Daniela Drtinová: Kolik přirozenosti ženy v běhu dějin potlačily a co se s takto potlačenou energií dál děje? Co se myslí tím, že muži jsou neustále konfrontováni se stínem ženy? A nepatří šamanské praktiky a techniky k učení cizích tradic? Hostem tématu je Monika Michaelová, praktikuje tantru, šamanismus, terapii a přírodní rituály. Vítejte v DVTV.

Monika Michaelová: Dobrý den.

Daniela Drtinová: V čem je tohle všechno lepší, než si zajít do kostela?

Monika Michaelová: To nemůžu říct, já do kostela chodím taky si sedat, protože kostely jsou většinou postavený na zajímavých místech. A jak jsem se dozvěděla, tak vlastně v době, kdy sem přicházelo křesťanství tenkrát a vlastně následně katolická, římská katolická církev, tak se právě pro stavbu kostelů vybíraly starý pohanský, nebo slovanský, keltský obřadní místa. Takže když jdu do kostela, tak já vlastně jdu se spojit, nebo sednout si na to místo, který vlastně mi má co říct. A tam se to potkává.

Daniela Drtinová: Takže podle vás to potkává, ty kořeny jdou ještě dál.

Monika Michaelová: Určitě.

Daniela Drtinová: Já jsem se ptala hlavně proto, jestli nám vlastně není tahle tradice duchovního života ta křesťanská vlastně bližší, jestli bychom neměli rozvíjet ji a rozvíjet právě ty židovsko-křesťanské kořeny spíš než ty indiánské a šamanské?

Monika Michaelová: No, já bych se tady vlastně možná zastavila i u toho názvosloví, protože dneska jako pod slovo šamanismus se vejde úplně všechno, včetně v reklamě jsem teď slyšela, že když někdo dokáže získat zpátky dluh, tak je to vlastně nějakej šaman, jo, nebo co. Ale…

Daniela Drtinová: Otázka je, jestli je to dobře, že se pod to vejde úplně všechno.

Monika Michaelová: To slovo vlastně, právě, no, to slovo jak asi každej si může zjistit i na internetu, pochází ze Sibiře, z téhle té oblasti vlastně, kde takhle nazývají víceméně mužskou duchovní tradici. Jo, mužskou duchovní praxi a mně právě přišla úsměvná taková otázka, která se hodně vlastně opakuje, co je to šamanismus, co to vlastně je tady v Čechách, že jo. A mně připadá, že šaman a ismus, to je vlastně jakoby šamanismus něco, co zkoumá právě tady tuhle duchovní tradici a určitě máme spoustu českých ženských šamanů tady, protože tady máme vlastně tu tendenci se učit tu, ten mužskej způsob chápání světa, mužskej způsob vlastně bytí ve světě, a to je to aktivní, to jsou ty "tudulisty", to je to, jako to je ten jasnej řád a vlastně nějaký i jasný postupy, který vedou k cílům, jo. A když se vrátím třeba zpátky k tý vaší otázce a porovnám to, jestli třeba není lepší to křesťanství nebo křesťansko židovská…

Daniela Drtinová: Rozvíjet ty naše kořeny, přesně tak.

Monika Michaelová: ...tradice, tak já bych řekla, že pro někoho to určitě lepší je, protože tam je ten princip v následování určitých pravidel a někdo prostě potřebuje následovat a vlastně uctívat tu vnější autoritu. Řekla bych, že vedle toho potřebujeme prostor určitě pro takovou tradici, která vlastně uznává a učí lidi tý vnitřní autoritě, která vlastně následuje vlastně tu vnitřní moudrost, a to osobní, individuální spojení se zemí a vlastně s tím, kdo člověk je.

Daniela Drtinová: Jak si vysvětlujete, že v Česku je tedy tolik ženských šamanek, anebo žen, které následují právě tedy tuto duchovní praxi? Podle vás to navazuje právě na ty předkřesťanské kořeny?

Monika Michaelová: Určitě. Já si myslím, že k tomu máme hodně blízko. Slyšela jsem taky někde, že na mapě vlastně na, řekla bych, na mapě světa, která zachycuje ta náboženská přesvědčení nebo náboženské vlivy, je vlastně Česká republika jako jedna z mála vlastně takovou šedou zónou, kde vlastně nemáme nějaké vlastně jakoby jasné směrování, že jsme dost jakoby svobodný v tom, čemu věříme, a co je naše duchovnost vlastnost, jo. Co to je duchovnost? To je taky takový slovo, jo, duch prostě. Ale je to vlastně víra v to, co je život, jo, co vlastně, co vlastně je tou kvalitou, kdo jsem já tady ve světě, co je můj talent, co je moje medicína, co je moje poslání svým způsobem, a myslím si, že tyhle otázky si klade úplně každej člověk a všechny tyhle směry, ať už je to budhismus, nebo křesťanství, nebo židovská tradice, nebo právě tyhle sibiřské šamanské směry, nebo ty jihoamerické, africké, ať už to jde odkudkoliv, tak to vlastně pomáhá svým způsobem vlastně najít odpovědi na ty otázky. A potom je každá vlastně víra, nebo každý ten duchovní směr jenom nástrojem k tomu, aby se člověk našel, a aby našel to svoje místo tady na zemi.

Daniela Drtinová: Nechci se dotknout tohoto směru, a třeba to tak vůbec není, nicméně zavání to trochu jakoby "New Age". Zajímá mě, jestli třeba vy osobně, třeba to tak opravdu není a nevnímáte to tak, ale zajímá mě i to, jestli vy třeba osobně, protože se říká, že samozřejmě velmi důležité, jakého ducha do sebe pouštím, s čím pracuji, jestli i tímto směrem uvažujete, že není duch jako duch, anebo jestli pro vás opravdu ta spiritualita je otevřená a má být otevřená úplně všemu?

Monika Michaelová: Tak já nevím, já do sebe nic nepouštím. Já tam jsem já, takže když tam jsem, tak se můžu potkat, ať už je to jakýkoliv duch nebo člověk, kterej vlastně tady se mnou sedí zrovna u stolu, nebo na mě někde myslí, jo. Já to tak nemám, že bych někoho do sebe pouštěla, nebo někoho následovala.

Daniela Drtinová: Takže je to vlastně úplně opačné vnímání spirituality jako takové. Vy jste se učila od indiánů původního kmene Kogi, v horách severní Kolumbie. V čem tedy mají podle vás lépe a hlouběji propracovanou moudrost, ale vůbec tedy způsob bytí než třeba ostatní směry?

Monika Michaelová: Já bych možná zase začala u toho slova indiáni, protože to je takový jako oblíbený a, že jo, jak jsme tady měli ty filmy o Vinnetouovi a tak dál, tak pro nás je indián takovej ten jakoby krásnej divoch, kterej jezdí na tom koni a žije jakoby ten svobodnej život a vlastně chrání svoji zemi a žije vlastně jako v nějakém…

Daniela Drtinová: Ono to tak možná je.

Monika Michaelová: ...v nějakém tom tribu. A indián mně vlastně jakoby zaznívá, že to slovo je spojený s tím hodně teď skloňovaným Indigénes, což je vlastně domorodec. Jo, to je ten, který se narodil doma, a který je spojený s tím místem, kde je to pro něj doma. A u nás v Čechách bysme tomu možná mohli říkat místňáci, jo, člověk, kterej prostě žije na tom svým místě a záleží mu na něm. Prostě žije s ním v tom místě a pečuje o něj, a to bych řekla, že je úplně takovej jako základ toho, co tihle domorodci, tihleti lidé, který žijou na svým místě, který je pro ně doma, tak vlastně to je ten úplně, to je to číslo jedna, to je, a tím se odlišujeme, protože nám zase na tom místě, si myslím, tolik nezáleží, nebo jsme od toho tak nějak odpoutaný.

Daniela Drtinová: A podle vás bychom naopak se tedy tomu měli přiblížit, protože, já se pořád snažím zjistit, jestli vlastně stojí za to učit se těm cizím tradicím?

Monika Michaelová: Já bych řekla, že jako, jak jsem už říkala, každá ta cizí tradice nám vlastně pomáhá, a to se stalo i mně, že to vlastně, mně to hodně pomohlo vlastně uvědomit si, že ta přírodní, nebo přirozená duchovní tradice středoevropská, to znamená tady u nás v Český republice, Čechy, Morava, Slovensko, že je vlastně nám dostupná, že tady nemáme ty kořeny tak přerušený, že vlastně, já nevím, když si vezmu knížku Žítkovské bohyně, nebo prostě další studie o těch ženách a mužích, kteří tady vlastně tu duchovní přirozenou tradici spojení s tím místem, kde žijeme, a s těmi dobrými duchy tady tohoto místa a našimi moudrými předky, takže to tady pořád je. Takže se můžeme učit tady sami od sebe, akorát tady máme vlastně zase ty tendence učit se vlastně od těch jako jinech, jo, protože tady jsme, já nevím, od nějakýho čtrnáctýho století pod tím vlivem neustále cizích kultur, takže vlastně jako rozeznat to, kdo vlastně jsme jako národ a co je vlastně nám vlastní, je pro nás svým způsobem dlouhodobý proces, jo, toho hledání těch vlastních kořenů a k tomu nám ty ostatní lidi, který vlastně jsou spojený s těmi vlastními kořeny, s tou duchovní tradicí, kterou vlastně žijou nepřerušeně, tak to nám k tomu pomáhá, a to mně pomohlo.

Daniela Drtinová: Když se podíváte na vývoj ženy a muže, myslím historicky třeba jen tady v našem historickém rámci, tak z čeho pramení konflikt mezi mužem a ženou?

Monika Michaelová: To je dost taková jako obecná otázka, jo, který svým způsobem úplně nerozumím.

Daniela Drtinová: Já to posunu. Proč se ženy naučily vlastně potlačovat tolik z té svojí přirozenosti, jestli to musely udělat třeba právě s ohledem na ten běh dějin? Tudy vlastně cílila ta otázka.

Monika Michaelová: To bysme se dostaly možná jakoby do takových spletitých uliček, jako kdo, proč, kdy, jak, za co a za jakým účelem. Když bych udělala takovou spíš zkratku k tomu, kde jsme teď, protože mně přijde, že už jsme se jako do minulosti koukali hrozně moc, jo, a že teď je čas se dívat na to, co je teď, co máme teď, tak vlastně, když pracuju se ženama a vlastně kultivujeme to, co je ženství, ženská síla a vlastně, jak se vztahujeme k mužům, že se díváme vlastně do tý skutečný podstaty toho, co je, tak hodně často se potkáváme s tím, nebo potkávám s tím, že v sobě vlastně máme dost takový jakoby potlačený nenávisti, vzteku a svým způsobem i pomsty, jakoby pomstychtivosti vůči mužům, jo. Je tam kontrola, jsou tam takovýhle věci. A na druhou stranu vlastně chceme s tím mužem mít ten krásnej vztah, ale tyhle dvě vlastně, když o sobě neví, jo, jako toužím po vztahu a vlastně toho chlapa nenávidím z nějakýho vlastně nevědomýho důvodu, kterej si vůbec jako neuvědomuju proč, jo, tak vlastně to je ten vnitřní konflikt uvnitř ženy, jo, kterej potom v tom vztahu samozřejmě přenášíme do toho vztahu s mužem, a když si vlastně s tím konfliktem, já říkám, pohrajeme sami v sobě a vlastně začneme moudře vládnout těmto protichůdným vlastně tendencím nebo silám v sobě, a vlastně převezmeme tu vládu nad svým životem, tak de facto už nepotřebujeme tu kontrolu tý celý situace, to znamená, vlastně přestáváme manipulovat, přestáváme kontrolovat ty ostatní a ty situace, což nás vlastně hrozně vyčerpává, jo, a začneme vlastně jakoby si uvědomovat a pracovat a obhospodařovat ten svůj vnitřní svět, a to je vlastně ten první krok k tomu, jak se i vlastně můžeme začít zajímat a začít vnímat to, jakej vlastně máme vztah k tomu svýmu místu, což není jenom to fyzický místo, ale to je to naše tělo, naše mysl, spojení se zemí kdekoliv jsme, spojení s druhýma lidma, se vším vlastně, co patří do toho života.

Daniela Drtinová: "Muži jsou neustále konfrontováni se stínem ženy," to jsou slova vašeho partnera pracovního, kouče Petera Taylora. Pokud je ten stín, temná stránka živena po staletí, třeba i tím, jak se právě tedy muži chovali k ženám, a to je to, o čem jsem mluvila, o té potlačené energii, která potom vyvolává ten konflikt mezi muži a ženami, co se s tím tedy dá teď dělat?

Monika Michaelová: Jak jsem říkala. Vlastně to, co se s tím...

Daniela Drtinová: Jaké konkrétní nástroje.

Monika Michaelová: No, konkrétní nástroje jsou vlastně opravdu uvědomit si svoje tělo, jak se cejtím v těle, jestli tam vůbec jsem, jo, a to je třeba…

Daniela Drtinová: Jak poznat, když nejsem v těle? Jsem vymístěná, jak to poznám?

Monika Michaelová: Hm, hm. Člověk si, já si třeba, když nejsem úplně, úplně v těle, tak si připadám taková jako nepohodlně, nejsem prostě ve svý kůži, jsem taková jako mimo svoji náladu, mimo vlastně to, co opravdu chci, jsem taková zmatená, jo. A je to takový hodně chaotický, vytvářím chaos. Jakože já to fakt umím krásně, jo. Takže ta pomůcka, kterou já používám, je vlastně pohyb, dech a hlas. Tohle jsou tři vlastně takový klíče k tomu vlastně do toho těla se vrátit, a to znamená chvíli přestat vnímat tu důležitost na tý práci, kterou zrovna dělám, nebo na tom cíli, kterej jsem si dala, jakože se ho dosáhnu, jo. A jednoduše si řeknu fajn, možná bude jako lepší, když se vrátím sama do sebe, do svýho těla a začnu vlastně vnímat to, co je potřeba udělat a jak se k tomu dostanu z tohoto místa.

Daniela Drtinová: Jak to uděláte s pomocí tedy toho dechu a hlasu, je to nějaké přímo konkrétní cvičení nebo…?

Monika Michaelová: Je, je, a tohle vlastně předávám na těch přednáškách, seminářích, medicínských kruzích, kde se vlastně se ženama potkáváme.

Daniela Drtinová: Je to jakoby cesta tedy toho soustředění se v ten daný moment na dech nebo do sebe, nebo to je ještě složitější?

Monika Michaelová: Právě, že to je úplně jednoduchý, jo. To se mi na tom líbí, že vlastně ta složitost tam mizí vlastně, jo, že já nevím, z Indie právě přes tu tantru, že jo, tak tam se hodně pracuje s čakrama a já jsem jednou byla na takovýmhle semináři a zrovna jsem byla v kuchyni s kuchařkama, bavily jsme se o tom vlastně, jak ony vidí ty tantriky, a co se tam vlastně děje. A ta jedna mi prostě řekla: "Hele, jako prostě vy tady máte, všichni tady máte nějaký čakry, já prostě nemám žádný čakry, prostě já na to nevěřím." A mně tam došlo, že vlastně i to je takovej jakoby export, jo, vlastně něčeho z tý Indie k nám a my vlastně přejímáme něco, co nám není přirozený, jo. Tak jako jo, můžu si to vizualizovat, můžu si vlastně jakoby říkat OK, tak třeba mám nějaký čakry, ale vlastně já jsem došla k tomu, že když to vezmu úplně jednoduše, co máme každej, tak to je pánev, jo, tu máme opravdu každej, to jako, z toho se člověk nevykecá, jo, když to tak řeknu, ani ta kuchařka, ta jí má taky, a pánev vlastně jakoby se přirozeně houpe, je to taková kolíbka a vlastně to, co každej může prožít, když se na to ne soustředí, ale když si to dovolí, tak vlastně skrz tu pánev do nás vlastně proudí životní síla, jo. Jde to opravdu zezdola, ze země, jo a to je právě to spojení se zemí. A já mám takovou jako hezkou říkačku, že vlastně země je ze mě. Jo, a je taky ve mně. Že vlastně jsme spojený, a to je spojení, o kterým mluví ti domorodci, že vlastně to není o tom jako uvědomit si to, nebo se na to soustředit, ale dovolit si to vlastně cítit a tím pádem se člověk dostane...

Daniela Drtinová: Jak to mohu tedy přes tu pánev cítit, přes nějaký pohyb nebo…?

Monika Michaelová: Že se začnete trošičku houpat dopředu, dozadu.

Daniela Drtinová: Houpat?

Monika Michaelová: No, no, no. A u toho vlastně se vám začne měnit dech, že se na to ani nemusíte soustředit nebo se to učí, jako já vám můžu říct…

Daniela Drtinová: Není to vědomá práce.

Monika Michaelová: Samozřejmě můžeme vlastně přejít z toho jako našeho vytrénovanýho jakoby soustředění se, což je vlastně mužská doména, jo, to je mužská kvalita, takže se jako můžeme samozřejmě taky soustředit na to, že když se houpu dopředu, tak vlastně jdu do nádechu, a nechám ten dech, aby mi prostě prošel úplně celým tělem a vzal mě do takový vlny. A pak, když jdu s výdechem, tak povolím čelist, která vlastně je spojená s pánví, povolím tady tu kontrolu, kde se držím, jako tohle nesmím říct, tohle musím říct, takhle se chová…

Daniela Drtinová: To já znám.

Monika Michaelová: Jasně. Jo, takže si vlastně oddechnu, vydám ten zvuk a vlastně najednou po chvíli se každá ženská začne cejtit jinak, jo, většinou teda líp. Takže to je takovej jednoduchej nástroj, jak se dostat do těla. A pak to, co třeba mi vysvětloval ten Mamo Akindue kmene Kogi, což bysme mohli volně přeložit jako šaman, ale Mamo Akindue znamená vlastně ve volném překladu přes španělštinu, angličtinu do češtiny vlastně Syn Slunce a nositel moudrosti a léčivých sil země.

Daniela Drtinová: Vrátila bych se ještě k mužům a ženám. Další radu od šamana, který vás učil v kolumbijských horách. "Ženy by měly přijmout muže, probudit je, pomoct jim proměnit se." Jde to ale i v Evropě? Opravdu na to všechny ty ženy mají sílu, energii, mají na to nervy při kariéře, při práci?

Monika Michaelová: To je ten můj zážitek s ním, že vlastně on mi, já nevím, tři týdny nebo čtyři týdny mi prostě vysvětloval, vyprávěl a vlastně jakoby učil mě, jak ten pár v tom kmeni Kogi vlastně pracuje, jo. Ne funguje, oni vlastně, jako já jsem de facto vydala, protože jsem si říkala, že potřebuju najít živý lidi, který opravdu žijou jednoduše a šťastně. Jenomže všichni ti guruové a učitelé a šamani prostě všechno to, co sem jezdí do Čech z různých důvodů, tak vlastně, když se podívám vlastně za to, co učí, na ně jako na lidi, tak jsou to úplně stejný lidi jako my, prostě potýkají se s tou civilizační vlastně, s tím stavem civilizačním tý naší duše lidský úplně stejně jako my a nežijou vlastně to, co učí, jo. Mají tam úplně stejný konflikty, a já jsem si říkala, jako jak je možný, že oni to učí a působí to tak nádherně, ale pak, když s nima jdu na kafe, nebo prostě si povídáme o tom, jak vlastně žije on se svojí ženou, tak jako najednou tam, jako on je rozejitej, anebo má prostě střídavou péči o dítě, takže má úplně stejný konkrétně prostě jako tyhle rodinný problémy, když to tak řeknu, jako my. Takže takhle jsem se vlastně dostala do tý Kolumbie, kde jsem viděla, že tyhle lidi Kogi žijou jednoduše a šťastně, takže to existuje, a to mi prostě dalo vlastně naději.

Daniela Drtinová: To je právě otázka, jestli je to přenositelné sem do Evropy, jestli na to mají ženy sílu a nervy?

Monika Michaelová: No přesně, a on mi to takhle vlastně ten Mauricio popisoval pořád, mně ruply nervy a začala jsem na ně normálně hulákat. Říkám, jako jak si myslíš, že já tady budu žena v Evropě, když prostě tady nejsem schopná potkat muže, který by mi to dovolil, jo, který by mi vlastně udržel ten prostor tak, jak ho třeba pro mě držel ten Mauricio, abych se mohla uvolnit z těch svých kontrol a strachů, vlastně bejt křehká a zranitelná a bejt vlastně v tý ženský síle, která je vlastně jemná, jo. To je vlastně, když se žena dostane do srdce a začne bejt jako nesmírně zranitelná, a přitom ale tam je ta síla, tam je ten lék, tam se vlastně taví ty naše jedy v ty léky, jo. To je ta medicína, která je teda u nás ještě pořád tím zákonem o alternativní medicíně dost zpochybněná, jo, že ji máme vůbec my lidi. Ale máme ji.

Daniela Drtinová: Ono je asi hodně těžký vlastně překročit, myslím pro ženu, právě ten moment a dovolit si být zranitelná a křehká, protože asi málokterá z nás to vnímá tak, že toto může přinést sílu, je to vlastně ten práh, přes který žádná z nás jít nechce, protože se obává, že v té křehkosti a zranitelnosti bude slabost, nikoliv síla.

Monika Michaelová: A ve chvíli, kdy to ta žena udělá, jakože já znám spoustu žen, který ten krok dělají, udělaly, a to není jako, že ho udělám jednou a jsem tam, jo, to je vlastně každodenní praxe, to je každodenní práce ženy udržet si ten stav, jo. A ve chvíli, když se tam dostáváme a kdy tam jsme, tak vlastně zjistíme, že to je jako nejbezpečnější a nejvýživnější místo vůbec, o kterým se nám ani nezdálo.

Daniela Drtinová: Já si teď pořád kontroluju tu čelist, kontroluju, jestli kontroluju čelist.

Monika Michaelová: Jste dobrá. Na to mám další, je to takovej, takovou docela pomůcku, protože máme nejenom čelist, jo, horní, dolní, ale i máme jazyk právě a ten jazyk, to je taková jakoby krásná pomůcka pro ženy a myslím si, že i pro muže, jo, ve stresu právě, že jakoby taková antistresová prevence, že se vlastně jako nenápadně dotýkám tím jazykem spodní čelisti zevnitř.

Daniela Drtinová: Jakoby zubů?

Monika Michaelová: No, no.

Daniela Drtinová: Jako dole u zubů?

Monika Michaelová: Dole u zubů, jo.

Daniela Drtinová: Zkusím to. Se mi chce smát.

Monika Michaelová: No právě.

Daniela Drtinová: Tak to je dobrý. Tak to funguje.

Monika Michaelová: To funguje, přesně. A vlastně to ani není vidět, jo, že nemusíte dělat nějaký jako složitý meditace, nebo si kupovat nějaký meditační polštářky za pár set nebo tisíc korun, prostě máme jazyk, máme zuby a... Tím máme všechno, co potřebujeme.

Daniela Drtinová: Funguje to evidentně. Občas se stane, že se potká pár, muž a žena, který si vzájemně zrcadlí svoje stíny, chyby, nevyřešené věci, že si je zrcadlí, projektují si je do sebe, a to soužití je nesnesitelné. Co radíte v tuto chvíli, v takové chvíli, zkusit zůstat v tom vztahu a vyléčit ty nevyřešené věci, anebo zkrátka odejít, když ta nesnesitelnost prostě je tam hodně silná?

Monika Michaelová: Víte co, to je právě takovýto buď anebo, jo. A ani buď, ani nebo prostě nepřináší to uspokojení, jo, to naplnění, po kterým vlastně toužíme, že jo. Ať už ve vztahu nebo každej sám v sobě a samozřejmě já toho nejsem ušetřena, protože žiju tady v týhle civilizaci, a ještě když se vrátím k tý předchozí otázce, jestli to je aplikovatelný na náš svět, na naši Evropu, je. Mně se to stalo v podstatě hned po návratu. Já jsem se potkala se svým mužem a vlastně zafungovaly ty principy, který jsem se naučila u Kogi, nebo který jsem tam viděla. A samozřejmě to s sebou nese to obrovský odhodlání právě vlastně pracovat a proměňovat a kultivovat všechny tyhle stíny a takový ty bolesti a zranění naší kultury, protože těch je spousta, ještě jsme pořád čerstvě po druhý světový válce, pořád vlastně žijeme v nějakým konfliktu, teď konkrétně jako ve velkým, a ta práce je obrovsky zapotřebí, jo. Že někdo vlastně se snaží to vymyslet vlastně a vyřešit nějakou strategií nebo aplikací něčeho, co už víme, nebo právě těch historických nějakých jakoby znalostí a zkušeností, ale já bych řekla, že ten klíč ať už prostě společensky, nebo v osobním vlastním vývoji, nebo v tom páru ten klíč je uvědomit si, že vlastně nevíme. Protože kdybychom to věděli, tak už to vyřešíme, že jo, protože na to jsme jako dobrý. Ale vlastně uvědomit si ten prostor toho já nevím. A nebejt z toho prostě jako nějaká zdeptaná, nebo, nebo jakoby nedat vlastně prostor těm stínům, ale udržet si to vědomí toho, že já vládnu i těm stínům, i tomu zranění, i těm bolestem, i tý kráse, kterou v sobě máme. I tý živosti, jo. A vlastně tohle je de facto jenom právě ten kruh toho, toho vlastně prostoru životního, ve kterým, když dám prostor tomu, když si umožním to, že já nevím, tak vlastně skrz tenhle prostor se může vlastně narodit nová myšlenka, ten novej nápad, ta nová moudrost, která tady je k dispozici, jo, a to je právě to, že pro to nemusíme jezdit, máme to tady.

Daniela Drtinová: To já nevím, může trvat dlouho? Může to vlastně potom být ve stádiu takového toho přečkávaného problému, který vlastně může ve vás vzbouzet i některé psychosomatické problémy, pokud ta situace je nesnesitelná, tak se můžete rozhodnout odejít, anebo pokusit se nějakým způsobem ten problém léčit, přijmout ho, protože vy zřejmě nezažíváte s partnerem nesnesitelné soužití. Znám páry, které takové soužití mají.

Monika Michaelová: Já jsem říkala, že zažívám, samozřejmě, že to máme.

Daniela Drtinová: A tak to jo.

Monika Michaelová: Žiju tady, takže jsem prostě řekla ano, přesně tady těmto všem věcem tomu konfliktu, který tady máme, jo, protože je to moje místo…

Daniela Drtinová: Řekla jste mu ano.

Monika Michaelová: Řekla jsem tomu ano, že vlastně budeme hledat mír a nám se to daří, jo. A řekla bych, že vlastně ten můj recept, a nemůžu říct, že to vlastně platí na všechny, protože my spolu nemáme děti, jako každej máme děti z předchozích partnerství, a ty jsme zahrnuli vlastně do svého vztahu taky, jo, a vlastně ta práce, který jsme řekli oba dva vědomě ano je, že vlastně proměníme tyhle ty konfliktní situace v to nový, co neznáme. A to je přesně, třeba jako když řeknu zase zpátky Kogi, vlastně Kogi jsou jaguáří lidi a medicínou jaguára je právě to nechat se vlastně pohltit tím mystériem, tím neznámem. Z toho, co znám, vlastně jít do tý absolutní jako ztráty kontroly, do toho úplnýho opuštění všech těch jako věcí, kterých jsem se držela, který vlastně pro mě nějakým způsobem platily do tý doby toho konfliktu, kterej vlastně neumím vyřešit, tak to je, jo, takže se vlastně nechám jako kdyby spolknout tou silou, ženskou silou jaguára vlastně tohoto neznáma a jdu tam s tou prosbou, jo, jdu tam s tou prosbou o mír, o to, abych vlastně poznala, abych dostala tu medicínu na tuhle situaci, jo. A my jsme několikrát, jako mnohokrát prošli tady tímto procesem a vždycky jsme se vrátili k sobě vlastně po, nějaký době, která trvá třeba někdy hodinu, někdy den, někdy měsíc, kdy jsme vlastně každej sám ve svým vlastně prostoru, kde si řešíme ty svoje věci. Když je to tak silný, že to prostě házíme po sobě jak nádobí, a neházíme po sobě nádobí, ale takový to "Ty jsi to nádobí neumyl!" "Ne, tys ho dneska měla umejt!" To je taková blbost, ale je to příklad, jo.

Daniela Drtinová: Chápu to.

Monika Michaelová: Tak vlastně, aby se, když vlastně v tom páru dojdeme až do tohoto jakoby nesnesitelnýho stavu, kdy nejsme schopný vlastně vládnout těm svým stínům, a říct si jako, já jsem tady tou královnou života, jo, nebo já jsem tady tím pánem. To je, to je, a tady se dostávám úplně na začátek toho našeho rozhovoru, kde je ta vnitřní autorita. My ji potřebujeme, my ji nezbytně potřebujeme, abychom dokázali zvládnout tyhle ty každodennosti, jo. To není, jakože se vlastně stanu vládkyní nějakýho jakoby světa nebo země, ale je to odpovědnost za svůj vlastní život, to je ta královská kvalita v tom.

Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor. Na shledanou.

Monika Michaelová: Mějte se hezky.