Porod na záchodě jsem neplánovala, ale chtěla jsem mít klid, říká autorka knihy Znovuzrozená

Měla jsem jistotu, rodila jsem sama a ve tmě, říká Soňa Kolmanová, která přivedla syna na svět na záchodě. Nechtěla u porodu manžela, ani porodní asistentku. Nikomu porod doma nedoporučuje, ale říká, že díky tomu má ke svému synovi blíž než k prvorozené dceři.

Daniela Drtinová: Své druhé dítě porodila bez jakékoliv asistence doma, v bytovce na záchodě a napsala o tom knihu Znovuzrozená. Soňa Kolmanová, vítejte v DVTV.

Soňa Kolmanová: Děkuji za pozvání.

Daniela Drtinová: Nezaslouží si příchod dítěte důstojnější prostředí než je záchod?

Soňa Kolmanová: Upřímně řečeno, já jsem netušila, že porodím na tom záchodě, takže s vámi souhlasím. Taky jsem si myslela, že budu rodit jinde, v bytě.

Daniela Drtinová: A proč jste teda rodila nakonec na záchodě, to asi bylo na vás.

Soňa Kolmanová: Já jsem netušila, že ten porod je tak daleko a také prostě to bylo tak příjemné prostředí, což zní zvláštně, ale prostě tam…

Daniela Drtinová: Ale neplánovala jste si, že teda budete rodit na záchodě, ale potom vás to tam nějakým způsobem přivedlo intuitivně?

Soňa Kolmanová: Ne, ne. Ano, já jsem slyšela víc příběhů, kdy ženy rodily na záchodě a tak nějak prostě se to prostě seběhlo.

Daniela Drtinová: Čím to je, tou intimitou toho prostředí, dovedete si to nějak i sama pro sebe vysvětlit, pokud jste to neplánovala?

Soňa Kolmanová: Neplánovala, no. Tam šlo asi o to, že já jsem tam měla ohromný pocit bezpečí, tím jak ta místnost je malá a já jsem si tam ani nerozsvítila světlo, takže tam byla krásně tma. Měla jsem vlastně jistotu v zádech, takže na mě to tam jakoby, já jsem předtím měla nějaký kontrakce, který bych dokonce popsala jako bolestivý a když jsem přišla na ten záchod, tak to úplně jako přešlo, takže já jsem myslela, že ten porod ustává vlastně, takže se mi zdálo, že vlastně tam jakoby jenom naberu síly a bude to pokračovat zase jinde, ale já už jsem tam porodila asi během půlhodinky.

Daniela Drtinová: Vy říkáte, že jste cítila jistotu v zádech, byl tam manžel, ale porodní asistentka tam nebyla.

Soňa Kolmanová: Ne, ne, tam nebyl ani manžel. Já jsem byla sama.

Daniela Drtinová: Ani manžel tam nebyl? Byla jste úplně… Tak, jakou jistotu jste v zádech měla?

Soňa Kolmanová: Že tam byla ta zeď, že jsem věděla…

Daniela Drtinová: Jenom v té zdi?

Soňa Kolmanová: Jenom v té zdi, ano.

Daniela Drtinová: Proč jste nechtěla ani porodní asistentku?

Soňa Kolmanová: To je hodně těžká otázka pro mě, protože samozřejmě porodní asistentka zajišťuje to bezpečí, že. A ty výzkumy…

Daniela Drtinová: Tu jistotu v zádech.

Soňa Kolmanová: Přesně. Ale já jsem se bála, že bych si i se soukromou porodní asistentkou třeba nesedla osobnostně, že by mě třeba rušila a já jsem měla největší přání u toho druhého porodu mít klid a to nikdy nevíte, jak ten další člověk zareaguje, takže já jsem ji ani nehledala a potom mi v důsledku ani nechyběla, ale jako nikomu bych to nedoporučovala takhle rodit.

Daniela Drtinová: Proč u toho nebyl ani manžel?

Soňa Kolmanová: Zase to je další člověk, který vás pozoruje, a já jsem měla po té první zkušenosti pocit, že prostě potřebuju klid, to bylo všechno, co jsem chtěla, takže…

Daniela Drtinová: A manžel proti tomu neprotestoval?

Soňa Kolmanová: Můj manžel si přál…

Daniela Drtinová: Je to i jeho dítě.

Soňa Kolmanová: Samozřejmě. Můj manžel si samozřejmě přál nějakou tu jistotu v podobě té asistentky, která by třeba v kuchyni pila kafe aspoň, ale ta situace byla taková, že dneska je to vlastně v ilegalitě, takže je jich málo, těžko se to shání, potom třeba ty ženy stejně nemůžou, mají toho hodně, takže ona je to taková jistota-nejistota, že vlastně vy třeba někoho čekáte a nevíte, jestli přijede vůbec.

Daniela Drtinová: A to jste tedy manželovi řekla, ať odejde, že on třeba neprotestoval nebo že se nedomáhal toho být alespoň v tom bytě.

Soňa Kolmanová: Můj manžel byl v bytě, on byl se starší dcerou.

Daniela Drtinová: Takže tam byl? Protože vy jste říkala, že jste byla úplně sama jen s tou zdí.

Soňa Kolmanová: Já jsem byla sama v té místnosti, oni byli jako v druhé části bytu.

Daniela Drtinová: Jo, takže tam byli. Ale byli tam, kdyby se něco stalo…

Soňa Kolmanová: Ano, ano, ano.

Daniela Drtinová: Na to jsem se ptala celou dobu.

Soňa Kolmanová: Aha, tak to jsem nepochopila.

Daniela Drtinová: Jaké výhody kromě toho klidu, má tedy domácí záchod před nemocničním prostředím? Kromě toho klidu, ten jsem pochopila.

Soňa Kolmanová: Potom už asi žádné. Potom už asi žádné. Ale pro mě ta intimita, klid, soukromí asi byla jakoby ta stěžejní, no.

Daniela Drtinová: A ptala jste se někdy spíš na to, proč ve vás třeba zdravotníci vyvolávají takový děs, že se vám kvůli nim dokonce i podle Aktuálně.cz, s nimiž jste mluvila, zastavil i porod prvního dítěte?

Soňa Kolmanová: Já se obávám, že jsem asi vycházela z těch zkušeností, které jsem měla, kdy vlastně v průběhu toho prvního těhotenství jsem šla třeba na ultrazvuk v 30. týdnu a porodník mě tak jaksi nečekaně, nebo tam pan gynekolog mě nečekaně bouchl tou sondou do břicha vlastně, aby jakoby byla dcera lépe vidět, aby prostě získal nějaký lepší snímek, a my jsme z toho byli hodně v šoku s manželem. A potom se mi ještě v té samé porodnici stalo to, že když jsem šla v 36. týdnu na kontrolu, tak mi provedli Hamiltonův hmat, což je něco, čím se vyvolává porod a bylo to nesmírně bolestivé. Já jsem se bolestí jakoby zvedala z toho křesla a doma jsem potom krvácela a celý ten měsíc až do té doby, než jsem porodila, tak jsem si denně myslela, že to už je začátek porodu, že už to není možné. Takže potom už jsem se vždycky bála, když jsem si lehala na to křeslo, co se stane, co se mnou kdo udělá.

Daniela Drtinová: Třeba to šlo ale domluvit s lékaři a třeba ten strach šel upravit nějak terapeuticky a nemusela jste vlastně potom riskovat život svůj a dítěte při záchodovém porodu, takto jste nikdy o tom neuvažovala, podívat se na to z hlediska svého vnitřního stavu, obavy?

Soňa Kolmanová: Já jsem to řešila už v tom prvním těhotenství, že vlastně jsem se v té porodnici, kde jsem byla registrovaná, že jsem se necítila dobře, takže jsem nakonec přijela vlastně rodit na Moravu, rodila jsem ve Vyškově, ale to jsou, tady ty strachy jsou asi jako hodně hluboká záležitost a já musím říct, že i po tom druhém porodu, jsem se bála jít na kontrolu ke své gynekoložce, protože jsem si nebyla jistá, jestli třeba by mě zase nevytrestala za domácí porod.

Daniela Drtinová: Ale takovýto strach úplně v pořádku není, proto se ptám na to, jestli jste někdy se na to nepokoušela podívat se z pohledu jakoby svého vnitřního problému nebo to nemusí být problém, zkrátka vnitřní obavy, která může mít tisíce příčin, že jste se ji nepokusila třeba ani řešit terapeuticky, abyste neohrozila život svůj a toho dítěte.

Soňa Kolmanová: Já vám rozumím. Prostě asi, asi se mi zdálo jednodušší jakoby…

Daniela Drtinová: To udělat takto. Nebylo to nezodpovědné?

Soňa Kolmanová: To udělat takto.

Soňa Kolmanová: Taky si to myslím. A otázka je, co je pro zdravou ženu bezpečnější, jestli to, cítit se psychicky v bezpečí, nebo mít tam jakoby tu zálohu prostě, já nevím, transfuzí krve a anesteziologa a tak.

Daniela Drtinová: Riskovala jste ale život nejen svůj, ale i dítěte. Dobře, vaše volba. Směrem k vám samotné to bylo vaše rozhodnutí, váš život, ale mohla jste ohrozit život nebo zdraví toho dítěte.

Soňa Kolmanová: Já tomu rozumím. To rozhodnutí rodit doma přišlo vlastně až… Já jsem o tom přemýšlela celé to těhotenství, ale rozhodla jsem se až vlastně v moment, kdy ten porod se rozběhl, protože já ani nejsem schopná spočítat, kolik nocí jsem probrečela, protože jsem měla pocit, že vlastně nemám, kam jít porodit, že do porodnice se bojím, doma se taky bojím a jako cítila jsem se hodně v pasti, no, v té době. Nevěděla jsem, co mám dělat, když už jako těhotná jsem, to dítě chci, ale zároveň nemám pocit jistoty ani tam, ani tam.

Daniela Drtinová: Neporadil vám třeba někdo v blízkém okolí? Někdo, komu jste věřila, komu jste důvěřovala, myslím, osobnostně, kdo by vám třeba i právě naznačil ta rizika, protože ten strach je špatný rádce.

Soňa Kolmanová: Je, je. Já jsem se velice bála i mluvit o tom, že plánuji domácí porod, takže vlastně z mých blízkých to věděl pouze manžel a jedna kamarádka, která teda mi slušně vyčinila, ale ona to byla hodně intuitivní záležitost. Ten můj rozum říkal to, co říkáte vy, jo, je to nebezpečný, co když se něco stane. Na druhou stranu já jsem měla spoustu jako, nevím, jestli můžu říct vizí, snů, kdy ten domácí porod se zdála jako ta bezpečná volba.

Daniela Drtinová: Uvědomovala jste si předem, byť jste třeba pracovala teda vnitřně s tou intuicí, že když se to nepovede, kdyby se opravdu dítěti něco stalo, že byste mohla čelit i trestnímu stíhání?

Soňa Kolmanová: No, to jsem nad tím samozřejmě přemýšlela a jako já jsem vážně, vážně jako se dostala do takové pasti, kdy jsem sama nevěděla, jakou cestu mám volit, takže, říkám, to rozhodnutí vlastně, vlastně padlo až v ten moment porodu a já jsem na tom záchodě netušila, že ten porod je tak daleko, že tam skutečně porodím.

Daniela Drtinová: Taky jste řekla právě Aktuálně.cz, že přirozeného porodu je podle vás schopná každá žena, která je zdravá, má klid a nebojí se. Proč ale tedy podle vás ženy dřív tak často umíraly, třeba v raném středověku to byla u mladých žen nejčastější příčina úmrtí a populace přitom byla fyzicky na tom velmi dobře, ti lidé byli zdraví a předpokládám, že se nebáli, protože nemohly rodit v nemocnici, nemohly si to vybrat, přesto ženy umíraly i děti. Pokud stačí zdraví, klid a to, že se nebojíte.

Soňa Kolmanová: No, je otázka samozřejmě ve středověku bych zmínila i hygienu. Dnes máme samozřejmě daleko lepší diagnostiku…

Daniela Drtinová: Tak se posunu dál. V letech 1810 až 1814 byla dětská úmrtnost až 28 % a nejvíc dětí z tohoto počtu zemřelo při porodu a krátce po něm.

Soňa Kolmanová: Jestli se nepletu, tak tam se dělaly takové zvláštní věci, třeba, že po porodu to dítě se koupalo ve studené vodě a tak, takže jako tam zase jakoby možná byly další rizika.

Daniela Drtinová: Dnes se naopak úmrtnost je skutečně minimální, v Česku jedna z nejnižších zemí OECD, jestli zkrátka nestojí pár hodin nepohodlí v nemocnici, pár hodin strachu, podivných pocitů, úzkosti za život rodiček i novorozeňat?

Soňa Kolmanová: Já vám rozumím. Podle mě cílem porodu by nemělo být pouze fyzické přežití, protože tam se...

Daniela Drtinová: Není to v tu chvíli to hlavní? Ten porod samozřejmě není úplně jednoduchý proces.

Soňa Kolmanová: To je jakoby ta základna, že jo, není.

Daniela Drtinová: A nikdy nebyl.

Soňa Kolmanová: Ale tam jde hodně i o tu psychickou stránku, nejenom pro tu matku, ale i pro to dítě. Já jsem, jako bohužel jsem si vybavila svoje porodní trauma a musím říct, že…

Daniela Drtinová: Jako ve chvíli, kdy jste se vy sama rodila nebo když jste přicházela na svět?

Soňa Kolmanová: Ano, ano. A to je takový jako hluboký vtisk do psychiky toho člověka, že si myslím, že to stojí za to, to dělat citlivěji, než to děláme dnes.

Daniela Drtinová: Já tomu rozumím samozřejmě, ale otázka té, té citlivosti, míříte na to, jak by se to mělo dělat citlivěji v porodnicích, je pravda, že v České republice je prostě úmrtnost 3,5 promile dětí, některá ta čísla, ty údaje mluví i o menším čísle a žen, které zemřou, je míň než 10 na 100 tisíc porodů. V sedmdesátých letech to bylo 20 promile. Na jedné straně zkrátka otázka té citlivosti, toho nepohodlí, toho té nekonformity, kterou ta žena asi cítí, asi ji cítila vždycky při porodu, není to příjemný proces, ale na druhé straně jsou ty výsledky u těch nemocnic v tom přežití. To srovnání pro vás tu roli nehraje vnitřně?

Soňa Kolmanová: Hraje. Já samozřejmě jako tohle respektuju, ale my třeba tu statistiku, to je hodně ovlivněný i tím, že máme třeba hodně potratů, vlastně, které jsou doporučeny lékaři, že jo, potom my… já nevím přesně, jak se to počítá, ale u nás se to počítá trochu jinak, než v sousedních zemích, takže ty čísla zase nevychází potom tak úžasně, já tomu teda nerozumím, ale paní Pavlíková, tuším, má blog na toto téma, takže tam se člověk může dočíst víc.

Daniela Drtinová: Tak ono stále se to snižuje, 20 promile v sedmdesátých letech, teď jsou to 3,5 promile a dřív to byla procenta opravdu velmi vysoká. Taky navíc nikdy nemůžete dopředu říct, že váš porod proběhne bez komplikací, i když máte fyziologické těhotenství.

Soňa Kolmanová: To je pravda.

Daniela Drtinová: Omotané pupečníky, srůsty, náhlá krvácení, ani toto vás nepřesvědčí v té vnitřní volbě třeba potom směrem i k dalším ženám, protože některé ženy toto mohou vzít i jako návod.

Soňa Kolmanová: Já bych nikomu neradila, aby rodil doma, jo. To já si nemyslím, že domácí porod je nějaká ideální volba. Ale jsem hluboce přesvědčená o tom, že ten porod byl dobrý pro mě a tohle dítě. Já nevím, jak bych rodila potřetí, to nedokážu říct. Já jsem prostě intuitivně velice silně vnímala, že tahle volba je pro nás v tenhle moment nejlepší. Ale samozřejmě jako těch komplikací může být hodně. To nelze nikomu radit, jo, kde má rodit.

Daniela Drtinová: Nemáte obavu, že třeba ta vaše kniha Znovuzrozená poslouží právě někomu jako návod a že to nedopadne dobře. Jestli jste toto řešila v sobě? Chápu ten váš individuální případ.

Soňa Kolmanová: Já si myslím, že když si to někdo přečte, tak si uvědomí, že to pro mě nebyla lehká volba, že jsem zvažovala ty rizika a, ale myslím si, že to je volba, která by měla být legitimní.

Daniela Drtinová: Hm. V knize Znovuzrozená píšete o orgasmickém porodu. Není to už trochu přitažené za vlasy?

Soňa Kolmanová: No, bohužel není.

Daniela Drtinová: Možná bohudík, nevím.

Soňa Kolmanová: Protože mě to samotnou hodně zaskočilo, jak lehký a příjemný porod může být.

Daniela Drtinová: Takže jste měla nějaké opravdu euforické pocity, které souvisely nebo byly podobné tomu, o čem jsme mluvily tedy před chvílí?

Soňa Kolmanová: Ano, ano.

Daniela Drtinová: Kdo vám na knihu přispěl v rámci té crowdfundingové kampaně?

Soňa Kolmanová: Tak objevili se tam samozřejmě moji přátelé, rodina a potom lidé, kteří podporují přirozené porody. Asi to je takový to gró.

Daniela Drtinová: Spolupracujete nějak i třeba právě s tou Ligou žen, která podporuje domácí porody, nemyslím jenom v té crowdfundingové kampani, ale jestli s nimi nějakým způsobem třeba spolupracujete i dál?

Soňa Kolmanová: Ne. Já jsem v době, kdy jsem se chystala na ten domácí porod, tak jsem se cítila hodně izolovaná, nikoho tady jsem moc neznala z téhle skupiny lidí a hodně mi to chybělo. A takže, takže ne, neznáme se osobně.

Daniela Drtinová: Jak si vysvětlujete, že ty dva porody, které jste prožila, měly nějaký vliv i na to, jaký vztah se vytvořil mezi vámi jako matkou a prvním dítětem a druhým dítětem? To jsem také četla právě v Aktuálně.cz.

Soňa Kolmanová: Ano, ano. Je to něco, s čím jako vnitřně hodně bojuju, protože ty vztahy jsou jiné, já to…

Daniela Drtinová: Tím chcete říct, že každé dítě je jiné. Je to tím porodem podle vás?

Soňa Kolmanová: Je to samozřejmě, to je jedna z možností, kterou taky sama pro sebe zvažuju, ale já se domnívám, že už ten porod je vlastně takovým trochu vyjádřením toho vztahu, který tam je mezi tou matkou a dítětem a já jsem se v tom prvním těhotenství asi na to první dítě nedokázala tak úplně napojit, nevím, jestli to je jakoby střet povah, ale dodneška jakoby tam ta tenze je a je tam, jestli je to otázka toho, že to je vztah matka - dcera, jestli je to tím, že to bylo první dítě, já nevím. Ale tak, jak probíhaly ty porody, tak to je něco, co jakoby v těch vztazích dál vidím, že tam je ten vzorec prostě, který tam…

Daniela Drtinová: Tohle málokterá matka přizná a cením si toho. Není to ale nefér vůči tomu prvnímu dítěti? No, asi je.

Soňa Kolmanová: Je, je, já se to snažím jakoby nějak vyrovnávat, ale upřímně řečeno je to, je to jenom jako otázka vůle, no. Není to, ten pocit jako vůči synovi je prostě, tam to jako plyne, tam to je, kdežto vůči dceři to v sobě jakoby hledám.

Daniela Drtinová: Je to větší práce.

Soňa Kolmanová: Hm.

Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor. Na shledanou.

Soňa Kolmanová: Děkuju. Na shledanou. Děkuju za pozvání.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Následující videa