Daniela DRTINOVÁ: Hostem DVTV je Fero Fenič, režisér, producent, scénárista a prezident Mezinárodního filmového festivalu Praha Febiofest, jemuž právě startuje třiadvacátý ročník. Dobrý den.

Fero FENIČ: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Na koho se letos nejvíc těšíte?

Fero FENIČ: Já se vždycky těším každý rok nejvíc na konec festivalu, protože tam jsem cholerik a tam teda mi odlehne z toho, že už všechno je zdárně za námi. Ale z našich hostů letos je takovým mým nejmilovanějším hostem, na kterého se velmi těším, Carmen Maura, španělská herečka, legenda, která je spojena se všema vlastně, z většinou Almodóvarových filmů, ty já mám moc rád, tak jsem, tak jsem na ni velmi zvědavý.

Daniela DRTINOVÁ: Jak těžké je získávat finance na zahraniční hosty a odmítají vám hvězdy, anebo některé neoslovíte právě proto, že víte, že byste je ani nezaplatili?

Fero FENIČ: Je to tak, jak říkáte. Mnohé hvězdy ani neoslovujeme, že víme, že bychom na ně neměli. Máme dokonce, dokonce předjednané, dá se říct, nebo předběžný zájem u některých skutečně mimořádných osobností, ale nemáme odvahu zatím s nimi pokročit dál, protože se bojíme jejich nároků a nemáme na to náklady. My žádný hvězdě neplatíme nějaký honorář nebo něco, ti lidi, které my zveme, to jsou skutečné osobnosti, které chtějí přijít kvůli festivalu, kvůli setkání s lidmi, takže ale každý rok vlastně vychází především z toho, jaký máme program, protože vždy ty hvězdy souvisí s tím, třeba, že uvádějí nový film.

Daniela DRTINOVÁ: Jaké hvězdy to tedy jsou letos kromě té už zmiňované Maury?

Fero FENIČ: Tak asi největší osobností je Marko Bellocchio, italský klasik filmový. Já jsem kdysi na jeho filmu Pěsti v kapsách, jedním z prvních filmů, dá se říct, vyrůstal. Je tady Peter Morgan známý britský i světový scénárista. My poprvé budeme mít scénáristu, protože vždycky se ten výběr točil kolem režisérů a herců. A asi takovým výjimečným ale hostem bude svým způsobem i Emília Vášáryová, protože my jsme zatím nikdy Kristiana, cenu za celoživotní přínos neudělili nikomu tady z prostředí střední Evropy, stále jsme byli na ty jiné části světa prostě zaměřeni, a to je, to je osobnost, kterou si myslím, že velmi ovlivňovala i českou kinematografii, nejen Slovensko má přesah, a tak jsme, do dalších zemí, a tak jsme chtěli právě z tohoto teritoria konečně někoho ocenit. A Emília Vášáryová teď má za sebou velmi zajímavou hereckou roli ve filmu Eva Nová, který je považován, její výkon, v němž je považován za jeden z nejlepších, který má ve své kariéře, takže jsem na něj velmi zvědavý a tím pádem byla příležitost, příležitost ji ocenit.

Daniela DRTINOVÁ: Druhý největší filmový festival v Česku, není to festival, kterému je stále souzeno být ve stínu Varů, nebo to takhle vůbec necítíte?

Fero FENIČ: Vůbec, vůbec, protože Febiofest nevznikal jako konkurence Varů. Já dokonce jsem člověk, který říká, že ať je co nejvíce festivalů v naší zemi, ať co nejvíce probouzejí zájem lidí o film a návštěvu kina, že to je pro filmaře jenom to nejlepší, co by se tedy mohlo stát. Já to nevnímám a dokonce, aby to nebylo vnímáno i těma druhýma, já jsem se snažil ho vést tak, abysme si v ničem nekonkurovali, to znamená, jinak jsme koncipovali naši soutěž, způsob výběru a prezentace filmů a tak dále, protože si myslím, že to je dobrý starší, starší bratr, s kterým, s kterým bychom si mohli normálně rozumět a nebát se sebe navzájem.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste festival prodal, dneska už jste "jen v roli prezidenta", ulevilo se vám?

Fero FENIČ: Velmi, ale žel bohu, žel bohu ten prodej není ještě uzavřen definitivně, protože jsem tam měl právo na, na pět let ještě tohle to svoje rozhodnutí změnit, protože jsem chtěl mít jistotu, že budou pokračovat v mých šlépějích, takže nese to moje jméno, nakonec Febio je složené z mého jména Feničův biograf, takhle vzniklo to slovo, takže mám ještě rok na to, abych zvážil, jestli se všechno, jak jsem si představoval, naplnilo nebo ne a jestli třeba se k němu ještě nevrátím.

Daniela DRTINOVÁ: A znamená to, že teď tedy máte nějaké obavy, které by mohly vlastně během toho roku přehodnotit to vaše vnitřní rozhodnutí festival prodat?

Fero FENIČ: No obavy ani tak ne, jak je tam problém, že ten festival není do budoucna zajištěn a není tam jistota, že, že přežije, že se mu podaří dál pokračovat, protože ani po 23 letech my nemáme jedinej stálej grant, my nemáme jedinou jistotu, že bude příští ročník. Já to opakuji už léta a už jsem v tom asi otravný, ale vlastně těžko se pracuje, když nevíte, kolik budete mít prostředků, co si můžete dovolit, jaké hosty můžete pozvat, protože většinou to zjistíme těsně před festivalem, kdy se uzavřou různá, různá sponzorská hlavní grantová jednání. Sponzoři ubyli, dnes velké instituce typu bank a telekomunikací a další, které jsme měli v devadesátých letech, už kulturu nesponzorují, nepomáhají ji, anebo ne v té míře jako kdysi, a my jsme postupně přišli vlastně o všechny a naše závislost na těchto prostředcích z veřejných zdrojů je dnes, je dnes vyšší než bych si přál, ale nemáme, nemáme na výběr. Přitom já jsem byl stále hrdej, prvních 10 let, že jsem jedna z mála kulturních akcí, která v podstatě byla ze soukromých prostředků jenom. Změnilo se to.

Daniela DRTINOVÁ: Tedy klidně je možné, že, tedy klidně je možné, že za rok se vlastně rozhodnete tak, že ten prodej nedokončíte, že se vrátíte vlastně do té původní role proto, abyste dál tedy svými silami držel ten festival při životě?

Fero FENIČ: Není to vyloučeno, protože, protože tak, jak jste to řekla, v případě, že by taková situace nastala, tak můžu věřit jenom sobě a svým silám a svý vůli a svý urputnosti, se kterou jsem to vybudoval, že s touto ho zase převedu i přes tohle to období této nejistoty.

Daniela DRTINOVÁ: No, ono to není lehké prodat vlastní dítě. Jaké to je dítě?

Fero FENIČ: Je to dítě, je to dítě, jak bych řekl, nečekané, nečekané. Já jsem nechtěl budovat festival.

Daniela DRTINOVÁ: Ale nebylo nechtěné?

Fero FENIČ: No, když nečekané, tak nemůžu říct, jestli bylo chtěné, protože…

Daniela DRTINOVÁ: No právě.

Fero FENIČ: ...já jsem, já jsem vlastně poprvé vytvořil jakousi, jakousi takovou atraktivní akci v jednom pražském klubu, kde mým cílem bylo především mým studentům na FAMU, kde jsem tehdy učil, a přátelům vlastně promítat nějaké filmy, které se tehdy vytratily z kin. To bylo takové to divoké období po sametové revoluci, kdy zanikaly kina, měnily se na pornokina a ty kina, které existovaly, tak promítaly jenom ty nejkomerčnější škváry, protože byl tady hlad po tom. A já vlastně úspěch tohoto prvního ročníku, kdy se mi ozvala některá pražská kina, a oni říkali, přijde, pane Fenič, za rok k nám. A já jsem nevěděl, jestli za rok mám to zopakovat. Ale pak ten zájem byl tak velký, že jsem to zopakoval a vlastně ten festival tlačili nahoru diváci, ani ne já. Já jsem dokonce měl taková období, kdy jsem jeho rozvoj, rozvoj brzdil, protože jsem se ho bál. Vedle mýho studia najednou vyrostla akce, která i mě začala čím dál více pohlcovat. A já jsem se bál, že to nezvládnu.

Daniela DRTINOVÁ: Takže takové otesánek, dítě otesánek?

Fero FENIČ: Ano, ano, ano, on vyrostl tak trochu proti mé vůli a dospěl a je z něho prostě, prostě osobnost silná, se kterou už já nemůžu diskutovat ani, a říkat mu, že už nebude.

Daniela DRTINOVÁ: Není určitý nezájem diváků o zahraniční filmy, které nejsou přímo kasovními trháky to, že stále více i vy sázíte na festivalu na české filmy?

Fero FENIČ: Není to tak, že stále více sázíme na české filmy. My se snažíme, abysme měli i české filmy, aby se konfrontovali s těmi světovými a hlavně, abychom pomáhali dobrým českým filmům se dostat k divákovi, protože ne všem se to daří, a to nám nevycházelo v minulosti, protože ani nebylo tolik zajímavých českých filmů a ani čeští tvůrci pravděpodobně nepovažovali Febiofest za nějaký výjimečnější start třeba pro ně do distribuce. Ale to se změnilo a letos máme rekordních 10 filmů, to snad neměl žádný festival český, který u nás budou premiérovaný. Já si myslím, že s kinematografií to není zase tak špatné. My nabízíme, nabízíme filmy samozřejmě z destinací, které běžně v kinech nejsou, vlastně máme i letos asi 60 zemí světa, a to neznamená, že ty filmy by třeba měly mít úspěch, mohly mít úspěch v multiplexech těch mainstreamových projekcích, ale najdou si svého diváka, protože Praha je hlavní kulturní centrum s velkým zázemím mladých diváků, takže u nás, u nás i tyto filmy zaplňují sál, takže my určitým způsobem takhle, takhle jaksi nahrazujeme to, že běžná distribuce je soustředěna jenom na několik velkých světových produkcí, především hollywoodskou a nenabízí divákům žádnou alternativu. Chci říct, že zrovna dneska se začaly prodávat vstupenky a kolega, který se vrátil odtamtuď, mi říkal, že když stál v tom vestibulu, tak se ho zmocnilo silné dojetí, protože tam byly davy lidí. To dneska není běžné vidět, ale skutečně davy lidí zaplnily, stály nekonečné fronty, a to i mě nějak utvrdilo v tý mé naději, kterou stále nesu, že, že jsou lidé, kteří takový festival potřebujou.

Daniela DRTINOVÁ: Co nejvíc divák na takovém festivalu hledá a můžete uvést třeba dva české filmy, které tedy budou uvedeny na festivalu v premiéře, a jestli je to to, co nejvíc divák hledá, na co nejvíc právě stojí ty fronty?

Fero FENIČ: Já z minulosti musím říct, že divák na našem festivalu až tolik české filmy nehledal, protože ví, že přijdou do kin, že je uvidí. A hledá spíš rarity. My jsme vlastně vždycky uspívali s takovými mimořádnými sekcemi, kdy třeba uvádíme v jednom sále jenom severské filmy, nebo jenom izraelské filmy, nebo tyhle ty, nebo asijskou kinematografii, to znamená, kde diváci můžou najít ty specialitky, které fakt uvidí jenom u nás a už je nikdy, nikdy, nikdy neuvidí. Ale třeba z těch českých filmů, které právě u nás budou poprvé v Čechách uvedeny, jsou tam dva tituly, které byly letos premiérovány na významném festivalu Berlinale, a to je Já, Olga Hepnarová a film, poslední film Petra Václava.

Daniela DRTINOVÁ: Jak se daří podle vás současným filmům, českým i zahraničním zachycovat zatím třeba skryté, zatím ne úplně projevené, ale třeba nebezpečné v podvědomí stávajících společností síly, a který z takových filmů byste třeba zmínil?

Fero FENIČ: Obávám se, že českému filmu se to nedaří, že v českém filmu najdeme strašně málo takových silných velkých témat. My třeba letos máme sekci uprchlíci, kde, kde jsme shromáždili různé pohledy na tento problém, jak byly zaznamenány v různých kinematografiích, a to nejen teďka nejnovější, protože ten problém není problém letošního roku, byť eskaloval, to je problém, já nevím, posledních 10 let. Vzpomeňte si na, na, na ty potápějící se lodě plující k Sicílii, velký problém, který měli Španělé s tou úžinou před několika lety…

Daniela DRTINOVÁ: Lampedusa, ano, se vedlo neustále.

Fero FENIČ: Ano, ano, ano, takže v podstatě ten problém, ten problém jakoby vyeskalovala válka v Sýrii, ale on existuje už, už delší dobu a jsou země, které se s ním v Evropě perou neustále, aniž by nás se dotýkalo, nebo nás to zajímalo. A takže, a tam právě, když jsme se dívali, když se vybíraly filmy, tak tam najednou zjistíte, že třeba belgická kinematografie na tohle to téma se už natočilo několik věcí i v minulosti a tak dále. V Česku nemáte, nemáte vůbec nic takovýho vlastně. Vlastně jediný film třeba s romským tématem byl právě Petra Václava před dvěma lety. Jinak vlastně já mám někdy pocit, že ta česká kinematografie funguje v takovém nějakém vzduchoprázdnu…

Daniela DRTINOVÁ: Anebo je taková zapouzdřená možná do témat, které zajímají…

Fero FENIČ: Ano. Já právě ale nevím, jestli jsou to témata, která zajímají, protože když se pak díváme na návštěvnost některých českých filmů, tak drtivá většina z té celoroční produkce nedosáhne ani několik desítek tisíc, tisíc diváků, to znamená, prokazuje velkou, jaksi potvrzuje nezájem, nebo neoslovení, neoslovení lidí, protože jiný ukazovatel úspěšnosti než návštěvnost, návštěvnost neexistuje.

Daniela DRTINOVÁ: A viděl jste teď v poslední době některý z filmů, který by skutečně velmi dobře dokázal obsáhnout a vysvětlit právě to, co je zatím třeba ne úplně projevené?

Fero FENIČ: Teď si nevzpomenu.

Daniela DRTINOVÁ: Ne.

Fero FENIČ: Teď si nevzpomenu, nejsem schopný teďka vám na to odpovědět.

Daniela DRTINOVÁ: Řekněte mi, jak jste se dostal za okupace Československa v roce 68 do utečeneckého tábora poblíž Bělehradu?

Fero FENIČ: No, to je úžasná otázka. Na to se mě ještě nikdo nikdy nezeptal, ale úplně, úplně vážně. No, já jsem taky o tom nikdy nemluvil, myslím, já nevím.

Daniela DRTINOVÁ: Zkuste, jestli je to příliš intimní, mohu jít dál.

Fero FENIČ: Ne, ne, není to. Bylo mi 17 let a s kamarádem z východoslovenské vesnice jsme se rozhodli, že pojedeme stopem do Bulharska, že. Chtěli jsme poprvé vidět moře. V té době a v těch podmínkách to byl celkem odvážný čin. Dneska to přijde lehké odjet někam stopem, a takže to bylo takové průkopnické a nám se skutečně povedlo do toho Bulharska dostat. Byli jsme na Slunečném pobřeží a já, protože už tehdy jsem byl takový ten člověk, kterého zajímalo dění, tak jsem měl s sebou tranzistor a každou noc, když jsme se vrátili z nějaké diskotéky, bylo nám 17 let, tak jsem si ladil ještě v noci Rádio Praha a zkoušel jsem se dozvědět, co nového, byť nic nového tady nikdy nebylo, že jo. Ale bylo to období uvolnění 68 rok a vlastně asi, asi třetí, třetí noc jsem zapnul a z rádia, to je taky taková historická náhoda, zapnul to ve chvíli, kdy z rádia se ozval dramatický mužský hlas a oznámil: "Zobuďte svoje známé," nevím, jak to tehdy znělo, "budeme vysílat za chvíli mimořádnou zprávu." A já jsem z toho hlasu cítil drama, já jsem cítil, že se něco stalo. A vzbudil jsem toho kamaráda, já jsem mu říkal, něco se děje, něco se stalo, je to strašné a znovu to opakovali. A on říká, to je válka. Taky to bylo, to bylo něco, co jsme do té doby tón neslyšeli. No a za chvíli pak teda oznámili, že Československo začaly obsazovat vojska Varšavské smlouvy a nerozuměl jsem tomu přesně. Učili mě, bylo mi 17 let, nebyl jsem politicky zralý člověk z nějaký vesnice, ale nešlo mi dohromady, jak nás můžou obsazovat přátelé tak, jak mě učili do té doby prostě z médií i ve škole. Ale věřil jsem, že se to tak stalo, vyšel jsem ven a protože jsme byli v kempingu, kde bylo hodně Čechů, tak jsem měl potřebu s někým to sdělit, nebo někoho se zeptat, jestli to je vůbec možné. Všichni spali, tak jsem začal na několik stanů jako bouchat a ty lidi byli podrážděný, se domnívali, že jsem opilej, nevěřili mi. Já jsem říkal "jsme obsazeni". No a skončilo to prostě pak samozřejmě zažil jsem dramatické chvíle, kdy ráno se už začali shromažďovat Češi, různě se začala ta společnost dělit. Někdo chtěl k hranicím, děti, někdo utíkal, někdo někde a my jsme se vydali jedinou možnou cestou, kterou tehdy bylo možné jet do Jugoslávie, protože to byla jediná země, která se neúčastnila té okupace, tak jsme se báli jít do těch... No a tam jsme se dostali do, do Bělehradu a bylo to neskutečně dojemné, tam už fungovaly struktury, že, protože asi tam bylo hodně českých turistů i tehdy v tý Jugoslávii, že již na nádražích byly nějaké záchytné stánky, které, které pomáhaly Čechům, a tak jsme se dostali do, do utečeneckého tábora, který byl zřízen v takovém chatkovém táboru u řeky za Bělehradem, a jsem tam strávil, strávil asi 10 dní.

Daniela DRTINOVÁ: Proč jste nevyužil příležitosti a neemigroval?

Fero FENIČ: Ano, to je otázka, kterou jsem si kladl, kladl celý zbytek života.

Daniela DRTINOVÁ: Litujete toho dne?

Fero FENIČ: ...v 17 letech. Ne, ne, asi ne. Víte co, já jsem byl emocionálně hodně spjatý s československou kulturou, měl jsem nějaké touhy, psal jsem už jako dítě, tak jsem cítil strašně i jaksi omezení to svoje jazykové, jsem měl pocit, že asi v jiné kultuře jaksi, jaksi nejsem schopnej se tak vyjádřit a pak tam byly takové praktické věci. Já jsem byl rok před maturitou na střední škole, měl jsem doma maminku, která v podstatě byla v takovém bezmocném stavu, táta byl alkoholik, byl v takovém, už bych řekl, rok na to zemřel, a já jsem, já jsem prostě měl potřebu, že nemůžu myslet jenom na sebe a odejít a všecko to zabalit, byť právě já jsem byl ideálním emigrantem, protože tam samozřejmě už pak začaly působit i různé humanitární organizace, které tu emigraci organizovaly, nebo pomáhaly s ní a mladý lidi měli velkou přednost, protože byli lidi, kteří se mohli v té další zemi rozvinout a mohli by být nějak prospěšný. Ale vlastně až se naskytla příležitost, že se otevřely československé hranice, tak jedním z těch prvních vlaků jsem se, jsem se vrátil a pamatuji si, zůstal mi jediný pocit zajímavý z tohoto období. Když jsem pak šel, protože jsme neměli peníze, nic, o všechno jsme přišli, tak si pamatuji moje první setkání, když ten vlak přejel hranice a tak s nějakým celníkem a s nějakým průvodčím, který byli tak, jaksi jsem byl rozrušenej samozřejmě citově po těch celých, tak ty lidi byli tak nepříjemný, že můj první pocit byl, že jsem si říkal: "Bože můj, udělal jsem správně?" A pak jsem si to opakoval ve všech těžkých chvílích života dalších let, ano.

Daniela DRTINOVÁ: No, ano. Několikrát, protože v trezorech, v trezorech postupně skončily vaše dokumenty a filmy Tam i zpět, Brehy nehy, Džusový román, komunisté vám nedovolili točit. Věřím tomu, že jste se na tuto otázku ptal sám sebe několikrát. Vzpomínáte nakonec na tu dobu ve zlém?

Fero FENIČ: Ne, ne, ne, nevzpomínám. Zrovna před časem se mě na to někdo ptal a já jsem si uvědomil, že vlastně mě to pomáhalo.

Daniela DRTINOVÁ: Tuším v rozhlase Dvojce, že jste o tom mluvil.

Fero FENIČ: Ano, že on mě, že mě to posunulo vždycky, vždycky někam. Já dokonce i na taková dramatická rozhodnutí, jako je pro mě, já to nazývám "vyhnání ze Slovenska", protože já to tak beru, tak vlastně, vlastně to bylo dobré, protože já nevím, jestli jinak bych našel odvahu z tohoto prostředí odejít, přesunout se do Prahy, kde jsem nakonec získal svoje největší životní příležitosti, šance. Tady jsem se rozvinul.

Daniela DRTINOVÁ: A taky čestné občanství nakonec.

Fero FENIČ: Ano, ano, ano.

Daniela DRTINOVÁ: Teď v březnu.

Fero FENIČ: Takže vlastně, vlastně já říkám, že každá, každá ta, každý tento problém mě někam posunul. Možná to nemusí být u každého člověka, ale já jsem ten typ, který, který když ho někdo kopne na zem, tak já nejenom vstanu, já i povyskočím, protože je ve mně určitá, nevím, jak bych to řekl, urputnost, ve mně je, já jsem, já jsem takový člověk, kterého naopak ponížení nebo ublížení nabije, nabije energií, že se nedám. Já se, nejsem pokorný tady, tady, tady v tomhle tom…

Daniela DRTINOVÁ: Nechat se srazit.

Fero FENIČ: Nechat se srazit. Takže ony vlastně tyhle ty všechny věci mi pomáhaly vzlétat výš, byť ty pády pak byly zase prudší, ale zase jsem vzletěl výš. Takže já to beru, já to beru jako za velký životní přínos a neumím si představit, jak by byl můj život nudný a možná, možná i výsledkami menší, kdyby se mi vše dařilo od počátku.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste mluvil o vyhnání ze Slovenska, ale vy když jste před mnoha lety natáčel s maminkou Mečiara, tak jste dovezl rovněž otřesné záběry z oslav nezávislosti, kde davy lidí spolu s velkou částí slovenské vlády zapalovali vatry, zpívali klerofašistické písně z doby slovenského státu, jsem právě slyšela v Českém rozhlasu Dvojce. Ty materiály jste nakonec spálil. Nebyla to předzvěst třeba dnešní politické korektnosti, má se pravda zatajovat, i když je nevábná?

Fero FENIČ: Víte, to nebylo, to nebylo zatajování pravdy. Já vzhledem k tomu, že ten materiál vznikl, vznikl pro jinou instituci a já ho nevlastnil, to znamená, já jsem neměl záruku, jak s ním bude dál nakládáno a v Čechách a běžně v té době není obvyklé takzvaně denní práce, práce archivovat. Dokonce snad není ani zatím stále nějak zákonem upraveno. Takže já, já jsem k tomu rozhodnutí dospěl po poradě s mnoha lidmi, dokonce před tím, než se to stalo, my jsme zorganizovali projekci pro politology, sociology a další, který viděli denní práce, se promítal asi 4 hodiny v jednom kině v Praze, uzavřené představení, aby oni pro svoji práci a pro svoje pochopení, pro svoje analýzy to viděli, a až poté bylo, až poté prostě se ten materiál zničil. To znamená, že tady existuje jakési svědectví, byť už ne vizuální, ale audiosvědectví určité existuje, a tohle rozhodnutí jsem nikdy nelitoval, protože pak i pozdější vývoj, to vznikalo pro Krátký film Praha, který se zprivatizoval a tak dále, mi naznačil, že ten materiál pak mohl mít osud, který já bych ho nebyl ovlivnil. A v čem byl problém. Ten materiál byl natolik nebezpečný, jsem já cítil, pro československé vztahy další, tam byli představitelé, vrcholní představitelé moci Slovenska v té době, který, jejichž projevy nebo jejich zveřejnění mohlo v té, zvlášť tehdy v té době vyvolat třeba nepokoje, protože…

Daniela DRTINOVÁ: Bylo to tak otřesné?

Fero FENIČ: Ano, ano, a bylo to, bylo to konkrétní, bylo to ve všem, bylo to, tam totiž z nějakých důvodů, nevím proč zrovna u této akce se zkoncentrovala jakási nenávist a zášť vůči Čechům, byly to fašistické projevy, které se opíraly o vlastně, které vycházely ze Slovenského státu například písně, a ty byly, ty byly jasně, a to můžu mluvit, ale ty byly jasně formulovaný, prostě rozbíjejí českou, a Do české kotrby je taková jedna písnička, byli tam i z jejich strany, protože tehdy, tehdy ti nacionalisté a fašisté tím, že to bylo před rozdělením republiky, tak byli zkoncentrovaný jenom na jediného nepřátele, a to byli Češi. Jediného nepřítele, a to byli Češi, takže…

Daniela DRTINOVÁ: Je to něco, co je ve Slovácích i teď, s jakými třeba pocity sledujete teď nástup strany Mariana Kotleby do Poslanecké sněmovny?

Fero FENIČ: Já si myslím, že vůči Čechům…

Daniela DRTINOVÁ: Já si tedy nedělám iluze o nacionalismu Čechů, ale mluvíme teď o Slovácích.

Fero FENIČ: Ano, já si myslím, já si myslím, že paradoxně je to neuvěřitelné, ale že vztahy Čechů a Slováků se zlepšily. Jako ty běžné vztahy. Já si nepamatuju za svůj život, žiju v Praze 44 let, že by v Praze žilo tolik Slováků, jak žije teď. A nepamatuju si ani na Slovensku, že by byl takový sentiment a ten je dokonce jaksi neklesá vůči Československu nebo vůči přátelství s Čechy. Tam myslím, že tento problém není právě tím, jak se to rozdělilo, tak se to zklidnilo a teď se ten nepřítel a ten fašismus projevuje v něčem jiném. Hledá se, hledá se, nejsou to Češi už.

Daniela DRTINOVÁ: Je to tedy něco, co je zakotveno…

Fero FENIČ: Kotleba, ne, Kotleba je produktem…

Daniela DRTINOVÁ: ...ve Slovácích i Češích, ten nacionalismus, sklony k tomu extremismu?

Fero FENIČ: To je, musíme se dívat na historii slovenského národa. Já říkal jsem si právě před několika dny, když probíhaly ty volby, že slovenský národ by možná dnes neexistoval nebýt Čechů, protože když si přečtete budování státu od Peroutky, tak tam zjistíte, že Slovensko v tom období vzniku Československa v podstatě nemělo svoji inteligenci. Ta byla německá nebo maďarská, že ono nemělo svoji vlastní dostatečnou vnitřní sílu jako celek, aby vybudovalo samostatný stát. To mohli udělat spolu jenom s Čechy, a proto část Slovenska to nikdy Čechům neodpustí tak, jak je to vždycky. Když někomu uděláte dobře, tak za to zaplatíte. Slováci jsou národ venkovanů, a tam ta, tam ta malost, tam s tou malostí se proto často, často hraje s tou určitou uzavřeností, nevědomostí. Oni jenom vždycky si toho nepřítele nacházeli, nacházeli u Maďarů tím, že, že prožili v Uhersku, s Uherskem tolik, tolik společných společných let. Ale já myslím, že hlavní, hlavní nepřítel teď je právě pro fašisty a pro Kotlebu Evropská unie, protože on, oni se nemůžou rozvinout tak, jak by, a své fašistické myšlenky naplnit tak, jak by mohli, kdyby nebyli v Evropské unii. Přece jenom ta Evropská unie koriguje, přitom ta Evropská unie je, je otázkou života a smrti Slovenska podle mě, protože Slovensko se rozvíjí, rozkvétá dnes a skutečně tam stoupla životní úroveň právě díky Evropské unii, přijetí eura, díky, díky tomu ekonomickému růstu, který tam nastal jejím vlivem. Slovensko bez toho by zemřelo, protože to by byla izolovaná chudá krajina, kde by ty investice a Evropská unie se stáhla, ve který by ten národ vlastně se vrátil zpátky, zpátky o 100 let. Takže to stažení těch fašistů je zcela nesmyslné. A to, že je zvolili, tak podle mě je důsledkem jenom nespokojenosti s celkovým stavem, stavem Slovenska a nevěřím, že jsou to pevní voliči, který třeba v dalších volbách nepůjdou za jiným, jiným vůdcem, který jim zase bude říkat to, co oni chtějí říct, co chtějí slyšet a mazat jim med, med kolem pusy. Tohle to všechno teď využil Kotleba a pomohl jim v tom i Fico a ta celková situace na Slovensku, kdy, kdy lidi se nemůžou dovolovat právo, kdy zdravotnictví je na kolenou, školství je ve strašném stavu a mladá slovenská inteligence odchází do Čech a do jiných zemí.

Daniela DRTINOVÁ: Obáváte se budoucnosti, díváte se tedy s obavami na to, co se děje v české a slovenské společnosti? Třeba obáváte se třeba z návratu některých historických momentů?

Fero FENIČ: Obávám se, ano, ano. Já se bojím, já se o svobodu velmi bojím. Mám pocit, že se i v Čechách o svobodu nepečuje tolik, jak by se pečovat mohlo, to je, to je jak převzetí médií různými, různými jinými, myslím i vlastníky, tak, tak, tak jinými, jinými projevy včetně, včetně chování prezidenta a tak dále. Bojím se, a bojím se, velmi se bojím, protože i příchod Kotlebů je důsledkem jeho podceňování. Vy nevíte, že když Kotleba se stal hejtmanem Banskobystrického kraje a měl se, jeho protikandidátem byl kandidát Smeru od Fica, tak Fico se veřejně vyjádřil, když se ho ptali na souboj těchto dvou, jaké má šance a tak dále, tak on říkal vůči Kotlebovi tehdy, že použil větu, že "...proti Kotlebovi by vyhrál i pytel brambor," doslova řekl. A nebylo to pravda, nevyhrál by pytel... nevyhrál ani jeho kandidát. Natolik ho podceňovali. Tím chci jenom říct, že poučení z toho vyplývá, že není možné podceňovat to, co se děje na Slovensku, byť je možné doufat, že je to tak, jak jsem říkal před chvílí, že ti voliči zase přejdou někam jinam, ale nemusí to tak být. Tyhle ty jevy se nesmějí podceňovat a oni se už objevují i v Čechách v nějaké míře. Vždyť to sami víme, je to třeba ukryté pod protiislámské hnutí nebo pod něco jiného, ale už se tam objevují a já to považuji za velmi nebezpečné a velmi se bojím o to spíš, že, že já už bych nedokázal žít, žít nesvobodně.

Daniela DRTINOVÁ: Takže tentokrát byste emigroval?

Fero FENIČ: Tentokrát už ano.

Daniela DRTINOVÁ: Tentokrát byste odešel?

Fero FENIČ: Tentokrát ano, skutečně tentokrát už ano.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.

Fero FENIČ: Taky děkuju. Na shledanou.