Martin Veselovský: Dokumentaristka Helena Třeštíková. Dobrý den.
Helena Třeštíková: Dobrý den.
Martin Veselovský: 7. ledna jde do kin váš celovečerní dokument Zkáza krásou o herečce Lídě Baarové. Mě by zajímalo, proč až po takové době? Protože, pokud se nepletu, tak ten materiál byl natočen už v roce 1995.
Helena Třeštíková: Přesně před 20 lety a bylo to tak, že já jsem tehdy udělala půlhodinový film pro Českou televizi, který se jmenoval Sladké hořkosti Lídy Baarové, ten byl odvysílán, ale jednak to bylo poznamenáno v krátkým časem na střih, krátkou stopáží a můj kolega a vlastně spolurežisér Jakub Hejna, protože jsme to dělali dva, to viděl nějak teď před nějakou dobou a říkal: "Mně se zdá, že tam muselo bejt strašně moc nevyužitýho materiálu, že jste museli natočit mnohem víc." Já říkám: "No, jasně." A proč s tím něco neudělat, tak vlastně to byl jeho nápad, že bychom měli zkusit to využít v nějakém delším tvaru a zkusit propojit život paní Lídy s archivními záběry, který existují, jednak teda jaksi nějaký zpravodajský a potom její filmy a že bysme měli zkusit udělat takovej ten, my tomu říkáme film života, film jejího života.
Martin Veselovský: Hm.
Helena Třeštíková: Tak to vzniklo, no, takže vlastně až teď.
Martin Veselovský: Je nějaká náhoda, že váš film jde do kin o 14 dřív než další film o Lídě Baarové Filipa Renče, který je hraný?
Helena Třeštíková: No, je to náhoda, úplná náhoda, protože my jsme vlastně začali tady tu práci asi před 4 lety tím, že jsme požádali Projekt Media, to je projekt Evropské komise pro podporu audiovizuálních projektů, oni nám tu podporu dali a začali jsme na tom pracovat, a tak jsme postupně pracovali, pracovali a pak jsme v koprodukci s Českou televizí se dohodli, že to bude někdy na začátku roku 2016, a pak teprv přišel Filip Renč s tím, že bude točit. On o tom mluvil dlouhou dobu, to já vím, no ale, že zrovna náhodou teda dostal tu podporu, takže mu to vychází, to je náhoda, ale já nevím, no možná, že by to mohlo těm filmům vzájemně pomoct, ne?
Martin Veselovský: To se bezesporu uvidí.
Helena Třeštíková: To se uvidí.
Martin Veselovský: Já nevím, do jaké míry si vlastně pamatujete tu dobu nebo tu chvíli, to jste točili v Innsbrucku?
Helena Třeštíková: V Salzburgu.
Martin Veselovský: V Salzburgu. Jaký byl ten rozhovor? Jaká byla ona při něm?
Helena Třeštíková: Pro mě to byly tři dny asi nejvypjatější v mém životě, protože za prvé jsem poprvé jela k někomu točit předtím, aniž bych se s ním viděla. My jsme se domluvily po telefonu a v tý době cesta do Salzburgu byla výrazně složitější a dražší asi než dneska, takže nebyly peníze na obhlídky, jeli jsme rovnou a paní Lída byla velmi náladová bytost. A myslím si, že za tu dobu, co jsme tam byli, vystřídala všecky možný nálady ona a tím pádem i já od absolutní deprese, kdy jsem přemejšlela, jestli mám skočit z okna až po docela takovou euforii, když jsme si strašně hezky popovídaly a loučily jsme se slzama v očích, strašně intenzivní.
Martin Veselovský: Já jsem, přišlo mi, že točíte jako kdyby ve dvou prostředích nebo ve dvou různých dnech. Bylo jich tedy víc těch točících dnů.
Helena Třeštíková: No, 3 dny, no.
Martin Veselovský: 3 dny to byly?
Helena Třeštíková: No, no, no. Ale ten první den teda ještě, když jsme tam přijeli a přijeli jsme s lehkým zpožděním, protože bylo hnusný počasí, sněžilo, neměli jsme jak dát vědět, že se zpozdíme, tak to přivítání bylo takový, že nás vyhodila a řekla: "Přijďte zejtra."
Martin Veselovský: A nakonec jste se tam nějak dostali dovnitř?
Helena Třeštíková: No, pak jsme teda přišli ten druhej den.
Martin Veselovský: Jo takhle.
Helena Třeštíková: A takže, no, to bylo hrozný.
Martin Veselovský: Aha. No, já nevím, jestli se to dá...
Helena Třeštíková: Ona byla různě oblečená, tak to jako jasně se, no…
Martin Veselovský: Jo. To jsem si všiml. Já nevím, jestli se to dá po třídenní zkušenosti říct, ale jaký ona byla člověk, protože prostě ona je samozřejmě vnímána zejména přes stigma toho, co bylo těsně před druhou světovou válkou a pak jako kdyby pro spoustu lidí tady v Česku nebyla, ale jaký je to člověk, jaký ona byla člověk?
Helena Třeštíková: Tak já jsem předtím, než jsem tam jela, tak jsem si velmi pečlivě nastudovala, existují dvě knihy zásadní, jedna, kterou udělala s Josefem Škvoreckým v osmdesátých letech, ta se jmenuje Útěky, tam byla velmi otevřená.
Martin Veselovský: Hm.
Helena Třeštíková: Bylo to vyprávění o jejím životě. Druhá vyšla poté v roce asi 90, kdy se vracela do Československa a chtěla trošku vylepšit svou image. To bylo zajímavý, už tohle to je zajímavý, že vlastně má potřebu jakoby trošičku svou život přilepšit nebo malinko…
Martin Veselovský: Z té druhé knihy byly citace, jsou citace ve vašem filmu?
Helena Třeštíková: Z obou.
Martin Veselovský: Z obou.
Helena Třeštíková: Z obou těch knih.
Martin Veselovský: Tak to je ono, protože to byla jedna z věcí, na kterou jsem se chtěl zeptat, že ty citace, které tam jsou čteny jaksi jiným hlasem, tak na mě působí vedle těch jejích autentických promluv, jako kdyby právě byly trošku tak jako, že to teď nakašírujeme to, co se dělo.
Helena Třeštíková: No, ona, prostě jsou to citace z knihy, který, většinou teda z těch Útěků, který zaznamenal Josef Škvorecký a kde se mi zdálo, že byla poměrně otevřená. V té druhé knize právě už ty vztahy s Goebbelsem a tak trošičku jaksi potlačila. A no jaký byla člověk? Ono se to strašně těžko říká, když někoho vidíte naživo takhle krátce. Pak jsme spolu dlouze ještě mnohokrát telefonovaly, protože myslím, že si mě docela oblíbila a že jsme vlastně byly docela dlouhodobě v kontaktu, ale myslím si, že její veliký neštěstí bylo, že se stala příliš slavnou příliš mladá a že to nedokázala zpracovat a že tam byl problém sebehodnocení, že ona, ona vlastně celým tím, jak se k ní vztahoval svět okolo ní, začala mít pocit, že je něco jako bohyně. Vlastně příliš krásná na to, aby mohla žít nějaký obyčejný problémy, příliš výjimečná. Každej muž, na kterýho se podívala, padl na zem a okamžitě se zamiloval.
Martin Veselovský: Z jejího vyprávění to tak vypadá.
Helena Třeštíková: Vypadá to tak a tak asi to tak i mohlo být.
Martin Veselovský: Třeba to taky bylo.
Helena Třeštíková: Třeba to tak bylo. Tak jsou takový ženy, ne?
Martin Veselovský: Asi ano, asi ano.
Helena Třeštíková: No, ale pak žijte normální život.
Martin Veselovský: To rozhodně. Jela vy jste zatížená do toho Salzburgu nějakým předsudkem ohledně toho, že prostě to je žena, herečka, která svého času byla milenkou Josepha Goebbelse?
Helena Třeštíková: Já jsem se snažila a vždycky se snažím jako dokumentaristka být nezatížená. A neměla jsem v sobě takový to trauma, který možná měla ta generace, která zažila válku a která lidi, který jakýmkoliv způsobem nějak komunikovali s těmi nacisty, je vlastně strašně nenáviděla. Já jsem, už tady tohle to trauma ve mně nebylo. Já jsem to brala jako nějaký dějinný fakt, že takhle to asi bylo a že je třeba se úplně od všeho odprostit a dívat se na toho člověka naprosto otevřeným pohledem.
Martin Veselovský: Já nechci prozrazovat cokoliv z filmu, tak se na něj nebudu odkazovat. Ale jaký jste měla pocit z toho, jak dokáže, nebo jak dokázala, ona zemřela v roce 2000, tak musím říct, jak dokázala reflektovat to, co se dělo v té druhé polovině třicátých let, kdy ona hrála v Německu a kdy se stýkala s těmi vrchními nacisty?
Helena Třeštíková: Já myslím, že její základní pocit byl, že byla okouzlená tím, jak mocní muži podléhali její kráse a jejímu kouzlu, protože on to nebyl jenom Goebbels, ale vlastně tam asi i trošku Hitler byl, byl tak, spekuluje se, že ty vztahy možná byly i hlubší, než jak se dnes říká a ta představa, že jsem tak krásná a tak žádoucí, že i ti nejmocnější muži světa, jak to v tu chvíli vypadalo, mi padnou k nohám, tak to myslím, že byla taková její základní životní emoce. A potom tam byla ještě jedna zásadní emoce, kterou vlastně několikrát zopakovala, že udělala zásadní životní chybu, že nevzala nabídku z Hollywoodu a neodešla do Hollywoodu, kde měla smlouvu na 7 let zřejmě velmi exkluzivní a zřejmě, kdyby to byla udělala, tak se její život vyvíjel úplně jinak. A takže tyhle ty dva body, myslím, že tam jsou takový základní emoce, které tedy přenesla i na mě a vlastně strašně zajímavý je, že ona, pak se stalo to, že zemřela její matka a její sestra spáchala sebevraždu, otec přišel o nohu, že a všecky tyhle ty dramata, ona teda seděla 16 měsíců ve vězení.
Martin Veselovský: Tady v Československu?
Helena Třeštíková: Tady v Československu po válce, a že všechny tyhle ty dramata, speciálně teda smrt těch dvou blízkých žen, pro ní asi nebyly tak intenzivní jako to, že prostě nějak nevyužila ten Hollywood, to je strašně zvláštní.
Martin Veselovský: Hm. Jeden moment z toho filmu vlastně musím okomentovat, mně běhal mráz po zádech, kdy ona vyprávěla o tom, kdy jí telefonicky, kdy jí telefonoval Hitler, několikrát, že se jí dovolal snad sem do Československa a tak dále, a pro mě tam bylo za tím prvním gardem té jakoby jako jemné, takové jako víte, mně volal Hitler, tam jako kdyby bylo, jako pýcha na to, že jí volal Hitler.
Helena Třeštíková: No, jo, no, to byla pýcha, to je právě to, to je právě to, při čem člověku mrazí, protože, a prostě řekl jí, že viděl film Panenství a že je v tom úžasná. Tak i Hitler řekl, že je úžasná, no, tak to měla potvrzený z nejvyšších míst.
Martin Veselovský: Pak ještě jedna pro mě zajímavá věc, ten její život, jako kdyby se skládal jenom z těch několika málo let, které strávila tady buď na československých jaksi plátnech filmových, anebo v Německu a pak jako kdyby pomalu nic nebylo. Pak se ví o tom věznění a to všechno po válce, jako kdyby vůbec nebylo, ale to přece bylo pomalu 50 let prostě po válce, kdy ona ještě žila.
Helena Třeštíková: My jsme se snažili tam dát vlastně 3 filmy, které ještě dělala po válce, dva v Itálii, jeden ve Španělsku, ona jich dělala víc, asi, já nevím, 20, dejme tomu, ona vlastně byla velmi úspěšná herečka, po tom roce 48, kdy emigrovala, o tom se vůbec nemluvilo, protože tady pro Československo byla persona non grata, prostě emigrantka, zrádkyně, o té se nemluvilo. Jeden z těch filmů například byl Felliniho Darmošlapové, to tam vlastně z toho je ukázka v tom našem filmu, a takže ona byla vlastně velmi úspěšná, snažili jsme se to trošku připomenout, ale ono, jste limitován tím časem. Já myslím, že dokument snese tak maximálně tu hodinu a půl, což ten film má, a vlastně my jsme tam ještě zkoušeli dát nějaké další peripetie, že hrála divadlo třeba v Německu a už prostě, už to tam brzdilo, no…
Martin Veselovský: Už to nefungovalo?
Helena Třeštíková: No, už to brzdilo.
Martin Veselovský: No, a pak ještě jedna věc, mě by zajímalo, proč jste tam nechala ten záběr, jak pije z té litrové lahve Becherovky alkohol. Je tam jeden ten záběr.
Helena Třeštíková: Ono jich bylo asi 5, který hypoteticky jsme tam. V jedné fázi střihu tam to bylo třikrát opakovaný a to jsme si říkali, že už je přece jenom asi trošku moc a ten jeden tam zůstal z toho důvodu, že ona někdy je vidět, že trošičku ta řeč je taková malinko ne úplně přesná, že jo, čili že asi by vás to napadlo ne, že tam možná nějakej alkohol je, jako diváka.
Martin Veselovský: Já jsem to jako divák přidal k tomu, že jste točili v různé dny a někdy jako stará dáma byla prostě unavenější a někdy míň. V momentě, kdy jsem viděl tenhle ten záběr, tak mi došlo, o čem to je.
Helena Třeštíková: Tak z toho důvodu tam ten záběr je, protože to byl její velký problém - alkohol. A ta lahev Becherovky vznikla tak, že já, když jsme den před odjezdem jsem se ptala paní Lídy, co by si přála z Prahy a ona řekla: "Becherovku." Tak jsem koupila tu největší lahev, která existuje, tu jsem jí přivezla a ona ji používala tímhle způsobem, že tak jako tou třesoucí se ručičkou. No, mrazí, že jo?
Martin Veselovský: To rozhodně. No. Vy jste měla nějaký názor na celou tu věc, na ten příběh, prostě na její životní příběh, než jste tam jela. Tak, poté, co jste teď po 20 letech ten film dala dohromady, přidala jste k tomu to všechno, o čem jste mluvila, tak změnil se nějak váš názor na to, kým ona byla, jaký život žila?
Helena Třeštíková: No, tak takovej, samozřejmě velmi silná emoce je pocit strašný pomíjivosti, že někdo je slavnej, krásnej a opravdu mu v určitou chvíli leží všichni u nohou a pak mu u nohou už leží jenom krabice zažloutlých fotek a to je všechno, to je všechno, co zbylo. Čili taková ta emoce jako proboha žijme, žijme tak, aby ten konec nebyl takhle smutnej a takhle prázdnej, protože tam byla strašná prázdnota, žádný děti, žádný příbuzný, žádný vlastně přátelé, nic, tam bylo úplný prázdno. Já, když jsme odjížděli, tak já jsem opravdu brečela normálně, protože jsem si uvědomila, že my odjedem a ona tam zůstane sama.
Martin Veselovský: Ona nikoho neměla?
Helena Třeštíková: Ne. Občas se tam objevila nějaká známá tam, ale myslím, že nikoho neměla, že to byla úplná totální prázdnota. Takže to je taková jedna vlastně hrozně zásadní emoce, která pořád se to znova a znova říkám, každej den je třeba něčím naplnit, je třeba pěstovat vztahy, je třeba pracovat, ale na, ona pracovala, ona pracovitá byla, to samozřejmě jí nelze vyčítat, že by nepracovala, ale vlastně investovala se strašně moc do věcí, který opravdu jsou pomíjivý. A potom jsme pořád řešili vlastně takový ten problém jako milovala Goebbelse, nebo byla jenom oběť nějaká jako jeho vášně a ze všech těch citátů, který jsme tam uvedli, a tedy z toho, co jsem si přečetla v těch knihách, mi vyplývá, že lidský vztahy jsou hrozně těžko hodnotitelný zvenčí, že to je věc těch dvou lidí a že nikdo zvenčí nemůže nějak přesně hodnotit a popsat, jak to bylo a v tom, myslím, že je i taková zvláštní krása toho, toho, že lidi, lidi milujou někdy prostě hrozně nemoudře, nerozumně, nesmyslně, sebevražedně a že to všechno je součást našeho života a že to je vlastně strašný, ale i krásný, no. Tak to je, to jsou, já nevím, jestli teda jsem jako odpověděla na vaše otázky. Samozřejmě těch myšlenek…
Martin Veselovský: Odpověděla.
Helena Třeštíková:… má člověk strašný spousty.
Martin Veselovský: Tak zbytek necháme na filmu. Děkuju pěkně za rozhovor.
Helena Třeštíková: Děkuju za pozvání.
Martin Veselovský: Na shledanou.
Helena Třeštíková: Na shledanou.
