Daniela Drtinová: Skvělý nový svět je k vidění v DOXu, v Centru současného umění. Kurátorem výstavy je ředitel DOXu Leoš Válka. Dobrý den.
Leoš Válka: Dobrý den.
Daniela Drtinová: Není Skvělý nový svět spíš depresivní než skvělý?
Leoš Válka: No je to tak. To slovo skvělý je opravdu ironická nadsázka. Je to myšleno vlastně krutě ironicky v podstatě a ta výstava na většinu lidí může působit depresivně.
Daniela Drtinová: Zachycuje budoucnost, která opravdu nastala?
Leoš Válka: Tak to je právě otázka vlastně tý, toho jak to bude vnímat divák, jak to vnímá divák. Do určité míry ta budoucnost opravdu nastala, ta předpovězená budoucnost těmi slavnými dystopisty, v některých aspektech dokonce překonala ta očekávání a v některých se tam zřejmě dostane. Takže ale dalo by se říci, že až na Orwella u těch dalších dvou autorů už se tam opravdu suneme závratnou rychlostí. Daleko větší rychlostí, než teda ať už Huxley anebo Ray Bradbury předpovídal.
Daniela Drtinová: Ta výstava by měla mít nějaké varovné poselství, zřejmě ho nese. Není už na to pozdě, vlastně na to varovat, pokud už to je součástí reality, v níž se nacházíme?
Leoš Válka: Tam je právě ten, součástí toho problému vlastně i takovéhle výstavy, takovéhle instalace je, že ten, to je jakoby varování před námi samými a je to, protože ten proces už je v běhu, tak je to spíš takový signál, jako že věci nejsou v pořádku, věci nejsou tak, jak se jeví. Že dobrovolně vstupujeme do nepříliš pozitivních situací a stáváme se sami sobě vlastně tím velkým nepřítelem, aniž si to uvědomujeme a že ta, dalo by se s nadsázkou pod rouškou zábavy anebo pod rouškou prostě konzumu a po takových jako anebo většího pohodlí a větší jakože zdánlivý logiky, třeba tržní anebo mobilní nebo cokoliv, tak ve skutečnosti ztrácíme víc, než získáváme a to je vlastně poselství tý výstavy, kdybych ho měl shrnout do nějakýho zjednodušení, by mělo být, že jako věci, jsme na tom daleko hůř, než si myslíme a svět je jiný, než se nám jeví.
Daniela Drtinová: Co tedy z těch tří slavných dystopických vizí budoucnosti, těch tří slavných romanopisců se otiskuje do současnosti?
Leoš Válka: Tak asi opravdu se budeme muset držet víc toho Huxleyho a Bradburyho, protože ti se trefili přece jenom lépe než Orwell, který vnímal tu budoucnost jako spíš s tou poválečnou a stalinskou a fašistickou optikou, která snad dnes už přežívá jenom v tý Severní Koreji anebo ještě v nějakých malých, relativně malých teda místech. Ale většina teda civilizace se řítí spíš ve směru, který načetl právě Huxley a Bradbury a to je ten svět, který je zploštěný, který je plný, plný úžasných technologií, které nám sice poskytují zábavu, ať už jsou to všelijaký onlinový prostě věci a přenosy a televize a satelity a komunikační výhody, samozřejmě počítače, prostě celý digitální věk. Ale současně to přineslo i neuvěřitelnou míru sledování, záznamů, generování informací, které se dají obchodovat vlastně jako komodity. Takže to. A přineslo to takové jako uspokojení obyvatel, prostě populace, které úplně jakoby, jakoby ztratilo, jako kdyby si vůbec nevšímalo některých věcí, které už teď začínají být zřejmé.
Daniela Drtinová: No s tím přichází asi taková, takový zvláštní druh slepoty. My tady opravdu stojíme před třímetrovými sochami diktátorů, které samozřejmě děsí už samotnou tou velikostí. Znamená to ale tedy podle vás, že tato vize je překonaná, právě ta Orwellova, že vlastně to dnešní zlo, totalita, ty strůjci těch, těch mocenských nástrojů, že jsou daleko sofistikovanější a rafinovanější než diktátoři minulého století? Už to samo o sobě, pokud to tak je a je to překonáno, tak je dost děsivé.
Leoš Válka: Je. Ono opravdu tady ta část s těmi monumentálními diktátory a krutovládci a s tou, s tím obrovským množstvím krve a stamiliony lidí, který zmizeli, tak to je, to byl ještě ten svět tý sekce, který my říkáme život v kleci, to byla ta tvrdá, ta tvrdá diktatura a manipulace pomocí prostředí. To bylo zvenku. A tam, kam se nemohli dostat, to znamená do našich hlav jako, tak to se dělalo vlastně zprostředkovaně. To byl takovej ten brainwashing, jako ten opravdu tvrdej. Ale dneska je to, dneska už se dá těžko říct, že to je jeden člověk, jedna osoba nebo spiknutí oligarchů, i když názory se na to liší. Ale vlastně ta povaha toho systému dnešního, který je všude kolem nás, kde my jsme, abych tak řekl, my jsme vytěžováni vlastně jako, spotřebitel je vlastně komoditou, která se prodává. My jsme jakoby nepřetržitý zdroj zisku pro korporace, pro někoho jiného, protože my jsme ti lidé, kteří dělají zdánlivě svobodnou volbou, vybíráme si na trhu, vybíráme si v tom obrovském supermarketu nabídky a to je i metaforicky prostě. My máme tu fikci, že jsme teda svobodnými, svobodnými kupci, ve skutečnosti ta nabídka je ovlivňovaná, limitovaná, naše chutě si něco kupovat vznikají prostě úplně jinak, než si myslíme. A celý ten systém je tak sofistikovaný, že vlastně nejen že si ho neuvědomujeme, ale i když si ho uvědomujeme, tak je téměř nemožné s ním cokoliv dělat, protože chceme nějak fungovat, musíme žít, musíme nakupovat, musíme jíst, že jo, musíme bydlet, musíme vydělávat.
Daniela Drtinová: 100 let je krátká doba. Ten obrovský posun právě od těch konkrétních diktátorů, za nimiž jsou opravdu miliony mrtvých k tomu sofistikovanému zlu, které tedy nějakým způsobem manipuluje naší myslí, kam až to může vést? Pokud toto všechno se odehrálo vlastně v průběhu posledních 100 let. To je hrozně krátká doba v historii.
Leoš Válka: No, to je pravda. No právě ty konce, to je velká spekulace. V naší výstavě teda jsou to ty konce, které tady máme jako takovou, takovou parodickou verzi toho Skvělého nového světa, kde ve věži máme jakoby tu, ty kategorie alfa, beta, gama, delta, epsilon, kteří jsou…
Daniela Drtinová: Lidí.
Leoš Válka: Lidí. Jsou to vlastně lidi, kteří byli, kteří vznikli prostě umělým procesem, jsou to lidi, kteří jsou vychováni, predestinováni k tomu, aby se těšili ze svý pozice v životě, jsou to kasty, kteří nikdy nebudou dělat problémy, protože už na to nemají tu mentální výbavu prostě. Jsou nastaveni tak, že fungujou ve společnosti, který nemůžou selhat, takže ani ta společnost nemůže selhat. To znamená, že jsou víceméně jednou provždy zamknuti jako do společnosti, která si s nimi může dělat, co chce. Sice, no je pravda, že i v té jeho vizi, v té Huxleyově vizi, to končilo špatně. V tý Bradburyho vizi to skončilo trochu romantičtěji, trochu lépe, že teda vznikají ostrůvky odporu někde a to je taková ta naděje, že se proberem z toho snu a zančeme prostě aktivně bránit.
Daniela Drtinová: Která z těch dystopií vás nejvíc děsí. I z hlediska toho, jak se vám, protože ta výstava se skládá ze 4 částí, tak i z hlediska toho, která z těch částí se vám povedla pro vás třeba nejlíp umělecky ztvárnit, tak aby seděla na to téma? Která vás zasáhla nejvíc? Ono je od Života v kleci až po Absolutní štěstí, ale ani to Absolutní štěstí v podobě té centrální líhně tu naději nenese.
Leoš Válka: No tam je, mně přijde nej, já bych řek, že teda ta poslední část, vlastně to Absolutní štěstí, to je prostě to absolutní neštěstí. Vlastně já samozřejmě jako kurátor mám k tomu tak blízko vlastně k tomu tématu a k tomu názoru, že to nemůže být v žádném případě ani náznak prostě objektivity, ale myslím si, že to nejděsivější je v tom Absolutním štěstí v uvozovkách, v obráceným smyslu slova. A to, co se dneska děje, ta ideologie konzumu, totální ideologie konzumu jako v neslýchaným rozsahu a v neslýchaný sofistikovanosti, to je to, co mě děsí v tý přítomnosti, protože je vidět, že, a my se s tím snažíme prostřednictvím výstavy s tím něco dělat, že spousta lidí o tom nemá ani tušení. Ta historie, ta temná historie, ta orwellovská, ty ranění a miliony mrtvých, to je, záhadným způsobem strašně rychle to odplouvá z toho kolektivního vědomí, z tý kolektivní historie. Dnešní generace, je to těžko tomu věřit, ale tady jsou dvacetiletí lidi, kteří nepoznaj prostě Lenina, nepoznaj Maa, jako upřímně. To, že nečetli spoustu těch románů, spoustu, jsou to 3 romány, ale že od těch autorů, že o nich neslyšeli, to se stává jako naprosto běžně. My tady máme různý školy a univerzity a mladý lidi, kteří, pro který je to jako informace jako každá jiná. Prostě ne, že tady prostě prolítla tragédie prostě jako neuvěřitelnejch rozměrů, ale je to nějaká součást historie a pak je tam součást a jiná součást, jiná součást, tak to je jako samo o sobě jako dech beroucí a ta přítomnost toho konzumu a tý zábavy a takový tý falešný, bych řekl falešnýho přesvědčený, že všechno je možný, že dneska to je ten superbenevolentní, ten superliberální, ten superdemokratickej, ale to je, právě to problematické je to, že to je prostě, že to je věc názoru. Všechno je věc názoru, hodnoty jsou tekutý a svoboda je svoboda a všichni víme, co to je, ale to právě nevíme, protože my se dobrovolně vzdáváme svý svobody i v tom být kritický.
Daniela Drtinová: Vy už jste to naznačil. Aldous Huxley a Ray Bradbury vlastně na rozdíl od George Orwella spatřovali to hlavní nebezpečí v tom, že jedinci dobrovolně spolupracují, jedinci manipulovaní dobrovolně vlastně spolupracují s tím systémem. Ti návštěvníci, kteří sem chodí při tom, když vlastně vidí tedy ty instalace a když vidí součást té historie, která tímhle tím způsobem fungovala a dnes se ještě proměňuje navíc do úplně jiné podoby, tak když s nimi mluvíte, uvědomují si alespoň toto, že vlastně dobrovolně dávají souhlas s tím být manipulováni tím systémem?
Leoš Válka: No to je těžký poznat. Jako rozhodně v konverzacích a tak dál všem je to jako víceméně jasný, všichni, to je součástí i problému vlastně toho média, vlastně výstavy, co, do jakého detailu se dát, jako co všechno vynechat, protože nutně musíte vynechat vlastně většinu těch věcí, proto jsou tady věci, který jsou jakoby mohutný jako tou fyzickou přítomností. Těch čísel a textů je samozřejmě minimum, protože asi nikoho nebaví jako, není to literaturu a není to vědecká, není to akademická disciplína. Míchaj se tady různá média prostě, projekce a zvuk a malba a socha a instalace a všechno možný. Ale ten, ty obsahy jsou dost, dost zredukovaný na to, aby zůstaly vlastně, aby ta myšlenka byla dost jasná. Ale problém je v tom, že když se na to koukáme jako návštěvníci, kteří to neprožívají jako ze své vlastní zkušenosti, že už jsou na té úrovni, že si uvědomujou, že něco zásadně není v pořádku, tak je to takový pohled zvenčí, kdy nejdůležitější je si uvědomit, že se nás to týká bezprostředně jednoho každýho a že teda i to, jak přistupujeme k těm informacím, je součástí toho problému, že vlastně to není něco, na co se soustředíme na chvíli, a pak žijeme dál svý životy, že to je něco, čemu se nemůžem vyhnout. To je trochu jako ta stěna z těch obrazovek, tam je prostě mohutná instalace Petra Motyčky, 50 velkoplošných obrazovek, na kterých běží to samý, ale je to tak velká stěna, že vy ji vidíte odevšad, ona vidí vás odevšad, na všech obrazovkách běží to samý a je to svět reklamy a je to banální a současně fascinující, protože to je technicky precizní a perfektní a barevně prostě úžasný. Ale je to, je to bída v tom obsahu. Podobně jako tady je ta bublina, která, to je vlastně ta svoboda v bublině, která je úžasně malebná, estetická, je ti design krásnej, nápad, výborný, všechno dobrý, ale je to bublina, do který se dá vlízt, je taková semitranslucentní, ale je to plný slepých uliček a točíte se v kruhu prostě. A to je ta metafora pro tu dnešní společnost. Ono to je, ono je to velká sranda a velká zábava, děti to maj rádi, ale je to metafora prostě pro tu iluzi, pro tu fikci, že už to není život v kleci, ale je to život v bublině. Ono jako v tom omezení se to zas tolik neliší, až na to, že tam tedy není to fyzický utrpení.
Daniela Drtinová: Proč jste v části výstavy Odtržení zvolili instalaci s živými lidmi, když vlastně zrovna tato část pracuje s tématem nebo s tou kategorií neviditelných, těch společenských odpadlíků. Ti by měli být neviditelní. Najednou tam jsou zrovna v této části živí lidé za sklem, ve skleněných kostkách.
Leoš Válka: No to je spíš otázka na autora, na autory té instalace, to je divadelní skupina experimentální Farma v jeskyni, kteří se podílejí a podílejí se i na tom programu a na doprovodných programech a i na té instalaci, kde vlastně to, že, přesně jak jste říkala, ti lidi, kteří jsou, kteří chtějí zmizet z tý společnosti, chtěj se ukrýt, většinou u svých rodičů nebo někdo o samotě, tak jsou…
Daniela Drtinová: Ten japonský fenomén hikikomori?
Leoš Válka: Japonský fenomén hikikomori, kde víc než milion lidí je registrováno jako lidi, kteří mají, je to opravdu už, je to pojmenováno jako, jako nemoc. Není to jenom prostě nějaké selhávání jako krátkodobý, ale je to vlastně dispozice, kdy ti lidé jsou paralyzováni, jsou opravdu paralyzovaní tak, že nedokáží fungovat i na té fyzické úrovni. Nejenže, oni by chtěli kolikrát, většinou chtějí jako fungovat v té společnosti, chtějí se zapojit, ale selhávají prostě, selhávají, nedokážou sebrat jako tu motivaci, tu sílu, tu emoční jako výbavu, selhávají totálně. A tím, že jsou v tý, ono to je současně i trošku komentář na to výstavní prostředí, že ti lidi jsou jakoby vytažený jako noční motýli, prostě strčený, přišpendlený prostě do tý plexisklový bedny, tam jsou prostě zalitý a oni tam jsou takový jako polomrtvý. Ale jsou to živí lidi a jsou tam v tom svým miniaturním světě. To je prostě ten zdrcnutej svět prostě do toho metru čtverečního, v kterým oni fungujou a jsou připojený přes telefon třeba nebo něco tam kutěj nebo spí a ten svět se jim tak zredukoval, že to je jako nepochopitelný pro nás zvenku, ale my na ně koukáme jak do akvária a teď tam prostě vidíme život, nějakej hmyz, jako když to trochu přeženu prostě, ale je to tak. Ta tragédie toho lidskýho osudu, kterej už je utrženej od nás. Čili to odtržení, což je víceméně doslovnej překlad toho hikikomori, je něco, co podle některých je budoucnost jako lidstva. To je teda superdepresivní verze já doufám, že to tak není.
Daniela Drtinová: Věta nakonec. Je v tom nějaká naděje?
Leoš Válka: Nějaká naděje je v tom, že to někdo rozkopne zevnitř, no.
Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Děkuji. Na shledanou.
Leoš Válka: Taky děkuju. Na shledanou.
