reklama

Do Thu Trang: Vietnamcům se české holky líbí, ale nakonec skončí u nás, jsme odolné jak traktor

19. 6. 2016 | Češi nedokáží setrvat v rodinných vztazích, i proto nechtějí vietnamští rodiče dovolit dívkám mít českého partnera, myslí si totiž, že nedokáží zabezpečit rodinu, říká blogerka Do Thu Trang, která získala Novinářskou křepelku. Češi jsou prý k Vietnamcům tolerantní proto, že nepřichází s nějakou ideologií nebo náboženstvím, ale chtějí prostě přežít a zabezpečit rodinu.

Daniela DRTINOVÁ: Hostem DVTV je blogerka Do Thu Trang, čerstvá nositelka nositelka Křepelky, ceny, kterou uděluje nadace Český literární fond novinářům do 33 let. Vítejte.

Do Thu TRANG: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Tak, na svém blogu Asiatka nebo Aziatka.cz píšete, že Asiati milují obírání kuřete a slepice. Jak se vám pak dostávala novinářská Křepelka?

Do Thu TRANG: Jo takhle. No, to je hezká otázka. Já považuju novinářskou Křepelku za hodně prestižní cenu a Křepelku jako takovou jsem určitě jednou ochutnala, možná víc než jednou. Je to sváteční jídlo u nás ve Vietnamu.

Daniela DRTINOVÁ: Nepřišel vám ten název zvláštní pro cenu?

Do Thu TRANG: Přišel, přišel, ale já jsem o novinářské Křepelce slyšela už kdysi, ještě během studií, kdy jsem nebo během středoškolských let, kdy jsem chtěla dělat žurnalistiku. Zaujalo mě to a vlastně dodnes nevím, proč je to Křepelka.

Daniela DRTINOVÁ: A víte, že já taky ne. Jestli to souvisí s tím, že jako mladý křepelák a mladý, přesně, mladá křepelice.

Do Thu TRANG: No právě.

Daniela DRTINOVÁ: Do 33 let.

Do Thu TRANG: No, anebo anebo ten člověk má být tak jako vzletný, že se nemá bát a létat nad věcmi a spravovat svět.

Daniela DRTINOVÁ: Určitě bysme ty důvody našly.

Do Thu TRANG: Já myslím, že jo.

Daniela DRTINOVÁ: Cítíte se jako novinářka?

Do Thu TRANG: No, to je moc hezká otázka. Ne, necítím se být jako novinářka, protože myslím si, že ty moje články jsou hodně subjektivní a kdysi jsem se snažila o novinařinu a kdysi jsem chtěla, aby ten, ten článek o Vietnamcích a Češích byl objektivní a měl, byl to jako elaborát, takže mi to trvalo dlouho, než jsem napsala jeden článek. Ale teď si myslím, že to je víc do vyprávění. Že to jde, že ty články jsou spíš víc beletristicky propracovaný nebo ne propracovaný, ale spíš to směřuju do té krásné literatury.

Daniela DRTINOVÁ: Rozumím tomu. To znamená, že vám to nakonec sedlo víc. Podávat vlastně to, co chcete říci touto cestou než tou striktní, objektivní, novinářskou.

Do Thu TRANG: Myslím, že jo.

Daniela DRTINOVÁ: Vy pracujete v nadnárodní společnosti jako happiness manager, který je něco jako manažer štěstí, což je krásná pozice. Co vaše práce obnáší? Znamená to, že když někdo v práci vysloví splnitelné přání, tak, že vy byste ho měla pokud možno splnit?

Do Thu TRANG: Jo, jo. No, s tímhle tím stereotypem se nebo s touhle tou premisou se...

Daniela DRTINOVÁ: O stereotypech bude celý rozhovor.

Do Thu TRANG: Jo, jasně. No, mě se, na to se mně ptá hodně lidí. Ten happiness management je dost podobný comunity managementu a je propojený s interní komunikací a je propojený s troškou HR a event managementem. Spíš jde o to, že ty lidi propojuju ve firmě a to třeba prostřednictvím jídla, že jdeme společně na jídlo, do Sapy a když je potřeba, tak uspořádáme teambulding a nebo, když se chystají interní akce, tak se staráme o to, aby ty lidi ve firmě se dozvěděli o těch e-interních akcích, které jsou pro ně dělaný. A hodně to souvisí s engagementem se zapojením zaměstnanců jako takových, protože v České republice je zapojení zaměstnanců velmi nízké. Jako, že se toliko nezajímají o to, co se děje kolem nich, že si jedou hodně po vlastní lince.

Daniela DRTINOVÁ: Řekla byste tedy, že propojení mezi lidma je to, co může generovat štěstí? Co je právě tím zdrojem?

Do Thu TRANG: Jo, jo, to jste řekla hezky. Ono totiž hodně souvisí s tím, že víte, kam patříte, že víte, že v tom nejste sama a upřímně spousta z nás zůstává, setrvává v práci hlavně díky kolegům nebo kvůli kolegům. Já mám třeba výbornej kolektiv. Mám tam kolegyně, které jsou stejně staré a vlastně je mi úplně jedno, na jakém projektu pracujeme, ale je pro mě důležitý, že na tom děláme společně.

Daniela DRTINOVÁ: Maj to tak i muži? O ženách je to známo, že pro ně jsou důležité ty vztahy. Muži spíš jedou na výkon. Daří se vám tedy do toho modelu toho propojování a těch vztahů vtahovat i muže, coby manažerka štěstí?

Do Thu TRANG: Já myslím, že je to těžší. Je to mnohem těžší z toho důvodu, že oni mají úplně jiná, jiné potřeby. Oni spíš než, než nějaké jako trajdání třeba nebo trajdání...

Daniela DRTINOVÁ: Ano, rozumím tomu.

Do Thu TRANG: Než nějakou jako zábavu, by chtěli podle mě víc profesně propojit a zvlášť u nás v IT firmě, tak je tam třeba komunita developerů a bylo by hezký jako pro ně vymyslet něco, ale na druhou stranu, co by je vykoplo z té jejich reality. To znamená, že já bych se nebála toho, kdybychom pro pány uspořádali něco, co by oni v životě, do čeho by oni v životě sami nešli.

Do Thu TRANG: O Češích se říká, že jsou k Vietnamcům celkem tolerantní. Je to ale opravdu pravda?

Do Thu TRANG: Já myslím, že i jo, a to i vzhledem k tomu, že my jako vietnamská komunita nepřicházíme s nějakou ideologií, nemáme jako nějaký vyšší cíl. Ten náš cíl je tady přežít nebo přežít, vydělat si peníze, zabezpečit rodinu a mám vlastně jako stejné základní potřeby, jako spousta lidí tady. Nepřicházíme, teď to možná nadnesu, s nějakou náboženskou ideologií nebo nechceme, nechceme ovládnout, ovládnout komunální volby nebo něco takového.

Daniela DRTINOVÁ: Řekla byste tady, že Češi jsou hodně citliví právě na nejrůznější náboženské ideologie? To je to, co může vytvářet potom ten konflikt?

Do Thu TRANG: Já myslím, že…

Daniela DRTINOVÁ: Tak, jak vnímáte vy Čechy?

Do Thu TRANG: Hm, to je těžká otázka. Já se přesně jako nedokážu představit, že bychom sem přišli jako s tím náboženstvím, které ve Vietnamu převládá, buddhismus, a chtěli bychom ho aplikovat na vztahy, naše česko-vietnamské. Myslím si, že Češi jsou hodně citliví na náboženská témata, a to vzhledem k tomu, že Češi jsou, nejsou nábožensky založení, ale zas na druhou stranu si nemyslím, že by lidé v Čechách neměli víru v nějakou vyšší moc.

Daniela DRTINOVÁ: Jací jsou podle vás Češi? Vy jste lidovkam.cz řekla, že jsou to nenasytní hulváti. Opravdu bereme, dokud můžeme? Působíme na vás hrubě? Jsme hrubí?

Do Thu TRANG: Ono to bylo vytržené trošku z kontextu. Já jsem to myslela tak, že...

Daniela DRTINOVÁ: No, já neříkám, že to není pravda.

Do Thu TRANG: Jasně. Ono to není myšlené tak, že byste byli hulváti, že byste byli jako nenasytní, ale podle mě tam, tady chybí taková ta pokora a takový to a dost, teď nepotřebuju, tolik nepotřebuju, tohle to mi stačí. A to mi stačí k tomu štěstí. A já si myslím, že zas na druhou stranu, když se navážou ty vztahy hezky, což, což třeba v naší rodině funguje moc hezky, že my máme moc dobré vztahy s našimi českými sousedy, tak ta vzájemnost se tam ukáže a potom už to není vůbec o tom, jestli jste nebo nejste nenasytní. Ale jak si ti lidé pomáhají.

Daniela DRTINOVÁ: Je něco, co Vietnamci na Češích vůbec nedokážou třeba pochopit nebo akceptovat, přijmout něco co je pro vás tak nepřekročitelné, že to nepochopíte?

Do Thu TRANG: Já myslím, že to hodně souvisí s rodinnými vazbami a s tím, že Češi nebo Evropané pro nás obecně nedokážou setrvat v rodinných vztazích nebo že po delší čas, že ta rodina pro ně není na prvním místě a že spousta rozhodnutí, která dělají, ti lidé, tak se nevážou vůbec na tu rodinu. Že my když se rozhodujeme o budoucím povolání nebo když děláme velká, důležitá rozhodnutí, tak do toho zasahuje rodina a třeba jako i vzdálená rodina. A tady to není. A myslím si, že to je jeden z těch důvodů třeba proč, proč rodiče vietnamští nechtějí dovolit vietnamských holkám mít českého partnera a naopak. Protože si vietnamští rodiče třeba myslí, že čeští kluci nejsou schopni udržet a zabezpečit tu rodinu za každou cenu. Takže si myslím, že v tomhle tom je velký rozdíl.

Daniela DRTINOVÁ: Je to takový přepjatý individualismus, tedy to, co nemůžete pochopit?

Do Thu TRANG: Jo. To je přesně to, že u nás se hodně lidé chovají ohleduplně vůči druhým v rodině. A to souvisí jako s výchovou, s Konfuciem nebo s jeho učením, kdy, kde on tvrdil, že je hrozně důležité udržet ty vztahy, podléhat nebo ne podléhat ale respektovat, respektovat své předky a rodiče a rodinu, především otce. A to je dodnes cítit v naší mentalitě, a ačkoliv třeba ti mladí nebo mladá generace už to nemusí s těmi rodiči souhlasit, tak ty rodiče, ty rodiče mají stále velké rozhodovací právo. Myslím si, že to, pardon, myslím si, že to způsobuje hodně jako nešťastných vztahů otec nebo rodiče a dítě.

Daniela DRTINOVÁ: Na to jsem se právě chtěla zeptat. Nevyvážené. Protože vy sama jste ve svém blogu napsala, že vietnamská rodina se dá v nadsázce ke korporátní společnosti, a že váš život může ovlivnit třeba prateta z třetího kolene. Takový vliv široké rodiny ale na život jednotlivce, to vlastně může generovat velké neštěstí a může to mít i devastující účinek.

Do Thu TRANG: To 100%. Tady se vracíme nebo já moc ráda mluvím o osobní svobodě, protože tu vnější máme, protože máme vnější a vnitřní svobodu, tak ta vnější svoboda ve Vietnamu relativně funguje, ačkoliv je tam komunismus, cenzura a lidé se nemůžou zas až tolik vyskakovat a vyjadřovat své politické názory. Ale ta vnitřní svoboda je podle mě ve vietnamské komunitě ještě docela dost, jak to říct, není kladen takový důraz. A ať už jsou to jako drobnosti, kdy vy se rozhodujete, pro jakou, na jakou školu chcete jít, nebo jestli se chcete odstěhovat, nebo jakého partnera si vyberete, ono třeba i výběr toho partnera je vlastně takový trošku oříšek a trošku takový jako schvalovací proces, jako kdyby to měl být projekt na celý život. Já to tak někdy jako vnímám, protože Vietnamci se dokážou vzít i po několika měsících a může to být, nemusí to být podle mě jako správné rozhodnutí z toho hlediska, že to dělají z rozumu, protože třeba je na čase si někoho vzít, anebo žijou podle toho, co se od nich očekává. A to je ta vnitřní svoboda, která mezi Vietnamci je hodně jako ...

Daniela DRTINOVÁ: A z nešťastných svazků neodcházejí?

Do Thu TRANG: No, já myslím, že ve Vietnamu se zvyšuje rozvodovost, se zvyšuje procento rozvodovosti. Rozvod anebo rozchod je úplně to nejzazší řešení pro nás. Protože během toho se snaží ti partneři a dokonce i rodiny těch partnerů najít to nejlepší řešení, ačkoliv si jako neuvědomují, že ten rozchod by bylo to nejlepší řešení, že se tam hodně láme, lámou ty vztahy přes koleno.

Daniela DRTINOVÁ: No a vy jste v tomto ohledu svobodná? Pokud by se vám stalo to, že byste si vybrala partnera, se kterým byste nebyla šťastná, odešla byste z toho svazku? Ptám se vlastně na to, jestli vám už toto vlastně vaše rodiče nedělají. Na kolik vy jste svobodná?

Do Thu TRANG: No, já myslím, že svoboda v naší rodině nebo aspoň mezi mými rodiči a mnou je dobrá. Respektive naši, moje rodiče respektují moje rozhodnutí a myslím si, že věří, že udělám, když už se někým rozejdu nebo když…

Daniela DRTINOVÁ: To nejde.

Do Thu TRANG: Ano, když to nejde dál, tak mě by, podle mě by mě respektovali, to rozhodnutí.

Daniela DRTINOVÁ: Vietnamské ženy jsou podle vás traktory, jakože jsou tak výkonné, ale Češi podle vás nemají tolik trpělivosti s panovačností vietnamských žen. Jak to funguje v opačném gardu? Česká žena a vietnamský muž ve vztazích?

Do Thu TRANG: No, to je, mě se to hodně těžce popisuje, protože znám málo párů Vietnamec s Češkou, ale mám kamaráda, který mě to tak hrozně hezky polopaticky a vlastně jako bezprostředně vysvětlil a pro něho, vychází ze své vlastní zkušenosti, takže to nechci zobecňovat, ale říkal, že když vietnamský muž má českou ženu, tak ho všichni poplácávají po ramenou a protože jako sbalil tu kočku, jo. A ale zároveň si na druhou myslí, že stejnak jako jednou skončí u ženy, protože přece jen ty vietnamské ženy jsou mnohem houževnatější a vzhledem k vietnamským tchyním, protože ty jsou velmi náročné.

Daniela DRTINOVÁ: Protože tam vládnou.

Do Thu TRANG: Že tam vládnou, přesně tak.

Daniela DRTINOVÁ: Takže předpoklad, že skončí u Češky? Že jakoby ten vztah neudrží?

Do Thu TRANG: Že neudrží a že se stejnak jednou jako vezme Vietnamku. Což je zajímavé. Ne, ne, že...

Daniela DRTINOVÁ: Jsme se do toho trochu zamotaly.

Do Thu TRANG: Že sice má teď dočasně českou ženu, ale že stejnak jednou skončí u vietnamské ženy.

Daniela DRTINOVÁ: Protože bude potřebovat tedy ten odolný traktor.

Do Thu TRANG: Ano, přesně.

Daniela DRTINOVÁ: Vietnamští muži jsou podle vás lyričtí a lyricky se snad i rozcházejí. Na druhou stranu o nich v blogu píšete, že jsou v uvozovkách studení čumáci. Jak to jde dohromady? Lyrický vietnamský muž a studený čumák?

Do Thu TRANG: Já myslím, že to hodně souvisí s takovými základními balícími triky, protože pamatuju si, když jsem byla na střední škole, tak jsem dostávala takové jako hezké dopisy. Vždycky mě jako třeba ti chlapci oslovili.

Daniela DRTINOVÁ: Myslíte čeští chlapci?

Do Thu TRANG: Ne, ne, vietnamští. A jak to jde, no. Oni totiž celkově vietnamská společnost, podle mně není…

Daniela DRTINOVÁ: To znamená, že rádi píšou dopisy, ale tu dívku neobejmou? Jak to mám pochopit?

Do Thu TRANG: U nás se totiž nedávají emoce znát fyzicky. A právě proto ta vietnamština je tak krásný jazyk, takový jako lyrický, i vzhledem k tomu, jak zní, tak to zní, jako když říkáte báseň nebo jak kdybyste zpívala. Proto máme ve vietnamštině spoustu nádherných poetických lyrických básní a písní o lásce. A to si myslím kompenzuje to, že my neumíme vyjadřovat emoce tělem anebo, i to pohlazení nebo fyzický kontakt. U nás se jako moc nenosí, že byste přišla do společnosti a držela se za ruce, anebo se na veřejnosti líbala.

Daniela DRTINOVÁ: No, ale zato dostanete tedy krásný lyrický básnický milostný dopis.

Do Thu TRANG: Tak, no, doufám. Nebo respektive doufám pro ty dámy.

Daniela DRTINOVÁ: Já jsem to myslela obecně. Jak reagují sami Vietnamci na to, co o nich píšete?

Do Thu TRANG: Já teda dostávám zpětnou vazbu především od svých českých čtenářů, protože ten blog je věnovaný čtenářům Čechům a občas dostanu i vzkaz od svých vrstevníků, Vietnamců, kteří tady žili, vyrůstali a s tím, že mají podobný osud a že je super, že o tom někdo takhle otevřeně píše. Ale to jsou jako lidi z mé generace a zpětnou vazbu nebo nějakou reakci ze strany starších Vietnamců tady nemám, protože oni ani většinou neví o tom, že nějaký takový blog existuje.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste v Česku od pěti let. Sedm let jste vyrůstala v české rodině. Jak důležité jsou pro vás ještě dnes vietnamské kořeny?

Do Thu TRANG: Jsou pro mě hodně důležité, protože i když nadávám, nebo ne nadávám, i když někdy kritizuju to, jak ta vietnamská rodina se drží zuby nehty pospolu, tak i kdybyste si z toho měla vzít polovinu, tak si myslím, že to je hodně důležitej základ do toho života. A tradice, mně se moc líbí ten konfucianismus, ze kterýho vycházíme a buddhismus, kterej je v nás zakořeněnej a myslím si, že to je, že v tomhle tom momentu pro mě, to je pro mě takový jako základní, je to balíček základních lidských hodnot, který si ponesu, i kdybych žila někde jinde na světě.

Daniela DRTINOVÁ: Jak často jezdíte do Vietnamu a je to návrat domů nebo doma jste tady?

Do Thu TRANG: Já jsem doma tam, kde jsou moji rodiče. A to znamená momentálně v Rozvadově a no, tam.

Daniela DRTINOVÁ: Jak se na vás dívají lidé ve Vietnamu, na vás odstěhovalce?

Do Thu TRANG: Já to strašně obdivuju, protože oni, nevím, jak to udělaj, ale oni poznají, že ačkoliv vypadáme stejně, tak poznají, že jste jako v zahraničí, že žijete jinde a jak se na mě koukaj, no někdy pomlouvají a překvapí je, že se na ně otočím a promluvím na ně vietnamsky. Je to zvláštní, když třeba jdu s českými kamarády a jdeme třeba nakoupit nebo tak a oni si myslí, že jsem jako turista, a potom jsou teda překvapený, ale jinak, jinak většinou, když zjistí, že žiju v zahraničí, tak se hodně vyptávají. Totiž Vietnamci se rádi ptají.

Daniela DRTINOVÁ: Jsou hodně zvědaví.

Do Thu TRANG: Jsou hodně zvědaví.

Daniela DRTINOVÁ: Je něco, co byste chtěla změnit na vietnamské mentalitě, řekněme, aby třeba vaše rodiče byli šťastnější?

Do Thu TRANG: Jo. Možná se zase vrátím k té svobodě, protože Vietnamci nežijou na sebe a žijou pro druhé. A což je jako hodně chvályhodné a boholibé, ale zároveň se furt neustále za něčím ženou a vidím to na svých rodičích, že ačkoliv mají vydělané peníze, aby si mohli užívat dovolené, tak to nikdy neudělají. A takhle to má, myslím, i spousta rodičů mých vrstevníků a myslím si, že bychom jim všem přáli, aby upustili tolik od toho poslání zabezpečit rodinu, ale že ta rodina stojí i na něčem jiném, než na tom, aby rodiče dennodenně pracovali a zajišťovali finance pro tu rodinu.

Daniela DRTINOVÁ: Dobře, ale myslíte, že by byli nakonec šťastnější? To je otázka toho, co jim přinese to štěstí.

Do Thu TRANG: To je ta otázka. To štěstí, minimálně moje rodiče by potěšilo, kdy by mě, kdyby mě provdali. Takže možná kdybych mohla něco změnit, tak by to bylo to, aby mě nebo mé vrstevníky netlačili do svatby.

Daniela DRTINOVÁ: Rýsuje se něco nebo někdo?

Do Thu TRANG: Ne, ne, ne, naštěstí ještě ne. Ještě právě si užívám toho života.

Daniela DRTINOVÁ: Odpovídá dnes ještě vůbec ten pohled většiny Čechů na Vietnamce jako na toho člověka z večerky realitě, když vidím vás třeba a spoustu vašich vrstevníků.

Do Thu TRANG: Já myslím, že furt ano, ale tady je trošku předěl mezi tou první a druhou generací. Ta druhá generace to, my už jsme tak integrovaní, že nás budete potkávat v divadlech, že nás budete potkávat na uměleckejch vysokejch školách, že nás budete potkávat i v netradičních oborech a ten pohled na naše rodiče, myslím, ještě dlouho zůstane zakořeněnej ve večerkách a na tržištích.

Daniela DRTINOVÁ: Vadí vám to? Jak vy sama se díváte na ten fenomén, který se vlastně stal symbolem toho vietnamského podnikání v Česku?

Do Thu TRANG: Já myslím, že to není fenomén, kterej je zaměřenej jenom na Českou republiku. Ono jako podle mě Vietnamci pro ně, nebo pro nás je přirozené prodávat a podnikat. A kdybyste letěla do Vietnamu, tak uvidíte, že všude jsou ty trhovci a všude jsou ty krámky a myslím si, že to je přirozené pro nás a to, že jsme si tady otevřeli ty večerky a ty krámky, tak to znamená, že jsme si vzali něco z toho našeho Vietnamu sem s sebou.

Daniela DRTINOVÁ: Co je vůbec za tím fenoménem odvážného a úspěšného vietnamského podnikání? Je to jen pracovitost anebo je to právě dáno tím, že je to vlastně ve vás tak přirozeně zakořeněno? Z té kultury, z níž pocházíte, že vlastně tam vůbec neúspěch nepřichází v úvahu?

Do Thu TRANG: Já myslím, že spíš je to nějaká pásová výroba, že když je něco úspěšné, když existuje nějaký trend podnikatelský, tak se zopakuje, zreplikuje a všichni to následují, protože v té chvíli je to rychlý výdělek. A vlastně je to trošku paradoxní, ale možná tím ani jako nepřemejšlíme víc dopředu, že sice je tady spousta podnikatelů Vietnamců, kteří mají večerky a jako různý takovýhle malý obchůdky, ale vlastně si žádný ten obchůdek nevymezuje oproti ostatním nebo není unikátní. A to je myslím to, co nám chybí, že my něco zreplikujeme a jedeme jako pásová výroba, ale chybí tady nějaká inovace a nějaký unikátní, nějaký unikát, co by trošku jako ty Vietnamce uzemnilo a řeklo, hele, ok, máme tady jako sice obchůdek, ale děláme to z toho důvodu. Taková ta vize jako podnikatelská. To si myslím, že nám chybí.

Daniela DRTINOVÁ: Co je pro vás skutečně důležité a co vám teď chybí k tomu štěstí, které tady managujete?

Do Thu TRANG: Já myslím, že mi nechybí nic.

Daniela DRTINOVÁ: A co je pro vás důležité?

Do Thu TRANG: Co je pro mne důležité? Pro mne je důležité, aby lidé, kteří jsou kolem mně, abychom si všichni vzájemně důvěřovali a měli se rádi. Zní to tak jako hodně obecně nadneseně, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Zní to krásně.

Do Thu TRANG: Ale pro mne je to hrozně důležitý.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.

Do Thu TRANG: Já taky moc děkuju.

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV