Martin VESELOVSKÝ: Zpěvák skupiny Elán Jožo Ráž. Dobrý den, pane Ráži.

Jožo RÁŽ: Dobrý deň, zdravím všetkých.

Martin VESELOVSKÝ: Čtyřicetosum let, to jsou roky, po které hrajete společně s Elánem. Jak se vám to podařilo vydržet? Čtyřicetosum let, to je o čtyři roky víc, než já jsem na světě.

Jožo RÁŽ: No ale jak sme to vydržali, to vám nepoviem presne, ale sme tu a vydržali sme to.

Martin VESELOVSKÝ: No vy jste někde v jiném rozhovoru říkal že ti ostatní se upili, rozhádali, rozešli a jenom vy jste zůstali.

Jožo RÁŽ: To je pravda, to je...

Martin VESELOVSKÝ: Jak to, že jste se neupili?

Jožo RÁŽ: S nami začínalo 150 kapiel a teraz sme tu len my, a to preto, lebo je to ťažký život a väčšinou to nevydržali, rozhádali sa, alebo sa upili, alebo umreli.

Martin VESELOVSKÝ: To vypadá, jako kdyby vy jste nepili alkohol. Za tých čtyřicetosum let, mám pocit, u rockovej kapely je zpousta příležitostí na to, se upít.

Jožo RÁŽ: To je, no to je pravda a neni pravda, že nepijeme. My pijeme a alkohol ja osobne milujem, ale musíte to mať pod kontrolou, nesmie vás, alkohol nesmie byť silnejší ako vy. Keď to máte pod kontrolou, tak neni problém. Ale kto to nemá pod kontrolou, ten nesmie.

Martin VESELOVSKÝ: Jak se to dá u kapely, která normálně, co já si pamatuju ze svého mládí, byla obklopena fanynkami a prostě u pódií byly zpousty fanynek, které, předpokládám, byly ochotné ke zpoustě věcem. Tak jak se dá... Jestli jsem šlápnul do něčeho citlivějšího, ale k tomu sa můžeme vrátit. Ale jak se dá tohle období, které je u rockových kapel prostě spojeno s drogami, s alkoholem, tak jak se to dá vlastné přežít?

Jožo RÁŽ: No tak ja vám len môžem povedať, ako sme to my prežili, hej?

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Jožo RÁŽ: Že my sme v prvých rokoch hrávali 200-250 koncertov ročne, takže sme boli stále na trase. Stále sedíš v aute, presúvaš sa, potom obeduješ, potom si trochu oddýchneš, potom je skúška, potom je večera, potom je koncert a potom sa chlastá a na druhý deň ráno vstaneš, ideme hrať futbal hodinu, potom raňajky, potom sadneme do auta, ideme 300 kilometrov autom alebo koľko a zase to isté. A to furt dookola. No a problém je, že, hovorím, tie, to pitie alkoholu, to musíš vedieť kontrolovať. Proste nesmie sa ti to vymknúť z rúk. Môžeš piť, ale nesmieš sa opíjať, nesmieš... Proste ja milujem alkohol, ale opitý som bol trikrát v živote a neznášam to, to proste neznášam, aby mi bolo zle z alkoholu, to je katastrofa. No a... A ten šport, ten futbal, to sme 20 rokov hrávali každý deň hodinu, kapela, technika a povinne. A to je strašne dobre, lebo tam sa vybijú všetky tie špatné emócie a potom už pohoda.

Martin VESELOVSKÝ: Se zkopete prostě při fotbale, pak už je to dobré.

Jožo RÁŽ: Jasné, jasné.

Martin VESELOVSKÝ: No, dobře. Tak tohleto chápu. Na druhou stranu, osmačtyřicet let jste, ne tedy úplně přesně v stejné sestavě, ale ste prostě nejakým způsobem spolu. To znamená, že nebyly momenty, kdy to bylo na to, se prostě rozvést, rozejít? Skoro žádné manželství tak dlouho nevydrží.

Jožo RÁŽ: Tak my v kapele to máme psychohygienicky veľmi dobre urobené, že my...

Martin VESELOVSKÝ: Pardon, pane Ráži, máte se rádi v kapele?

Jožo RÁŽ: Áno. Áno, to určite, ináč by sme spolu nehrali. Ale spolupracujeme spolu veľmi dobre, ale do súkromia sa nemiešame. Spolu v súkromí nič nemáme. My...

Martin VESELOVSKÝ: Vůbec nic?

Jožo RÁŽ: Ne, ne, my proste hrajeme, cvičíme, všecko robíme spolu, chlastáme, ale proste jak sa rozídeme z práce, tak nič. Proste nekomunikujeme a to je psychohygienicky dobré, no a potom máme absolútnu demokraciu v kapele, že u nás sa všetko rieši od začiatku, rieši hlasovaním a anonymným hlasovaním. Takže nikto nemôže vedieť, kto s kým čo ako si dohodol...

Martin VESELOVSKÝ: Počkejte, jak to technicky děláte? To si nastříháte papírky a hodíte si je do klobouku?

Jožo RÁŽ: Áno.

Martin VESELOVSKÝ: Opravdu?

Jožo RÁŽ: Áno, opravdu.

Martin VESELOVSKÝ: A o čem jako rozhodujete tímhle systémem?

Jožo RÁŽ: No o tom, co se bude hrát, co se bude nahrávat, jakože o výběru repertoáru, o všem, s kým jo, s kým ne a proč a kdo a tak. Všecko, všecko se řeší hlasováním a ...

Martin VESELOVSKÝ: To znamená, i většina jednoho hlasu prostě může zvrátiť nějaké rozhodnutí, co bude na desce, nebo nebude například?

Jožo RÁŽ: Ano, jasně. Jasně. A je to anonymní, takže nikdo neví, kto s kým proč a co, takže je to totálne čisté a máme spravedlivý systém taky rozdělování peněz a všeho, takže není důvod, proč by jsme se hádali, proč by jsme mali nějaké nepřátelství.

Martin VESELOVSKÝ: No a když se na to podívám ještě z druhé strany, za těch osmačtyřicet let, to jinými slovy vy jste to sám říkal, s vámi v tom ´68 roce začínalo nějakých 150, možná 160 kapel...

Jožo RÁŽ: No.

Martin VESELOVSKÝ: ...a teď jste skoro sami. To znamená, že zbyli poslední dinosauři, kterým ty ostatní vymřeli.

Jožo RÁŽ: Jo. Jo.

Martin VESELOVSKÝ: Není to trošku smutný?

Jožo RÁŽ: No, smutný to je, ale zas je veselý, že my jsme ti, co přežili.

Martin VESELOVSKÝ: Rozhodně. Dá se takovou zpoustu let udržet hudební invence?

Jožo RÁŽ: To je problém, že my máme 26 mnohokrát platinových dosiek za sebou a každá tá další, kterou děláme, se dělá hůř a je to těžší, protože lidi jsou zvyklí, že prostě děláme bombastický desky a chtěj furt to samé, aby jsme dělali a aby to bylo jiné, aby, ale aby to bylo stejné. Jo? A to je velice...

Martin VESELOVSKÝ: To zní trošku jako protimluv.

Jožo RÁŽ: Protimluv, jo. Protože to aj je protimluv, to je těžké, to se nedá. Takže...

Martin VESELOVSKÝ: No a co s tím děláte?

Jožo RÁŽ: No tak tvoříme každý podle svýho talentu a možnosti a tak a máme vynikajúcího skladatele, Vašo Patejdl je geniálny autor, proste geniálny muzikant, řemeselník výborný, v muzice se prostě vyzná, umí to všecko výborně. No a ostatní taky skládají, jak můžou a já třeba, ja jsem tak neni takovej moc autor, já jsem zpěvák. Ale musím dělat písničky, protože jinak bych se tím neuživil, tou muzikou, takže když už je smlouva podepsaná, už tři měsíce, už je všecko, hrozí všelijaké pokuty, že to neděláme, tak si sednu a napíšu písničku, ale jink já nikdy v životě jsem do šuflíku, nebo tak něco neskládal, to je...

Martin VESELOVSKÝ: No jasně. Já nejsem, já hudbě vůbec nerozumím, nikdy jsem se na nic nehrál a tak dále, ale dokážu si predstavit, že když něco děláte takovou dobu, že sám ve své hlavě, když něco napíšete, nebo něco nějak zaspíváte, si řeknete - panebože, to už jsem udělal asi stopadesáttisíckrát. To musí být strašný pocit. A je to strašný procit, nebo to prostě je jako průvodní jev té věci?

Jožo RÁŽ: No tak já ty písničky dělám tak, že já nejradši mám tu písničku, kterou právě dělám, to je stoprocentní. Já jinak muziku moc neposlouchám, ani to vůbec se muzikou nezabývám, ale když dělám písničku, tak jí miluju a když se mi povede, tak je to nenormálně dobrý pocit. Když vím, že je to tam, že je to dobrý, tak to je bomba a když to není dobrý, tak to zahodím.

Martin VESELOVSKÝ: To ucítíte prostě.

Jožo RÁŽ: No to vím, to je jasné. To když se umíš napojit na tu vesmírnou energii, kde všecko je už napsané a všecky písničky jsou tam dávno hotový, musíš si jednom otevřít ten průchod, aby ti to přišlo, ale když ti to přijde, tak víš, že to máš a nemáš problem.

Martin VESELOVSKÝ: A vědí to potom i vaši posluchači? Ptám se na to, jestli v momentě, kdy vy máte takovýhle pocit a víte, že to je ono, tak jestli je stoprocentní, že potom, když to pustíte ven, tak že to bude mít ten skvělý úspěch.

Jožo RÁŽ: Stoprocentní není nic, ale já zhodou okolností všecko, co jsem napsal, jsou hity. Superhity.

Martin VESELOVSKÝ: To zní skvěle.

Jožo RÁŽ: No však jo, takže nemám důvod pochybovat. Když já věřím tomu, že je to dobrý, tak ty lidi to proste běrou. A když to nevezmou, tak to zrušíme, škrtneme, zahodíme, /nezrozumiteľné/.

Martin VESELOVSKÝ: Jak to funguje teď na vašich koncertech? Kdo je vaše publikum? Jsou to lidé, kteří vzpomínají na to, jaké to bylo v 80. letech, někteří možná v 70., anebo je to i generace, která je daleko daleko mladší?

Jožo RÁŽ: Je to smíšené. Já, když řeknu, že přijedu, tak příde 30 000 lidí stoprocentně. A tam jsou stařecci a i malé děti, takže celý diapazón té populace tam je a co je důležité, že jsou tam mladí lidi, protože dokud tě poslouchají mladí lidi, do té doby má smysl něco dělat. Když tam nebudou mladí lidi, tak je konec. To je princip. Protože mladí, ty vědí, co je dobré, to je základ.

Martin VESELOVSKÝ: To vypadá, jako kdyby lidi vašeho věku nevědeli, co je dobré.

Jožo RÁŽ: Vědí, však ty chodí taky, ale na ty už neni ten spoleh, ty jsou sentimentální, ty to prostě berou sentimentálně, ale ty mladí, jestli ty to, jestli im nedáš to, co oni chtějí, tak oni, nazdar, vypískají, táhni domů.

Martin VESELOVSKÝ: To, že jsou ti starší sentimentální, to je špatně?

Jožo RÁŽ: Není, to je jenom tak, není to špatně, to je fakt. Taký je život. Že s tím stářím ty lidi jsou takoví pokojnější a tak víc zpomínají a co je tajemství úspěchu Elánu, to ti řeknu.

Martin VESELOVSKÝ: To vypadá, jakože máte připravenou odpověď.

Jožo RÁŽ: Ne, ne, ne, ale teď mně to napadlo, že svět se bortí, všechno je furt horší, všechno je, dane jsou větší, víc předpisů, víc všeho, ceny jsou vyšší, všecko jede špatně a chýlíme se, směřujeme k válce a tak, ale Elán je něco, co je furt stejné. My sme byli dobří před 30 lety a jsme dobří i teď a furt stejní. To je, co ty lidi na nás miluji, že jsme furt to samé. Svět se mení a ne moc k lepšímu, ale my jsme furt stejní, to je tajemství našeho úspěchu.

Martin VESELOVSKÝ: Když vás poslouchám, jak líčíte to, v jaké době žijeme, tak vy trpíte nejakým sentimentem k 80.-70. letům, k minulému režimu?

Jožo RÁŽ: Tak sentiment, to je, těžko se to vysvetluje. Já prostě jsem svým přesvedčením komunista, i když jsem nebyl nikdy v žádný straně, nebo něco takové, to ani omylem, to ne, ale přesvědčením jsem, mám světonázor velice podobný tomu, jaký hlásají komunisti nebo křesťanská víra, kterí jsou velice kompatibilní oba, křesťanská víra a komunismus.

Martin VESELOVSKÝ: Tak to mi vysvětlete.

Jožo RÁŽ: No, že hlásají v podstatě to samé. Každému podle zásluh a prostě nepidit se za materiálními hodnotami, za bohatstvím, ale spíš pracovat na sobě. No a tím pádom mně se v tom bývalém režimu nežilo až tak špatně, já jsem neměl žádný problém, že bych nebyl svobodný. Já jsem si dělal, co jsem chtěl, a to dělám taký aj teď. Jenom že kapitalizmus a komunizmus sa líši v jednej věci, že v kapitalizmu je největší šéf ten největší odrbávač, ten, co nevíc všech obalamutí, okrade, oblbne. To je největší šéf.

Martin VESELOVSKÝ: A jenom čistě technicky, v komunismu nebo socialismu je největší šéf kdo?

Jožo RÁŽ: No, okresní tajemník, to je jasné. Ale ty komunisti proti těm dnešním papapášům, to byli měkoty, to byli, co oni okradli, to bylo nic proti tomu, co kradou teď. Rozumíš mi, že oni síce si přisvojili všecko, co se dalo a tak, ale to byli maličkosti, to byli proti tomu, co se teď krade, to je sranda. Takže problém je, že já věřím, že komunismus je ideologicky a prakticky správnější režim, jenom že lidé ho neunesli, lidé to nedokázali, pretože lidé jsou blbí, to je celý. Kapitalismus, to je cesta do pekla, protože to je honba za ziskem.

Martin VESELOVSKÝ: No a jak se vám dneska žije?

Jožo RÁŽ: No, nic moc. Protože s muzikou se velice těžko vydělávají peníze. Protože my když...

Martin VESELOVSKÝ: Kolik máte koncertů měsíčně?

Jožo RÁŽ: No teď poslední léta takových maximálně patnáct. Maximálně patnáct, ale za totáče jsme hrávali dvěstěpadesát ročně teda.

Martin VESELOVSKÝ: Teď by jsme se už dostávali na půdu toho, že bych se vás začal ptát na peníze, na druhou stranu vy, teď myslím celý Elán...

Jožo RÁŽ: Peníze, já vám to vysvětlím, peníze jsem chtěl vysvětlit, že my když teď natočíme CD-čko a jdem ho prodávat, tak prodáme jen to, co prodáme v prvních třech dnech, pak to vezmou piráti a my se díváme a piráti maj dva roky výborný kšeft. A autorská práva jsou totálně zapomenutá, takže když nám hrají písničky, anebo ani nehrají, to je další problem, no tak většina těch provozovatelů, co to vysílají a hrají, tak odmítají platit a tak dále, takže ani na tom nějak moc nevyděláme. Takže a koncerty máme drahé, velice drahé, náš koncert je strašně drahý, protože je obrovský, monstruózní, to je sedum kamiónů, 160 000 wattů aparatury, širáky, světla, to všecko, všecko...

Martin VESELOVSKÝ: A co to je "strašně drahý"? Já to nevím.

Jožo RÁŽ: No kolik stojí náš koncert?

Martin VESELOVSKÝ: Ano.

Jožo RÁŽ: No to nevím ani já přesně, ale vím, že je drahý.

Martin VESELOVSKÝ: Ale víte, že jste drahý.

Jožo RÁŽ: Vím to, vím to určitě, že tak...

Martin VESELOVSKÝ: Tak mě uveďte do řádu, protože já to opravdu, pane Ráži, nevím.

Jožo RÁŽ: No, já si to jen pokúsim odhadnout. Myslím si, že tak 3 milióny korun.

Martin VESELOVSKÝ: Jeden koncert, jedno vystoupení.

Jožo RÁŽ: Jeden koncert, jedno vystoupení, ale to 40 lidí dva dni stavá scénu a je potřeba strašně moc personálu, sestřičky zdravotní, všecko, ochrana, a to všecko platíme my. A tu aparaturu, to je obrovská aparatura, to je šíleně drahé. No a naše honoráre tam nehrají rolu, my na tom koncertě nejak bůhvíjak nevyděláme, ale je ten koncert drahý, a proto to málokdo koupí. A proto málo hrajeme.

Martin VESELOVSKÝ: 15 koncertů do měsíce. A to...

Jožo RÁŽ: Ne, ne do měsíce. Do roka.

Martin VESELOVSKÝ: Do roka. Já měl pocit, že jste říkal, že máte 15 koncertů do měsíce.

Jožo RÁŽ: Ne, ne, do roka, to jsme si nerozuměli. 15 koncertů ročne hráme teď přibližně a říkám, hrávali sme 200 až 250 koncertů za totáče, takže... Takže ani na těch koncertech si nějak nevyděláme, takže i když jsme nejúspešnější kapela, jaká tu kdy byla, tak se v penězích nejak netopíme. To je celý.

Martin VESELOVSKÝ: To znamená, vy máte vlastně všechny důvody být nostalgický po tom minulém režimu, protože vy sám říkáte, že se vám žilo dobře.

Jožo RÁŽ: No žilo se relativně dobře a prodávali jsme z nejúspešnějšího titulu 650 000 vinylových desek Rozumíme si?

Martin VESELOVSKÝ: Rozumíme.

Jožo RÁŽ: A dneska prodáme 3 000 CD-ček a v prdeli.

Martin VESELOVSKÝ: Tehdy nebyl internet.

Jožo RÁŽ: No však jasně. Já vím, no však já to chápu, proč to tak je. Ale prostě finančne to vycházelo, že v té době jsme byli relativně finančně zabezpečeni a teď je to, no...

Martin VESELOVSKÝ: Jedna věc mě jenom zajímá. Jak jste to měli porovnáno jaksi s oficiální mocí za minulého režimu? Protože Elán koncertoval i v zahraničí. To znamenalo určité pohovory na služebnách určitých bezpečnostních služeb a tak dále, určitá povolení a tak. Jak jste tímhle projeli, proklouzli?

Jožo RÁŽ: To když budu úpřimnej, tak to mně je záhada. Protože my jsme hráli a studovali vysoké školy, aby jsme nemuseli na vojnu, aby jsme se nerozpadli a jak jsme končili ty školy, tak nám řekli, že - ale vy v životě hrát nebudete, však vy děláte ty psychology, ty ekonomy, ty to, ty to, tak vymusíte to, co stát do vás dal peníze, to musíte taky dělat. A my, že - ne, my chceme hrát. No a velice těžko se to prosazovalo, až teda úspěchem na Bratislavské lýre, když sme tam vyhráli druhé místo po prvé s písní Kaskadér a za text písničky Ôsmy svetadiel taky cenu, tak pak se to začalo lámat a pak po škole jsme chtěli, aby nám umožnil Slovkoncert dělat koncertní program a to a oni řekli - to ne, vy musíte do práce. Tak my jsme do práce nešli a rok jsme se tak všelijak protloukali, a pak se to prolomilo a umožnili nám udělat koncertní program a to byl obrovský úspěch, všude se to prodávalo a samé vyprodané haly, sály, všecko.

Martin VESELOVSKÝ: Jenom, pardon, a co ty výjezdy ven?

Jožo RÁŽ: No a výjezdy ven byly dány tím, že jsme byli slavní a v rámci těch mezinárodních spoluprác, které tam fungovali v tom "soclágri", tak do Ruska nás nabídli, Rusi se podívali, řekli - bereme, vzali nás a obrovský úspech. Tak nás žiadali znovu a znovu a to byl výborný kšeft, protože Rusko bylo velice dobře zaplacené a, no taky Německo a Polsko a Maďarsko a hráli jsme ešte na vysokej škole, když jsme mali kapelu takovou komerční, jenom jsme vydělávali na aparaturu, tak to jsme jezdili do Tunisu, jsme z Tunisu jsme hráli v Bulharsku, v Škandinávii, no a já jedno nechápu, jak to, že nás pustili. To nechápu, to vám řeknu otevřeně. Ale vždycky jsme měli rukojemníky doma a tak, že bylo zabezpečené, že kdyby jsme zůstali venku...

Martin VESELOVSKÝ: Členové vaší rodiny, vašich rodin.

Jožo RÁŽ: Členové našich rodin by byli v prdeli, to je jasné.

Martin VESELOVSKÝ: Mimochodem, když jste zmíňoval Rusko. Jsem z několika vašich rozhovorů pochopil, že vy máte Rusko rád hodně.

Jožo RÁŽ: Já mám Rusko veľmi rád a projel jsem ho celý od Užhorodu po Nachodku a od Murmansku po Soči komplet a mnoho měsícú jsme tam žili a hráli a já na to spomínám strašně, strašně hezky, protože v Rusku jsme se setkali se strašně vzdelanými a výbornýma lidma. Proste v Rusku si můžete se řidičem autobusu povídat o filosofii, o básnících, o všem a v Amerike o ničem, jenom o Coca-cole a o hamburgerech. A když mu stlačí gombík a nevypadne mu Coca-cola, tak je nešťastný. Ale to Rusi ne, Rusi... No a...

Martin VESELOVSKÝ: Jenom všichni ruští řidiče autobusů jsou vzdělaní a na filosofické úrovni a všichni američtí řidiče autobusů jenom stlačují tlačítko?

Jožo RÁŽ: No tak bych to až negeneralizoval, ale prostě já jsem projekt Ameriku taky dvakrát hore-dole, všecko a nechci tam už jít. Prostě nemám si tam s kým o čem povídat.

Martin VESELOVSKÝ: Chápu. Vy nepovažujete Rusko, je to teď aktuální téma, nevím, do jaké míry na Slovensku, v Česku je to dost aktuální téma, nepovažujete Rusko za hrozbu?

Jožo RÁŽ: Ne.

Martin VESELOVSKÝ: A proč?

Jožo RÁŽ: Já Rusko považuju za istotu, za zábezpeku toho, že tady máme ještě aký-taký pokoj a mír. Protože Rusko je šíleně dobře vyzbrojené, o tři generace líp než všichni ostatní a drží relatívně stabilní situaci tady naokolo a všichni jsou proti nim. Ale naštěstí Rusové teda jsou velice silní, takže zatím to drží a Čína v pozadí číhá, čeká taky. No a já se bojím Ameriky, Rusov ne.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem několikrát četl, když jste v minulých letech říkal, že už končíte, myslím tím s hudbou. Pořád nic? A zároveň vaše poslední deska a turné se jmenuje Živých nás nedostanou. Tak co to znamená? Budete hrát až do smrti?

Jožo RÁŽ: Ne, to v žádném případe. Kdyby bylo po mém, tak už jsme dávno skončili. Já si myslím, že skončiť je potřeba, dokud seš slavnej, dokud tě lidi žerou. Když už nebudou chodit, to už je pozdě končit, to už je nedůstojné. No ale lidi na nás choděj strašně a všechno vyprodáme, všechno všude, kde /nezrozumiteľné/ všechno. Prostě lidi nás žerou, ta kapela ještě chce vydělávat a chce hrát, tak já jsem řek - dobře, tak ještě dva roky a pak končím, nezávisle na tom, co chcete vy a co bude. Takže odteď za dva roky já stoprocentně končím. Já. Elán možná ne, to nevím, ale já určitě.

Martin VESELOVSKÝ: Může fungovat Elán bez Jožo Ráže?

Jožo RÁŽ: No, může to zkusit.

Martin VESELOVSKÝ: Moc tomu nevěříte.

Jožo RÁŽ: Tak to je otázka. Vašo, třeba, má vlastní kapelu a jezdí a prodáva to výborně, takže on si umí vydělat peníze, dělá muzikály a všecko, ale ty ostatní, to je těžší. Nevím, nevím, co budou dělat, ale já prostě kvůli nim hraju ještě dva roky a pak konec. Mně, já, mně baví publikum naše a všecko, mně to baví, hrát koncerty a všecko, to je bomba, to je něco nádherného, když nastoupíš před ty tisíce lidi a řekneš "smějte se" a oni se smějou a řekneš "plačte", tak plačou a všecko a měníme si ty energie, to je bomba, na tom jsem závislej. Ale filozoficky si myslím, že už jsme měli skončit.

Martin VESELOVSKÝ: Už jako přesluhujete.

Jožo RÁŽ: Ano.

Martin VESELOVSKÝ: Tak děkuju pěkně za rozhovor, pane Ráži.

Jožo RÁŽ: Velice mně tešilo.

Martin VESELOVSKÝ: Nashledanou.

Jožo RÁŽ: Byl výbornej.

Martin VESELOVSKÝ: Děkuju.

Jožo RÁŽ: Nashle.