Martin Veselovský: Před 18 lety přišel do rádia Evropa 2, kde jsem tehdy dělal moderátora, brýlatý kluk odněkud z Berouna a prohlásil, že chce být nejslavnější moderátor v Česku. Všichni se mu za to trochu smáli, tak by mě Leoši Mareši zajímalo, jak to dopadlo?

Leoš Mareš: No, ahoj, mimochodem.

Martin Veselovský: Ahoj.

Leoš Mareš: Nepamatuju si, že bych to přímo takhle formuloval.

Martin Veselovský: Já si to pamatuju úplně přesně.

Leoš Mareš: Opravdu?

Martin Veselovský: Ano.

Leoš Mareš: Myslím si, že se mi splnily všechny ty sny, o kterých jsem tak nějak tajně opravdu v noci snil a jsem rád, že ten můj život je z týhle tý strany hodně šťastnej, že prostě všechno se naplnilo a žiju prostě po profesionální stránce, žiju dokonalej život.

Martin Veselovský: Všechno se naplnilo?

Leoš Mareš: Bohužel ano.

Martin Veselovský: To všechno, o čem jsi před 18, 20 lety žil, snil, se naplnilo?

Leoš Mareš: Já jsem vlastně slyšel několikrát citát, že prostě nejhorší jsou lidi, nebo nejhorší život se žije těm, kterým se právě všechno splnilo, ale po profesionální stránce asi všechno. Možná některý věci překonaly moje původní představy.

Martin Veselovský: Tak možná se k tomu ještě vrátíme. Čím jsi dneska přijel?

Leoš Mareš: Přivezl mě řidič autem.

Martin Veselovský: Já se vlastně chci jenom zeptat, jestli ještě pořád, jako před mnoha lety, máš potřebu se obklopovat drahými auty?

Leoš Mareš: Musím říct, že jsem v tomhle tom zaznamenal jako velkou změnu asi před 18 měsícema, prostě najednou mě to jako ze dne na den přestalo bavit.

Martin Veselovský: Před 18 měsícema?

Leoš Mareš: No, tak zhruba, tak nějak plus minus. Jde o to, že prostě jsem najednou, najednou mě přestalo něco takovýho pohánět, ta touha myslím, kterou jsi tady zmínil, to znamená, že je to fajn mít auto, řekněme, pohodlný, ale neshledávám v tom teďka smysl života.

Martin Veselovský: Co se stalo před tou dobou?

Leoš Mareš: Já nevím, teď mi někdo říkal…

Martin Veselovský: To ses ráno probudil a řekl sis, už to není.

Leoš Mareš: Nevím, já jsem měl sportovní auta dřív a to poslední, který jsem měl, Lamborghini Aventador, vlastně bylo v garáži zaparkováno příliš dlouho úplně jen tak a nikdo s ním nechtěl jezdit, respektive já to myslím jako že takhle jsem to řekl, ale myslel jsem jako, že neměl jsem vůbec chuť s ním vyjet. Jednou jsem ho půjčoval nějaký firmě a oni mi ho potom vrátili, měli ho půjčený jako na nějakou výstavu a po třech měsících se ozvali znova, že by chtěli to auto půjčit, říkám tak jo a za mnou pak přišel ten řidič a říká, vy jste s tím vůbec nejel za tu dobu a já říkám, nejel, no, jak to víte? Říká, no protože to auto stálo zaparkovaný přesně na tom místě, co jsem ho zaparkoval já. Tak jsem najednou vlastně zjistil, že proč to auto mám, když ho nepoužívám, tak teďka už ho nemám.

Martin Veselovský: To znamená, že to, co dlouho bylo součást, alespoň z mého pohledu, to, co bylo součástí značky Leoš Mareš, to znamená nějaká touha, nějaké užívání si prostě těhle těch jako statků, do kterých patří luxusní auta, tak ta tam už není, to už není součástí značky?

Leoš Mareš: Je to tam tak nějak jako organičtěji, řekl bych, není to ta hlavní motivace. Možná ta, možná to okolí kolem mě to přináší, já se tomu samozřejmě nevyhýbám, ale nepracuju kvůli tomu, abych tohle měl. To se změnilo.

Martin Veselovský: Ale vydrželo ti to dost dlouho.

Leoš Mareš: Hm. No já si myslím ale, že když to člověka pohání, tak, ať už je to cokoliv, třeba i tohle, tak to dává člověku sílu překonávat nějaký překážky, který prostě jinak ti ta práce nebo život kolem tebe dává do cesty, to znamená, že potřebuješ mít tu motivaci, abys vstával, abys udělal tu věc správně, a tohle to je jedna z nich, z těch motivací, že prostě když pojedu na tři kšefty místo dvou denně, tak vydělám víc peněz a budu si moct třeba tohle to dopřát.

Martin Veselovský: Máš představu, jakou hodnotu má tvoje značka? Značka Leoš Mareš.

Leoš Mareš: To nevím, to nedokážu říct, nikdy jsem se nad tím nezamejšlel.

Martin Veselovský: Dobře. To se nemusí vyjadřovat penězi, asi by bylo obtížné to zjistit, dost obtížně se dá prodat ta značka, ale dá se to vyjádřit nějak jinak, jak hodnotná je prostě tvoje značka?

Leoš Mareš: To nevím. To asi byste se museli zeptat producentů a lidí, co třeba obchodujou s nějakejma mediálníma věcma. Dostávám velmi dobře zaplaceno za svojí práci na všech frontách, v rádiu, v televizi i na akcích, takže předpokládám, že si tý značky cení, protože jinak by určitě neplatili tolik, protože čistě fakticky ten poměr samozřejmě není adekvátní.

Martin Veselovský: Poměr čeho?

Leoš Mareš: No, myslím, že třeba velmi nechci říkat úplně stejný, to by bylo i proti vlastně mojí značce, ale že když si nechá někdo odmoderovat akci mnou nebo jiným moderátorem, tak ta cena moje může být třeba několikanásobná a ten výkon určitě není jako, když to řeknu, prostě když to porovnám, tak samozřejmě je tam asi nějakej rozdíl nebo doufám, že tam je, protože jinak by to nemělo smysl, co dělám, ale není třeba, řeknu, trojnásobnej, čtyřnásobnej, takže teďka mě napadá jako přirovnání, který jsem vymyslel teďka během toho, co jsi se zeptal, ale fakt jsem si to nemyslel dřív, ale že asi tam je nějakej takovej ten příplatek za brand, no, za luxusní značku, kterou prostě asi jako kabelky nebo boty, tak taky vlastně ten rozdíl asi není úplně tak markantní, jako je třeba cena.

Martin Veselovský: Je něco, co by tu značku mohlo poničit?

Leoš Mareš: No taková situace může nastat každý den. Myslím, že se to v minulosti mockrát stalo a já se teďka snažím, aby se to nestalo, protože ta práce na vybudování, je to asi stejný jako při, když se buduje značka, jako když máš společnost nebo nějakej produkt, tak prostě těžká je ta cesta nahoru se dostat a pak ten pád dolů je strašně rychlej, takže vlastně to fakt jako buduješ projekt po projektu den po dni a pak třeba když se stane nějaká věc, tak je to sešup a zase by si musel nějakou dobu bojovat.

Martin Veselovský: Tomu já rozumím, to, co mě na tom zajímá, jestli v té oblasti, ve které se pohybuješ, v té oblasti šoubyznysu, tak jako co jsou ty, řekněme, jako schody nebo kopance, o které se dá nějakým způsobem jako zakopnout a co potom ničí tvojí značku? Co je to, co bys neměl dělat?

Leoš Mareš: Já si myslím, že veškerý mediální skandály jsou prostě proti značce. Nevím, jestli…

Martin Veselovský: Pardon, já jsem vždycky myslel, že do značné míry to jako živí celou tu věc kolem tebe.

Leoš Mareš: To já si nemyslím. Já si myslím, že když někdo řekne, že špatná reklama je taky reklama, já si naopak myslím, že špatná reklama je prostě špatná reklama a nikdo po ní netouží a nedokážu si představit, že bych se z toho jako radoval, že super, aspoň je nějaká reklama, nebo dokonce abych nějaký věci jako vyhledával nebo připravoval. Ty lidi jsou citliví na tyhle věci a prostě negativní reklama, ať už spojená s čímkoliv, mediální kauzy, prostě ničej ten brand. Ta kvalita, která je třeba za tou prací skutečnou, že nějakým způsobem odmoderuju něco nebo tohle, to je evidentní, ale lidi jsou samozřejmě ovlivňování jako při výběru jakejchkoliv jinejch komodit prostě právě i tím brandem a ten je prostě nebo ten byl v minulosti několikrát poničenej, z velký části mojí vinou a stalo se to, takže snažím se prostě, aby ta moje práce, která prostě pořád jako že znovu a znovu se snaží to zvyšovat ten level tý mojí značky nebo ta úroveň, tak aby nebyl poničenej nějakou hloupostí.

Martin Veselovský: Když jsem slyšel, jak popisuješ to, čeho jsi dosáhl, to znamená, že v té profesní stránce asi všeho, čeho jsi chtěl, tak to znamená, že jsi na vrcholku kariéry?

Leoš Mareš: Já kdybych to měl přirovnat, to je spíš sen, jo, spíš přání otce myšlenky. Myslím si, že bude to spíš přání, nedokážu to popsat ještě znovu. Jako kdyby, jako kdybych šel po nějakým opravdu vysokým pohoří a jak jsou ty spojený vrcholy, že prostě nemusíš jít mezi jednotlivými vrcholy až úplně dolů zase, ale jsou tam nějaký prostě, bavíme se o nějaký výšce nadmořský, jako kdybych na nějakým vrcholu už pomyslným byl, teď jsem se dostal na nějakou plošinu, která je níž než ten vrchol předchozí, ale před sebou mám teďka ten hlavní vrchol, na kterej ale nevím, jestli někdy vystoupím a je otázka, jestli to je vlastně i můj cíl. Myslím si, že třeba ještě v budoucnosti něco vytvořím, něco vytvořím něco stálýho, ale to už se bavíme teďka opravdu o snech, který, který už nevím, jestli jsou úplně reálný.

Martin Veselovský: Tak klidně nereálné sny. Ne, to, na co se ptám, je, když jsem četl tvůj rozhovor před několika lety pro Forbes, tak tam jsi říkal, že teď využíváš, tuším, asi jenom 20 % jako svého potenciálu, toho prostě, co dokážeš, co umíš, co bys mohl a tak dále, tak mě vlastně zajímá, jestli to, co teď děláš, to znamená, že moderuješ v šoubyznysu pravděpodobně ty nejvýznamnější věci, ať už se televizí nebo i mimo televizní prostředí týče, jako prostě které se vůbec dají sehnat, byl jsi ve StarDance, ve významné prostě taneční a zábavné soutěži, působíš v reklamách, tak jak jsi říkal prostě, hodně sis toho splnil, tak co je těch 80 %, které bys mohl využít?

Leoš Mareš: No, nevím, jestli to je procentuálně správně vyjádřeno, ale jde o to, že já se nacházím, z mýho pohledu říkám, to je prostě můj subjektivní pohled, kterej prostě samozřejmě zvenku může připadat někomu přemrštěnej nebo tohle to, ale jako kdybych se, když použiju tu metaforu tý himalájský túry, tak se nacházím v nějaký, moje kariéra se nachází v nějaký výšce nad 8 tisíc metrů, třeba se nachází pod vrcholem nějakejch jinejch osmitisícovek, ale jsem prostě, mám před sebou tu stěnu toho Mount Everestu a ta je ale vysoko nad mraky v tuhletu chvíli, to znamená jsem strašně vysoko, jsem prostě na úrovni absolutního snu třeba mých některých kolegů z branže, ale můj osobní Mount Everest je nějakej, já už to ani nechci pořád zmiňovat, protože si myslím, že to je opravdu něco tak obtížnýho, že třeba se mi to ani nikdy nepovede, ale důležitý je, že ta, ta atmosféra v situaci, kde jsem, je pořád jako fajn, jo, že prostě když seš dobrej horolezec a miluješ ty hory, tak to nemusí bejt nutně Mount Everest, je to spíš takovej pocit jenom, jo, protože si myslím, že stejně obtížný je vylézt na ty jiný osmitisícovky, jsou stejně, je to stejně náročný, je tam stejný nebezpečí, že jo, pocit na vrcholu je stejně opojnej. Není to teda úplně, jako že si můžeš říct, ale zase ve finále možná je to dobře, že pořád se máš kam posouvat.

Martin Veselovský: Forbes tě tehdy, to bylo, tuším, v roce 2013, nazval Mašinou českého šoubyznysu, to sedí?

Leoš Mareš: To sedí, ale…

Martin Veselovský: Promiň, pro mě to evokuje něco, co jede podle přesně daných pravidel, že to je prostě jako systém, kde přesně každá součástka ví, co dělá, to znamená, že to, jakým způsobem se v tom prostředí pohybuješ, co děláš, co si vybíráš, co neděláš, co si nevybíráš a když už to děláš, tak jak to děláš, že to je přesně prostě spočítáno.

Leoš Mareš: Ne, já vnímám, já vnímám to přirovnání v tom smyslu, že mašina je, řekněme, stroj, kterej má velikej výkon, má nadbytek toho výkonu a můžeš za právě tu mašinu dávat několik vagónů. Do jistý míry libovolnej počet, samozřejmě, pak je tam nějakej limit, jo, ale nepotřebuješ jet jenom s jedním vagónem a může jich bejt třeba dvacet. Pak je samozřejmě ten, říkám, pak je ta hranice, kdy prostě potom už by to nezvládla ani ta mašina, ale já to vnímám tak, že prostě dokážu utáhnout, mimochodem ten titulek samozřejmě vymysleli redaktoři, nikoli já, ale…

Martin Veselovský: No to chápu, to chápu.

Leoš Mareš: To chápeš, ale já to vnímám tak, že říkám, je to prostě stroj, kterej dokáže utáhnout hodně věcí, má síly na rozdávání, a proto prostě je tak výkonná.

Martin Veselovský: Když bych měl být hodně šťouravý, tak přestože říkáš, že seš v podstatě na nějakém vrcholu, tak tenhle ten podzim prostě jsou minimálně dvě věci, které jako nejsou asi úplně úspěšné, situace kolem tvé Late night show a potom to, že jsi vypadl ze StarDance a zůstal tam Lukáš Pavlásek. Jak se s tím dá žít?

Leoš Mareš: V jakým pořadí chceš, abych odpovídal?

Martin Veselovský: Nejdřív Lukáše Pavláska.

Leoš Mareš: Myslím si, budu se opakovat, ale vypadli jsme proto, protože vypadli jsme zaslouženě, a to proto, že ostatní páry tancovaly lépe a Lukáš Pavlásek byl vtipnější. Říkal jsem to v přímým přenosu a trvám si na tom. Kdybychom tancovali líp, mě moc mrzelo, že jsem se prostě nedokázal ty tance lépe naučit, dělal jsem maximum a v tomhle tom mám svědomí čistý. Kdybych se ty tance naučil lépe, tak jsme nevypadli.

Martin Veselovský: Ty jsi brečel potom na konci.

Leoš Mareš: No, dostalo mě to, sebralo mě to, no.

Martin Veselovský: Já to vidím jenom zvenku, je to jenom televizní soutěž.

Leoš Mareš: Není.

Martin Veselovský: Jak to?

Leoš Mareš: Když seš prostě součástí toho jako, tak je to, je to vlastně, ta doba, kterou jsem tím trávil, byla vlastně nejdelší doba dne, to je...

Martin Veselovský: Kolik to sežralo hodin za den?

Leoš Mareš: Osm třeba.

Martin Veselovský: Osm hodin za den?

Leoš Mareš: Poslední pár týdnů určitě, no. Mně se nejdřív ptali, kolikrát týdně trénujeme a mě to vždycky rozesmívalo, protože jsem si říkal, jo kolikrát týdně, my trénujeme každý den, chcete se mě zeptat, kolikrát denně? Takže jsme měli fakt jako dopolední tréninky, odpolední a někdy i večerní, takže dvojfázově byl, jako v neděli jsme měli jeden trénink, pak zbytek týdne dva a jak se blížil přenos, tak i tři dvou, tří, čtyřhodinový tréninky. Ten člověk je úplně vytrženej z normálního života, působí asociálně, vlastně nic jinýho neřešíte. Já už jsem pak řešil jenom dvě věci v životě, a to, že jsem buď trénoval na StarDance nebo jsem myslel na StarDance. Je to velmi asociální ve vztazích vůči partnerům, rodině, děti, prostě je to, úplně tě to pohltí, je to prostě takovej tréninkovej kemp a ještě je to o to horší, že kdybys třeba odjel někam nejen do Austrálie na ty čtyři měsíce, tak je to jako daný, jsi tam a...

Martin Veselovský: Jo, a tady trošku tak jako ještě…

Leoš Mareš: Ale tady vlastně jako jsi, takže vlastně všichni tě vnímaj pořád, že tady přece jsi, ale zároveň tady nejsi, a to je právě frustruje mnohem víc, takže z týhle tý, a pak když jsi zmínil to vypadnutí, já tam měl cíl, prostě já jsem strašně toužil postoupit dál, nevypadnout.

Martin Veselovský: Ne, tys to chtěl vyhrát, chápu to správně?

Leoš Mareš: Já jsem na vítězství nemyslel, protože jsem si…

Martin Veselovský: Leoši, pardon, ty jsi nemyslel na vítězství?

Leoš Mareš: Upřímně, no toužil jsem vyhrát, ale logicky jsem si připouštěl, že prostě nemám na to, to vyhrát. Opravdu jsem, opravdu jsem nepočítal s vítězstvím. Toužil jsem po něm a dělal jsem všechno pro to, abych zvítězil, ale ve mně bylo prostě, jako když, já nevím, jako kdyby hrál nějakej fotbalovej klub Ligu mistrů, nějakej normální, nebavíme se o Realu Madrid, jo, a tak chce mít, chce jít co nejdál, chce mít úspěchy, ale přece nemůže bejt tak naivní, aby myslel, že to vyhraje, tu Ligu mistrů, že jo, ale každej dílčí úspěch, po kterým touží, je přece splněním nějaký ambice.

Martin Veselovský: Takže ty jsi prostě do toho investoval tolik všeho, že tě to potom…

Leoš Mareš: Abych se dostal co nejdál, co nejdál.

Martin Veselovský: Že tě to potom úplně sebralo.

Leoš Mareš: Sebralo mě to, strašně mě to mrzelo, protože byl jsem opravdu dalek toho, abych řekl, abych řekl prostě, v pohodě, tak jakože užil jsem si to a bylo to perfektní, já jsem to vnímal jako selhání, no, že prostě jsem vypadnul, no.

Martin Veselovský: Tys to vnímal jako svoje selhání?

Leoš Mareš: No, no protože jsem si, protože si myslím, že kdybych se to naučil líp, to tancování, tak jsme nevypadli, takže to byla moje vina.

Martin Veselovský: Ty přistupuješ, přistupuješ k věcem takhle standardně? Protože já připomínám a mně to přijde jako poměrně důležitá připomínka, je to jenom soutěž.

Leoš Mareš: No myslím, že potom s odstupem času rozhodně, ale uvnitř…

Martin Veselovský: To chápu, mně jde o to, tys mi teď popsal, jakým způsobem jsi k tomu přistupoval.

Leoš Mareš: Ano, ano.

Martin Veselovský: Takhle přistupuješ ke všem věcem, které děláš?

Leoš Mareš: Ano, ano, ano, že třeba když, třeba na úvod tohohle toho rozhovoru s tebou asi, nevím, z nějaký pokory a z respektu vůči týhle show a taky že jsem tě dlouho neviděl, tak jsem třeba první dvě odpovědi docela nemluvil, jakože souvisle, jo, jakoby najížděl ten motor. Abys jenom pochopil můj smysl uvažování, až skončí tenhle ten rozhovor, tak v autě si budu projíždět ty moje odpovědi v hlavě, proč jsem nedokázal mluvit prostě souvisle, když ses mě zeptal na to, jestli mám všechny sny splněný a já jsem řekl, že ano.

Martin Veselovský: Až ty pojedeš, Leoši, zpátky autem, tak já na to budu myslet na to samý a potom až přijdu domů, tak si to pustím a budu říkat, úplně blbě, měl jsem to udělat úplně jinak, to je standardní přístup k práci.

Leoš Mareš: Takhle to mám, no.

Martin Veselovský: Na druhou stranu nebrečím na konci. Promiň, to nebyla sarkastická poznámka, to je jenom prostě, jako že to byla reakce, kterou minimálně u chlapů v téhle soutěži prostě není často vidět.

Leoš Mareš: Asi se tam na tom jako podepsaly dvě věci. Za prvé, že celý publikum tam vstalo, my jsme se o tom před několika týdny tam bavili, že prostě se to nikdy nikomu nestalo, a najednou jsme viděli, že prostě všichni vstávají a porota a viděl jsem Martina Kumžáka, což prostě je hlavní kapelník a šéf prostě Moondance Orchestra, jak brečí, že jo, prostě největší tvrďák jako na světě, kterej podle mě má až cynickej přístup k tý soutěži.

Martin Veselovský: Už viděl všechno.

Leoš Mareš: Už viděl všechno, prostě jako nějaká soutěž, ten je úplně cynickej, viděl jsem smyčce, jak stojej lidi, muzikanti a bouchaj smyčcema o nástroje a úplně jsem si říkal, jako že kdybych vyhrál, tak bych to snad pochopil, ale fakt to vnímáte podobně třeba jako já. To byl asi ten první jako parametr, kterej to způsobil. A druhej, já jsem tomu opravdu věnoval, když to přeženu, 24 hodin denně. A tím, jak to bylo opravdu hodně a několik, a těch věcí, kterejch jsem se musel vzdát, bylo tolik, že možná vlastně jsem si říkal, aspoň jsme mohli dojít na konec.

Martin Veselovský: No a teď ta druhá věc, ty jsi dlouhé roky říkal, že jedním z tvých profesních snů je mít svojí late night show, prostě talk show, která bude v tom klasickém večerním čase těch velkých amerických late night show prostě a bude to postaveno na tobě a bude se to jmenovat Show Leoše Mareše a tak dále, a ono to nevyšlo nebo, nebo jak to vlastně je? Protože chvilku ta show byla vysílána na Primě, pak se mluvilo o tom, že by měla být vysílána na TV Barrandov, ale pokud se úplně nepletu, tam není vysílána?

Leoš Mareš: No, teď, jestli chceš mluvit o tý show nebo o tý show ve vztahu k mým snům?

Martin Veselovský: Mě by teď zajímalo, co s tou show je.

Leoš Mareš: Ta show, já jsem jí léta odmítal, možná právě ze strachu, aby se mi nezhroutil tenhle ten můj velkej sen, a hlavně jsem si postupem let, jak jsem byl čím dál tím zkušenější, začal myslet, že v Český republice opravdu toho nejsme schopni docílit obecně, že prostě ta situace na tom trhu není možná a že i z nějaký prostě vnitřní, že nejsou prostě zdroje a nejsou hosti, že to prostě nejde udělat v Česku.

Martin Veselovský: To sis dlouho myslel.

Leoš Mareš: To jsem si začal myslet. Nejdřív jsem si myslel, že to půjde, pak jsem si to myslel míň a pak jsem vlastně si říkal, tak uvidíme, tak není to nic nutnýho, nemusíme nikomu nic dokazovat. Najednou přišla konkrétní nabídka, že to teda uděláme a najednou se obrátily strany, že vždycky já jsem, já jsem seděl s producenty, což vlastně byla zahraniční společnost CE Media, a ta mi vlastně nabídla tu show na, řekněme, úplně televizi, která má sledovanost 0,0.

Martin Veselovský: Pardon, to je, to byla další otázka, která byla připravená.

Leoš Mareš: Ano, na televizi Mňam.

Martin Veselovský: Ty sis ten svůj sen splnil na televizi Mňam?

Leoš Mareš: No já jsem si to chtěl jako vyzkoušet. Já jsem si to chtěl vyzkoušet tady…

Martin Veselovský: Ty sis tu svojí velkou životní ránu chtěl vyzkoušet.

Leoš Mareš: To není pravda, ne, to není rána. Já jsem si chtěl vyzkoušet vůbec, jestli jsme schopni naplnit ten stroj, ten jestli, jestli jsme ho schopni rozběhnout. Dostali jsme velmi dobrý podmínky, vlastně nulovej tlak, byli jsme ubezpečeni, že je nulovej tlak, to znamená, že nebudeme muset, že nebudeme konfrontováni s výsledky sledovanosti každej den, jak je to ve velkejch televizích.

Martin Veselovský: Chápu.

Leoš Mareš: Že se nebudou dělat nějaký rozbory, že jsme prostě prohráli s nějakým pořadem a že my si vytvoříme tým kreativní, kterej čítá desítky lidí a vyzkoušíme si vůbec ten systém, jestli jsme toho schopni, generovat prostě třeba čtyři epizody týdně nebo pět epizod týdně, jako je to venku.

Martin Veselovský: Leoši, to já tomu rozumím, co mi popisuješ.

Leoš Mareš: To byla ideální situace, že to byla ideální situace.

Martin Veselovský: Dobře, a teď jenom zpětně viděno, je to správnej postup, po letech čekání a váhání zvolit tenhle ten přístup?

Leoš Mareš: Skvělej, já jsem nadšenej nebo respektive ten, ta situace byla nastavená správně. Co se stalo, je, že producent vlastně vydevelopoval tu show, vyvinul tu show a vlastně den nebo dva před zahájením vysílání se rozhodnul, nevím, jestli to byla jeho strategie od začátku a nám to neřekl, nebo prostě se naskytla nějaká příležitost, dohodl se s televizí Prima, že tu show bude televizi Prima dodávat. A my se to dozvěděli vlastně v situaci, když jsme už točili první epizodu a druhej den se vysílala. Pro nás se nic neměnilo, protože my jsme měli smlouvu vlastně s producenty, který jsou napojený na televizi Mňam, a říkali jsme si, Prima super, ale vlastně porušila se, porušila se právě taková ta, ten organismus, kterej byl vyvinutej a já jsem tam šel právě s tím, že tam budou nějaký věci, který se tím změnily, to znamená najednou se stalo to, že ta show neběžela v čase, kdy jsme si řekli, že musí běžet, to znamená v čase mezi 22. a 23. hodinou, to byla domluva, najednou prostě jsme se přesně dostali to, co jsem nechtěl, v situaci, kdy jsme nebyli připravený, neuměli jsme tu show, jsme se dostali vlastně na velkou televizi, kde právě jsou výsledky sledovanosti, média o tom referujou, jsme konfrontováni s jinejma pořadama. Najednou jsme vlastně do toho byli takhle hozený, no ale už jela smlouva, tak prostě jsme si říkali, tak hele, třeba to bude dobrý rozhodnutí, aspoň se podíváme rovnou na televizi Prima.

Martin Veselovský: No a co se, co se stalo, že teď ta show není vidět?

Leoš Mareš: Co se stalo, ta show byla ze začátku kvalitativně velmi špatná, byly to vlastně vysílaný piloty, já jsem to vlastně viděl až v televizi, když jsme si to poprvý zkusili v tom divadle. To jsme vlastně třeba v 16:30 měli ten první den první natáčení a ani jednou jsme si nezkusili nástup s kapelou, to se prostě nestihlo, protože nebyla postavená dekorace, dodělalo se to hodinu prostě před tím, byly to takový podmínky vlastně úsměvný, kdybychom nebyli na tý Primě. No a já jsem to najednou viděl v televizi ten první díl a druhej díl a třetí a říkal si, ježíš, tohle to je špatně, tohle to je špatně a myslím si, že s každým dalším dílem, tím, že jsme točili čtyři týdně, se to velmi rychle začlo nějakým způsobem vyvíjet. Myslím si, že ta kvalita toho dílu 37, my jsme stihli docela hodně epizod, a prvního dílu byla nesrovnatelná.

Martin Veselovský: Vy jste natočili 37 epizod.

Leoš Mareš: 37 epizod a vlastně…

Martin Veselovský: Tak proč už nebyla natočená další?

Leoš Mareš: To vysvětlím. Producent nabídnul tuhle tu show za nějakejch podmínek televizi Prima. Ty podmínky byly pro televizi Prima evidentně velmi výhodný, detaily neznám, ale výhodný. Producent tím trochu změnil tu naší dohodu přesně, že to teda nebude 22:30, jak jsme si řekli, a že teda mi nebude posílat každej den ráno grafy, ale říkám, čert to vem, prostě jedeme, nevzdám to. No a po těch 37, respektive ono to bylo o 5 míň, protože vlastně…

Martin Veselovský: Já se moc omlouvám, Leoši, já ti musím říct teďko svůj vnitřní pocit, pojď to vzít trošku rychloposuvem a dostaň se do momentu, kdy…

Leoš Mareš: To už jsme vlastně teďka asi v odpovědi na otázku, omlouvám se, jak je to moje srdcovka, tak to moc rozvádím, ale aby to bylo evidentní, prostě Prima vysílala tu naší show za podmínek, který byly dohodnutý s producentem. V jednu chvíli po zhruba dvou měsících, přišel můj producent za televizí Prima a změnil ty dohodnutý podmínky, neboli respektive řekl si o víc peněz.

Martin Veselovský: A nedohodli se.

Leoš Mareš: V tu chvíli televize Prima, protože ten pořad samozřejmě byl vysílanej velmi pozdě, už na ty jeho podmínky nepřistoupila, řekla, že mu nemůže dát víc peněz, protože ten čas v populaci negeneruje tolik peněz, aby prostě oni mohli platit.

Martin Veselovský: Tomu rozumím.

Leoš Mareš: Producent na to řekl, v případě, že mi nezvýšíte ty peníze, tak já vám přestanu tu show dodávat. Prima řekla, to je škoda, my bychom tu show chtěli dál vysílat. Producent řekl, ale za těchhle podmínek. Televize Prima řekla, to nejde a producent tu show přestal televizi Prima dodávat a začal jí nabízet konkurenci. Takže vlastně, což se obecně si myslí, televize Prima neukončila vysílání tý show, protože ona jí pouze přebírala od producenta, ona při změně těchto našich podmínek se to, jí to nevyplatilo, takže nezrušili to na televizi Prima, jak si všichni myslej.

Martin Veselovský: No a jak je to teď? Je to prostě, je to věc, která z tvého pohledu prostě dopadla neúspěšně?

Leoš Mareš: No dopadla neúspěšně v tom byznys modelu, jak byl prostě vyvinutej. Já nechápu nebo nerozumím tomu, jak se ty show financujou, jak se berou peníze, jak je dostáváš zpátky, prostě poplatky od televizí, nejsem v tomhle tom obeznámenej s detailama, ale já to beru kreativně a tvůrčím způsobem, já jsem si ověřil, že ten systém funguje, pokud by ho někdo zaplatil. Platil ho…

Martin Veselovský: To znamená, že…

Leoš Mareš: Platil ho producent a evidentně se mu to nevyplácelo. V tom čase, kdy to běželo, ty peníze nejsou generovány.

Martin Veselovský: To znamená, že Show Leoše Mareše tak, jak jsme ji viděli v těch 37 dílech, tak prostě skončila.

Leoš Mareš: Spíš bych řekl, že je v tuhle tu chvíli schovaná na okamžik, kdy jí chce, kdy jí bude chtít někdo vzít. Já mám v tuhle tu chvíli nabídky od třech televizí, že by to rádi vysílali napřímo se mnou.

Martin Veselovský: Bez toho producenta.

Leoš Mareš: Bez toho producenta. A teď se řešej prostě nějaký detaily.

Martin Veselovský: Ještě jedna věc mě ohledně té late night show zajímá, a to je, aspoň teda mě a myslím, že jsem nebyl úplně sám, tam přišla zcela celkem zjevná inspirace minimálně Jimmy Fallonem z NBC, to byl úmysl? Nebo respektive byl úmysl to neudělat úplně naprosto po svém?

Leoš Mareš: Obecně myslím si, že v televizi už všechno bylo vymyšleno. Já nesouhlasím moc s názorem obecně, netýká se to mojí show, obecně, když se dělá nějakej, když se dělá nějakej koncept, tak dost často tvůrci, ne všichni, ale dost často se objevuje věta, já bych to chtěl udělat jinak, pojďme to udělat jinak. A já na to vždycky argumentuju, říkám, nedělejme to jinak, pojďme to udělat dobře. A myslet si, že v televizním byznyse by šlo udělat něco, co ještě nikdo nikdy nevymyslel, totiž to, co dělá Jimmy Fallon a co my děláme stejně, protože se nám to líbí, tak Jimmy Fallon to vzal zase od svejch předchůdců a ti zase od jinejch. To vyvíjení těch show je natolik komplexní na celým světě, že prostě všechno už bylo, takže ono se řekne, že dobře, naše show byla show Krause, teda Kraus byl show a já jsem kopie Fallona a Kraus začal vysílat, když ještě Fallon nebyl, takže vlastně kopíroval Lettermana a Letterman Johnny Carsona a ty maj, prostě ještě v Británii jsou a v Německu a ve Francii a v Asii a prostě ty věci my jsme chtěli dělat dobře a ta inspirace byla absolutně zjevná, protože prostě já v době, kdy jsem vlastně začal snít o tomhle tom formátu, tak Jimmy Fallon nevysílal, takže jsme prostě koukali na Lettermana a Jay Lena, ale prostě pak přišel Conan O´Brien a ten dával do toho víc herectví, to mi nebylo moc příjemný, protože nejsem dobrej herec, a tady najednou prostě ten Jimmy Fallon, teď to řeknu dobře, vydevelopoval prostě něco, co najednou mi bylo strašně blízký, jako kdybych to dělal já.

Martin Veselovský: No, a poslední otázka, kde budeš za 20 let?

Leoš Mareš: No…

Martin Veselovský: Nebo za 18, aby to bylo v tom rytmu.

Leoš Mareš: Já mám pocit, že bych byl nejšťastnější, kdybych byl na stejnejch pozicích jako teď, jestli to je jenom teorie nebo jestli to je možný, to nedokážu říct, ale já jsem teďka, já žiju opravdu šťastnej život a bylo by úžasný to prostě udržet. Jsem nadšenej a bylo by fajn, kdyby to vydrželo, takže o to se budu snažit. A tenhle ten cíl, kterej teďka, jak jsem říkal, že mám ty nabídky z těch televizí, já vlastně mám až trochu teďka strach právě po tom šáhnout, protože si pamatuju ty poslední tři měsíce, jak jsem byl neuvěřitelně přesně v situaci, v který jsem nikdy být nechtěl, to znamená pod tím absolutním stresem, takže si říkám, jestli to, jestli to nenechám u toho ledu chvilku a nevyzvednu to třeba až zase za pár let.

Martin Veselovský: Tak, Leoši, děkuju za rozhovor.

Leoš Mareš: Děkuju, Martine.

Martin Veselovský: Díky.