kteří chtějí tedy v Česku investovat třeba milion eur do zchátralé památky, tak by tady měli automaticky získat trvalý pobyt. To je možná právě to, co je pro mnoho Čechů problém s ohledem na ty reminiscence z minulé doby nedávné.
Natallia Makovik: Ano, přesně tak, souhlasím s tím, nicméně si myslím, no, v současné době jsou velké hrozby. My se bojíme teroristů, bojíme se uprchlíků a samozřejmě tady je rok 68, takže, ty obavy tu jsou, nicméně já si myslím, že prioritní by pro Českou republiku, je to možná můj naivní romantický názor, že bychom se měli zamyslet nad tím, že opravdu ty zámky chátrají. 98 % českých památek teď prostě umírá, tam už nejsou střechy, nejsou zdi, takže ještě trošičku a prostě Česká republika, která je velmocí zámeckou, prostě ztrácí tento status a ty památky už nebudou a musíme je rychle, rychle sehnat nějakou cestu během 10 let, vymyslet, jakým způsobem přilákáme investory ať české, slovenské, francouzské, italské nebo ruské, aby oni sem přijeli a investovali své peníze právě do opravy památek.
Daniela Drtinová: Jak, jak často se setkáváte právě s tím postojem Čechů, že tedy Rusové jim vystřídali po roce 89 ten politický vliv, který tady měli, za ten ekonomický v současné době?
Natallia Makovik: V mém případě se skoro nestává. Já dokonce se nesetkávám vůbec, protože, když majitel si koupí památku a pak zaměstná místní lidi a předtím jde na konzultace s památkáři, mluví se starosty, co všechno potřebují, tak, když to pomáhá i s tou infrastrukturou, takže, když je to hodný, normálně vychovaný vzdělaný člověk, tak si myslím, že nikdo nebude mít nic proti tomu. Proto, ale pokud je člověk nevychovaný nebo se chová jako povýšeně nebo si myslí, že všichni mu maj sloužit, tak s takovým člověkem nebudu pracovat ani já, nejenom, že Češi.
Daniela Drtinová: No, lepší se v posledních letech třeba ty situace zmapované médii například v Karlových Varech, kdy někteří ruští investoři potom s těmi pořízenými nemovitostmi a i třeba pozemky nakládali podle svého, bez ohledu na stávající český právní řád a na jeho pravidla?
Natallia Makovik: Já si myslím, že to je obrovský problém, protože většinou za prvé neznají vůbec, že existují nějaká pravidla, že opravdu se musí řídit zákonem. Já si myslím, že například je ten trvalý pobyt, nebo jakýkoliv vízum by měl být podmíněný tím, že rekonstrukce památky uskutečňuje v souladu se zákony a požadavky památkářů, to znamená, že musí restaurovat, ale ne dělat rekonstrukci hrubou, že opravdu musí zdůrazňovat ten historický ráz té památky. Ne, že to třeba zničí a pak postaví něco moderního. Nebo třeba na jednom ze zámku, který patří Rusům, nebyl to můj klient, nedaleko Prahy, tak tam na zámku instaloval takový ty cibule, které známe z pravoslavných chrámů, a to je hrůza, když barokní zámek má takový ty cibule. Takže já si myslím, že tady je právě otázka to, o čem mluvím já, že když klient si chce pořídit zámek, tak by měl vědět přesně, a to znamená, že by měl existovat jako třeba v Británii oficiální seznam památek, které vyžadují investice a kde je přesně řečeno, co všechno se smí s památkou udělat, co ne, a člověk by při koupi měl si uvědomit, že opravdu musí sledovat ty předpisy, který jsou tradicí a správně řečené tady v České republice. Pokud člověk toto porušuje, tak by ztrácel nárok i na trvalé pobyty, na pobyt tady samozřejmě. Takže je to taková věc toho, že když se obrátí nějaký ruský klient na realitní kancelář ruskou, která tady je založena v České republice, tak ten realitní makléř má zájem to prodat a přitom řekne - no, můžete dělat cokoliv, stejně to už je jako rozpadlé a tak dále. Opravdu prodávat zámky by měli specialisté.
Daniela Drtinová: A když porovnáte ty případy, které jsou tímto způsobem vedeny, cibule na těch historických památkách, nepěkné zásahy vlastně do těch historických budov s těmi, kdy se to podařilo. Kterých je víc?
Natallia Makovik: Víc tam, kde opravdu opravili. Takových s tou cibulí znám pouze jeden příklad. A znám jeden příklad, teď si nepamatuju zase, nebyl můj klient, kde byl konflikt kvůli tomu, že na pozemku odmítl se odstěhovat český občan, takže tam byl takový nehezký objekt, nicméně teď lidé, klienti, kteří, já bych neříkala, že to je problém ruské mentality. Není to problém ruské mentality. To je problém spíš lidí, kteří si kupují památky a mají nějaké představy o tom, co se s tím musí udělat nebo ne, protože příkladů, když i Češi se nestarají o svůj vlastní památek, je spousty, jak říkám, 90% českých zámků prostě chátrají a ne vždycky je tam problém toho, že osobnostní, ale spíš problém nedostatku peněz a špatné představy co to je. Možná, že někdo se ve skutečnosti nebyl investorem, ale spíš pseudoinvestorem s tím, že počítal s evropskými dotacemi, ale ve skutečnosti to nefunguje tak, jak oni obvykle mají představy. Nebo problémy s restitucemi, když rodiny získaly po restituci úplně zchátralé po bolševicích zámek, samozřejmě, že ti lidé nejsou milionáři, takže nemůžou za své vlastní peníze to opravit, takže i toto je problém, který existuje. Já bych řekla - cibule na zámcích, to je ten nejmenší problém v České republice, který existuje.
Daniela Drtinová: Je tedy pro vás důležité, komu hrad nebo zámek prodáte? Sledujete dál, co se s tím objektem stane, je to pro vás důležité?
Natallia Makovik: Já bych řekla, že to je nejenom důležité pro mě jako pro mě, ale vlastně u mě ta práce teprve začíná tím prodejem, protože když můj zájemce si koupí památku, tak ještě první rok potřebuje pomoct, protože oprava nemůže začít ihned, musí se udělat výměry, musí se najít někdo, personál, který bude třeba sledovat, aby to nevykradli. Může se domluvit s památkáři, musí se udělat stavební povolení, a tak dále, a tak dále, a tak dále. Vymyslet investiční projekt, a to je prostě spoustu, spoustu věcí, který cizinec neumí, nejenom Rus, jakýkoliv cizinec, ale i Češi opravdu třeba jako tomu nerozumí, když se s tím setkali poprvé, takže u mě, já nejsem realitní makléřka standardní, která prodá, dostane provizi a zapomíná na to. A já jsem člověk, který, pro kterého ten byznys začíná až potom. To znamená, já doprovázím a pomáhám už revitalizaci těch objektů.
Daniela Drtinová: Ale je to pak v soukromých rukou. Kde máte garanci, že si toho bude ten nový majitel skutečně hledět tak, aby to mělo ten význam, který třeba i pro vás je důležitý v tom byznysu?
Natallia Makovik: Je to opravdu otázka toho, jakým způsobem se ...
Daniela Drtinová: Vybíráte si podle toho klienty?
Natallia Makovik: No, já odmítám klienty.
Daniela Drtinová: Vybíráte si je podle toho, jakou ambici směrem k tomu objektu mají.
Natallia Makovik: Přesně tak. Já za prvé je věc, protože, když já vidím, že člověk je problematický, tak já vím, že to bude problematické i pro mě osobně spolupracovat, to je, takový klienty odmítám. A odmítám klienty, kteří přijedou na prohlídku a řeknou - že počítáme se stoprocentní dotací nebo potřebujeme úvěr, ty odmítám, tyhle to nezvládnou. Odmítám klienty, kteří přijedou například se svou milenkou, protože já vím, že záměr není vážný, jenom se projíždí, je takový realitní turista, ukazuje své dívce, že něco má. Takže odmítám, pokud klient řekne, že si to chce koupit, ale chce zůstat v Rusku a třeba jako řídit tu rekonstrukci distančně, takhle to nejde. O zámek se musí starat osobně, opravdu tím žít. Takže teď je háčků a důvodů, proč odmítám klienty, je strašně moc a právě jako já ty klienty vybírám, a teď já jsem, toto, nepřišlo to ihned samozřejmě, bylo hodně omylů, nicméně, co dělám v současné době, já se snažím ty klienty i naučit tomu, jak mají k tomu přistupovat, protože například památkáři dělají takovou jednu chybu, oni spíš trestají majitele zámku. Například, když ukazují na nějakou zeď s historickou malbou a říkají - tohle to nesmíte zruinovat, protože zlikvidujete historickou hodnotu a my vám dáme pokutu. Toto je takový demotivující přístup. Já vždycky majitelům zámků říkám - tohle to je zeď s historickou malbou z 16. století a já bych vám nedoporučovala to zruinovat, protože tím váš zámek ztratí likviditu. Když tam to zachováte, opravíte, tak ten zámek dokážete prodat o hodně dráž než bez té zdi. Takže tam je opravdu, je důležité s tím člověkem najít společnou řeč. Pochopit, co ho může motivovat, co ho může vzrušovat v té památce a když to vysvětlím, třeba někteří přijdou s nápadem, který vůbec není, k zámkům se nehodí a teď je populární myšlenka i mezi českými klienty o tom, že na zámku můžeme otevřít domov důchodců, ale to se nehodí. Prostě senioři potřebují jiný přístup. Údržba podobných budov je strašně drahá, tam je, je to nepohodlné pro ty lidi, protože tam jsou ty, prostě jiný pokoje, jiné možnosti prostě, tam prostě opravdu pro důchodce zámek není zrovna ideální nemovitostí.
Daniela Drtinová: Které hrady, zámky anebo tvrze v Česku byly i díky vám touto cestou opraveny?
Natallia Makovik: No, já jsem spíš na začátku v současné době a takže nemůžu říct, protože oprava zámku trvá přibližně až let, takže já jsem na začátku, ale třeba na Plzeňském kraji máme památky, které teď opravujeme, to je Chrančovice, zámek Rabštejn, a vedle Máchova jezera taky máme jeden zámek, vedle Drchlavy, takže to je to, co o čem teď smím mluvit a moje další otázka o tom, že moji klienti bohužel nechtějí moc zveřejňovat své záměry, prostě to je jasné proč.
Daniela Drtinová: Hodně teď investují i Číňané, myslím do nemovitostí i do historických památek. Jaký je rozdíl tedy v přístupu mezi třeba ruskými, ale i italskými a čínskými kupci na druhé straně nebo investory?
Natallia Makovik: Číňani si vybírají zámky, které nevyžadují rekonstrukci. Oni jsou připraveni platit velké peníze, ale tak, aby to bylo už hotové, nechtějí do toho investovat a ztrácet ten čas, takže to jsou lidé, kteří, já si myslím, že právě ta zajímavost českého trhu pro potenciální zámecké developery je v tom, že by mohli opravovat zámky a nabízet to českým, čínským klientům. Rusové spíš preferují, když už hotový zámek, tak si spíš koupí v prestižnější zemi jako třeba Francie nebo Itálie, takže Rusové si kupují rádi i před rekonstrukcí pro realizaci nějakého podnikatelského záměru.
Daniela Drtinová: 700 hradů a zámků patří v Česku obcím, které obvykle nemají peníze na opravy.
Natallia Makovik: Ano.
Daniela Drtinová: Ale na druhou stranu nerady je prodávají obce, tedy ty své historické památky. Má ale jít místní hrad, anebo zámek do soukromých rukou, to je jedno, jestli je ruských, italských nebo čínských, nestálo by za to počkat, až třeba opravdu obec a stát peníze mít bude? Jestli to není vlastně primárně povinnost té či oné země starat, chránit a investovat do svých památek?
Natallia Makovik: Já si myslím, že historicky samozřejmě by spíš by hrady a zámky měly patřit soukromým osobám, to je můj vlastní názor. A druhá věc, že opravdu historicky se to teď tak, že to patří obcím, nicméně já vím, že Ministerstvo kultury spočítalo, že na opravu všech těch zámků bude vyžadovat 318 miliard korun, a to znamená, že tyto zámky v tomto případě opraví až za 150 let s těmi rozpočty a s těmi dotacemi z Evropské unie, kterými disponujeme. Nicméně já si myslím, že pro obce by byl zajímavý takový kompromis spolupráce soukromými subjekty, proto, aby se z těch obecních zámků a hradů nestávaly soukromé rezidence například, ale nějaké projekty, které třeba lákaly turisty nebo zahraniční investory, nebo dávali práci a zaměstnání místním lidem. To může být cokoliv. Například já teď klienta, který, který v zahraničí, v Evropě i v Americe pořizuje takový, organizuje Battle of the Nations, to znamená, to jsou plnokontaktní boje v rytířským brnění, není to šermíře, nejsou to šermíři a to je jako box, jako jeden proti jednomu, 5 proti 5 a 21 proti 21. To jsou, každý rok se pořádají mistrovství, a to znamená, že se tam sejde na jednom hradě až 30 zemí. 30 zemí má svá zastoupení a mají své týmy a ti lidé opravdu tím žijí, to znamená, že prostě na 2 týdny se tam sejdou televize z různých zemí a přijede tam spousta fanoušků, spoustu turistů, žije tam celá vesnice tímto a právě tento organizátor v současné době mě požádal, abych sehnala podobný objekt ke koupi někde v České republice s tím, že je mu to jedno, on bude investovat do rekonstrukce, nemusí to být samozřejmě v Praze, ale zároveň, že to nebude soukromá rezidence, ale to bude něco, co přiláká do té obce spoustu návštěvníků, přinese to peníze, přinese to práci místním lidem, a to je docela zajímavé, protože je to v takovém středověkém rytířském stylu, což je pro Českou republiku prostě hrozně sluší.
Daniela Drtinová: Vy jste původem Ruska ze staré aristokratické rodiny, vyrůstala jste v Bělorusku. Co zažila vaše rodina v Rusku v roce 1917, v době Velké říjnové socialistické revoluce?
Natallia Makovik: No, je to takový smutný příběh, protože já si vždycky pokládám tu otázku a co by se stalo, kdyby ty, kdyby ten Lenin neexistoval. Já nevím, jaký by byl můj osud, ale asi lepší, protože, když se stal, a navíc tenhle ten problém, když se koukám, co se děje v Rusku, když je taková nostalgie po tom sovětském období, já to nechápu, protože například já vím, na kolik jsou bolševici zločinci. Když byla Velká říjnová revoluce, to byl velký chaos v Moskvě a naší rodině patřila velká textilní fabrika, manufaktura v Moskvě, takže prostě bolševici vyvedli celou naši rodinu, babičky, dědečky, maminky a tak dále i děti a prostě postříleli, nebyl žádný soud, nebylo nic, a přežily pouze dvě děti, jedna z nich moje prababička Naděžda, té bylo 8 let v tu dobu, takže a představte si, že osmileté dítě, ona přežila jenom kvůli tomu, že maminka spadla na ní, takže jako zachránila. A to, že někoho můžou zavraždit jenom kvůli tomu, že ten člověk je úspěšný podnikatel, to je, to je taková hrůza, takže já vždycky, když třeba přednáším o zámcích, já na konci vždycky prosím nevolte komunisty. A toto, ten strach z totality, on je, já prostě mám takovou asi injekci na to všechno. Já, když.
Daniela Drtinová: Jako imunitu.
Natallia Makovik: Ano, přesně tak. Já prostě nikdy v životě mě nezblbnou, že něco, že komunisti jsou lepší než ještě někdo, že bolševici měli pravdu, že Stalin byl hrdina, který zvítězil nad fašismem, prostě to jsou věty, které mě nikdy neoblbnou, protože já vím, co to ve skutečnosti bylo. To je, já to řeknu na rovinu, já si myslím, že demokracie je to nejlepší, co vůbec v současné době máme. A já, když se dívám na to, co se děje v České republice občas a tak chápu, občas někteří Češi si tak jako zahrávají s tou demokracií, že koketují s komunisty, s bolševiky, s diktátory a tak dále, a pro mě, já to chápu proč, protože jejich rodiny nezažily tak velkou hrůzu, co se stalo s námi. Představte si osmiletou holčičku, která, celá rodina je vyvražděna, ona neví, co má dělat, všude se ve městě střílí. Ona neví, kam se má, kde se má zastavit. Pak prostě najde, nějaká romská skupina ji najde, vezme s sebou a pak ona prostě celej ten život stráví s nimi až se provdá. No, to je ... A pak ještě celý život žije ve strachu, protože neví, když někdo zjistí, kdo je ona ve skutečnosti, tak ji taky můžou zavraždit. Ona celý svůj život se bála, že ona věděla, že Sovětský svaz je země, kde kdykoliv může přijít domů a ji prostě zavraždit, protože tam nejsou žádná práva, žádné zákony, žádné soudy.
Daniela Drtinová: Vy jste po demonstraci v roce 1999 byla zatčená, vyhodili vás z vysoké školy a doporučily vám běloruské úřady, abyste opustila zemi. Nikdy jste nelitovala? Myslím toho, že jste musela opustit tu zemi, vlastně v Rusku jste ani nežila, nebo možná někdy jako malá holčička, nevím.
Natallia Makovik: Ano, jako malá holčička. Upřímně řečeno ne. Prostě, jak to mám vysvětlit, život v totalitě je hrozně složitý, zejména pro člověka, který si to uvědomuje. A to znamená, že každodenní život, to je takové utrpení. Takže, když jsem se před 15 lety přestěhovala do České republiky, já jsem se probudila v tak skvělé náladě, že prostě nemusím sledovat, co říkám, že nemusím se bát, jestli mě někdo pronásleduje nebo ještě něco, že nemusím se bát o osud svých rodičů, že můžu klidně mluvit jakoukoliv řečí běloruskou, ruskou, českou a nikdo mě kvůli tomu nezatkne. Že nemusím mít žádné symboly a panebože, že nemusím už bojovat, to byl takový ten pocit najednou svobody a nádhery, že jsem v zemi, kde se dá udělat cokoliv. Když máš nějaký sen, tak klidně to můžeš uskutečnit, je to jenom na tobě, nemusíš platit úplatky nebo stěžovat si, že nemáš nějaké konexe, nebo jako žádnej Lukašenko tvůj osud nezlomí, protože je všechno jenom ve tvých rukou a já doufám, že právě mladí Češi to uvědomují, že můžou opravdu dělat cokoliv, že nikdo je za to nepotrestá, že opravdu je to jenom na nich, je to tady zevnitř, jak se rozhodnu, tak bude.
Daniela Drtinová: A v Česku se i vám teď líbí, nevnímáte nárůst xenofobie v těch posledních obdobích?
Natallia Makovik: Ani ne.
Daniela Drtinová: Vy jste říkala, že si zahráváme s demokracií, že trochu jsme nevděční vlastně ve vztahu k tomu hodnotovému rámci, který máme, tak žádný posun nevnímáte tou svojí citlivostí, kterou máte v sobě vybudovanou?
Natallia Makovik: No, řeknu takhle, že spíš já si myslím, že cesta České republiky v současné době nejlepší bude s Evropskou unií, že já si myslím, že právě teď pro ty hodnoty, které Evropa vlastně kultivuje poslední roky, že opravdu teď musí Česká republika za ty hodnoty prostě si uvědomovat, dokonce i práce s různými investory má být velmi, velmi opatrná, protože peníze jsou moc a občas kvůli penězům můžou ovlivnit vaše, vaše rozhodování. Nikdy nesmíte se prodávat jenom kvůli tomu, že někdo vám platí peníze, prostě musíte mít vždycky v mozku, co a jak jde. Velmi nebezpečné spojení politiky, byznysu, médií a tak dále, prostě to je všechno opravdu musí být hodně opatrný a o tom opravdu musíte sledovat, aby soudy fungovaly, to je strašně důležité. A mě třeba trošičku, nehledě na to, na mou národnost, já se, velmi nervózně reaguji, když čeští politici nebo ministři kamarádí s Putinem, pro mě je to ihned špatná reakce, protože právě Putin ničemu hezkému tady české lidi nenaučí. A já si myslím, že by opravdu měli být opatrní s kontakty s jakýmikoliv lidmi, kteří porušují práva lidí. Měli by si Češi pamatovat, že se to může zase stát i tady v České republice. Velmi, já si myslím, že by, takže takhle, to, co pozoruji poslední dobu, není nic příjemné. Já si myslím, že Češi by měli být velmi, velmi opatrní, protože to bohužel krok za krokem Česká republika jde k tomu, kdy už sama o sobě nebude rozhodovat, a teď, takže to je takový můj opatrný názor. Nechci být depresivní bych řekla.
Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor. Děkuji vám. Na shledanou.
Natallia Makovik: Já vám taky děkuji mockrát. Na shledanou.
