Že mě diváci vnímají jako retardovaného hrdinu? Takovou roli jsem hrál jen jednu, říká Jan Budař

V nové pohádce bude pětiminutová líbací scéna, chci ji zapsat do Guinessovy knihy rekordů, říká herec a režisér Jan Budař. Princ Mamánek prý bude až překvapivě hluboký příběh, řešit totiž bude třeba i vztah ke smrti a životu. Negativních kritik se Budař nebojí. Role kritika je podle něj nevděčná a málokdo je má rád, prý asi jen další kritici.

Daniela DRTINOVÁ: Hostem DVTV je herec, moderátor, zpěvák, hudebník, scénárista, držitel 4 Českých lvů Jan Budař a nově i režisér, protože připravuje k realizaci pohádku Princ Mamánek, kterou si nejen napsal a sehnal si na ni peníze, ale taky si ji tedy natočí a ještě si v ní zahraje hlavní roli prince. Dobrý den.

Jan BUDAŘ: Dobrý den, děkuju za pozvání.

Daniela DRTINOVÁ: Ale princ v osmatřiceti letech?

Jan BUDAŘ: Já bych to jenom poupravil, aby to, aby to bylo pravdivý, jak to teďka máme tu situaci s tím, s tou pohádkou. Vy jste říkala, že sehnal na ni peníze, tak toto probíhá teď vlastně, takže... ale k tomu se ještě dostaneme.

Daniela DRTINOVÁ: Takže teď sháníte peníze?

Jan BUDAŘ: Teď sháníme, no. No, já jsem se k té roli dostal tak, že já jsem hlavně herec a vždycky budu hlavně herec, a když jsem začal psát příběhy, což začlo Nudou v Brně s Vláďou Morávkem, tak jsem se vždycky ztotožňoval s tou hlavní rolí, s tou hlavní postavou. Nemůžu si prostě pomoct, je to tak, a tady jsem zvažoval, že bych třeba byl rytířem, který toho prince doprovází, i to mě napadlo, ale nakonec, když jsem to pak psal, tak jsem se zase ztotožnil s hlavním hrdinou a já to považuju naopak za přednost, že budu takhle postarším princem.

Daniela DRTINOVÁ: Opravdu nejste na krásného prince už trochu přerostlý?

Jan BUDAŘ: No, jsem právě, a to je součástí toho příběhu. Ono to je na tom trochu postavený, že ten princ je…

Daniela DRTINOVÁ: No, tak ještě jinak, jestli vám uvěří prince, protože vy jste byl dost výrazný v takových těch rolích trochu retardovaných hrdinů, jestli vám teď uvěří prince?

Jan BUDAŘ: Retardovaných hrdinů, to je taková zvláštní věc, kterou já trošku se snažím teď pochopit, protože mě to zajímá, jak mě lidi vnímají jako herce, jako z těch postav a tak a já jsem hrál retardovaného hrdinu, tuším, jednoho…

Daniela DRTINOVÁ: Bylo to hodně výrazný.

Jan BUDAŘ: A teď vy jste řekla, že jsem vlastně výrazný z těch retardovaných hrdinů.

Daniela DRTINOVÁ: Je pravda, že takhle vás asi vnímají diváci i já vnímám vás jako šikovného, lehce bláznivého herce v rolích retardovaných hrdinů, protože přesně ta vaše, ta vaše výrazná role…

Jan BUDAŘ: A co vás k tomu vede?

Daniela DRTINOVÁ:… taková ta retardovaná prostě byla přesně taková.

Jan BUDAŘ: A máte jako pocit, že jsem něčím divnej nebo?…

Daniela DRTINOVÁ: Ne, to vůbec není jako divnej, naopak je to jako hodně zajímavý, ale lehce působí to retardovaně.

Jan BUDAŘ: Co je divně? Nebo jako co, co působí retardovaně? Tomu nerozumím. Ne, pardon, to jsem si nemohl odpustit, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Pak, že to tak není, rozumíte…

Jan BUDAŘ: To je, ne, ne, já nad tím teďka přemýšlím a zajímá mě to, takže mě zajímá i váš názor, protože vy jste přece jenom tomu našemu oboru blízko a máte určitě přehled a je to pro mě taková zpětná vazba, kterou jsem dříve těm lidem jako vymlouval, abych jim, abych se jich třeba ptal, co viděli za ty role a že ten, že ta škála těch rolí je pro mě velmi pestrá a že jsou tam různý charaktery a rozhodně ne retardovaný, vlastně většina z nich je neretardovaných, ale už to, už to beru tak, že to je nějaká zpětná vazba pro mě, tak se nad tím zamýšlím úplně vážně a zkoumám to, no. Takže, teď jsme se ale trošku ztratili v tom, co jsme se, o čem jsme se bavili.

Daniela DRTINOVÁ: Vrátím se k přerostlému princi. Co na to říkala, co na to říkala princezna Veronika Kubařová, že tedy její princ je nejen tak lehce retardovaný, ale hlavně, že…

Jan BUDAŘ: Ne, ne, ne, pozor. Jsme tady v takovým docela renomovaným médiu, takže já bych to rád uvedl na pravou míru.

Daniela DRTINOVÁ: Dobře, dobře, dobře.

Jan BUDAŘ: Já nejsem si vědom žádné retardace, kterou...

Daniela DRTINOVÁ: Takže zpátky k té otázce. Co na to…

Jan BUDAŘ: Já jsem sám si to teďka, sám jsem si to teďka nastavil a teď se toho nemůžu zbavit.

Daniela DRTINOVÁ: Tak to je konec. Zkusíme to, zkusíme to jakoby takovou formou sebeovládání.

Jan BUDAŘ: Zkusíme to.

Daniela DRTINOVÁ: Co na to říkala Veronika Kubařová, že…

Jan BUDAŘ: Ano.

Daniela DRTINOVÁ: ...princ, její princ byl zajícem už dost dávno?

Jan BUDAŘ: Zajícem už dost dávno? No, Veronika četla ten příběh a líbil se jí, takže ona chápe ty souvislosti a já bych vám, divákům, i vám, je s dovolením vysvětlil. Tam jde o to, že princ nechce z baráku, nechce se ženit, nechce nikam jezdit, nechce poznávat svět a přitom jediný, co chce, být mocný a chce být král, chce vládnout všem a toto ho, jeho tatínka docela děsí, toho by měl ztvárnit Josef Abrhám a rozhodne se mu dát takový výjimečný dárek a pošle ho na takovou cestu společně s rytířem, kterého by měl hrát Ondřej Vetchý a ten princ na té cestě konečně dospěje v muže a ten, ta situace, že ten princ už je přerostlý a je takový už trošičku, už není žádný zajíc, a přitom se furt tak chová, tak to právě je součástí toho příběhu. Tak proto jsem se, jsem si troufnul obsadit se do té hlavní role.

Daniela DRTINOVÁ: A ještě jste si tam napsal pětiminutovou líbací scénu.

Jan BUDAŘ: Je to tak. My jsme teda, to byl takový můj smělý nápad, protože jsem zkoumal, jak nejdelší, jaká nejdelší líbací scéna ve filmu existuje. Zjistil jsem, že to je asi tři minuty padesát, což hravě překonáme a dal jsem ji právě do závěrečné titulkové sekvence a mám úplně vážně v plánu požádat o zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako o nejdelší líbací scéna.

Daniela DRTINOVÁ: Proč jste se dal na psaní pohádek? Chybí vám dobro?

Jan BUDAŘ: Jestli mi chybí dobro? No, já jsem se dal na psaní pohádek proto, protože já jako dítě, i jako dospělý člověk miluju pohádky, protože si myslím, že se dotýkají uvnitř někde něčeho v nás, co je taková naše podstata. Dalo by se to jednoduše říct jako srdce třeba, ale dá se to, o tom mluvit i jako o nějaký citlivosti nebo hloubce, kterou všichni v sobě máme, a já si myslím, že ty pohádky s tím přímo komunikují, a to mě na tom baví a líbí se mi to. Takže už jsem napsal celkem tři pohádky, dvě jsou ve formě filmového scénáře, to je Princ Mamánek a Největší tajemství Leopolda Bumbáce. Ta je poněkud větší, výpravnější, takže jsme zahájili přípravy tady pro tuhle tu realizačně méně náročnou, a to je Princ Mamánek.

Daniela DRTINOVÁ: Mě trochu vyděsilo, v tiskové zprávě k pohádce se píše, že to má být vtipná a dobrodružná pohádka ze života. Moje otázka je, jestli tam zase budou, i když třeba ne přímo tady, ale myslím typově hihňající vodníci a dementní čerti? Bude tam opravdu nějaké archetypální pořádné zlo, tak aby se to spojilo s tím, s čím se to spojit má?

Jan BUDAŘ: Bude tam. Pokud tedy bereme zlo, bude tam přímo zosobněná "paní Smrt", což pro někoho může být velké zlo a je to pro nás, myslím si něco, s čím chtě nechtě všichni přicházíme do kontaktu a co nás všechny čeká, takže… a já věřím tomu, že tak, jaký vztah máme ke smrti, tak takový máme k životu, takže proto pro prince bude tou největší výzvou samotná Smrt.

Daniela DRTINOVÁ: No a bude ta "Smrt" pojata jako vážná role, nebo bude hihňavá a nahlouplá?

Jan BUDAŘ: Já mám takovou, takový přání, a doufám, že se mi to daří, nebo že se nám to podaří, udělat něco takovýho, nebo udělat takovou pohádku, která bude velmi zábavná a vtipná a zároveň potom v určitým momentu se z ní stane překvapivě hluboká věc, tak takovou, takovou pohádku si přeju zrealizovat.

Daniela DRTINOVÁ: Možná i diváci si takovouhle pohádku už dlouho přejí a trochu naděje taky skýtají vaše slova z Týdnu.cz, kde říkáte, že pohádka je pro vás žánr, ve kterém se dají předávat podstatné myšlenky o tom, kdo jsme hluboko uvnitř a to jistě dají a řada těch starých pohádek přesně takové myšlenky předala, o Statečném kováři, Malá mořská víla. Mě zajímá váš názor, jestli může ty hluboké myšlenky o nás, tu podstatu o nás předat pohádka, která ty původní archetypy nerespektuje, kde zlo je právě směšné a dobro je třeba povrchní nebo nahlouplé.

Jan BUDAŘ: To já nevím, já takhle asi nepřemýšlím a taky asi nejsem zas takový odborník na pohádky, že bych jich tolik viděl. Já to beru jako divák tak, že když mě příběh chytne, když se ztotožním s tím tématem, s těma postavama, s tou, s tím světem fantazie, tak v tu chvilku jsem vděčný divák, který pláče, směje se a bojí se. A já třeba Pána prstenů považuju za pohádku, za moderní pohádku nejen pro dospělý a to je pro mě takovej určitej vzor toho, jak lze napsat skutečně hlubokej příběh plnej fantazie a zároveň no, s humorem, s katarzí, a to je něco, co mě zajímá v tomhle tom žánru.

Daniela DRTINOVÁ: Proč se to podle vás třeba tak úplně nedaří u těch nových českých pohádek? To, o čem mluvíte třeba teď ve srovnání s Pánem prstenů? Protože o Vánocích je to pro mnohé diváky opravdu znovu nové a nové zklamání. Ty pohádky se prostě z nějakého důvodu nespojí s těmi nejhlubšími vrstvami v nás divácích. Přemýšlel jste nad tím, proč tomu tak je?

Jan BUDAŘ: No, těžko říct. Tak ty názory můžou být různý, můžou být, můžou hrát roli třeba očekávání diváků a zároveň zvyk na určitý, řekněme, prověřený pohádky, který už všichni milujeme a zvykli jsme si na ně, ale je dost možný, že ty prověřený, tehdy nový pohádky mnoho lidí kritizovalo a říkalo, jak nejsou dokonalý a povedený, a že tamty byly lepší. Ale to nevím a taky je dost možný, že mnoho lidí, kterým se ty pohádky líbí, třeba mlčí a ty názory, který jsou negativní, jsou víc slyšet. Já to nevím, ale je pravda, že pohádková, pohádkový žánr je takový snadno kritizovatelný, protože my všichni máme nějakou fantazii a nějakou nějaký pohled na ty věci a každýho fantazie je jiná. Takže trefit se do toho, taky vím, že když Peter Jackson točil Pána prstenů, jak velmi pečlivě zvažoval vizuální stránku toho celýho, tý trilogie a taky vím, že mnoho fanoušků zkritizovalo kdeco. Takže i taková klasika a taková takový pro mě geniální dílo, jako je Pán prstenů, má mnoho lidí, kteří to kritizují a nelíbí se jim to.

Daniela DRTINOVÁ: Jaká pohádka jako dítě nejvíc ovlivnila vás, když vy jste byl dítě?

Jan BUDAŘ: No, Krteček, tam to začalo. Taky jste měla ráda Krtečka?

Daniela DRTINOVÁ: Měla, ale úplný můj favorit to nebyl.

Jan BUDAŘ: Nebyl a tak kdo to byl?

Daniela DRTINOVÁ: To vám řeknu potom…

Jan BUDAŘ: Já mám takovej zlozvyk, že začnu dělat rozhovor s tím, kdo se mnou dělá rozhovor.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám to pak řeknu.

Jan BUDAŘ: Ale to teď dělat nebudu, takže Krteček, tam to začalo, a pak jsem… já třeba opravdu obdivuju a miluju pohádku S čerty nejsou žerty. Tu považuju za jednu z nejlepších českých pohádek, kterou znám a výhodou tady toho pořadu je, že se v tom nemůže stříhat, to znamená, já se můžu vlastně zamyslet a můžu přemýšlet…

Daniela DRTINOVÁ: Na jak dlouho chcete.

Jan BUDAŘ: Že jo? To je skvělý, to je vlastně svoboda, to se mi fakt líbí…

Daniela DRTINOVÁ: Já vám nebudu napovídat.

Jan BUDAŘ: Mně tatínek čítával pohádky, mně a sestře, a to byly, myslím si, že tam někde se ve mně vytvořil takovej hezkej vztah k tomu, k těm příběhům, protože já už si nepamatuju, jak jsem si to představoval, když jsem byl malej, ty světy, ale jsem si jistej, že to byly velice barvitý příběhy.

Daniela DRTINOVÁ: Kritiky se jako režisér neobáváte? Protože kritici naposledy totálně rozcupovali novou pohádku Řachandu.

Jan BUDAŘ: Rozcupovali ho?

Daniela DRTINOVÁ: Hm, docela jo.

Jan BUDAŘ: To je nepříjemný. No, já, já to beru tak, že já to povolání kritik vlastně nechápu…, už to, že se tak jmenuje. Není to vděčná úloha. Všichni, vlastně málokdo je má rád. Dalo by se říct, že jediný, kdo je má rád, jsou kritici, ale zároveň jsme si někde tady to povolání jako vytvořili jako společnost a já jsem si jistý, že to, co vytvořím, a děje se to, kdykoli, cokoli vytvořím, tak to může kdokoli, jakkoliv kritizovat a může na to mít jakýkoliv názor. Já se třeba doteď vyrovnávám s tím, abych třeba kritiku mýho táty nebral tak vážně, jo. To souvisí taky s tím příběhem Princ Mamánek, ale už vím, že člověk si uvnitř vytváří určitou, určitou sebereflexi sebe sama a součástí toho je, že se smíří s tím, že co člověk, to názor na cokoliv, co kdykoliv udělá, kdekoliv.

Daniela DRTINOVÁ: Hm. Vy jste pohádku taky dramaturgicky konzultoval se Zdeňkem Svěrákem. Co vám řekl? Co vám třeba poradil právě z hlediska toho, co ta pohádka má nést, aby oslovila?

Jan BUDAŘ: Zdeněk je fantastický člověk a umělec a já jsem jeho veliký fanoušek, by se dalo říct, i jak jako scénáristy, tak i jako herce a vůbec člověka. On mi napsal moc hezký dopis a v tom dopise tam předložil takový tři úplně fantastický nápady, který jsem s jeho svolením hned zapracoval do toho, do toho díla a vyjádřil se o tom moc hezky, tak z toho mám radost a já mám ještě takový sen, že bych si moc přál, aby titulní píseň k tomuhle filmu napsal právě Zdeněk s Jardou Uhlířem, protože ty jejich písně jsou fantastický.

Daniela DRTINOVÁ: No a napíšou?

Jan BUDAŘ: Ještě jsem, ještě sbírám odvahu za ním jít a zapracovat…

Daniela DRTINOVÁ: Takže ještě to nevědí?

Jan BUDAŘ: Ještě to nevědí.

Daniela DRTINOVÁ: Takže ještě, není to ani v té fázi, že by třeba už byli nalomení, ale ještě to nevědí? Tak třeba teď jim to někdo řekne skrz tento rozhovor.

Jan BUDAŘ: Zatím to asi nevědí. Já jsem to teda takhle, takhle už někde řekl, takže možná už se to k nim doneslo, ale zatím ještě sbírám nebo čekám na ten správný čas, kdy si troufnu se ho na to zeptat.

Daniela DRTINOVÁ: No a sbíráte taky ještě pořád ty peníze.

Jan BUDAŘ: Taky, ano, je to tak. My jsme v tuto chvíli v takové fázi, kdy já jsem…, právě jako herec jsem dospěl k tomu odvážnýmu rozhodnutí, že bych i režíroval poprvé film, což jsem nikdy předtím nedělal, takže a zároveň ho i produkuju a to z toho jednoduchého důvodu, že bych si přál, aby ta vize, kterou jako ten, skrze tu postavu, kterou jsem, kterou vidím, jak by ten film mohl vypadat, tak abych ji přenesl na plátno a zároveň, abych nad ní měl uměleckou kontrolu, tak právě jsem se odhodlal tady k těm pozicím dvěma - producentství i režii a zároveň, aby něco vzniklo drahýho, jako je film, tak je potřeba, aby se potkali, aby se potkala dobrá konstelace lidí, kteří ten projekt podpoří, což už se nám děje a už, už tam figurují nějací investoři, kteří do toho s námi jdou, nicméně pořád nám ještě chybí nějaká část zafinancování.

Daniela DRTINOVÁ: Kolik vám chybí?

Jan BUDAŘ: My jsme teď zhruba na nějaké třetině až polovině.

Daniela DRTINOVÁ: Co už máte?

Jan BUDAŘ: Ono všechno je v nějakých fázích vývoje a příslibech. Co už máme? Takže nám ještě zbývá zhruba půlka toho. Takže to jsou milionové částky, které, kdy já jako autor a zároveň ten projekt získává potřebnou důvěru k tomu, aby někoho stejně nadchnul, jako jsem jím nadšený já. Takže pokud mě teďka někdo vidí, milí přátelé, milí spoluobčané, milí bohatí lidé, šikovní, tak budu velmi rád…

Daniela DRTINOVÁ: Tak pane Budaři a na mě, myslím očima.

Jan BUDAŘ: Do kamery… já teďka mluvím k těm divákům.

Daniela DRTINOVÁ: A teď už zase…, no, právě, no, tak říkám, a teď už, pane Budaři, na mě.

Jan BUDAŘ: A to se může mluvit k divákům, vždyť vysíláme.

Daniela DRTINOVÁ: A co Státní fond kinematografie? Ten jste neoslovil?

Jan BUDAŘ: Počkejte, já jsem to ještě nedokončil…, no, tak ten taky. Ten budeme aplikovat, nebo tu žádost podáme v červenci.

Daniela DRTINOVÁ: Takže točit se úplně rychle nezačne?

Jan BUDAŘ: Úplně ne, ano, ještě ne.

Daniela DRTINOVÁ: Je to opravdu v té fázi realizace. No, tak pojďme k některým vašim jiným rolím. V květnu má jít do kin film Tenkrát v ráji o horolezci Josefu Smítkovi, kterého tedy v roce 45 popravili nacisté. Co vy tam hrajete?

Jan BUDAŘ: Já tam hraju nacistu. Já tam hraju vlastně Čechoněmce, který je zároveň sympatizantem nacismu a vypracuje se v té hierarchii poměrně vysoko, takže se, a to nebudu prozrazovat, abych neprozradil podstatné body toho příběhu, každopádně já jsem takhle takovouhle roli nacistického Němce, Čechoněmce hrál poprvé a byl to pro mě silný zážitek, protože jsem si uvědomil právě v dnešní době, kdy se tolik věcí děje, jak v politice, tak ve společnosti, jak silná to byla doba a jak…, já jsem nad tím právě přemejšlel z toho pohledu, že tehdy nikdo nevěděl, jak to dopadne a to je, to na tom bylo fascinující. To znamená, že já jsem byl v té roli takzvaně na té správné straně dějin pro tu chvíli, protože ta strana dějin násilím vnucovala, diktaturou vnucovala, co jak má být, no a pravděpodobně se naše společnost lidská asi úplně nezměnila od té doby. Takže ono se to děje furt. Tak já přemýšlím nad tím, jak se to děje, kde se to děje a co to ovlivňuje.

Daniela DRTINOVÁ: A kdy zopakujete své koncerty z metra linky B a z tramvaje číslo 12 - seznamovací turné? Ono to muselo být hodně zajímavé slyšet muže, jak by to bylo, kdyby při seznamování mluvili pravdu.

Jan BUDAŘ: Je to tak, to je velmi zajímavé a doufám, že se mi ještě, že ještě někdy zopakuju tady to turné. My jsme, máme za sebou dvě úspěšná kola tady toho turné. Jmenuje se to "Seznamme se" a skutečně podtitul je "jak by to vypadalo, kdyby muži při seznamování říkali pravdu".

Daniela DRTINOVÁ: Co kdyby promluvily ženy?

Jan BUDAŘ: No…

Daniela DRTINOVÁ: To by teprve bylo, kdyby se rozlomily ty stereotypy, které vidí ženu jako tu, která nikdy nechce sex na jednu noc.

Jan BUDAŘ: Přesně tak. Myslíte? Nikdy, jo?

Daniela DRTINOVÁ: No, právě, že to je ten stereotyp.

Jan BUDAŘ: Jo, to je ten stereotyp. Já jsem, já jsem klasicky zareagoval jako muž, takže jsem zachytil pouze závěr "sex na jednu noc", ale, no, máte pravdu, ano. To možná bude druhý díl. Každopádně to mělo velký úspěch ty pořady nebo ty koncerty, protože já tam představuju čtyři typy mužů, kteří se seznamují s náhodnou divačkou z publika a ty typy postupně jsou romantik, rocker, esoterik a podnikatel a všichni o sobě při tom seznamování s tou ženou říkají pravdu, řeknou na sebe úplně vše. A já jsem zjistil takovou základní, poměrně jednoduchou věc a to, že když se říká pravda, tak většinou je to úlevně směšné, že se lidi vlastně smějí sami sobě a zároveň to snižuje napětí právě z toho, že tu pravdu někdo řekl, nebo říká. Takže to mě bavilo velice a doufám, že to ještě někdy zopakuju.

Daniela DRTINOVÁ: Vy mluvíte vždycky pravdu? Myslím v reálu, při seznamování?

Jan BUDAŘ: Ne, já taky umím lhát, umím lhát určitě. Už jsem, už jako došlo mně, všemu ve mně celkově, že mluvit pravdu je vždycky výhodnější, i když se to často zdá, že to je až smrtelně nebezpečné a tam je takovej zvláštní paradox pro mě, že tahle ta iluze, která toto ovlivňuje, jestli říkáme, nebo neříkáme pravdu, je skutečně iluzí, že to vlastně neexistuje, že si to vytváříme my sami.

Daniela DRTINOVÁ: Takže žijeme všichni v jedné velké lži, myslím ve vztazích?

Jan BUDAŘ: Všichni ne, to určitě ne. Já nevím. Tady je tolik vztahů a tolik lidí, že já vůbec nevím, jak my žijeme ve vztazích. Mě to zajímá poznávat to, protože už vím, že vztahy budou součástí mýho života celý můj život a zajímá mě i to, jak právě pravda, jak říkání pravdy, jak sdílení, pravdivé sdílení ve vztazích funguje, jak, jak to děláme, jak to umíme, nebo neumíme, čeho se bojíme, tak to mě na tom určitě velmi zajímá.

Daniela DRTINOVÁ: Ona jedna věc je, co chceme, třeba i z hlediska toho, sexuality na jednu noc a podobně, ale druhá otázka je to, co opravdu uděláme, i třeba v rámci nějakého dobrovolně zvoleného sebeodříkání a podobně. Moje otázka na vás je, protože vy jste někde v nějakém rozhovoru řekl, že se chcete vztahy bavit, že to nemá být utrpení, ale spíš zábava a já bych tu otázku ráda posunula ještě hlouběji, jestli to právě není ten problém a jestli by základem dobrého, hlubokého, silného vztahu neměla být jistá odpovědnost, ale taky jistý druh oběti, kdy s tím člověkem jsem vlastně i v tom zlém, v jeho problému, jsem mu nablízku, když mě potřebuje a ne jen ve chvíli té zábavy, třeba sexu a podobně a pak adieu?

Jan BUDAŘ: Já to nevím, já to nevím, jestli bych se s tímhle názorem ztotožnil.

Daniela DRTINOVÁ: Je to otázka, není to názor.

Jan BUDAŘ: Je to otázka?

Daniela DRTINOVÁ: Hm.

Jan BUDAŘ: To znamená, co si o tom myslím?

Daniela DRTINOVÁ: Co si o tom myslíte vy a není to to, co si myslím já.

Jan BUDAŘ: Co si o tom myslíte vy a není to to, co si myslím já.

Daniela DRTINOVÁ: No, že to nebyl názor, ale otázka. Jestli přistupovat ke vztahům primárně jako k zábavě, není možná ten problém té stávající společnosti, kdy potom vlastně ty vztahy se rozpadají pod vlivem toho, že je v nich primárně zakotvena ta zábava, kdy se chceme všichni bavit a pak na shledanou.

Jan BUDAŘ: To je taková poměrně komplexní, možná složitá otázka na jednoduchou odpověď.

Daniela DRTINOVÁ: Je.

Jan BUDAŘ: Protože ono každý máme jinou představu o tom, co to je ve vztahu se bavit, jo. Dokonce muži možná mají jinou představu, co je ve vztahu se bavit, než ženy.

Daniela DRTINOVÁ: No, to si myslím, že určitě.

Jan BUDAŘ: No, takže to bysme asi zabředli poměrně hluboko a já nevím, jestli jsem schopen na to jednoduše odpovědět. Já si myslím, pro mě obecně je a já si myslím, že tak to máme, že je to zkrátka příjemnější, a to je to mít radost, být šťastný a smát se, případně tančit kdekoli to jenom jde, ať už vnitřně nebo i v těle a ty dva odlišný světy, mužský a ženský, a zároveň náš vnitřní nějaký svět, kdy něčemu věříme a teprve se dozvídáme, čemu to vlastně věříme, co to znamená, vztah se ženou, a tomu se právě věnuje i ta pohádka Princ Mamánek, že naše vztahy s rodiči určují naše pozdější vztahy s partnery a s partnerkami a jsme až překvapovaní, jak velmi to kopírujeme ty, ty modely, které známe z dětství, a to jsme si tisíckrát říkali, že rozhodně nebudeme takoví, jací, jací jsou naši rodiče a tak. Věřím, že to hodně lidí zná, takže já na tuto otázku asi neumím takhle jednoduše odpovědět.

Daniela DRTINOVÁ: Ještě jedna věc, na koncertech jste dřív podporoval téma ochrany lidských práv v Číně. S jakými pocity teď sledujete, jestli ji sledujete nějak výrazněji, tu byznysovou rozpínavost Číny v Praze a taky to, že si tedy tady buduje svou, svoji centrálu pro expanzi na evropský trh s podporu řady českých politiků?

Jan BUDAŘ: Já nejsem zase tak v té věci, abych na to nějak fundovaně odpovídal, ale pro mě ten princip je vlastně jednoduchý. Dotýká se to právě té pravdy, anebo lži a my všichni víme, kdy lžeme a my všichni víme, kdy říkáme pravdu a na lži je nevýhodná jedna věc, že je mnoho lidí, kteří, včetně mě jistě, kteří umíme lhát tak dobře, že zakryjeme to, že to je lež a předkládáme to jako pravdu a toho v naší komunikaci a společnosti se děje, myslím si mnoho a my se v tom všichni nějak snažíme vyznat. Takže já nevím, jaká je teď situace, jenom vím, že jakákoli diktatura naštěstí má vždycky omezenou dobu trvání, protože ta energie, která se musí vygenerovat k tomu, aby lidi žili ve strachu, je skutečně tak obrovská, že jednou dojde. To jsme zažili i my tady u nás. Zároveň jsme všichni pořád lidé, kteří se nějakým způsobem mezi sebou potkáváme a žijeme a jak na sebe reagujeme a všichni chceme pro sebe to nejlepší, všichni se bojíme, všichni milujeme, všichni se dotýkáme, nebo nedotýkáme a takže, kdybych to měl říct, můj názor na celkovou společnost naší, co se týká i čínské politiky třeba, tak já si myslím, že to všechno se odráží a odvíjí od našich vztahů. Proto já bych si velmi přál zrealizovat nebo být takovým iniciátorem takového hlubšího výzkumu vztahů, jak vlastně v novém tisíciletí my vztahy žijeme, a myslím si, že tam se dozvíme mnoho o principech, jak tvoříme politiku, společnost, média, na jakých principech to všechno funguje, protože já si myslím, že všechno někde hluboce ovlivňují naše vztahy.

Daniela DRTINOVÁ: A to, co s tím tedy my všichni můžeme dělat, je začít u sebe?

Jan BUDAŘ: Ano.

Daniela DRTINOVÁ: Jan Budař byl naším hostem. Děkuji vám za rozhovor pro DVTV a přeji, ať seženete dostat peněz na to, abyste mohl začít točit svoji pohádku. Na shledanou.

Jan BUDAŘ: Já vám velice děkuju, na shledanou.

 
Následující videa