Trenérka paměti: Nejhůř si pamatujeme jména, s předměty je to lepší, trénink zlepšuje komunikaci

Lidská paměť si lépe pamatuje příběhy než seznamy, jde o to, vytvořit si legendu, říká trenérka paměti Lenka Šnajdrová. Do určité míry souhlasí s tím, že dnešní mladou generaci postihuje digitální demence. Na druhou stranu se ale podle ní nedá říct, že by všem zakrnělo myšlení. Moderní technologie se neustále vyvíjejí a člověk se musí učit pořád něco nového.

Martin VESELOVSKÝ: Trenérka paměti Lenka Šnajdrová. Dobrý den.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ: Jak jsem na tom takhle od pohledu s pamětí, když se na mě podíváte?

Lenka ŠNAJDROVÁ: To se takhle úplně od pohledu nepozná.

Martin VESELOVSKÝ: To se nedá poznat?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ale já vás samozřejmě znám z DVTV a podle všeho máte paměť úplně zdravou.

Martin VESELOVSKÝ: Jak se to, to se teprve ukáže. Ale jak, jak se to dá poznat u člověka? Co od něj, co o něm potřebujete zjistit, abyste zjistila, jak je na tom jeho paměť?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Takže o člo..., s člověkem je potřeba komunikovat a zjistit jestli vlastně ty jeho reda..., reakce odpovídají tomu, co já mu říkám. Nebo když spolu komunikujeme, tak jestli prostě odpovídá na otázky tak, jak se, jak vlastně předpokládám. Dalo by se říct.

Martin VESELOVSKÝ: Na první dobrou, když slyším trénink paměti, nebo něco podobného, tak mi vytanou na mysli taková ta cvičení, kdy je člověk schopen zapamatovat si ty neuvěřitelně dlouhé číselné řady. To je ono?

Lenka ŠNAJDROVÁ: I tohle je ono, ale nemusí to tak být. Takhle trénují mnemonici, to jsou lidé, kteří trénují na různé paměťové soutěže a od běžného člověka se samozřejmě nic takového neočekává. A ani to v životě vlastně nepotřebuje.

Martin VESELOVSKÝ: No a co to znamená trénink paměti u běžného člověka?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Trénink paměti u běžného člověka znamená to, že bude pracovat, nebo vědět, jak funguje jeho paměť a pracovat s ní tak, aby si informace, ty které potřebuje, snadněji zapamatoval a lépe si je potom vybavil v určité chvíli, kdy si je vybavit potřebuje.

Martin VESELOVSKÝ: To znamená nejde jenom o čiré zapamatování, ale také o to vybavování.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ano, vybavování je součástí paměti. Paměť je nějaký proces.

Martin VESELOVSKÝ: Hm. To znamená, že co je ten ideální stav koncový? Jak, jak vy dokážete, předpokládám, že vy to všechno umíte, tak jak vy dokážete se svou pamětí nakládat?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Tak já dokážu poznat, jak je ta informace pro mě na počátku náročná, jestli...

Martin VESELOVSKÝ: Dobře. Já vás budu jenom přerušovat. A náročná informace, to je jako v jakém slova smyslu?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já se třeba dejme tomu, budeme se bavit o učení. Já se můžu učit něco, co je pro mě úplně nové a čemu moc nerozumím. Tak v tomhle okamžiku je pro mě ta informace náročná. Takže já bych si ji měla umět nějakým způsobem rozdělit, rozkouskovat, nebo zatraktivnit před tím, než si ji do té paměti uložím.

Martin VESELOVSKÝ: Můžete mi uvést nějaký příklad? Pro mě jsou náročné věci, které se týkají matematiky a třeba chemie.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Hm. Tak to se přiznám, že je pro mě taky trošku náročné...

Martin VESELOVSKÝ: Výborně. Tak to jsme na správném poli. No ne, jako v momentě, kdy si chcete zapamatovat prostě, jak se třeba počítají obsahy nebo objemy nějakých komplikovaných těles, zapamatovat si ty vzorečky, tak to dokážete nějakým způsobem zpracovat tak, že vaše paměť to uloží a potom i vyvolá?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Teoreticky ano. Já se přiznám, že jsem to se vzorečky nezkoušela, hodně pracuju s jazykem momentálně...

Martin VESELOVSKÝ: S jazykem...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jako s českým jazykem, se slovy spíš než se vzorečky.

Martin VESELOVSKÝ: Rozumím. Tak v tom případě, příklad tedy s jazykem. Co je potřeba si zapamatovat a co musíte rozkládat a tak dále?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Tak můžeme si vyzkoušet. Jo, teď teoreticky.

Martin VESELOVSKÝ: Jdeme do toho.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Třeba dostanu soubor, nějaký seznam slov, které si musím zapamatovat. Může to být třeba seznam básní z Kytice Karla Jaromíra Erbena. Já předpokládám, že Kytici znáte...

Martin VESELOVSKÝ: Kytici znám, seznam básní neznám. Teda si nepamatuju, tak.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Vidíte. A vzpomenete si aspoň na jednu z nich třeba?

Martin VESELOVSKÝ: Teď se projeví úplně moje kulturní barbarství, ale Vodník?

Lenka ŠNAJDROVÁ: No, ten tam třeba je. No jo...

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Lenka ŠNAJDROVÁ: A teď vy jste v té škole a po vás se chce, abyste si zapamatovali jednak celý ten seznam a jednak tak, jak jdou ty básně popořadě...

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jo, že jedna byla první, druhá, třetí. Samozřejmě, že je možný se to prostě nadrtit. Jo, je jich 13, to jako není taková, takový číslo...

Martin VESELOVSKÝ: Pardon, vy je umíte po sobě?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ano.

Martin VESELOVSKÝ: Dobře.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ale já jsem se to teda nenadrtila, nebo...

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste to určitě šprtala než jste šla sem.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ne. Já to mám popsané ve své knížce, přesně...

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Tuhlectu, tuhlectu mnemotechniku, tomu se říká mnemotechnika, nějaká technika, kterou si to můžete zapamatovat a je pravda, že v té škole, když jsem já chodila do školy, tak jsem to neuměla, takže to mě dneska hrozně mrzí, že...

Martin VESELOVSKÝ: No a tak jak na to teda? Máte 13 názvů...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Tak tady na tohlecto, ano, máte 13 názvů a na tohle si můžete vytvořit, třeba použít techniku legendy. My víme, že naše paměť si lépe pamatuje příběhy než nějaké seznamy. Takže my si vlastně z toho seznamu vytvoříme příběh, do kterého dáme všechny ty básně tak, jak jdou po sobě.

Martin VESELOVSKÝ: Tak řekněte příběh.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Takže si můžeme říct příběh, jak si zapamatovat Kytici. Myslela jsem, že jsem našla Poklad, ale byla to jen Svatební košile. Ukradla mi ji Polednice a celou ji zničila. Na Zlatém kolovratu jsem musela upříst další. Na Štědrý den jsem ji po Holoubkovi poslala na Záhořovo lože. Viděl to Vodník, který seděl na Vrbě. V ruce držel Lilii, kterou mu přisoudila Dceřina kletba a Věštkyně. Všechny podstatná a přídavná jména v tomhle seznamu jsou názvy těch básní.

Martin VESELOVSKÝ: Hezké.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Děkuji.

Martin VESELOVSKÝ: Jenomže já bych si nezapamatoval tu legendu.

Lenka ŠNAJDROVÁ: To si jenom myslíte. Tam jde o to, že tu legendu si musíte vytvořit vy sám. Z nějakých slov, které vy si zpracujete, nebo z nějakého příběhu, který je pro vás pochopitelný a srozumitelný.

Martin VESELOVSKÝ: To, to chápu, že ta paměť moje by to asi v tu chvíli přijala lépe. Na druhou stran jsou tady věci, které jsou, řekněme z běžnějšího provozu, seznam věcí na nákup, abych nemusel tahat papírek, telefonní čísla minimálně členů mé rodiny, protože já si, nevím, jak to máte vy, já si pamatuju telefonní číslo jenom mojí ženy, mojich dětí už ne. To všechno se dá naučit, nacvičit?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Dá, dá.

Martin VESELOVSKÝ: Ke všemu budu mít legendu?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Tak ono těch legend zas tolik nepotřebujete. Někdy máte i telefonní číslo, které vám třeba něco připomíná. Jo, že v tom čísle je třeba, já nevím, číslo 148 a vy víte, že je to číslo vašeho domu, jo, čili vlastně budete připodobňovat.

Martin VESELOVSKÝ: Jak velkou roli v tom, co mi popisujete, má vizuální paměť? To, že něco vy vnímáte jako obrázek?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Velkou. Velkou. Ta vizuální paměť je pro nás hodně důležitá a hodně vlastně i sám na sobě určitě to poznáte, když na něco vzpomínáte, že používáte i představy a v duchu si tu událost představujete.

Martin VESELOVSKÝ: Hm. Já jsem byl na vašich webových stránkách, tam jsem hrál některé počítačové hry, protože to je mi tak nejbližší, hrál jsem nějakou s čínskými znaky, kde se objevovaly náhodné shluky číslic a já jsem na ně měl klikat ve správném pořadí od nejmenšího po největší. A tam mi přišlo, že to jaksi ta vizualizace toho vnímání jako obrázku je vlastně lepší, než si pečlivě snažit zapamatovat co a jak. No jak se to použije to, co mi popisujete, v běžném životě. Jak to dokáže člověka a jeho paměť posunout? Kam ho to dokáže posunout?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já si myslím, že ho to dokáže posunout k lepší komunikaci i k takovému většímu sebevědomí, protože ví, že se na tu svoji paměť může spolehnout, může ho to posunout i vlastně v lepší pozornosti detailům, dalo by se říct, protože při tréninku paměti trénujeme vždycky i pozornost. Není to jenom paměť, je to souhrn nějakých kognitivních funkcí, které na sebe navazují. Paměť není izolovanou funkcí a sama o sobě prostě bez těch dalších by nefungovala.

Martin VESELOVSKÝ: Dá se tím potrénovat i to, co a já nevím, jestli to je věkem, nebo čím, ale myslím, že to má spousta lidí, o něčem mluvíte, něco vyprávíte a nemůžete si vzpomenout na jméno, nemůžete si vzpomenout na jméno obce, nebo lidí a tak dále. Takové to, jak to máte na jazyku a tak dále. I k tomu se dá pomoct, aby se tohle nedělo?

Lenka ŠNAJDROVÁ: K tomu se dá taky pomoct. Jsou na to spíš techniky, které se netýkají úplně paměti, ale trošičku myšlení. Jsou takové typy. Samozřejmě někdy ten typ pomůže a někdy ten typ nepomůže. Jo, to, to záleží na tom. Obecně jména se pama..., zapamatovávají, nebo spíš vybavují poměrně hůře než předměty.

Martin VESELOVSKÝ: Čím to je?

Lenka ŠNAJDROVÁ: No, to je to jsem si teda naběhla. My máme pro předměty máme vlastně i třeba víc pojmenování. Já si můžu sednout na gauč, můžu si sednout na sofa, můžu si sednout na kanape a vy pořád víte, na čem sedím. Jo říkám to srozumitelně? Kdežto u těch osobních jmen, teda jmen a příjmení, dalo by se říct, že ta os..., nebo že to jméno a příjmení nevyjadřuje žádný atribut té dané osoby, žádnou její vlastnost. Dejme tomu, dříve se příjmení dávalo podle toho, odkaď se člověk přistěhoval, tak byl třeba Nový...

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Nebo když byl drobný, tak se mu říkalo třeba Malý, kdežto dneska je někdo prostě třeba Šnajdrová jako já a vlastně to na mně nijak nevidíte, nijak to nepoznáte, že se tak jmenuju.

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Lenka ŠNAJDROVÁ: A jinak je na to daleko víc prostě takových teorií, které spojují vlastně vizuální a pojmové reprezentace. To už je takový poměrně složitý na vysvětlování.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem to až podsaď pochopil, to nevypovídá o mé paměti, ale dobře. Co je paměťový jogging?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Spíš mozkový jogging bych řekla...

Martin VESELOVSKÝ: Nebo mozkový?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Dalo by se říct, že je to jiný výraz pro trénink paměti, nebo pro kognitivní trénink. Je takový možná víc cool, víc moderní, jako řekla bych, že je to možná spíš i záležitost marketingu, než...

Martin VESELOVSKÝ: A jak to vypadá ta víc cool verze?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jo, no tak lepší, když řeknu, jdu na trénink paměti, tak můžu říct: jdu na mozkový jogging, že jo. Tak je to zajímavější a lidi se vlastně se...

Martin VESELOVSKÝ: Jo takhle. Takže to je opravu jako marketingové vyjádření...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Zeptají, jo, já bych řekla...

Martin VESELOVSKÝ: Prostě toho, o čem se tady bavíme.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ano, ano, v podstatě ano.

Martin VESELOVSKÝ: Aha.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já mezi tím nějaký velký rozdíl nevidím. Je možná rozdíl mezi tréninkem paměti jako volnočasovou aktivitou a potom nějakou kognitivní rehabilitací, jak už aktivitou léčebnou, která je součástí procesu třeba u lidí po cévní mozkové příhodě, pro které je to vlastně životní nutnost.

Martin VESELOVSKÝ: Pamatujete i ještě tu dobu ve svém životě, kdy jste paměť netrénovala?

Lenka ŠNAJDROVÁ: No, to si pamatuju.

Martin VESELOVSKÝ: Jak je to dlouho?

Lenka ŠNAJDROVÁ: 6 let.

Martin VESELOVSKÝ: Kolikátého to bylo? Pardon. Ne...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Myslím, že to byl únor 2010.

Martin VESELOVSKÝ: Dobře.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Asi 11.

Martin VESELOVSKÝ: Výborně. Mě vlastně zajímá, jestli cítíte změnu od té doby, co jste paměť začala trénovat, tak co se u vás změnilo?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já cítím změnu především v takovém tom běžném životě. Určitě se u mě zlepšila třeba orientace v prostoru. Já jsem měla...

Martin VESELOVSKÝ: Orientujete se v prostoru?

Lenka ŠNAJDROVÁ: No, já jsem žena, možná já nevím, říká se, že ženy špatně čtou v mapách...

Martin VESELOVSKÝ: Tak to je titul, titul známé knihy, to vůbec nemusí vypovídat o tom...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Nevím jestli, ano, nevím jestli, jestli...

Martin VESELOVSKÝ: Jak to je ve skutečnosti.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Nevím jestli ostatní ženy čtou špatně v mapách, ale já teda určitě jsem měla tenhle problém. A stávalo se mi, protože jsem vlastně už v roce 2007 začala pracovně jezdit do Prahy a do té doby jsem tady vůbec nejezdila, najednou jsem tady měla auto, prostě seznam nějakých ulic, kam mám dojet a bylo to pro mě dost obtížné. A teď se prostě nestane, že bych zaparkovala někde a nevěděla kde. Vždycky je to o tom, že prostě úplně automaticky...

Martin VESELOVSKÝ: A to je díky tréninku paměti?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ano. Úplně automaticky vždycky, když někde zaparkuju, tak prostě se podívám na jméno ulice, podívám se, kde stojím, je to taková vlastně, dalo by se říct zvýšená pozornost k těm detailům.

Martin VESELOVSKÝ: Ještě nějaká změna přišla s tréninkem paměti?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Určitě taková, taková ta sebedůvěra, komunikační dovednosti, to si myslím, že k tomu taky patří. Lepší práce se slovy, vyšší slovní zásoba.

Martin VESELOVSKÝ: Jak funguje trénink nebo vůbec práce s pamětí jako preventivní záležitost, například před stařeckou demencí? To znamená s tím, že ta paměť a vůbec myšlení ve stáří začíná prostě vadnout.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Funguje do té míry, dokud člověk vlastně to, co se v tom tréninku naučí, chce používat, nebo to používá. Jo. Samozřejmě člověk může jít do kurzu, nebo si přečíst nějakou chytrou knihu, ale to neznamená, že ty věci, které vlastně se naučí, pak v praktickém životě použije. To už je na něm. No a prevence je to samozřejmě dobrá, ale pořád je to jenom prevence a nezaručuje to, že člověk nakonec tou Alzheimerovou nemocí neonemocní. To se může i stát.

Martin VESELOVSKÝ: Je potřeba, aby to, co člověk získá, ať už četbou knihy nebo proděláním nějakého kurzu, aby to obnovoval? Ptám se na to, jestli paměť, nebo ta její schopnost má tendenci se vracet k nějakému, nějakému línému stavu?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Spíš já bych řekla, aby to občas použil. Jo, třeba dejme tomu tu legendu, kterou já jsem vám tady teď vyprávěla o té Kytici, tak já když to teď dva roky nepoužiju, nebo dejme tomu možná i rok, tak to prostě zapomenu. Jo.

Martin VESELOVSKÝ: Takže to musíte občas prostě...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jo, musím občas, občas to...

Martin VESELOVSKÝ: Provětrat.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Někde prostě provětrat. Jako se vším. Je pravda, že lépe se pamatují dovednosti než fakta, že když prostě 10 let nebudu jezdit na kole, tak pokud si na něj sednu, tak je velmi pravděpodobný, že mi to půjde a nebudu s tím mít žádný problémy.

Martin VESELOVSKÝ: Počkejte, no já vím, s tím kolem, to je známá pravda, že to se nezapomíná, ale to je, přece není záležitost paměti, to jestli držíte balanc na kole nebo ne.

Lenka ŠNAJDROVÁ: I to je záležitost paměti.

Martin VESELOVSKÝ: To je záležitost paměti?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Také. Máme paměť deklarativní a tu druhou vlastně nedeklarativní. A ta deklarativní si pamatuje události a fakta a ta nedeklarativní ty dovednosti.

Martin VESELOVSKÝ: Vy se potkáváte se spoustu lidí, na kurzech prostě a tak dále. Tak jak, jaká je tato generace nebo tato společnost, co se paměti týče? Jsme líní?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já si nemyslím, že jsme líní. Já si myslím, že už obzvlášť u té mladší generace se projevuje spíš ani nechci říct lenost, ale spíš nechuť učit se věci, které si můžou poměrně rychle někde najít. Jo, dejme tomu nějaká, letopočty prostě, data, události z historie, nějaké třeba čtenářský deník typicky prostě nějaké obsahy knih, pokud si to můžou někde jinde najít, tak vlastně se jim nechce se to učit, protože jim to přijde zbytečné, vlastně ztráta času, dalo by se říct.

Martin VESELOVSKÝ: Dobře. Takže dejme tomu, pokud to takto je, jak říkáte, tak odpadá nějaká část toho memorování, čím jsme, my jsme prošli...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Ano.

Martin VESELOVSKÝ: Bude to mít nějaký dopad na ně do budoucna? Protože ten jejich mozek, ta paměť neprošla tou fází toho memorování?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já předpokládám, že ne velký. Protože člověk se musí vlastně učit celý život. Když si vezmete dneska člověka, který má chytrý mobil a už ten chytrý mobil teda měl jako první a dáte mu tlačítkový mobil starý 10 let, tak možná, že si to splete s ovladačem na televizi...

Martin VESELOVSKÝ: To je možné...

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jo a zase vlastně i tahle technika všechna, kterou my dneska používáme, se tak rychle mění, že my stejně musíme tu paměť nějakým způsobem používat a adaptovat se vlastně na ty nové změny.

Martin VESELOVSKÝ: To znamená, že, a zase přiznávám, že to je jenom takový ten první pohled na věc, že to, že používáme počítače, mobily a tablety a tak dále, že to nevede k nějakému zakrňování paměti a těch paměťových dovedností?

Lenka ŠNAJDROVÁ: No to je, to je zajímavá otázka. Já nevím, jestli znáte termín digitální demence?

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Znáte. Tak asi teda možná jste viděl tu knihu teda od Manfreda Spitzera, vyšla, tuším v roce 2012, je to asi 4 roky a on tam teda opravdu popisuje výzkumy, kde prokazuje, že děti, které v nadměrné míře používají digitální média, tak nejsou nuceni používat vlastně duševní činnost...

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Lenka ŠNAJDROVÁ: A tím pádem to jejich myšlení, jak říkáte, zakrňuje.

Martin VESELOVSKÝ: A vy s tím souhlasíte?

Lenka ŠNAJDROVÁ: Do určité míry ano. Ale zase já určitě nejsem člověk, který by byl nějak kompetentní hodnotit vědecké studie. K tý knize bylo vlastně spousta i odpůrců, kteří tvrdili, že Spitzer si tam prostě napsal jenom ty studie, které mu vyhovovaly a prostě vynechal nějaké ostatní. Že jsou i takové, které vlastně prokazují téměř opak a vlastně je to o tom, že my se dneska, je asi naivní si myslet, že teď zahodíme prostě všechny mobily a počítače a hupsneme zpátky na stromy. Jo, prostě ta technika nám do určité míry pomáhá. Třeba hodně handicapovaným lidem, kteří třeba díky tomu mohou získat práci nebo mohou třeba jezdit ven, což dřív nebylo vůbec možné. A zase je to o tom, že ten člověk se opravdu musí adaptovat na tu měnící se techniku. A když si vezmeme dneska mladé lidi, kteří už na těch počítačích vyrostli, tak dneska jsou z nich třeba úspěšní, já nevím, youtubeři, vydělávají prostě peníze na Internetu. Měli jste tady dneska, včera rozhovor vlastně s vývojářem her, to je taky vlastně člověk, který hodně používá počítače, určitě na něm nebylo vidět, že by jeho myšlení nějak zakrňovalo. Právě naopak.

Martin VESELOVSKÝ: No u Jakuba Dvorského tedy nezakrněl... Vzhledem k tomu co dělá.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Jo, jo, takže prostě všechno má plusy a minusy. A u těch digitálních technologií bychom spíš měli mluvit o míře, v jaké je používáme. Ten termín digitální demence je možná takový varovný prst. Prostě nedělejme to jenom takhle. Já si dokážu představit, že děti mohou ve škole dostat úkol typu: představte si, že tady není počítač, jak byste zjistil tuhle informaci? Tu informaci přineste a přineste i vlastně nějaký příběh, jak jste tu informaci získali. Třeba šli jste do knihovny, trvalo vám to tolik a tolik času, museli vám tu knihu vyhledat, knihu zrovna neměli, a tak podobně. To si myslím, že by byl úkol třeba pro děti hodně zajímavý.

Martin VESELOVSKÝ: Tak děkuju pěkně za rozhovor.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Já taky děkuju.

Martin VESELOVSKÝ: Na shledanou.

Lenka ŠNAJDROVÁ: Na shledanou.

 
Následující videa