Martin Veselovský: Kapelník, dirigent a manažer kapely The Tap Tap Šimon Ornest. Dobrý den.

Šimon Ornest: Dobrý den.

Martin Veselovský: Vy máte na sobě triko Tap Tap, máte na sobě svetr Tap Tap, kalhoty taky?

Šimon Ornest: Ne. Ne. Ne. To jsme zatím nedělali ještě, ale…

Martin Veselovský: Spodní prádlo?

Šimon Ornest: Ne. Spodní prádlo máme bodýčka pro děti. Ty jsou velmi, velmi úspěšný s touhle lebkou.

Martin Veselovský: To může vypadat pěkně. Ale vy evidentně kapelou prostě žijete.

Šimon Ornest: Je to pravda. Ale nejenom kapelou, žijeme taky projektem dostavby Jedličkova ústavu a vybudováním speciálního vzdělávacího centra Studeo. Ono to spolu souvisí. A kapela v tom hraje velmi významnou roli.

Martin Veselovský: No to by mě právě zajímalo. Já z toho, jak to vidím zvenku, tak jsem pochopil, že ten komplex není jenom hudební skupina, ale jakým způsobem to je provázáno? Jak důležitá je kapela The Tap Tap pro to ostatní?

Šimon Ornest: My v době, a to už je docela pár let, kdy jsme si uvědomili, jak je hrozně důležitý komunikovat s veřejností, kdy jsme rozklíčovali význam toho magickýho public relations, tak jsme vlastně zjistili právě souběžně s tím, že kapela už hrála, jak výbornej komunikační prostředek to je, protože lidem můžete tisíckrát vyprávět příběhy o významu integrace a inkluze, o významu vzdělávání lidí s handicapem, ale to je všechno věc, která takzvaně šustí papírem a většiny lidí se to prostě netýká v běžným denním životě, čili to vypouštěj prostě tak, dokud se jich to přímo nezačne týkat.

Martin Veselovský: Jenom pardon, takže chápu to správně, že kapela je vlastně takové jako sofistikované PR pro další projekty.

Šimon Ornest: V podstatě, když jsme začali tu myšlenku toho, co se nám s The Tap Tap podařilo rozvíjet, tak jsme zjistili, že přesně ta kapela je takovej ledoborec toho, co vlastně ještě všechno chceme dělat a vybudovat. A v souvislosti teď s turné The Tap Tap načerno a s výstavou černého humoru, se kterou jezdíme po celé České republice, byli jsme s ní i v zahraničí, tak vlastně přesně ta možnost, že se spolu můžeme zasmát nejprve nám samotným, potom si promluvit v kontextu se zábavným koncertem Tap Tapů o vážnějších věcech a vlastně sami na sobě ukázat, že to funguje, že to je možný a že vlastně to funguje vlastně i ekonomicky. Že všichni v Tap Tapu jsou za svoji práci hodnoceni a že tímhle způsobem dokážeme snad do budoucna vychovávat a připravovat na působení na trhu práce další lidi s handicapem, no tak v tomhle, v tomhle kontextu tomu lidi rozuměj. A rozuměj tomu lidi i v různých částech Český republiky, nejenom v Praze, což jsme taky zjistili, že je velice důležitý.

Martin Veselovský: No, teď já popořadě ty věci, jak jste říkal. Tak jak dobrý je kapela The Tap Tap…

Šimon Ornest: Ještě že nejsme v přenosu.

Martin Veselovský: A i tak by to nevadilo.

Šimon Ornest: Nevadilo. Bylo by to živý.

Martin Veselovský: Jenom to jsem vám možná zapomněl říct, to, co, natočíme, to půjde ven.

Šimon Ornest: Jo?

Martin Veselovský: Jo. Tak jak dobrý je kapela The Tap Tap byznys?

Šimon Ornest: V současné době to funguje tak, že už nečerpáme podporu z žádného z operačních programů. My jsme třikrát za sebou čerpali podporu z operačního programu Praha adaptabilita. Tohle všechno už skončilo. Musím říct, že nám skutečně ty evropský peníze hodně pomohly nastartovat jak Tap Tap, tak i celý ten vzdělávací projekt kolem toho. Prozatím projekt Studeo realizujeme v partnersky poskytnutých prostorech Jedličkovým ústavem. Už delší dobu je nám tam skutečně těsno a v souvislosti se vším, co chceme rozvíjet dál a budovat, jsme rádi, že jsme se významně posunuli v letošním roce směrem k dostavbě Jedličkova ústavu a ke vzniku toho vzdělávacího centra. Takže abych se vrátil k vaší otázce…

Martin Veselovský: Já vám jenom řeknu, kam jsem směřoval. Já jsem směřoval tou otázkou, jako skupina Tap Tap bez ohledu na to, čeho je v podstatě PR, tak je prostě vnímána jako hudební skupina, která je v České republice slavná, prostě moje děti si ji zpívají a tak dále.

Šimon Ornest: Tím pádem musí bejt slavná. My z toho máme radost. A pomáhá nám to teď s financováním celkový, celkový tý administrativy, která kolem toho je, to znamená, my jsme velice štíhlá nezisková organizace, zapsaný spolek Tap, ve kterým funguju já, můj kolega Dan Suchánek, který se stará o finance a o to, abych já je všechny nerozházel za nějaký vizionářský nový a nový projekty, a naše paní účetní. A ale s tím souvisí taky internet, telefony, souvisí s tím i služební telefony lidí z Tap Tapu, kteří už se zapojují do managementu kapely a tak dál. Takže jestli dobře počítám, tak z účtu odchází měsíčně kolem 100 tisíc korun, nebo co stojí ten projekt, no a můžu hrdě říct, že vlastně těma koncertama Tap Tapu na tenhle provoz a na spoustu dalších věcí dokážeme už dneska, už dneska vydělat. S tím, že vlastně když to počítám úplně selským rozumem, tak náklady na koncert Tap Tapu jsou 40 tisíc korun plus DPH, to je taky nejnižší možná cena, za kterou můžeme ten koncert realizovat. No a snažíme se vždycky, když to není nějaká charitativní nebo benefiční akce, která generuje zisk pro nějakou jinou neziskovou organizaci, dostat lehce nebo i výrazně nad tu částku. Komerční cena za vystoupení Tap Tapu je 100 tisíc korun plus DPH.

Martin Veselovský: Tak, to jsou peníze. Pak mě zajímá ta výstava, o které jste mluvil, výstava černého humoru. Pokud se nepletu, vy jste ji dělali s lidmi z časopisu Sorry.

Šimon Ornest: My jsme ji dali dohromady s 8 výtvarníky z časopisu Sorry, v koordinaci s Jiřím Koštýřem, který je dokáže všechny dát dohromady.

Martin Veselovský: Jenom tím chci říct, že to prostě musí něco otisknout do té výstavy, protože časopis Sorry je v podstatě minimálně pro mě reprezentant toho nejdrsnějšího, nejčernějšího humoru, který tady téměř můžete sehnat.

Šimon Ornest: No, tak to jste malinko zaspal. Já už teď na Facebooku vnímám daleko drsnější černý humor, který je i pro mě nestravitelný. Ale co se týče, co se týče časopisu Sorry, tak já když jsem před 20 lety nastupoval do Jedličkova ústavu jako vychovatel, možná už je to déle dokonce, tak většina klientů Jedličkova ústavu a studentů na domově mládeže ten časopis odebírala. I pro mě to bylo překvapení. A vlastně z tohohle zjištění, a musím říct, že když byste se, vy jste zažil koncert Tap Tapů, myslím v Krkonoších jste ho moderoval, tak když byste se zúčastnil ještě třeba některé ze zkoušek kapely The Tap Tap, tak byste zjistil, že to, jakým způsobem spolu komunikujeme na zkoušce a jakým způsobem spolu komunikují přímo v kapele lidi s různými handicapy, daleko přesahuje míru toho, co si asi běžně dokážeme představit. Takže to, co obsahuje ta výstava, jsou vtipy, který jsme dlouho vybírali, který se nám líběj, který nás rozesmávaj a máme velkou radost, že těmhle vtipům spolu s námi a nejlíp v souvislosti s koncertem Tap Tapu jsou lidi schopný se zasmát v Karviný, v Praze, kdekoli v Český republice a smáli se jim lidé i v Jeruzalémě.

Martin Veselovský: Dobře. Tak rozumím, že to je prostě skupina lidí, asi z vaší zkušenosti hodně velká, která se tomu zasměje. Existuje i mezi samotnými handicapovanými skupina lidí, kterým to prostě přijde nactiutrhačné? Dělat si jako ošklivou, pardon, ošklivou legraci prostě z vozíčkářů například?

Šimon Ornest: Tak takovou reakci jsme ze strany lidí s handicapem nezaznamenali. Ozval se v tomhle smyslu jeden kolega pedagog přímo z Jedličkova ústavu, ale skutečně ta reakce byla naprosto ojedinělá, nikdo jinej s tím za celou tu dobu už teď 2 let trvání výstavy černého humoru buďto problém neměl anebo si netroufnul se nám ozvat.

Martin Veselovský: No, když se dívám na webové stránky samotného Jedličkova ústavu, tak tam je jedna z nejdůležitějších věcí zmiňována integrace a také inkluze. Jak to, jak samotná kapela The Tap Tap funguje v tomhle ohledu? Funguje jako něco, co umožňuje nebo co dává na vědomí, že součástí té velké společnosti jsou prostě i handicapovaní, anebo to je něco naopak velice výjimečného, protože tady vidíme 20 členů, kteří jsou tak či onak tělesně postiženi, kteří tvoří kapelu Tap Tap.

Šimon Ornest: Výjimečný si podle mě myslím je, a to i co můžu posoudit z našich zahraničních výjezdů, že tolik lidí s různými handicapy se společně jako tým dokáže věnovat jedný věci a spolupracovat a dát dohromady takhle, si myslím při vší skromnosti, si můžu dovolit říct, dobrej výsledek. Jinak i lidí s handicapem, kteří na sobě samostatně pracují a kteří jsou v něčem dobří, je docela dost. Ale to, co je na Tap Tapu viditelný, je to množství a ten tým a ta týmová práce. A to, k čemu do budoucna směřujeme, je, a uvědomujeme si to od začátku, že rozhodně nechceme vzbuzovat soucit. Soucit je pořád ještě, ještě taková energie, která v tom neziskovým sektoru hraje velkou roli a funguje v něm a funguje velice dobře ekonomicky, protože ale zároveň je to takovej systém vzbuzování vlastně špatnýho pocitu z toho, že já sám žádnej handicap nemám.

Martin Veselovský: Pardon, vy ten pocit nemáte sám u sebe?

Šimon Ornest: Víte, já o tom nepřemejšlím.

Martin Veselovský: A nikdy jsem nepřemejšlel?

Šimon Ornest: Přemejšlel jsem o tom asi v době, kdy jsem nastupoval do Jedličkova ústavu, ale zároveň jsem velice rychle pochopil, že když přistupujete k lidem s handicapem tímhle způsobem, tak z vás mají vždycky jenom sluhu a asistenta. Protože, a je to v pořádku, protože se nedostanete vzájemně na stejnou úroveň. A zároveň si myslím, že organizace, který ještě tenhle princip využívaj, tak sice možná dokážou realizovat velice prospěšný a bohulibý projekty, ale můj názor je, že posilujou stereotypní vnímání lidí s handicapem v naší společnosti. A přesně to, že se nedostáváme k tomu partnerství a k tomu má sloužit samozřejmě i ta vámi zmíněná výstava černého humoru. Černý humor je něco, co v Čechách funguje, myslím dlouhodobě na velmi vysoký úrovni. A my jsme to zhodnotili s naším výtvarníkem Honzou Augustou jako výbornej komunikační způsob. A vlastně když ještě i Honza zažíval právě v kontaktu s lidma z kapely, že oni vlastně tímhle žijou mezi sebou a že se takhle navzájem bavěj, tak to dává smysl a skutečně to funguje výrobně. Je to přesně ta eliminace takových těch prvotních rozpaků toho, co si můžu troufnout říct, nemůžu troufnout říct, jakým způsobem vlastně ke člověku třeba i s těžším handicapem přistupovat. Ale zároveň to souvisí i s tím, a teď se vracím k tomu, se kterou energií my chceme pracovat a se kterou pracujeme rádi a to je naděje. Naděje, která vzniká při koncertech Tap Tapu a kdy si říkáte místo toho, je mi někoho líto, tak si říkáte, aha, možná je to tak, že i kdyby mně nebo mým blízkým se stal nějakej průšvih, nějakej úraz nebo kdyby se mi narodilo dítě s handicapem, tak tím prostě nekončí svět. Může se takovej člověk svobodně a velmi aktivně a intenzivně realizovat v něčem, bejt v něčem hodně dobrej a vlastně svým příkladem navíc, a to je celá přidaná hodnota týhle energie, ukázat, že i když evidentně překonáváte mnohem větší překážky než ostatní, tak můžete bejt spokojenej a úspěšnej.

Martin Veselovský: Jakým způsobem na ten vyjádřený soucit, ať už mimoděk nebo úmyslně, reagují lidé z Tap Tapu?

Šimon Ornest: No stejně jako byste na něj reagoval vy. Prostě je to nepříjemný, když se k vám někdo chová tak, jako že vám, jemu je vás líto.

Martin Veselovský: Hm. Hm. Mění se to nějak? Mění se přístup, přístup společnosti a přístup možná těch, kteří dělají charitativní akce a tak dále a tak dále, mění se to, co se soucitu týče? Protože popravdě řečeno, to je, mám pocit, to je důležitý moment, jako kdyby s přístupem k handicapovaným, a zvlášť pokud se budeme bavit o nějakých charitativních akcích, tak tam ten soucit je jako kdyby implementován prostě, jak kdyby tam někde byl pořád neustále.

Šimon Ornest: No, ptáte se, jakoby se to ve skutečnosti skutečně mohlo nějak změnit samo. Ono se to samo nezmění. A to je vlastně to, o co se chceme ještě, já bych ještě týhle práci chtěl věnovat takových 15, 20 let a to, o co se chceme pokusit přímo ve vzdělávacím centru Studeo, které chceme vybudovat v Jedličkově ústavu, je, chceme tím doplnit výukový programy škol Jedličkova ústavu, nabídnout ještě širší, širší služby, než jaký Jedličkův ústav poskytuje doteď. A vlastně pokusit se o to, abysme nastartovali v český společnosti proces toho, že lidi s handicapem se budou do budoucna intenzivně podílet na tom, co se v naší společnosti děje. Teda když to řeknu s nějakou nadsázkou, tak bychom byli rádi, kdyby vznikla tady aspoň zárodek generace právníků, politiků, vědců, architektů, kterých se ten handicap týká, protože mimochodem na architektuře, i když je už teď svázaná nějakými evropskými předpisy, tak je jasně vidět, že se tam vždycky nějaká chybička, nějaká z pohledu člověka bez handicapu drobnost, ale potom to často jsou fatální věci jako schůdek na kompletně bezbariérový toalety a tak dál, pořád vyskytuje. A to znamená, že pořád ještě na těch kolaudacích, na tom dokončování těch staveb se nepodílí přímo lidi s handicapem. A tohle je hrozně důležitý a tím vlastně vám strašně obšírně odpovídám a zase se vracím k vaší otázce. Dokud tohle nenastane, dokud se ty lidi neetablujou ve společnosti tímhle způsobem, tak celá ta pozitivní diskriminace vlastně je jenom jednosměrná, je to jenom takový jako, podporujeme, rádi bychom, vždycky když se začnou v dobách krize zaměstnavatelé především velkých firem zajímat o to, jestli je možný teda nabrat větší počet lidí se ZTP, lidí, který maj, jsou nějak handicapovaný, se kterými je možný získat třeba plošně do firmy nějaký výhody, no tak zjistěj, že jich prostě dostatečný množství na trhu práce není. Že… Anebo jsou to takový naivní pokusy, kdy zjistíte, že jako si z nějaký filantropie najednou máte v týmu člověka, kterej nedovede chodit včas, nezvládá dobře tu svoji profesi, zkrátka není konkurenceschopnej. Často to můžou bejt třeba jako sociální návyky, který můžou v tom týmu udělat potom…

Martin Veselovský: Rozumím. Od toho se odvazuje další otázka. Máte zkušenost s prací s kapelou nebo s nějakým tělesem úplně zdravých lidí, nehandicapovaných?

Šimon Ornest: Mám. No, samozřejmě. Tak já sám jsem hrál v mnoha kapelách. Často jsme taky spolupracovali třeba se symfoňákama, ale ono je to všecko pořád stejný, jo. Tady není rozdíl.

Martin Veselovský: No a to je to, to je to, na co se ptám, jestli je to opravdu všechno úplně stejný, jestli prostě práce s 20 lidmi s různými handicapy nemá, nenese sebou prostě nějaká specifika, která symfoňák nemá.

Šimon Ornest: No tak pojďme k těm zásadním nebo k těm základním rozdílům. Člověk na vozíku potřebujeme, potřebuje větší dopomoc, potřebuje, aby někdo mu pomohl z kabátu, do kabátu, potřebuje možná, když potřebuje si dojít na WC, tak to trvá delší dobu. Ale tohle jsou všecky proměnný, který se daj započítat do toho vašeho vztahu s těma lidma. Takže a vždycky nejdůležitější je, jestli ty lidi mají vůli a motivaci s těmahle věcma pracovat a pracovat tak, aby to nenarušovalo práci celku. My máme v kapele, v Tap Tapu a vůbec v celým našem zapsaným spolku Tap 2 základní pravidla, chodíme včas a plníme to, co slíbíme. A já si myslím, že tohle je hrozně důležitá věc, se kterou se velice často mají, se kterou mají velice často problémy i lidi naprosto bez handicapu.

Martin Veselovský: Právě jsem chtěl říct, že to je takové pravidlo, které docela dobře by mělo fungovat i jinde než mezi handicapovanými.

Šimon Ornest: A proto my si myslíme, že přece potom není důležitý, jestli vy tady v redakci budete zaměstnávat člověka na vozíku, který bude mluvit 5 světovejma jazykama a bude vás zastupovat i v zahraničí a bude dělat krásný zahraniční reportáže, nebo jestli tady zaměstnáte člověka s lehkým mentálním handicapem, který vám tady doplní papíry do kopírky, roznese všem kávu a bude možný se na něj spolehnout. A ta možnost se na někoho spolehnout dělá z člověka týmovýho hráče.

Martin Veselovský: Musí mít člověk nějaký handicap, aby se mohl stát členem Tap Tapu?

Šimon Ornest: Není to úplně podmínka. Svýho času jsme měli takový, takový v uvozovkách kritéria, že musíte bejt buďto hrozně slavnej nebo musíte mít nějakej handicap, abyste si s námi mohl zahrát nebo zazpívat. My teď už ten, tu cestu, kdy jsme spolupracovali s nám sympatickýma osobnostma z českého šoubyznysu postupně opouštíme, respektive transformujeme do toho, že oni pro nás přímo vytvářejí texty nebo muziku, ale takže není to podmínka, že musíte mít handicap, nicméně vlastně teď už delší dobu máme v kapele 5 profesionálních muzikantů a já se snažím ale intenzivně hledat mezi lidma s handicapem muzikanty, kteří by je do budoucna nahradili.

Martin Veselovský: Když se dívám na vaše koncerty a dívám se na vás, jak stojíte před...

Šimon Ornest: Jsme rádi, že se díváte.

Martin Veselovský: Celým tím ansámblem prostě sedících lidí, tak si vlastně říkám, že vy jste v takové jako opačné roli, oni by prostě, vy jste v absolutní menšině, oni by vás mohli šikanovat, mohli by se vám smát, protože prostě nerozumíte možná, vy už rozumíte, ale chápete, snažím se jako vyjádřit to, že vy jste prostě v menšině a na vás se kouká jako v tu danou chvíli ta většina.

Šimon Ornest: Tím vším jsem si v Jedličkově ústavu za 20 let prošel a nesmírně mě to zocelilo, jak vidíte. Ne. Je to tak, jak říká Láďa Angelovič, náš moderátor, jedná se o obrácenou integraci.

Martin Veselovský: Jste obráceně integrován?

Šimon Ornest: Tak já už když mluvím o Tap Tapu, tak vždycky jsme to my, necejtím to tak, že já bych byl nějakej, nějak z toho vyčleněnej. Je to skutečně už teď týmová práce, kapela drží pohromadě, přes nějaký drobnější krize už dlouhou dobu, což samozřejmě každý kapele prospívá, když se moc často ty hráči neměněj.

Martin Veselovský: Děkuju pěkně za rozhovor.

Šimon Ornest: Děkuju. Já jsem ještě chtěl říct o tom, co chystáme.

Martin Veselovský: Řekněte, co chystáte?

Šimon Ornest: Můžu? My teď připravujeme velikánskou věc. Možná asi největší, co jsme dělali. Představení, vlastně hru se zpěvy podle předlohy francouzských autorů. Získávali jsme na ni práva dlouho a ten projekt připravujeme 5 let. A budeme mít premiéru 24. dubna na Nové scéně, budeme to tam osmkrát reprízovat. A to představení se jmenuje Nefňuka, hudbu celou napsal kompletně Jarda Svoboda z Trabandu, scénu a loutky vytváří pan Matásek, což je legendární scénograf. A celý mimo jiný, jedná se o příběh kluka, který se narodí bez rukou a bez nohou, ale vlivem toho, že je statečnej a takovej chytrej a odvážnej, tak prožije velikánský dobrodružství a stane se ředitelem vlastního cirkusu a to, co je na tom ještě zajímavýho, je, že využíváme našich 5 elektrických vozíků k pohybům scény a k pohybům loutek. Takže vlastně je využíváme jako motory, tak to jsem ještě, uznejte, že to jsem musel dodat a budeme se těšit, že se na nás vy s rodinou a všichni ostatní přijdou na Novou scénu podívat.

Martin Veselovský: Tak ještě jednou, děkuju pěkně za rozhovor.

Šimon Ornest: Já taky děkuju. Na shledanou.

Martin Veselovský: Na shledanou.