Na motivy zoufalého činu "prvního českého teroristy" Jaromíra Baldy, který způsobil srážku dvou vlaků se stromem a nehodu chtěl svést na muslimy, vznikla opera nazvaná Až tu všichni budou. Přestože výslovně jmenuje politickou stranu SPD, které senior před zatčením pomáhal, sleduje příběh smyšlené rodiny, kde trochu vázne komunikace a jeden člen se odhodlává k drastickému skutku.
K nejhranějším operám druhé poloviny 20. století patří Le Grand Macabre maďarského skladatele Györgyho Ligetiho, a přesto ji české publikum dlouho nemohlo vidět. Změnila to až pražská Státní opera, kde měla minulý měsíc premiéru inscenace v režii Nigela Loweryho pod taktovkou Jiřího Rožně s mezinárodním pěveckým ansámblem.
Ohromil publikum na Berlinale. Nyní dokument nazvaný Ještě nejsem, kým chci být také na karlovarském festivalu dokazuje, že nejen česká animace dovede být světovým vývozním artiklem. Režisérka Klára Tasovská strávila dva roky nad sbírkou fotografií Libuše Jarcovjákové. Svůj film poskládala pouze z nich. A dokázala, že obraz na plátně se nemusí pohybovat, aby uměl silně emočně pohnout s publikem.
Marná lásky snaha je komedie jazyka, hra, kterou se William Shakespeare představil jako slovní virtuos a jež navzdory burleskní náladě končí na svou dobu odvážně bez happy endu. Minulý týden její novou inscenaci uvedly Letní shakespearovské slavnosti. Na Pražském hradě a dále v Brně nebo Ostravě potrvají do 7. září.
Každý ročník festivalu ve francouzském Cannes má jeden film, o kterém se mluví. Který se stane událostí, ať už vyhraje prestižní ceny, či nikoli. Letos to byla Substance. Směs černé komedie a brutálního tělesného hororu plného transmutací těla získala ocenění za scénář a pověst snímku, ze kterého se houfně odchází. Jak je to doopravdy?
Viggo Mortensen je na dlouhá putování zvyklý už ze své nejslavnější role hraničáře Aragorna v trilogii Pán prstenů. Poté, co šestapadesátiletý herec a všestranný umělec na pátečním zahájení festivalu v Karlových Varech převzal Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii, zde uvedl svůj druhý autorský snímek.
New York nonstop hučí, běžná úroveň hluku je tu 90 decibelů. Hrdinka snímku Tiché místo: První den žije na jeho okraji a do centra se jí příliš nechce. Nakonec však kývne a zúčastní se výletu do divadla, kam vyráží zbytek sanatoria, v němž pobývá s terminální diagnózou. Pod podmínkou, že si bude moci dát naposledy pizzu ve svém oblíbeném bistru. Což je nakonec úkon takřka nadlidský.
Letošní ročník Smetanovy Litomyšle je největším v historii festivalu. Na počest 200. výročí narození Bedřicha Smetany uvádí nejen skladatelovy kompletní opery, ale také méně hrané kompozice. K nim patří i Triumfální symfonie E dur, jež zazněla na nedělním koncertu. Má spletitý osud, nejen protože dílo věnované císaři Františku Josefovi I. bránilo pozdějším výkladům Smetany jako národního autora.
Mladík sedí na baru, na zádech bundy logo motorkářského klubu. Dva štamgasti dají jasně najevo, že tohle se tu nenosí. „Dřív mě budete muset zabít,“ odvětí hrdý člen Vandalů. A poté úvodní scéna snímku Motorkáři pokračuje způsobem, který málem vede k tomu, co onen milovník strojů na dvou kolech pronesl.
Michael Kiwanuka měl pocit, že nikam nezapadá. Vyrůstal jako jediný černý kluk v bílé londýnské čtvrti. Všichni měli auta, jeho rodina ne. Všichni jedli po anglicku, jen u nich doma se vařila jídla z Ugandy, odkud rodiče uprchli před diktátorem Idim Aminem. Když tam později jeli navštívit příbuzné, místní se k chlapci chovali jako k cizinci, naučenému britským způsobům.
Gary je profesorem společenských věd, a tedy dokonalou definicí nudnosti. Vlastní Hondu Civic, dvě kočky a ve volném čase, když zrovna nepřednáší o různých filozofiích sebepojetí, rád pozoruje ptáky. Jenže pak má ještě jeden koníček: hrdina snímku Vrah naoko se vydává za nájemného zabijáka. A jde mu to nečekaně dobře.
Básník Ivan Wernisch dostal od svého přítele, režiséra Jana Nebeského, velkolepý dárek k 82. narozeninám. Minulý týden činohra pražského Národního divadla uvedla na Nové scéně v Nebeského režii inscenaci lapidárně nazvanou Wernisch. Je poctou, svéráznou reflexí autorova díla i oslavou imaginace a humoru.
Hvězdy socialistické estrády po sametové revoluci nezmizely, dál koncertovaly a 35 let poté stále neupadly do zapomnění. Ti starší je poslouchají z nostalgie, někteří mladší, neznalí dobového politického kontextu, možná jako guilty pleasure, provinilé potěšení. A zájem o tuto hudbu, respektive s ní spojené příběhy jejích interpretů, mají i divadelníci.
„Nudíte mě,“ zvolá v jedné chvíli král Aegon Targaryen, když debata u stolu svou užvaněností přesahuje únosnou míru. Scéna ze čtvrté epizody druhé řady seriálu Rod draka, kterou lze od pondělí sledovat ve videotéce Max, bohužel nevypovídá jen o prchlivé povaze panovníka. Vystihuje i pocity publika.
Mozaika je příběhem velké, na první pohled zcela vzorové rodiny, stojí v anotaci nového šestnáctidílného seriálu videotéky Voyo. Jenže od prvních chvil se zdá, že v této početné famílii ledacos skřípe. Zašmodrchaná rodinná komedie se scénářem od Alice Nellis chce těžit z těch nejvšednějších situací.
Radka Denemarková je už roky jednou z nejoceňovanějších českých spisovatelek v zahraničí. Doma sice získala hned čtyři ceny Magnesia Litera, zároveň ale její romány přikrývá mlhavý závoj čehosi výlučného a divného; mají pověst psaní jen pro toho, kdo si k nim najde cestu. Nejnovější próza nazvaná Čokoládová krev to potvrzuje snad ještě víc než ty předchozí.
Franz Kafka sedí v hledišti na „echt jidiš divadle z Východu“ a jako jediný v okruhu přátel se neošívá. Fascinovaně hledí na jeviště, kde probíhají bláznivé věci. „Říkají to i ono,“ stěžuje si jeden kolega. A mladík Franz se náhle začne upřímně smát.
Jsou filmové série, které nestárnou. A pak ty, co zamrzly v době svého vzniku. Když se před čtyřmi lety Hollywood rozhodl "rozmrazit" dvojici hrdinů z dvoudílné franšízy Mizerové, zdálo se, že to musí být přešlap. Pár infantilních policistů však v kombinaci s moderní akcí zafungoval překvapivě dobře. Totéž platí o čtvrté části Mizerové: Na život a na smrt, která ještě přidává plyn.
V roce 1974 byl Josef Koudelka teprve čtvrtým rokem v emigraci, když se stal členem prestižní agentury Magnum a dostal nabídku na výstavu v newyorském Muzeu moderního umění. Pro jiného fotografa by to byl splněný sen. Koudelka požádal o pár měsíců posunutí a přehlídku svých děl ve slavné instituci pak ani nenavštívil.
Anglický baskytarista a zpěvák Sting se ani po sedmdesátce nešetří. Název jeho právě zahájeného turné Sting 3.0 evokoval nový model, jakousi výkonnější, účinnější verzi starého dobrého Stinga. Návštěvníci úterního koncertu v plzeňském amfiteátru Lochotín skutečný význam pochopili po pár minutách: ten název se čte Sting trio.
