Daniela Drtinová: Architekt, herec, spolutvůrce televizních cyklů Šumná města a Šumné stopy, taky spisovatel. Právě vyšla jeho nová kniha Tři cesty za architekturou - David Vávra. Vítejte v DVTV.

David Vávra: Dobrý den.

Daniela Drtinová: Nevedou všechny cesty do Říma?

David Vávra: No, symbolicky možná pro někoho ano, ale všechny cesty by měly vést k dobru.

Daniela Drtinová: Já se ptám proto, že vaše tři cesty za architekturou vedou do Řecka, Izraele a Brazílie. Do Říma ne. Tak proč právě tam?

David Vávra: Do Argentiny ještě. Takovej...

Daniela Drtinová: Takže do Latinské Ameriky.

David Vávra: No, tak protože to bude muset být asi jiná kniha. Tahle ta kniha vznikla náhodou jako téměř všechno v mém životě vlastně takovým požehnaným omylem, když jsem ve 14 letech potkal Milana Šteindlera, povalili jsme kredenc a netušili jsme, že 45 let se budeme dívat do obličeje, hrát spolu divadlo. Potkal jsem Radovana Lipuse a řekl: "Natočte jeden díl o Ostravě…“ nebo nejdřív hledal průvodce a bylo z toho 66 dílů a další díly v zahraničí. Takže vždycky vzniká všechno takovým jako hezkým omylem, kterej potom, s kterým se já nějak tak ztotožním, čili já jsem nikdy nepočítal, že napíšu, nebo že budu dělat tuhle knihu, ale protože chtěli nějakou knihu pro děti, tak já jsem řekl: "No, já až tak knihu pro děti nemám, ale furt jako určitou takovou terapii kreslím a mě by docela potěšilo, kdybych si mohl vydat takovou kreslenou knížku s váma teda a zrovna tady, že bysme jí dali takový téma Tři cesty… nebo Dvě cesty za základy naší kultury se základy našeho náboženství, čili Izrael a Řecko a potom, jak se tahle ta kultura vyvezla někam do Latinský Ameriky." Takže tam je Brazílie s Argentinou, čili takovej je trošku chtěnej možná smysl té knihy.

Daniela Drtinová: Jsou tam vaše ilustrace, krátké popisky k nim, tedy není to ani turistický průvodce a není to ani cestopis. Co to tedy je?

David Vávra: Je to takové listování, takovej miláček, taková prostě publikace, která by vám měla udělat třeba radost a jsou tam, na jedný straně jsou barevný ilustrace, který jsou v rozměrech jedna ku jedný, protože já to dělám do černých skicáků mastnejma pastelama v tomto rozměru a tady jsou drobný vlastně černobílý kresby a k tomu jsou nějaký texty, který jsem se snažil mít krátký, nebo jsou tam i verše, jo a protože jsem zjistil, že řada mejch kamarádů ty dlouhý texty moje nechce číst, jo a mě taky, samozřejmě se…, já se pak trápím nějakým čtyřstránkovým textem a každej "jo, jo, jo" ale pak si ty popisky, ty si přečte, že jo, tak…

Daniela Drtinová: Bavíme se o kořenech, které jsme teda zařadili do Řecka spíš než do Říma. Co je odjakživa největším nepřítelem architektury?

David Vávra: Já říkám někdy, že největším nepřítelem architekta je nápad. Jo, protože někdy architekt má strašně moc nápadů a chce je všechny dát do jedný stavby a někdy ty nápady jsou na čtyři stavby a potom ten nápad utlučou ty další nápady. Proto docela mám rád některou architekturu, která je taková vyzrálá, možná třeba i vymlčená, která pracuje s tím jedním nápadem, ale pracuje s ním velice intenzivně, což samozřejmě já mnohdy popírám, protože svým způsobem jsem trošku romantik, takže někdy taky možná bojuju s tím svým vlastním nápadem, abych ho v sobě potlačil a nechal tam jenom jeden.

Daniela Drtinová: Mohl byste uvést nějaký příklad takové vymlčené vyzrálé architektury? Co si pod tím můžeme představit?

David Vávra: Tak je to, třeba téměř veškerá severská architektura, která vlastně je taková ta architektura v očekávání, architektura jednoduchá, ale je to třeba i švýcarská architektura, třeba Petra Cumtora a dál. Je to taková docela třeba minimalistická architektura, i když samozřejmě tý dekorovaný se taky nebráním. Mám rád i secesní stavby, nebo barokní v Latinský Americe bohatě zdobený, bohatě zlacený.

Daniela Drtinová: Novinkám.cz jste řekl, že každá historická doba musí dát městu architektonický vklad a že naše doba ho stále nepřinesla. Tak ono není úplně lehké pochopit moderní architekturu a velmi často se někteří lidé ptají, jestli třeba stavby typu Chobotnice anebo Maršmeloun mají být tím správným vkladem, který třeba Praha potřebuje.

David Vávra: No, samozřejmě, že to Praha potřebuje, Praha potřebuje moderní architekturu a myslím, že je teda chybou říct, ano, ta Praha má vývoj třeba 500 let, který se vepisuje do panaromatu Prahy a teď: Stop, teď vy nemáte právo tam dát ani, ani za nehet, co se vejde. Ne, já myslím, že třeba panorama Pražskýho hradu není ukončený stav a že nová doba má právo tam se taky vepsat a moc mě mrzí, že stavba Kaplickýho vlastně nevznikla, protože nevznikla žádná charakteristická stavba, která by v sobě měla tu svobodu, tu pozitivní energii, ale i tu rozmařilost Havlova prezidentství a naší nově nabytý svobody. V žádný stavbě, samozřejmě je to v řadě menších staveb, ale v žádný stavbě, která by se tak vepsala do tváře hlavního města to není a pro mě to, tahle ta Chobotnice velice splňovala a dokonce, když se říkalo, že je příliš daleko od Hradu, tak já jsem říkal…, teda, že je příliš blízko k Hradu, tak já jsem říkal, ta je příliš daleko od Hradu, ta by měla koukat z třetího nádvoří a poměřit se s těma, s těma architektonickejma tvarama všech těch let, protože jako organickej tvar může bejt na dotek lidskýho dechu od tý historický architektuře, architektury, jako jsou třeba stromy.

Daniela Drtinová: Kaplického Chobotnice byla jediným takovým vizionářským návrhem, který rozbouřil hladiny, ať už odborné nebo laické veřejnosti, ale o žádných jiných se moc nemluví. Má, nebo nemá Česko velké vizionáře v této době, pokud jde o architekturu?

David Vávra: No, ono možná spíš nemá ty osvícený úředníky. Ti vizionáři tady jsou, ale ti osvícení úředníci, kteří by tyhle, anebo vůbec ten konsensus společnosti, já myslím, že Chobotnice byla pohřbená tím, když řekl bývalý prezident, že se k ní přiváže. A jakmile se architektura stane politickým problém, tak umírá. Protože zase druhý jako opozičně řekne: "Tak my ji postavíme," že jo a je to nesmysl. Čili je to věc, na který se společnost má shodnout a zřejmě naše společnost ještě nedospěla do toho stádia, že se může bez hysterie a bez petic a bez vlastně vášní shodnout na modernosti. Musíme ji vychovávat. Vy zvlášť.

Daniela Drtinová: Ona je právě otázka, co potom ta modernost anebo ten duch doby přinese jako vklad do té architektury, protože když někdo vydá špatnou knížku, tak ji zapřete a už ji si zkrátka nepřečtete, ale té stavby se nezbavíte. Stavby jsou odkaz dalším generacím, trvalým odkazem.

David Vávra: Ano, správně.

Daniela Drtinová: Jakým odkazem třeba pro nás jsou komunistické betonové paláce? Jestli to není spíš ohavný odkaz než dar těm generacím?

David Vávra: Odkaz a ponaučení a řada z nich dokáže být transformována na nové objekty. Teď si náhodně vzpomínám na OV KSČ, myslím, v Jindřichově Hradci, které je přetaveno v novou univerzitu a v její knihovnu a vypadá úžasně a ty věci, který byly rozpačitý, jsou prosklený a místo nějakejch komunistickejch symbolů tam vidíme za prosklenejma oknama knihy a ta budova dokáže fungovat. A některý budovy můžou možná i zůstat a každý město si může dovolit jednu takovou budovu jako takovej ten varovnej příklad, ale samozřejmě mě až tak jako nemrzí, když ty budovy se přestavěj na něco úplně jinýho, nebo když se zbořej.

Daniela Drtinová: A jste příznivcem právě u těch třeba ne úplně zdařilých budov z komunistické doby takového toho stylu vrstvení?

David Vávra: To, to je, závisí od stavby. To nelze říct takhle obecně, protože ne všechny budovy z komunistický doby, jsou tím pádem špatný. Náš nejlepší, nebo nejkrásnější stavba očima odborníků a očima laické veřejnosti je Ještěd, kterej vlastně vzniknul v socialistický době, a kterej vysílal vlastně ze svejch vysílačů komunistickou ideologii a je to nejkrásnější stavba, která zcela harmonicky vyrůstá z krajiny a stává se její moderní součástí a takovým ostrým hrotem a nějakým vykřičníkem a poselstvím a porazila stavby jak Kotěry, Gočára ze svobodné doby První republiky, tak stavby z 90. let, které měly téměř relativně neomezené finanční možnosti nebo technický možnosti. A ještě je zvláštnost u toho Ještědu, že vzniknul na základě soutěže, kdy Hubáček porušil pravidla. Stejně jako Chobotnice porušila pravidla, tak Hubáček porušil pravidla, protože měl za úkol postavit vysílač a boudu a on to spojil a udělal jednu krásnou stavbu. Tady Kaplický zcela, teda v zadání bylo nesmyslně, že nesmí stavě pod zemí, protože původně se myslelo, že ta, nebo že ta knihovna bude na úrovni někde Vltavy, takže tam zbyla tahle ta, nesmyslnej požadavek, on zcela správně umístil sklady knih dolů do podzemí, ale vlastně ta komise, ta soutěžní neřekla: "Ano, porušil podmínky, ale přesto jeho stavba je nejlepší." To trošku tam chybělo, a proto vznikla ta bouřlivá diskuse.

Daniela Drtinová: Pravda je, že architekturu prověřuje až čas. To, co provokovalo v minulých stoletích, tak to dnešní generace mohou nahlížet se zalíbením. Je dnes podle vás taková budova nebo komplex budov, anebo konkrétní jeden duch architektury, který by třeba mohl mít potenciál, že ho v budoucnu potká podobný osud?

David Vávra: Jako, že bude zatracenej, nebo že bude…

Daniela Drtinová: Ne, právě naopak, že dneska je zatracován, ale naopak čas ho prověří tak, že má potenciál k tomu, že bude vyzdvihován a lidmi obdivován.

David Vávra: To nikdy nevíte, ano. Na to vám odpovím ano, ano. Obě dvě ty cesty jsou možné, jo, takže, ale vlastně my tam nedohlídnem, proto mám teda rád, když se třeba vyhlašujou výsledky budov a když se vyhlašujou alespoň po 5 letech jejich života, protože častokrát jsou vyhlášeny nejkrásnější stavby a najednou my po roce zjistíme, že nefungujou, že mají špatný detaily, že do nich teče a že to je třeba chyba konstrukce a třeba architektonickýho uvažování.

Daniela Drtinová: Podle vás, která taková stavba by třeba tenhle potenciál mít mohla z hlediska vašeho vnitřního nazírání na některý architektonický styl nebo komplex budov nebo budovu, jestli tímto způsobem o nějaké budově takto přemýšlíte?

David Vávra: Jestli teda nějaká budova, která dneska...

Daniela Drtinová: Co dneska je vnímáno jako ohavné…

David Vávra: Jo, jako ohavné…

Daniela Drtinová: A co třeba naopak budoucí generace budou moci přijmout úplně jinak?

David Vávra: Tak já bych se musel zamyslit, co je vnímáno tak společností jako "ohavné". Tak já nevím, která taková typická ohavná stavba je, ale myslím, že, že by…

Daniela Drtinová: Je pro vás nějaká stavba ohavná vůbec? Nebo si v každé najdete nějakou vnitřní krásu?

David Vávra: Já jako tak nemám rád vlastně ty kritický ty, takže když je pro mě něco, jak vy říkáte ohavného, tak možná mě to až teda inspiruje něčím, nebo, nebo to vyřknu až třeba po nějakým roce, roce, co si na tu architekturu třeba zvykám, jo. Protože vlastně v každý stavbě je dost lidskýho úsilí a vlastně lidský práce a někdy možná i kompromisů a najednou čím dál tím víc s tím věkem mně připadá vlastně takovýhle odsudky a takovýhle boje proti domům, který jsou bezbranný, vlastně krutý a...

Daniela Drtinová: Tak já to zkusím ještě si pomoc minulostí, jestli v minulosti byla třeba nějaká taková budova, anebo komplex budov, kterou lidé zatracovali a kterou my dnes obdivujeme? To možná bude snazší.

David Vávra: No, většina.

Daniela Drtinová: Většina…

David Vávra: Když jste to se mnou nedostala jedním způsobem, tak to zkusíte druhým. Dobře, třeba můj tatínek. Vůbec se mu nelíbil Veletržní palác a ten v tom, v parku, jak se říkalo PKOJF, já teď nevím, jaký to má správný název, že jo?

Daniela Drtinová: Park kultury a oddechu to byl?

David Vávra: Ano a bylo to dřív Julia Fučíka, dneska to zřejmě to Julius Fučík už není, jo.

Daniela Drtinová: Ano.

David Vávra: Tak tam vlastně ta secesní stavba, která měla takový třeba schodiště, který jde a vlastně je jakoby sólo, jde do takový kopule a můj tatínek se tomu smál jako hlouposti jako, jo a odsuzoval sorelu, čili socialistickej realismus 50. let a mně se líbí jak ta secese, tak se mi líbí i ta sorela, která potom, když to poměřím další výstavbou v 60. a zvláště v 70. letech, tak ta sorela je vlastně kvalitní výstavba. A pokud si odmyslíte nějaký vlisy, na kterých jsou pionýři nebo dělníci nebo scénky z života pracujících, tak vlastně je to kvalitní zástavba, která, víte, co je hlavní ulice, vytváří náměstí, dole je vybavenost, místo kočárkáren, v urbanismu jsou vnitřní dvory, kde se spokojeně žije. Ty domy jsou zděný, takže vlastně jako se v těch domech docela líp bydlí, než v těch všech, co byly potom.

Daniela Drtinová: Se Šumnými městy jste prošel skoro celou zemi. Je něco konkrétního v architektuře dneška, co tu architekturu spojuje? Protože klasické architektonické slohy už nejsou, tak jestli je tam alespoň nějaký společný znak? Jako byl třeba dřív barokní, já nevím, gotický, to už dneska neexistuje, nebo existuje?

David Vávra: No, to vždycky ten znak se řekne po letech, jo, čili. My to všechno berem jako moderní architekturu bez toho, abysme to nějak moc škatulkovali, ale v té architektuře jsou určité vlivy, že jo, možná, že ji můžeme dělit na racionální a romantickou, anebo dalších škatulek vám kunsthistorici najmenujou, ale to, co je společný a kdy ta architektura je teda kvalitní, myslím, že je to ta architektura, která cítí s daným místem. Lze to popsat jenom asi takhle obecně, jo. Buď, buď a vůči tomu místu se buď vymezuje, takže záměrně tvoří kontrast, kterej ale je harmonickej, kterej vlastně tu starou nepoškozuje, anebo tvoří záměrně v řádu tý architektury, takže nepřekračuje její vejšku, drží třeba nějakou výšku říms, výšku oken, členění, takže se vlastně tváří velice, velice podobně jako ta historická architektura, anebo záměrně tvoří novou architekturu a já třeba spíš jsem zastánce toho, že ta nová architektura, pokud je, pokud v sobě má kus pokory anebo i záměrně nepokory, tak může k tý historický přijet úplně takhle na doraz a je to svébytnej celek a můžou koexistovat vedle sebe.

Daniela Drtinová: To je pak asi otázka už opravdu geniality.

David Vávra: Je to.

Daniela Drtinová: Toho geniálního vnímání.

David Vávra: Anebo i náhody.

Daniela Drtinová: I náhody. Šumné stopy mapují naopak zase odkaz českých architektů ve světě.

David Vávra: Stopy…

Daniela Drtinová: Ano, Šumné stopy.

David Vávra: Jo, jo, pardon, pardon.

Daniela Drtinová: Jestli tedy nechávali a nechávají v zahraničí tvořit české architekty víc a odvážněji než u nás?

David Vávra: Možná to na první pohled zní tak, že asi jo, ale je to dáno i tím, že tito architekti odcházeli v průběhu nejen posledních sto let, ale v průběhu třeba posledních tři sta let jako třeba jezuitští projektanti, jako odešel jeden z mnichů z Plzně, Kraus, do Latinský Ameriky a začal stavět jezuitský kostely, tak odcházeli i architekti, například Karel Pařík do Sarajeva, v době, kdy Sarajevo se stalo, nebo Bosna s Hercegovinou se stalo novou zemí Monarchie a bylo potřeba udělat z orientálního tržiště moderní město a přišli, přišel architekt mladej, 27 let a postavil celý Sarajevo, protože tam byl na to prostor. Takže ti architekti odcházeli do míst, kde pro ně byl prostor, protože tady většinou ta Praha docela je harmonická, nikdy ji nezasáhly žádný velký rány, ani Čechy, takže docela mi nějakej gotickej půdorys naplňujeme potom stavbama dalších třeba pěti století. Ale tam vlastně přicházeli na úplně jakoby ne, ne zelenou louku, na určitej historickej kontext, ale byla potřeba tam vybudovat ty městotvorný stavby. A když jsem se dotknul Karla Paříka, tak myslím, že nebude v nejbližších, ani nebyl nikdy a nebude, architekt, kterej by během deseti let pracoval pro Židy, muslimy, katolíky, evangelíky a pravoslavný, chodil jeden den z toho kostela sem, dokázal pro ně projektovat a potom po smutný bratrovražedný válce, která byla v 90. letech minulýho století, když většina těchhle těch kostelů, synagog a mešit byla rozbořená, tak ty jednotlivý církevní společenství si znova vystavěly ty Paříkovy, Paříkovy objekty, kterej dokázal skloubit v sobě takovou tu středoevropskou vzdělanost, středoevropskej historismus, byl to konec 19. století a dokázal do toho vsunout to tvarosloví blízký těm jednotlivejm církevním společnostem, což je, to bylo geniální. Ale na první pohled vám přijde, že to je normální historizující architektura, kterou v minulým století se na ni dívali s takovým odstupem, že to je nějaký škvár, že jo.

Daniela Drtinová: No, ve kterých městech a zemích zanechali tedy čeští architekti podobně výraznou stopu?

David Vávra: No, tak já myslím, že téměř ve všech, který jsme stopovali. Takže, když si jen tak namátkou vzpomenu, ona to byla teda nejen architektonická stopa, ale protože díky jazykové příbuznosti celý Balkán, který se začal emancipovat v konci 19. století, potřeboval někoho, kdo by je naučil, jakou mají stavět architekturu, jak mají zakládat spolky, jak se mají organizovat univerzity, jak mají dělat lékařství, a protože nechtěli Němce ani Maďary, ani Rakušany, tak kvůli jazykové příbuznosti přicházejí na Balkán Češi a vlastně v Bulharsku, ve Slovinsku, v Chorvatsku vlastně zakládají všechny tyhle ty instituce a současně stavějí ty domy. Takže já myslím, že ve všech těch městech najdeme podobný počiny a potom, když odhlédnu od Balkánu, tak je to třeba Izrael, kde byl architekt Alfred Neumann, který teda úžasným způsobem přetavil nějakou možná i českej kubismus nebo nějakou, dynamickej pocit počátku 20. století do velice silné expresivní až strukturální architektury, která se podle mě stala nedílnou součást světového bohatství. Anebo, když se podíváme do Japonska, tak architekt Antonín Raymond, o kterém je zrovna teď shodou okolností výstava, která, myslím, tenhle týden končí v Brně, na které jsem se taky podílel shodou okolností, tak ten jako jeden z moderních architektů přinesl do Japonska moderní tvarosloví, což, a potom to Japonsko, po impulsech těchto architektů předstihlo potom zpětně vlastně to, odkud vlastně ty impulsy vyšly. Takže najdeme všude veliký, veliký stopy, kterejch si vážej v těch danejch městech víc než my, protože u nás, a zvlášť v architektuře je to tak, že vlastně, kdo opustí hranice, tak je zapomenut, a jak říká kolega Radovan Lipus, co by byla česká hudba bez Martinů, když to třeba složil mimo naše hranice a tak dále, nebo bez Kundery, který píše romány taky, ale je to součást český literatury. Architektura, která je za hranicema, není v žádné české učebnici.

Daniela Drtinová: Kultovní podzemní Divadlo Sklep, už jsme o tom mluvili, jste založil na začátku 70. let s Milanem Šteindlerem. Hrajete ale dodnes. Zabírají i před dnešním publikem ještě ty původní hry? Rozumějí jim? Byť vznikaly v určitém kontextu doby?

David Vávra: No, my je hlavně nehrajeme.

Daniela Drtinová: Vůbec je už nehrajete? Hrajete už jenom nový věci?

David Vávra: No, my kromě teda Mlýnu, který se stal takovou jako...

Daniela Drtinová: Ano, ten jsem zrovna viděla.

David Vávra: Jo? Tak to je hezký, tak to hrajeme asi 25 let, tak to je taková jediná…

Daniela Drtinová: A to je jediná z těch původních, kterou ještě hrajete?

David Vávra: Hm, je to nejdýl hraná Havlova hra vůbec myslím v historii teda, nebo "spoluhavlova", protože my jsme ji teda hodně tak tu strukturu předělali podle svého obrazu a pan prezident nám to tehdy povolil, ale my, protože máme pocit, nebo tak vlastně se udělala taková konstelace, že vždycky před Vánocema, což byl vlastně princip Sklepa, každej si pro jinýho připraví nějakou scénku.

Daniela Drtinová: Besídka.

David Vávra: Ano, besídku a ta scénka, tahle vánoční besídka trvá 4,5 hodiny, jako trvala letos o Vánocích a teď v lednu, teď nás to čeká, musíme z těch 4,5 hodin udělat 2, a protože neradi zkoušíme, tak vlastně ta besídka se tak jakoby vyvíjí, ty hrany se vlastně tak jakoby ohraňujou a když ta besídka má takovou jakoby formu, takovou jako divadelní, tak je listopad a vlastně ji přestaneme hrát a myslím, že tenhle ten motor, který je sice trochu vyčerpávající, tak nás furt drží v tom chodu a ta lokomotiva jede. Ta besídka má ty tváře teď, kdy vlastně třeba to až tak nefunguje, ale na druhý straně zase ty lidi se daleko víc soustředí, čili vidíte ty rozjitřený oči, který hledají ty slova třeba, jo, na který si nemůžou vzpomenout, ale zase je v tom hodně teda toho emocionálního prožitku a možná na konci, jak už člověk je jistej, tak je v tom kus formalismu třeba.

Daniela Drtinová: Radiu Wave jste řekl, že i Česká soda kdysi třeba byla "nekorektním humorem, za kterým bylo něco korektního". Chybí to dnes?

David Vávra: Tak já jsem myslel, že Česká soda, že vlastně politici jsou lepší, protože jsou vtipnější a rychlejší než my, takže Česko…

Daniela Drtinová: Že to není třeba.

David Vávra: Česko to tam nepotřebujem, protože oni dělají daleko lepší jako verzi, jo, ale pak jsem zjistil, že třeba je Kancelář… a že vlastně to, že se to dá dělat a že je to výborný…

Daniela Drtinová: Kancelář Blaník.

David Vávra: Kancelář Blaník, no. Já si nemohl vzpomenout, takže…, takže jde to furt a je to potřeba, myslím.

Daniela Drtinová: Potřeba to je.

David Vávra: No, potřeba to je, protože to je jedinej váš ventil. Nebo s násilím nebo s disharmonií můžete bojovat jedině tak, že se jí vysmějete. Když na ni budete hořekovat, tak se jenom sami, sám se člověk jako utluče tím. A když…

Daniela Drtinová: A možná…

David Vávra: A když si z toho udělá, promiňte, když si z toho udělá srandu, tak my vlastně se v tom, Sklep pro nás není jakoby povolání, to je pro nás terapie, to je jako sauna. My se jdeme odsaunit, pak jdem domů, pustíme si televizi a vůbec to s náma nehne, jako jo.

Daniela Drtinová: Ono to možná má ještě i jiný, asi druhý rozměr nějakého problému, protože Evropa dnes, zdá se, zachází na přehnanou politickou korektnost, která možná v některých případech už atakuje i základy demokracie. Vnímáte toto jako problém, jako selhání? Přemýšlíte o tom vůbec?

David Vávra: No, tak my samozřejmě, co je kolem nás, tak o tom přemýšlíme. Čili měli jsme některý drsný scénky, který potom děvčata radši nám je vyřadily jako. Měli jsme tam i ty islamisty v těch kapucách a tak, ale jako a oni teda byli…, ale to je jedno…

Daniela Drtinová: No, podělte se s námi.

David Vávra: Ale ne…

Daniela Drtinová: Podělte se s námi o tom, co neuvidíme.

David Vávra: Ale ne, takže vlastně tam klečeli takhle dva cikáni a ukazovali a neuměli říct tu větu, co mají říct do tý kamery, tak oni mu řekli, ať teda, ať jim to řekne za ně a ten teda islamista jako si kleknul a oni mu teda uřízli hlavu, místo, no, tak asi…

Daniela Drtinová: No, to je právě ta politická nekorektnost…

David Vávra: No, tak my jsme vždycky s ní tak jako pracovali, ale, ale…

Daniela Drtinová: Která právě, ano, která zřejmě nějakým způsobem rozkrývá potom jakoby tu hlubší podstatu…

David Vávra: A když jako jdete, když máte v sobě lidství nějaký, když je to na základě obrany lidskejch hodnot, tak můžete dělat cokoliv, i takovýhle věci. Jakmile je u vás, ve vašem uvažování sprostota, což je docela pak rychle poznat, tak najednou zjistíte, že ten humor je vlastně jako nezdravej a cynickej třeba. Myslím, že my jsme vždycky se, i když ten humor byl teda tvrdej a černej, tak vždycky tam byla nějaká obrana lidskech hodnot, jo.

Daniela Drtinová: A vždycky byl vlastně potom humor asi v téhle té podobě, v té čisté nějakým způsobem útočí jakoby na tu pravdu, která se potom nemusí, jako třeba v jiných profesích v žurnalistice vyvažovat a proti…

David Vávra: Ano.

Daniela Drtinová: A vlastně přináší tu čistou esenci, byť je třeba drsnej.

David Vávra: No, no, tak jasně. Tak oni jsou taky drsní, ne? Ne, tak, když vyhoděj lidi do vzduchu. Tak musíme jít stejnejma prostředkama na ně, ne?

Daniela Drtinová: Humorem.

David Vávra: Humorem, teda stejnejma, nebo stejným kalibrem, takhle.

Daniela Drtinová: Stejným kalibrem.

David Vávra: Stejným kalibrem, ale jinou formou.

Daniela Drtinová: No, ale vy taky jste dostal třeba za recenzi, myslím v představení, za recenzi Bible ve stylu "Ani autora to nemá" kárání od faráře.

David Vávra: Jo? To znáte? Ale pan farář, ano, toho jsem si vážil, mě nejdřív objal. Čili to je to kárání…

Daniela Drtinová: To je ono.

David Vávra: Že a ..., že ta autorita k vám přijde, obejme vás a řekne: "Mám tě rád, ale mýlíš se v tomto…“ A já říkám: "Pane faráři, tam je přece ten humor, my nejsme ti vykladači tý bible, to jsou ti jiní vykladači tý bible, my si na ně jenom hrajem, to nejsme my sami, že jo, to je ta chvilková maska…“

Daniela Drtinová: To je jen pro diváky, kteří to neznají, to představení jsem viděla před mnoha lety, kde tedy sedíte vy, v podstatě jakoby literární kritici. Vzpomínám si na vás, na Honzu Macháčka a právě přinášíte recenzi bible v humorném stylu, ve stylu "Ani autora to nemá".

David Vávra: Ano, tak, no, nebo "Autor ani se nepodepsal".

Daniela Drtinová: Autor se...

David Vávra: Protože já teda, když teda bych to takhle se dívám, když bych tohle napsal, tak se taky nepodepíšu. Teda za tohle se podepíšu, jo, ale to není ta bible, to je ta…

Daniela Drtinová: Tam už ten podpis je.

David Vávra: Jo, tam je podpis.

Daniela Drtinová: Na jakém úkolu teď pracujete, třeba v architektuře nebo v něčem jiném? Kniha už je na světě. Co děláte?

David Vávra: Tak v našem skromném ateliéru, kde občas nás potkají hezké zakázky, tak teď po takové svízelné cestě snad se tento rok dokončí kladenské divadlo, což byla taková veliká rekonstrukce historizující budovy s takovou artdecovou fasádou, která během té rekonstrukce ta budova naznala docela velikých změn a kromě jedné klasické scény je tam třeba alternativní scéna, která je udělaná ze zkušebny, dole je nová divadelní kavárna, která má v sobě malou takovou literární scénu a jsou dvě venkovní scény. Takže docela to divadlo dostalo nový takový impuls a dovolil jsem si v něm i tak drze vstoupit i jako výtvarník a jako sklář, dá se říct, teda fusingového skla.

Daniela Drtinová: David Vávra byl hostem DVTV. Já vám děkuji za rozhovor, na shledanou.

David Vávra: Já vám moc děkuju.