Róna: Socha Jošta připomínající pánský rozkrok? Kdyby člověk chtěl, najde genitálie na každé soše

Když děláte sochy do veřejného prostoru, tak jsou cesty přijetí díla veřejností strašně komplikované, říká Jaroslav Róna k jezdecké soše Jošta Lucemburského. Dodává, že s kritikou počítal, ale zároveň ho to mrzí.

Martin Veselovský: Malíř a sochař Jaroslav Róna. Dobrý den, pane Róno.

Jaroslav Róna: Dobrý den.

Martin Veselovský: Vy jste autorem jezdecké sochy moravského markraběte Jošta Lucemburského s názvem Odvaha. Ta stojí na Moravském náměstí v Brně. Kromě mnoha jiných věcí, o kterých budeme mluvit, je na ní zajímavé to, že od jejího odhalení se jí část Brňanů, nevím, jestli úplně posmívá, ale prostě ji různě pojmenovávají jinými názvy, než je právě ten název Odvaha nebo Jošt Lucemburský a říkají jí například žirafa. Mrzí vás to?

Jaroslav Róna: Trochu mě to mrzí.

Martin Veselovský: Nepočítal jste s tím? Můžu podotknout, že ta socha je disproporční, i o tom budeme mluvit.

Jaroslav Róna: Tak trochu mě to mrzí, počítal jsem s tím.

Martin Veselovský: Opravdu jste s tím počítal?

Jaroslav Róna: Jistě. Tak když děláte sochy do veřejného prostoru, tak vlastně ty jako následný reakce a podivuhodný jako vlastně cesty tý sochy a jejího přijetí veřejností jsou strašně komplikovaný a samozřejmě jako to s sebou nese všechny tyhle věci, jako různý hanlivý názvy a sexuální symboly a různou hysterii.

Martin Veselovský: Víte co, abysme to…

Jaroslav Róna: Já to, já to prožívám pořád.

Martin Veselovský: Dobře, abysme to vyřídili úplně rovnou. To, to je pohled, když vy, vy to asi tušíte, to je pohled, když se postavíte pod tu sochu a díváte se zespoda jaksi na hlavu toho koně.

Jaroslav Róna: Ano, já jsem to už viděl.

Martin Veselovský: No, to, to předpokládám. Jednak to je důkaz toho, že jsou lidé vynalézaví a že prostě když se procházejí pod tou sochou, že to fotí. Ale dalo se něco takového předpokládat, že ta socha z určitého úhlu pohledu bude vypadat jako mužské genitálie?

Jaroslav Róna: No, tak asi tady pro tudle fotku je zapotřebí mít nějakej speciální objektiv. A já prostě když jsem se pohyboval pod tou sochou, tak mě to vůbec nenapadlo, že by tohle se mohlo stát. Ale tak prostě mě to spíš jako, jako zarazilo, no. Ale, ale…

Martin Veselovský: Že na to někdo přišel nebo jako že, že to někomu takhle přišlo?

Jaroslav Róna: No, tak že na to někdo přišel, to mě tak ani nepřekvapilo. Tak prostě sochy se dají fotit různými způsoby, a když si s tím člověk dá práci, tak najde různý teda oboje genitálie teda ve všech možnejch sochách prostě po světě. Kdyby chtěl a kdyby si s tím dal práci, kdyby existovalo zadání: prosím vás, najděte mi genitálie na, támhle na nějaký kašně v Římě nebo já nevím, prostě to, to jako by se vždycky našlo. Ale to, že to jako způsobí takovej obrovskej rozruch a takovou radost mezi lidem, to mě teda trošku překvapilo nebo hodně překvapilo.

Martin Veselovský: Zas je hezké, že v tom vidíte tu radost, protože aspoň já jsem to vnímal, jako že to není nenávistný pohled na věc.

Jaroslav Róna: Ne, asi ne.

Martin Veselovský: Že to je prostě tak, jako že se lidé minimálně tomuhle pohledu jako hodně smějí prostě.

Jaroslav Róna: Tak ono to je tak, jo, prostě sochy mají podstavce jezdecký, jo. Já jsem podstavec dal pryč, sochu jsem jaksi nabídl lidu. No, a lid se zachoval jako lid prostě a dívá se zkrátka na věci prostě svým takovým úhlem pohledu a asi přestává vnímat nějaký prostě další vyšší jaksi symboly.

Martin Veselovský: Jasně, už, už toho, už tohohle pohledu nemáme. Jenom mě zajímá, jestli při příštích sochách, které půjdou z vaší dílny do veřejného prostoru, jestli budete myslet na to, že se minimálně u Jošta ukázalo, že jsou lidé daleko vynalézavější, než jste předpokládal? Jestli prostě tu sochu budete obcházet a dívat se na ni ještě jinýma očima než jindy?

Jaroslav Róna: Ne. Tohle je prostě druhotná věc. Podívejte se, když jsem odhaloval sochu nebo pomník Franze Kafky, tak samozřejmě ten šálový límec u spodní figury a ta prohlubeň vzbudil vlastně skoro podobný reakce a neustále jsem to možná rok a půl po odhalení poslouchal, že to je zase ta druhá genitálie, jo.

Martin Veselovský: Vy jste, vy jste zvyklý.

Jaroslav Róna: A já prostě zkrátka to tak beru, že, že lidi to nějak potřebujou a po nějaký době se to prostě vyvane. Nejsem zrovna zvyklý, ale stalo se mi to podruhý.

Martin Veselovský: Aby se vám z toho, pane Róno, nestala taková tradice.

Jaroslav Róna: No, já nevím, tak ono u nás v naší zemi moc nehrozí, že vám nějak budou příliš zadávat sochy do veřejnýho prostoru. To je taková země, kde prostě dostat sochu do veřejnýho prostoru je opravdu potřebuje nesmírný úsilí a prostě jako trvá to, je to, je to strašně těžký. Takže nemyslím, že ještě udělám tolik soch.

Martin Veselovský: Vy jste před odhalením té sochy Odvaha v Brně říkal, že to je pravděpodobně vaše nejvýznamnější socha. Proč?

Jaroslav Róna: No, tak zaprvé jezdecká socha se považuje za vrchol jaksi sochařskýho, prostě sochařských realizací, jo, nebo takovej, takovej nejtěžší úkol pro sochaře, jo.

Martin Veselovský: Pardon, kvůli čemu to je, proč je to nejtěžší úkol pro sochaře?

Jaroslav Róna: Myslím si, že, že to je asi proto, že to, to vyvážení prostě těch dvou tvorů, jo, je asi to vůbec jako nejtěžší, aby to bylo harmonický, aby, aby prostě, aby se a člověk se samozřejmě utkává jakoby s těmi mistry, kteří dělali ty sochy před ním, v minulosti a vlastně je, je podroben největší kritice. Jak se ukázalo i u týhle sochy, prostě nějak ta, ta symbolika jezdce na koni je pro lidi nesmírně významná. Jedná se vlastně vždycky o jakýhosi vůdce, jo, kterej, kterej vede lid nebo ke kterýmu se lidi vzhlížej. A prostě je na to upřenej zvláštní ostrej pohled prostě všech.

Martin Veselovský: Čistě teoreticky, bylo by teď v dnešní době, v dnešní České republice možné udělat něco, jako stojí na Vítkově, to znamená ta Kafkova socha Jana Žižky z Trocnova?

Jaroslav Róna: No, tak to by určitě možné nebylo, prostě ta, ta socha Žižky vznikla v takovým jako vzepětí prostě mladýho jako vlastně národa a státu, jo. A ten patos byl v těch lidech přirozenej a teď tahle doba vlastně ten svůj jako takovej ten zdravej patos a víru v sebe prostě ta společnost asi ztratila. A proto si myslím, že něco takovýho možný není.

Martin Veselovský: Je to škoda?

Jaroslav Róna: No, je to velká škoda, ale na druhou stranu jako víme, k čemu tyhle ty národní vzepětí vedou a jako mně vlastně nevadí, že jako já, já třeba bych byl rád, aby naše země byla spíš součástí Evropský unie než samostatnej, hrdej národní stát.

Martin Veselovský: Hm. Tak zpátky k té vaší jezdecké soše. Ona je 8 metrů na výšku, má.

Jaroslav Róna: K hrotu kopí.

Martin Veselovský: K hrotu kopí a má, minimálně z pohledu mě jako laika, má naprosto disproporční nohy, ten kůň tedy, ale dokonce i ten jezdec má disproporční nohy, tak…

Jaroslav Róna: Ne, ne všechno na koni je disproporční, respektive není, není disproporční, je to harmonický vzhledem k celku, ale k novýmu celku. To znamená, vzhledem jako k reálné figuře koně a reálné figuře člověka je to samozřejmě disproporční, ale vytváří to novou, jinou harmonii, která vytváří celek, kterej funguje. To je prostě princip sochařství.

Martin Veselovský: Funguje s čím? Funguje zvíře a člověk dohromady?

Jaroslav Róna: Celek, celek sochy funguje. To znamená, je to jeden celek, všechny prvky, co tam jsou, vlastně jsou v harmonii a potom tento celek funguje s náměstím, s prostorem kolem a s budovama. To je úplně nejzásadnější. Například třeba v antice byli zase naopak lidi i koně disproporční opačným způsobem, že prostě koňský těla i lidský těla byly, byly nesmírně zmenšený a hlavy byly, byly veliký, naprosto jako prostě nereálný, protože šlo o výraz a oni ho potřebovali dostat třeba do reliéfů. A prostě to sochařství je v podstatě jako celý vlastně způsob zpracování reality tak, aby fungoval jako v realitě druhý. To znamená, ta disproporčnost je tady pořád, od počátku.

Martin Veselovský: No, já jsem vás slyšel na Radiožurnálu říkat: "Chápu, že když má socha extrémně dlouhé nohy, tak evokuje žirafu, ale myslím si, že by do toho neměli mluvit lidé, kteří nemají cit pro proporce hmoty a funkci výtvarného díla v prostoru." No jo, ale to dílo je ve veřejném prostoru a vedle expertů a jiných sochařů a akademiků se na ně v naprosté, drtivé většině budou dívat lidé, kteří si nikdy na sochařinu nesáhli a teoretické znalosti nemají. Ale přesto by do toho neměli mluvit?

Jaroslav Róna: No, tak já mluvím spíš o lidech, kteří jako prezentují svoji kritiku v médiích, jo? To znamená, že jako běžní občané, když jsem sochu instaloval, tak ke mně přistupovali a víceméně byli velice pozitivní a nemyslím si, že by studovali výtvarné umění. Já jsem mluvil, tohle bylo určeno kritikům, kteří psali prostě do médií, který, který se prezentovali za nějaký, za nějakej, řekněme,…

Martin Veselovský: Vy jste se pustil do boje s kritiky.

Jaroslav Róna: Prosím?

Martin Veselovský: Vy jste se pustil do boje s kritiky.

Jaroslav Róna: Ne, to ne, tak já to ani nedělám, ale musím reagovat, jo. A protože, protože jsem tam prostě byl v tom Brně tejden a už, ještě ta socha nebyla ani pohromadě a už se do mě začali navážet na internetu a prostě v novinách a já nevím co, tak jsem nějak reagovat musel. A já bych ani nereagoval, ale oni za mnou pořád chodili a chtěli znát moje vyjádření. No, a tak jsem řekl, že zkrátka by jako to měli, když už někdo se staví do role kritika v médiích, to znamená, oslovuje větší počet lidí, tak by měl mít nějaký znalosti o dějinách umění nebo o tom, jak se sochy dělaly prostě a jaký mají proporce. Ale samozřejmě jako dělal jsem to tak, aby běžnej občan měl radost i z těchto pozměněných proporcí a většinou tu radost má. A denně mi choděj maily prostě z toho Brna, jo, od různejch lidí, který vůbec neznám, který mi za tu sochu děkujou a jsou z ní nadšený.

Martin Veselovský: To je skvělé pro vás.

Jaroslav Róna: Takhle to je prostě.

Martin Veselovský: No, a pak ještě jedna věta mi tak utkvěla v hlavě. Vy jste také na Radiožurnálu říkal: "U nových staveb nebo monumentálních děl ve veřejném prostoru by si lidé měli počkat na konečné soudy a snažit se s dílem sžít, než vyřknou ortel." Uváděl jste například Tančící dům na nábřeží v Praze, který vy sám podle toho, co jste říkal, teď už jste vzal na milost, už se vám nějakým způsobem líbí, zatímco na začátku se nelíbil.

Jaroslav Róna: Ano.

Martin Veselovský: Mě by zajímalo, jaká je ta, ta doba toho hájení?

Jaroslav Róna: To je výborný.

Martin Veselovský: Rozumíte, po 10 letech prostě padla a teď už budeme hodnotit?

Jaroslav Róna: Tak, tak. To je dobrá otázka. No, myslím si, že ty, ty díla ve veřejným prostoru, který jako přesahujou to běžný měřítko, to znamená, který jsou skutečně mohutný, který na vás fungujou jako tím, jak, který potřebujou jako čas. To znamená ten čas, že vy kolem nich chodíte za různého počasí, za různýho osvětlení, prostě i třeba potmě, jo. Vy, vy prostě to vnímáte vlastně postupně pomalu a najednou se stane ten moment, kdy ta věc si vás získá, jo, získá si vás nějakou siluetou nebo získá si vás něčím podivuhodným, jo. Já dám, já dám příklad, jo? Třeba já jsem neměl rád u nás na Žižkově tuhle tu věž, jo, takovou.

Martin Veselovský: Ano.

Jaroslav Róna: Že to tam prostě zabijí a tak. A jednou jsem jel v noci takhle po tý Olšanský, byla mlha, jo, a ta, ta věž byla tak úžasně nasvětlená, ale spodek tý věže nebyl vůbec vidět. A vypadalo to jako neuvěřitelná raketa, která letí do vesmíru a bylo to ohromující a nádherný. A já jsem si říkal: no, tak vlastně to má svoji jako krásu. Rozumíte?

Martin Veselovský: No, já tomu rozumím, co říkáte, jenomže ono se taky dá na to koukat z druhý strany. Kolem Federálního shromáždění v Praze na vrchu vlastně mezi těmi dvěma magistrálami, pak se...

Jaroslav Róna: Vím, kde je.

Martin Veselovský: No, já pardon, oni se nedívají jenom lidé, kteří jsou prostě neustále v Praze.

Jaroslav Róna: Jo, aha, jo, chápu. To je zvláštní.

Martin Veselovský: Já jsem to nevysvětloval vám, pardon. Tak jsem rád, že jsme si vysvětlili Federální shromáždění.

Jaroslav Róna: Ne, ne, dobrý, dobrý. Nebudeme stříhat.

Martin Veselovský: Tak to je přece budova, na kterou si de facto lidé zvykli i přesto…

Jaroslav Róna: Já jsem si na ni nikdy nezvykl.

Martin Veselovský: No a to, ale to je ono, to je právě ono.

Jaroslav Róna: Ale protože je špatná, to je jednoduchý, rozumíte?

Martin Veselovský: A jak to poznáte? Je tady spousta lidí, kteří říkají, že to je prostě super reprezentant toho stylu prostě normalizace a tak dále.

Jaroslav Róna: Já vám něco řeknu, pane Veselovský. Tohle je na tom vtipný, já to poznám, ale jako důkazy nemám, musíte mi prostě věřit. To je tak, protože takhle je to postavený na světě, rozumíte? Lidi prostě si dělají názory na věci podle druhejch lidí, rozumíte jo? To znamená, tenhle ten a já mu věřím, řekl tohle, takže to je dobrý prostě, rozumíte?

Martin Veselovský: Jasně. To, k čemu jsem směřoval, je, jestli čirou náhodou to, o čem mluvíte, že je potřeba dát soše, třeba té vaší soše nějaký čas, než jako řekneme: heleďte, podařilo se to, nebo se to jako trošku jako nepodařilo, tak jestli to prostě není jenom otázka zvyku? Jestli prostě Brňané okolo Jošta budou chodit tak dlouho, až si řeknou: jo, vlastně není to marný a ještě ke všemu když půjdu skrz ty nohy, tak na mě chvíli nebude pršet nebo rozumíte, nebo podobnýho?

Jaroslav Róna: Tak to je pořád, my se prostě bavíme o obyvatelích nebo o občanech, jo. Ale přeci všichni se nesmírně lišej. Jsou, jsou lidi, který nemaj vůbec vztah k motorům, ale mají vztah k rostlinám. Jsou lidi, co mají vztah k jemnejm věcem, čtou prostě knihy, který ty druhý by nikdy neotevřeli. Lidi jsou prostě, lidi jsou nesmírně různorodí, jo, a já prostě tu sochu jsem dělal tak, abych samozřejmě oslovil tuhle citlivější část, která samozřejmě není ta většina. Ale na druhou stranu mám ambici oslovit i tu část, která, která prostě třeba není v tomhle směru tak citlivá, prostě proto, že jsou tam ty, ty hmoty a ty vztahy harmonický. A zkrátka já nevím, třeba nějakej zemědělec prostě vezme do ruky nějakej pluh nebo nějakej předmět a líbí se mu to, prostě sbírají takový věci, věšej si je na zdi a zrovna tenhle typ jako předmětu je taky ten můj kůň. Je prostě dokonalej, má dokonalý vztahy. Ale on to nikdy neviděl tenhle člověk třeba z venkova, z nějaký vesnice, ve vztahu ke koni. Zná prostě koně, co mají třeba na vsi někde.

Martin Veselovský: Jasně.

Jaroslav Róna: Jo, ale prostě ve vztahu ke koni to nezná. Ale po nějaký době zjistí, že ty vztahy jsou stejně krásný jako třeba na nějaký starobylým, na nějakým starobylým předmětu, kterej on obdivuje.

Martin Veselovský: Já tomu rozumím, co mi říkáte.

Jaroslav Róna: Výborně.

Martin Veselovský: Ještě jedna věc mě zajímá, a to je čistě technická záležitost. Ta socha je opravdu velká, je hmotná, teda aspoň na můj laický pohled. Jak se vyrábí?

Jaroslav Róna: No, tak ta socha teda je v podstatě vysoká 6,5 metru k vrcholu přilby jezdce, váží teda kolem těch 5 tun.

Martin Veselovský: Vyrobena z čeho je?

Jaroslav Róna: Vyrábí se, je vyrobená z bronzu, ale a uvnitř je nerezová kostra, která vlastně celou tu, celou tu sochu drží a prostě ji, je na ní, a je zakotvená do betonovýho základu, kterej je pod dlažbou. Takže je prostě zajištěna proti otřesům a všem možnejm, všem možnejm věcem. No, a vyrábí se tak, že se udělá nějakej návrh kresebnej, potom se vytvoří model tý sochy. Já jsem udělal ten model desetinovej, to znamená 1:10, a prostě na tom jsem, víceméně na tom modelu sádrovým jsem, jsem měl už všechny základní vztahy hotový. Potom podle tohohle modelu se vyrobí první kostra, což je prostě ze železa, kostra 1:1, a která se, která se, je celá obalená pletivem a na to pletivo se nanese vrstva hlíny, která má mezi 7 až 10 centimetry, jo.

Martin Veselovský: To drží?

Jaroslav Róna: To na to naboucháte takovou palicí a drží, to je vyzkoušený, to je, to je prostě králičí pletivo hustý a ta, ta hlína se do toho chytne.

Martin Veselovský: Se to propasíruje.

Jaroslav Róna: Tak přesně, ale jen částečně, jo. No, a tuhle sochu zrovna, protože byla takhle velká, jsem dělal vlastně na dvě části. To znamená, 3 metry 80 ta horní část s částí nohou a pak samotný nohy 2 metry 70, ty jsem dodělával zvlášť. Takže jsem nejprve vymodeloval prostě toho koně s jezdcem, to mi trvalo 10 měsíců, z hlíny a to se celý odlilo do sádry, udělala se sádrová forma. Ta se dala pryč, hlína se z toho sundala, všechno se to zrušilo a do tý, do tý formy sádrový se udělal sádrovej pozitiv. To znamená to, co bylo z hlíny, udělalo se ze sádry. Pak jsem ještě udělal ty nohy tímhle samým způsobem. A potom jsem všechny ty díly sádrový na, na tý, na další kostře znova prostě se stavěj do, do toho koně, ale už ho máme v sádře. Ten, ten kůň se zase v tý sádře opracovává, pak jsem ho zvedl do tý vejšky těch 7 metrů a nasadil jsem pod něj ty nohy. Ovšem problém byl v tom, že ta sádra není samonosná, to znamená, že já jsem musel mít vnitřní kostru v tý sádře, ale ještě vnější takovou klec z traverz, na kterou jsem chytl ty osy vnitřní, aby mi to neslo toho koně, jo. No, a pak jsem asi 3 měsíce pracoval na povrchu toho prostě a brousil jsem a tmelil a dosádrovával celkovej povrch ve větším prostoru, abych měl větší prostor. No, a potom se, když je to hotový, tak se vlastně celá ta socha rozřezala na 150 dílů, jo, který byly asi takhle velký od země. A ty díly se formujou do pískový formy, jo, a zase znova se odlejvaj do bronzu. A když máte těch 150 bronzovejch dílů, tak se vytvoří nová kostra nerezová, kterou spočítá statik a na ní se ty, na ní se ty bronzový díly svařujou. Něco jako když se kapotuje auto.

Martin Veselovský: A to není úplně snadný postup teda.

Jaroslav Róna: Je to nesmírně náročnej a složitej postup a problém je, že řemeslníci, kteří tohle ovládaj, tak už jako vymíraj, protože se běžně takový sochy nedělaj. Takže je to strašně náročný, nemám na to žádnej velkej tým. V podstatě celou tu cizelérskou práci vedl 1 člověk, který dělal tu hlavní činnost a měl k sobě, řekněme, 3 lidi, který mu tam pomáhali, jo. Ale bylo to, bylo to opravdu nesmírně náročný.

Martin Veselovský: Kdy budete mít další veřejnou sochu? Myslím tím sochu ve veřejném prostoru.

Jaroslav Róna: Tak, tak budu mít další sochu ve veřejném prostoru na jaře, někdy v dubnu, docela teda taky mohutnou. Je to socha, která se jmenuje Industriál I. a to bude socha z betonu a bude v takovým obytným areálu v Šáreckým údolí. Byla to socha dělaná na zakázku.

Martin Veselovský: Já nechci šťourat, ale posichroval jste, aby náhodou tam někde nebyly genitálie nechtěný?

Jaroslav Róna: No, musím říct, že už tam jsem taky zachytil takový…

Martin Veselovský: Taky.

Jaroslav Róna: ...narážky zase jinýho druhu, ale to nechci rozmazávat, no.

Martin Veselovský: To asi přijde na jaře, až bude…

Jaroslav Róna: Asi, asi jo.

Martin Veselovský: Až bude odhalená.

Jaroslav Róna: Asi, no.

Martin Veselovský: Pane Róno, děkuju pěkně za rozhovor.

Jaroslav Róna: Já taky děkuju.

Martin Veselovský: Na shledanou.

Jaroslav Róna: Na shledanou.

 
Následující videa