reklama

Chcípni do rána na chlupatý zuby, hlásí nadšenci do nádražek. Prý v nich jde někdy i o život

5. 3. 2016 | Nádražní restaurace bourají společenské bariéry, koncentruje se v nich genius loci celého města, řikají Matouš Hrdina a Jiří Krejčík, kteří stojí za průvodcem po nádražních restauracích. Ty české se prý podobají indickým, kde se sice netočí pivo, ale jídlo se vlastně moc neliší.

Martin VESELOVSKÝ: Matouš Hrdina a Jiří Krejčík, kteří stojí za blogem Vágus.cz a dvěma knihami recenzí nádražních restaurací. Dobrý den, pánové.

Matouš HRDINA: Dobrý den.

Jiří KREJČÍK: Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ: Jsou nádražní restaurace něco jako zrcadlo do naší duše?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, do naší duše zrcadlem rozhodně jsou. Já nevím jak to pojmout, já bych to vzal spíš z osobní stránky. My jsme se o tom včera shodou okolností bavili právě v hospodě tady s Matoušem a zjistili jsme, že minimálně do duší nás dvou ty nádražní hospody promlouvají dost, protože my oba pocházíme z dělnických měst, ještě k tomu na Moravě, kde ta kultura je přece jenom trošku jiná než v Praze nebo na vesnici. A ty nádražní restaurace jsou často takovým místem, kde se koncentruje celý ten genius loci toho města dělnického moravského. Takže minimálně pro nás dva to platí.

Martin VESELOVSKÝ: Proč recenze nádražních restaurací? To je právě kvůli tomu, že jste z těch měst, jako kde je, kde je v tom něco koncentrováno?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Ne, ne, ne, ne, to možná vysvětluje nějakou tu fascinaci naší, ale ta celá myšlenka vznikla už kdysi dávno a vzniklo to tak, že já jsem jedno léto jezdil jenom na kole a jenom vlakem. Takže jsem se vlastně stravoval jenom v těch nádražních hospodách, tak mě napadlo, že vlastně by bylo docela dobré nějak to shromažďovat a zaznamenávat, fotit a popisovat.

Martin VESELOVSKÝ: První, co jsem chtěl říct, že je dobrý, že jste to přežil, ale to je možná úplně mylný pocit člověka, který do nádražní restaurace přijde jenom jako čas od času.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, záleží na tom, do které nádražní restaurace, v jakou hodinu a s kým tam zrovna je. Tak, někde to bývá, někde to bývá taky občas docela o držku.

Martin VESELOVSKÝ: Ještě mě zajímá, proč jste přišli dva.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Přišli jsme dva proto, že ten blog píšeme tři dokonce a přišlo nám, což uznávám, že ještě není důvod, ale asi za tím není nic hlubšího než to, že většinou do médií chodíme ve více lidech, takže jsme to zkusili, zkusili tady u vás.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Chtěli jsme tři, ale to už nám nevyšlo, tak tam bysme se zase nevešli ze záběru, tak…

Martin VESELOVSKÝ: My bysme s tím asi něco udělali, ale to nevadí. Ta druhá knížka recenzí se jmenuje, Chcípni do rána na chlupatý zuby. Já nevím, co to jsou chlupatý zuby.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, tak chlupatý zuby, to já si myslím, že to víte, akorát neznáte ten termín. Když se, většinou je to tak, když se probudíte ráno po nějaké brutální kalbě a máte takový ten povlak na zubech, tomu se říká chlupatý zuby.

Martin VESELOVSKÝ: To jsem nikdy neslyšel.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Ta hláška je autentická. To je právě z návštěvy jedné z nádražních restaurací. Bylo to v Rakovníce, kde se takhle navzájem proklínali štamgasti při hazardních hrách. Takže tak.

Martin VESELOVSKÝ: No, dobře. Tak, když říkáte, že jste z měst, kde se v nádražní restauraci soustřeďuje nějaký genius loci toho místa, tak co to je ve skutečnosti? Jako kdo, nebo co se tam soustřeďuje? To znamená, že nikde v celém jiném městě to prostě jako nežije takovým způsobem jako v nádražní restauraci?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Já bych to možná rozvedl. Ten půvab nádražních restaurací je v tom, že nádraží bylo vždycky nebo bývalou nějakou institucí. Kromě toho, že tam byla, stála i většinou hospoda, tak tam typicky býval třeba holič, nějaká samoobsluha a tyhle ty další služby a stejně tak je to i s tou nádražní restaurací. Je to místo, které má takový zvláštní charakter. Taky proto, že na rozdíl od běžné hospody, kam asi chodí ti štamgasti, kteří tam normálně chodí, tak v té nádražní hospodě se střídají, se střídají spousty cestujících, kteří někam jedou. Pak se tam taky pohybují ti lidé, kteří většinou nemají moc kam jít a tráví čas na nádražích a podobně. Takže je to takový specifický fenomén, který se právě liší od normální hospody právě tím, že je tak v centru dění a má takový zvláštní charakter.

Martin VESELOVSKÝ: Opravdu jako pro rodiče, ještě nedávno úplně malých dětí se ten fenomén lišil tím, že jsem si vždycky dvakrát rozmyslel, než jsem s těma dětma do té nádražní restaurace vlezl, protože jsem jim potom říkal, moc si tady nesedejte a tak dále, ale to možná byla jenom moje nějaká jako předpojatost, nevím.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, tak záleží na tom, kde jste zrovna s nima byl, ale ty nádražky jsou zajímavé tím, že ony vlastně do značné míry bourají nějaké společenské bariéry. Že vlastně tam se může potkat úplně kdokoliv s kýmkoliv, jo. Třeba právě vy s dětma se tam můžete potkat s nějakou partou dělníků, kteří tam lámou první dopolední pivo a rumy. Takže je to takové místo, kde můžete potkat někoho, na koho byste normálně nenarazil.

Martin VESELOVSKÝ: Jinak z vaší zkušenosti nádražní restaurace ale mají své štamgasty.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: To mají, to mají. Buď teda místní přímo někde, co bydlí někde, někde v docházkové vzdálenosti anebo pak je takzvaný fenomén přespolních štamgastů a to jsou ti, co dojíždí často třeba za prací do toho jednoho města a tam se potom stravujou a napájejí.

Martin VESELOVSKÝ: Jedna z těch recenzí byla taková, že a teď já nevím, kdo z vás to recenzoval, to je celkem jedno, že ten dotyčný, kdo recenzoval tu danou nádražní restauraci, která, tuším, byla někde v Přerově, tak v podstatě zakončil tím, že tam se rád jako zastaví, že tam rád z toho vlaku vystoupí na cestě někam, protože tam mají, já nevím, dobré pivo nebo je tam docela dobrej hospodskej a tak dále. Toho jste schopni, toho jste ochotni? Přerušit cestu někam přes Moravu a vystoupit si jenom kvůli tomu, abyste si dali dvě piva v té nádražní restauraci?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Právě, že to je věc, která spoustu lidí nenapadne a je to škoda, protože je to občas dobrý nápad. Obzvlášť, pokud člověk nikam nespěchá, popřípadě přestupuje, tak vlastně není důvod se v té nádražce nezastavit. Je to něco podobného, jako když člověk třeba jde na interview do DVTV a staví se cestou v hospodě na oběd. Tak vlastně, proč by nemohl udělat totéž v nějaké nádražní restauraci, kterou třeba ještě zná.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem myslel, že jste se zastavili někde v nějaký restauraci na dvě nebo na tři. No, co nejhoršího z vaší zkušenosti se dá v nádražní restauraci potkat?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Co nejhoršího? No, tak nejhorší, co se může stát je…

Martin VESELOVSKÝ: Kromě chlupatých zubů.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Nejhorší je, že vás tam někdo něčím přetáhne po zádech nebo po obličeji, ale to já třeba osobně jsem asi nikdy neměl žádné zažívací problémy z jídla v nádražce. Párkrát se stalo, že to bylo hnusné, stalo se, že to bylo bizarně naservírované jako třeba ten létající talíř v Kojetíně, o kterém tam píšeme, ale nikdy mi z toho třeba nebylo blbě. Takže, já si myslím, že je to to samé, co v jiné hospodě, no. Maximálně se připletete do nějaké rvačky a dostanete přes držku, no.

Martin VESELOVSKÝ: No a já jsem získal při četbě té knížky pocit, že máte nádražní restaurace v podstatě rádi.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Jinak bychom to nedělali.

Martin VESELOVSKÝ: Tak. Tak v čem je ta poezie?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Je to možná v tom, že nádražní restaurace jsou místa, která se moc nemění. Protože nádraží, teďka se to samozřejmě mění, spousta nádraží se opravuje a vypadá stále víc a víc moderně, ale nejsou to úplně typické komerční prostory a proto jsou většinou ta nádraží trošku ošuntělá a patří k tomu i ty hospody, které se moc nemění a jakoby se v nich čas zastavil, což takových míst zase tolik není.

Martin VESELOVSKÝ: A proč to vlastně je? Proč se tam zastavuje ten čas? Protože v jiných zase recenzích nedokážu teď citovat přesně ta města, máte popsáno, jak se zrekonstruovalo celé nádraží, jak je v podstatě moderní, akorát ta rekonstrukce prostě minula tu hospodu a ta zůstala někde v jiném čase.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Tohle já nedokážu, tohle já nedokážu posoudit, jo. Tam může to být nějakou konkrétní nájemní smlouvou, kterou třeba má ten majitel na mnohem delší dobu, než na jakou je vyměřena ta rekonstrukce budovy. Tohle asi se bude taky lišit.

Martin VESELOVSKÝ: Dobře, fakt je ten ale, že v nádražních restauracích asi neočekáváte prostě super moderní servis jako vyleštěné skleněné stoly a tak dále.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Přesně tak.

Martin VESELOVSKÝ: Ale proč to tak je?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, to je otázka. Možná jsou to prostě naši lidi, ti hospodští. Já nevím.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Těžko říct, čím to je, protože když se podíváte třeba na jídelníčky nádražních restaurací ještě z dob první republiky, tak tehdá spousta těch míst vypadala úplně jinak. A skutečně to byly lepší restaurace, kde se scházeli, řekněme i ti lepší cestující, a to právě nějak pominulo. Asi bychom tady nepřišli nato, proč. Jestli je to nějaké dědictví, možná nějakého normalizačního stravování nebo tak, ale prostě ty místa dnes vypadají tak, jak vypadají a je právě zajímavé to, co jste říkal, že i když se to nádraží spraví, tak často ta nádražní restaurace zůstane taková jaká je.

Martin VESELOVSKÝ: Jak důležitou věcí pro to, co děláte, jakým způsobem mapujete ty nádražní restaurace, je pivo. Proč se ptám, protože na každé druhé fotografii je sklenice piva.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Pivo je poměrně zásadní. Asi je to tím, že je to nejlevnější nápoj, který lze v českých restauracích zakoupit, tak možná proto ho tam vždycky pijeme a asi se to bez něho neobejde, no. Nebo to máme možná jako takový ten lubrikant, že po třech pivech se člověk dá do řeči s nějakejma místňákama.

Martin VESELOVSKÝ: Sociální lubrikant?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No.

Martin VESELOVSKÝ: To jsem ještě neslyšel tenhle termín. Ale je to, je pivo něčím jako nějakým, jakým signálem, jaká ta restaurace bude nebo jaká je?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Jako kvalita piva? Jestli kvalita piva značí kvalitu restaurace? To vůbec nemusí být úměrné, si myslím. Já si myslím, že hospodský může mít jako hospodu úplně špinavou, že se tam člověk bojí na cokoliv šáhnout, ale o pivo se může starat dobře anebo obráceně, že jo. To je prostě čistota podlahy nebo stolů a čistota trubek je něco úplně jiného. Může tam být korelace, ale.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Možná s tím souvisí i to, že pivo je asi nejčastější artikl, který je v těch nádražkách objednáván. Takže se dá celkem očekávat, že ta kvalita bude slušná. I když, ačkoli to nemusí být pravda vždycky, no, ale.

Martin VESELOVSKÝ: Není to pravda vždycky? No, jaký typický návštěvník, jakého typického návštěvníka tam potkáváte? Jestli se dá popsat nějak?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, já nevím, jestli za typického návštěvníka považujete nějakého štamgasta, který tam tráví ten nejdelší, ten nejdelší čas.

Martin VESELOVSKÝ: To je na vás. Vy jste jich prošli dost.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, ono to taky se to těžko typizuje. No, ale tak typickým, návštěvníkem by byl asi nějaký důchodce, bývalý drážní dělník, který tam prostě prochlastává svůj důchod, protože jinak už nemá moc do čeho píchnout. A vlastně nic jiného pořádně nezná, než tu dráhu. To by byl asi takový nejtypičtější, co by napadl mě.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Mě by napadly ty dvě základní kategorie lidí, kteří se tam potkávají a právě jedna z nich jsou štamgasti, kteří tam prostě chodí trávit čas. No a ta druhá kategorie jsou cestující, kteří, kteří jsou na cestě od někud někam. A právě to často nejsou lidé, kteří by jeli na výlet jako my. Ale většinou právě do toho místa dojíždějí nebo z něho a většinou tam třeba čekají na vlak, nebo se tam prostě zastaví. Takže tohle jsou asi ty dva hlavní druhy lidí, které můžete potkat.

Martin VESELOVSKÝ: Pochopil jsem to správně, že to od vás nebo od kohokoliv jako kdo by chtěl si nějakým způsobem sáhnout na toho genia loci, který tam je, že to vyžaduje ale prostě nějakou komunikativnost. Prostě vy musíte s těmi lidmi, kteří tam jako tak průtokově jako kolují, prostě vy s nima musíte mluvit.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Tak, no. Snažíme se, snažíme se o to. Já většinou volím takový ten, já většinu těch hospod, pokud to jde, navštěvuju víckrát. Napoprvé volím takovou tu metodu observační, že si tam jenom sednu a sleduju, co se tam děje a teprve jako při druhé návštěvě, pokud to jde, tak teprve začnu nějak komunikovat, protože už mám vlastně i nějaká konverzační témata, která jsem tam načerpal z minula. A potom teda většinou komunikuju. Samozřejmě pokud to nejde, pokud tam člověk projíždí a ví, že se tam už nikdy nedostane, tak nezbývá, než do toho skočit rovnou.

Martin VESELOVSKÝ: Mimochodem, jak se jmenovala vaše první knížka?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Ta se jmenovala, Kdyby ti tak Pánbůh prdel roztrh. Ve veřejnoprávních médiích se to nesmělo vyslovovat tady ten název.

Martin VESELOVSKÝ: Fakt? Stejně jako jsem nerozuměl těm chlupatým zubům, tak vlastně nerozumím ani tomuhle názvu.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, tak ten je asi takovej přímočařejší, ne, bych řekl.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Má to úplně stejný, má to úplně stejný původ jako název té druhé knihy. Byla to zase nadávka, kterou se častovali štamgasti v Jičíně. Takže.

Martin VESELOVSKÝ: Vy byste mohli mít v podstatě docela slušný slovník z těch nádražních restaurací, který tak jako bude mapovat takovou slovní kulturu po celé republice.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Takový folklor, že bychom z toho udělali. To by určitě šlo, protože některé ty nadávky jsou opravdu hodně barokní jako třeba ty, které volíme jako tituly těch knih, takže není to špatný nápad.

Martin VESELOVSKÝ: No a pak jedna část té knihy mapuje nádražní restaurace v zahraničí. To je úplně jiná story a nebo se to, nebo to je vlastně něco podobného jako je, jako je u nás?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, možná k té Jugošce to řekneš ty nebo to mám říct já.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Tak, záleží na tom, kde to je. Mapujeme tam asi takové tři základní oblasti s nějakými výjimkami v zahraničí. Jednou z nich je Indie. Tu si necháme asi na potom. A pak jsou to, pak jsou to země, země na Balkáně a myslím, že v té předchozí knize byla i nějaká západní Evropa. A ten rozdíl je tam právě v tom, dá se to asi čekat, že v té východní Evropě a na tom Balkáně právě přežívá ten ráz těch rozpadlých nádraží s těmi rozpadlými hospodami a kupodivu na některých těch místech na Balkáně se to opravdu moc neliší od toho prostředí v Česku, kde to bohužel takovým neduhem západní Evropy je to, že většina těch nádraží vypadá jako supermarket a nějakou restauraci tam člověk buď vůbec nenajde nebo nebo je to nějaký fast food. Takže záleží, záleží, záleží na tom, kde to je, ale typicky třeba ty nádražky v Srbsku, které tam popisujeme, tak bychom o těch českých asi nijak nerozlišili. Teda s výjimkou kuchyně.

Martin VESELOVSKÝ: Ta srbská je lepší? No a Indie?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Ještě abych doplnil, že možná to ta bývalá Jugoslávie, že to hodně souvisí s tím, že vlastně jsme byli nebo půlka té bývalé Jugoslávie byla vlastně součástí toho rakousko-uherského prostoru, takže tam vlastně ta cestování a stavba těch drah fungovalo dost podobně.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No a ta Indie, no, to je, to je jiná kapitola, ale to je taky zajímavé. To je taky zajímavé v tom, že tak, jak třeba Česko má nejhustší železniční síť, takhle v té východní Evropě, tak Indie má zase nejhustší železniční síť v celé Asii. Bylo to vybudované v podobných letech. Bylo to také vybudované vlastně od roku, řekněme 1850 dál a často je to dispozičně vymyšlené velice podobně, akorát že ta indická nádraží jsou samozřejmě mnohem větší, protože těch Indů je přece jenom stokrát víc než nás. A cestuje jich taky mnohem víc. Takže tam by se taky daly najít, tam by se taky daly najít velké podobnosti, velké paralely. Rozdíl je samozřejmě v tom, že v Indii se netočí v hospodách pivo, tam se pivo dá koupit buď jenom ve specializovaném obchodě anebo v nějakém specializovaném baru, že nekoupíte ho takhle, takhle volně jako u nás. Takže je to bez piva, ale třeba indický fast food s těma svejma smaženkama jako od našich, já nevím, karbanátků a podobných věcí, se vlastně taky až tolik neliší, takže taky by se tam daly najít určité podobnosti.

Martin VESELOVSKÝ: Já nechci být nějak urážlivý vůči indickým fast foodům a tak dále. Mám kamaráda, který po návratu z Indie právě z takové jedné nádražní restaurace asi dva roky ze sebe vyháněl nějaké věci, které tam nabral během jednoho jediného jídla. Není to trošku komplikované z tohohle úhlu pohledu?

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: No, já jsem v Indii se jídlem otrávil už dvakrát. To se mi podařilo, ale nikdy to nebylo v nádražce. Jednou to teda možná bylo ve vlaku z nějakého čaje, který už byl zkažený, ale myslím si, že, myslím si, že jako pokud se člověk stravuje vyloženě v těch nádražkách, tak ono to provozujou indické dráhy nebo teda zaštiťujou to indické dráhy a mělo by to držet nějakou kvalitu. To jídlo třeba není nějak dvakrát chutné, ale hygienické by být mělo. Vždycky mě jako, všichni mi říkali, že když to má takhle ten cejch toho IRCTC těch, toho Indian Railway já nevím Catering něco, já už nevím, co to znamená ta zkratka, tak tam by to mělo být v pohodě. A většinou to tak bylo, no.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem teprve teď pochopil pořádně tu vaší první poznámku, že jste se v Česku zatím neotrávil. Vy to berete tímhle prizmatem. No, tak to chápu, že v tom případě se vám české nádražky můžou zdát jako úplně pohodová záležitost.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Úplně.

Martin VESELOVSKÝ: Ony jsou to opravdu recenze v podstatě. Má to nějaká pravidla? Máte, máte pravidla, která říkají, mělo by to mít třeba aspoň A4 nebo nějakou normostranu a mělo by se to týkat toho a toho anebo prostě se dá ta recenze napsat taky jenom, dal jsem si pět piv a pak si toho moc nepamatuju.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Stylově a délkou to nějak neomezujeme. Taky proto, že tam máme spousty, řekněme externích autorů. Píše, píše to, píše to víc lidí. Autorů té knihy bylo víc. A snažíme se tam držet nějaký nutný formát v tom, že se snažíme najít opravdu tu hospodu na nádraží. Někdy se stává, že není. Pak máme takzvané nádražky druhé nebo třetí kategorie, kdy většinou stačí vylézt před tu nádražní budovu a většinou přímo naproti, většinou přímo naproti je nějaká hospoda a pak tam taky držíme ten formát toho, že hodnotíme kvalitu piva, jídla, pokud nějaké je a nějaký celkový dojem, nějaký celkový dojem z toho místa. Ale to je spíš jenom taková formalita, ale jinak to ponecháváme na náladě, improvizaci.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Já si myslím, že nakonec to stejně vždycky sklouzne k tomu celkovému dojmu, že jak jste říkal, to pivo, to je spíš taková rekvizita, tam jde víc o ten celkový dojem.

Martin VESELOVSKÝ: Tak, děkuju za rozhovor. Na shledanou.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: My taky děkujeme. Na shledanou.

Jiří KREJČÍK: Matouš HRDINA: Na shledanou.

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV