Velčovský: Dnes se tisknou už i domy z betonu nebo sklo, postmoderní kaše nás spojuje

Nemůžu si dovolit vymyslet produkt, který by se neprodával, takový pankáč být nemůžu, to si vynahrazuji ve volné tvorbě, říká designér Maxim Velčovský. Úžasný je podle něj právě moment, kdy jeho výmysl zaměstnává lidi a dává jim práci. Sběratelství je pro něj banka tvarů, doma má například stovky skládacích metrů, ze kterých chce v budoucnu něco vytvořit.

Daniela DRTINOVÁ: Svá díla od dětství až doteď, průřezově tedy, vystavuje v Brně přední český designér Maxim Velčovský. Co tvořil jako dítě? Cítí se jako český Andy Warhol? A proč se výstava jmenuje Vše za 39? Maxim Velčovský přijal pozvání DVTV. Vítejte.

Maxim VELČOVSKÝ: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Těší vás to, když se o vás napíše, že jste český Andy Warhol?

Maxim VELČOVSKÝ: To jsem teda ještě neslyšel, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Já jsem to někde viděla, nevím teď kde.

Maxim VELČOVSKÝ: Ale úplně to není pravda. Já myslím, že se každej zabýval něčím jiným.

Daniela DRTINOVÁ: V čem je ten rozdíl, když se na to podíváme z pohledu pop art?

Maxim VELČOVSKÝ: No, já jsem sice, někdo řekl, prohlásil, bojovník za lepší konzum, a to možná do tý populární kultury, která se zkracuje pop artem, ale ten úděl designéra vlastně vymýšlet něco, co by se mohlo sériově vyrábět a dává to práci lidem, je vlastně možná jako jiná cesta, než cesta Andy Warhola.

Daniela DRTINOVÁ: To znamená, že žádné z jeho děl byste neřekl, že se nějakým způsobem tím vnitřním duchem blíží vašemu dílu některému?

Maxim VELČOVSKÝ: Každopádně jo, on vlastně ze svýho díla trošku udělal vlastně manufakturní výrobu, to je zajímavej moment v jeho díle a vlastně ta sériovost je určitě moment, se kterýma on pracoval i ve svých instalacích.

Daniela DRTINOVÁ: A třeba některé jeho dílo, které jste viděl, tak neřekl jste si, tohle se nějakým způsobem blíží některému mému?

Maxim VELČOVSKÝ: To si takhle člověk netroufá říkat. Jednak já pracuju v souvislostech doby, ve které žiju a řeším vlastně věci v jiný době než on, takže ono se to fakt jako nedá moc porovnávat.

Daniela DRTINOVÁ: Průřezová výstava v Brně, která je k vidění až do konce května, tak se jmenuje Vše za 39. Je to jenom narážka na váš věk?

Maxim VELČOVSKÝ: Je to narážka na můj věk a kurátor Radek Wohlmuth, který je nedílnou součástí tohoto konceptu, vlastně zde naznačuje i parafrázi na diskontní obchody, které vyprodávají vlastně vše za 39, takže je to takovej mix toho věku a toho životního výprodeje, kde na té výstavě uvidíte všechno od přáníčka mamince až po projekty, na kterých se současně podílím. Takže je to takový opravdu, je to vlastně i o tom, že napadáte vlastně akademický prostor, instituci uměleckoprůmyslového muzea, které je sbírkotvornou institucí a má vlastně za úkol sbírat objekty a předměty své doby, a já zde vlastně vystavuju vlastně všechno, to znamená, že to nejsou vybraná díla jako to nejlepší, které by na tomto místě mělo být vybráno nebo vystaveno.

Daniela DRTINOVÁ: A navíc je to tady v podobě té výprodeje, byť takhle sbírá, tak vy tomu dáváte tu podobu té výprodeje.

Maxim VELČOVSKÝ: Ano, ale není to klasická vitrínová instalace, ale opravdu pultová vlastně prezentace jak šel čas.

Daniela DRTINOVÁ: Co jste tvořil jako dítě?

Maxim VELČOVSKÝ: Jako dítě jsem, tam je jeden z plakátů na té výstavě, kdy se polepuju papírkama asi ve čtyřech, v pěti letech a někdo mě u toho vyfotil. To je možná jako asi první vizuální informace, se kterou je člověk spojenej a pak vlastně člověk jako dělá tečky na papír a propojuje je a já jsem vyrůstal v době, kdy jsme seděli na umakartových židlích a na umakartových lavicích, to je taková hmota s tím geometrickým rastrem a vlastně člověk jako vyplňoval neustále ty rastry a skládal takový jako geometrický obrazce, takže já jsem si jako pro sebe pojmenoval ten umakart jako tu anglickou zkratku You Make Art, to znamená, že vy si vlastně vyzkoušíte nějakou jako formu abstrakce a uklízečka vám to umeje druhej den nebo přes noc a vy dostanete poznámku za ničení školního majetku, a tak to jde pořád dál. Druhej den vlastně začínáte znova, takže ten styk s nějakým jako uměleckým projevem má člověk, myslím si, že přirozeně od malička, akorát během doby, kdy člověk vyrůstal, se to snaží vlastně potírat.

Daniela DRTINOVÁ: Každý z nás s větším či menším úspěchem jako dítě tvořil. Vy vlastně ale s tou tvorbou máte kontakt od toho dětského věku. Když se dneska díváte na některá svoje díla, co to ve vás vyvolává, jako nabízí se mi otázka, která není úplně logická, jakým způsobem vlastně jste se od toho dětského věku posunul? Ale jestli vlastně ve vás zůstává pořád ten tvůrčí duch toho dítěte, když se třeba díváte na ta svoje díla, tak jestli je tam ta kontinuita, protože my co to máme přetrženo od té tvorby v dětství, tak už tam tu kontinuitu nemáme. Zajímá mě ten váš vnitřní pohled na tu vaši tvorbu dětskou?

Maxim VELČOVSKÝ: Je pravda, že vlastně v určitým momentě za vás rozhodujou rodiče a spousta lidem takhle vlastně rodiče zkazili možná život, protože umění je strašně úžasná krajina názorů a možná oproti politice, kde existuje levá a pravá a možná dneska už střední cesta, tak v tom vlastně umění každá výpověď je pravdivá a těch cest je několik. Proto vlastně politici často umění nerozumí, protože to nechápou, protože jakákoliv lidská výpověď je ta správná, protože ve své době jsme zmínili Warhola, ale vedle něj žil Picasso, Antoni Tapies, vlastně lidi s diametrálně odlišným viděním světa a každý vlastně tvořil svoji cestu a každá z nich byla ta správná.

Daniela DRTINOVÁ: No, navazuje to tedy na to, co ve vás bylo a je dětské?

Maxim VELČOVSKÝ: To, to vlastně, abych navázal na to, jak nám to, jak to některým dětem přerušili ty rodiče, tak mně, já jsem v tom nějak jako pokračoval dál, ale v tom čtrnáctém roku se člověk jako rozhodne jít buď na gympl, nebo na uměleckou školu. Pro muže to má ještě jedny další takový jako souvislosti, že vy se snažíte utéct vojně a chcete se někam prokreslit a promalovat až na vysokou školu a co nejdál tu vojnu oddálit. Nicméně muž je velké dítě po celou dobu života a jako dítě vlastně nachází ty nějaký jako modelový situace, který si vlastně skládáte, vyrábíte si zbraně z větví a vlastně tak to furt jde dál a pak vlastně máte tu šanci jako dítě jako pokračovat na tý střední uměleckoprůmyslový škole, což je fantastická věc. Předtím ještě na lidové škole umění v naší době, takže člověk vlastně jako vlastně se z toho jako rozdíl mezi tvorbou dítěte a tvorbou dneska já vlastně v ní úplně nevidím rozdíl, protože člověk vždycky musí jako nějak analyzovat situaci, stejně jako jste ji analyzovali, když jste měli jako pár hodin s klukama na výrobu nějaký zbraně, a musíte vlastně podat nějaký řešení v nějakým deadlinu.

Daniela DRTINOVÁ: Jak se tedy ve vás posunul vztah k designu od toho dětského věku a zároveň, jak se díky vám obecně český design posunul?

Maxim VELČOVSKÝ: No úplně neuvěřitelně. My jsme s kolegou Jakubem Berdychem zakládali náš první vlastně design shop Qubus, který je v Rámové ulici dodneška a byli jsme první jako v týhle tý zemi, když nepočítám Gallery Genius Loci na Újezdě kterou spoluzakládal Jiří Pelcl, ale tady tohle měl být vlastně čistě jako prostor, platforma pro prezentaci vlastně věcí, který vy si vymyslíte. A teď si představte, že je vymyslíte, ale nemáte je kdy v tý době v roce 2002, takže před pár lety, vyrobit. Takže musíte klepat na dveře továrnám, v těch továrnách vám ty věci vyrábět nechtějí, a když se tam proklepete a nakonec vám je vyrábí, tak nemáte vlastně kde je vystavit. Musíte založit vlastní prostor, ale nikdo o nich nechce psát, protože neexistujou média, který by je jako design zajímal. Takže člověk musí bejt, spoluzakládat časopisy o designu a takhle vlastně dneska, dnešní generace má naprosto, naprostý pole působnosti, ještě když si člověk uvědomí, že naše první e-maily vznikly v roce 1999 a vlastně informovanost o designu byla jenom díky veletrhům a časopisům, tak je to taky obrovskej posun.

Daniela DRTINOVÁ: Pokud je dneska v designu dovoleno všechno, co potom rozhoduje o úspěchu a o přijetí?

Maxim VELČOVSKÝ: Já si nemyslím, že je v designu dovoleno úplně všechno. Přece jenom ta, ten, to aplikované umění od toho volného má je svázaný minimálně výrobou a vlastně systémem produkce, takže vy se musíte dostat do nějakých mantinelů a musíte, pro designéra je fantastický to, moment, kdy vymyslíte něco, co zaměstnává lidi a ty lidi za to dostanou vlastně peníze a uživí své rodiny. Takže člověk nemůže bejt jako takovej pankáč, anarchista, aby, aby vlastně vymyslel nesmysl, kterej by se neprodával, nebo by byl vlastně špatným produktem. Ale já si tohle vynahrazuju ve svý volný tvorbě, kdy, ze který často vycházím do té sériové výroby.

Daniela DRTINOVÁ: Co pak rozhodne o úspěchu?

Maxim VELČOVSKÝ: O úspěchu rozhodují lidi. Ten, kdo nakupuje, tak by měl přemýšlet, co kupuje a často o úspěchu ale rozhoduje náhoda, rozhodují média, rozhodují lidi, které potkáte. Rozhoduje kontext doby, protože produkt může bejt tak nadčasovej, že ho lidi nepřijmou, což může, anebo může být tak jako zvláštní, že ho lidi nepřijmou. V tom uměleckoprůmyslovém muzeu máme vlastně prototypy kubistický keramiky, která ve své podstatě se dochovala v jednotlivých exemplářích, to znamená, že ty série se vlastně nedochovaly, to znamená, ta sériovost byla malá a kubistický nábytek byl často dělán pro, pro lidi, který si ho objednali na míru do svého domu. Takže vlastně často, často i design může být i třeba spojen se snobismem, nebo s určitým elitářstvím, které, které je ale logicky designem stejně jako s uměním spojeno.

Daniela DRTINOVÁ: Dřív existovaly umělecké slohy, když mluvíme o kontextu doby, třeba v architektuře. Dneska nic takového úplně není. Je ale něco, co byste dokázal pojmenovat, že dnešní design spojuje, co je ve světovém designu jedno společného, dá se to vůbec?

Maxim VELČOVSKÝ: Já si myslím, že taková post, postmoderní kaše vlastně nás spojuje všechny a pak nás jako propojujou technologie. Ty technologie si myslím, že dokážou jako vlastně něco pojmenovávat nějakou, nějakou linii, ale možná, že to jako vlastně jsou jako fenomén jako třeba návrat k ornamentu. Po ornamentu přichází návrat k čistotě. A pak vlastně míchání vlastně všeho dohromady a fakt opravdu využívání technologií. Třeba fenoménem dnešní doby je vynález 3D tiskáren, takže se čeká na dobu, kdy třeba ty řetězce skandinávský, ve kterých nakupujeme ten nejlevnější nábytek, začnou ty věci vlastně tisknout v každém státu zvlášť, takže nebudeme potřebovat vlastně dopravu, tím pádem nebudeme znečišťovat ovzduší a čeká se vlastně, až ty technologie budou na takové úrovni, aby, aby, aby vlastně posunuly lidstvo zase dál.

Daniela DRTINOVÁ: Jakože vám vytisknou doma nábytek?

Maxim VELČOVSKÝ: To už se děje.

Daniela DRTINOVÁ: Opravdu?

Maxim VELČOVSKÝ: Tisknou se i domy z betonu v Číně, tisknou se vlastně, jak říkáte, nábytek, začíná se tisknout sklo, takže, takže je to vlastně revoluční záležitost.

Daniela DRTINOVÁ: To budou mít skláři radost.

Maxim VELČOVSKÝ: Skláři ještě pár desítek, možná stovek let nebude, ta ruční výroba nebude překonatelná pomocí robotů.

Daniela DRTINOVÁ: Když mluvíte o těchto věcech, jak to, že robot nemůže nahradit ruční práci skláře?

Maxim VELČOVSKÝ: On ho nahrazuje a vlastně průmyslová revoluce, která zbavila, nebo zbavuje vlastně lidi práce, protože stroj zbavuje práce, se vlastně furt vyvíjí dál a dál, takže tohle to je jako obrovský problém to nahrazení robotů vlastně…

Daniela DRTINOVÁ: A jak to, že nenahradí ruční práci skláře?

Maxim VELČOVSKÝ: Já myslím, že ta ruční skláře je pořád spojená s historií lidstva a stejně tak jako se 200 let od tý průmyslový revoluce snažíme jako tu lidskou práci nahrazovat a zlepšovat a vylepšovat, a vždycky nějakej architekt napíše, že ornament je zločin, ale pak vlastně přestává být zločinem, protože se ornament dá vlastně vytisknout levně, nebo vyrobit levně, takže už ty postuláty teda neplatí, tak, tak vlastně ten, ten, ten, ta ruční práce nás vždycky bude fascinovat a bude nás hlavně fascinovat unikátnost. To, že kupujete nějakou drahou značku, tak je většinou drahá, protože se vyrábí draze a protože ji někdo dělá ručně. Zajímavý je v poslední době trend, kdy třeba i Asiaté nebo Číňani vlastně začínají nakupovat originální věci v Čechách a nechtějí vlastně čínské kopie kupovat v Číně. To je fenomén, kterej vlastně přichází. Střední čínská generace roste nahoru a její vlastně výplata čínského dělníka začíná být stejná jako českého dělníka, což je zajímavý fenomén, který si vlastně, který si uvědomují čeští výrobci, protože třeba sklářský průmysl nebo sklářství je na vzestupu oproti třeba deseti letům nazpět, kdy docházelo k obrovské depresi díky zavírání vlastně sklářských firem a hutí a továren.

Daniela DRTINOVÁ: Tak levná práce, domy a nábytek v tisku, to pojítko postmodernismu. Dá se ještě dneska vůbec říct, že se design nějak spojuje s lokální identitou?

Maxim VELČOVSKÝ: Já v to věřím a já doufám, že lokální identita je jediný možný moment, jak vlastně přežít, jakým směrem by se lidstvo mělo vlastně vyvíjet, protože když si uvědomíte, že máme univerzální materiál, jako je kaolin, nebo, nebo prostě písek, ze kterého se vyrábí sklo, tak my máme univerzální materiál, ale máme lokální fenomén. Máme ten cibulák z Míšně, nebo cibulák tady ze severu Čech, máme Heren z Maďarska a Royal copenhagen z Dánska, to znamená, že každá generace vlastně zakladatelů určitých manufaktur, nebo nějakýho know-how vlastně spojilo to svoje jméno a svoji cestu vlastně s tím materiálem. Jakmile se, jakmile by se všechno unifikovalo, tak by vlastně došlo i k univerzální hmotě. O tohle se samozřejmě některý, některý jako podniky nebo podnikatelé snaží a já si myslím, že už jenom jako ten moment toho, kdy se Češi učí péct chleba a rohlíky, po tý vlastně době socialismu a vlastně znárodňování, kdy přestal mít jako rohlík svého, jméno nést jméno svého výrobce, svého pekaře, kdy jste nevěděla, kdo porazil krávu, ze které si kupujete maso, byla strašná tragédie. Vlastně to odosobnění věcí, všech věcí vlastně u všeho, jo, a po tý revoluci vlastně přišla generace veksláků a přeprodávačů, který přeprodávali vlastně všechno. Vozili sem a vlastně přeprodávali to se svojí přidanou hodnotou a nic se v této zemi vlastně jako nevyrábělo. Já si myslím, že se nacházíme v době, jako v zajímavý době, kdy se začínají tady kolem nás otvírat kavárny, kde lidi nejsou líní jako upéct vlastní chleba, udělat vlastní koláč a je to skvělá věc, kterou prožíváme.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste zmínil cibulák. Našel se někdo, kdo si dal domů bustu Lenina pomalovanou jako cibulák?

Maxim VELČOVSKÝ: Našel. Mám pár sběratelů, který si ji…

Daniela DRTINOVÁ: Opravdu?

Maxim VELČOVSKÝ: ...pořídili. Jestli mluvíte o ornamentu a zločinu, který jsem vlastně, tu bustu, kterou jsem udělal na vysoké škole uměleckoprůmyslové, tak má, má určitou sérii, která, která je vlastně vyprodána.

Daniela DRTINOVÁ: Je pro vás důležité, kdo má vaše díla doma, anebo ve firmě?

Maxim VELČOVSKÝ: Úplně to důležitý není, protože to člověk nemusí nikdy dohledat. Člověk navrhne něco, co se vyrábí v desítkách tisíc kusů, anebo i v limitovaný edici a velmi často vám to unikne, ale samozřejmě jsou lidi, který mě osloví, abych pro ně navrhl něco speciálního, takže tam se člověk jako vlastně s tím klientem musí poznat. Pro mě je důležitý poznat klienta, protože já nemám rád takový to předělávání bytu, kdy si pozvete architekta domů, a odstěhuje se rodina a vy ji předěláte byt a rodina je pak v šoku a diví se, co všechno kolem sebe má. A mně to přijde odosobněný. Já si rád popovídám s lidma, co potřebujou a jaký mají, jaký navrhnout technologie, vlastně technologii výroby a pak člověk musí vlastně aplikovat svůj nápad na, na jejich strategii.

Daniela DRTINOVÁ: Se všemi klienty si asi popovídat nemůžete, protože vaše díla má třeba rodina Ozzyho Osbourna, pokud je to správná informace, nebo Jean-Paul Gaultier?

Maxim VELČOVSKÝ: Se všemi ne, to máte pravdu, a to jsou lidi, který si ty věci nakoupí někde v nějakým obchodě, nebo galerii, vyfotí se s nima a ty už opravdu nedohledám.

Daniela DRTINOVÁ: A nevíte, co mají?

Maxim VELČOVSKÝ: Myslím, že Osbournovi mají takovýho malýho Josefa, takový ten svícen, po kterým teče ten vosk po jeho hlavě.

Daniela DRTINOVÁ: A pak mu udělá kudrnaté vlásky.

Maxim VELČOVSKÝ: Tak mu udělá kudrnaté vlasy, což by na Ozzyho, což by Ozzymu odpovídalo.

Daniela DRTINOVÁ: Co přesně vás fascinuje na sběratelství, je na tom přitažlivé to hromadění věcí?

Maxim VELČOVSKÝ: Jako pro mě sběratelství je neuvěřitelná věc, protože to je nějaká banka tvarů pro mě, takže já ty tvary shromažďuju a zabývám se jimi. Zabývám se tím proč jsou takový jaký jsou a proč nefungujou dál. Vlastně designér je ve strašný pozici, kdy si musí uvědomit, že vlastně nic nebude dokonalý, co vytvoříte a po vám přijdou další, který to budou vlastně řešit znova a znova a znova a já ty starý věci vlastně mám rád, protože pozoruju, obklopuju si jimi a pak jako z nich vlastně vyrábím i svoje nějaký instalace.

Daniela DRTINOVÁ: Proč jste si vybral právě televizní ovladače, skládací metry a dětské pistole, ze všech těch věcí, které jsou kolem vás právě tyhle?

Maxim VELČOVSKÝ: Dětský pistole můžete taky vidět na uměleckoprůmyslovém muzeu. Dětský pistole mě fascinujou, protože když si uvědomíte, že na světě existuje vlastně týmy designérů, který navrhujou zbraně pro děti, a že na světě existujou v Číně továrny, které vyrábí dětské zbraně vlastně z plastu pro vlastně děti jakéhokoliv věku, tak je to vlastně jakoby bizarní, protože ty děti, ten arzenál těch zbraní, těch dětských hraček je stejně velký jako těch zbraní pro dospělé, jako vyrábí zbrojovky. V tom uměleckoprůmyslovém muzeu to můžete vidět vlastně na stěně, dívat se na to vlastně v kontextu instituce, která je sbírkotvornou institucí, která má za úkol sbírat vlastně design, a ta dětská zbraň je taky design, takže proto třeba dětský zbraně. Ty ovladače a metry jsou, mají další různé důvody.

Daniela DRTINOVÁ: U těch skládacích metrů je to obzvlášť zajímavé.

Maxim VELČOVSKÝ: Skládací metry, já jich mám stovky a každej má zvláštní jako jinej design. Pokaždý ty číslice mají třeba jinej font nebo jinou barvu, jinou tloušťku dřeva, jsou plastový a já z nich vlastně jednoho dne chci udělat jedno z mých děl, takže proto je hromadím.

Daniela DRTINOVÁ: A můžete nastínit co, bude to mozaika nebo jaké dílo, jak velké, jak rozsáhlé rozměrově třeba by mohlo být?

Maxim VELČOVSKÝ: Já nerad o tom úplně mluvím, protože pak mám pocit…

Daniela DRTINOVÁ: Já to chápu.

Maxim VELČOVSKÝ: ...pak mám pocit, že ten nápad jako vyprchá, ale ten moment, že vlastně nasbíráte něčeho kilometry, jako je pro mě fascinující. Kilometry vlastně míry, jo, něčeho, kilometry jako hodnoty, hodnoty, kterými se lidstvo vlastně řídí, tak to mě zajímá.

Daniela DRTINOVÁ: Předpokládám, že tedy to dílo bude jako rozměrné?

Maxim VELČOVSKÝ: Já bych rád.

Daniela DRTINOVÁ: Jaké světelné, skleněné instalace ve firmě Lasvit vyrábíte, kde jste uměleckým ředitelem, po čem svět touží, pokud jde o světlo, o světelné instalace?

Maxim VELČOVSKÝ: No čím dál tím více po unikátnějších řešeních. Lasvit je vlastně desetiletá firma a z jednoho zaměstnance narostla tří set. Vlastně máme kanceláře po celém světě a dokážeme vlastně nějak jako vnímat klienty po celém světě, od Ameriky, až po Asii, takže vlastně v každým kontinentu, na každým kontinentu je to trošku jiný. Číňané třeba nemají rádi ostré věci, prostě kvůli filozofii kvůli Feng-Shui.

Daniela DRTINOVÁ: Ani ostré světlo?

Maxim VELČOVSKÝ: Ani ostré světlo a naopak třeba v Americe třeba věci, které navrhne René Roubíček pro nás, tak fungujou, protože jim to připomíná vlastně takový art až art deco vlastně řešení jako s pruty skla jako poskládaný do velmi zajímavé kompozice, takže vlastně každý kontinent má vlastně svá specifika a tendence vlastně vyrábění světelných instalací ve veřejném nebo privátním prostoru jsou, jdou směrem vlastně do artefaktů, takže každý architekt se snaží do toho prostoru, který se stane vlastně kostkou, která je zaplněná, vlastně vyplněná interiérem hotelu nebo, nebo nějakýho rezidenčního projektu, vlastně dostat zde nějaký příběh nebo nějakou vlastně objekt, projekt, instalaci z českého skla, což je skvělý pro český sklo.

Daniela DRTINOVÁ: Vy taky jste spolupracoval s architektkou a vizionářkou takového jména jako je Zaha Hadid. Je to stres, anebo je to jen radost z takového setkání?

Maxim VELČOVSKÝ: My spolupracujeme se Zahou Hadid, lépe řečeno s jejím týmem na různých projektech a velmi často se k ní ani člověk nedopracuje, protože sedí jako za stolem s jejím týmem a vlastně pracuje na těchto projektem. Já jsem ji osobně potkal párkrát. Úplně nejprve na přednášce v Glasgow, kde jsem studoval, a poté jako pracovně, ale jsou to opravdu jako rychlé schůzky a pak, o to delší jsou schůzky s jejím týmem, takže je to určitě zajímavá, zajímavá žena, která ovlivňuje tento svět po vizuální stránce, a jsme strašně rádi, že s ní můžeme spolupracovat.

Daniela DRTINOVÁ: Jaký design se líbí vám?

Maxim VELČOVSKÝ: Já jsem velmi otevřenej. Já mám, mě fascinuje žehlička ETA 211 od designéra Lachmana, který podle mě je nepřekonatelná, je vlastně skoro socha pro ženu, je to taková až kubizující jako záležitost, takový kosočtverec vlastně ohnutej jako takovej naprosto čistej tvar, takže mě fascinuje tenhle ten předmět a stejně tak mě fascinujou jako jiné předměty a úplně nejsem vyhraněnej, že bych vám řekl, že moje oblíbené téma je art nuvoe, nebo kubismus…

Daniela DRTINOVÁ: Je zajímavé, že jste si právě vzpomněl na žehličku značky Eta. Že to bylo to první, co vám vytanulo.

Maxim VELČOVSKÝ: Bylo, protože Lachman dokázal, je to vlastně jeden z mála designérů, který vlastně navrhoval jako desítky a stovky předmětů. Vlastně ovlivnil jako vizuální stránku československého designu, takže jsem si vzpomněl na něj, a protože jsem se s ním měl tu čest i sejít, ale byl to skvělej chlápek, který už, bohužel, nežije.

Daniela DRTINOVÁ: Od roku 2011 vedete ateliér Keramiky a porcelánu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, sklárny a porcelánky, to byly hodně zavírané provozy. Vy říkáte teďka speciálně u těch skláren, že to jde nahoru. Co k tomu ale říkáte vašim studentům, že třeba jednou nemusejí mít práci? Mluvili jsme o těch robotech samozřejmě i o tom, že ta ruční sklářská práce asi ještě několik desítek let bude mít odbytiště a bude o ně zájem. Ale přece jen…?

Maxim VELČOVSKÝ: Mají jako určitou naději v tom, že oproti třeba fotografii, která je tady plus minus 200 let, existuje, my máme o tý Věstonický Venuši 25 tisíc a pořád se něco děje a včetně vývoje technologií. Samozřejmě taková ta deprese v tom sklářství, v keramickým průmyslu byla často vlastně zapříčiněna jako špatnou privatizací, se vlastně neustále probírá. Ale člověk si z toho nesmí dělat vlastně depresi, protože když si uvědomíte, že můžete něco vyrobit vlastně svýma rukama z hlíny, která, která vás vlastně obklopuje, na které stojíme, která je všude kolem nás, tak máte, naopak musíte mít velký pocit svobody, protože tohle si každý designér nemůže dovolit. Designér, který studuje průmyslový design a navrhuje nemocniční lůžka nebo karosérie automobilu, tak potřebuje jako spoustu let na vývoj této věci a potřebuje velký tým na vývoj věci. Jako člověk, který studuje keramiku, porcelán, tak má tuhle možnost, tuhle věc udělat a udělat ji krásně a překonat hranice svých kolegů, anebo je nepřekonat a udělat tu věc tu velmi čistou, aby člověk nemusel chodit, když potřebuje normální hrnek, chodit do skandinávského řetězce, ale mohl si ho koupit od Čecha. To je taky obrovská výzva.

Daniela DRTINOVÁ: Je něco, co vám na dnešních studentech chybí?

Maxim VELČOVSKÝ: Těžko říct. Já mám vždycky takový to klišé, jako za nás se to dělalo líp a za nás to bylo lepší, jako já moc vlastně jako neuznávám, ačkoliv se člověk v hospodě se svými vrstevníky jako o tomhle baví, ale já mám pocit, že studenti mají jako vlastně nové výzvy a zároveň i nové deprese jako. Vlastně my jsme během našich studií prakticky neexistoval internet a člověk byl jako posedlejší, což je asi nejlepší rada pro studenta, kterou jsem zaznamenal od Johna Baldessariho, skvělýho umělce konceptuálního, který prostě radí, nebo rada pro umělce dnešního věku je: "Musíte být posedlí a posedlost se nedá chtít."

Daniela DRTINOVÁ: Se nad tím musím zamyslet, musí být posedlý a posedlost se nedá chtít. Ano, protože to chtění vás vlastně absolutně vyblokuje z toho tvůrčího procesu?

Maxim VELČOVSKÝ: Ano, a hlavně chtění vlastně nezapřičiní posedlost. Ta posedlost musí být vlastně vrozená a musíte ji něčím jakoby prožívat a nemůžete chtít něco prožívat. Buď to prostě děláte, nebo neděláte. A buď existuje dobrej design, anebo blbej design.

Daniela DRTINOVÁ: Nedá se s tím kalkulovat.

Maxim VELČOVSKÝ: Nedá se s tím kalkulovat, přesně tak.

Daniela DRTINOVÁ: Nejste tedy toho názoru, že výtvarník nad 30 let je vyčpělý a nemá co předat? V tomto kontextu tady v DVTV mluvil výtvarník Jiří David, že to občas slýchá od lidí směrem k umělcům.

Maxim VELČOVSKÝ: Že slýchá, že…

Daniela DRTINOVÁ: Že lidi nad 30, umělci už jsou vyčpělí a vlastně, že už nemají co nového ze sebe vydat.

Maxim VELČOVSKÝ: Nad 30 let? Jo, to je zajímavý.

Daniela DRTINOVÁ: Myslím, že to bylo nad 30. To už vy byste byl v té kategorii.

Maxim VELČOVSKÝ: Já už bych byl v tý kategorii. To je hrozný, když si člověk uvědomí, že, já jsem se teď díval, jako kdo zemřel v 39 letech. Já jsem si vždycky myslel, že Martin Luther King, jakože mu bylo 50 na těch fotkách a ono mu bylo 39 let, když ho zavraždili, stejně jako Che Guevaru. Ale když se podíváme třeba na Ottu Gutfreunda nebo na Jiřího Wolkera, na spoustu géniů, Mozarta, který vlastně udělali ty nejlepší věci vlastně daleko, daleko, daleko jako zamlada, tak má člověk mindrák samozřejmě. A já si nemyslím, že by, ale se jako ohraničovala lidská tvorba nějakým věkem. Já mám pocit, že když se člověk podívá na Picassa nebo na herce Anthony Quinna, nebo na Oscara Niemeyera, architekta, který umřel ve 100 letech, více než 100 letech, tak podali úžasný výkony ve velmi pozdním věku, protože si myslím, že mohli bilancovat a já mám pocit, že není špatný, když zažijete několik režimů, situací, souvislostí a ty pak vlastně v sobě nějak vlastně hnětete, abyste vydali výpověď o své době, což si myslím, že je nejdůležitější na umění a designu.

Daniela DRTINOVÁ: A spatřujete tedy podobně jako výtvarník Jiří David nechuť u mladých navazovat na to staré, co už bylo vytvořeno, na takovou snahu u nich vlastně pořád zas a znova začínat od nuly?

Maxim VELČOVSKÝ: On je k tomu možná nutí sám Jiří David k tomu vlastně začínat od nuly. Ale určitá dekontextualizace, dematerializace a popírání jako minulosti jako je přítomna, anebo možná že to jenom vlastně generační problém každý generace, že to, si myslím, že to není pravidlem.

Daniela DRTINOVÁ: Protože vy s tím asi problém nemáte, když jste Reflexu řekl, že se vlastně celý život učíte kopírováním.

Maxim VELČOVSKÝ: Já s tím problém nemám, ale já jsem tím myslel ten, vlastně to mimetické pojetí, vlastně to napodobování, to je vlastně odvěká, odvěký moment, kdy se snažíte vlastně napodobovat přírodu nejdřív na studiích, modelujete zátiší, modelujete busty podle reality, a vlastně kopírujete realitu a jste ohodnocená tak, jak ji zkopírujete, čili čím lépe ji zkopírujete, tak tím lépe jste ohodnocená. A já jsem si v určitém momentu uvědomil, že místo toho, toho napodobování tý reality stačí tu realitu vzít a vlastně ji odlít, takže jsem, tak vznikl ten kelímek porcelánovej, nebo ty gumáky a přišlo mi to vlastně nejupřímnější a nejpřímější a byla to výpověď o generaci mojí doby, kdy, která vlastně jedla z fastfoodových předmětů, zalívala si ty čínský polívky a jedla bagety z plastu a pizzu z kartonu a tohle bylo vlastně to moje dovršení té, toho akademického napodobování, které vlastně je základem stejně jako čtení Bible je základem naší civilizace, tak, tak vlastně ve výtvarném umění se kreslíte, se učíte vlastně pomocí napodobování.

Daniela DRTINOVÁ: Tak jsou umělci, kteří říkají, že tím jejich inspiračním koridorem teče nějaký proud právě té inspirace a oni přijímají jako nějaký hranol a pak vlastně ji materializují a dávají do toho umění. Vy tedy byste řekl, že jste spíš typem umělce, ke kterému podněty přicházejí zvenčí?

Maxim VELČOVSKÝ: To každopádně. Já velmi často chodím třeba na jedno stejný místo vlastně různýma cestama, jako i ve městě, že si vždycky jako třeba vyberou jinou ulici, kterou jsem ještě nešel, protože mě tam vždycky jako vlastně potká něco novýho a je to nějakej zázrak, kterej se mi stává, že se mi třeba o nápadech zdá, takže já se ráno probudím a sepíšu si je, nebo napíšu si je. A velmi často třeba přijdu na něčí výstavu a obdivuji ji a pak zjistím, že jsem, že ta výstava byla virtuální. Takže, nebo že byla v mým snu. Takže mohu ji vlastně ukrást, anebo využít, anebo zneužít, takže u designéra je to vlastně daný i vlastně logicky, protože někam přijdete a ředitel, nebo majitel vám vlastně řekne svoji vizi, nebo očekávají ji třeba od vás, ale řekne vám jako vlastně, co musíte uchopit, abyste, abyste vlastně navrhnul a buď je to třeba půllitr na pivo, nebo je to přepravka na piva, nebo je to nábytek, nebo je to vlastně skleněná instalace do architektury a vlastně pokaždý jako musíte reagovat na něco, takže… Ale to neznamená, že by člověk asi nevytvářel vlastní artefakty někde v ateliéru.

Daniela DRTINOVÁ: Co tvoříte teď, já nevím, dneska, nebo co jste naposledy tvořil, na čem teď, co děláte teď?

Maxim VELČOVSKÝ: Teď děláme, dokončujeme pro Lasvit sérii neoklasických lustrů, který vlastně navrhovalo devět různých designérů z celého světa, a přišli se skvělýma nápadama a ty uvidíte začátkem dubna na milánském veletrhu, takže teď je dokončujeme a budeme je představovat celému světu právě v Miláně.

Daniela DRTINOVÁ: Maxim Velčovský byl hostem DVTV. Děkuji vám za rozhovor. Na shledanou.

Maxim VELČOVSKÝ: Děkuju za pozvání, na shledanou.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Následující videa