Martin Veselovský: Zpěvák, skladatel a producent Michal David. Dobrý den.

Michal David: Dobrý den.

Martin Veselovský: Rádia v Česku hrají vaše normalizační hity, hrají vaše písničky, které jste napsal pro jiné zpěváky. Ale nehrají vaše aktuální věci. Máte představu proč?

Michal David: No, já žádný nemám. Já ani žádný nechci dělat nový, jako takže já už jsem samozřejmě to kolikrát říkal, že se v podstatě snažit o něco novýho nemá moc smysl, protože lidi po mně chtějí právě tyhle ty starý písničky, a když dám něco novýho, tak to ani moc nechtějí. Co se teďko povedlo, tak to je písnička z filmu Decibely lásky, kterou jsme natočili společně s Pavlem Horváthem, fotbalistou, takovej duet crazy a to se jmenuje Čuměj, čuměj, nekoukaj a ta se teda povedla dostat do rádií teďko, to mně hrajou dvakrát denně a je to v primetimovejch časech a je to, je to v áčkových rotacích, takže si myslím, že super.

Martin Veselovský: A jaká je ta následnost? Ta následnost byla taková, že vy jste zjistil, že prostě nikdo nechce nic jiného než věci z 80. let, proto jste nezačal psát nové věci, anebo to bylo tak, že jste je psal, ale nikdo je nechtěl?

Michal David: Ne, ono je to tak, že v tom roce 2000, když jsem vlastně napsal takovej dejme tomu poslední hit Heleně Vondráčkový Dlouhá noc, tak jsem začal psát muzikály. A vlastně všechny ty písně, který jsem v podstatě napsal, tak šly právě do muzikálů, takže ono toho prostoru moc není. Takže už to potom jako nebyl ani moc takovej ten invenční moment, kdy prostě člověk by jako si třeba napsal něco pro sebe, protože pořád jsem psal vlastně pro někoho jinýho.

Martin Veselovský: Trápí vás vůbec ten fakt, že nějaká část lidí v téhle republice vás považuje za symbol 80. let, nebo respektive toho marasmu, který tady tehdy byl pro mnoho lidí?

Michal David: Já nevím, jestli trápí. Já si myslím, já jsem vyrůstal prostě v tý době tady a jako, že chtěl jsem tady žít, chtěl jsem tady v podstatě zůstat, i byť jsem měl tátu v emigraci od 68. roku, kterej žil ve Švýcarsku s mojí sestrou, my jsme byli rozdělený, protože naši se rozvedli a já jsem v podstatě jako neměl moc chuť jako někam odjíždět pryč, prostě měl jsem tady rodinu, měl jsem tady babičku, dědečka, mojí mámu, kterou mám samozřejmě rád a nechtěl jsem je opustit. Takže já jsem tady v podstatě musel nějakým způsobem vegetit a být tady, no.

Martin Veselovský: Tak musel...

Michal David: No a byl jsem tu rád samozřejmě taky. Protože v tý době jsem, si myslím, se mi podařilo to, co se podaří málokomu, stát se hvězdou a prostě dělat práci, která vás baví a která prostě mě naplňovala...

Martin Veselovský: To je rozumné, já si to, já si to dobře pamatuju. To, to, na co se ptám, je, a vy to bezesporu po těch mnoha letech od roku 89 máte prostě dobře rozmyšleno a máte, máte na to prostě jasně daný názor a tak dále, ale to, na co se ptám, jestli vás trápí, nebo trápilo to, že pro mnoho lidí jste vlastně symbolem spolupráce s minulým režimem?

Michal David: Já si myslím, že 15 milionů lidí tady žilo a v tý době prostě byli všichni spolupracovníci toho režimu, který tady žili, takže, já nevím, proč by mě...

Martin Veselovský: Já se moc omlouvám, ale...

Michal David: To mělo trápit jako tohleto.

Martin Veselovský: Dost, dost z těch 15 milionů sedělo například ve vězeních, nebo nemohli studovat, dělat...

Michal David: Jo...

Martin Veselovský: Práci, kterou by chtěli a tak dále.

Michal David: Mně to nemusíte vykládat, můj táta taky seděl v 57. právě díky tomu, že ho chytili, právě když emigroval...

Martin Veselovský: No právě, vždyť vy to víte nejlépe...

Michal David: Takže já to samozřejmě vím, ale když jsem tady být a žít tady, tak jsem prostě tady dělal svoji práci a samozřejmě, že byli někteří, kteří, kteří dejme tomu mě nemuseli a nemusejí mě do dneška, že jo, ale mě to netrápí. Jak vám říkám, nevím, proč se mě ptáte už potřetí na stejnou otázku. Netrápí mě to.

Martin Veselovský: Zatím jenom podruhé.

Michal David: Dobře.

Martin Veselovský: Mě na tom vlastně zajímá to, jestli jste o tom tehdy uvažoval?

Michal David: O emigraci?

Martin Veselovský: Ne, jestli jste uvažoval o tom, jakým způsobem vlastně tady, možná ten termín je správnej, jak z toho tady prostě vybruslit, jak prostě na konci 70. let a v 80. letech minulého století, jak tady tím systémem, tím jakým způsobem tady ten život byl nastavený prostě, jak tím projít, abyste to sám před sebou třeba ustál? Jestli jste vůbec tohle to řešil?

Michal David: Tak já jsem to neřešil. Protože já jsem dělal muziku, ta mě bavila, mně nikdo nezakazoval v tý době tu muziku, tu dělám do dneška, ty písničky, který jsme v tý době dělali, tak lidi chtějí i dneska. Myslím, že to nemá nic společnýho s režimem, ani s tím, jak samozřejmě to dřív bylo. Všichni jsme tady nějakým způsobem žili a chtěli jsme, dejme tomu, něco dokázat. Já jsem byl v podstatě jeden z těch lidí, kterej chtěl něco dokázat a to se mi dařilo a daří se mi to i dnes.

Martin Veselovský: Vy jste před nějakým časem dal deníku SME, slovenskému rozhovor a tam jste kromě jiného říkal: Jdu si střední cestou, stále po své čáře a funguje mi to 30 let. Nikdy nevybočuji příliš doleva, ani doprava, nahoru ani dolů. To tak, to tak stále je?

Michal David: Ano, je to tak stále, no.

Martin Veselovský: Takhle jste to praktikoval i v těch 80. letech?

Michal David: Pořád. Od, v podstatě od svýho dětství. Já jsem jako ani moc jinak nemohl, protože my jsme zase toho moc neměli, jako naše rodina nebyla úplně moc bohatá, takže já jsem vlastně v 16 letech už nastoupil do zaměstnání, protože jsem nedodělal ani školu díky tomu, že moje máma byla v důchodu a neměli jsme peníze, takže jsem nastoupil vlastně do kapely Kroky v 16, a začal jsem se živit. Takže myslím si, že jsem si svý prožil a že jsem v podstatě začal skutečně od piky, od opravdu 70 korun za koncert, kdy jsem si z toho ještě platil půjčovný piána, abych mohl jezdit, takže já vím jako co to znamená, jako nic nemít a začínat úplně prostě bez ničeho. Takže myslím si, že jsem si zvolil právě takovou cestu, která mně vyhovuje, která prostě mně dodává v podstatě to, co potřebuju k životu, to znamená jak práci, tak tu pohodu a přátele kolem a tak.

Martin Veselovský: S nikým si to nerozhodit?

Michal David: Tak to si myslím, že ne vždycky podaří, jako někdy se prostě lidi sejdou a moc si nesednou třeba, jo, takže ne s každým se třeba dá člověk jako dohodnout, nebo s každým člověkem, ale snažím se samozřejmě s každým vycházet, jsem pozitivní člověk, nejsem negativista a mám, mám na život a svět tady na tom vlastně, nebo respektive na život na tomto světě svůj názor a ten nějakým způsobem praktikuju v podstatě, jak říkám, těch 30 a více let. A nějak mi to vychází pořád, no.

Martin Veselovský: Přemýšlel jste, to se opět vracím k těm 80. letům, ale přemýšlel jste tehdy o tom, když jste prostě slyšel nebo četl zprávy o tom, že někdo prostě sedí ve vězení kvůli tomu, že někde něco řekl, nebo že byl vyhozen z práce za to, že měl dlouhé vlasy, prostě a tak dále a že jeho děti možná nemohly prostě jít potom do školy a tak. Uvažoval jste o tom nějak? Jako řešil jste to pro sebe nějakým způsobem tyhle věci?

Michal David: Ono se možná budete divit, ale já jsem v těch svejch 14, 15 letech hrál jazz a bydlel jsem na Budějovickým náměstí, kousíček od vlastně místa, kde působili disidenti a kde vlastně byl pan Srb, kam jsem chodil do tý vily, tam se...Vím, že jsem tam viděl nějaký i dokonce plakátky a to se to tam nějak řešilo a tam byla i jazzová sekce, takže já jsem v podstatě tak trošičku o tom přemejšlel samozřejmě, ale v tý době, v tom věku, kdy je vám 15,16, tak samozřejmě máte spoustu otázek, jo, a říkáte si, no ale jak budu žít tady, že jo, takže buďto tady chci žít a musím se teda nějakým způsobem přizpůsobit a dělat něco, co mě uživí, a nebo budu muset odjet. A odjet jsem mohl, protože toho tátu jsem měl v tý emigraci a samozřejmě to bylo v tý době, kdy jste mohl vyjet na pozvání, na takzvanou doložku...

Martin Veselovský: Ano.

Michal David: Výjezdní, což se mi dařilo dvakrát, třikrát do roka, když jsem tam chtěl za ním jet do Švýcarska a v podstatě jsem tam mohl kdykoliv zůstat, že jo.

Martin Veselovský: Není, teď když se na to podíváte zpětně, není to smutné, že jste se rozhodl takhle?

Michal David: Proč?

Martin Veselovský: Ne, já se ptám jenom.

Michal David: Ne.

Martin Veselovský: A nelitujete toho rozhodnutí? Vy sám jste to teď říkal, vy jste byl jazzman, vy jste dokonce na Pražských jazzových dnech získal titul Hudebník roku, vy jste prostě opravdu měl našlápnuto, podle toho, co o tom vím, na docela slušnou jazzovou kariéru. Že jste tuhle kariéru nechal být a...

Michal David: Z čeho bych žil? Už jsem vám to řekl. Já jsem neměl z čeho žít. Moje máti měla 800 korun důchodu a z toho mi platila hodiny klavíru. Takže já jsem měl jedinou možnost, začít prostě někde v profesionální kapele a ta nabídka přišla tehdy, když byla to taková náhoda právě na těch již zmíněných Pražských jazzových dnech, kdy přišel Pavel Trnavský za mnou, bubeník od Kroků a zároveň přítel Jany Kratochvílový, mně nabídnout vlastně, tomu se říkalo kdysi lano, že jo, že se házelo takhle jako těm muzikantům, právě u Kroků...

Martin Veselovský: Myslím, že se tomu říká i teď.

Michal David: Myslím, že se tomu tak říká i dneska. Takže já jsem to uvítal právě jako senzační věc, navíc ještě den před tím jsem slyšel Janu Kratochvílovou poprvý v rádiu a říkal jsem si, tak s touhle tou zpěvačkou, bych teda někdy chtěl hrát. A to přišlo druhej den. Myslím si, že to bylo osudový, že jsem se v podstatě do Kroků dostal a potom začal dělat to, co jsem začal dělat, ale...

Martin Veselovský: Můžu se ještě zeptat. Kroky Františka Janečka, František Janeček už tehdy byl prostě spojen, bych tak řekl, s tím vším, co se v české pop music dělo a on zároveň byl známý svými poměrně úzkými kontakty na důležité lidi v Komunistické straně Československa, jako například...

Michal David: Vy trošku jdete do toho špatným směrem se mnou teď v tom rozhovoru. Já...

Martin Veselovský: Proč myslíte?

Michal David: Ne, protože, protože Franta možná měl kontakty, jako měl i Láďa Štaidl, Karel Vágner a všichni ti lidé, kteří prostě tu pop musik dělali, jo.

Martin Veselovský: Ne, počkejte, počkejte, pane Davide, vy nevíte, na co se chci zeptat...

Michal David: Dobře.

Martin Veselovský: Já se chci zeptat, jestli bez něho, bez toho, že jste byl v jeho kapele, jestli by se vám v 80. letech tak dobře dařilo? A já teď nezpochybňuji váš talent hudební a tak dále...

Michal David: Jasně...

Martin Veselovský: To, že jste hitmaker, všechna čest. Šlo by to bez něj, bez jeho kontaktů?

Michal David: Myslím si, že nevím jestli bez jeho kontaktů, ale bez jeho práce asi určitě. On prostě uměl dělat produkci, on byl skutečně producent západního stylu jako, proto on se sem ani moc nehodil jako v tý době, nevím, jak to dělal a jestli měl kontakty, neměl, já jsem se mu do tohohle toho nikdy v podstatě jako nedíval a ani mě to nezajímalo, pro mě bylo důležitý, zda jsem hrán v rádiu a zda prostě jsem v televizích, což bylo pro každýho důležitý v tý době, co dělal pop music a on to uměl. Já nevím, jak to dělal a zda měl kontakty, měl někde, to měl každej, že jo, jak vám říkám, ale...

Martin Veselovský: Každej ne.

Michal David: Ale jo, to měl Láďa Štaidl, Karel Vágner, všichni v podstatě...

Martin Veselovský: Jo pardon, v pop music.

Michal David: V pop music, no samozřejmě. Takže já si myslím, že tam spíš šlo o to, že člověk je ani tolik nepotřeboval ty kontakty, protože ta pop music nevadila, že jo, tomu režimu tolik, jako například už třeba alternativní scéna, jako byl bigbít, rock nebo prostě jiný směry, který třeba jim vadily, ale my jsme v podstatě jako neměli nějakej problém jako s tím, o čem zpívám. Já jsem zpíval vždycky o lásce, o přátelství, o tom, že chceme žít nonstop, mít svých pár přátel a prožít si svůj diskopříběh. Takže to byly věci, který nebyly nějak závadný a v podstatě my jsme žádný problémy neměli jako.

Martin Veselovský: Teď jste to myslel vážně to, co jste řekl?

Michal David: Hm.

Martin Veselovský: Máte nějaké limity toho, kdy a za jakého režimu už byste tady v té zemi prostě nemohl žít? Víte o něčem takovém?

Michal David: Tak limity? Tak samozřejmě to má každej jako nějaký limity. Já si myslím, že v momentě, kdy by člověk asi zřejmě tady neměl možnost pracovat, nemohl tady vydělávat a neuživit svoji rodinu a nemít nějakou existenční budoucnost, tak v tu chvíli asi bych uvažoval o tom, odjet, samozřejmě.

Martin Veselovský: Byl jste teď na posledním předávání Slavíků?

Michal David: Byl. Ano.

Martin Veselovský: Viděl jste ten úspěch Tomáše Ortela a jeho skupiny Ortel?

Michal David: Ano, ano, viděl.

Martin Veselovský: Tleskal jste?

Michal David: Tak já tleskám každýmu vítězi a můžu vám říct, že v podstatě v tu chvíli jsem nevěděl moc, o koho jde, tak jsem si to pak musel vygooglit, protože jsem nevěděl, o koho jde a samozřejmě, že pak jsem si na to udělal nějakej svůj názor, ale...

Martin Veselovský: A ten je jaký?

Michal David: No tak ten je takovej, že prostě se nedá nic dělat, že tato anketa je anketou diváckou a pokud Ortel dostal svý hlasy divácký, tak prostě v tý anketě má být a má dostat ten, ten, toho Slavíka, protože myslím si, že to chtějí lidi takto.

Martin Veselovský: A to je důležité?

Michal David: To není důležité. Já si myslím, že důležité je spíš to, aby se v podstatě ctily některý věci, a to je to, že prostě, když přijdou hlasy, tak se mu mají nechat.

Martin Veselovský: No... Jak vypadal ten čas bezprostředně po roce 1989? Bylo to pro vás nějak důležité to, co se stalo na konci roku 89?

Michal David: No tak samozřejmě, tak jako já si myslím, že každej prostě jako muzikant v tý době, jsem byl jako samozřejmě rád, že prostě se konečně otevřely hranice, že se v podstatě otevíráme světu a tak dále a bylo mi v tý době docela ještě málo let, jsem byl ještě mladej, že jo v tom 89. mi bylo 39...

Martin Veselovský: Počkejte, pane Davide, já se moc omlouvám, byl jste rád, že se, že se otevíráme světu?

Michal David: No samozřejmě, ano. Byl jsem rád, že se konečně otevřely hranice a že prostě jako, že začne snad být svoboda v této zemi. To je samozřejmý.

Martin Veselovský: Čistě profesně to pro vás znamenalo co?

Michal David: No pro mě profesně v tu chvíli nic extra jako výjimečnýho, ani, ani žádná změna v mém případě, protože já jsem vlastně v 88. roce už skončil s hraním, když jsem svoji kapelu Alegro předal vlastně Heleně Vondráčkový a začal jsem se věnovat studiový práci. V tom 88. roce jsem jako první, dalo by se říct, soukromej podnikatel v této sféře otevřel nahrávací studio a dostal jsem tehdy úvěr milion a půl korun od Československý obchodní banky za 24% úrok, takže to byla docela slušná lichva v tý době, ale já jsem nic jinýho nemohl dělat a neměl jsem jinou možnost a začal jsem se věnovat tím, že jsem pronajímal studio a samozřejmě taky psal muziku a věnoval se vlastně autořině.

Martin Veselovský: Neberte to osobně, ale co vám tady chybělo v těch 80.letech?

Michal David: Mně nic.

Martin Veselovský: No tak proč jste byl rád, že byl 89?

Michal David: No byl jsem rád proto, protože samozřejmě jsme už nemuseli žádat o nějaký doložky a tak dále, mohli jsme si vyjet, kam chceme, pokud samozřejmě na to měl člověk peníze, to je zase druhá věc, že jo, spousta lidí třeba na to nemá do dneška, aby mohla někam vyjet, ale to, že prostě začala bejt trošku volnost, no tak samozřejmě, to jsme každej chtěli v tý době.

Martin Veselovský: Když vezmu třeba jen vás a právě Františka Janečka, tak čemu přičítáte to, že oba, ne stejně, ne úplně v jaksi ve stejné, ve stejné věci, ale jste úspěšní i po roce 89?

Michal David: Já nevím. My to, co jsme dělali, tak jsme dělali s velkým entusiasmem. Tehdy jako nešlo ani tak o peníze a o slávu a tak dále, ale už v tý době už šlo o takovou tu muzikantskost, jo, že prostě člověk chtěl ty písničky nějakým způsobem dělat dobrý, dbali jsme na to, abysme měli dobrý texty, pak přišla éra filmu s Jardou Soukupem, kdy prostě vznikly Vítr v kapse, Láska z pasáže a Diskopříběhy a tak dále, a to už potom se nějak jako nějakým způsobem už jakoby v takový bych řekl setrvačnosti psaly ty písničky, který nějakým způsobem jsme tehdy dělali s velkým nadšením, jo. Vždycky jsme chtěli, aby ta písnička měla nějakej příběh. Takže když dneska ty písničky chtějí i malý děti a mladý lidi, který prostě už žijou v úplně jiným režimu a v jiným světě, než jsme žili my, tak si myslím, že ty písničky byly nadčasový, že prostě měly něco do sebe.

Martin Veselovský: Vy to, že, pokud se úplně nepletu, tak jste zván na mnohé večírky, nebo najímají si vás například firmy na mnohé večírky a tak dále, vy sám jste říkal, že z vašich věcí jsou žádány zejména ty, kteří si současní čtyřicátníci například pamatují ze svého dětství a tak dále, tak čím to je? Je to prostě nějaká jaksi potřeba po nějakém retru?

Michal David: Já nevím. Já taky si myslím, že trošku je to tím, jak celý léta v podstatě na sobě pracuju a že ty písničky nějakým způsobem inovuju. Ty písničky už mají dneska úplně jinej sound, já je představuju úplně v jiný formě, vlastně v soudobým dejme tomu hávu, nebo v soudobým aranžmá a zvuku. Navíc já dělám takovou show, nevím, jestli jste mě někdy viděl, ale já když právě dělám tyhle ty firemní večírky, jak říkáte, nebo já tomu říkám one man párty, kde zpívám na halfplayback, tak s těma lidma skutečně jako celou tu hodinu spolupracuju, já je bavím, já prostě jsem spíš možná bavič než zpěvák a showmen no a pak se tam s těma lidma fotím, jsem tam s těma lidma, třeba ještě hodinu, dvě, prostě dám si s nima skleničku, povídám si s nima a tak dále. Což je něco, co je strašně imponuje a baví a není to to, že zpěvák odzpívá, odejde do šatny a odjede, jo. Takže já se snažím nějakým způsobem tomu dávat vždycky nějakej nadstandard, nějakou prostě nadhodnotu.

Martin Veselovský: No a v podstatě já jsem přečetl mnoho rozhovorů s vámi a téměř každého novináře prostě zajímá, zajímají 80. léta stejně, jako zajímaly, zajímají mě. A to vám vlastně může být úplně jedno, protože vy potom přijedete na ten večírek a tam prostě vám lidé leží u nohou a chtějí, abyste zpíval Nonstop, nebo Céčka.

Michal David: Tak leží u nohou, asi ne. Já si myslím, že to, že můžu dělat do dneška svoji práci a že je bavějí moje písničky, a že mám pořád tu možnost prostě a mám tu popularitu, tak je to spíš taková nějaká shůry, nějakej dar, protože myslím si, že to není úplná samozřejmost, že spousta mých kolegů dneska třeba ani nezpívá, některý zpívají a v podstatě jezdějí třeba jenom párkrát v měsíci. Já to skutečně, toho mám hodně a jsem za to strašně rád a vděčnej a myslím si, že to není úplná samozřejmost. Je to něco navíc, co v podstatě jsem asi dostal tam ze shora a nevím, no já sám někdy to nechápu, abych vám řekl pravdu, ale jsem za to strašně vděčnej.

Martin Veselovský: Nechápete co? Tu přízeň lidí?

Michal David: Ano, nechápu to, že to má takový úspěch, že v podstatě ty moje písničky takhle strašně jakoby už několik generací prostě mají rádo a je to pořád hraný ve všech rádiích, prostě dneska na večírcích nebo na diskotékách, když nezahrajou Michala Davida, tak, tak choděj a říkají, heleďte, zahrajte prostě Nonstop, nebo něco prostě od Míši. Takže je to, říkám, no, je to až skoro pro mě neuvěřitelná věc, že se to takhle stále daří už těch skoro 35 let.

Martin Veselovský: Ještě jedna citace z toho rozhovoru pro deník SME. "Hraju každému, kdo mi zaplatí, kdo si mě koupí. Je to moje práce, obchod. Proč bych za to neměl dostat zaplaceno?" Tam není někde limit nějaký?

Michal David: Limit je. Já jako...

Martin Veselovský: Pardon, teď jsem nemyslel finanční.

Michal David: Jo aha, takhle? No tak jsou tam limity samozřejmě. Jako třeba se mě ptali na to, zda bych vystoupil na kampaních různých třeba politických stran. Tak já jsem vystupoval, ano, na kampaních Sociální demokracie, já taky vlastně jsem příznivec této strany. Ovšem nikdy už jsem nevystoupil na žádný jiný straně. Tak tam je ten limit například. Ano, vystoupím někomu soukromě a je mi jedno, jestli je v takový nebo oný straně. Ale kdybych měl dělat nějakou kampaň třeba nějaký straně, tak asi bych to dělal pouze Sociální demokracii.

Martin Veselovský: A ona nechce teď?

Michal David: Prosím?

Martin Veselovský: A oni nechtějí teď?

Michal David: Já nechci.

Martin Veselovský: Vy nechcete?

Michal David: Nechci teď, ne.

Martin Veselovský: A proč ne?

Michal David: Já teď nechci. No tak já si myslím, že v podstatě to nemám zapotřebí jako ani tak, no...

Martin Veselovský: No a co se týče finančního limitu, do kterého jsem vám skočil?

Michal David: Tak tam je to daný, tam to všichni pořadatelé už dneska vědí, za kolik jezdím a já ho ani nesnižuju ani nezvyšuju, nechávám ho už leta tak, jak je. Čili každý ví, za kolik si mě může koupit, za kolik si může koupit mé vystoupení, nebo eventuelně koncert s kapelou. Takže tam to nějak limitováno není, tam to prostě je dáno a to v podstatě si myslím, že ty pořadatelé jako standardně vědí a myslím si, že se to určitě daří právě proto, že nejsem až tak drahej jako třeba někteří jiní kolegové, kteří jsou populární jako já.

Martin Veselovský: Já se moc omlouvám. Já jsem si vás nikdy nenajímal, tak nevím, jaká...

Michal David: Jasně.

Martin Veselovský: Je ta suma?

Michal David: A tak já si myslím, že to není nic tajnýho, to se dokonce ví. Tak jako ta suma je kolem 150 tisíc a je potřeba jako říct, že v tom není jenom ten můj honorář, ale v tom jsou například jako další věci, jakože platím autory, platím si člověka, kterej se mnou jezdí, platím samozřejmě hudebníky a tak dále. Takže z toho, z těch 150 tisíc mi zbyde samozřejmě méně, ale je to ten limit, kterej v podstatě každý pořadatel zná a za který prostě si mě objednávají.

Martin Veselovský: Jak funguje to, že umíte napsat hit? Já jsem četl váš rozhovor, nebo článek o vás, kteří napsali kolegové z týdeníku Ego. A tam jste popisoval, že nemáte problém psát na objednávku a že vám toho v podstatě v šuplíku příliš mnoho nezbývá. Vy opravdu víte a umíte napsat hit, jako kdyby to bylo prostě něco předpřipraveného?

Michal David: Myslím, že to, nedá se to takhle definovat. Já si myslím, že když dostanete nějaký zadání, tak já většinou proto to nemám v šuplíku, píšu na zadání. Když si u mě někdo objedná nějakou píseň, tak mi musí říct svoji představu, musím toho člověka slyšet jak zpívá, eventuelně ho znát, když ho znám, tak vím už co mu napsat samozřejmě, ať je to Karel Gott, nebo Helena Vondráčková, tak, tak vím, co jim napsat a v tu chvíli už potom přemýšlím o tom, aby ta písnička samozřejmě měla nějakej hitový potenciál. Ale nikdy se to nedá předurčit, nikdy nemůžete říct, ano tohle bude hit a on to hit je. Buď se to stane hitem a je to něco mezi nebem a zemí a nebo ne.

Martin Veselovský: Mimochodem, jak funguje, nebo fungoval ten projekt Fishman, kterého jste se účastnil a v podstatě to byl takový jakýsi návrat do té doby té druhé poloviny 70. let do vašeho jazzu. Jak to funguje?

Michal David: To fungovalo skvěle. My jsme teďko si udělali malou pauzu, protože moc nebylo času, ale funguje to skvěle. Je to výborná muzika. My jsme dokonce natočili v Berlíně v takovým cirkusovým stanu náš koncert, kde bylo asi 500 diváků a vyšlo i na DVD, jmenovalo se to Fishman and The Guest, což jsem jako já ten Michal David, ten Guest a samozřejmě tahle ta muzika mě strašně baví a tam to není o penězích samozřejmě...

Martin Veselovský: Víte na čem...

Michal David: Že jo.

Martin Veselovský: Budiž. Uvažuju jenom nad tím, když by někdo šel na Michala Davida a Fishman, jestli by náhodou nebyl trošku zklamaný, že neuslyší Decibely lásky, nebo Céčka?

Michal David: Měli jsme s tím tenhle problém, když si nás zvali ty pořadatelé a měli jsme ten jazzovej koncert, kterej jsme jim stále jakoby ho nabízeli jako jazzový koncert a oni to opravdu i takhe inzerovali, tak i přesto tam přišli prostě dámy, nebo paní v mém věku, nebo i mladší s tím, že jdou na koncert Michala Davida a byly velice překvapený, že hrajeme funky a jazz a že tam nezazní Každý mi tě lásko závidí. Takže byly s tím určitý problémy, no.

Martin Veselovský: Jazzová verze Každý mi tě lásko závidí?

Michal David: No tak přemejšlel jsem o tom jako to udělat a dokonce jsme na jednom tom koncertě, nebo respektive já jsem musel na jednom z těch koncertů zazpívat dvě písničky a trošičku jsem je formoval malinko víc do jazzu, no.

Martin Veselovský: Za chvíli půjde do kin váš film Decibely lásky. Což po pravdě řečeno, když jsem poprvé četl, tak mi to připomínalo opravdu jak kdyby to byl návrat do 80. let. Co si od toho slibujete?

Michal David: Já nevím. Je to romantický film, který v podstatě pojí tři generace. Jo, takže jediný motto toho filmu je láska a přátelství. Já si od toho slibuju to, že se lidi trošičku pozastavěj, protože ten film nebude happy diskotéka, ten film je skutečně i docela, bych řekl o úvahách dospělejch lidí, což je Iva Janžurová a Rudolf Hrušínský starší, mají tam nádherný repliky, kde si prostě povídají a povídají si o životě a je to úžasný. Pak jsou tam vlastně mladší, jako je Roman Vojtek, Petra Svoboda, nebo, nebo Lucka Vondráčková, to je ta střední generace, kteří si prožívají a Ruda Hrušínský nejmladší, kteří si prožívají svůj život. A pak je tam mladá generace, která si prožívá úplně jinej život. A všichni v podstatě si jedou nějakou svoji lajnu a všechno vlastně končí v jedno, a to je, to je láska a přátelství. Takže já věřím v tom, že ten film nějakým způsobem ty lidi osloví a pohladí je trošičku na duši, no.

Martin Veselovský: A vydělá peníze.

Michal David: Já si myslím, že to není úplně to prvoplánovaný, protože já v tom sám mám svejch 7 milionů a uvidím, jestli se mi vůbec vrátěj, takže myslím, že o těch penězích to v tomhle případě vůbec není. Je to...

Martin Veselovský: To vypadá, jako kdybyste v to nedoufal, že se vám vrátěj.

Michal David: No tak já v to doufám samozřejmě, protože zatím jsem, takhle zaklepat, že do čeho jsem vstoupil, tak vždycky bylo úspěšný a vždycky se mi ta investice vrátila. Podnikatel musí umět investovat, ale musí taky vědět, že tam bude nějaká návratnost, od toho je to showbyznys, proto se tomu říká show a byznys. Takže neděláme to jenom z lásky k umění, to je jasně, že se tím živíme a že je to naše práce, o tom jsem taky mluvil ve SME. Ale zase není to úplně tak, že bych čekal, že prostě mi to vydělá já nevím X milionů a že budu happy. Já budu rád, když ten film bude úspěšnej a když se mi vrátí ta investice.

Martin Veselovský: Pane Davide, děkuju pěkně za rozhovor.

Michal David: Já děkuju za pozvání.

Martin Veselovský: Na shledanou.

Michal David: Na shledanou.