Martin VESELOVSKÝ: Jakub König, alias post-folkový zpěvák Kittchen. Dobrý den.
Jakub KÖNIG: Dobrý den.
Martin VESELOVSKÝ: Rozumím, proč tu masku, kterou na sobě máte, máte, řekněme, v rámci nějakého rituálu na svých koncertech, proč ji máte teď?
Jakub KÖNIG: Hm. Ono ten rituál se z toho stal sekundárně, primárně vlastně jsem si tu masku pořídil jako z nouze ctnost, protože jsem dělal dárek pro kamarády, že jim jako udělám desku, kterou jsem si kuchtil doma v kuchyni během nějaký nemoci.
Martin VESELOVSKÝ: To byla ta první?
Jakub KÖNIG: To byla tak první. A tak zkusmo jsem ji vystavil na internet, protože jsem si vůbec nebyl jistej, jestli to jako je vůbec deska, jestli to jako, jestli to vůbec je jako regulérní nahrávka no a dřív, než jsem to stačil těm kamarádům dát, tak mi začaly chodit nabídky na koncerty, takže jsem to vyřešil tak, že abych to jako neprozradil, tak budu hrát v masce, protože prostě nikdo v tu chvíli nevěděl, že tu hudbu dělám já, ani mí blízký a tak.
Martin VESELOVSKÝ: Vám se to opravdu podařilo úplně utajit?
Jakub KÖNIG: Vlastně docela dlouho jo, docela dlouho jo. Tu desku si stahovali lidi na internetu tak jako šuškandou a pak vlastně vyšla první recenze od člověka, kterej znal moji předchozí kapelu Obří broskev, poznal mě sice po hlase, ale hrál se mnou dál tu hru, že to jako neprozradil. A vlastně jeden čas, třeba rok a půl nebo dva roky to byla taková nepsaná dohoda nebo právě taková hra s hudebními novináři, že oni věděli, kdo jsem, ale tak jako ctili, ctili to, že jsem si vybral tu masku.
Martin VESELOVSKÝ: No, a tím spíš, že teď už to tak není, proto jsem vás představil vaším vlastním jménem, tak to je prostě tak, že Kittchen je v masce?
Jakub KÖNIG: Je to tak. Vlastně, vlastně to pro mě je úplně nejjednodušší určení toho konceptu. Když je to Kittchen, tak je v masce. Já bych rád vlastně pak dělal i třeba hudbu s jinejma projektama, nebo pod svým jménem nebo tak, ale Kittchen má poměrně jasný jako žánrový ohraničení, nějaký, nějaký způsoby vytváření tý hudby a zároveň k němu patří i maska. Dal jsem si na začátku nějaký limity, který se snažím vlastně dodržovat, a k nim ta maska patří.
Martin VESELOVSKÝ: Máte děti?
Jakub KÖNIG: Nemám. Nemám, ale třeba můj spoluhráč, můj spoluhráč Tomáš děti má, dvě holky.
Martin VESELOVSKÝ: Neděsí je to?
Jakub KÖNIG: Ony to ty děti maj vlastně docela rádi, protože ve chvíli, kdy mě třeba viděj před tím a z nějakýho důvodu ke mně děti mají docela jako důvěru a vždycky se s nima jako vyblbnu a pak si nasadím tu masku, tak viděj toho, že to strašidlo je vlastně hodnej člověk.
Martin VESELOVSKÝ: Jasně.
Jakub KÖNIG: Nebo že je to ten chlapík, co je s ním jako zábava a teď má ještě masku, takže se to dá trochu testovat, člověk se trochu jako bojí.
Martin VESELOVSKÝ: Ještě větší zábava?
Jakub KÖNIG: No, no, jasně, ale nakonec to jako dopadne dobře, takže je to něco jako zámek hrůzy pro ty děti, což vlastně všechny jako zbožňujou a když to nakonec skončí tím, že spolu pak uděláme nějakou lumpárnu nebo si jdem opíkat buřty, tak je to jako paráda.
Martin VESELOVSKÝ: A kromě toho v ní musí bejt trošku vedro někdy.
Jakub KÖNIG: Je to, to je nejčastější otázka, kterou dostávám, ale…
Martin VESELOVSKÝ: Tak na ní neodpovídejte, já to nemám rád ty nejčastější otázky. Nechme to být prostě.
Jakub KÖNIG: Dobře, dobře, dobře, dobře. Tak jo, fajn.
Martin VESELOVSKÝ: Dobře. Mě zajímá, jak funguje ten rituál. Vy jste o něm někde mluvil, že to máte, a teď jste to říkal, jako že to je nějaký side effect prostě, že se z toho vyvinul nějaký rituál, tak co to je za rituál?
Jakub KÖNIG: Těsně předtím, většinou to vypadá tak, že hodně koncertů hraju sám, takže přijedu někam do nějakýho klubu, dejme tomu, třeba v Písku a teď tam sedím, piju nějakou jako limonádu, protože budu řídit pak za chvilku zpátky.
Martin VESELOVSKÝ: Bez masky?
Jakub KÖNIG: Bez masky. A v jednu chvíli si prostě nandám tu masku, buď přímo u toho stolu nebo nebo jdu, jdu někam jako stranou, nebo i přímo na pódiu, vždycky je to jako jiný. Říkám si, že si to tak řekne ta situace. No, a ve chvíli, kdy si nandám tu masku, tak už jednak já se začínám jako chovat jako Kittchen, což je trošku jiný, jak jsem vysledoval, a jednak okamžitě ty lidi mě jako vnímaj jako někoho jinýho, jako najednou je to komiksová postava, která je v tom klubu, takže je jednodušší se na ni jako soustředit, jednodušší jako vnímat ty texty jako, jako nějakou, jako ještě hru právě nebo nadstavbu, protože to zpívá chlapík v masce.
Martin VESELOVSKÝ: Já jsem rád, že to popisujete jako komiksovou postavu, protože vy sám, podle toho, co jsem si o vás přečetl, máte rád komiksy, kreslíte komiksy a já vlastně tu vaši postavu tak trochu jsem vnímal ještě, než jste mi to řekl, jako komiksovou figuru prostě, protože kromě jiného to je jako vděčné asi na kreslení, prostě dobře se to kreslí a tak dále.
Jakub KÖNIG: Jo, jo, je jednoduchá, to je pravda.
Martin VESELOVSKÝ: Tak, co to je o komiksovou figuru? Jako je to hrdina, je hodná, je zlá?
Jakub KÖNIG: To je poměrně komplikovaná otázka, ale vlastně je to, já jsem si i o pro toho Kittchena vymyslel jako vlastní jako realitu kolem tý první desky. Jak jsem říkal, byl jsem jako nemocný, měl jsem hodně času a poprvý jsem se věnoval muzice sám za sebe, takže jsem tam nacpal všechny svých Guilty Pleasures, což jsou jako postapokalyptický filmy, komiksy právě, mám takovou zvláštní zálibu v atomovejch jako bombách, tak tak tak takovou jako zvláštní estetiku jsem kolem toho a takovej příběh vymyslel, no, a ta komiksová postava je vlastně takovej postapokalyptickej kuchař u nějaký, v nějaký komunitě u Máchova jezera po globální jaderný válce a vlastně si myslím, že jsem do něj hodně projektoval svoje nějaký nejistoty nebo strachy nebo tak, takže je to taková velmi citlivá postava, která se ale chová často poměrně jako brutálně, umí řešit problémy s nějakým jako chladem a tak. Myslím, že jsem, myslím, že jsem do toho Kittchena nacpal tu svoji stinnou nebo temnou stránku hodně, takže je to taková jako temná postava, ale myslím, že není vyloženě záporná.
Martin VESELOVSKÝ: Teď je možná o něco temnější, minimálně tím, že jste v černé masce, protože byly doby, kdy jste vystupoval v bílé masce.
Jakub KÖNIG: To bylo jenom chvilinku. Nesehnal jsem právě moc jako dobrou bílou, protože ty jsou většinou ty zimní vojenský a v těch je opravdu teplo.
Martin VESELOVSKÝ: K tomu se nebudeme vracet. Mě zajímají ty atomové bomby. Jako já rozumím, že se někomu může líbit, alespoň to viděl v některých vašich klipech, taková ta umělá městečka na těch polygonech, prostě to, jakým způsobem se tam aranžují figuríny prostě pro atomové výbuchy a tak dále, ale co je fascinujícího na atomových bombách?
Jakub KÖNIG: No, já jsem se narodil v roce 78, takže jsem zažil ještě hodně ve škole takovou tu přípravu na to, kdyby jako něco, takový ty nohy k epicentru.
Martin VESELOVSKÝ: Já si to pamatuju.
Jakub KÖNIG: A tak. Měli jsme, měřili nám takovýma těma kleštěma, abychom měli ty masky dejchací a pod nemocnicí se říkalo, že jsou obrovský jako bunkry, kde ty masky jsou jako uložený. Mě to od malička fascinovalo a vždycky jsem se toho bál, vždycky jsem z toho měl jako obavy, vždycky jsem byl takový úzkostný dítě, no, a vlastně myslím si, že se to hodně přeměnilo v to, že když pak s nástupem jako internetu, YouTube a tak, bylo možnost vidět tu fascinující sílu toho výbuchu, to je prostě jako setkání s nějakým jako nadpřirozenem, to je tak nepředstavitelná věc a možná je to nějaká snaha se jako na to připravit nebo to jako vidět, nebo tak, je to vlastně věc, který se velmi obávám, a zároveň je to věc, která mě přitahuje.
Martin VESELOVSKÝ: Já se omlouvám, ale vtip je ten, že ta hlava, kromě kuchařské čepice, vypadá trochu jako ten atomový hřib.
Jakub KÖNIG: Je to tak a s tím Kittchen je to, se to takhle strašně všechno jako dává jako do kupy náhodou, že já jsem třeba pak v nějaký recenzi jsem se dozvěděl, že v němčině vlastně to zvláštní slovo Kittchen, který jsem vytvořil čistě proto, že kapela Kittchen s jedním T už byla na Bandzone, kam jsem chtěl dávat ty první nahrávky, takže to slovo znamená jako basa, jako že slangový výraz pro vězení a že vlastně vycházel ten Karel Veselý z toho v tý recenzi, že vlastně z nějakýho vnitřního jako vězení píšu ty texty a strašně hezky to na tom postavil a skvěle to fungovalo ta metafora, ale já jsem o tom neměl ani tušení, že tak, mám pocit, že vlastně v tom Kittchenovi se mi tak přirozeně skládaj nějaký věci a tak to jako zaklapává hezky do sebe, což je hezkej pocit.
Martin VESELOVSKÝ: Vy jste popisoval, o čem jste asi zpíval nebo chtěl zpívat úplně na začátku, jak jste popisoval, že jste do toho cpal nějaké ty svoje jako libůstky, za které se stydíme. Ale co je teď vaše téma? Nebo měl by, měl by, mám pocit, že by asi písničkář měl mít nějaké prostě velké téma, o kterém zpívá?
Jakub KÖNIG: Hm, hm. Myslím si, že je to vidět na všech těch třech deskách, od nějaký tý spektakulárnosti venkovní jsem se hodně jako obrátil dovnitř, což byl i způsob, kterým jsem teď těch 6 let, co vlastně Kittchen nějak jako pracoval, snažil jsem se přijít na to, co jsem teda zač, co ty vlastně temný stránky znamenej a tak, tak myslím si, že moje velký téma je prostě jako jako nějakej vnitřní pohled jedince nebo nebo nitro, v tomhle případě vlastně moje nitro, ale vlastně pořád se mi to nějakým způsobem vztahuje k těm, k tý nukleární tematice nebo k těm atomovejm bombám nebo k tý jako, k tý, k tomu, k těm obavám z nějakýho konfliktu, protože vlastně hodně mám takovej jako silnej názor, domnívám se, že prostě ta cesta k nějakýmu uvědomění si toho, že prostě ten svět je jako, že úplně všichni jsme tady na jedný lodi, která je jako daleko menší, než si umíme představit, to, že všichni jsme stejně jako cenní a všichni prostě jsme stejně jako bohatý vnitřní jako bytosti, to mi přijde jako důležitá věc pro jako uvědomění si a myslím si, že to je nějaký, nějaká jako myšlenka nebo vědomí, který ve chvíli, kdy se bude šířit třeba prostřednictvím hudby nebo literatury nebo nějakejch třeba náboženskejch učení, že může prostě pomoct k tomu, že nebudem mít tendenci si navzájem tolik rozbíjet držky. Že ve chvíli, kdy člověk ví, že ten druhej, přestože má úplně jako jinej názor nebo jiný zkušenosti, je stejně hlubokej, stejně jako citlivej a tak, jako on sám, tak bude těžší mu prostě jednu natáhnout nebo ho chtít zastřelit na hranicích.
Martin VESELOVSKÝ: A když už jste zabrousil jako do toho, v podstatě do vztahů a k jiným názorům a tak dále, jak se díváte, a to je otázka do vaší branže, jak se díváte na situaci, která minimálně po vyhlašování Slavíka vznikla kolem kapely Ortel a vůbec na skupinu Ortel, na to, jakým způsobem k ní zaujímají nebo nezaujímají postoj ostatní kolegové z branže?
Jakub KÖNIG: Myslím si, že vlastně to, že se ten Ortel objevil na Slavících, je hodně nějakej ukazatel toho, že to skutečně třeba není v pořádku, že opravdu velká část lidí se skutečně cejtí jako ohrožená, vyděšená a že, že jim prostě nevadí, že to je hloupý, že prostě jenom jenom proto, že vyjadřujou nějakej názor, kterej podporuje ty obavy nebo nějakou potřebu se uzavřít, tak už jenom ten názor stačí k tomu, aby lidi přehlídli, že to je úplně pitomý.
Martin VESELOVSKÝ: Z vašeho pohledu to je pitomý?
Jakub KÖNIG: Myslím si, že to je vlastně jako hloupý a že to hraje na takový jako nejnižší pudy, což jako funguje a nějakým způsobem to reflektuje podle mě tu náladu ve společnosti.
Martin VESELOVSKÝ: Nevím, jestli to víte, David Koller, řekněme, ke kapele Ortel má takový jako bojkotovací přístup. Říká promotérům, pokud budete zvát kapelu Ortel, já u vás hrát nebudu. Je to cesta?
Jakub KÖNIG: Myslím si, že zrovna tohle, že je to cesta Davida Kollera. Myslím si, že jako u něj se mi to líbí, protože on je, vnímám ho jako velkou osobnost a vždycky to byl takovej velkej chlap. Vidím ho jako takovýho vikingskýho válečníka, kterej prostě tyhle věci dělá poměrně jasně a rázně. Já třeba, mně to přijde jako super, mě do takovejch kulturáků nezvou, možná bych zvolil jako…
Martin VESELOVSKÝ: Takže vy to nemusíte řešit?
Jakub KÖNIG: No, jako možná bych zvolil stejnou věc, ale, ale zároveň se tím opravdu jako vlastně teď i hodně zabejvám. Vím, že dělat nějaký jako angažovaný gesta je strašně komplikovaný, protože člověk se musí vyjádřit opravdu úplně přesně a zrovna ty slova jsou fakt důležitý, takže vlastně teď třeba pracuju na na, pokouším se zachytit právě nějakou jakoby myšlenku nebo a udělat z toho píseň. Oslovil jsem pár jako kamarádů, oslovil jsem lidi z Prago Union nebo, nebo tak a vlastně bych rád třeba oslovil i Davida Kollera, protože si myslím, že nehrát v těch klubech, kde hraje Ortel, je fajn a zároveň si myslím, že může vzniknout třeba docela zajímavá jako deska lidí, který si myslej, že se daj věci vyřešit prostě i jinak, než že těm druhejm rozbijem držku.
Martin VESELOVSKÝ: No, já nejsem znalec úplně celého vašeho díla, na druhou stranu mi přijde, že ten nejvýraznější klip a asi ta nejvýraznější skladba z posledního alba Kontakt Sudety, takže je na rozdíl od těch ostatních vlastně místně ukotvený, protože prostě má to i v názvu, odehrává se to, tuším, že jste natáčeli v severočeském Úštěku.
Jakub KÖNIG: Tam jsme natáčeli tu desku, přesně tak, tam jsme to točili.
Martin VESELOVSKÝ: Že to je prostě místně ukotvená záležitost, tak by mě zajímalo, jestli to je pro vás důležité?
Jakub KÖNIG: V téhle písničce určitě a zároveň hodně vnímám ty kořeny toho místa, odkud pocházím, já jsem ze severních Čech, můj spoluhráč Tomáš Neuwerth je ze severní Moravy. Jsem obklopen lidma, který vlastně tak nějak u těch hranic jsou, mí prarodiče přišli do Český Lípy a zabydleli se v domě po Němcích jako, což jsem zjistil teprve nedávno, vlastně až s nějakým průzkumem k těm Sudetům. Natáčeli jsme v Sudetech, myslím si, že je v nás jako vepsaný nějak, protože, proto i máme blízko k sobě jako s Houpacíma koněma nebo s kapelama, který, jsou třeba i z Moravy, ale jsou z těch jako Sudet z tý nárazníkový zóny nebo Bratři Orffové, který taky zpívaj, že pohraniční není ničí. Je to taková, takovej zvláštní smrad a zároveň specifická…
Martin VESELOVSKÝ: Zvláštní smrad?
Jakub KÖNIG: Hm, tak, když jedete z Lípy do Děčína tím jako údolím kolem Ploučnice, tak je to všechno takový přikrčený, zároveň tam jsou ty starý továrny a vlastně začátek toho textu vzniknul prostě tak, že jsem jel tím motorákem a jenom jsem popisoval, co vidím, ty barevný paneláky, který léta byly úplně šedivý a teď maj ty pastelový barvy a ty starý rozflákaný textilky, který opravdu vypadaj jak katedrály a nikdy už jako nebudou fungovat, to je ta jako místní realita, všechno je to takový jako přikrčený, ty lidi tam žijou poměrně tvrdej život a není tam moc práce, dost se tam pije a hodně se tam fetuje. A to a zároveň je to krásná krajina a já třeba Úštěk vnímám jako strašně jako idylický místo, kam se strašně rád vracím, jako takový jako osobní a místo, kde z tý přírody jako načerpám tu energii. A teď mi kamarád psal, no, já tam mám chatu a tam se ti, člověče, vaří takovýho perníku mezi těma mladejma, to bys nevěřil. A vlastně mi najednou dojde, že v tom, že bydlet v tom Úštěku a hledat si tam práci a jezdit do Litoměřic nebo prostě někam v okolí nebo jezdit do Německa…
Martin VESELOVSKÝ: Je trochu něco jiného než…
Jakub KÖNIG: No, než tam přijet a natočit tam desku a říkat si, jak je to, panečku, autentický.
Martin VESELOVSKÝ: Hm. Dvě citace z recenzí na vaše věci. Ta jedna recenze říká: "Na nové desce písničkáře Kittchena převládá muzikalita na úkor technologického chladu." Opravdu?
Jakub KÖNIG: Vlastně jo, hodně jsme se snažili tu desku otevřít tomu živýmu hraní, já jsem hodně hračička a úplně jsem se našel v tom slepování různých zvukovejch koláží na těch prvních deskách a teď mě ten můj spoluhráč jako podpořil v tom, abychom tyhle zvukový koláže přehráli jako živě jako dvojčlenná kapela.
Martin VESELOVSKÝ: A dá se přehrát živě začátek skladby Uzený, kde máte zvuk pouštěného plynového vařiče? S tím se dá pracovat i na živém koncertě?
Jakub KÖNIG: Dá, dá, dá, zrovna tahle písnička je taková legrační, protože, protože jak hraju často sám, nebo to, tak střídáme, tak ty písničky znějí často jinak a já zrovna i jí hraji na takovou zkreslenou kytaru to Uzený s takovým grifem, který hodně připomíná písničku Fly Away od takovýho toho chlápka, jak napodobuje Hendrixe, Lenny Kravitz. Ne napodobuje, ale…
Martin VESELOVSKÝ: To je hezká charakteristika Lennyho Kravitze.
Jakub KÖNIG: A většinou před tou písničkou vyprávím takovou jako historku, protože jsem někde četl, že se, že měli spolu nějakej jako románek s Nicol Kidman a že to jako nedopadlo, že zatímco ona si myslela, že z toho bude vztah, tak on prostě ráno si obul ty svý kožený kalhoty a vzal si kytaru a zmizel prostě. A tak, a pak nastoupí ten "rif" a pak je ta písnička o tom Uzeným. Takže dá se to. Jako vlastně je to docela legrační, že ty koncerty jsou často úplně jiný než ty desky a občas, občas se tam dějou strašně zajímavý věci, právě tím, že to jako různě transponujeme a hrajem na jiný nástroje, v jiným složení a tak.
Martin VESELOVSKÝ: A ta druhá citace je, to napsal recenzent na serveru Aktuálně.cz. O té poslední desce říká, že je z ní cítit, že ztrácíte hipsterskou a cool pózu.
Jakub KÖNIG: Hm, hm. No, ono, já, já chápu, proč to tak vypadá, protože vlastně ty první desky se strašně rozšířily mezi jako mladejma lidma a zvou mě kromě jako čajoven a nějakejch rockovejch klubů právě i na jako super místa, kde choděj ty týpci s těma fousama a ty holky s těma vyflešovanejma ušima, všem to strašně sluší, jsou mladý, studujou nějakou úplně super školu a vlastně vzhledem k tomu, že půlku toho času, co mě viděj, mám masku, tak mě vnímaj jako nějakýho svýho vrstevníka a myslím, že mě tak často vnímaj i lidi, který o mně toho moc nevědí a ta maska jim vlastně stačí. Zároveň prostě mám strašně rád jeden takovej hipsterskej nápoj, kterej furt piju, protože prostě…
Martin VESELOVSKÝ: Pardon, to je co?
Jakub KÖNIG: Club-Mate prostě. Já prostě, protože to moc mi nejde, neumím moc jako kalit, tak často piju prostě nealko a jediný, který vydržím pít, je prostě tohle to, protože je to z toho čaje, je to bublinkatý, je to studený, mám to fakt jako rád. No, a to je další jako věc, protože to je megahipsterský pití, takže myslím, že jako musím vypadat jako takovej výkladní, kdybych měl ještě knír nebo tak, takže musím vypadat jako taková výkladní skříň, ale vlastně jsem jako, jako je to lichotivý vlastně.
Martin VESELOVSKÝ: Je stejně, je lichotivý to, že nevím, jestli úplně sbíráte ocenění, jak na běžícím pásu, ale vaše věci jsou nominované na cenu Vinyla, jsou nominované na Cenu Apollo. Je to důležité pro vás, nebo to je prostě taky jeden z postranních efektů?
Jakub KÖNIG: Je to bezva, je to bezva hlavně vlastně za Rádio jsme dostali toho Anděla, což bylo skvělý, protože se mnou pracuje vlastně spousta lidí, který se na mě jako navázali, první kresby mi dělal jako Toy Box, pak ten Tomáš Neuwerth se jako přidal, máme Míšu Vrbovou, která nám dělá jako veškerou grafiku, máme webmaster, ale to jsou lidi, který, prostě proto, že jsme kamarádi, tak pro mě dělaj spoustu práce, kterou, která by stála hromadu peněz. A ve chvíli, kdy jsme, kdy jsme jako dostali toho Anděla, tak to bylo ocenění vlastně pro všechny, že jsou jako v tý správný partě a že, přestože to je spousta práce a často jakoby je to narychlo a jsem často jako zmatenej a vymejšlím si jako nesmysly, který oni se pokoušej jako realizovat, že to vlastně jako je dobrá cesta a třeba pro mojí babičku to je, jako, že třeba Vinylu a Apollo nezná, tak z toho Anděla měla fakt radost, protože to je, přestože se jí moc nelíbí, že vystupuju v masce, protože lidi, co něco uměj, můžou vypadat úplně normálně přece, tak vlastně za toho Anděla je ráda a já jsem vlastně za to taky rád, myslím, že ty nominace vlastně jsou hodně ocenění pro ty lidi, který mám kolem sebe, pro mýho vydavatele a tak, že to…
Martin VESELOVSKÝ: Pořád se to, pořád se to točí, tak či onak se to dotýká komiksu. Zmiňoval jste Toy Box, zmiňoval jste Tomáš Neuwertha, který je spojen s Umakartem, což je kapela, která je spojená prostě s Aloisem Nebelem a tak dále. Tam pořád je přítomný komiks.
Jakub KÖNIG: Jo, jo, jo, je to tak. Vlastně celou, celou věc, celýho Kittchena, já tam, mně se tam pomalu skládá nějakej jako příběhovej oblouk a vlastně finální věc, jak bych chtěl Kittchena nějakým způsobem jako třeba uzavřít po nějaký době je, že bych rád vydal knížku těch příběhů, která by byla částečně ve formě nějakých povídek a částečně ve formě komiksů. Toy Box vlastně už dělala jeden komiks k naší minulý vinylový desce, k tomu rádiu a já bych rád oslovil různý jako výtvarníky a vlastně možná i kamarády, který píšou třeba literaturu, aby mi pomohli s tím, s tím tuhle věc dát dohromady. Líbilo by se mi, kdyby to byla takováhle kombinace.
Martin VESELOVSKÝ: Když se vrátím o kousek zpátky, pochopil jsem to správně, že ta další věc, na kterou si myslíte, je nějaká deska, několika, mnoha hudebníků, která by prostě byla, která by měla v sobě nějakou výpověď proti xenofobii?
Jakub KÖNIG: Jo, vlastně jo. Nebo nevím, jestli to je deska, ale mám rozdělanou takovou písničku, kterou mám rozdělanou už asi právě dva roky právě proto, že se strašně patlám s tím, abych se vyjadřoval pregnantně a jelikož je taková trochu hip-hopová, tak je tam strašně moc toho textu. Teď jsem konečně dodělal jako nějakej aspoň demáč, od kterýho se můžu odpíchnout a poslal jsem ho vlastně lidem, Bohdanu Bláhovci nebo Kubovi Čermákovi a tomu Katovi, jestli se jim nechce se k tomu nějakým způsobem připojit. A zároveň zrovna ten Kuba z Cirkus Čermák mi napsal, že by mohlo bejt zajímavý, protože sám má podobný texty, oslovit i další lidi, jestli prostě nedáme dohromady třeba kompilaci, což mi přijde jako hezkej nápad.
Martin VESELOVSKÝ: Kompilace proti xenofobii?
Jakub KÖNIG: Hm, kompilaci hudby, která by mohla, já tak vlastně nemám rád to proti, protože jako, že xenofobie je samozřejmě jako blbá.
Martin VESELOVSKÝ: Nenechte se tam tlačit, to byla otázka.
Jakub KÖNIG: Jasně, ale že když, že vlastně ve chvíli, kdy se tý věci jako bráníme nebo ji jako odstrkujeme, tak zvyšujem to jako napětí. Ta písnička, kterou mám rozdělanou, se jmenuje Náckovi ve mně a já bych, já prostě mám dojem, že prostě všichni toho nácka v sobě máme a že jako ukazovat prstem na ty plešky jako je jednoduchý a jít jim jako rozmlátit hudbu, protože my jsme ty hodný a jsme jako v právu, to prostě, logicky to je jako nesmysl, že to nemůže jako fungovat a že si myslím, že daleko důležitější je ty lidi, který se obávaj a tak, tak hledaj prostě nějaký ujištění v tom, že jsme, že se tady ubráníme nebo že se semknem, že budem ten národ nebo něco a hledaj ho u kapel jako Ortel, myslím si, že by bylo lepší pro ně udělat desku, která bude super, která bude našlapaná a kterou si budou moct jako prozpěvovat a která jim třeba jako ukáže, že se nemusej třeba tolik bát, nebo že jako, že i my jsme trochu ty jako špatný, že i my jsme jako, že my v sobě máme taky toho nácka, ale že si můžu jako vybrat, jestli jako budou, budou zlý nebo dobrý, protože nakonec není to samozřejmě černobílý, je tam celá ta škála, ale ty základní principy jsou vlastně jasný pořádně, a nikdo nechce bejt zlej. Nikoho nás neučila babička nebo děda - ty až vyrosteš, ty buď takovej hajzl, všichni chcem bejt jako ty dobrý, ne? Takže možná ne desku jako proti xenofobii, ale desku prostě, která by mohla pomáhat jako otevírat věci a třeba diskusi nebo, nebo nějaký jednání nebo prostě, která by třeba někoho rozbrečela, protože, když se rozbulíte na koncertě, tak prostě nechcete jít někomu jako vypálit barák, ne?
Martin VESELOVSKÝ: To asi ne.
Jakub KÖNIG: No.
Martin VESELOVSKÝ: Tak já jsem zvědavý.
Jakub KÖNIG: Já jsem taky zvědavej.
Martin VESELOVSKÝ: Tak děkuju pěkně za rozhovor.
Jakub KÖNIG: Bezva, bezva, díky.
Martin VESELOVSKÝ: Na shledanou.
Jakub KÖNIG: Taky. Nashle.
