Martin Veselovský: Dokumentarista Filip Remunda, autor filmu Blízký daleký východ o situaci na Ukrajině, dobrý den.
Filip Remunda: Dobrý den.
Martin Veselovský: Na úvod jsem si nechal nejtěžší otázku, proč proti sobě na Ukrajině válčí Ukrajinci?
Filip Remunda: To je asi těžká otázka, já na ní nedokážu odpovědět jednoduše. Já mohu mluvit pouze o tom, co jsem na Ukrajině zažil. A myslím si, že jeden z důvodů je, že ta situace je vyštengrovaná masivní televizní a mediální propagandou, čili ta propaganda sehrála svojí roli už v jugoslávských válkách, které jsem pozoroval zpovzdálí, ale i dílem, protože tam mám část rodiny, a sehrává velkou roli, jak jsem pochopil během natáčení, i v té ukrajinské krizi. Z jedné strany jsou neskutečně proradná ruská média, která dokážou tvrdit, třeba že v Evropě vyrábí z mladých dívek konzervy, a na druhé straně tomu čelí ukrajinská propaganda válečná, která podporuje to, aby ti lidé rukovali do armády a bojovali, bojovali za svojí zemi. To je, myslím, jeden z důvodů. A ten druhý, jak jsem pochopil, tak Ukrajina je skutečně rozdělená, rozdělená země, dokonce se mi stalo, že se mně během natáčení nebo po natáčení pohádal ukrajinský zvukař s jednou protagonistkou toho filmu, s postavou mého filmu, ona byla uprchlice z východu, utekla před těmi proruskými separatisty.
Martin Veselovský: To byla ta bývalá novinářka.
Filip Remunda: Žila, žila v Kyjevě a zvukař žil, pocházel, pocházel ze střední Ukrajiny a oni dva se do sebe pustili tak, že to skončilo dohodou, že by se měli rozdělit nebo žít v nějaké federaci.
Martin Veselovský: Co jste tam vlastně jel natočit? Co byl ten úmysl?
Filip Remunda: Takový jako, největší jako můj cíl bylo přiblížit se těm obyčejným lidem a pochopit, co oni si sami o té situaci, co oni sami si o té situaci myslí, protože pro mě je obtížné věřit jenom těm zprostředkovaným informacím, které si mohu najít na internetu nebo uvidět v televizi. Internet je plný různých dezinformací, blamáží, vzbuzuje to, vzbuzuje to strach a hrůzu, tak já jsem chtěl s těmi lidmi o tom promluvit osobně.
Martin Veselovský: Pardon, podařilo se vám to? To, co jste chtěl.
Filip Remunda: Já ještě než předtím, než jsem to vůbec začal točit, protože ta situace, jsem cítil, že se mě bytostně dotýká, tak jsem svým několika známým a kamarádům telefonoval v průběhu protestů na Majdanu nebo té vyhrocené situace, když se tam začalo střílet, a ptal jsem se jich, co se, co se to u vás děje? A už i ty telefonáty pro mě byly cenné. Ten můj kamarád, což je taky dokumentarista, byl v Kyjevě zrovna na barikádách a já jsem se ho ptal o tom, u nás je internet plný informací o pravém sektoru, o tom, že jsou to, řekněme, fašisti, kteří umí házet Molotovy a nejraději by nastolili nějakou hnědou diktaturu na Ukrajině. A on se smál a říkal, jo, jsou to fotbaloví chuligáni, jsou to lidi, kteří se sdružují v pravém sektoru, máš pravdu, jsou skvělí, umí házet Molotovy, ale pro nás jsou to takoví romantičtí revolucionáři, kteří nemají příliš velké intelektuální ambice nebo politické ambice a my se jich nebojíme. My je teďka využíváme, protože se umí lépe prát, my se tak prát neumíme, oni jdou do těch střetů a až to všechno skončí, tak my si s nimi poradíme.
Martin Veselovský: Jenom, pardon, na druhou stranu v tom vašem filmu je taková zajímavá scéna, kdy, tuším, že to bylo v centru Kyjeva, jste točili a najednou se tam zjevili dva vojáci v uniformách dobrovolnického praporu Azov, který je známý tím, že právě sdružuje, řekněme, pravicové extremisty a tak dále, i ten jejich znak toho, toho kříže prostě se odkazuje minimálně k divizi Das Reich a tak dále, no a oni tam jsou rok poté, rok po Majdanu, oni tam jsou a vybírají peníze na provoz tohoto dobrovolnického praporu, tak změnila se nějak situace od té doby?
Filip Remunda: Tak to je situace Kyjeva. Rok po Majdanu, v době, když už byly ty stany odstraněny, tak tam pochopitelně Ajdar a další dobrovolnické prapory chodí a vybírají peníze, chodí v kuklách a pro někoho z Prahy by to mohlo působit hrůzostrašně, což já v tom filmu i říkám, že na to přece jenom nejsme v Praze zvyklí, a pro Kyjev už se to stalo úplně běžnou realitou. Tam vedle sebe koexistujou ultrapravičáci vedle lidí, kteří jsou třeba protiválečně zaměření, viděl jsem tam i dokonce lidi proti válce cvičit Falun Gong, a všichni jsou na těch pár metrech čtverečních naskládaní vedle sebe a ty lidi, které já znám, tak nejsou z pravého sektoru, lehce se pravého sektoru obávají, ale poukazují na to, že oni pak ve volbách dostanou 2 %, že to není z politického hlediska až zas tak příšerné, ovšem všichni unisono tvrděj, že z vojenského hlediska je pro ně důležité je využívat, protože oni jsou jednak odhodlanější bojovníci a druhak nejsou závislí na té komandatuře v Kyjevě, na tom byrokratickém procesu, to jest, jste někde na pozici, to mi teďka říkal nedávno další kamarád dokumentarista, že pravidelná ukrajinská armáda má ten problém, že na ně někdo začne střílet a oni než získají povolení z Kyjeva, že mohou palbu opětovat, tak už jsou zasypaní granáty, tak je pro ně snazší zavolat do těch dobrovolnickýh praporů, které nikomu nepodléhají, které vystřelejí na ten jeden telefonát, naházejí granáty tam, kam potřebují a ta palba utichne.
Martin Veselovský: To znamená, jestli to správně chápu, tak bez těch dobrovolnických praporů ...
Filip Remunda: Je to, je to šílený.
Martin Veselovský: ... by ta ukrajinská pozice nebo ty ukrajinské pozice nebyly takové, jaké jsou teď.
Filip Remunda: Říká se to. Mnoho Ukrajinců si to myslí, jenomže když pak dojedete na tu druhou stranu fronty, což se nám podařilo, a vidíte pak, jsme tam viděli náklaďáky, které odvážejí mrtvoly z toho bojiště, tak pak vidíte, jak ta efektivita válečná je pofidérní pojem, protože to znamená, že sice se to na tom generálštábu v Kyjevě nekonzultuje, rychle se něco vyřeší, ale znamená to, že se, že se zabíjejí, že se zabíjejí lidi. A v tomhle měřítku je pro mě ta válka porát nepředstavitelná a nedokážu se při nejlepší představě stát pragmatikem války, abych říkal, pojďme podpořit tyto bojovníky a zapomněli jsme na to, že třeba jsou lehce nacisticky, pronacisticky orientovaní.
Martin Veselovský: S tím možná trochu souvisí, aspoň pro mě, nejzajímavější scéna z celého filmu, a to je ta scéna, kdy v Kyjevě právě ta bývalá novinářka z té východní Ukrajiny sedí naproti, tuším, asi 10, řekněme, intelektuálů a vedou spolu nějakou debatu. A pro mě to byl prostě opravdu nejsilnější moment z celého filmu, kdy ona se ptala, kolik ještě bude muset umřít lidí, aby jaksi bylo učiněno zadost tomu, co asi chceme, a oni říkali, to je nekorektní otázka, na to se nemůžete vůbec ptát. A ona jim říkala ...
Filip Remunda: To je podpásovka.
Martin Veselovský: Ano, a ona říkala, a vy byste, vy byste šli? Proč nejdete? Ukazovala tam na jednoho muže, proč se neseberete, jste muž, tak běžte bojovat. A oni říkali, to je podpásovka. Co tohle to vypovídá jako o tom, jak Ukrajinci z různých koutů země vnímají to, co se děje tam v těch oblastech na východě Ukrajiny?
Filip Remunda: Pro mě to byl taky velmi silný zážitek, musím říct, i když je to takovej kecák okolo jednoho stolu, ale za těmi slovy, za těmi slovy stojí hodně a je to na jedné straně pragmatismus války, kdy z jedné strany ten Kreml a jeho propaganda a jeho předsunutý rozvědčíci se na ten východ dostanou, podpoří tam to separatistické hnutí, dodají tam ty své velitele, logistiku a potom proti nim bojujte. Takže já jsem dokázal rozumět oboum stranám toho konfliktu, jak Viktorii, to je ta novinářka, která tvrdila, kolik ještě, kolik ještě musí lidí zemřít, a na druhé straně jsem rozuměl i těm intelektuálům, kteří, kteří se jako obávali tý otázky, protože věděli, že se bez použití síly z jejich pohledu dá těžko tý protistraně, protistraně vzdorovat. Ale ...
Martin Veselovský: Oni byli ty pragmatici.
Filip Remunda: A oni byli ti váleční pragmatici, ale já musím říct, že já za sebe, a tak jsem se snažil i ten film natočit, jsem nechtěl a priory bejt ani na jedný, ani na druhý straně, zkrátka pro mě je těžké to status quo, že jediná možnost je používat sílu a ne diplomacii, jinak to prostě nejde v dnešním světě, tak já, já to pořád ještě nejsem ochoten přijmout.
Martin Veselovský: No, a pak mě zajímá ještě, jaká ta válka na východní Ukrajině teď ke konci roku 2015 nebo v té době, kdy vy jste tam točil, vlastně je? Jenom odvazuju se od toho jednoho příběhu, který vy jste tam popsal, to je to, když jste v těch separatistických oblastech kolem Doněcku mluvil s tou učitelkou, která potom figurovala u těch maturitních zkoušek, a tam byl voják, kterého jeho velitel separatistický uvolnil ze služby, aby šel složit maturitní zkoušku, což vypadá jako nevím jestli úplně v nejprudší válce, kdy jsou potřeba každá ruka a noha prostě někde na frontě, jestli je tohle možné, tak jaké kvality má ten válečný konflikt teď?
Filip Remunda: My jsme tam byli v době příměří, to znamená bylo to asi v době, kdy nepotřebovali každou živou duši, aby bránila, bránila pozice, a oni kromě toho, že bojují, tak v rámci té své samoprohlášené republiky mají pocit, že by jí měli nějak postavit na nohy. To znamená, že to rozhodnutí toho vojenského velitele možná směřovalo i k tomu, že oni potřebují mít vzdělané, vzdělané lidi a než aby někoho drezúroval při přípravě na vojenské povinnosti, tak ho, tak ho poslal do školy. Zní to absurdně, ale já jsem tam na mnoha místech zažil lidi, kteří mě prosili, řekněte do světa, že my nejsme teroristé. My si akorát nedokážeme představit, že budeme žít v jednom státě s armádou, která nás zasypává bombami, protože z jejich pohledu, s jejich rozhledem a možnosti a pod vlivem jejich propagandy je děsně těžké nazřít třeba úhel pohledu těch kyjevských intelektuálů, o kterých jsme před chvílí mluvili. Oni to zkrátka vnímají tak, že nesouhlasili s Majdanem, vyšli do ulic, zatímco lidem, kteří vyšli v Kyjevě do ulic, tak to prošlo i přesto, že obsadili třeba městské zastupitelstva v ukrajinských městech, tak oni je, oni je taky obsazovali a jim to neprošlo. Z jejich pohledu na ně ukrajinská armáda poslala letectvo, letadla házela bomby, které kolem nich, které kolem nich svištěly, a oni se poté radikalizovali. Oni se poté začali sami dávat do těch dobrovolnických armád, které tam podle všeho začala zakládat Moskva, a už to jelo. Já jsem tam byl v době, kdy už tam na obou stranách byla spousta mrtvých, bylo tam to velice křehké příměří, které se neustále porušovalo, my jsme slyšeli výbuchy zhruba 10 kilometrů od nás, a ti lidé byli v situaci, kdy neměli v Ukrajinu důvěru, ztráceli důvěru v Putina, který jim na začátku slíbil, že si je připojí podobně jako Krym, a začali mít pocit, že musej začít dělat něco sami pro sebe, takže se i v týhle tý situaci míru dávali do těch dobrovolnických armád a snažili se stavět tu svou pofidérní Doněckou lidovou republiku, což je umělý konstrukt, samozřejmě.
Martin Veselovský: A to, co je ..., dobře, a to, co je od mnohých z nich slyšet, my jsme sice ve válce, ale tady prostě všechno funguje, oni mnohý z těch lidí, se kterými jste mluvil, to říkali, tady všechno funguje. To tak je?
Filip Remunda: Jeden z pracovních názvů toho filmu bylo, že jsme ho chtěli pojmenovat rusky Vsjo normalno, vsjo charašo, jsme se domnívali, že by tomu skoro každý rozuměl, neboli všechno je v pořádku, všechno je, všechno je dobré. Patří to k tomu regionu. Oni zkrátka jsou zvyklí na těžký život a chtějí do světa poslat zprávu, my nejsme žádný chudáci, my i když žijeme ve velmi těžké válečné situaci, tak dokážeme stát na vlastních nohou a dokážeme ty problémy překonávat. Ale abych odpověděl na vaši otázku, pochopitelně že tam vůbec nic není v pořádku a vůbec nic tam není, není v pohodě. Ceny jsou dvoj až trojnásobně vyšší než ve zbytku Ukrajiny, chybí tam základní zboží, protože Ukrajina ten region blokuje, takže se tam musí zboží dovážet nebo pašovat z Ruska. Není tam práce, z Doněcka se říká, že až polovina lidí z milionu, půl milionu lidí uteklo, takže některé ulice jsou ulicemi, ulicemi duchů, přestěhovali se tam lidé z venkova, je tam spousta vojáků, je to absolutně výjimečný, nenormální, nenormální stav, přesto ty lidi říkají vsjo normalno, vsjo charašo, což je do určité míry charakterizuje.
Martin Veselovský: Já se vás teď neptám, jako že bych z vás chtěl dělat experta na geopolitiku a tak dále, ale prostě byl jste tam, mluvil jste s mnohými lidmi, kteří prostě jenom žijí v těch oblastech, tak představa, že nakonec Doněck a Luhansk budou součástí Ukrajiny a ti lidé spolu prostě normálně budou žít se zbytkem Ukrajiny, je to představa, která je myslitelná?
Filip Remunda: No, můžeme se vrátit k situaci jugoslávských válek, o kterých jsem mluvil, tam byla taky tříletá, v Bosně konkrétně, bratrovražedná válka a zásahem mocností a Daytonskýho míru vznikla, vznikla mírová dohoda a ti lidé se snaží dneska žít v jednom státě. A pro mě je to docela důležitý příklad, že stejně jako tu válku jde na začátku mediálně vyštengrovat a ty lidi postavit proti, před rozhodnutí, když nezabijí oni, pokud nepovstanu, tak oni mě zabijí, protože to je ta základní metodologie, že se bojuje, že se pracuje se strachem, tak ta válka se dá na začátku takhle lehce začít přes ten strach a pak se dá pomalu do ztracena ukončit, že vytvoříte něco jako protektorát Bosna a Hercegovina, který je podle mého názoru dost nefunkční, ekonomicky naprosto slabý stát, takže se možná stane něco podobného, že vznikne něco jako jednotná Ukrajina nebo, nebo federace, a po 20 letech dost možná ti váleční veteráni, kteří na sebe mířili nebo se zabíjeli, pak budou podobně jako loni v Sarajevu stát před radnicí, držet se za ruce, držet transparenty dejte nám penze. To znamená, že vy nejdřív investujete svůj, své životy, životy svých rodin do něčeho, co pak nikam nevede, a to je to, čeho já se i v případě Ukrajiny dost obávám, že se nejdřív všichni pobijeme, popereme, pozabíjíme, zbude spousta mrtvýh, rozvrácenýh rodin, neodpustitelných situací životních a za 20 let si řekneme co, přál bych si, aby to tak nebylo, přál bych si, abychom se nedohadovali jenom o tom, kolik tam máme poslat zbraní, granátů a jak máme dál ten oheň podporovat, ale přál bych si asi, abychom se snažili tam přinést třeba vzdělání nebo pracovní příležitosti a tak dále, protože to, co jsem tam mimochodem zažil, tak je třeba německá továrna na náhradní díly, v které pracoval syn té jedné z hlavních postav, v naprosto nevyhovujících hygienických podmínkách, noční směny, hygieniky tam ani nechtěli pustit, bral za to asi 100 euro měsíčně za tu směnnou práci a k mému překvapení ta fabrika byla německá. A když jsme se přes naší produkci ukrajinskou snažili dovolat pana Fridricha, který jediný mohl dát povolení, abychom v té továrně mohli natáčet, tak to dopadlo tak, že pan Fridrich nakonec toho Ivana z tý práce vyhodil, což si myslím, že není, že není od Evropy nebo od Německa nebo od německých podnikatelů, abych nebyl příliš obecný, ten nejlepší způsob, jak tý Ukrajině pomoc. Její největší problém leží v té ekonomické situaci, Ukrajinci pracují po celé Evropě, i v Čechách, vládnou jim oligarchové a já si myslím, že tohle je základní problém, který, s kterým bychom mohli pomoci jako, Evropa ho vyřešit.
Martin Veselovský: Děkuji pěkně za rozhovor.
Filip Remunda: Děkuji za pozvání.
Martin Veselovský: Na shledanou.
Filip Remunda: Na shledanou.
