Daniela DRTINOVÁ: Proč se úspěšný regionální politik rozhodne vyjít na veřejnost s informací, že se léčí s vážnou depresí? Naším hostem je krajský zastupitel Změny pro Liberec, náměstek libereckého primátora Jan Korytář. Dobrý den.

Jan KORYTÁŘ: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Jak dlouho se léčíte s depresí?

Jan KORYTÁŘ: No, zhruba tak asi 10 let.

Daniela DRTINOVÁ: Jak vážné to bylo, anebo je?

Jan KORYTÁŘ: Zpočátku to asi úplně vážné nebylo, protože jsem ani nevěděl, že by to deprese mohla být, ale v průběhu té terapie se mi potom jednou stalo, že přišlo to, co se lidem s tímto problémem stává, že jsem jednoho dne nebyl schopen ani vstát, ani jíst, v zásadě jsem ani nemluvil a nebyl jsem schopen se sebou nic udělat. To byla ta chvíle, kdy nastoupily u mě prášky.

Daniela DRTINOVÁ: A to byla i ta chvíle, kdy jste se tedy rozhodl, že se budete léčit?

Jan KORYTÁŘ: No, záleží na tom, co myslíte tím léčit?

Daniela DRTINOVÁ: Protože vy jste říkal, že na začátku jste si ani nemyslel, že to deprese je, to znamená, že jste to asi vydával za nějaké jenom nelibé pocity na problémy.

Jan KORYTÁŘ: Že mám problémy, přesně tak, problémy, které, které se dají nějak překonat. Snažil jsem se chodit na terapii, taky to beru jako léčbu. No ale potom takovou tu léčbu pomocí prášků, tak ta nastoupila v tuhle tu chvíli, protože tam jsem zkrátka nevěděl, co bych jiného mohl ještě udělat.

Daniela DRTINOVÁ: Vy ještě v únoru jste se nechal hospitalizovat na psychiatrii mimo Liberec, právě proto, aby se to lidé nedozvěděli. Co způsobilo obrat?

Jan KORYTÁŘ: Myslíte obrat v tom…

Daniela DRTINOVÁ: Obrat v tom, že teď vám vůbec nevadí o tom mluvit.

Jan KORYTÁŘ: Nevím, já jsem si řekl, že zkrátka už to asi nebudu skrývat. Možná k tomu přispěly některé diskuse, protože ta informace někudy utekla ven, takže vím, že už to někteří začali komentovat, ale je to trochu nepříjemné v tom smyslu, že je člověk blázen, nebo že byl v blázinci, tak jsem se o tom poradil s kolegy a řekl jsem si, že bude nejlepší o té věci otevřeně promluvit. Možná i proto, protože sám kdybych dřív věděl, co vlastně mám za problém, tak by se to nemuselo dostat tak daleko, jak se to dostalo.

Daniela DRTINOVÁ: Takže je to svým způsobem ochrana pro vás, že o tom mluvíte vy, aniž by tedy o tom mluvili za vás jiní. Ale asi taky tím chcete něco sdělit?

Jan KORYTÁŘ: Ale jo, tak já samozřejmě jsem v politice, dělám nějakou politiku a myslím si, že to, když o tom promluvím, takže to může pomoct spoustě lidem, kteří o tom problému nevědí. Nebo kteří nevědí, že by takovýto problém mohli mít a kteří se třeba možná jako já bojí prášků, nechtějí si je vzít a mají z toho nějaký strach, což já jsem měl dlouho vlastně taky.

Daniela DRTINOVÁ: Proč jste měl strach zrovna z toho brát léky, z toho přiznat si, že máte depresi, anebo z toho vzít ten lék, ten chemický medikament?

Jan KORYTÁŘ: Já jsem ekolog, snažím se věci dělat přírodním způsobem, takže obecně k práškům mám nedůvěru. A myslel jsem si, že to rozchodím, nebo že bude stačit ta terapie, no ale zjistil jsem, že to nejde. A musím říct potom, když jsem si vlastně ty prášky bral, nebo začal brát, tak jsem zjistil, že můj život může dostat úplně jinou kvalitu, o které jsem do té doby nevěděl, takže pro mě to bylo do značné míry vysvobození.

Daniela DRTINOVÁ: Ta změna poté, co jste si vzal léky, nastoupila rychle?

Jan KORYTÁŘ: No, ono to rychle nefunguje. Ty prášky, když je začnete brát, tak to trvá třeba dva, tři týdny než začnou, než začnou působit, ale potom jsem tu změnu jednoznačně zaznamenal.

Daniela DRTINOVÁ: Jak devastující u vás deprese byla?

Jan KORYTÁŘ: No, ono je to, ono je to, já jsem znamením Beran, něco vydržím, takže já jsem to jako nějak zvládal. Horší to bylo asi pro moje okolí, třeba pro spolupracovníky, kdy jste vedoucí organizace a opakovaně nedojdete na schůzku, protože nejste, nejste toho schopen, nebo myslím, že to je hodně nepříjemný pro rodinu, nebo pro rodinný příslušníky, protože oni tomu nerozumějí, je to něco podobného, jako když jste alkoholik, nebo hrajete automaty, tak ve chvíli, kdy partner nebo tatínek přijde domů a lehne si a není schopen nic dělat, nebo má jakoby divný stavy, tak to je samozřejmě hodně nepříjemný.

Daniela DRTINOVÁ: Ta deprese vás tedy úplně vyřadí z běžného provozu?

Jan KORYTÁŘ: No, já jsem někdy jakoby, i když teď jsem, jsem relativně úspěšný člověk, vyhrál jsem dvakrát se Změnou volby u nás v Liberci, jsem náměstek, jsem nějak finančně zabezpečený, tak přesto, když toho stresu je potom moc, což já si myslím, že u mě je ten spouštěč deprese, nebo důležitý faktor, tak už se potom třeba nepřinutíte ani vstát a musíte si dát na dva dny pauzu a jenom ležíte a čekáte, až se to tělo znovu nastartuje.

Daniela DRTINOVÁ: U vás to tedy spustil stres?

Jan KORYTÁŘ: Já si myslím, že já jsem se, když jsem tu depresi měl, tak jsem se trošku zabýval vlastně, co to je, jak to vzniká. Vím, že jsou zhruba dva druhy, jedné se říká ta endogenní, která vzniká nějak uvnitř vás, neví se ani přesně jak. U mě si myslím, že to bylo způsobeno tím velkým a dlouhodobým stresem. Je to vlastně něco podobného jako cukrovka. On o tom teď mluvil v jednom rozhovoru Marek Vašut, který má stejný problém. Ta cukrovka taky může buď vrozená, anebo máte nějakou dispozici, která se vlivem toho, jak žijete, nebo v čem se pohybujete, tak se potom vlastně rozjede, a to myslím, že se stalo mně.

Daniela DRTINOVÁ: Teď je to lepší?

Jan KORYTÁŘ: Teď jsem v pohodě, protože beru ty prášky. Ještě možná, teď mě napadá jedna věc. Možná se toho někdo bojí, jestli tam nevznikne nějaká závislost, ale ty prášky dneska už jsou celkem moderní. Já na tom žádnou závislost nemám, že bych si ho potřeboval vzít…

Daniela DRTINOVÁ: Ani vás to neutlumuje?

Jan KORYTÁŘ: Ne, myslím si, spíš naopak, spíš naopak. Spíš si musím dávat pozor na to, abych si ho vždycky každý den nezapomněl vzít, takže závislost tam nevzniká.

Daniela DRTINOVÁ: O co všechno vás deprese připravila?

Jan KORYTÁŘ: No, asi to, to už je teda hodně intimní otázka, ale, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Řekněte jen to, co chcete.

Jan KORYTÁŘ: Ale já to klidně, klidně řeknu, asi s tím problém nemám. Mně se vlastně po 20 letech rozpadl vztah, což…

Daniela DRTINOVÁ: Nevydržel to, ten nápor?

Jan KORYTÁŘ: Nevydržel, nevydržel ten nápor. Máme s partnerkou tři děti. Zpětně, když se na to jakoby podívám, tak to i chápu, protože ve chvíli, kdy jste pod velkým stresem, já jako opoziční politik jsem pod tím stresem byl, nevyděláváte ani dost peněz a ještě máte tento problém, no tak, tak to by vydržel málokdo, no. Ale zase já jsem optimista, tak věřím, že to je možná teď jenom krize, kterou překonáme.

Daniela DRTINOVÁ: V tu chvíli, když člověk prochází depresí, tak dovedu si představit, že ten člověk nemůže opravdu třeba ani fyzicky vstát z postele, že nemá absolutně žádnou energii. Co se děje v duši toho člověka? Je to totální zmar, dovedl byste to dát do slov?

Jan KORYTÁŘ: Takhle asi podobně, ono to vlastně často začne tak, že se rozběhne takový myšlenkový pochod, já jsem ho potom už, když jsem to znal, tak jsem se ho někdy pokoušel zastavit a pracovat s tím jakoby v rámci, v rámci sebeterapie, ale někdy právě, když už je toho moc, tak tu sílu v sobě nenajdete a pak to vlastně, aspoň můžu říct, jak to probíhá u mě, zvládáte nějaké množství stresu, pořád je to dobrý, pak přijde ta poslední kapka a rozjede se takovej mechanismus, který vlastně začne vám říkat to, co děláš, nemá smysl, tam se jakoby ztratí ten smysl života, konání práce, potom už i vlastně ten smysl vstát, najíst se, mluvit. Všechno jakoby ztrácí smysl, no a pak se dostanete na tu hranu, kterou já jsem teda nikdy nepřekročil, že tam kde se ztrácí smysl, tak tam přicházejí ty myšlenky na sebevraždu. Protože když nic nemá smysl, tak jakoby, jaký je řešení? Jenom tohle to, jo. Já jsem teda nikdy tuhle tu hranici nepřekročil, tam myslím si, že já jakoby si to dovedu ohlídat, ale mám známou docela jakoby blízkou, která se dostala až za tu hranu, naštěstí teda partner ji zachránil, ale u ní to skončilo tímhle způsobem.

Daniela DRTINOVÁ: A dovedete to tedy pochopit u těch lidí, je to skutečně takový stav, že dovedete pochopit to, že se ti lidé někteří dostanou až za tu hranu, a že zkrátka nevidí jiné východisko než sebevraždu?

Jan KORYTÁŘ: No, já mám tu osobní zkušenost, takže ono je to, ono je to hodně nepochopitelný. Hodně lidí si myslí takový to klasický, tak se z toho nějak dostaň, nebo změň si životosprávu, nebo něco se sebou dělej. To ale v některých těch etapách už úplně nefunguje. Ono je to, já jsem viděl jeden dokument od té známé dokumentaristky, teď si nevzpomenu na jméno, ale tam byla narkomanka, která žila vlastně tímhle tím životem, a ten doktor jí říkal: No tak se jenom musíte těch drog zbavit, jo. Ale to je pro toho člověk tak náročný, že takhle to zkrátka nefunguje. No, myslím si, že v problematice závislostí a duševních nemocí ještě má jakoby současná medicína hodně jakoby prostoru v tom, co by se mělo vybádat, vyzkoumat tak, aby se efektivně dalo těmhle lidem pomáhat.

Daniela DRTINOVÁ: To znamená, že ten člověk si sám nepomůže, je zkrátka potom už nutné, aby si o pomoc řekl, aby tedy alespoň našel sílu k tomu říct si o tu pomoc?

Jan KORYTÁŘ: No, určitě, určitě jde o to říct si o tu pomoc a vlastně na začátku, proto tady i jsem, aby když má někdo ty problémy, jak jsem říkal, depresi, černé myšlenky, nic mu nedává smysl, tak aby se nebál jít třeba za nějakou terapií nebo s někým o tom mluvit. Pak můžou pomoct ty prášky, ale můžete mi ještě jednou zopakovat tu otázku, já jsem se teď trochu...

Daniela DRTINOVÁ: Otázka byla, jestli si vlastně člověk už není schopen tedy v tu chvíli pomoc sám a jestli vlastně je schopen najít tu sílu alespoň si o tu pomoc říct, protože si zřejmě už bez té pomoci zvenku zkrátka nepomůže.

Jan KORYTÁŘ: To je potřeba. Já jsem vlastně potom udělal i to, když jsem viděl, že to na mě zase jde, takže jsem večer sednul do auta, odjel jsem večer do té léčebny a nahlásil jsem se tam. Naštěstí tam byla perfektní doktorka, takže to bylo dobré. I když ta léčebna, to je kapitola sama pro sebe. Ale ještě chci říct jednu věc. Já mám v sobě vlastně takové dilema. Tím, že si myslím, že na mně se jakoby hodně podepsal ten stres, ve kterém se dlouhodobě pohybuju, tak si myslím, že kdybych opustil politiku, přestal jsem, změnil jsem zaměstnání, možná u bydliště, tak to tělo, nebo ta duše vlastně, která tímhle trpí, tak by se oprostila a já bych se pravděpodobně těch depresí zbavil. Myslím si, že to tak jakoby u mě funguje.

Daniela DRTINOVÁ: Proč to tedy neuděláte, je lepší brát léky a zůstávat v tom toxickém prostředí, které decimuje tu duši?

Jan KORYTÁŘ: Mně to, co dělám, dává dlouhodobě smysl a já jsem to jakoby často zvažoval ale, zatím, zatím to, co dělám, mi dává smysl a chci v tom pokračovat, no. Takže jsem se rozhodl i pro tohle to, zároveň ale ty prášky není to nic strašného, je to malá jedna pilulka, kterou si dáte vždycky ráno, a to je všechno.

Daniela DRTINOVÁ: V léčebně to bylo peklo? Nepředpokládám, že už to vypadá jako Přelet nad kukaččím hnízdem.

Jan KORYTÁŘ: Ne, peklo to nebylo, ale já tedy, když jsem tam jel, tak jsem měl v hlavě, nevím proč, takovou myšlenku, že tam bude pěkně zařízený pokoj, barevně vymalovaný s květinami, což by bylo pro člověka v depresi taková oáza. Pokoj byl velký, byli tam další tři pacienti, studený, trochu nepříjemný. Když mluvíte o tom filmu, tak když jsme tam čekali v jídelně na oběd v těch pyžamech a s plastovým hrníčkem, nebo když se vydávaly léky, tak to jsem si na tenhle film vzpomněl, tak… Víte co, já na jednu stranu jsem hrozně rád, že mě tam přijali, protože mi skutečně pomohly, ty lékařky, to, že jsem dostal nějaké prášky…

Daniela DRTINOVÁ: Takže lékařky skvělé?

Jan KORYTÁŘ: Skvělé. Se sestrama už to bylo, abych to řekl politicky korektně, některé byly lepší, některé byly horší. Tam jsou ještě určitě, tam jsou ještě určité rezervy a vůbec obecně si myslím, že to zázemí, které je pro léčbu, léčbu těchhle těch nemocí u nás, není dostatečný jak kvantitativně, tak kvalitativně.

Daniela DRTINOVÁ: Vy jste v přípravě, kterou jste mi poslal, napsal, že deprese je mor dnešní doby. Jak jste to myslel? Jakoby mor ze středověku, mor duše dnešní doby?

Jan KORYTÁŘ: No, já jsem, já jsem si to, když jsem nad tím přemýšlel vlastně, co se mi to děje a trochu jsem se o té depresi začal, o tu depresi začal zajímat, tak mor ve středověku, to byla vlastně nemoc, která kosila statisíce, možná miliony lidí. Tenkrát nevěděli, jak vzniká, nevěděli si s ní rady, jo. Takže byla různá zaříkávání, různá opatření, která nebyla efektivní do té doby, než se přišlo na to, že to přenáší ta bakterie, která je na bleše, která je na kryse. A ta krysa, která v těch středověkých městech žila, tak ta vlastně byla tím, tím přenašečem. No a já myslím, že dneska je to jakoby do značný míry podobně, protože ono se to moc neví, jak ty deprese vznikají konkrétně přesně. Pro mě je to, tohle je těžká otázka. Já bych to zkusil přirovnat k tomu, když si představíte středověké město, nefungující kanalizace, lidi v hadrech, špatná výživa, tak to je živná půda pro ty krysy i pro, i pro tu bakterii, která teda ten mor přenáší. Dneska už jsme tohle to vyřešili, města jsou relativně čistá, jsme všichni dobře živení, takže tělo je v pořádku, ale myslím si, že to, co trpí, je právě ta duše a ta deprese je onemocnění duše, která v tom hodně náročném na výkon orientovaném a stresujícím prostředí to zkrátka někdy nezvládá, no.

Daniela DRTINOVÁ: Takže kolem té duše běhají krysy negativit, stresu, nepohody a přenášejí ji na duši?

Jan KORYTÁŘ: Hm, hm, myslím si, že jo.

Daniela DRTINOVÁ: Psychiatr Švarc řekl v DVTV, že léčba nepravé deprese je bublinou, a že léky pokud samozřejmě nejde skutečně o klinickou depresi, která se potom léčí v ústavech, tak jsou neúčinné. Může jít o jakési placebo. Co tomu říkáte, že dneska se za deprese skutečně asi vydává kde co všechno, třeba jen nějaká běžná nepohoda.

Jan KORYTÁŘ: Víte co, to já nevím. Nedovedu, nedovedu říct, co to je pravá a nepravá deprese…

Daniela DRTINOVÁ: Když člověk nevstane z postele, asi má klinickou depresi. Pokud má člověk špatnou náladu a úzkosti, je otázka, jestli je to nemoc, která by se měla už léčit medikamentem. Nejsem schopná to posoudit, navíc každý z nás neseme tu míru utrpení jinak.

Jan KORYTÁŘ: Víte co, tohle asi těžko říct, protože ona tam není, ono to není buď je, nebo není deprese, ale je tam spíš celá škála a u mě myslím, že se to postupně právě, u mě se to postupně rozvíjelo, takže asi na začátku by to možná ten vliv nemělo. Těžko říct, jak to, jak to v kterou chvíli odhadnout. Nedovedu vám na to asi přesně odpovědět.

Daniela DRTINOVÁ: A taky asi, když se to nechá v té fázi, že se řekne, že to je nepravá deprese, nebo že to není nic vážného, tak se potom skutečně může vyvinout v to, že jednoho dne člověk nevstane.

Jan KORYTÁŘ: Hm, hm, asi jo.

Daniela DRTINOVÁ: Psychiatr Hajšl mluví o tom, že mít depresi je pro mnohé lidi móda. U vás to tak zcela jistě nebylo. Podle vás, je nebo není tedy deprese dnes stále stigmatizovaná a je zvlášť pro některé lidi v těch exponovaných funkcích tedy skutečně pořád těžké zveřejnit nebo říci to, že člověk touto nemocí trpí?

Jan KORYTÁŘ: Já si myslím, že jo, protože to je právě spojený s tím, ten člověk je nějakej divnej, jestli to není blázen, on byl někde v léčebně, bude vůbec vlastně na svoji funkci stačit, není to jakoby divný? Ono je to podobné jako třeba, když se dřív říkalo, je někdo homosexuál, může to být učitel, nebudou tam nějaké problémy? Takže politik má deprese, není to blázen, můžeme mu svěřit nějakou funkci? Myslím, že to tabu stále je a o to větší, že tím tento problém, myslím, že má hodně jakoby "úspěšných" lidí, manažerů, politiků, podnikatelů a většina s tím ale jakoby bojuje asi skrytě, no.

Daniela DRTINOVÁ: Vy, když jste to o sobě řekl, minimálně těm nejbližším kolegům, spolupracovníkům, tak změnilo se něco, ulevilo se vám a pochopili to kolegové, vnímají vás jinak?

Jan KORYTÁŘ: Já myslím, že to kolegové tohle to pochopili i díky tomu, že vlastně já jsem v té době už začal brát ty prášky, tak to bylo celkem v pohodě a nemám s tím jakoby mezi, jako v mém okolí žádný problém.

Daniela DRTINOVÁ: Takže toho nelitujete?

Jan KORYTÁŘ: Ne. I proto jsem tady, protože si myslím, že je jakoby dobré překonat ten strach, který, který s tím je spojený a začít o tom mluvit.

Daniela DRTINOVÁ: Je deprese obrannou reakcí organismu před úplným zhroucením, anebo je to naopak důsledek toho zhroucení?

Jan KORYTÁŘ: No, to je dobrá otázka. Nevím, možná, možná, že někdy ta deprese funguje tak, že ještě než se úplně zhroutíte a to tělo vypne, což by mohla být smrt, tak je tam takový záchranný mechanismus, který řekne, tak ještě nezemřeš, nespácháš sebevraždu nebo nevypneš, ale budeš utlumen, aby sis trochu odpočal a mohl se znova nastartovat a zkusit to jinak. Takže možná takhle, no.

Daniela DRTINOVÁ: Jedna věc mě malinko v tom vašem příběhu mate. Zabrousíme trochu do dřívější politiky. Týden.cz napsal v listopadu 2014, "...že jste zeslábl v boji proti jednomu korupčnímu projektu ve chvíli, kdy jste se podle policie ocitl na výplatní listině úplatkářů", vaše verze byla taková, že jste právě v tom odporu proti tomu projektu zeslábl, protože přišel atak deprese. Jak to tedy bylo?

Jan KORYTÁŘ: Mohla byste mi říct přesně, o co se mělo jednat?

Daniela DRTINOVÁ: Týden.cz napsal v listopadu 2014, "...že jste zeslábl v boji proti jednomu korupčnímu projektu", který se týkal Metrostavu.

Jan KORYTÁŘ: To byl asi ten kostel Máří Magdalény?

Daniela DRTINOVÁ: Kostel, ano, ano. To je ono.

Jan KORYTÁŘ: Ano, tam, tam se v nějakých, já nevím, jestli to byly odposlechy, nebo jestli to byly nějaké informace z toho trestního oznámení, uvádělo, že jsem měl získat jako takzvaný "nejčistší", což měla být ta přezdívka, úplatek asi, a teď nevím přesně, asi půl milionu nebo sedm set tisíc, což je samozřejmě nesmysl. Nevím, kde to bylo napsané, nic takového jsem nevzal, ani se mnou nikdo o tom nejednal. Ale tohle mě určitě neoslabilo, jo. Tam, to vás spíš oslabí to, když roky bojujete s nějakou, nechci říct mafií, nebo klikou, nebo zkrátka politickou strukturou, která ovládá město, ovládá ty finanční toky a vy se to snažíte změnit, no tak samozřejmě po vás jdou různým způsobem.

Daniela DRTINOVÁ: Protože deprese jako důvod ten policejní spis nezmiňoval, naopak tady odcituju ten přepis z odposlechu aktérů kauzy, kteří tedy o vás hovoří takto: "Já jsem měl možnost udělat jeden zásah, který se mně povedl včera pozdě večer, aby tam prostě držel ten vůl hubu. No a jaksi se mi to povedlo zřejmě." Volal Jan Petráň z Metrostavu jednomu ze svých kumpánů podle Týdne. Vy tedy jste to vnímal jako tlak nepřátel, protože samozřejmě ocitnout se na výplatní listině, kterou sestavuje někdo, ještě neznamená, že člověk ten úplatek vzal.

Jan KORYTÁŘ: Ten vůl, to jsem asi byl, tuším, já…

Daniela DRTINOVÁ: Ano, ano, ano.

Jan KORYTÁŘ: Tak to jsem měl být já. Já nevím, z čeho on vycházel, že se mně nějak jakoby podařilo… Já si na tu kauzu vzpomínám, tam to vlastně bylo tak, že byla dotace asi za 50 milionů, z mých informací tam byl dvacetimilionový vývar, který se měl rozdělit mezi některé politiky a podnikatele. No a já jsem byl tenkrát členem regionální rady a dal jsem tam, když jsme o tom znova jednali, tak jsem tam dal takovou podmínku, že ty peníze budou vyplacené až poté, co celá akce skončí, jo. Což vlastně byly trochu jakoby ty vidle, které jsem do toho hodil. Já jsem to dělal záměrně, protože tam kolem toho byly nějaké problémy a často ty velké firmy těm malým neplatí, což byla další podmínka, aby se ta dotace proplatila, až i ty subdodavatelé budou mít zaplaceno, aby na to nedoplatili. No a pak se tam vlastně současný hejtman pokoušel tuhle tu podmínku vyndat tak, aby vlastně ty peníze do toho Metrostavu doplynuly a...

Daniela DRTINOVÁ: Průběžně.

Jan KORYTÁŘ: Přesně tak. Což se nakonec nepodařilo, protože tam zasáhla policie.

Daniela DRTINOVÁ: No a vy jste se ocitl teda na té výplatní listině, ale tvrdíte, že úplatek jste nevzal?

Jan KORYTÁŘ: Ne, to opravdu ne.

Daniela DRTINOVÁ: Jaký vliv měla tato kauza na ten průběh vaší deprese, ono se to asi skládalo jedno po druhém, předpokládám.

Jan KORYTÁŘ: Víte co, tohle asi, já jsem asi na to už odolný. Tohle, že by u mě vyvolalo tu depresi, to tak není. Tam jde spíš o to, že…

Daniela DRTINOVÁ: Ten tlak.

Jan KORYTÁŘ: Ten tlak je soustavný, tak když si o sobě čtete stále věci, že jste neschopný, hlupák, neekonom, někdo, kdo je jenom příživník na dotacích, vlastně nic nedokázal, tak to není příjemné. No ale potom také není příjemné to, když, jak bych vám to řekl, já jsem založil jednu neziskovou organizaci, dlouho jsem stál v jejím čele, no, ale když zjistíte potom, když se dáte zároveň do politiky, když vám ta druhá strana, když vás začne připravovat o zdroje, ze kterých ta organizace žije, záměrně, tak najednou se ocitáte v takových kleštích, že chcete v tom městě něco změnit, ale zároveň ta organizace, ve které třeba pracujete, a pracují tam s vámi další kolegové, tak vaší aktivitou politickou přichází o zdroje, o peníze a vy si musíte třeba půjčit peníze, aby ta organizace neskončila, takže jsem se osobně zadlužil, ty peníze se vždycky musí z něčeho splatit. No a potom je už hodně, hodně náročná situace, no.

Daniela DRTINOVÁ: Stojí to všechno, co říkáte, za to zdraví?

Jan KORYTÁŘ: No, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Těžká otázka.

Jan KORYTÁŘ: Já si teda teď myslím, že díky tomu jednomu prášku zdravý jsem, fyzické problémy nemám, ty psychické v zásadě teď také zmizely a...

Daniela DRTINOVÁ: Víte co, jde o to, jestli ten, já neznám ten mechanismus, ale ten prášek třeba jenom utlumí a nevyřeší tu příčinu, on utlumí možná ten, ten projev, ale je otázka, jestli se...

Jan KORYTÁŘ: Jestli se v tom...

Daniela DRTINOVÁ: Jestli se v tom člověk vlastně neměstná…

Jan KORYTÁŘ: Vevnitř něco neděje?

Daniela DRTINOVÁ: Ano, jestli se člověk neměstná v tom dál, to já neumím posoudit.

Jan KORYTÁŘ: Já si myslím, že ne, protože zase nejsem, nejsem chemik, ani lékař, ale…

Daniela DRTINOVÁ: Ale záleží, jak se cítíte.

Jan KORYTÁŘ: Ale myslím, že ten, že ten prášek funguje tak, že v mozku máte určité chemické látky, které se vám vlivem toho stresu, nebo té deprese nebo vlivem něčeho rozpadají a ve chvíli, kdy jich máte málo, tak ta chemická reakce vám, nebo ten nedostatek této látky vám spustí tu depresi. A tyhle prášky fungujou tak, že je to něco vlastně jako vitamin, že vám pomáhají, aby tahle ta látka se vám tam držela na nějaké normální úrovni, což potom zvyšuje vaši tu psychickou odolnost té duše vůči tomu stresu.

Daniela DRTINOVÁ: A terapie jako taková u vás nefungovala? U vás potom zafungovaly opravdu jako kompletně až ty léky?

Jan KORYTÁŘ: No, možná trochu jo, ale víte co, ono se...

Daniela DRTINOVÁ: Je pomalá, zdlouhavá.

Jan KORYTÁŘ: S terapiema je to v České republice, si myslím, hodně těžké, nebo obecně ty terapie z mého pohledu nejsou příliš efektivní. Hodně dlouho se na ně čeká, když máte, když máte tu schůzku třeba jednou za měsíc, protože ti terapeuti jsou přezaměstnaní, je mnohem větší poptávka než nabídka, tak myslím, že to moc efektivní nebylo.

Daniela DRTINOVÁ: V krajských volbách letos budete kandidovat?

Jan KORYTÁŘ: Budu, ale po dlouhé době už ne jako lídr.

Daniela DRTINOVÁ: Jako podpora?

Jan KORYTÁŘ: Budu asi na, kolem desátého místa.

Daniela DRTINOVÁ: A myslíte, že ta medializace u vás může tomu pomoct, anebo spíš nepomoct, anebo je vám to jedno?

Jan KORYTÁŘ: Víte co, jsem politik a budu s váma hrát úplně otevřeně. Já jsem samozřejmě tohle to zvažoval a říkal jsem si, protože není to jenom moje politika. Já jsem současně v nějaké širší skupině lidí a nerad bych tuhle skupinu tímhle tím poškodil, takže jsem o tom přemýšlel. Nakonec i po diskusi s kolegama jsem si řekl, že by to mohlo spíš pomoct než uškodit, protože si myslím, že lidé ocení nějakou otevřenost, což u politiků není často úplně běžná vlastnost a já nepotřebuji 100 % voličů. My cílíme na nějakých 20 - 25 % a u takhle velké skupiny lidí si myslím, že nějaké pochopení můžu najít.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor. I za vaši otevřenost. Na shledanou.

Jan KORYTÁŘ: A já díky za pozvání.