reklama

Dusilová: Spadla jsem na dno a musela projít slepé uličky, ale inspiruje mě to, hudba je terapie

6. 3. 2016 | Neznám nic lepšího než dělat koncerty a hrát hudbu, nejsem omezená poptávkou fanoušků, říká zpěvačka Lenka Dusilová. Skrze hudbu ze sebe prý pouští emoce, nebaví ji ale hrát jen hezké písničky, chce pracovat s hlasem. Dusilová tvrdí, že v sobě všichni nosíme kletbičky z minulosti, se kterými se musíme vyrovnat. A věří, že svět se dá léčit hudbou.

Daniela DRTINOVÁ: Pozvání DVTV přijala zpěvačka, držitelka šesti hudebních cen Anděl Lenka Dusilová. Vítejte v DVTV.

Lenka DUSILOVÁ: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Otevřela jste se víc světu, myslím tomu ve 3D nebo se mi to jen zdá?

Lenka DUSILOVÁ: Jak to myslíte ve 3D?

Daniela DRTINOVÁ: Jestli jste vystoupila ze svého vnitřního světa víc do toho vnějšího ve 3D?

Lenka DUSILOVÁ: Já si myslím, že ano, že jsem si trošičku vylezla ze svojí bublinky a více se umím, víc umím pracovat se svýma strachama. Čili se mi otevírají různý možnosti a ono vlastně skrze, vlastně skrze hudbu hodně se snažím vlastně dostávat ze svých strachů ven. Takže se mi díky tomu dostává dost jakoby příležitostí, zajímavejch jakoby věcí. Já vím, že to zní asi divně.

Daniela DRTINOVÁ: Ne, nezní, nezní. Umíte tedy s těmi strachy teď více pracovat, anebo se zklidnila ta vaše vnitřní dynamika, to dění v tom vnitřním světě?

Lenka DUSILOVÁ: To se asi úplně nezklidnilo vnitřní dynamika.

Daniela DRTINOVÁ: Umíte s tím tedy najednou lépe pracovat než dřív?

Lenka DUSILOVÁ: Určitě umím. Já si myslím, že je důležitý prostě posouvat svoje hranice a pouštět se do věcí, kde si člověk není úplně jistej, ale ví, že, že mu ten svět něco říká a chce, bavíme se stále o hudbě, tak je hrozně pro mě důležitý vlastně to zkoušet, zkoušet nový věci prostě.

Daniela DRTINOVÁ: Není člověk někdy ve vnitřním světě, právě pokud ta, to dění je tam divočejší, náročnější. Není někdy v tom vnitřním světě jako v zajetí? Těžká otázka.

Lenka DUSILOVÁ: Těžká otázka, no. Je v zajetí, ale na druhou stranu myslím si, že mám v sobě docela jakoby nějakou docela takového bojovníka, kterej vlastně, to jsou prostě programy, který má člověk v hlavě a dají se nějakým způsobem vypínat, si myslím, ale…

Daniela DRTINOVÁ: A zase zapínat?

Lenka DUSILOVÁ: No, tak já myslím, že je hrozně důležitý vědět, kde má člověk fakt nějaký svoje silný nebo ví, ví o svých schopnostech, v kterých je silný a v kterých není. Protože tam, kde, kde se necítím silná, je to dost často z tý práce cítit a vlastně to nemá moc význam se tím zabývat nebo to vůbec do toho pouštět energii svojí.

Daniela DRTINOVÁ: V čem nejste moc silná, jestli to už není moc intimní otázka? Že se nepouštíte do toho, kde nejste silná.

Lenka DUSILOVÁ: Myslím si, že spousta, spousta žánrů v mém povolání, který, v kterých si nejsem opravdu jistá. A je to asi, asi nikdy nedokážu být typem hvězdy, která by dokázala uspokojovat svoje vlastně požadavky fanoušků, že spíš…

Daniela DRTINOVÁ: V tom možná naopak jste silná.

Lenka DUSILOVÁ: No, spíš asi ty impulsy, co chci dělat, přicházejí ode mě než z toho, po čem je poptávka.

Daniela DRTINOVÁ: Jaké to je tedy, když se člověk takto třeba po letech vynoří víc z toho vnitřního světa a jde víc do toho vnějšího? Je to náročné? Neměla jste nějakou dekompresní nemoc?

Lenka DUSILOVÁ: Já si myslím, že jsem, že já to tak vlastně necítím, protože já si myslím, že jsem si tu svojí bublinku vlastně, vlastně si, vlastně se cítím svobodná v tom, co dělám, s kým dělám a tím, že nejsem omezená nějakým, nějakou poptávkou nebo nějakým tlakem toho, jak bych věci měla dělat nebo jak bych měla vypadat. Tak vlastně jsem svobodná, cítím se docela dost v bezpečí v tom svém hudebním a nejen hudebním prostoru, v kterým se pohybuju, protože mám kolem sebe vlastně, snažím se pohybovat v komunitě lidí, který to mají dost podobně, no.

Daniela DRTINOVÁ: Takže na vás ten vnější svět vlastně nijak zvlášť netlačí? Necítíte to jako tlak?

Lenka DUSILOVÁ: Ne, už ne. Určitě dřív…

Daniela DRTINOVÁ: A dřív ano?

Lenka DUSILOVÁ: Dřív jsem to určitě cítila, ale vlastně to byl jenom můj problém.

Daniela DRTINOVÁ: To je to, o čem jste mluvila ve vztahu k tomu přepínání programů.

Lenka DUSILOVÁ: V podstatě ano. Asi jo, každej si různě pomáhá, že aby nějak byl spokojený v tom, co dělá nebo aby nemarnil čas a energii.

Daniela DRTINOVÁ: Jak se to stane to přepnutí toho programu?

Lenka DUSILOVÁ: Přepnutí programu.

Daniela DRTINOVÁ: Je to vědomá záležitost, jak jste to udělala vy?

Lenka DUSILOVÁ: Pro mě to je nějaký asi dost notný způsob přežití, no.

Daniela DRTINOVÁ: Umět to přepnout.

Lenka DUSILOVÁ: Jít si vlastně, pracovat s nějakou svojí povahou, kdy člověk, to je něco, jako když vám lítají nějaký policajti nad hlavou a něco vám našeptávají, že jo, když to tak řeknu obrazně. Takže tím, že mě velice baví hudba, je to pro mě vzrušující prostě hrát koncerty, představení. Je to pro mě, nic lepšího v životě neznám, tak je pro mě nějaká ta určitá plachost asi, kterou občas mám, tak je jakoby nutný s ní pracovat. Ale zase se vracím k tomu, čím víc je člověk jakoby jistý svými schopnostmi a ví, kde je jeho jakoby místo a kde stojí pevně nohama na zemi, tak tím méně, tím eliminuje vlastně ty prostory, kde se člověk může totálně rozbít.

Daniela DRTINOVÁ: Jaký je tedy největší rozdíl mezi dvacetiletou Lenkou Dusilovou a tou dnešní?

Lenka DUSILOVÁ: Je to dvacet let samozřejmě. No, já si myslím, že dnes mám právě už to vědomí a mám za sebou právě ty některý zkušenosti, který nebyly moc příjemný, ale pro mě to byly vlastně takový slepý uličky, který byly důležitý si projít. A dneska už vlastně fakt je mi velice, jsem šťastná, že můžu dělat to, co dělám a že, že to můžu prožívat jakoby upřímně a vlastně dělám hudbu, skrze kterou nějakým způsobem pouštím ven emoce a s lidma to, na lidi, který mě následujou, a zajímá je to, tak to na ně funguje.

Daniela DRTINOVÁ: Jak vypadalo vaše dno? Deníku.cz jste řekla: Spadla jsem až na dno.

Lenka DUSILOVÁ: Tak samozřejmě to je takové dno, ano, já myslím si, že spadla jsem na svoje dno, bylo to velice důležité. Co k tomu říct. Bylo to nějaký hledání sama sebe. Bylo nutné si asi trošičku řešit třeba i nějakou historii rodiny a tak, protože všichni si nosíme nějaký, nějaký svoje kletbičky z minula nebo nějaký utajený věci v rodinách a tak. Všichni to máme, tak si myslím, že tenhle ten směr mě vlastně docela, vlastně i pro hudbu je to u mě inspirující, že vlastně je to taková jistá psychoterapie.

Daniela DRTINOVÁ: Kdy jste začala vidět světlo, jak je to dlouho?

Lenka DUSILOVÁ: Já si myslím, že jsem to tak hezky symbolicky pojmenovala v roce 2002 nebo 2003, když jsem vydala desku Spatřit světlo světa, kdy jsem pochopila, že mám nějaké svoje hudební vyjádření nebo že cítím světlo v tom, co chci. Začala jsem cítit jakoby světlo v tom nebo směr, jakým způsobem, co by moje hudba měla vyjadřovat. A tak jsem to tak jakoby symbolicky pojmenovala Spatřit světlo světa.

Daniela DRTINOVÁ: Tak to už je docela dávno.

Lenka DUSILOVÁ: Jo, jo, jo. Čas plyne.

Daniela DRTINOVÁ: To už je pár let. Hudebně jste se přitom posunula výrazně za ta léta, od popu možná k náročnější hudbě. Vnímám to správně?

Lenka DUSILOVÁ: Můžeme to tak říct. Asi překračuju v některých, v některých skladbách nebo i v některých vlastně hudebních uskupeních, s kterýma spolupracuju nebo jsem součástí, tak určitě překračujeme už nějakou písňovou formu a pouštíme se více do hudebních krajin. Ale pro mě to je furt jakoby nějakej vyšší třeba, myslím si, že to je třeba sofistikovanější hudba v něčem. Ale vlastně jsou to v jádru stejně vlastně písně.

Daniela DRTINOVÁ: Co je to hudební krajina? Protože já jsem si právě přečetla a zaujalo mě to, že vaše sólové koncerty jsou infikované hudebními krajinami, typickými pro vaše divadelní projekty. Co to je?

Lenka DUSILOVÁ: No, pro mě se vlastně těžce pojmenovává nějakej hudební svět, v kterým se pohybuju, protože je dost širokej a asi těžko žánrově zařaditelnej, i když, i když hodně pracuju třeba s akustickou kytarou, s hlasem, s efektama, když budu mluvit za svůj solitérskej svět. Tak přestože asi by, zjistila jsem za ty léta, kdy hraju sama, že mě nebaví hrát jenom dobře, hezky nebo zaranžovaný písničky, že mě, že je vlastně ta, ten, to spektrum emocí, který potřebuju vyjádřit, se prostě do písničky úplně jakoby nevejde, že mě baví i nonverbální projev, což je prostě pracovat s hlasem, s emocema v hlase, zvýrazňovat je různýma efektama a tak. A vlastně se to docela přenáší do Baromantiky, protože tam mám vlastně kapelu Baromantika, kterou sdílím se super vlastně hráči, muzikanty, skladateli a kteří vlastně mají svoje taky velice bohaté světy. Takže mám jakoby podobnou vlnu, takže vlastně používáme dohromady docela dost barev tím, že oni jsou i fantastičtí instrumentalisti, skladatelé a pracuju hodně se sound designem a tak. Tak je to jakoby, vlastně se to, vlastně i tak jakoby ještě ve větším přenáší do Baromantiky.

Daniela DRTINOVÁ: Vaše poslední deska se jmenuje V hodině smrti. Nezdálo se mi, že by byla o smrti. Jaké téma v ní je?

Lenka DUSILOVÁ: Je v ní, je to v podstatě, možná je to trošičku i provokace, protože je vlastně v naší společnosti smrt tak trošičku jakoby nežádoucí o ní otevřeně mluvit a spousta jakoby některých vlastně přirozený procesy v životě, který vůbec prožíváme, tak často jsou nějakým způsobem, způsobem řízený nebo lidi často neberou úplně zodpovědnost sami, zodpovědnost za svůj život úplně v některých situacích přirozený. I když to zrovna neplatí. Zrovna když tady to nesměřuju zrovna ke smrti, ale abych se vrátila k otázce, tak V hodině smrti je v podstatě o usmrcování nějakých starých stereotypů, dogmat, nějakýho konvenčního života. Lidi si často staví nějaký konstrukce životní, v kterých potom žijou a nejsou sami sebou a tak. Tak to je taková věc, která mě jakoby velice vyprovokovala. Vlastně když jsme začali album natáčet, protože, v uvozovkách, jsem se, jsem se, pomaličku ocitám ve věku středního věku, kdy člověk tak trošičku jakoby bilancuje to, co za ním je a jak žije a zdali žije úplně to, co jakoby chtěl nebo o čem snil a je v tý správný drážce. Tak něco takového, je to text.

Daniela DRTINOVÁ: Jste ve správné drážce?

Lenka DUSILOVÁ: Já si myslím, že jo, ale tak jako furt mám spoustu práce na sobě, no.

Daniela DRTINOVÁ: V klipu Indiánky tedy smrt je spíš bránou někam jinam.

Lenka DUSILOVÁ: Klip Indiánky, celá ta píseň vlastně je pro mě velice všeobjímající, celé jakoby vlastně nějakej…

Daniela DRTINOVÁ: Vy tam jste jako šestiletá, jako osmatřicetiletá, potom jako hodně stařičká.

Lenka DUSILOVÁ: Jakoby všeobjímající život je, přijde mi, že je v ní emotivně obsaženo mnoho ze života, co člověk může zažít ze života. Samozřejmě nemám, nemám odžitý celý život samozřejmě, ale je tam, teď jsem se trošku zamotala, tahle ta píseň vlastně má i, vlastně tahle písnička byla zase ta, jakoby první semínka byly vlastně, je napojená na divadlo Spitfire Company, kdy jsme vytvořily s Markétou Vacovskou představení One Step Before the Fall, který je vlastně o, věnováno všem bojovníkům s podtextem. Vlastně vychází tak trošičku z představení, teda z života Muhammada Aliho, který se celý život vlastně bojoval v ringu a potom dodnes, myslím, má vlastně Parkinsonovu chorobu, což je dost vlastně velký fyzický, pro takového fyzickýho člověka je to asi dost velký fight životní a vlastně, což byla i velká výzva pro to představení, pro vlastně performerku, fyzický divadla. A vlastně tahle ta píseň mě napadla, jakoby takovej, byla takovým leitmotivem závěrečným, kdy vlastně, vlastně, což pro mě, když se vracím k té otázce, tak vlastně pro mě je hodně jakoby v tom životě ten fight hrozně vlastně důležitej. To v tom vlastně je hodně.

Daniela DRTINOVÁ: Poprat se tedy s některými těmi tématy vevnitř.

Lenka DUSILOVÁ: Tak, tak nějak. Myslím si, že to je taková, že to furt jako pod prahou je. Máme, musíme jakoby žít v sobě s nějakým bojovníkem.

Daniela DRTINOVÁ: To znamená, že vlastně nekomunikujete teď se svými fanoušky a posluchači nějaké jiné téma nebo pocit než dřív? Ten kardinální je ten bojovník.

Lenka DUSILOVÁ: Myslím si, že tam je toho mnoho. Možná jsem teď moc možná příliš zdůraznila toho bojovníka, ale vlastně bylo to, přišlo to vlastně skrze toho bojovníka tahle ta skladba. Ale přesto, ale jakoby když tu skladbu posloucháte a koukáte se i na ten klip, tak prostě člověk může cítit spoustu různejch emocí až po dojetí, teda pokud na někoho to funguje, že jo. Pro někoho to může být, někdo má třeba samozřejmě vkus, hranice svýho vkusu posunutý úplně někam jinam, s někým to nezarezonuje, na někoho to může být kýč. Pro mě je to docela upřímný dílo.

Daniela DRTINOVÁ: Tu skladbu jsem poslouchala, viděla jsem ten klip a je zvláštní, že vlastně bojovníka jsem v tom neviděla. Je pravda, že byť tam jsou i ty holčičky, které míří lukem na kluky, kteří zase na ně míří pistolí, je zvláštní, že spíš z té skladby na mě šlo nějaké smíření nebo…

Lenka DUSILOVÁ: Já myslím, že je tam všechno obsaženo, že je to opravdu všeobjímající skladba.

Daniela DRTINOVÁ: Vystupujete s kapelou Baromantika, ale i sólově a v Americe jste teď vystupovala s brooklynskou tanečnicí ve spojení hudby a tance. Máte v tuto chvíli už nějakou další vizi, kam dál? Je tam vlastně divadlo, sólové věci, je tam kapela Baromantika. Co dál, máte už dalšího něco v hlavě?

Lenka DUSILOVÁ: Mám. Mám nějakou vizi. Když se nebudeme bavit o současnosti, že jo, která teď probíhá, tak mám…

Daniela DRTINOVÁ: Která je dost náročná, protože jste na turné s dvaadvaceti zastávkami.

Lenka DUSILOVÁ: Tak mám, ano, ale je to vlastně teď v takovém procesu, vždycky každý vlastně to dílo, který vzniká nebo album, když tomu budeme říkat, tak vlastně je vždycky nějakej proces hledání. Já třeba vím už, s jakejma ingrediencema hudebníma chci pracovat. No, že mě teď hodně baví ještě dotáhnout nebo vlastně dokončit to, co jsem načala třeba v těch divadelních představeních a co si, co, čím občas infikuju vlastně nebo čím infikuju i ty sólový koncerty, který hraju, má hudebníma krajinama. Tak vlastně vím, že to nemám ještě dokončený tento proces, co jsem říkala. Takže vlastně chystám na, ráda bych příští rok vlastně našla nějakou formu, jak zrealizovat vlastně veškeré ty hudební nápady, asi s pomocí nějakého producenta nebo nějakýho hudebního zvukovýho supervizora a ráda bych nějakou tuhle tu solitérskou jakoby…

Daniela DRTINOVÁ: Dráhu.

Lenka DUSILOVÁ: Dráhu nebo…

Daniela DRTINOVÁ: Cestu.

Lenka DUSILOVÁ: Nahrávku nebo může to bejt, nevím, jestli to bude, jestli to budou úplně písničky nebo to bude nějaká prostě jednolitá vlna, která pojede několik prostě desítek minut. Ještě úplně přesně nevím, pardon, mně tady upadlo…

Daniela DRTINOVÁ: Nic se neděje. Nevím, co to vrzlo.

Lenka DUSILOVÁ: Spadl mi mobil. A přemýšlím, jakou formu, jestli si třeba...

Daniela DRTINOVÁ: To je jedna z těch hudebních ingrediencí.

Lenka DUSILOVÁ: Přesně tak. Pořádný ambient.

Daniela DRTINOVÁ: Zvuky si vás hledají neustále.

Lenka DUSILOVÁ: Tak uvažuju ještě nad nějakou ještě trošičku vyšší formou než jenom třeba audio, ale pracovat třeba i s vizuální stránkou té věci, jak by to mohlo fungovat, což těm emocím ještě pomůže.

Daniela DRTINOVÁ: Takže jakou to bude mít podobu, je vlastně tak těžko asi říci vzhledem k tomu, že se bude skládat.

Lenka DUSILOVÁ: To vám teď přesně neřeknu, že to je ještě hodně v mlze a že to bude ještě hodně hledání, ale chystáme nějaký zajímavý projekt, který by se měl v příštím roce odehrávat vlastně po nějakých starých místech. Nechci to úplně ještě konkretizovat, kde vlastně si tyto vlastně různý koncerty a ve spojení s vizuálem budu vlastně zkoušet a budeme nějak se snažit ty místa tím oživit. Takže tak.

Daniela DRTINOVÁ: Je podle vás dnes nějaké silné téma, kterým, kterému by měli podle vás umělci a hudebníci věnovat čas? Třeba jestli, jakým způsobem a co ve vás vyvolává ta stávající silná nenávist Čechů směrem k uprchlíkům, jestli toto nějakým způsobem třeba řešíte, jestli vás to nějak inspiruje?

Lenka DUSILOVÁ: Vnímám to velice silně. Jsem z toho dost zmatená, vlastně z toku informací, který člověk dostává, protože vlastně úplně přesně si nejsem jistá, jaké zprávy jsou seriózní. A cítím se být vlastně ovečkou v davu, která je jakoby lehce manipulovaná, je pro ní těžký jakoby si dávat dohromady nějaký pravdivý souvislosti. Ale to všechno je jakoby vlastně oukej, krom toho, že to cítím jakoby nějaký nátlak na nějakou, na nějaký, na nějakou morálku, kterou člověk v sobě má. A jsem často jakoby překvapená velkejma negacema, který, který to jakoby v lidech způsobuje, jakoby v lidech, s kterýma vlastně jste dřív sdílela nebo jsou to přátelé a tak, tak jakoby ty, ten vyhraněnej názor a nějaký konfrontace, který někdy si myslím, že slovně překračujou nějakou únosnost nebo jakoby překračujou nějaký moje cítění nebo vůbec v takovým světě vlastně nechci žít, tak mě to jakoby dost, dost, dost je mi to nepříjemný.

Daniela DRTINOVÁ: Dá se svět léčit hudbou?

Lenka DUSILOVÁ: Já věřím, že ano.

Daniela DRTINOVÁ: To je právě to, jestli myslíte, že třeba kdyby hudebníci a umělci zvedli to téma, jestli by se mohlo něco zlepšit v té vlně třeba nenávisti, která probíhá tou spodní duší té české společnosti, anebo jestli vlastně pro politicky angažované umění vlastně vůbec ho necítíte, nejste pro něj, nijak s vámi nerezonuje?

Lenka DUSILOVÁ: Mrzí mě, že nemám ty schopnosti být více politicky a vlastně vůbec nemám, nemám schopnosti být nějak politicky angažovaná, což je, což mě fakt mrzí. Ale...

Daniela DRTINOVÁ: Tak není to vaše cesta.

Lenka DUSILOVÁ: Není to moje cesta, ale budu se snažit vždycky dělat hudbu upřímně a říkat upřímně nějaký, pokud to někoho zajímá, tak si myslím, že se umím nějakým způsobem postavit za nějakou hodnotu, který já věřím.

Daniela DRTINOVÁ: V Mladé frontě jste mluvila o tom, jak je důležité zbavovat se právě těch rodinných zátěží, tajemství. Říkala jste tedy tomu snímání kleteb. O tom jsme už, malinko jsme se toho dotkly na začátku, aby se to nepřenášelo na děti. Stihla jste to? Smyla jste ze sebe tu zátěž, abyste právě ochránila svého syna?

Lenka DUSILOVÁ: Já si myslím, že jsem, když to teď odlehčím, zásadní bubáky odehnala ze svého života a vlastně, to je strašně těžký. Myslím si, že všichni naši rodiče nadělali spousty chyb z dobrých úmyslů a já nevím. Takže uvidíme, a furt je prostě potřeba být nějak ve střehu a řešit prostě, není to, není to prostě jednoduchý. Ale jako každým vlastně, každým tím levelem vztahů nebo i proměna, když se z vás stane matka, tak se třeba dostanete, taky se promění třeba váš vztah s matkou a najednou objevujete nový věci, o kterých je potřeba komunikovat a tak dále a tak. Takže vlastně člověk furt se jakoby mění a vlastně furt umírají ty starý linky a přicházejí nový a je potřeba je řešit.

Daniela DRTINOVÁ: Zpěvačka Lenka Dusilová. Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV.

Lenka DUSILOVÁ: Já taky.

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV