Daniela DRTINOVÁ: Každý rok se Dětské krizové centrum stará o 400 dětí zasažených syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Pozvání do studia přijala ředitelka centra a klinická psycholožka Zora Dušková. Dobrý den.

Zora DUŠKOVÁ: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: S jakými příběhy nebo zkušenostmi děti nejčastěji volají?

Zora DUŠKOVÁ: Tak Dětské krizové centrum poskytuje péči především dětem sexuálně zneužívaným, to je vlastně v našem zařízení jakoby ta dominantní problematika. V rámci ambulance činí děti sexuálně zneužívané více než jednu třetinu všech vlastně klientů dětských, které máme v péči. Pokud potom jde o samotná ta volání, tak samozřejmě i tam se problém sexuálního zneužívání objevuje, protože Linka důvěry, kterou poskytujeme nonstop, umožňuje anonymní distanční kontakt a je to často ten prostor, kde dítě vůbec poprvé dokáže se někomu svěřit právě s traumatizujícími zážitky sexuálního zneužívání.

Daniela DRTINOVÁ: Rostou počty sexuálně zneužívaných dětí v poslední době?

Zora DUŠKOVÁ: Já se domnívám, že rostou. Jednak přibývá dětí, které se podaří zachytit i díky tomu, že o té problematice se daleko častěji hovoří a i touto cestou jsou vlastně děti podporované v tom, aby se svěřily, aby našly tu nesmírnou odvahu někomu se svěřit a povědět mu o svém trápení, aby udělaly nějaké aktivní kroky, takže to je určitě ten pozitivní, ta pozitivní část toho, že těch dětí přibývá podchycených, ale na druhou stranu, já se skutečně domnívám, že přibývá i dětí…

Daniela DRTINOVÁ: Jak si to vysvětlujete?

Zora DUŠKOVÁ: ...sexuálně zneužívaných, a to i proto, že nám přibývají nové formy sexuálního zneužívání.

Daniela DRTINOVÁ: Co to znamená?

Zora DUŠKOVÁ: To znamená především vstup internetu a úplně nových, pro nás vlastně dříve neznámých forem, které jsme v té první polovině historie Dětského krizového centra vůbec neřešili a které jsou a pravděpodobně budou čím dál častější, a to z hlediska toho internetu znamená především nějaký pohyb dětí na sociálních sítích, velmi snadná možnost vytvářet si falešnou identitu, kontaktovat dítě pod záminkou, že jsem vlastně někdo úplně jiný, dítěti bližší věkem, je velmi snadné s těmi náctiletými navázat prostřednictvím sociálních sítí kontakt, kdy děti nabudou dojmu, že ten člověk na druhé straně je skutečně kamarád, protože on je podporuje, schvaluje jejich postoje, jejich názory, vyslyší si jejich trápení, ale velmi často se toto děje už s tím prvotním záměrem vylákat potom dítě někam na schůzku a tam ho sexuálně atakovat.

Daniela DRTINOVÁ: Ono pro normálního člověka je to naprosto nepředstavitelné, že opravdu dospělý člověk vykoná na dítěti sexuální akt. Ty případy, které vy řešíte, je to skutečně tak v té velké míře, že dochází k těm dokonaným, k těm nejhorším sexuálním kontaktům mezi dospělým a dítětem, anebo se ta většina těch případů odvíjí spíš třeba na těch internetových kontaktech, kdy třeba je dítě donuceno k tomu, aby se nějak vysvléklo, a nějakým způsobem tímto dospělý využívá vlastně toho dítěte.

Zora DUŠKOVÁ: Případy, které my nejčastěji řešíme v Dětském krizovém centru, jsou jednoznačně případy kontaktního sexuálního zneužití, takže to už hovoříme o těch skutečně závažných formách, navíc nejednou skutečně penetrační techniky, takže my pracujeme i s dětmi znásilněnými a tou tragédií sexuálního zneužívání, tak jak Dětské krizové centrum ten obraz sleduje již přes 20 let, je především ta skutečnost, že zneuživatelem je nejčastěji někdo z rodiny dítěte, nějaká blízká příbuzná osoba a...

Daniela DRTINOVÁ: Z kolika procent?

Zora DUŠKOVÁ: U nás to vychází někde kolem 63 procent, kdy zneuživatelem byla příbuzná osoba. K tomu připočítáme ještě nějakých 23 procent, kdy bylo dítě zneužito osobou sice ne příbuznou, ale dítěti vlastně také dobře známou, kdy dochází k podobnému zneužití také citové vazby toho dítěte na dospělou osobu, důvěry dítěte v dospělou osobu a pouze ve 13 procentech případů, které jsme řešili, byla zneužívající osoba pro dítě zcela cizí a k tomu zneužití vlastně došlo v rámci jednorázového kontaktu.

Daniela DRTINOVÁ: Kolika dětí se toto týká ročně? Kolik dětí v Česku je ročně sexuálně zneužito?

Zora DUŠKOVÁ: Tak já bohužel musím říct, že nedisponujeme validním, jednotným monitoringem, tak abychom mohli skutečně precizně říct, kolika dětí se to týká, ale odhady jsou skutečně hrozivé. V roce 2011 Rada Evropy spustila kampaň One in five která nám vlastně říká, že každé páté dítě, to je evropský odhad, zažilo nějakou ataku sexuálního zneužívání.

Daniela DRTINOVÁ: Jak, ano?

Zora DUŠKOVÁ: A když si toto přepočítáme třeba na školní třídu a podíváme se na to, že teoreticky by to v každé třídě prostě mohly být 4, 5 dětí, tak si myslím, že je na místě, aby nám zatrnulo a abychom vzali problematiku sexuálního zneužívání dětí v České republice skutečně vážně. A to skutečně vážně znamená třeba také to, že začneme využívat daleko více prevenci, protože naše děti jsou velmi nepoučené a nepoučené dítě se nedokáže nijak bránit, nedokáže tu situaci řešit. To je určitě dluh, který jako dospělá část té populace vůči dětem máme.

Daniela DRTINOVÁ: Jak malých dětí se to týká? Těch nejmenších.

Zora DUŠKOVÁ: My se setkáváme, my se setkáváme bohužel již s případy sexuálního zneužívání předškolních dětí, kdy to je v podstatě u nás jedna z nejpočetnějších věkových kategorií jsou děti ve věku 3 až 6 let, kdy tomu nahrává samozřejmě i celkový, celkové chování toho dítěte, jeho vývojová úroveň, v tomto věku jsou děti takové jako přítulné, mazlivé, vyhledávají fyzický kontakt, jsou také důvěřivé, vůči dospělým ještě nekritické, jsou naivní, snadno zmanipulovatelné, takže děti předškolního věku jsou skutečně ohrožené. A když se vrátím zase zpátky k té prevenci, tak nám to také říká, že bychom potřebovali, aby děti byly poučovány opakovaně a skutečně už od toho nejútlejšího věku. I když v této věkové kategorii to znamená…

Daniela DRTINOVÁ: To jsem chtěla říct, takové dítě ještě nezatelefonuje, ani prevence u něj zřejmě úplně nemůže zafungovat, protože to dítě mentálně na to ještě nestačí.

Zora DUŠKOVÁ: Už to dítě školkového věku můžeme poučit o tom, kterých oblastí jeho těla se smí kdo dotýkat, za jakých okolností, které oblasti označujeme jako intimní partie a skutečně mu vymezit, kdo, kdy se smí dítěte dotýkat. Je potřeba dítě poučit o tom, že některá tajemství jsou správná. To, že neprozradím mámě, jaký dárek táta chystá, je správné tajemství, ale potom jsou také tajemství špatná a ta se prozradit smí. My bychom vlastně pro ty děti potřebovali, aby dospělí byli ti, kdo začne otevírat toto téma, protože ve chvíli, kdy je dítě sexuálně zneužito a najednou má ještě prolamovat nějaké tabu a ostychy často na straně těch dospělých, to už je skutečně pro dítě téměř nesplnitelný úkol.

Daniela DRTINOVÁ: Jak rády si děti nechají pomoct? Jak jsou ochotny v tom, že si nechají pomoct právě proto, že mohou mít v sobě strach z toho, že si naruší sociální vazby? Oni to samozřejmě si nedeterminují takto nebo nedefinují, ale prostě vědí, že když prozradí tajemství, ví, že by se to třeba nemuselo nějakému strýčkovi třeba líbit a podobně. Nechají si rády pomoct?

Zora DUŠKOVÁ: Tak nutno říct, že k sexuálnímu zneužívání velmi typicky patří utajování, to je naprosto jako prvotní tendence toho dítěte je zamaskovat jakékoliv v uvozovkách stopy, nedat na sobě nic znát, tak aby prostě to dítě neupoutalo nikde pozornost, a protože to jsou nejčastěji osoby, které má dítě pro něco jiného také opravdu jako rádo, tak ty děti mají často tendenci ty zneužívající osoby chránit. A je to skutečně jako odborná práce, je to časově náročná práce, to není otázka jednorázového kontaktu pomoct dítěti vůbec rozkrýt okolnosti sexuálního zneužívání a potom také nějak zpracovat celý traumatizující dopad. Vzhledem k tomu, co jsem zmiňovala, že tou zneužívací osobou je nejčastěji někdo z rodiny, tak ty důsledky potom jsou skutečně katastrofické a závažným způsobem poškozují celý psychický vývoj toho dítěte. Ostatně sexuální zneužívání velmi často bývá přirovnáváno nebo označováno jako vražda duše a já si myslím, že to je velmi výstižné.

Daniela DRTINOVÁ: Jak často tedy takové dítě po tomto syndromu provázejí trvalé následky?

Zora DUŠKOVÁ: Výzkumy sexuologického ústavu uvádí trvalé následky u třetiny, poloviny zneužívaných obětí.

Daniela DRTINOVÁ: Vy si z hlediska etiky a přístupu k těm dětem neukládáte telefonní čísla, ani si nenahráváte hovory. Když je zajištěna jejich anonymita, tak co potom činíte v momentech, kdy může hrozit akutní nebezpečí? V tu chvíli, kdy to dítě volá a vlastně jeho telefonní kontakt nemáte, neuložíte si jej nebo nenahrajete si jej?

Zora DUŠKOVÁ: Ano, vy se teď vlastně ptáte na to, jak funguje Linka důvěry, naše nonstop služba. To zachování anonymity je velice důležité, protože to je často prostě to, co opravdu jako pomáhá těm obětem svěřit se a kdybychom toto porušovali, velmi rychle bychom ztratili jejich důvěru. Takže to už je potom specifikum té práce odborného konzultanta vést ten hovor tak, aby motivoval volající dítě k tomu například vyhledat ve svém okolí nějakou důvěryhodnou osobu, zavolat třeba znovu s nějakou důvěryhodnou osobou, tak aby se dalo řešit už nějaké zabezpečení ochrany toho dítěte, protože to je takový jako prvotní cíl všech služeb Dětského krizového centra. To dítě je motivováno k tomu, aby využívalo opakovaně službu Linky důvěry, dokud prostě neposílí natolik, aby bylo schopno přijít a využít potom ambulantní služby, které samozřejmě už zase z hlediska ošetření celé situace jdou o víc kroků jakoby dál, jsou v tom efektivnější, mají jiné možnosti.

Daniela DRTINOVÁ: A když hrozí akutní nebezpečí, dítě třeba volá ve chvíli, kdy se chystá na nějakou schůzku s nějakým kontaktem z internetu a podobně, jakým způsobem postupujete? Jak se k tomuto stavíte?

Zora DUŠKOVÁ: Kdybychom skutečně nabyli dojmu, že, že…

Daniela DRTINOVÁ: Že hrozí akutní nebezpečí?

Zora DUŠKOVÁ: ...hrozí akutní nebezpečí a měli bychom možnost prostě zjistit od toho dítěte přeci jenom nějaké údaje, tak bychom samozřejmě intervenovali, ale je to dialog odborného konzultanta a dítěte, aby prostě se upracovala teda i tato stránka, a aby dítě volající dokázalo důvěřovat tomu konzultantovi prostě natolik, že byť třeba na začátku rozhovoru nebylo rozhodnuto k tomu odkrýt svoji identitu, tak aby z té anonymity vystoupilo právě proto, abychom mohli zajistit jeho ochranu.

Daniela DRTINOVÁ: Jak často hrozí, když se na vás dítě vlastně obrátí s žádostí o pomoc, že se roztočí kola úřadu a sociálek, kdy se dítě dostane do soukolí toho systému, které třeba v některých případech může skončit až jeho odebráním z rodiny, z čehož samozřejmě může mít vnitřně strach.

Zora DUŠKOVÁ: Samozřejmě, že některé případy jsou natolik závažné, že není možné zajistit skutečně ochranu dítěte a úpravu celých těch podmínek, v kterých se dítě nachází a v kterých vyrůstá bez součinnosti s dalšími zařízeními a institucemi, takže to je vcelku standardní součást naší práce, a také potom…

Daniela DRTINOVÁ: Ptala jsem se na to, jak často se stane, že to dítě je vlastně tím systémem poškozováno v tom slova smyslu, že ten systém na něj vyvíjí vlastně opakované nátlaky v podobě zbytečných, nadbytečných vyšetření lékařských nebo výslechů, jak často se toto stane a jestli vy tomu můžete nějak bránit?

Zora DUŠKOVÁ: Určitě se to děje. Bohužel sekundární traumatizace, sekundární zátěž pro oběť určitě jakmile vstoupí do kontaktu s celým tím systémem, tak není úplně, úplně vzácná. My v Dětském krizovém centru se snažíme jednak připravit děti na ty úkony, které je čekají, jednak je nejednou doprovázíme k nějakým zátěžovým úkonům, takže třeba i k výslechům na policii nebo právě k těm lékařským vyšetřením. Snažíme se hodně využívat nástroje, které dneska dává zákon o obětech, který, kde bychom vlastně dětem přáli, aby byl daleko více využíván, protože zákon o obětech označuje dítě jako oběť zvlášť zranitelnou a přiznávají práva na šetrnější zacházení od prvopočátku, vlastně kontaktu s některým z toho článku systému ochrany dětí, ale bohužel škodou tady je, že ty výhody pro děti tam jsou zanesená pouze jako práva, nikoliv jako povinnosti těch institucí, takže nejprve někdo musí pro dítě takové právo vlastně nárokovat, aby celé to zacházení bylo šetrnější, a to je určitě také prostor pro naši práci, práci našich sociálních pracovnic, abychom zákon o obětech daleko více uváděli v život a využívali.

Daniela DRTINOVÁ: Zatím jsme mluvily o sexuálním zneužívání, jaké další formy týrání tedy v poslední době se na dětech silně projevují a s nimiž se potom děti na vás obracejí? Mám na mysli nejrůznější násilí spojené s rozvodovými spory, fyzické, psychické týrání, ale třeba i sebepoškozování dětí nebo to, že děti nemají kamarády a podobně?

Zora DUŠKOVÁ: Vlastně odpovídáte na tu otázku. To jsou ty kategorie nebo ty okolnosti, které k nám přivádějí děti také, které bych vyjmenovala. Za naše zařízení musím říct, že to, co je pro nás velkou starostí spolu s dětmi, to jsou skutečně vyhrocené rozvodové spory, kterých si myslím, že přibývá, které nabírají skutečně jako obrovských, nenávistných obrátek mezi rodiči a kde rodiče zahlceni tím rozvodovým nebo porozvodovým bojem často zapomínají na to, že to je soukolí, které skutečně jejich dítě semele a dokáží na ty děti nabalit obrovský balík prostě těch konfliktů, hádek, neshod, děti si navzájem někdy unášejí, využívají ho jako svědka svých prostě vzájemných konfliktů, že jo, snaží se ho zmanipulovat proti druhému rodiči, aniž by si rodiče uvědomovali, že to jsou věci, které zásadním způsobem poškozují zdravý vývoj dítěte. Poškozují jeho citovou, vztahovou stránku a mohou velmi významně narušit celkové pojetí těch vztahů, toho, co pro vztahy je ještě normální, co je správné a co není. Tím se dostávám i třeba k problematice domácího násilí, kdy dítě, které je opakovaně svědkem domácího násilí mezi rodiči, může začít považovat za, násilí za běžnou součást vztahu, ba dokonce těch vztahů, kde se nahlas deklaruje: "My se máme rádi."

Daniela DRTINOVÁ: Mají děti více sebevražedné tendence než dřív a jak malých dětí se to týká?

Zora DUŠKOVÁ: Obecná shoda je jistě v tom, že sebevražedné tendence u dětí postupně narůstají co do frekvence, ale také klesá věk dětí, které začnou o sebevraždě uvažovat často jako o jediném východisku z pro ně velmi tíživé situace, kterou nedokážou vlastně samy svými prostředky řešit jinak, nežli takovýmto dramatickým únikem z té situace.

Daniela DRTINOVÁ: Bývají to demonstrativní sebevraždy, pokud už k tomu skutečně dítě přistoupí, anebo bohužel jsou některé sebevraždy dětí, tedy i dokonány? Samozřejmě jsou některé ty případy medializovány, ale v tom společenském měřítku, jak velký problém to je?

Zora DUŠKOVÁ: Tak určitě výrazně přibývá sebepoškozování dětí, které nemá prvotně za cíl ukončení života, ale je často velitelem nějakého nadměrného stresu, do kterého se dítě dostalo a který nedokáže zase prostě řešit nějakými zralejšími způsoby, takže sebepoškozování je určitě jeden z fenoménů, který výrazně přibývá a který sledujeme u dětí v péči Dětského krizového centra.

Daniela DRTINOVÁ: Problémem je taky nedůvěra v to, co třeba dítě říká v některých těch situacích. Na druhou stranu jak často se stává, že dítě nemluví pravdu a třeba obviní někoho neprávem, křivě?

Zora DUŠKOVÁ: My se setkáváme s falešnými obviněními, zejména s falešnými obviněními ze sexuálního zneužívání, ale nutno dodat, a to velkým, tučně vytištěným písmem, že ten, kdo nejčastěji sděluje tuto nepravdu, bývá nějaká dospělá osoba v okolí dítěte, velmi často v rámci partnerských konfliktů, předrozvodové, rozvodové nebo porozvodové situace, ale vysloveně s falešnými sdělení, které produkuje samo dítě, se setkáváme naprosto ojediněle, a když už se tak stane, je to často i tak volání o pomoc v situaci, kdy to dítě z nějakého důvodu nemůže otevřeně komunikovat tu skutečnou neutěšenou situaci, která nastala. Takový příklad může třeba být, když by do rodiny vstoupil nový partner matky a začal tam zavádět nějaká opatření nová nebo ty děti fyzicky trestal, byl příliš přísný, psychicky děti týral, citově je odmítal a podobně, a to dítě vlastně třeba nemůže ze svého subjektivního pohledu toto otevřeně komunikovat, tak toto prostě může být jeho snaha, jak vyřešit svoji nepříznivou situaci.

Daniela DRTINOVÁ: Jak velký problém je přenášení odpovědnosti na dítě za nějakou nastalou situaci ve stylu: "Ty jsi ho svedla."

Zora DUŠKOVÁ: I to je, i to je věc, se kterou se setkáváme.

Daniela DRTINOVÁ: Často?

Zora DUŠKOVÁ: Ano, také. Ony ty reakce těch nezneužívajících rodičů jsou samozřejmě různé od toho, kdy rodič věří tomu dítěti, přijme jeho sdělení, vezme ho naprosto vážně, začne chránit dítě, takže učiní nějaké kroky skutečně jako zásadního charakteru, aby dítě ochránil, přestože rodič sice dítěti věří, ale svaluje na něj vinu a tam potom přesně zaznívá toto: "Ty jsi ho svedla," což je vlastně ochrana ne dítěte, ale tím ten partner chrání svého, svého partnera nebo nějakou blízkou osobu, až vlastně k těm postojům, kdy skutečně sdělení dítěte je naprosto bagatelizováno, odmítnuto, bohužel za nás platí nebo ta zkušenost naše je taková, že dětem velmi často nejsou věřeny zásadní informace, které dítě sděluje. Takže když prostě dítě rozkrývá sexuální zneužívání a pokusí se svěřit nějaké dospělé osobě, tak bohužel to tam často končí jako ve slepé uličce a ve chvíli, kdy to dítě zjistí, že ani ta dospělá osoba, kterou si vybralo jako tu důvěryhodnou, nedokáže tu situaci změnit a nedokáže vlastně zastavit zneužívání, tak to pro to dítě znamená výrazné posílení jeho bezmoci a velmi často další podvolení se naprosto jako pasivnímu tomu, prostě, že dítě snáší útrpně to, co se mu děje, ale přestane činit další kroky.

Daniela DRTINOVÁ: Kolik dětí se na vás za celou dobu existence obrátilo?

Zora DUŠKOVÁ: Tak Dětské krizové centrum poskytlo péči již více než pěti tisícům dětí, z nichž více než tisíc dětí vstoupilo právě s problematikou sexuálního zneužívání.

Daniela DRTINOVÁ: Kolik z nich tím sítem ochranným propadne a pokračuje dál nějakým problematickým životem s tím, s těmi následky?

Zora DUŠKOVÁ: Tak…

Daniela DRTINOVÁ: Jestli se to dá odhadnout?

Zora DUŠKOVÁ: Myslím, že úplně v číslech to odhadnout, odhadnout asi nejde, ale zejména u těch dětských obětí, kde není poskytnuta dostatečná odborná péče, se samozřejmě zvyšuje riziko toho, že celý vývoj dítěte bude nějakým způsobem dotčen a poškozen, a to potom s sebou nese i rozvoj nějakého dalšího sociálně-patologického chování, rozvoj promiskuity, delikvence, nerespektu k sociálním normám, protože to dítě samo na sobě zažilo, že vlastně normy se nerespektují, narušení jeho vztahovosti, ty důsledky mohou být skutečně úplně ve všech oblastech psychiky a ve všech oblastech lidského fungování.

Daniela DRTINOVÁ: Jak vy to zvládáte psychicky za ta léta?

Zora DUŠKOVÁ: Sama potřebuju mít oblasti, kde relaxuji a dobrou podporu rodiny, to je určitě základ toho, co mně pomáhá…

Daniela DRTINOVÁ: Takže vědomě to ze sebe odvádíte.

Zora DUŠKOVÁ: Myslím, že to patří k profesionalitě celého týmu Dětského krizového centra umět zodpovědně pečovat nejenom o klienty, ale také samozřejmě sám o sebe a nezapomínat na duševní hygienu.

Daniela DRTINOVÁ: Do jaké míry tento problém, myslím, z hlediska Evropy, umocňuje uprchlická krize, protože podle Europolu zmizely v Evropě tisíce dětských běženců a jsou opodstatněné obavy, že tyto děti mohou končit jako pracovní nebo právě i sexuální otroci.

Zora DUŠKOVÁ: To samozřejmě vůbec nejde vyloučit. Ve chvíli, kdy dítě zmizí a není jeho osud známý, otevírá se velký prostor pro to mít i takové fantazie a takovéto obavy.

Daniela DRTINOVÁ: Takže podle vás může ten jev nebo umocňuje jej ještě uprchlická krize, jestli máte nějaké, nějaká evropská data, sdílíte třeba s krizovými centry v zahraničí tyto údaje?

Zora DUŠKOVÁ: Já o tom zatím vysloveně potvrzené signály nemám, ale pořád jsme na začátku, mapování, že jo, celého důsledku uprchlické krize, takže i toto je fenomén, který může doprovázet tento jev.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor. Na shledanou.

Zora DUŠKOVÁ: Děkuji. Na shledanou.