reklama

Farář Uhlíř: Vánoce lidem ukazují, že mají budoucnost, chci jim pomoct, aby se ptali a hledali smysl

24. 12. 2015 | Říct, že se lidé o Vánocích honí jen za komercí, je příliš zjednodušené, říká kutnohorský arciděkan Jan Uhlíř. Sám se prý snaží připomínat pravý smysl Vánoc. Těší ho přitom, že mnoho lidí sice v boha nevěří, ale aspoň něco hledá. Arciděkan Uhlíř prý klade lidem na srdce, že uprchlíci jsou také lidé, nezakrývá ale zároveň obavy.

Daniela Drtinová: O tajemství a smyslu Vánoc budu teď mluvit s kutnohorským arciděkanem Janem Uhlířem. Vítejte v DVTV.

Jan Uhlíř: Dobrý den.

Daniela Drtinová: Dá se tajemství Vánoc dát do pár slov?

Jan Uhlíř: Já myslím, že by se mohlo říct radost a naděje. Alespoň mě to tak vždycky napadá. Protože tam myslím, že to je jak v té rovině lidské, tak i v té duchovní. Asi každý z nás prožívá Vánoce společně s druhými lidmi, čili zakouší to obdarování, zakouší lásku a zároveň tohle je pro něj důležitý, aby viděl nějakou budoucnost pro svůj život. A když to vezmu z té duchovní roviny, tak tam především vidím tu radost, že ten Bůh o člověka má zájem, že přichází k němu, tak jak nejblíž to jde, narodí se v Betlémě a to dává člověku jistotu, že ten Bůh ho i v budoucnu bude posilovat a bude ho provázet.

Daniela Drtinová: Pro křesťany je to svátek narození živého Boha, doba adventu je čekání na tento příchod. Jsou ale v roce 2015 Vánoce důležité i pro ty, kteří nevěří?

Jan Uhlíř: Já myslím, že každý rok jsou pro ně důležitý. A ono je otázka, kdo věří a kdo nevěří. Alespoň já jak se s tím setkávám, tak mně přijde, že mnoho lidí něco hledá. A to mě velmi těší. A jak asi všichni víme, právě po Vánocích lidé rádi přicházejí do našich chrámů, aby se tam zastavili, podívali se do Betléma, ale myslím, že především aby tak nějak zakusili ten klid a pokoj, který ty chrámy jim také nabízejí. Takže já myslím, že ty Vánoce jsou vždycky pro všechny lidi nějak výjimečné i tohohle hlediska.

Daniela Drtinová: Takže je to podle vás jen klišé, že Češi neprožívají ten hlubší rozměr a že jde jen pro ně o konzum a komerci.

Jan Uhlíř: No samozřejmě, že to záleží na osobě každého člověka, ale myslím si, že je to příliš zjednodušené, abychom na jedné straně řekli, že lidé nevěří v Boha, na druhé straně, že zároveň se honí jenom po komerci. Já myslím, že tomu tak rozhodně není.

Daniela Drtinová: Zkusím to ještě jinak. Desítky let v komunismu, jestli se daří vlastně ve vnitřních světech Čechů udržovat alespoň jiskru toho pravého smyslu Vánoc?

Jan Uhlíř: No, tak to musím říct, že o tom se já teda jako snažím aspoň jako farář, těm lidem stále připomínat tu skutečnost toho Boha, který sem přišel, protože myslím, že když tohle to člověk jako uchopí nebo nějakým způsobem si to uvědomí, tak prožije tu ohromnou důstojnost svého vlastního bytí, že ten Bůh mu přichází takhle naproti. A myslím si, že mnoho lidí se ještě dnes u toho štědrovečerního stolu pomodlí anebo na někoho zavzpomínají anebo si popřejí něco dobrého. Takže si myslím, že to se i odráží i v těch tradicích koneckonců. Že lidé možná nevědí, proč se slaví Velikonoce, ale proč se slaví Vánoce, snad ještě vědí. Doufám.

Daniela Drtinová: Daří se vám to přesvědčování ve vaší farnosti?

Jan Uhlíř: Já bych neřekl přesvědčování. To slovo osobně nemám sám moc rád. Ale nabízení člověka, pomoc mu v tom, aby hledal, aby se ptal. A musím říct, že nevím, jestli se mně to daří, ale myslím si, že v Kutné Hoře se setkávám s lidmi, kteří nějak snad, doufám, vycítili, že jsme otevřeným společenstvím a že i díky různým koncertům, na kterými se s nimi setkávám a trošku mohu něco říci na úvod, tak snad poznávají, že jsem člověk otevřený. A také třeba my se snažíme těm lidem nějak přibližovat, ať už různými prohlídkami, kterými vysvětlujeme křesťanské symboly nebo tradice, ale tak samozřejmě i třeba kurzy Alfa, které před Vánocemi skončily a v kterých vidím, že lidi opravdu touží. A také musím říci, že se mně mnohdy stává, jako třeba nedávno, že za mnou přišla jedna paní, která mi řekla, že mě viděla dvakrát na půlnoční a že by se mně s něčím chtěla svěřit, takže to jsou takové situace, kdy snad lidé poznávají, že člověk je nepřesvědčuje, ale že jim nabízí nějakou cestu, kterou já sám samozřejmě pokládám za tu správnou a smysluplnou.

Daniela Drtinová: Přesto zpátky k Vánocům. Pro mě je docela zvláštní, že české Vánoce nemají původní symbol, který by je nesl. Vánoční stromeček přišel až někdy v 18. století z německých zemí, v moderní době odevšad vykukuje Santa Klaus. Letos je ve velké módě sob. A když už, tak lidé někteří vezmou na milost symbol toho malého dítěte. Čím to je?

Jan Uhlíř: Upřímně řečeno, nevím. Myslím si, že možná ten Santa Klaus a tyhle věci, že souvisejí s tím, že lidé tak nějak vzhlíží k něčemu cizímu. Ale nevím. Nemůžu na to odpovědět.

Daniela Drtinová: Ono pak v tom zmatení dochází, v tom zmatení té symboliky vlastně dochází až k takovým legračním absurditám, které jsem si všimla teď. Na Staroměstském náměstí na tom vánočním stromu jsou dekorace černého kozla a černého kocoura. Což samozřejmě ano, je to inspirace z Lady, ale zrovna tyhle symboly opravdu mají v křesťanství zcela opačný význam.

Jan Uhlíř: Shodou okolností jsem na Staroměstském náměstí byl.

Daniela Drtinová: Všiml jste si toho?

Jan Uhlíř: A všiml jsem si toho a taky jsem nad tím přemýšlel. Ale myslím si, že trošku nebo alespoň i na mě třeba působí ten, když se řekne Ježíšek, tak to působí velmi pohádkově a to mě trošku mrzí. Na druhé straně já se snažím říkat a lidem říkat, že je to malý Ježíš, který se narodil nebo spíš Ježíš jako dítě. Ale na druhé straně pro mnoho lidí je to také pořád důležité si říci, že je to ten Ježíšek, který obdarovává. A prožil jsem nedávno takovou úsměvnou historku, kdy jsem byl na návštěvě u svého kamaráda ze střední školy a rodina je nevěřící, ale pak si ke mně sedl ten Matyáš a zeptal se mě, a maminka mně říkala, že vy si povídáte s Ježíškem, je to pravda? A já jsem se úplně lekl, protože to slovo Ježíšek mám opravdu spojený spíš s tím dětským světem než s tou realitou, kterou oslavuji o každých Vánocích. Ale pak jsem musel reagovat a říkat, máš pravdu, já mluvím každý den s Ježíškem. Pak se mě zeptal, jestli jsem ho někdy viděl, tak to jsem popravdě musel říct, že ne. Ale že s ním rád rozmlouvám. Ale tak je to nějaký symbol, který, který nám připomíná Vánoce, ale právě bych byl rád, aby ti lidé, kteří alespoň na tu půlnoční přijdou, aby pochopili, že to není pohádková postava, ale že je to osoba, která dokáže proměňovat lidské životy a která není důležitá jenom pro malé děti, ale pro každého člověka.

Daniela Drtinová: Právě v té symbolice opravdu je to tak legrační, že nám vlastně připomíná naopak ty Vánoce na vánočním stromě černý kozel a černý kocour. Pobavilo vás to? Díváte se na tyhle věci s nadhledem?

Jan Uhlíř: Jo. Jsem se díval s nadhledem a musím říct, že mě to v tu chvíli ani jako nenapadlo v té souvislosti, jakou jste zmínila. Spíš jsem si jenom řekl, že jsou to ladovské Vánoce.

Daniela Drtinová: Ano. Pokud jde o tu symboliku, je to třeba tím, že jde o Vánoce v ateistické zemi, kterou Česko je, že nemá vlastně jeden nějaký symbol, který by vlastně celé ty Vánoce nesl anebo je to tím, že Bůh, tedy i syn jako součást svaté trojice, je v té křesťanské tradici skrytým Bohem, i v židovské, vlastně v křesťanské tradici, židovsko-křesťanské, kdy je vlastně skrytým Bohem, tudíž se špatně vizualizuje?

Jan Uhlíř: Určitě ano. Ale já myslím, že pro křesťana je skrytým Bohem, ale právě v Ježíši Kristu se stal viditelným, zřejmým. A tohle je myslím důležité pro celou naši ikonografii a i pro hlubší chápání toho Boha a také, a to bych zdůraznil, chápání člověka samotného. Čili já bych ty tradice a ty symboly Vánoc, nedokážu to posoudit, do jaké míry jsme si přisvojili ty tradiční věci nebo ty symboly z jiných zemí, ale já bych to nespojoval rozhodně s naším národem jako takovým a tím, jak jsme věřící nebo nejsme věřící, to si nemyslím.

Daniela Drtinová: Hledám důvod, proč se zkrátka obrázek malého dítěte jako symbol českých Vánoc neujal? Protože i ten symbol je vlastně hezký, je přívětivý, je milý, přesto se neujal a hodin by se nejvíc. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Možná na to není jednoznačná odpověď.

Jan Uhlíř: Musím říct, že jsem se tímhle nikdy, ani jsem nad tím nepřemýšlel. A zdůrazňuju, že je to škoda, protože právě pro mě právě ten symbol Boha, který se stal dítětem, mně pro ty Vánoce přijde nejpřitažlivější. Je to naprosto bezbranný Bůh, laskavý Bůh pro každého člověka a je to vlastně škoda, že se nám právě tento symbol tak nějak nevryl. Ale nevím, nedokážu ani posoudit, do jaké míry se tento symbol vryl v jiných zemích.

Daniela Drtinová: Tak vánoční čas bych využila jako prostor pro 2 otázky, které často lidi zajímají a které jsem už dlouho chtěla nějakému knězi položit. Potomci Mayů v Mexiku, kteří přijali Krista, tak nikdy nezobrazují Ježíše na kříži a ptají se, co je to za lidi, kteří křižují svého Boha. Co byste jim vzkázal?

Jan Uhlíř: Vzkázal bych jim, že prostě pro mě je kříž symbolem velké boží lásky. A mně to právě přijde nesmírně důležitý. Těm Mayům, co bych vzkázal? No, my nejsme ti, kteří křižujeme toho Boha. My ti, kteří jsme přijali jako Ježíše Krista, tak ho v tuto chvíli nekřižujme, ale člověk, který nepřijal, teďka bych nechtěl, aby to vypadalo, že židé jsou ti, kteří ukřižovali Krista, ano, historicky samozřejmě ano, ale v tom hlubším slova smyslu máme všichni na tom podíl, ale je to symbol, kdy Bůh šel tak daleko, že přijal i tento pro ty Maye otřesný symbol a otřesný způsob smrti. A to mně zvlášť v této době přijde nesmírně důležitý. Protože já jsem si to uvědomil, teď sice je to už nějaký čas, ale pořád aktuální věc, kdy někdo někomu ubližuje a křičí Bohů je veliký, že jo, Alláh je veliký. A v tu chvíli jako já jsem si uvědomil, že ten křesťanský Bůh je veliký právě v tom, že přijímá to utrpení člověka. A to je pro mě nesmírně veliký, že ten Bůh prostě mně dává takovou svobodu, že mně dovoluje, abych i tímto způsobem nějakým hrozným, strašným ho jako člověk jako lidstvo ho ukřižoval. Já nevím, jestli jsem to řekl nesrozumitelně, ale pro mě to je opravdu nesmírně fascinující, protože na otázku utrpení já neznám odpověď. A ten Bůh nám nedává na všechno odpověď. Ježíš Kristus nám nedává odpověď na naše utrpení, ale bere ho na sebe. On, on žádné zlo ho neodradí od toho, aby miloval člověka, a řeknu, aby mu nebral svobodu a aby mu dokonce i odpouštěl. A to ho někdy, a to ho vlastně přivedlo, můžeme říci, až na ten kříž.

Daniela Drtinová: Druhá otázka, kterou jsem chtěla položit a která s tím vlastně souvisí, co jste řekl. Proč Bůh, který je všemohoucí, dopouští všechno to zlo?

Jan Uhlíř: No to je ta lidská svoboda. Víte, tohle se mně těžko, těžko vysvětluje lidem samozřejmě a těžko jsou lidé schopni pochopit, že i ten jejich skutek, který nějak ničí vztahy s druhými lidmi nebo s druhými, je uskutečněn a nějak se dotýká té boží lásky. A jestliže Bůh v této chvíli jim dovoluje, aby druhým ubližovali, třeba jenom v rodině, a to se týká každého nás, tak prostě dává svobodu i těm druhým. A v tomhle je Bůh bezmocný. Ten Ježíš, který křísil mrtvé, který, který kráčel po moři, který uzdravoval nemocné, je před lidskou svobodou bezmocný. Když člověk odmítne Boha, tak Boha to trápí, Bůh trpí, můžeme říci, ale nic s tím nenadělá. Mně vám opravdu napadlo, když jsem i přemýšlel nad těmi událostmi, které nějak se odehrávají u nás, tak jsem si uvědomil, že všichni píšou o tom, jak druzí lidé trpí a na celém světě umírají tisíce lidí kvůli zlu druhého člověka. A já jsem si uvědomil, že nikdo nepíše o tom, že Bůh se trápí ve svém srdci, jak čteme v Genezi. A na tohle jako bychom zapomínali. Čili Bohu to není jedno a Bůh dělá všechno proto, aby nějakým způsobem člověk, kterého stvořil a kterému dává svobodu, se proti zlu postavil a snažil se zlo nejenom dělat, ale také napravovat. Čili tam vidím velkou svobodu, ale pak bych samozřejmě mohl od vás dostat lidské nemoci a jiné věci, utrpení dětí a tak dál a v tom se přiznám, že jsem beze slov, protože na to odpověď neznám. A v tomhle možná je právě i to tajemství toho Boha, který si některé věci, nebo zlo si v žádném případě nepřeje, ale dopouští ho. A já věřím, že také proto, aby nějak člověk se k tomu dokázal postavit a aby dokázal člověku ukázat, že my máme také něco dělat. S pomocí boží.

Daniela Drtinová: Má pro vás letošní poselství Vánoc i jinou podobu třeba v souvislosti s uprchlickou krizí?

Jan Uhlíř: Tohle to téma jsem velice řešil minulý rok, protože minulý rok nějak začalo toto, se to dostávalo víc do podvědomí, tyto události v Evropě. A musím říci, že jsem tehdy byl velmi i vděčný Biskupské konferenci, kdy biskupové nás věřící tehdy někdy v říjnu minulého roku vyzvali, abychom se nad tím zamysleli a v naší farnosti to vzbudilo takový ohlas, že jsme se nad tím začali opravdu konkrétně zamýšlet a tehdy jsme i vánoční vstupné z chrámu svaté Barbory odeslali do Jordánska na pomoc těm lidem v těchto táborech. A nešlo nám jenom o ty peníze. My jsme tehdy právě v té farnosti chtěli lidem jakoby vzbudit tuhletu otázku, v nich probudit. A proto jsme jako chtěli, přijďte do chrámu svaté Barbory, abyste i pomohli, byla tam výstava nějaké nebo panely, které tuto události měly přibližovat. A já si vždycky uvědomuju, že ty Vánoce nejsou jenom o radosti a pokoji. A skoro si myslím, že nemohou být opravdu radostné, poctivě, pravdivě radostné, pokud si neuvědomuju, že i v tu samou chvíli někteří tuto radost nemají. Tím ale nemyslím, že bychom se měli stydět za to, že prožíváme hezké Vánoce v kruhu rodinném, že máme nějaké dárky, to si vůbec nemyslím. Ale myslím si, že bychom měli je prožívat s pokorou. A i v křesťanském kalendáři, když to vezmeme po Božím hodu vánočním, máme už svatého Štěpána. A koneckonců ty události Betléma nejsou jenom o, nejsou jenom o radosti. To dítě se narodilo v Betlémě, bylo odmítnuté. Těhotná žena byla odmítnuta, když přišla do Betléma. Je to setkání s pastýři, úplně chudými lidmi. Krátce potom musí svatá rodina utéct před Herodem do cizí země a v tomto smyslu je ta uprchlická krize velmi, velmi aktuální pro Vánoce. Takže se určitě zamýšlím a nějak to reflektuji i v těch dnech, abychom skutečně nezůstali jenom na povrchu, ale abychom byli solidární i duchovně i lidsky s těmi lidmi, kteří tu radost nemohou prožívat tak klidně jako my.

Daniela Drtinová: V souvislosti s tím se mluví i o ochraně křesťanských hodnot, o návratu právě k těm židovsko-křesťanským kořenům. Pak je otázka, jestli církev v tom dokáže dnes hrát nějakou podstatnější roli. Občas zazní třeba silnější, hlasitější výroky kardinála Duky nebo kněze Halíka, jestli ale mají reálný vliv a dopad na lidi v Česku v 21. století, v té roztříštěnosti vlivů, nejrůznějších podnětů, nikdo nevěří nikomu, všichni jsou ostražití třeba i vůči autoritám a podobně.

Jan Uhlíř: Nedokážu to posoudit úplně v celé České republice, ale já sám osobně se o to snažím. Snažím se prostě i těm svým věřícím, ale využívám i těch příležitostí, kdy se setkávám s těmi nevěřícími, abych jim řekl, že se nemají bát, abych jim řekl, že ti lidé, kteří jsou někde, utíkají, že to jsou také lidé, kteří potřebují pomoc. Zároveň ale nezakrývám a chápu obavy, které mám i já. Také nevím, jak se bude proměňovat Evropa. Ale myslím si, že to je opravdu velká výzva pro nás Evropany, abychom si odpověděli na otázku, co je to křesťanství. A v tomhle směru nebo co to jsou křesťanské nebo Žido-Křesťanské základy naší civilizace. A v tomto směru já církev nebo sám osobně církev vnímám jak ohromnou pomoc. A nejenom v osobě papeže Františka, ale vůbec v těch hodnotách, který se snažíme nahlížet a který se snažíme uchovávat. A nejsme proto populární a mnohdy z nějakého přesvědčení, co chceme jako křesťané ukázat tomuto a chceme ukázat na nějaké problémy, ať už to je rodina nebo úcta k životu a tak dále, tak se většinou vytrhne jenom nějaký problém, který se ani nám třeba křesťanům v těch médiích nedopřeje dobře vysvětlit, jak je to míněno. A vždycky se vezme nějaký extrém, který jako poukazuje třeba na to, jak křesťané jsou nelidští, řekněme, anebo málo soucitní s nějakým, nějakou skupinou lidí. A to mně přijde velká škoda. A proto si myslím, že daleko podstatnější je práce té, těch křesťanů v těch svých kancelářích, farnostech, kde prostě mají více prostoru těm lidem to objasňovat. A samozřejmě velký důraz je na nás křesťanech samotných, abychom si ujasnili, co je opravdu křesťanské a o co musíme nějak bojovat a co stojí za to, abychom druhým předávali.

Daniela Drtinová: Co byste popřál lidem v letošním vánočním čase?

Jan Uhlíř: Já bych jim určitě popřál radost a pokoj, protože to člověk musí zakusit a musí prožít, že ho někdo má rád, že ho někdo obdarovává svojí přítomností, svým zájmem o něm, aby mohl pak zvládnout i všechny ty třeba i náročné události nového roku.

Daniela Drtinová: Kutnohorský arciděkan Jan Uhlíř. Děkuji vám za rozhovor pro DVTV a přeji vám hezké dny.

Jan Uhlíř: Děkuji za pozvání.

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV