reklama

Souhlasím s Kollerem a Dusilovou, je to smýšlení lidí odchovaných Havlem, říká oceněný Pavlíček

21. 4. 2016 | Jak se štěpí společnost, dochází k neshodám i v Pražském výběru. Na novém albu chceme reflektovat to, co nás trápí, hlavně nesnášenlivost ve vztahu k okolnímu světu, říká kytarista, textař a skladatel Michal Pavlíček. Politika a umění se podle něj vždycky prolínaly a vyjadřování názorů během předávání cen je prý správné. Pavlíček chce hrát dál, i po podzimním návratu Pražského výběru a obnově Stromboli. Říká, že rock and roll je pro něj jako věčný elixír mládí. Při hře je jako v extázi a právě kvůli tomu prý hudbu dělá.

Daniela DRTINOVÁ: Velkolepý návrat Pražského výběru, nové album Er, obnovené Stromboli a taky Pět Tuctů Čombeho na koncertu k šedesátinám. Tohle všechno se spojuje v jedné osobě. Skladatel, zpěvák, textař, legendární kytarista Michal Pavlíček je hostem DVTV, dobrý den.

Michal PAVLÍČEK: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Tak už se rýsuje Er?

Michal PAVLÍČEK: No, už se rýsuje, teďka vlastně je pohromadě asi tak sedm skladeb. Bude to zajímavý v tom pohledu, že každej jsme trošku jinej. A vono samozřejmě už skládá každej jenom v tom svým koridoru, v tý svý ohrádce a jako bude to, bude to docela těžký jako sjednotit i názorově, to taky. Nebude to výkřik jedné mladé kapely, která prostě to, ale opravdu jako bude to kompromis nějakejch pohledů pánů našeho věku. A docela se na to těším, no, bude to dobrodružství, ale ty věci jsou odlišný. Možná, že třeba i ta koncepce, že to bude ...

Daniela DRTINOVÁ: Odlišný od minulosti.

Michal PAVLÍČEK: Ne, odlišný mezi sebou.

Daniela DRTINOVÁ: Jo takhle.

Michal PAVLÍČEK: Jak jsme každej jinej trošku a už nějakým způsobem jsme vymodelovaný jako do nějakýho toho jasnýho prostě skladatelskýho názoru a pocitu a bude těžký si do toho nějak vstupovat a myslím, že ani tudy cesta nevede.

Daniela DRTINOVÁ: Nevede, no ale album vznikne.

Michal PAVLÍČEK: Album vznikne, ale možná to bude prostě zvláštní, že to bude tak jako v duchu Bílýho dvojalba, myslím v tom smyslu, že to bude takový prostě barevný a úplně odlišný, no.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste řekl i Týdnu, že jste každý hudebně jinde a že se to zkrátka vytváří v těžkostech. Hudebně, anebo textově? Na čem je menší shoda?

Michal PAVLÍČEK: Ono to není jako…, my nejsme jakoby v neshodě, jenom je to prostě odlišný. Ale já myslím, že možná bude ta otázka textu, tam bude jakoby trošku... My zatím ještě jsme tohle příliš neřešili, my máme teďka ten hudební material. Teďka začnem řešit obsah textu a rozhodli jsme se jít cestou taky, že nějaký texty samozřejmě budem psát sami, možná, že někoho oslovíme, když pude jako…, když nám to bude nějak váznout, ale. No, že jo, tam třeba teďka současná situace nahrává jako věcem právě, jak se štěpí společnost, tak i v tom Výběru trošku dochází v takový jakoby v tomhle pohledu na určitý věci k neshodě. Je to zajímavý, no.

Daniela DRTINOVÁ: Takže byste chtěli nějakým způsobem i na tomto albu zachycovat nebo zachytit tu společenskou situaci?

Michal PAVLÍČEK: Já si myslím, že my prostě budeme reagovat. Nebudeme z toho dělat nějakou politickou agitku v uvozovkách, ale prostě budem reagovat. Budem reagovat na věci, který nás jako trápěj a který nás prostě štvou, jo. Je to prostě, v tý hudbě to bude naše přirozená reakce i v tom slovu, jo. A ten Výběr vždycky takovej byl, ale nerad bych nějak moralizoval, to prostě si myslím, že to ...

Daniela DRTINOVÁ: Hm, hm, tak ne moralizovat, ale co vás trápí?

Michal PAVLÍČEK: No přesně, no tak třeba ta určitá jako nesnášenlivost. Prostě ta, dá se říct, třeba ke vztahu vůbec k okolnímu světu, ne příliš velká solidarita, si myslím, jako v rámci nějakýho pocitu, že jsme v nějakým stejným domečku, ve kterým bysme měli všichni držet za jeden provaz. Tak je to takový jako docela, si myslím, nejsme, nejsme úplně, nechcem vzít tu tíhu tý Evropský unie na svý bedra jenom, jo. V tom máme takový, ale tak jako nebude to přímo takhle konkrétní, ale je to takovej určitej rys toho, toho našeho pohledu českýho. Určitě se tam zobrazí i nějaký věci ohledně různorodosti názorový. Z pohledu teďka to, co se odehrává z úst Miloše Zemana, tak to si myslím, že ...

Daniela DRTINOVÁ: To bude politická deska nakonec, tak ostatně vždycky to tak bylo.

Michal PAVLÍČEK: No, bude to, tak jsme zpívali vždycky Tatrmany a tak dále, jo.

Daniela DRTINOVÁ: Přesně tak, přesně tak.

Michal PAVLÍČEK: To já myslím, že tam tyhle věci budou, protože jsou aktuální a jsou živý.

Daniela DRTINOVÁ: No a budou tam i názory z druhého pólu. Vy jste řekl, migrace rozděluje, rozděluje i kapelu, předpokládám samozřejmě, že vy jste asi na stejném pólu jako Michael Kocáb?

Michal PAVLÍČEK: Ano, ano.

Daniela DRTINOVÁ: Tak řekl jste, že to téma rozděluje, znamená to, že máte v kapele tedy i opačný názor. A podaří se jim prosadit se na tu desku?

Michal PAVLÍČEK: No, já myslím, že to bude v tomhletom zajímavý, jako jo, že… Bude to bitka asi, ale nevím, jestli bude přímo až konkrétní a budem řešit nějakou uprchlickou krizi v tomhle smyslu jakoby, jo, ale...

Daniela DRTINOVÁ: Do těch spodních tónů se to dostane.

Michal PAVLÍČEK: Do těch spodních, to já myslím, že se tam dostane, no. A ono je to fakt, jako to téma je hodně silný a vlastně to rezonuje celým, celou Evropou. A vůbec obecně ten přístup k tomu, do jaký míry jakoby někomu pomoct, za jakou cenu někomu pomoct a zároveň bejt tím v ohrožení, jo.

Daniela DRTINOVÁ: Hm, a za jakou cenu, to je přesně ono, otázka té ceny, není to jednoznačné. Ostatně ten druhý pól by vám třeba mohl textově zajistit František Ringo Čech, autor vaší Zubaté, Pražákům, těm je tu hej.

Michal PAVLÍČEK: No, my jsme jako s Ringem nějak před, já nevím, třema rokama, on nám poslal nějaký texty svoje a je to ten jeho rukopis. Není úplně, není to náš cup of tea, jo, je tam hodně takovýho určitýho vulgarismu a to ten Výběr jako nebyl jako kapela, která by používala nějak sprostý slova a tak dále. Ale zkusíme, jako určitě teďka to budem uzavírat tu dramaturgii, tak mu třeba nějakej text, písničku hodíme, třeba napíše nějakej text. Ale ne v tom duchu, jako to samozřejmě, ale třeba Vilém má trošku odlišnej názor na určitý věci, který já jsem třeba tolerantnější a Michael v tom pohledu.

Daniela DRTINOVÁ: Takže Vilém tam možná prosadí nějaký protiproud.

Michal PAVLÍČEK: No, ano, to udělá.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste s Michaelem Kocábem přestáli hlubokou krizi, byť to podle vás ten váš vztah zpevnilo. V té společné tvorbě teď - žádné stíny mezi vámi se z hlubin nevynořují?

Michal PAVLÍČEK: Já si myslím, že my si budem muset teďka v tom, v týhle tý fázi bejt hodně tolerantní, jo, vlastně nechat každýho si prostě říct a jakoby vydechnout to, co cítí, jo. Protože představa, že já přijdu a budu říkat, hele, Michale, mně se tohle nelíbí, já tohle dělat nechci, jako je to dost takový, budem muset bejt velmi citliví, jo, v tomhle vohledu. Najít nějakej kompromis, jo. Já si myslím, že tam nebude už to právo veta, že si řeknem to, jednomu se to nelíbí, ta písnička jde pryč, jo. Tam budem muset hledat větší jakoby vnitřní souznění, ale i takovou toleranci vzájemnou.

Daniela DRTINOVÁ: V prosinci má být album na světě a taky i ten právě veliký koncert. Bude to zároveň rozloučení Pražského výběru?

Michal PAVLÍČEK: Já bych to tak neprezentoval. Já si myslím, že pokud nám síly budou stačit, tak budem hrát dál, já aspoň doufám teda. Samozřejmě ten koncert bude hodně gigantickej v tom pohledu na scénu a nápravnej, teda výpravnej, nápravnej ... (smích)

Daniela DRTINOVÁ: Možná bude i nápravnej.

Michal PAVLÍČEK: A bude to, bude to teda hodně v tomhle smyslu neobvyklý i na naše, myslím, výběrovský poměry, jo, prostě to bude velká show. Takže z tohohle hlediska to třeba bude naposled, takovejhle koncert se jen tak třeba neurodí. Navíc tam bude ten Českej národní symfonickej orchestr, že jo, budou tam různé části toho koncertu. První část bude jenom ten orchestr, kde bude hrát takový symfonický mutace našich skladeb, že jo, potom bude ten klasickej výběrovskej vstup a na závěr to bude dohromady ještě velkej sbor, takže vono to bude takový hodně, hodně velký.

Daniela DRTINOVÁ: Letošní Andělé vás zavedli do Síně slávy. S politickým prohlášením tam právě vystoupili zpěváci Lenka Dusilová, David Koller, taky Klára Vytisková to kvitovala. Tleskal jste jim? Byl jste rád, že vystoupili?

Michal PAVLÍČEK: Já jsem měl, já jsem, víte, co je sranda? Já jsem byl v zákulisí a já vůbec nevěděl, že tam ty prohlášení byly. Já jsem měl bejt jako překvapení, já byl celou dobu někde v šatně a potom mě zavolali těsně předtím, takže já to vůbec neviděl, já jsem se to dozvěděl až post teda. Já s jejich prohlášením souhlasím, je to svobodnej názor a myslím, že zobrazuje hodně podobnejch pocitů, vůbec co máme my jakoby rockoví muzikanti a cejtíme a hlavně lidi, který jsou odchovaný tou havlovskou dobou, jo, prostě takže já s tím prohlášením jejich souhlasím. Do jaký míry je to vhodný tady dávat na ty, tak jako pr...

Daniela DRTINOVÁ: Někteří to vnímali jako zneužití toho přímého přenosu.

Michal PAVLÍČEK: No, já vím, no. Tohle samozřejmě může vyvolat nějaký, v tomhletom smyslu nějaký třeba rozpaky, ale jako je to dost běžný na různejch jinejch předáváních cen, že si tam prostě někdo řekne svobodně svůj názor, co cejtí. Bylo to i na americkejch, že jo, cenách Grammy anebo i ve Francii, tam vždycky někdo… Prostě muzikant, kterej chce říct svobodně svůj názor, není, nechodí na politický diskuse do nějakejch show televizních, že jo. Jeho jediná jakoby možnost, kde to řekne, je na tom pódiu, jo. A já jako s tím názorem souhlasím, jako mám podobný cítění, no.

Daniela DRTINOVÁ: Takže umění a politika jde dohromady.

Michal PAVLÍČEK: No, vono to vždycky se nějak prolínalo jako. To není, jako že by tyhle věci byly odděleně.

Daniela DRTINOVÁ: Znám umělce, kteří se nechtějí vlastně toxikovat politikou nebo tvrdí, že tu jejich tvorbu to vlastně toxikuje a třeba mají politický názor, ale odlišují ho od hudby, vy to takto necítíte.

Michal PAVLÍČEK: No, jako já, my jsme s tím Výběrem měli vždycky nějakej takovej ten, takže já to takhle…, ale zároveň jsem vlastně dělal Stromboli, který byli apolitický, jo. Takže vono tohle je ...

Daniela DRTINOVÁ: Právě, mě zajímá ten váš úhel pohledu, protože jste zažil oba ty póly.

Michal PAVLÍČEK: No, já jsem zažil oba, takže já jsem jakoby v tomhle smyslu si splnil svoje, jo. Protože zase kdybych byl jenom ve snách, v oblacích a vokolo prostě by se odehrály věci, který mně vaděj, tak to asi není dobře. Ten umělec by měl zareagovat na nějaký věci, který ho štvou. Speciálně rocková hudba, ať to bylo od punku a hippies celý vlastně byla nějaká reakce a ten rock byl vždycky revoltující svým způsobem, jo. To neznamená jako zpívat politický agitace nějaký jako a nebo hlásit nějaký podpory někomu přímo, jo. Já nejsem možná až tak velkej zastánce takovýho jakoby přímý angažovanosti hrát na politickejch mítincích a tak dále, to není můj cup of tea, ale myslím si, že když něco mě štve a jsem vlastně člověk, kterej se tímhle způsobem vyjadřuje, tak je dobrý to prostě říct jako.

Daniela DRTINOVÁ: Když hrajete na kytaru, kde je v tu chvíli vaše ego?

Michal PAVLÍČEK: No, já vůbec nevím. To vám řeknu, že to je, to se tak jako člověk nechává unýst těma tónama a takhle jsem to nikdy nevnímal.

Daniela DRTINOVÁ: Takže rozplyne se v těch tónech, anebo je přítomné?

Michal PAVLÍČEK: Rozplyne se v nějakým transu, jako je to takový vytržení zvláštní, je to meditace. Vnímáte při meditaci jako to nějaký ego, nevím, jak bych to definoval, je to hrozně takovej, ten pocit je silnej, ten trans vás vede prostě do nějaký takový extáze zvláštní, ale nevnímám jakoby až tak úplně reálně ten svět okolo sebe. Ale jako vnímám, ale jsem prostě v nějakým tom svým opojení, no.

Daniela DRTINOVÁ: Kam to vede ta extáze? Kde jste?

Michal PAVLÍČEK: Tak ...

Daniela DRTINOVÁ: Těžká otázka.

Michal PAVLÍČEK: To je, to je, to já myslím, že se to nedá ani ...

Daniela DRTINOVÁ: Ono se to možná vůbec do slov dát nedá.

Michal PAVLÍČEK: Ono se to nedá nějak to, to se tak zvláštně, složitě definuje tohle, jo, tak to je opravdu to. Já myslím, že ten pocit je takovej, právě kvůli tomu to člověk dělá, jo, že tam je něco, něco záhadně krásnýho, úžasnýho, má to prostě svý okouzlení, který vám dělá dobře a pokud máte tu sílu jakoby nebo ten dar, že to dělá i dobře ostatním, tak potom tam dochází k nějaký ještě jiný takový dimenzi propojení zvláštního, no.

Daniela DRTINOVÁ: Někdo naopak říká, a hlavně v rocku je to dost obvyklé, třeba rozhovory, které jsem četla, že hra na kytaru a zvláště pak na basovou je vlastně nějaká práce, spolupráce nebo hra se sexualitou, se sexuální energií, což vlastně je trochu zase něco jinýho než jakoby ta rovina, o níž hovoříte vy.

Michal PAVLÍČEK: No ne, tak to je ...

Daniela DRTINOVÁ: Mě zajímá ten organismus.

Michal PAVLÍČEK: Jo, jo, takhle, tohle, no tak samozřejmě ten rock a rock´n´roll vždycky byl trošku jako sexy, jo. To k tomu patří, když člověk hrábne do tý kytary a tak jako, ale zase že bych z toho měl takovýhle erotický pocity nějaký, to se, to ne, ale ...

Daniela DRTINOVÁ: Jestli je to třeba přeměna té sexuální energie na nějakou jinou, ten mechanismus je hrozně zajímavej.

Michal PAVLÍČEK: Tak to sem takhle jako ještě, vyloženě přímo takhle nevnímal. Ale je fakt, že jsme takový trošku, jako bych řekl, ten narcismus určitej k tý rockový hudbě patří, jo. Ta rockstar jako a teďka, teďka, že jo, a ty fanouškové a fanynky, že jo, tak to jako vždycky tam bylo. A prostě když člověk vzal tu kytaru, no tak se to těm holkám líbilo, jako že jo, když to tak… Ale ony byly víc na bubeníky, si myslím. (smích)

Daniela DRTINOVÁ: Jo, holky že jsou na bubeníky spíš?

Michal PAVLÍČEK: No to ne, jakože to, že jo, jak ještě ukazuje ty svaly a takovou tu, né, ale jako je, rocková hudba může bejt, může mít silnej ten sex appeal, jako to si myslím. Nebo vůbec hudba jako může mít, no.

Daniela DRTINOVÁ: Ono je zvláštní, že pak se to rozplyne v těch tónech, že pak to jde vlastně někam jinam.

Michal PAVLÍČEK: No, no, no, a může to ale, závisí to na tom jako, co děláte za typ hudby, že jo. Jako prostě že člověk přece jenom když dělá třeba, já třeba když jsem dělal muziku pro Stromboli, tak jsem byl v takovým okouzlení z Báry. Jsem žil v tom, v tom pocitu a hodně ta muzika byla tímhle tím způsobem pro ni šitá na míru a vlastně jsem do toho dával i tyhle ty pocity, jo. A myslím si, že tam lidi cejtili nějakou takovou možná ne přímo jako sexualitu, ale jako takovou romantickou polohu - jako trošku toho vztahu, jakoby tý lásky jako.

Daniela DRTINOVÁ: Měli jsme tady kněze Heryána, který se zabývá při některých svých exercisích třeba i hudbou U2. Podle vás může být nějaká hudba zlá? My jsme se právě s ním bavili o tom, jestli hudba jako nějaký univerzální fenomén se může dotýkat těch proudů, který třeba jsou zlý, protože podle něj ne.

Michal PAVLÍČEK: Tak může vyvolat agresivitu, že jo, velkou. To jsou jako vyloženě takový typy hudeb, který strhnou lidi a taky roztočej do nějakýho takovýho opravdu čertovskýho kotle, jo. Jsou asi i typy hudeb, který jsou schopný i bejt svým způsobem nebezpečný, jako který podporujou nějaký názory, který opravdu jsou, jak bych řek, až za čáru tý svobody, jo. Různý ty skinheadský kapely a tak dále, že jo. To, to může vyvolat. Může mít tyhle ty ty, ale myslím si, že obecně když si vemete - vlastně ta hudba moc nesouvisí s tím charakterem toho skladatele, jo, jako to vlastně co je zač jako vnitřně, protože určitě ne každej skladatel je andílek a spousty skladatelů třeba nebyly úplně jakoby lidi, s kterejma se dá vyjít. Anebo měli i svý hodně, hodně temný skvrny nějaký a přitom třeba dělaj hudbu, která je nádherná a vy nevnímáte ten pocit toho, že vlastně ta hudba nesouvisí až takhle s tou ...

Daniela DRTINOVÁ: Hm, rozumím.

Michal PAVLÍČEK: S tou, s tím rysem tý osobnosti až tak zásadně. Proto já jsem si vždycky říkal, že ta hudba je vlastně nějaká, nějaký zobrazení tý černý schránky v lidech, který, kde se to tak nějak zvláštně přemění a potom to vkráčí do tý hudby. A myslím si, že asi jako obecně má ten pan farář pravdu, no.

Daniela DRTINOVÁ: Takže byste řekl, že hudba má nějakou svébytnou, nechci říct inteligenci, ale nějakou svébytnou identitu.

Michal PAVLÍČEK: To ano.

Daniela DRTINOVÁ: Nezávislou přesně jakoby na tom tvůrci třeba.

Michal PAVLÍČEK: Nezávislou, ano, ano, ano, a taky vidíte, že vlastně…, podívejte se, my třeba když děláme, skladatelé skládají scénickou hudbu, jo, tak vy vlastně se musíte, ty ponory do tý hudby vlastně udělat, dá se říct, když to tak řeknu, úplně na zakázku. Vy vlastně musíte složit najednou requiem v momentě, kdy předtím jste byl hodinu někde třeba v parku se svým synem a předtím jste byl někde s kamarádem na kafíčku, povídal o věcech a potom jdete a máte film a musíte udělat ponor a složit těžkou náladu, která vlastně má ty lidi třeba nějakým způsobem přikovat úplně a vlastně vcucnout do nějakýho pocitu třeba smrti. A člověk nemusí bejt, jo, prostě vy to musíte udělat jako z pohledu svýho, dá se říct, řemesla, ale nemůžete v ten moment prožívat to drama. To by každý skladatel odpadával při každým filmu, jo, prostě psychicky. Takže tam je nějakej moment, že vlastně to děláte a potom vás to třeba s odstupem času zamrzí, co jsem to měl za náladu, že jsem tak tam snadno dal a přitom je to vlastně takový jako drama, requiem, který vůbec nesouviselo s tím vaším současným stavem.

Daniela DRTINOVÁ: Pak je otázka, jestli tvůrce, umělec tu hudbu tvoří a nebo jestli ta hudba už někde je a umělec se na ni jen napojí a vlastně vytáhne ji odněkud.

Michal PAVLÍČEK: No tak to už jsou takový jako hodně, si myslím, abstraktní úvahy. Jako to nikdo neví, jestli to je nějaký paprsky z hvězd nebo co to je. To je prostě, to je velká záhada tohle, jak to vlastně v člověku vznikaj ty nápady, jakým způsobem...

Daniela DRTINOVÁ: Ta inspirace, odkud jde.

Michal PAVLÍČEK: Ta inspirace, jo, a právě to propojení s tím, že i v uvozovkách v nějaký takový lehký náladě musíte složit dramatickou věc silnou, jo.

Daniela DRTINOVÁ: V čem jinak držíte kytaru? Jestli je v tom oproti jiným více citu, anebo jestli naopak je v tom víc síly, tlaku třeba do té kytary?

Michal PAVLÍČEK: Jak kdy. To jsou prostě ty polohy, jo. Jsou, jsou věci, kdy rád řežu do kytary, jakože lítaj jiskry. Jako vnitřně že mě to nakopne, když hraju speciálně ty rockový věci tvrdý, tak prostě to je o tom, to prostě musí bejt jak tank ta kytara. Ale když se ponořím do nějakejch jemnejch balad, tak tam zase prostě si pluju ve snách, tam prostě jsem meditativnější a jemnější a takovej, no. Fakt to závisí od toho, a vono je to dobrý to střídání, jo, to je nádherný. Úplně ideální je, když je to třeba během jednoho koncertu právě, že některý věci jsou takový jemnější a další věci zase vás jakoby úplně nakopnou do takový jakoby velký extáze, no.

Daniela DRTINOVÁ: Ptá se vás na to každý, ale jak složité je hrát na kytaru s tinnitem, kterým tedy trpíte, s pískáním v uších. Nebo naopak hrát na kytaru jde a všechno ostatní je těžší?

Michal PAVLÍČEK: No ten tinnitus je vlastně nemoc z povolání, dá se říct, protože ty zkreslený maršály a ta hlasitost...

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste si uřval uši.

Michal PAVLÍČEK: Já jsem si uřval uši. U někoho má to štěstí, že mu to vydrží jako, mně se to ozvalo už za mlada hodně. Já jsem se s tím jakoby nějak naučil žít, ale není to vůbec jednoduchý. Jsou samozřejmě momenty, kdy na to myslíte víc, a jsou momenty, kdy to vypojíte z tý hlavy, jo. To je taková hodně silná propojenost i s tou psychikou. Nicméně vlastně funguje u toho tinnitu ta metoda masking, takže to zamaskovat. A čím já to maskuju, je jenom ta muzika, jo, takže ono je to, sice je to takový jako klín klínem, ale funguje to, jo, takže já se snažím bejt pořád obklopenej muzikou nebo hlukem, protože to nevnímám. Samozřejmě kdybych odjel někam na Šumavu na samotu a neměl tam kytaru nebo magneťák, tak za chvilku prostě to začnu vnímat tak, že to může bejt setsakramentsky nepříjemný, no.

Daniela DRTINOVÁ: Bude další Budiž světlo, Fiat Lux, se Stromboli?

Michal PAVLÍČEK: Stromboli, já jsem vlastně, když jsem napsal tu poslední desku, tak jsme chystali jenom ten jeden koncert, a my jsme opravdu si řekli - uvidíme, jestli pudem dál, jo. Já jsem to nechal...

Daniela DRTINOVÁ: A pudete?

Michal PAVLÍČEK: Já jsem to nechal úplně jako tohle otevřený na tom pocitu spontánním, kterej vlastně bude potom. Nebyla v tom žádná ani špetka kalkulace, ničeho takovýho, jo. A vono nás to prostě nějak nakoplo a vlastně odehráli jsme, já nevím, třicet koncertů od tý doby a pořád nás to baví. Takže my jsme si řekli, že budem hrát do tý doby, dokud nás to bude prostě bavit, jo. Ono v tomhletom pozdním rockerském věku vlastně takový to určitý vzpomínání nebo tyhle věci k tomu jakoby patří, jo. Protože to jsou věci, který vás udělaly, jo, to je, to jsou vaše sloupy, na kterých stojíte, jak Výběr prvně nebo Stromboli. A není to jakoby přehrabování se v minulosti za každou cenu, ale vlastně je to taková, dá se říct, úcta k tomu, co jsme dělali, a vono nás to pořád baví a pokud tam existuje to pnutí vzájemný, tak prostě budem hrát, dokud nás to bude bavit a samozřejmě dokud se to bude líbit i lidem.

Daniela DRTINOVÁ: Takže i nová deska vznikne?

Michal PAVLÍČEK: Já nevylučuju, že třeba, protože Bára pro mě je pořád obrovskou inspirací a já právě když jsem točil s ní Fiat Lux, tak jsem si vlastně uvědomil opět po dlouhý době, jakej má drahokam v hrdle. Jakože to opravdu, a navíc ten její výraz, jako to, že vona s lehkostí je schopná a velmi silně se ponořit do těch nálad a vyzpívat ty věci.

Daniela DRTINOVÁ: Vy mluvíte o pozdním rockerském věku, iDnesu jste popsal, že při comebacku Pražského výběru jste lapal po dechu, přitom energie máte dost, znamená to, že organismus ani při hraní, při té meditaci, o níž mluvíte vy, nezapomene na ten věk?

Michal PAVLÍČEK: No...

Daniela DRTINOVÁ: Mysl asi ne, ale co organismus, co tělo?

Michal PAVLÍČEK: No to právě! Víte, já když jsem dělal ten comeback Pražskýho výběru, s klukama když jsme dělali před těma čtyřma rokama, tak já nebyl úplně v ideální zdravotní konstelaci a byl jsem ještě… vlastně jsem měl o deset kilo navíc a nějak jsem to moc neřešil. A pro mě ty koncerty a ještě navíc celý to tour jsem měl nějakou šílenou virózu s teplotama, takže já jsem hrál i s horečkama ty koncerty, což bych nikomu nepřál, když vidíte vyprodanou halu a vy tam musíte jít, protože to nemůžete zrušit. A já jsem opravdu jako teda prožíval vnitřně peklo svým způsobem, ale snažil jsem se na to zapomenout během toho hraní. A právě tam jsem se cejtil trošku jako zaskočenej tou fyzickou stránkou.

Daniela DRTINOVÁ: To jo, ale pokud jste měl virózu, tak to se nedá moc srovnávat.

Michal PAVLÍČEK: Ale stejně, já jsem teďka trošku jakoby zařadil zpátečku a prostě jsem začal hubnout, začal jsem žít velmi zdravě a mám každodenní rituál, že chodím hodinu a půl na procházku se svým synem a opravdu to nevynechám, pokud nemám koncert někde. A vlastně teďka jako pro mě odehrát koncert jako ve Forum Karlín, který trval 2,5 hodiny a ještě celý odpoledne jsme zkoušeli vlastně a stát na pódiu vlastně půl dne v tom vypětí, takže to člověk zvládá, takže to není, není nezvládnutelný, jo. Samozřejmě můžou vás bolet plotýnky a já nevím co všechno, ale zase když člověk vyjde na pódium, jo. Ono kdyby ty lidi viděli to pozadí, třeba koncert O2 Stromboli, jo, tak já tři hodiny předtím jsem ještě ležel s bolestma zad, protože jsem, opravdu jsem měl jako vážně vyhřezlý plotýnky a já jsem prostě vůbec nevěděl, jestli to dám. To byla tak pekelná situace, že si to nedovedete představit. A šel jsem na to pódium a najednou prostě jsem viděl ty lidi a viděl jsem, že prostě plotýnky neplotýnky, bolest nebolest a jdem do toho. A podařilo se mi jakoby v sobě ty plotýnky zatlačit nazpátek, jo. Ale že se, že člověk to pozadí, když to lidi vidí a vidí vás teďka a vy musíte prostě pro ty lidi krásně zahrát. Musíte prostě vyzařovat, musíte, vy chcete, ne musíte, ale prostě je tam tenhle ten prvek, že člověk musí překonat někdy sám sebe a udělat opravdu neuvěřitelný věci, jo.

Daniela DRTINOVÁ: Takže je to ale stejná energie, jakou jste cítil v mládí. Myslím to, co cítíte v mysli. Anebo se ten pocit ...

Michal PAVLÍČEK: Ano.

Daniela DRTINOVÁ: Ten pocit se tedy nemění, je univerzální? Řekl byste, že je vlastně univerzální stejně jako ta hudba?

Michal PAVLÍČEK: Ten pocit je univerzální, já si myslím, že v tomhle, no, a samozřejmě čím je člověk starší a dbá víc na tu fyzickou schránku, tak vlastně je dobrý se prostě udržovat ve formě. To vidíte na Rolling Stones, že jo, tak to je, kolik jim je, já nevím, 70 nebo kolik ...

Daniela DRTINOVÁ: Sto.

Michal PAVLÍČEK: No možná, já nevím, ale prostě jsou neuvěřitelný, že jo, a pořád je fakt, že ten rock´n´roll je nějakým způsobem elixír mládí. Pořád věčnej, no.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.

Michal PAVLÍČEK: Díky taky. Mějte se krásně, těšilo mě.

Související: Novinářská cena jde do finále. Podpořte Martina Veselovského a DVTV!

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV