Daniela Drtinová: Jak lidé touží být lepší a proč se jim to zpravidla nedaří? Nebo daří? A umějí propojit hlavu a srdce? Pozvání DVTV přijala jedna z nejuznávanějších kouček v Česku, která se zabývá rozvíjením lidí i firemních týmů, Naďa Grosamová, vítejte.

Naďa Grosamová: Dobrý den.

Daniela Drtinová: Teď je asi tak doba, kdy mnoho lidí zjišťuje, že se jim nepodařilo naplnit, splnit novoroční předsevzetí, je tedy leden měsícem velkých zklamání?

Naďa Grosamová: To je zajímavá otázka. Já nevím, jestli je to přímo lednem, ale lidi si tak nějak zvykli na mezníky, a tak si říkají, a tak odteď. A tak odteď, ale nevím, jestli to zklamání přichází už na Tři krále nebo 31. ledna nebo v březnu, někdy možná to zklamání přijde, je otázka, z čeho vlastně to zklamání přichází.

Daniela Drtinová: Z čeho? Dá se to nějak popsat?

Naďa Grosamová: Někdy přichází zklamání ze sebe samýho, že jsem nenaplnil to, co jsem od sebe očekával, že ta konfrontace s tím, že možná to není tak jednoduchý, jak jsem si myslel, že ty věci nejdou lehce, že dokonce na tom musím trošku opracovat a že když chci změnu, tak musí dojít k nějakému diskomfortu, že to asi z postele nějakou změnu neuděláme.

Daniela Drtinová: Proč si potom pořád dokola dávají lidé právě novoroční předsevzetí? Co je k tomu pohání, k tomu mezníku?

Naďa Grosamová: To je stejně, jako když lidi víc oslavují jeden milion než deset. Jsou to taková, takový, že prvního, od 1. ledna budu lepší. Je to nějaký nový začátek, je to nějaký start, tak asi chtějí startovat sami od sebe, ale ten start může nastat úplně kdykoliv. Náš 1. leden může být každý den.

Daniela Drtinová: Proč se jim to potom obvykle nezdaří?

Naďa Grosamová: Jak jsem říkala předtím. Vždycky nás překvapí, kolik investice do svého přání musíme dát, abychom si to přání naplnili, že to nepadne odnikud shůry.

Daniela Drtinová: Tak možná tu otázku trošku inovuju, pokud ta touha být lepší je přirozená, tak co se k ní musí přidružit, aby byla i úspěšná? Kromě toho, že tedy přijmu část toho diskomfortu.

Naďa Grosamová: Tak to je otázka úplně přesná. Musím k ní přidat podobu výsledku, který si přeju. Musím vidět, jak chci, aby to vypadalo. Nemůžu hubnout, to je takový hrozně častý přání, ale musím zhubnout. A to je rozdíl. Lidi často hubnou, ale jenom někdo zhubne. A zhubnout znamená prostě mít jasnou představu toho, co v tuhle tu chvíli chci. Chci, aby to vypadalo tak a tak. A to je ta, to světlo na konci tunelu, který si představím, k tomu se upnu, a pak už si jenom ladím kroky. Pak mám chvíle nějakého zemdlení, potřebuju nějakou podporu, ale dobrý výsledek, když si představím ten výsledek, který si přeju, tak to mi může pomoct.

Daniela Drtinová: To znamená, že je důležité mít nějaký postupný plán, třeba první týden zhubnu dvě kila, druhý týden tři kila a na konci nějaký konečný výsledek, anebo je důležité, třeba jako když plavu, tak nesoustředit se úplně na ten závěrečný cíl, ale jenom na to další tempo, které následuje? Nebo je to síla potom v té imaginaci toho, že si to dovedu vizualizovat, představit, co je to kouzlo?

Naďa Grosamová: Všechno. K tomu kouzlu potřebujete všechno. Potřebujete mít svůj cíl, ale potřebujete mít i tu cestu. A víte, lidi často k tomu cíli nedojdou proto, že něco na té cestě je zlomí, že tam, že si nepředstavují, jaká to bude námaha. A někdy ta touha není tak velká a my v životě potřebujeme strašně toužit. Když se vám z života vytratí touha, tak žijeme jenom v takovém tom, kdybych byl býval. Je to jenom litování, pohledy zpět, ale nejsou to pohledy teď a tady na sebe a na to, co bych chtěl, co bych si přál a co všechno jsem ochoten pro to udělat. Abyste měl něco nového nebo měla, musíte se s něčím starým rozloučit. Moc se nám toho tam nevejde. Něco musíme dát pryč, a to loučení se s něčím tím starým, to je těžký.

Daniela Drtinová: Dá se touha posílit, anebo je to něco, co je nám dáno jako dar?

Naďa Grosamová: Když říkáte posílit, tak to zní něco jako zvenčí, ale my musíme mít svojí vlastní vnitřní touhu, ten motor. Víte, pro život, aby byl dobrý, potřebujeme mít tu touhu…

Daniela Drtinová: Je to dar nebo se s ní dá pracovat, aby rostla, ta touha?

Naďa Grosamová: Potřebujeme k tomu vášeň, to je energie. A když toužíme a máme tu vášeň, tu energii, tak touha samozřejmě roste.

Daniela Drtinová: Takže je ta vášeň daná nebo můžeme pracovat s tou vášní a posilovat ji?

Naďa Grosamová: Můžeme s ní pracovat. Když pracujeme sami se sebou, můžeme s ní pracovat.

Daniela Drtinová: Kdy jsou lidé nejvíce náchylní ke změně? Když jsou sami, anebo naopak když třeba žijí ve spokojených vztazích?

Naďa Grosamová: Víte, vždycky máme pocit, že musíme něco řešit, když se nám něco nelíbí, ale já dělám koučování a koučování se zabývá rozvojem a my nemusíme pracovat na sobě jenom ve chvíli, kdy nejsme spokojení, my můžeme pracovat na sobě, i když jsme spokojení. To znamená, že i když jsme spokojení, můžeme chtít být ještě o něco lepší, mít něco víc. Není to jenom změna, tomuhle se říká transformace, a to není změna jenom jako změna za něco, ale je to něco úplně jinak, vyjít ze svého boxu a vidět něco dál a víc.

Daniela Drtinová: Tohle ale vyžaduje silný vědomý postoj toho, že si to uvědomím, že si uvědomím to, že jsem spokojená, což mě může vést k zemdlení, nepotřebuju nic, žiju v pohodlí, to chce silný vědomý postoj a taky vůli.

Naďa Grosamová: Chce. A chce to hlavně jakoby vztah k sobě samému. Nejenom k vnějším věcem, ale přemýšlet o sobě, pracovat se sebou, klást si otázky, klást si otázky a nastavovat si lehkou vnitřní nespokojenost.

Daniela Drtinová: Jako vědomě nebo jako svévolně, když to tak řeknu?

Naďa Grosamová: Vědomě. Říkat si a je to teď tak, jak jsem si přál, je to to, co chci, žiju ten život takový, jaký chci. Ne každý den, to na to nemáme čas, ale jednou udělat takovou svojí vlastní životní revizi. Říct si, je to přesně to, co si přeju? A když to není to, jak dlouho ještě jsem schopen?

Daniela Drtinová: Není tohle umělé vytváření vnitřního nepokoje? Není cílem klid, pokoj a harmonie?

Naďa Grosamová: A jak poznáte, že máte harmonickou vazbu? Je to klid, anebo hledání…

Daniela Drtinová: Necítím, necítím, necítím nepokoj.

Naďa Grosamová: Na nepokoji nemusí být nic špatného. Nepokoj může být právě ta vášeň, a to není o rozbíjení věcí, ale jiném přeskládání věcí, jiném vidění některých věcí.

Daniela Drtinová: Když čtu o koučinku, tak nacházím věty umění, jak propojit hlavu a srdce, objevit schopnosti a vnitřní zdroje, díky kterým mohu být šťastnější a úspěšnější, nemůže být stejně tak úlevné, třeba v některé fázi života, dovolit si být méně úspěšná a méně šťastná, méně úspěšný a méně šťastný?

Naďa Grosamová: Víte, úspěch se neměří. My máme ten úspěch, který zrovna v tu chvíli jsme schopni unést, takový máme úspěch. A štěstí je taky, prostě někdo se cítí být šťastný, když pase své ovce na zelené louce nebo trhá jablka a vidí to jako svůj život úspěšný a šťastný. A někdo k tomu potřebuje úplně něco jinýho. Když jsem na vás čekala, tak jsem si četla Respekt a tam byla taková zajímavá věc o lidech, kteří svojí dovolenou tráví jiným způsobem, ne povalováním se na pláži, svůj život tráví tím, že o své dovolené si zaplatí letenku a letí někam, kde můžou být užiteční. A to mě strašně zaujalo. A někdo to nevidí jako štěstí, ale my to vidíme jako štěstí. Někdo vidí úspěch v nějakých vnějších znacích a oni vidí, že byli prostě pro někoho užiteční, že peníze pro ně nejsou tím vrcholem, ale prostředkem k něčemu lepšímu, jinému, když můžou pomoct, pomůžou a prostě je to jinak naplněný život.

Daniela Drtinová: Mnohé lidi ale stíhá v dnešní době takový ten tlak na výkon, takový ten tlak na to být za každou cenu šťastný a úspěšný, vytěžit k tomu cíli všechny svoje vnitřní zdroje. Když jsem se připravovala, napadla mě otázka na vás, co cena utrpení, jestli třeba přes utrpení, ale nemyslím tím utrpení nějaké svévolné, ale ten konflikt, pohyb, kdy vlastně růst je v protikladech, v kladném, v záporném náboji, kdy to třeba nemusí být úplně bez bolesti, tak jestli s tím třeba koučink pracuje?

Naďa Grosamová: No jasně, a dokonce ta změna se děje, jak jsem říkala, tím diskomfortem. A někdy, když jdete dovnitř do sebe a musíte si zrušit některý věci, který si pracně vystavíte, někdy jsou to takový malý Potěmkinovy vesnice uvnitř nás, a pak si řekneme, víte, můžou to být strašně bolestný věci, ale ony někdy očistí. A najednou poznáte své jiné dimenze, prostě jiný parametr svýho vlastního života, jak jste se na svůj život ještě nikdy nedívali, tak to taky někdy vám řekne, tak tohle jsem chtěl, tohle je ono. A někdy se můžeme splíst a říci, to byl špatnej krok, ale naučil mě něco.

Daniela Drtinová: Udělat ten krok do neznáma, kdy opustíte tu Potěmkinovu vesnici, která vám vytváří nějaký rámec pocitu bezpečí, toho, že se...

Naďa Grosamová: Iluzi.

Daniela Drtinová: Iluzi třeba, a že se nevydáváte do neznámých vod právě z toho strachu z cizího, tak není lehký.

Naďa Grosamová: To není.

Daniela Drtinová: Předpokládám, nejste samozřejmě psychoterapeut, ale předpokládám, že v tom procesu koučinku vedete ty lidi nějakým způsobem k tomu, aby ten krok sami za sebe byli schopni udělat, jakým způsobem to děláte? Jakým způsobem lidi dovádíte na tu mez, kde udělají krok do toho neznámého a zboří tu Potěmkinovu vesnici?

Naďa Grosamová: Pracuju taky jako psychoterapeut, ale to není ta…

Daniela Drtinová: Je to něco jiného než koučink.

Naďa Grosamová:… dimenze, to je něco naprosto jiného, než je koučování. No, zajímavý je, když říkáte, že někoho dovádím. Já když učím třeba mladý kouče, aby se učili koučování, tak s nima dělám takovou jednu techniku, aby mně nabídli koučování, koučovací postoj ve chvíli, kdy nepoužijí žádná slova, a já si sednu na zem, skloním hlavu, abych na ně neviděla, a oni zkouší mě postavit na nohy. A...

Daniela Drtinová: Fyzicky?

Naďa Grosamová: Musej to udělat fyzicky, musej to udělat fyzicky. A princip…

Daniela Drtinová: Protože vám nemohou říci vstaň.

Naďa Grosamová: Ono by to ani nebylo koučovací, kdyby vám někdo řekl, hele, vstaň, ale princip je, že kouč stojí velmi vnitřně pevně, já to na tom příkladě ukážu, vnitřně pevně sám v sobě, ví, co dělá, ví, proč to dělá a má pevné nohy. A nabídne obrazně svojí ruku tomu člověku do výše, která je pro něj výzvou a podporou tak, aby se on jí mohl chytit, mohl se na ní vzepřít a udržet se svýma vlastníma silama. Koučink má v lidech vyvolat pocit, že zvládají své věci, že je to jejich vlastní síla. Zrovna včera jsem vedla jeden program a říkala jsem, že kouč nikdy nesmí parazitovat na úspěchu svého koučovaného. To je jeho úspěch a vy máte jenom to štěstí, že u toho, u toho člověka můžete stát a on vám dal tu důvěru, že se o vás může opřít, ale vy ho nepodpíráte, vy jenom stojíte velmi pevně. Ten člověk tam dojde sám, ale svým tempem, svou silou a až tam, kam je v tu chvíli schopen.

Daniela Drtinová: Vy se věnujete taky vrcholovému managementu, požadují firmy i dnes stále po zaměstnancích průměrný výkon a žádné velké excesy a vybočování z řady, anebo už jsou schopny firmy pracovat, využít v pozitivním slova smyslu ty zaměstnance, kteří jsou komplikovaní, ale o to kreativnější?

Naďa Grosamová: Jak která firma, ale zrovna dneska teda jsem pracovala s jednou firmou, která se rozhodla jít cestou transformace a dokonce zve lidi, říká, nás nezajímá, co máte za sebou, nás zajímá, co nám můžete nabídnout na cestě změny. To je velmi překvapující.

Daniela Drtinová: A odvážné.

Naďa Grosamová: A velmi odvážné. A navíc mění procesy ve své firmě, dělá hlubokou analýzu a zve do toho týmu, toto nedělají manažeři, ale lidi, který si, týmy si vybrali lidi uprostřed sebe a s nimi ta firma dělá jakoby nastavení změn a oni mají na starosti nastavování změn uvnitř tý firmy. Vychází to z lidí. Tak to je jedna z firem a je to malá firma, malá firma a není pražská, která prostě do tohohle jde. Pak jsou obrovský firmy, a to je kolos, ale dneska, který mají víc systémů než pohledů na lidi, ale znám firmy, který se hlavně dívají na toho, koho tam mají a nestíhají lidi za to, co nedělají, ale za to, co dělají. Nedívají se na to, co neumějí, ale na to, co umějí a klidně je přeskupí a nabídnou jim jinou pozici, v který ten člověk bude užitečnější. Jsou takový firmy. Dneska už takový jsou.

Daniela Drtinová: Ty polovojenské režimy jsou nastaveny z minula hodně právě v korporátech. Je vůbec otázka, jestli by jedinec nějakým způsobem kreativní, ne úplně lehce zařaditelný, by se mohl prosadit a realizovat svou jedinečnost právě v těch prázdných set-upech, na mítincích, kde se třeba jen předstírá aktivita, práce, kreativita.

Naďa Grosamová: No musel by mít svého mecenáše, někoho, kdo to pochopí z vrcholového managementu a přizve si ho. Jsou takoví odvážní manažeři, jsou vizionáři, kteří vědí, že takhle to nefunguje, ale jsou, jsou, musí to být člověk, který je vnitřně integrovaný, který na sobě pracuje a který není závislý na tlustý vizitce a nad tím řádkem pod svým jménem. Chce to odvahu.

Daniela Drtinová: Co říkáte manažerům, kteří chtějí mít ve své firmě především klid a kteří se třeba nechtějí příliš zabývat nebo otravovat komplikovanými zaměstnanci, kteří nesou tu kreativitu, nejsou jen otravní, ale jsou k tomu i kreativní.

Naďa Grosamová: No, takovým manažerům, který chtějí mít jenom klid, tak přeju, aby jim ta firma tak brzo nespadla na hlavu, protože to je už jenom jízda, víte, setrvačná jízda. To je setrvačná jízda a to dneska v tom měnlivém prostředí, v kterém žijeme, fakt nestačí.

Daniela Drtinová: Jste toho názoru, že do budoucna se firmy bez třeba té transformace, o níž jsme hovořily, a bez té odvahy vůbec nebudou schopny udržet?

Naďa Grosamová: Myslím si, že se nebudou schopny udržet, protože…

Daniela Drtinová: Co přesně by měly udělat v rámci té transformace, aby obstály v tom měnlivém světě?

Naďa Grosamová: Zkusit přemýšlet nad tím, jak vyjít ze svého boxu, co je tam drží, jaké jsou jiné nabídky, jiné možnosti, jiné způsoby. Zabývat se kulturou, podívat se na to, co mají k dispozici a dívat se, jestli na tom není něco zvláštního, co brzdí. Vyzvat lidi, aby se trochu víc podíleli na práci, aby nechodili jenom do zaměstnání, aby byli ne pracovníky, ale zaměstnanci, aby se dívali na svou firmu, aby viděli, aby je zajímalo, jak ta firma funguje, protože když firma je dobrá, tak zaměstnanec, který z ní odchází, má obrovský rating na trhu práce. A takhle by se ty lidi na to měli dívat.

Daniela Drtinová: Co když se dostaví strach? Ve 30, že přijde člověk o práci, protože má hypotéku, ve 40, protože má děti, v 50, protože už se blíží důchod a chce to v klidu doklepat.

Naďa Grosamová: No strach nás provází vždycky, ale vždycky je to o tom, abychom ho překonali. Strach je věc vnější, něco nás zvnějšku vyděsí a my máme pocit, že vevnitř máme málo kompetencí, abychom s tím něco dělali. Je to o sebevědomí. Pokud uvádíte jako příčiny obav tohle to, co říkáte, tak je to samozřejmě i se zvýšeným jakoby pocitem zodpovědnosti vůči někomu, ale my jsme zodpovědní vůči někomu a za sebe samé a musíme na sobě pracovat, abychom prostě stačili. A to není o tom, kolik máme známých, kolik vyděláváme, ale o zodpovědném vztahu k sobě a ke svému životu. A i k lidem, který zveme, aby ten život žili s námi. Utopit svůj život ve strachu je problém.

Daniela Drtinová: Je to špatné hledat jistoty právě na úkor odvahy, změn nebo přepjaté kreativity? Jestli toto právě není ta odpovědnost za druhé, za sebe.

Naďa Grosamová: Co je v tomhle světě jisté? Jenom to, že je všechno nejisté. A to musíme přijmout, takhle žijeme, takový je svět okolo nás a takhle s ním musíme pracovat. Víte, když mi někdo nabízí jistotu, tak mě podceňuje. A když mi někdo nabídne příležitost, tak ve mně vidí tu sílu. A když mi někdo nabízí protiklad, prosperitu a sociální jistoty, tak mi lže, protože já potřebuju být poháněn něčím. A nejistota není nic špatnýho. Když si to přerámujete, tak nejistota je prostě příležitost pro to ukázat, co všechno umím.

Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor, na shledanou.

Naďa Grosamová: Díky za pozvání.