Voříšková: Připadám si trapně, že se nechci svlékat, je to klišé

Dvakrát jsem měla selhání organismu, natáčíte i šestnáct hodin denně, teď už pracuju tak, abych nemocná nebyla, říká herečka Tereza Voříšková. Je v pozici, že nemusí hledat práci, doma jí leží několik scénářů. Dodává, že si neumí představit kamenné divadlo, kde by byla ve stálém angažmá.

Martin VESELOVSKÝ: Herečka Tereza Voříšková, která aktuálně hraje například v seriálu České televize Modré stíny. Dobrý den.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem napočítal 34 filmových, televizních a seriálových rolí za posledních deset let, plus 6 divadelních rolí a asi 5 reklam. Co vás tak žene?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Jako?

Martin VESELOVSKÝ: To je strašně moc. Nebo máte pocit, že ne?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: V těch 10 letech je to taková standardní, jako nemám pocit, že bych pracovala třeba víc než máma nebo normální lidi.

Martin VESELOVSKÝ: Opravdu ne?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Možná trochu, lehce.

Martin VESELOVSKÝ: Mě to teda v tom úhrnu přišlo jako opravdu dost. Protože to je opravdu za deset let, to je od roku 2006, tak to vychází, takže vy to nevnímáte jako moc práce.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Mě to strašně baví.

Martin VESELOVSKÝ: A co vás žene? Jako co je ten motor? To, že vás to baví?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Po každý je to něco jinýho. Buď je to, záleží asi na tom projektu. A mě se líbí ta pestrost jako celkově na tý mojí práci, ale já si ani nepřipadám, že bych byla nějak hnaná jako. Nebo proč to dělám, myslíte?

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Protože mě to strašně baví, fakt.

Martin VESELOVSKÝ: To už se dostáváme zpátky zase k tomu, ale ještě jeden můj pocit a třeba mě z toho vyvedete. Když jsem se díval na ten úhrn rolí, tak to na mě vlastně působilo, jako kdybyste brala všechno, co k vám přijde. To tak je?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: To určitě tak není.

Martin VESELOVSKÝ: Ne?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Myslím si, že, včera se mě na to ptal jeden kamarád, jako jaký je to procento toho odmítání, tak myslím si, že třeba vezmu ročně dvě věci z deseti.

Martin VESELOVSKÝ: Dvě z deseti?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Nebo jako, myslím jako, kdybych to měla vzít takhle jako, kdyby těch věcí bylo deset, těch nabídek.

Martin VESELOVSKÝ: Musela jste se to učit? Odmítat role a odmítat nabídky?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ani ne, asi.

Martin VESELOVSKÝ: Já se ptám, protože já sám s tím, teď už ne, ale míval jsem s tím prostě problémy, odmítnout něco, co mi nabízí někdo. Je tam práce, jsou za to nějaké peníze a tak dále. Nějaká seberealizace.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Já musím říct, že je to zvláštní, ale já jsem to měla spíš naopak, protože v těch 15 nebo když jsem začínala, tak to spíš bylo takový, že třeba už, když už jsem pak měla manažerku svojí Míšu Flenerovou, tak ona mě často třeba tlačila, abych dělala nějakou práci, která se mi nezdála a já jsem jí vysvětlovala, proč tu práci dělat nechci a naopak spíš teď, když jsem, jako čím jsem starší, tak mám větší problém ty věci odmítat. Nemyslím teď jako filmový věci, ty se odmítaj dobře. To si prostě přečtu, buď se mi to líbí, nebo nelíbí, ale spíš takový ty věci třeba reklamy, kde pak jde o nějaký třeba miliony nebo takovýdle věci, tak mám, já mám vnitřní svůj pocit, že dřív se mi to odmítalo mnohem líp. Že rodiče na mě koukali, Míša na mě koukala. Mě to bylo úplně jedno a teď čím jsem starší, jako kdybych nějak cejtila, jako, že se potřebuju možná zabezpečit do budoucna nebo ty děti, tak teď jako pořád to odmítám, pořád stejně, ale už nad tím přemejšlím úplně jinak. I nad těma penězma.

Martin VESELOVSKÝ: Takže dřív nebo později prostě bude víc reklam, protože v tom jsou ty miliony.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Myslím si, že ne, myslím si, že zaprvé je jiná doba, naštěstí, že už ty reklamy třeba nejsou tak placený jako nebo ty nabídky jsou jiný. To cejtím i já. Ale já si jako nechci nějak fatalizovat, ale myslím si, že si udržím tady ten svůj vnitřní jako pocit, že je dělat nemusím, dokud budu mít práci jako filmovou, seriózní. Ale je to prostě těžší akorát, ale to je zase zajímavější.

Martin VESELOVSKÝ: To asi jo. Jenom k tomu, proč jsem se vlastně vůbec ptal na to, co vás žene, jestli toho není moc. Tak vy jste před rokem deníku Právo v rozhovoru řekla: "Je fakt, že můj organismus dlouhé pracovní bloky špatně nese. Často je to tak, že půl roku makám a pak jsem měsíc nemocná." No, to nevypadá moc smysluplně. Jak dlouho se dá takhle pracovat?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Moc dlouho ne, ale právě samozřejmě jsme s tím něco udělali.

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste s tím něco udělali? Jako vy a kdo?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Já a jakoby tak ten, rodina nebo ten tým, kterej mám okolo sebe, takže pracuju teď tak, abych nemocná nebyla.

Martin VESELOVSKÝ: To se vám opravdu dělo, že jste prostě pracovala tak intenzivně, že jste potom, že vás to skolilo?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, tak já jsem dvakrát se mi to stalo. Měla jsem dvakrát selhání organismu, ale takový ty, co to natáčení takový je. To máte 16 hodin denně, většinou jste buď v mrazu, nebo v nějakejch extrémních podmínkách.

Martin VESELOVSKÝ: Počkejte, to já chápu, ale to se děje normálně hercům?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Já si myslím, že docela často. Je to extrémní povolání.

Martin VESELOVSKÝ: A je to ještě pořád zábava?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Je, hrozná. Pro mě hrozná. A tak mluvíme o věci, která se stala jakoby dvakrát a já jsem udělala všechno pro to, aby se to nestalo znova, protože nejsem blázen, ale prostě asi…

Martin VESELOVSKÝ: Pardon. Jak to uděláte? To přece není úplně na vás, jak dlouho budete na place a jestli prostě budete točit jako do půlnoci nebo do tří do rána.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Je. Trošku to je, všechno je na vás, ale.

Martin VESELOVSKÝ: Opravdu? Já jsem myslel, že to tam šéfuje režisér.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Šéfuje, ale já už teď třeba si trošku snažím, jako říct, když cejtím, že už třeba nemůžu, že to cejtíte dopředu. Takže teď, když už jsem hodně unavená, dřív jsem prostě jela přes svoje limity a říkalo mi to tělo třeba tři měsíce, že už nemůže, já jsem to cejtila, stejně jsem dál pracovala. Teď už, když cejtím, že nemůžu, tak prostě nemůžu a udělám si volno nebo zbrzdím.

Martin VESELOVSKÝ: Jaký máte ten klíč pro to, kterou práci vezmete a kterou ne?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Je to hrozně těžký. Snažím se to samozřejmě dělat líp a líp, ale přijde ke mě nějakej scénář, který si přečtu, buď se mi rovnou nelíbí, takže ho rovnou odmítnu. Nebo to je ta nejlepší varianta, se mi líbí rovnou. To je skvělý, to se stává jednou za pět let. Takže jsem si tím jistá a vezmu ho anebo si tím nejsem jistá, takže to dám přečíst třeba nějakýmu okruhu přátel, kterým důvěřuju nebo kolegům, Míše vždycky a pak to probíráme dál. Záleží na milionu aspektů, jakej je to režisér, kdo je kameraman, jaký tam budou kolegové, kde se to točí, jestli by to byla milá práce nebo jestli by to byla stresující práce.

Martin VESELOVSKÝ: Jak poznáte, že to bude milá nebo stresující práce? Podle těch lidí?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Hm, ale to je ta nejmíň podstatná věc, jako jo.

Martin VESELOVSKÝ: To je ta nejmíň podstatná věc?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, jako víc podstatná věc nebo jsou dvě nejpodstatnější věci. Takhle. Ta první je, jestli si myslím, že to bude třeba dobrý, nebo že mě to někam posune, nebo že to bude mít vůbec nějakej smyl a ta druhá je, jestli a když i zjistím, že nebude, tak ještě je tam pořád to, že třeba je to nádherný prostředí, nebo že se třeba něco novýho naučíte, nebo že chcete pracovat s tím režisérem, protože víte, že ten proces je dobrej.

Martin VESELOVSKÝ: To mě právě na tom zajímá, protože mám pocit, že když budete držet v ruce scénář, tak u některých věcí prostě předem poznáte, jasně, tak to asi nebude úplně na Oscara, dokonce ani na Lva to nebude. A přesto do toho jdete, protože třeba máte ráda režiséra nebo očekáváte, že ten proces bude příjemný?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, ani neřekla bych jako příjemný, ale já jsem totiž zjistila za těch deset let, že nejdůležitější je právě ten proces. Nechci říct, že mi nezáleží na výsledku, protože to by byla samozřejmě lež, ale že určitě důležitější je to, co se právě na tý roli třeba naučíte. Nebo jaký potkáte lidi, který vám zase něco předaj. A samozřejmě, že někdy víte dopředu, že to nebude na Oscara ani na Lva, ale je prostě tam něco, co vás na tom zajímá, to je jako, je to fakt složitý to rozhodování a já musím říct, že jsem na to hodně citlivá a nesu to vždycky. Teď zrovna prostě jsem třeba ve fázi nějakýho rozhodování, ale...

Martin VESELOVSKÝ: To znamená, že máte doma scénář a prostě rozhodujete se.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, mám jich doma víc a musím se nějak prostě zodpovědně rozhodnout, protože už vím třeba, vyzkoušela jsem si věci, který rozhodně nechci dělat za těch deset let a musím je rozeznat.

Martin VESELOVSKÝ: Pardon, jako třeba?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Jako třeba, to vám nemůžu říkat, to bych urazila jako spoustu lidí, což nechci, ale a myslím, že když si přečtete ten seznam, tak to zhruba poznáte.

Martin VESELOVSKÝ: Tím jsem strávil asi půl hodiny, že jsem četl ten seznam, který tady mám a říkal jsem si, jako který z těch filmů považujete za úplně strašnej.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: To bych vám mohla říct, ale jako to mi přijde takový potupný, ne?

Martin VESELOVSKÝ: Je to potupný?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Pro ty filmaře.

Martin VESELOVSKÝ: No ne, tak vy jste s tím začala, vy jste začala… Jo pro ty filmaře. Já myslel pro vás.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Pro mě to není, já se necejtím potupně jako za žádnej film. Já si za tím stojím, protože mám pocit, že opravdu jsem si chtěla vyzkoušet jako věci, který pak třeba už si zkoušet nebudu, ale všechno mě něco jako naučilo. Vy se mě totiž trošku ptáte jako, mě se takhle ptal Kamil Fila jednou, že on měl taky jako, a jak můžeš dělat dohromady ty Bobule a pak tedy nějaký, já nevím, alternativní film. Mě to přijde trochu, omlouvám se, jakoby srandovní, jo, protože my jsme tak malá země, točí se tady prostě nějaký filmy a tady to jako, tady to vůbec k srovnání. Nebo já mám pocit, že tam míříte jako takhle.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem popravdě řečeno mířil někam jinam.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Tak to je dobře.

Martin VESELOVSKÝ: Já jsem mířil spíš k tomu vybírání těch věcí, které děláte v zahraničí. Já prostě na jednu stranu, když se podívám na IMDB, tak tam vidím plakáty s vámi k seriálu Missing. Kde prostě stojíte vedle Ashley Judd nebo Seana Beana a vedle toho vidím Clay's Point of View., což, moc se omlouvám, viděl jsem jenom jeden kousek z toho, ale působí to na mě jako malorozpočtová, kanadsko-česká prostě taková jako ulítlá věc, která se objednává prostě různě po světě. Tak, to je pro mě vlastně zvláštní, jako rozptyl toho, jaké role si vybíráte. Jak to vidíte vy?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, úplně upřímně, v tom zahraničí si ty role tolik nevybíráte, protože ty k vám prostě choděj a takhle já jsem, já to musím říct nějak, abych se do toho nezamotala. Tak ten Missing, to je prostě, třeba pro mě seriál, kterej je vlastně průměrnej, musím to tak říct, jo. Už když jsem četla…

Martin VESELOVSKÝ: Takže vůči zahraničím filmovým štábům vám není úplně hloupé říct, že to je průměrný film. Třeba o Bobulích byste to neřekla, protože byste urazila tady české kolegy.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ne, jako Bobule jsou, ale to je film, jo, to je něco jinýho. Tady je rozdíl už film a seriál, ale proč myslím průměrnej seriál je to, že jsem jich viděla třeba milion, a že je to prostě seriál, který třeba tady v Čechách bych netočila, upřímně. Ale co mě na tom zajímalo, na tom vám chci právě vysvětlit to, že na každý věci mě zajímá něco jinýho. Že co mě třeba zajímalo na tom Missingu bylo, že zaprvé jsem nemluvila úplně dobře anglicky. Bavila mě ta moje jako postava, měla tam pár okamžiků, který mi přišly těžký herecky, ale bála jsem se třeba v tu dobu, když jsem si vybírala Missing, že to dopadne blbě. A neviděla jsem to, takže nevím, jak to dopadlo, ale musím třeba říct, že kdyby mi to nabídli znova, tak bych do toho určitě šla znova, protože ten zážitek a ten proces a všechny ty věci, který mě to naučily, byly vlastně pro mě důležitější než to, že se na to koukám já jako čtenář toho scénáře jako na průměrnej seriál. Ale takhle bysme mohli tady sedět a jakoby rozebrat každej ten film, a já bych vám řekla, jestli se mi zdál průměrnej a pak dopad líp nebo jestli se mi zdál boží a dopad blbě, ale já vám nechci jakoby vybrat jeden z těch třiceti, jo.

Martin VESELOVSKÝ: Ne, to já chápu. To je vlastně rozvinutí té otázky, podle jakého klíče si vybíráte věci prostě, ve kterých budete nebo nebudete. Tak, tečka. Jak velkou roli pro vás hraje vaše, vy jí říkáte manažerka. Já jsem myslel, že se v té branži říká agentka, ale dobře, tak jakou roli hraje vaše manažerka?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Velkou. Jako myslíte při tom rozhodování nebo životní?

Martin VESELOVSKÝ: Vůbec prostě pro vaší práci, protože já jsem vás slyšel v rozhovoru na Radiožurnálu, jak jste říkala, že pro práci herečky ta manažerka nebo ten manažer je zhruba 50 % úspěchu, což mi přijde úplně ohromné číslo.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Myslím si, že to je ve fázi, když už jste v takový fázi, jako jsem já, v takovýdle, já bych tomu řekla, šťastná fáze, že my ten manažer nebo ten agent nemusí shánět práci. Tak, v tu chvíli ta Míša a každej to má jinak, samozřejmě, ten vztah, ale pro mě určitě ta Michala tvoří 50 %, protože já díky ní vlastně se můžu soustředit jenom na tu svojí práci, což byl od začátku můj cíl a strašně jsem si to přála a budovali jsme to třeba pět let. Než jsme se jako nějakým způsobem sladily, ale už teď prostě se tak známe a máme ten systém tý práce tak vybudovanej, že já vlastně v podstatě jenom hraju. Přečtu si tu roli, nějak se na ní připravím, řeknu, jak dlouho chci mít přípravu, jak bych si to asi představovala a Míša udělá jakoby to zázemí mi.

Martin VESELOVSKÝ: Když říkáte, že vám nemusí shánět práci, tak to znamená, že vy nechodíte na konkurzy?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Někdy chodím na konkurzy, ale vlastně nejde to přes, není to jako třeba ten americkej systém, kde máte nebo anglickej, kde máte agenta nebo manažera, kterej vám teda vlastně dohazuje práci, kterej vás posílá na ty castingy a vlastně v zahraničí je to tak, že ten agent určuje tu vaši kariéru. Ale tady v Čechách, protože jsme malý, nikdo vaší kariéru neurčuje a takže ona vlastně plní jakoby tu technickou složku, já nevím, jak bych to řekla, ale…

Martin VESELOVSKÝ: Já tomu asi celkem rozumím. Spíš mě na tom fascinuje to, čemu říkáte šťastná fáze.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Co vás na tom, co…

Martin VESELOVSKÝ: No, když to říkáte, s tím, kolik vám je, protože vám je málo, vy jste možná na začátku prostě své kariéry, tak najednou říkáte, že prožíváte šťastnou fázi, protože prostě nemusíte shánět práci. To jinými slovy znamená, že za váma té práce chodí tolik, že vy si můžete vybírat. A taky jste to říkala. Prostě na procenta berete 20 % prostě věcí vlastně, které jsou vám nabízeny. Což by popravdě řečeno mohlo několik vašich kolegů poměrně slušně naštvat. Není to tak?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Myslíte? Já myslím, že ne, tak já jakoby mám třeba radost, když kolegové, který mám ráda, mají práci taky, a nejradši mám, když jí mají se mnou. Jako myslíte naštvat jako…?

Martin VESELOVSKÝ: Není to třeba předmět závisti?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Jo, to asi je, ale já jsem vám ještě chtěla říct, že já mám teda šťastnou fázi jakoby už celejch těch deset let a už jsem jí měla i předtím.

Martin VESELOVSKÝ: Takže vy se permanentně pohybujete ve šťastné fázi.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, trošku jo. Jako, mohlo by bejt samozřejmě nějaký věci lepší jako a nějaký třeba to, ale.

Martin VESELOVSKÝ: Já s vámi znova nechci probírat to, o čem psal bulvár a tak dále. Já nevím, kolikrát jste to v rozhovorech říkala, jak vás, když jste natáčela ten seriál Borgiové, tak jak vás někdo z toho štábu nutil, byste se svlékla, aby prostě něco jiného bylo napsaného ve smlouvě. Mě zajímá jiná věc. Když už jste v té zahraniční produkci a tam něco hrajete, tak jak vlastně vypadá ta smlouva? Co všechno je v ní zaneseno a jakým způsobem se přes to dá jít nebo nedá?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: To je právě to, co mi nebylo úplně příjemný v tý Americe, protože ta smlouva je vlastně šílená. Nemůžete skoro nic. A v podstatě ani bych neměla vám říkat, že to je průměrnej seriál, což je většina i mejch normálních smluv, ale…

Martin VESELOVSKÝ: Jste porušila smlouvu.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Asi jo, no. Ale tak jste milej, tak…

Martin VESELOVSKÝ: Vy ponesete důsledky, vy jste jim tu smlouvu podepsala.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ne, tak já už doufám, že je propadlá proboha. To už taky, já mám právě pocit, že to je pravěk, jo, třeba ten Missing, to už je strašně pro mě dávno, ale no takže to mi nebylo příjemný, protože samozřejmě kdežto správně, jak jste popsal ten kanadskej seriál, kterej je totální jako úlet, tak tam ta smlouva samozřejmě je mnohem víc benevolentní, protože i ty lidi jsou asi, bych řekla, srovnanější.

Martin VESELOVSKÝ: Teď mluvíte o Clay's Point of View.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ano.

Martin VESELOVSKÝ: No, dobře a i když přesto se něco takového stane, že vy jste několikrát říkala, že jste ve smlouvě měla prostě, ve smlouvě napsáno, že se nebudete svlékat?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, já už to mám teď v těch smlouvách.

Martin VESELOVSKÝ: Tam je napsaná věta jo, článek dva jako odstavec… jako to a to… a prostě herečka se nebude na scéně svlékat.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ano. Anebo se svlékne třeba od pasu nahoru zezadu.

Martin VESELOVSKÝ: Aha. No, a když to…

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ale to už je jakoby genialita tý Míši, jo. To už je její vlastně, to už je vlastně její proces. Ona ví, co já chci anebo nechci.

Martin VESELOVSKÝ: To chápu. To, jak jste to popisovala několikrát, tak vlastně to na mě působilo, že to pro vás musela být nekomfortní situace, že po vás někdo chtěl něco, co prostě nebylo ve smlouvě a ještě ke všemu je to prostě intimní záležitost a tak dále. A jak se z toho dá vybřednout, abyste mohla dál hrát? V ten daný okamžik jako? Ten po vás něco chce, co rozhodně nechce, nemáte to ve smlouvě. Jak můžete dál hrát?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Tak, je to asi pokaždý v jiný době. Todle byla fáze moje, že jsem začínala, byla to moje první taková velká role v angličtině. Ten Oliver Hirschbiegel, režisér, kterej to vlastně natáčel je asi skvělej režisér, ale je to i skvělej člověk jako, ale je hrozně náročný s ním vlastně točit, protože má takový právě stavy občas a já jsem v tu dobu byla hodně, vlastně bála jsem se, takže jsem třeba tady ta situace zrovna konkrétní, mě třeba nějakým způsobem rozbrečela, rozhodila, ale musím říct, že teď už jak jsem starší a stalo se mi těch věcí hodně takovejdle, tak se snažím bejt prostě profesionální a vlastně jsem zjistila, že i vnitřně se už k tomu stavím úplně jinak, že nemám už z toho takovej strach a prostě jdu pryč a když se necejtím dobře nebo mám pocit, že tohle je ublížení, takže když mi někdo ubližuje, tak prostě jdu pryč a buď teda to udělám jednoduše, že zavolám Michale, ať to nějak vyřeší a nebo to už si i teď vyřeším sama, jo, prostě samozřejmě třeba od těch 15 do 22 to pro mě bylo těžký, protože to bylo pro mě všechno nový, ale teď už se začínám cejtit jako mnohem líp vlastně. V tady těch situacích. Jestli to vůbec lze.

Martin VESELOVSKÝ: Chápu, chápu. Na druhou stranu tak, jak to popisujete a říkáte, že se vám stalo víc takových věcí, tak to vypadá, jak kdyby to pro herečku vašeho věku byl pomalu denní chleba, jakože prostě přijdete na plac a někdo na vás zkusí, jestli byste se nesvlíkla.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Je to takový klišé, no. Já právě už jsem z toho trochu i unavená, že vlastně já už se teď nechci skoro svlíkat. Mě už ani nevadí to svlíknutí, já už ani mám pocit, že už to není tolik kvůli tomu stydění se, i když je to hodně, ale mě už vlastně vadí to klišé toho, že jste teda mladej a hrajete tudle roli, takže se prostě svlíknete, jo. Navíc teď mám pocit, že i všechny ty evropský filmy, že jako to jsme furt všichni nahý, ale je to hrozně jako těžký se proti tomu nějak bránit a jako já už si připadám i sama já trapně za to, že si furt za tím stojím, jo. Já už vlastně ani nevím, co je jako, mě už je to vlastně jedno. Já, mě už spíš jsem unavená z toho, z toho klišé jako z toho, že to je furt vlastně dokola, že jsou ty schůzky a tam jim vysvětlujete, proč se nechcete svlíkat, oni vám vysvětlujou, proč byste se svlíknout měl. To už se cejtím jako trapně spíš ohledně tohodle.

Martin VESELOVSKÝ: Chápu. Nějakým způsobem jste mi popsala, jak vypadá natáčení v zahraniční produkci, tak jak vypadá třeba natáčení nebo vypadalo natáčení Modrých stínů?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Tam třeba je krásná scéna, mě se tam strašně líbí ta nahota, jak je tam udělaná tý Evy vlastně, ale to je taková dobrá nahota. To je, už jsem odbočila, že vlastně není to estetická nahota jako nějaká sexuální. Jak vypadá. No, tak ty Modrý stíny ono to většinou v Čechách určuje ten režisér, na rozdíl třeba od Ameriky, kde za ním, stojí za ním 15 lidí, který vlastně mu do toho kecaj a není to tak úplně on, ten šéf v tý Americe, ale tady v Čechách, jo, naštěstí. A ten Viktor Tauš je hrozně takovej citlivej a koncentrovanej, takže já jsem si to hrozně užila.

Martin VESELOVSKÝ: Zasahují vás nějakým způsobem kritiky nebo vůbec to, co se o té věci píše? Protože Modré stíny mají, jak to říct, vlastně rozporuplné reakce. Jednak jsou lidé, kteří říkají, že vlastně na to téměř vůbec nemůžou dokoukat, protože prostě jim z toho jdou oči šejdrem kvůli technické stránce věci, záběrům a tak dále. Pak jsou lidi, kteří na to nedají dopustit a říkají, že to je prostě geniální dílo. Dotýká se vás to nějak?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Mě spíš, já jsem tady nebyla. Já jsem přiletěla z Austrálie, takže já jsem…

Martin VESELOVSKÝ: Jste krytá od tohodle všeho.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Já jsem od toho krytá, ale já jsem od toho krytá i jindy, ale todle to, většinou to nečtu, ale všimla jsem si, že ty Modrý stíny, protože mě se většinou stane, že si ani nevšimnu, že třeba ani nevím, že to bylo v televizi, protože prostě žiju v takový krustě, takže, ale musím říct, že tady ty Modrý stíny vyvolaly takovej zvláštní jako právě rozpor a to se mi hrozně líbí a já mám pocit, že to je úplně nejlepší, když to takhle je. Jako, mrzelo mě, že mi říkala máma, že právě to nemohli dokoukat ty první dva díly, ale teď mi volala po tom třetím díle, že se nějak do toho strašně dostali a že se jí to hrozně líbí. Tak to mě potěšilo, že měli taky proces i jako…

Martin VESELOVSKÝ: A evidentně ty první dva díly, jsou klíčové. To zmiňuje spousta lidí, že je potřeba se dostat přes ně a pak se člověk může do toho zamilovat.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, já si myslím, že to je vlastně záměr Viktora Tauše. A mě se to strašně líbí, protože je to vlastně koncepční, konečně je to koncepční, jo. A myslím si, že nebo tak, jak jsem ho viděla, jak to režíroval, tak on opravdu měl silný záměr, kterej jako vidíte tam začátek nějaké oblouk, jo, začátek, prostředek a konec. Kam to táhne a mě to strašně bavilo. Já jsem si pak po dlouhý době hodně užila jako vlastně na seriálu takovou koncentrovanou filmovou práci.

Martin VESELOVSKÝ: Ještě jedna věc mě zajímá. A to je divadlo. Vy moc nehrajete v divadle.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Moc ne.

Martin VESELOVSKÝ: Pochopil jsem to správně, z nějakého rozhovoru, který jsem s vámi četl, že vám vadilo, že vás sledují lidé? Jakože jste tam příliš… obna…

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: To zní šíleně.

Martin VESELOVSKÝ: Já vím, pardon, já to upravím, tu otázku. Jako, že, pochopil jsem to já tak, jako že jste tam příliš obnažená a příliš na ráně na to, aby vás potom třeba někdo sledoval. Že to je možné, že by vás někdo mohl sledovat. Pochopil jsem to správně?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: No, úplně ne.

Martin VESELOVSKÝ: Dobře. V pohodě, tak mi to jenom vysvětlete.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ale já jsem to asi spíš řekla špatně. Já jsem dělala divadlo nejvíc v Divadle komedie, což bylo taky hodně koncentrovaný divadlo, bylo to hrozně krásná práce. Vlastně Dušan Pařízek, David Jařab a tam se mi právě stalo asi po dvou letech v tom divadle, že mě tam začali nějaký lidi konkrétně sledovat, ale nerada bych se k tomu nějak tak rozmazávala, jo. Už je to pryč.

Martin VESELOVSKÝ: Pardon, jako stalking.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Ano.

Martin VESELOVSKÝ: Aha.

Martin VESELOVSKÝ: Ale tím, že jsem vlastně to divadlo přestala dělat, tak tím se ta otázka tahle vyřešila. Úplně, což je celkem jednoduchý řešení a pro mě samozřejmě je život důležitější, než práce. Takže jsem se rozhodla takhle, ale zároveň Divadlo komedie skončilo a já si úplně neumím představit, …

Martin VESELOVSKÝ: Pro vás skončilo, Divadlo komedie neskončilo.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Jako skončila tady a éra vlastně pana Pařízka, ale vlastně celej ten soubor odešel. Takže i já jsem odešla. A neumím si představit teď divadlo třeba kamenný, do kterýho bych mohla jít. Umím si představit režiséry, mám jich milion oblíbenejch, který, kdyby mě oslovili, jako je třeba Lenka Vágnerová, se kterou dělám tady představení Jezdci, nebo Skútři, se kterýma dělám Shakespearovský slavnosti, takže umím si představit takhle jako jednotlivý režiséry, kterých je hodně, který jsou hrozně podle mě šikovný a nadaný, se kterýma bych já jako, je to moje touha s nima pracovat. Ale neumím si představit úplně divadlo, do kterýho bych mohla jít. Takhle jako jsem šla do Komedie a na dva roky se tam zavřít a věnovat se tomu.

Martin VESELOVSKÝ: Je něco, z čeho si ve vaší branži, v tom, co umíte, co děláte, z čeho si prostě sednete na zadek? Jako co vás úplně překvapí? Nebo co má sílu na to, aby vás překvapilo?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Určitě.

Martin VESELOVSKÝ: A co?

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Třeba teď to byla ta nabídka vlastně od Honzy Svěráka. Třeba. To je takovej jeden příklad.

Martin VESELOVSKÝ: A to vás překvapilo to, že vás Jan Svěrák chce do svého filmu.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Hm, jako že jsem si sedla z toho na zadek, ano, že to budu moct dělat. Že budu moct dělat text, kterej napsal vlastně Zdeněk Svěrák.

Martin VESELOVSKÝ: Tak, držím palce a děkuju pěkně za rozhovor.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Děkuju.

Martin VESELOVSKÝ: Na shledanou.

Tereza VOŘÍŠKOVÁ: Nashle.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Následující videa