Do koncentráku jsem se dostal v deseti letech, byli jsme první transport, který nebyl selektován, před námi šly děti rovnou do plynu. Lékařským pokusům jsem unikl náhodou, nikdo z kluků, kteří odešli, nepřežil. Na pochodu smrti stačilo, když někdo zakopl o toho, koho zastřelili. Stále jste měli v zádech, že bude kulka. Ale člověk si postupně zvykal. Říkali jsme si, že má smůlu. Ráno se hlásilo, kolik je živých a mrtvých, říká spisovatel Pavel Taussig, který jako jedenáctiletý přežil čtyři koncentrační tábory včetně Osvětimi a také pochod smrti. Byly to promarněné měsíce, naučil jsem se jen škrábat brambory, dodává.