reklama

Cukrářka Michalcová: Madeleine Albrightové moje dortletka moc chutnala, recept opatruji v trezoru

25. 12. 2015 | Recept na dortletku znám jenom já a peču je jenom já, nikoho k tomu nepustím, říká cukrářka Jaroslava Michalcová, držitelka titulu Živnostnice roku 2015. Na cukrářku se vyučila až ve 47 letech a začátky prý byly velmi těžké. Tvrdí přitom, že dál růst nechce, lidé si její cukrárnu prý našli.

Martin Veselovský: Cukrářka Jaroslava Michalcová, kromě jiného držitelka titulu Živnostnice roku 2015 v Ústeckém kraji. Dobrý den.

Jaroslava Michalcová: Dobrý den.

Martin Veselovský: Paní Michalcová, vy jste v podstatě slavná díky větě, která padla právě při udělování toho titulu ze strany poroty, a ta věta byla delší, ale je v ní menší věta a ta zní: "S dortem Dortletka pronikla až na Pražský hrad." Což je skvělá věta, tak si ji pojďme vysvětlit. Co to je Dortletka?

Jaroslava Michalcová: Dortletka je sněhové pečivo, je to náš zákusek rodinný a vlastně díky němu všechno začalo, ta moje kariéra.

Martin Veselovský: Pardon, to je zákusek, který prostě nikdo jiný než vy nedělá?

Jaroslava Michalcová: Možná, že ho i dělá, ale nikde se s tím lidi nesetkají, aby si ho mohli koupit. Spíš si ho třeba někdo dělá doma, tak ten recept si myslím, že se rozšířil stejně jako medovník, ten taky si upečete doma, tak jsou samozřejmě cukrářky, které ten recept znají a můžou si ho upéct doma, ale já jsem chtěla, by to ochutnalo co nejvíc lidí, takže jsem si založila tu cukrárnu. Tak to na ten začátek, abyste věděl, co vlastně je ten původ toho, proč jsem začala teda s tímhle tím zákuskem.

Martin Veselovský: A když ten recept je možná známější než jenom v úzkém rodinném kruhu, tak proč tomu říkáte, že to je rodinný recept?

Jaroslava Michalcová: Je to rodinný recept, protože se začal péct až potom, co se vrátil můj pradědeček s prababičkou z Vídně, a na tom Podřipsku se prostě ten recept rozšířil, takže tak.

Martin Veselovský: Můžeme podotknout, že vy jste z Roudnice nad Labem.

Jaroslava Michalcová: Jsme, ano, z okolí tam Podřipska.

Martin Veselovský: No a jak se s tím, je to zákusek? Je to zákusek.

Jaroslava Michalcová: Je to zákusek.

Martin Veselovský: Tak, a jak se s tím zákuskem proniká na Pražský hrad? To zní zvlášť hezky.

Jaroslava Michalcová: No, zní to hezky, já jsem ani nevěděla původně, že to takhle bude, ale cateringová firma, která vlastně zajišťovala Rozjezdy roku, kde jsem tedy také vyhrála, tak si všimla tohoto zákusku, moc jim to chutnalo a líbilo se jim to, tak nás oslovili, jestli bychom nemohli pro ně na nějaký catering, nebylo mi řečeno na jaký, jim udělat tyhle ty zákusky. No, odvezli si je a až potom jsem se dozvěděla, že vlastně byly i na Pražském hradě na nějaké slavnostní večeři.

Martin Veselovský: Dobře. A jak se k nim dostala bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová?

Jaroslava Michalcová: Byla na večeři, to už zase bylo v Průhonicích, takže Dortletky už byly dvakrát takhle poctěné takovouhle významnou…

Martin Veselovský: Máte nějakou zpětnou vazbu?

Jaroslava Michalcová: Ptala jsem se pracovníků cateringu, tak moc jim to chutnalo. Žádné připomínky neměli. Takže aspoň tak.

Martin Veselovský: To znamená, že vy ten recept v podstatě není něco, co byste jako opatrovala v trezoru prostě a utajovala?

Jaroslava Michalcová: Opatruju ho v trezoru, samozřejmě.

Martin Veselovský: Vy ho opatrujte v trezoru?

Jaroslava Michalcová: Hm, já ano. Já ano.

Martin Veselovský: Takže máte trezor v cukrárně. A tam opatrujete…

Jaroslava Michalcová: Mám trezor.

Martin Veselovský: Opatrujte recept.

Jaroslava Michalcová: Hm, hm.

Martin Veselovský: A je to tak, že v té vaší verzi je prostě nějaká ingredience, která jinde není?

Jaroslava Michalcová: Já nevím, jak to dělají ostatní, nevím vůbec, neochutnala jsem jiný druh. Vím, že občas se nám stane, jo, to my děláme taky doma, že nám někdo řekne, ale jestli to je úplně stejné, to já nemůžu posoudit, protože jsem to neochutnala.

Martin Veselovský: To znamená, že mi nedáte ten recept?

Jaroslava Michalcová: Nedám. Nikomu ho nedám.

Martin Veselovský: Dobře. No, jak rychle se z památkářky stane cukrářka? Ještě jinak, jak dlouho jste pracovala jako památkářka?

Jaroslava Michalcová: No, to jsem pracovala celkem dlouho, od 15 let mě to teda hodně jako zajímalo, takže jsem pracovala externě jako průvodkyně a pak jsem vlastně zůstala na zámku dalších 15 let a moc mě to bavilo, ještě pořád mi to chybí, kupodivu. No, ale tak cukrářkou to jako to jsem byla celý život, si myslím, to jsem se asi narodila tak jako…

Martin Veselovský: Opravdu? Jakože vás to prostě neustále bavilo?

Jaroslava Michalcová: Že mě to jako bavilo, tak, tak. A profesionálně, abych na to měla papír, tak to jsou tři roky.

Martin Veselovský: Pokud se nepletu, tak vy se pohybujete v oblasti vázané živnosti, to znamená, že vy na to musíte mít prostě nějaký papír o nějakém vzdělání.

Jaroslava Michalcová: Hm, musela jsem se vyučit, ano.

Martin Veselovský: Vy jste se musela vyučit?

Jaroslava Michalcová: Ano.

Martin Veselovský: V kolika letech jste se vyučila?

Jaroslava Michalcová: Ve čtyřiceti sedmi.

Martin Veselovský: Ve čtyřiceti sedmi jste se vyučila cukrářkou?

Jaroslava Michalcová: Hm, abych si mohla otevřít tu cukrárnu kvůli té Dortletce.

Martin Veselovský: Aha, aha. Bylo to těžké?

Jaroslava Michalcová: Bylo to těžké, studovala jsem při tom ještě vysokou školu, protože…

Martin Veselovský: Moment. Vy jste při tom, že jste se učila cukrářkou, studovala ještě vysokou školu?

Jaroslava Michalcová: Ano, a chodila do zaměstnání a měla tři děti a tak prostě bylo to těžký, bylo to těžký v tý době, ano.

Martin Veselovský: No dobře, ale to jste si nadrobila sama evidentně.

Jaroslava Michalcová: To jsem si nadrobila sama, ano, ale chtěla jsem prostě mít tu šanci, až to přijde, si tu cukrárnu otevřít.

Martin Veselovský: A vy jakou vysokou školu jste studovala, jestli se můžu zeptat?

Jaroslava Michalcová: Já jsem studovala v Ústí Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně a studovala jsem pedagogiku volného času, protože v té době jsem pracovala v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem jako kurátorka pro práci s veřejností a dělala jsem ateliéry s dětma, tak jsem chtěla mít na to kvalifikaci.

Martin Veselovský: Neustále někde tam prostě ve vaší hlavě byl sen o tom, že prostě budete mít cukrárnu.

Jaroslava Michalcová: Hm, hm, hm.

Martin Veselovský: A jak dlouho to vaše vzdělání v tom cukrářském oboru jako spalo, než jste to použila?

Jaroslava Michalcová: Půl roku, rok.

Martin Veselovský: Hm, no v té větě, kterou já jsem citoval na začátku, kterou říkala ta porota právě u Živnostníka roku, tak tam ta věta celá zní: "Původní úřednice začala podnikat v padesáti sedmi letech." To sedí?

Jaroslava Michalcová: Ne.

Martin Veselovský: To je chyba.

Jaroslava Michalcová: Ve čtyřiceti sedmi.

Martin Veselovský: Tak, teď mi to došlo, ve čtyřiceti sedmi. "Pronajala si prostory, vzala si poměrně vysoký úvěr, věnuje tomu až šestnáct hodin denně a s dortem Dortletka pronikla až na Pražský hrad." Tak jenom, jestli bych to mohl vzít od začátku. To není úplně obvyklé, že někdo ve čtyřiceti sedmi začne podnikat. To znamená, že jste to musela chtít jako hrozně moc, že jste opustila kvůli tomu zaměstnání, kde jste asi měla daleko větší jistotu, než jestli klapne prostě cukrárna?

Jaroslava Michalcová: No, tak teď už to vidím, že určitě to byla jistota, bylo to daleko jednodušší samozřejmě být zaměstnanec, než zaměstnavatel. Ale prostě ta Dortletka mi za to stála, no. Chtěla jsem ji víc zpropagovat.

Martin Veselovský: To byl opravdu ten motiv?

Jaroslava Michalcová: Hm, to byl ten motiv.

Martin Veselovský: Neříkala jste si třeba, budu mít skvělou cukrárnu a budu vydělávat prostě haldy peněz?

Jaroslava Michalcová: Ne, ne, ne. Nevydělávám haldy peněz, ale skvělou cukrárnu mám. To je pravda.

Martin Veselovský: A uživí se ta vaše skvělá cukrárna?

Jaroslava Michalcová: Uživí.

Martin Veselovský: Jo.

Jaroslava Michalcová: Musí uživit pět zaměstnanců ještě.

Martin Veselovský: Šla byste do toho znova?

Jaroslava Michalcová: Já nevím. Nevím.

Martin Veselovský: Proč? Je to příliš náročné?

Jaroslava Michalcová: Nevím, před rokem jsem říkala, že… Ještě před rokem jsem říkala, že nikdy, teď si říkám, že nikdy neříkej nikdy, ale je to hodně náročný. Když v tom nemáte praxi…

Martin Veselovský: V čem to je náročný?

Jaroslava Michalcová: Když v tom nemáte praxi vlastně, tak kdybych si asi otevřela galerii, nebo spravovala někde zámek, tak by to bylo pro mě jednodušší, ale v tom podnikání je takovejch spousta věcí, který jsem do tý doby neznala, tak bylo to hodně těžký.

Martin Veselovský: Jak dlouho podnikáte?

Jaroslava Michalcová: Dva a půl roku.

Martin Veselovský: No jo, ale vy během dvou a půl let jste dosáhla na vítězství v jedné soutěži a minimálně na ten titul, který já jsem citoval. To prostě spousta jiných podnikatelů nedokáže. To znamená, že vy evidentně na to máte talent.

Jaroslava Michalcová: No, je to možný, já se o nic jako nesnažím, ono to tak přijde samo. Já si myslím, že když člověk něco dělá, takže tomu věří a že teda to děláte s tím plným nasazením, a ne právě kvůli těm penězům, tak ono to prostě přijde samo takový úspěchy.

Martin Veselovský: Kromě těch věcí, které jste říkala, že jste neznala, co to znamená…

Jaroslava Michalcová: Účetnictví, všechno, prostě všechno, co souvisí s podnikáním.

Martin Veselovský: Ukázalo se, že potom ta samotná práce, to znamená to dělání cukroví, pečení a tak dále, jako tam byla nějaká komplikace?

Jaroslava Michalcová: Ne, to je to, co mě baví na tom nejvíc, to jako, to dělám do dneška, dělám to pořád, pořadu pracuju rukama, a to mě baví nejvíc, ale to okolo to mě moc nebaví, to je pravda.

Martin Veselovský: Jste šťastná teď takhle v tom, v čem jste?

Jaroslava Michalcová: Tak v tom podnikání určitě. Tam určitě šťastná jsem.

Martin Veselovský: Jak jsou na tom Češi, co se týče jako sladkostí a věcí, které se dostanou v cukrárně, jsou, jsou zařízeni na to, že mají věneček, punčák a tak dále, anebo jsou jako ochotni nějakým způsobem experimentovat?

Jaroslava Michalcová: Hm. Určitě jsou ochotni experimentovat, ale my jsme si řekli, že právě se budeme věnovat těm tradičním českým zákuskům a občas tam přidáme něco, co si trošku upravíme a trochu to evokuje třeba nějaký zahraniční zákusek. Tak…

Martin Veselovský: Pardon, a co to je zahraniční zákusek? A co to je český tradiční?

Jaroslava Michalcová: Tak český tradiční je právě ten věneček třeba, větrník, štafetky, prostě takovéhle klasické věci, které už teď moc nekoupíte v cukrárnách. Něco z té ciziny, tak třeba tiramisu, tak my tomu říkáme italský dort, protože si tam dáme zase svoje ingredience, trošku to vylepšíme, a tak ty lidi na to slyší samozřejmě, poznávají to, srovnávají to, ale myslím si, že z toho mají velkou radost, jakože občas jim tam takhle vsuneme nějaký zpestření ze světa.

Martin Veselovský: Já si vůbec nedokážu představit, jak může vypadat taková týdenní produkce vaší cukrárny. Kolik jako zákusků vyprodukujete a prodáte?

Jaroslava Michalcová: No, my jsme to počítali. Za jeden měsíc jsme vyprodukovali, děláme i chlebíčky teda, 17 tisíc kousků. Ve třech lidech.

Martin Veselovský: Kolik je to na váhu?

Jaroslava Michalcová: Ve třech lidech. To nevím, ale tenhle týden jsme upekli 150 kilo cukroví.

Martin Veselovský: Sto padesát kilo cukroví?

Jaroslava Michalcová: Hm.

Martin Veselovský: Je před Vánocemi, tak kvůli tomu?

Jaroslava Michalcová: Hm, tak. Objednávky si jen hrnou.

Martin Veselovský: Jak to mají Češi s tím vánočním cukrovím, to je taky čistě tradiční záležitost, kdy se jedou několik málo druhů a žádné velké vybočování?

Jaroslava Michalcová: To ne, to ne, to já si myslím, že naopak, každý se chystá rok co rok něco nového, aby prostě ochutnal nějakou jinou chuť, nějakou novinku, pořád někdo něco vymýšlí, takže jako tam… A to je taková specifika, že jo, u těch Čechů, že my to cukroví prostě musíme mít na tom vánočním stole a takže se každý předhání. Dokonce jsme teď teda vymysleli i v cukrárně soutěž o nejlepší vánoční cukroví, takže jsme vybídli naše konzumenty, aby nám přinesli naopak oni na ukázku.

Martin Veselovský: Do cukrárny lidi nosí cukroví?

Jaroslava Michalcová: Hm, teď nám přinesou cukroví, ano.

Martin Veselovský: Existují v tom vašem oboru nějaké trendy, něco co zrovna teď jako opravdu hodně letí a za dva roky už to třeba nebude?

Jaroslava Michalcová: Já myslím, že ano, ale na tom malém městě, nebo téměř na vesnici se to až tak moc neprojevuje. Určitě je to ta francouzská neb italská cukrařina, to teďko hodně letí, takže to si myslím, že teď je docela trendy.

Martin Veselovský: Francouzská cukrařina?

Jaroslava Michalcová: Makronky a podobně.

Martin Veselovský: Makronky. No a pak ještě jedna věc. Vy sama říkáte, jste na malém městě, máte asi pravděpodobně relativně omezený okruh klientů, které můžete oslovit. Můžete vlastně neustále růst, anebo prostě jste dosáhla nějaké úrovně, a na té se teď prostě budete pohybovat i do dalších let?

Jaroslava Michalcová: No, asi by to šlo dál růst, ale my nechceme.

Martin Veselovský: Nechcete?

Jaroslava Michalcová: Ne, ne, my nechceme. Já chci, aby ta moje cukrárna byla takovým hezkým místem i pro zaměstnance, takže já nemám chuť ani potřebu prostě navyšovat výrobu, nebo se snažit o to někam dodávat dál do dalších cukráren, nebo kaváren. Myslím si, že ty lidi už si nás našli, takže jsou ochotni za náma jezdit přes půl republiky, a to je prostě největší odměna a ty moje cukrářky taky si zaslouží nějaký oddych, takže určitě nechceme růst dál.

Martin Veselovský: To chápu, že si zaslouží oddych. Na druhou stranu sama jste říkala, že vás, nebo vypadalo to, že vás potěšilo, když jste se dozvěděla, že někomu na Pražském hradě anebo Madeleine Albrightové chutnalo to, co vy jste vyrobili. Takže pravděpodobně, kdybyste někam dodávala, tak byste možná měla takových reakcí daleko víc ještě.

Jaroslava Michalcová: Ale možná bych musela někomu říct ten recept.

Martin Veselovský: Jo o to jde.

Jaroslava Michalcová: Ten recept znám jenom já a ty Dortletky peču jenom já.

Martin Veselovský: Opravdu?

Jaroslava Michalcová: No, opravdu.

Martin Veselovský: K tomu nikoho nepustíte?

Jaroslava Michalcová: Ne, ne.

Martin Veselovský: Si to představuju, jak jako v přítmí cukrárny otevíráte ten trezor a podle…

Jaroslava Michalcová: To není potřeba, to už mám v hlavě, ale recept je v hlavě. Ale není to ani v přítmí cukrárny, je to celkem za běžnýho provozu, ale on si mě radši nikdo nevšímá.

Martin Veselovský: Ježíš, šéfová peče…

Jaroslava Michalcová: Pozor!

Martin Veselovský: ...nebudeme si ji všímat. No tak já vám přeju, ať se vám daří a děkuju pěkně za návštěvu.

Jaroslava Michalcová: Děkuju mockrát za pozvání.

Martin Veselovský: Na shledanou.

Jaroslava Michalcová: Děkuji. Na shledanou.

Související: Rozhovory DVTV ke stažení do mobilu. Vyzkoušejte audio podcast >

 

DOPORUČUJEME

reklama

DVTV