Martin Veselovský: Zakladatelka a majitelka české kosmetické společnosti Ryor Eva Štěpánková. Dobrý den.

Eva Štěpánková: Dobrý den.

Martin Veselovský: Jste tvrdá byznysmenka?

Eva Štěpánková: Asi ne. Nejsem tvrdá byznysmenka.

Martin Veselovský: A proč ne?

Eva Štěpánková: No protože jsem ženská.

Martin Veselovský: Takže jste měkká?

Eva Štěpánková: Já si myslím, že jsem tak středně tvrdá. Ale úplně tvrdý to není.

Martin Veselovský: To by mě zajímalo, jak to, jak to poměřujete?

Eva Štěpánková: Jak to poměřuju. Tak dívám se kolem sebe a hodnotím výkony, který by třeba někde neobstály, ale jsem ženská, takže je to takový, zvažuju, co k tomu přispělo, co se stalo a musím bejt občas velmi, velmi ústupná.

Martin Veselovský: Můžete mi dát nějaký příklad konkrétní, kdy se projeví to, že nejste tak tvrdá?

Eva Štěpánková: Ano. Někdo by zasluhoval vyhodit hned a zjistíte, že má třeba půl roku do důchodu.

Martin Veselovský: Jasně.

Eva Štěpánková: To se mi přesně stalo.

Martin Veselovský: A máte pocit, že chlap by prostě nerozpakoval a vyhodil ho.

Eva Štěpánková: Určitě. Tak si říkám, tak toho půl roku budu tvrdě hlídat, nenechám způsobit další škody, ale musí to doklepat.

Martin Veselovský: Je to slabina? Chápete to jako slabinu svoji?

Eva Štěpánková: Ne, nechápu. Já si myslím, že ženskej přístup má zase něco jinýho a v podstatě když já udělám někde ústupek, tak určitě zase někdo udělá ten ústupek vůči mně.

Martin Veselovský: Funguje to tak?

Eva Štěpánková: Funguje.

Martin Veselovský: Tenhle předpoklad?

Eva Štěpánková: Ano.

Martin Veselovský: Aha. No, ta otázka vlastně původně směřovala k tomu, díky čemu vedete firmu, která existuje 24 let a má, tuším 5%…

Eva Štěpánková: Skoro 25.

Martin Veselovský: Skoro 25 a tuším 5 % zastoupení na českém trhu?

Eva Štěpánková: Hm. Ano. Tak.

Martin Veselovský: Díky čemu to je?

Eva Štěpánková: Já myslím, že to je díky tomu, že se obklopuju lidma, který jsou vstřícný, který možná tu práci považujou za hobby, protože neznám nikde firmu, kde by třeba se ještě v půl osmý večer pracovalo, byla u toho legrace a lidi byli vstřícný, ochotně chápali, co se chce a šli dopředu. Tak já si myslím, že je tam spousta lidí, kteří tam jsou se mnou skutečně už těch 25 let.

Martin Veselovský: No ale vy přece nesedíte u každého výběrového řízení.

Eva Štěpánková: No, sedím.

Martin Veselovský: Mluvíte se všemi lidmi, které se rozhodnete, že byste možná mohli přijmout?

Eva Štěpánková: Neříkám déčka, ale ve vyšších funkcích určitě.

Martin Veselovský: Tak a teď my jsme malá firma, nás je 11, takže déčka nemáme. Déčka je co?

Eva Štěpánková: Dělnická profese.

Martin Veselovský: Jasně. S kolika lidmi takhle mluvíte třeba měsíčně nebo…?

Eva Štěpánková: Myslíte ve firmě?

Martin Veselovský: Ano. Ano.

Eva Štěpánková: Kromě těch déček skoro se všemi, určitě.

Martin Veselovský: To, co jste mi popisovala, tak to se dá asi nazvat nějakým entuziasmem, že ti lidé musí prostě jako cítit, že vlastně kromě toho, že dostávají plat, tak prostě…

Eva Štěpánková: Ano. Že je to baví, že zapadnou do kolektivu, že přinášejí nějakej benefit a že se můžou posunovat dál. To je hrozně velká motivace, když se někdo může posunout dál a realizovat svoje záměry.

Martin Veselovský: No ale jak dosáhnete toho, že něco takového lidé u vás ve firmě cítí skoro 25 let?

Eva Štěpánková: Asi jsem příkladem.

Martin Veselovský: No jak to děláte?

Eva Štěpánková: No tak ten náboj tam je, baví mě to. V kosmetice jsem celkem 41 let, takže pořád vidím další možnosti. A vidím, že nám to přináší benefity. Takže ty lidi mají jistotu, dostávají pravidelně plat, dostávají teď už i čtrnáctej plat. Prostě ta firma se drápe, sice těžce, jsme česká firma, děláme za český peníze, není to nadnárodní společnost, ale drápe se nahoru a za těch 25 let už je o nás docela znát, vidět. Když řeknete Ryor, tak včera jsem třeba byla něco zařizovat, jé, Ryor, ten mám ráda, tak to vás hrozně povzbudí a já se s tím netajím a i těm svejm blízkejm nebo těm svejm spolupracovníkům to sděluju. Myslím si, že většina, který tam teda pracujou, tak to takhle cítít.

Martin Veselovský: Tak co jste dobrý? Jste dobrý motivátor?

Eva Štěpánková: Já myslím, že velmi.

Martin Veselovský: Bych to chtěl vidět v praxi vlastně.

Eva Štěpánková: Přijďte se podívat. Já myslím, víte co, já vám řeknu jednu věc. My jsme třeba měli, tak, já to uvedu takhle, jsem slíbila. Měla jsem sedmdesátiny v dubnu, takže jak se u nás slaví, prací. Takže…

Martin Veselovský: Už jsem úplně motivován.

Eva Štěpánková: Ano. To nejste motivován, ale takže jsme udělali dny otevřenejch dveří, což je šílená práce, protože vlastně lidi si přijdou prohlídnout, lidi zvenku si přijdou prohlídnout firmu za chodu. Čili ta firma jede, běžně. Sice ty hygienický opatření se tam musej dodržovat, čili všichni jsou v bílým, čepice, boty…

Martin Veselovský: I ti návštěvníci.

Eva Štěpánková: Samozřejmě. A víte, kolik jich přišlo? 1530 za 2 dny. Bylo to strašlivý, protože našich průvodců bylo 13, ti, který měli prostě celou trasu vytyčenou, kde se jak zastaví, takže první den to bylo za 8 hodin od 10 do 6 800 lidí, ale druhej den za 4 hodiny jich bylo 730. A to už byla teda tvrdá realita. Přitom samozřejmě vždycky na ně čekalo občerstvení, na naše lidi, ne na dole, ale tam byly ochutnávky a většina lidí končila tuhle tu příšernou směru, příšernou, já jsem měla hodně dost, s tím, že a budeme to opakovat? Já, to nemyslíte vážně, to byla větší porce, než jsme si dokázali představit.

Martin Veselovský: No tak až za rok.

Eva Štěpánková: Nebyla. No, máme 25 let, ale snažím se trošku umírnit.

Martin Veselovský: Máte nějaké mezery jako manažerka?

Eva Štěpánková: Určitě.

Martin Veselovský: Jaké?

Eva Štěpánková: Nejsem tak počítačově technicky vybavená, jak bych si přála. Sama. Protože přece jenom věk je věk, nezačínala jsem v tom nejmladším věku s počítačem, takže ty mezery tam jsou, ale zato mám dokonalou dceru v tomto, takže její linku okamžitě volám a prosím, přijď dolů, potřebuju v tomhle pomoc, protože potřebuju spoustu věcí vyjasnit. Zase mám někde nadstavbu proti ostatním, protože celkem si myslím, že umím dobře vyjádřit věci, dobře je popsat, dobře popsat ty vize a namotivovat je. A to je ta velká věc.

Martin Veselovský: S tou vizí, tohle je citace z jednoho z vašich dřívějších rozhovorů. Je třeba nenechat se odradit neúspěchem, vždycky se najde něco, co se nezdaří, ale proto neopustím tu základní vizi. Mě zajímá, co je ta základní vize?

Eva Štěpánková: Vybudovat kvalitní českou kosmetiku za přijatelný peníze, tak aby si každá česká žena mohla dovolit aspoň 4 přípravky.

Martin Veselovský: Dobře, paní Štěpánková, pardon, to zní jako velice dobře jaksi vysoustružená reklamní věta.

Eva Štěpánková: Není.

Martin Veselovský: Dobře. Mě by zajímalo, jaká byla ta základní vize v roce 91, kdy jste u vás doma zakládala firmu? Chtěla jste tohle?

Eva Štěpánková: To jsem ještě nebyla v týhle pozici, ale já jsem tehdy musela uživit dítě. Já jsem, v roce 91 byly Janičce 3 roky, já jsem opustila Ústav kosmetiky, když jsem šla na mateřskou dovolenou, kde jsem byla 17 let a teď vrátit se tam, už bylo po sametový revoluci, viděla jsem ty změny, který se tam děly, podle mě ne k dobrýmu. Tak jsem začala spolupracovat na návrh mého pana ředitele tehdejšího, což byl jeden z nejlepších dermatologů v Český republice, se Státním statkem Praha západ a pak jsem říkala, nebudu prodávat mozek, chci prostě sama se postavit a zkusit to. A ta vize byla skutečně udělat tu českou kosmetiku. Já jsem tam tehdy našla volnou parketu, velmi volnou parketu, protože tady neexistovaly v době před revolucí kosmetické salony. Tady byly pouze 2. Jeden byl Ústav kosmetiky, jedno byla Hygie. Jinak nic. Tady školy neexistovaly, nic. Vznikaly kosmetičky, protože vznikalo mnoho kurzů, ale neměly s čím pracovat. Takže to byla ta parketa, kterou jsem viděla a říkám, tak, to by bylo dobrý obsadit. V podstatě tehdy jsem si na papíře vytvořila nějakých 20 přípravků a jela jsem na první sjezd kosmetiček, kde jsem v kelímkách z lékárny převáděla jakési výrobky. Ale kosmetičky byly nadšené, že nebudou muset shánět něco pod pultem v lékárně.

Martin Veselovský: A jenom pardon, vy ještě teď umíte vyrobit krém.

Eva Štěpánková: Samozřejmě.

Martin Veselovský: Vy sama.

Eva Štěpánková: Já sama.

Martin Veselovský: A jak to děláte?

Eva Štěpánková: No tak učím se, pořád se učím. Jezdíme na výstavy, jezdíme na semináře, jezdíme do zahraničí, jezdí k nám zahraniční partneři, představují nám nové věci, čtu, dostáváme spoustu materiálů. Dneska je internet, úžasná záležitost.

Martin Veselovský: Všimli jsme si.

Eva Štěpánková: Tak i já jsem si všimla.

Martin Veselovský: Zajímá mě ještě jedna věc. Kdy byl ten moment, nebo jestli si to uvědomujete, kdy byl ten moment, kdy jste si řekla, dobře, ono to s největší pravděpodobností vyjde. Asi pravděpodobně budu mít firmu, která se prostě udrží na vlastních nohou a možná i poroste.

Eva Štěpánková: Víte co, vždycky si to uvědomíte v době zvratu, v době změny, v době průšvihu. A já řeknu, že v roce 1997, 98 sem nastoupily nadnárodní řetězce, kde to tady zásobily naprosto všechno, ale hlavně zlomil se úplně českej velkoobchod a to byla, to byl průšvih, protože nám tam zůstalo strašně peněz a my jsme museli znova šplhat nahoru. Já jsem nikdy si nemyslela, že bych to položila. Já jsem bojovník, takže dobře, bylo ti ublíženo, byla jsi naivní, byla jsi příliš důvěřivá, ale musíš znova. A takže jsem začala jakoby znova. Musím říct, že nikdy jsem nechtěla vstupovat do obchodu. Já jsem vždycky myslela, že budu jenom výrobce, protože výrobu umím, výrobě rozumím, no teď už řeknu ne tak dokonale, protože ta technika, to je dneska na úrovni nejvyšších bodů nebo nejvyšších kvalit. Ale myslím si, že pořád dokážu postavit přípravek a dá se v tom zorientovat. Ale obchod jsem nikdy nestudovala, neuměla, nebyla jsem si v tom jistá. Takže dnešní vlastně pozice je velmi těžce vybudovaná.

Martin Veselovský: No, proč jste na 5 % podílu na trhu? Co vlastně chybí nebo čeho se prostě nedostává, aby ten podíl na trhu byl větší?

Eva Štěpánková: Reklamy.

Martin Veselovský: Reklamy? Jenom reklamy?

Eva Štěpánková: No, já si myslím, že reklamy, marketingu, protože jsme česká firma, můžeme obětovat české peníze na podporu přípravku. A to je strašně velká věc.

Martin Veselovský: To znamená, že by stačilo jenom víc reklamovat například v celostátních televizích.

Eva Štěpánková: Tak. Tam my se vůbec nedostaneme. To jsou sumy, který prostě nelze.

Martin Veselovský: To znamená, že vlastně chybí, ano, reklama, marketing, ale chybí peníze.

Eva Štěpánková: Jistě. Ale já je nechci v tomhle tom. My jdeme jinou cestou. My máme takovej osobní přístup k tomu zákazníkovi. My každýmu snažíme se vybudovat jeho vlastní sortiment, jo, každej je vlastně ojedinělej, je to jedinec a my se snažíme toho jedince pochopit a hlavně ty přípravky, kterých máme dneska 200, na něm vyzkoušet. A to je strašně podstatný. To nikdo jinej nedělá. V podstatě, když si vezmete, tak přijdete do obchodu, řeknete, chci to a to, což vám prodají za nějakou cenu a vy si teda teď běžte domů zkoušet jak co. Kdežto k nám přijde a my to na něm všechno ale vyzkoušíme, celej systém. Nemělo by ho to dráždit, nemělo by ho to nějak alergizovat.

Martin Veselovský: Počkejte, tohle to asi pravděpodobně zkoušíte ještě předtím, než to jde do obchodu, ne?

Eva Štěpánková: No to samozřejmě. Ale každej člověk je jinej. Někdo snáší to a někdo to. Čili každej si musí vyzkoušet to, co si bude odnášet a co na sebe bude dávat.

Martin Veselovský: Tomu rozumím.

Eva Štěpánková: Třeba za měsíc přijde, máme takový poradny, třeba za měsíc přijde a řekne, podívejte se…

Martin Veselovský: Mně to nefunguje prostě.

Eva Štěpánková: Ne. Tahle složka mi nevyhovuje. To je i praxe běžná, protože jsou látky, který jsou pro někoho dráždivý, pro někoho jsou velmi pomáhající. A to se může někde potkat.

Martin Veselovský: No, je vůbec možné pro firmu vašeho ražení, abyste neustále rostli? Vy jste teď prostě možná na nějakém stropu, co se týče podílu na trhu, ale můžete, můžete neustále v rámci čtvrt století vykazovat růst?

Eva Štěpánková: Ano. Můžeme. A my jdeme do zahraničí. Takže nemůžem se spoléhat na našich 10 milionů obyvatel, plus třeba Slovensko, kde jsme taky realizovaní. Ale ten zahraniční obchod se zlepšuje, zvyšuje. A to je pro nás velká motivace. Samozřejmě jsou takový potom problémy, jako třeba teď v Rusku, kde pád rublu nám tu situaci hrozně zhoršil. Ale zase se objevily další možnosti. Třeba Německo se krásně rozjelo.

Martin Veselovský: Pardon, vy nejste pod sankcemi?

Eva Štěpánková: Jak pod sankcemi? Ne. Nejsme. Nejsme. To jsou potraviny. Kosmetika není pod sankcemi. Ale jestliže lidi nemají na jídlo, tak asi tu kosmetiku mají asi na bodě číslo 5, že jo.

Martin Veselovský: Vy jste zmiňovala nástup nadnárodních firem na český trh. Ohledně chování nadnárodních firem nebo nadnárodních řetězců jsou občas slyšet zajímavé historky. Je to tvrdé konkurenční prostředí?

Eva Štěpánková: Je to strašně tvrdý konkurenční prostředí.

Martin Veselovský: A řekněte to mně to jako laikovi, popište to, co to znamená?

Eva Štěpánková: To znamená, že oni si prostě nadiktují požadavky, který buďto splníte a můžete u nich prodávat anebo nesplníte a nemůžete u nich prodávat.

Martin Veselovský: A splnění těch požadavků je pro vás jaké? Obtížné, nebo?

Eva Štěpánková: Je velmi obtížné. S některými , nebo řeknu s některým jsme se dohodli už na zlepšení podmínek, který nám dávaj, protože jsme dobře prodejný a zákazníci je vyžadují, jo, taková ta, ten běžnej sortiment. S některými jsme se nedohodli a odešli jsme. Byli jsme ve všech řetězcích. Nejdřív jsme byli ve všech řetězcích, ale ty jejich podmínky jsou nesmírně tvrdý.

Martin Veselovský: Dá se to uhrát na osobních vztazích?

Eva Štěpánková: Dá.

Martin Veselovský: Evidentně podle toho, jak se na vás dívám, to uhráváte na osobních vztazích.

Eva Štěpánková: Taky.

Martin Veselovský: Funguje v těchto osobních vztazích i v tak tvrdém konkurenčním prostředí to, že jste žena?

Eva Štěpánková: Já si myslím, že ne. Jako určitě funguje to, že už jsem nějak známá, takže a že ty naše výrobky jsou dost populární, takže vyřadit je ze sortimentu u některých řetězců by znamenalo trošku si podtrhnout nohy. Ale samozřejmě, že nějaký osobní sympatie a zase vyjít vstříc tomu řetězci v nějakejch jinejch podmínkách, se taky dá.

Martin Veselovský: Máte představu, jakou hodnotu má vaše firma?

Eva Štěpánková: Ne.

Martin Veselovský: Vůbec?

Eva Štěpánková: Ne. Já jsem to nikdy nenechala zjišťovat. A byli zájemci…

Martin Veselovský: A proč ne?

Eva Štěpánková: Nechci to. Já tu firmu chci uchovat, chci ji předat za pár let dceři, takže…

Martin Veselovský: Jenom abych pro naše diváky vysvětlil vaše pohledy. Po vaší pravé straně za kamerami sedí vaše dcera.

Eva Štěpánková: No tak sedí tam můj medvědář, ale teď už výkonná ředitelka obchodu, takže ví, o čem mluvím.

Martin Veselovský: A vy jste nikdy neuvažovala o tom, že byste prostě nějaké nabídce podlehla?

Eva Štěpánková: Ne. Ne.

Martin Veselovský: Protože ty nabídky musely být zajímavé.

Eva Štěpánková: Je. Jsou. Jsou. A dokonce je to docela takový legrační, prostě člověk, který nám činil tu nabídku, tak nám dělá teď finančního poradce. A byla jsem na něj hrozně prej drsná, jsem říkala, nikdy neprodám a už mi takhle nikdy nevolejte. Tuhle otázku už nechci slyšet. Neprodám.

Martin Veselovský: To vypadá, jako kdyby vás to urazilo, že někdo chce koupit vaši firmu. A na druhou stranu to přece znamená, že jste vytvořila něco, o co je zájem.

Eva Štěpánková: Ale já ještě mám co pořád do toho dávat, co rozvíjet. A vzít mi tu moji krásnou hračku, řeknu nebo ten můj zájem, ten entuziasmus, to bych považovala docela za tvrdej bodyček.

Martin Veselovský: V čem je po té dlouhé zkušenosti výhoda rodinné firmy? Protože vy v tom tvrdém konkurenčním prostředí jaksi soupeříte s firmami, které rozhodně nejsou rodinné.

Eva Štěpánková: Ale i jsou rodinné. Jsou.

Martin Veselovský: Já vím, ale ti největší hráči nejsou ty klasické rodinné firmy v tom vašem slova smyslu. Tak v čem je ta výhoda pro vás?

Eva Štěpánková: My se známe, známe svoje slabiny a známe svoji sílu. A třeba moje dcera ví, že se může spolehnout, že výrobek, kterej budu protlačovat, ano, tohle budeme dělat, ano, tahle cesta je dobrá, tady to je správně, protože já jsem nikdy nechtěla dělat dekorativní kosmetiku a najednou jsem se dostala k vývojářce, která je nesmírně šikovná a říkám, a, dobrý, tohle by šlo. Takže jsme se rozhodly, že jo a dobrá cesta je to. Takže je tam dobrá intuice, dobrá příprava a promyšlenej záměr. Takže může se spolehnout, že v tomhle tom jí nepodsunu nějakej špatnej návrh. Že se vždycky může spolehnout, ať zavolá ve 3, v 5, že prostě budu vždycky připravená pomoct. A já zase se můžu spolehnout, že ona to bude myslet co nejlíp a když dostane ten úkol, tak že ho v plným rozsahu vykoná.

Martin Veselovský: Já jsem ještě někde taky slyšel někoho říkat, že společná firma v rodině je něco jako ďáblovo sémě.

Eva Štěpánková: To je pravda. To je pravda.

Martin Veselovský: Že si jako zahráváte s těmi úplně nejhoršími problémy, které mohou přijít, protože budou uvnitř rodiny.

Eva Štěpánková: Ano. V roce 2010 mi moje dcera sdělila, podívej se, 24 hodin se s tebou nedá bejt. My jsme spolu i bydlely. A říká, tak kam se chceš odstěhovat. Blízko firmy…

Martin Veselovský: Vaše dcera říkala vám, kam se chcete odstěhovat? To je hezký.

Eva Štěpánková: Ano. Kam se chceš odstěhovat. Nebo já se odstěhuju, kam se rozdělíme, ty půjdeš do Prahy a já 8 kilometrů od firmy na Červenej Újezd nebo obráceně. Řekni si, jak chceš, ale takhle to už opravdu nepůjde. Je to pravda. Prostě těch 24 hodin je strašně moc. Potřebujem si od sebe taky odpočinout, nabrat sílu. To víte, máma vždycky vidí ještě nějaký věci, který by se daly i v soukromí vylepšit a tak dále. To znáte asi dobře. Takže ta odtaženost je velmi dobrá. Myslím, že druhej den už se na sebe těšíme a už na sebe chrlíme ty nápady nebo to, co vzniklo. Navíc ještě v 10 hodin vždycky je relace, co den přinesl.

Martin Veselovský: Mám takový pocit, že někdy před 4 lety jsem četl někde, že tak za 4, 5 let předáte firmu. Jestli se úplně nepletu, tak to je zhruba teď.

Eva Štěpánková: No, tak já vám… Nepletete se a...

Martin Veselovský: Ale vy nevypadáte na to, že byste se k tomu chystala.

Eva Štěpánková: No, jako tak ještě 3 roky. Já prostě jí chci vybudovat všechny oddělení, abych, když se...

Martin Veselovský: Paní Štěpánková, vždycky bude co budovat.

Eva Štěpánková: Vždycky bude co budovat, ale budou tam zabezpečený síly. Třeba teď po 14 letech jsem se rozloučila s kolegyní, u který zjistíte, že to není to nejlepší, co tam může bejt a že tam jsou velký, velký rezervy nebo velký prodlevy nebo velký nedostatky. Tak.

Martin Veselovský: Takže za 3 roky budete předávat firmu?

Eva Štěpánková: No, ráda bych. Tak jako víte co, ve 74 si myslím, že nemusím dělat už na plnej výkon. Ale musím se smát, protože teď jsem…

Martin Veselovský: Za 3 roky, za 3 roky se tady posadíme proti sobě.

Eva Štěpánková: Dobře. Musím se smát, protože kolegyně, která dělá kosmetičky, profesionální kosmetičky, tak teď jsem končila velký přednášky. Opravdu 250 lidí a tak dále. A když jsem tady ten záměr říkala, tak příští rok se ještě uvidíme, ale do těch třech let to chci předat, tak se za mnou ozval hurónskejch smích. Já jsem říkala, tak s tímhle tím se dobře přednáší kolegyně, já tě sem příště postavím. Ono to není jednoduchý 250 lidí utáhnout v přednášce, v semináři.

Martin Veselovský: Ale ono evidentně není jednoduché předat firmu.

Eva Štěpánková: No, já už jsem hodně kompetencí předala, ale ten vývoj, ten pořád ještě směruju, protože pořád tam vidím ještě vize, navíc ta Evropská unie nám dává docela zabrat ve změně konzervačních látek, ve změně systému, ve změně paragrafů, takže tohle to prostě ještě pořád řeším z toho hlediska toho staršího.

Martin Veselovský: Paní Štěpánková, děkuju pěkně za rozhovor. Na shledanou.

Eva Štěpánková: Taky. Bylo to příjemný. Děkuju pěkně.