Daniela Drtinová: Jak rozvíjet osobní tvořivost? Dá se mysl naprogramovat? Je člověk program? Hostem k tématu je Karel Červený, lektor kreativity, který přednáší na pražské VŠE i na Masarykově univerzitě. Dobrý den.

Karel Červený: Dobrý den.

Daniela Drtinová: V čem má původ tvořivost, odkud vychází?

Karel Červený: Tvořivost je považována za znak normálního myšlení, znak normality. Když se člověk "zblázní" a skončí třeba v psychiatrickém ústavu, tak kromě medikace jej léčí také arteterapií, tedy prací a tvořením, tedy dá se říct, že tvořivost je nám vlastní jako nejzákladnější projev lidství.

Daniela Drtinová: Takže se nedá říct, kde je její nějaký konkrétní zdroj?

Karel Červený: Nedá.

Daniela Drtinová: Podle vás začíná u postojů. Jaké postoje v nás tedy vytvářejí bariéry v tvořivosti?

Karel Červený: Plachost, nedostatek sebevědomí, strach ze zesměšnění. Nedostatek odvahy prosadit sebe sami, sama, nedostatek zvídavosti, vytrvalosti a tak dále.

Daniela Drtinová: Které postoje ji naopak oživují tvořivost? Jak mohou rozvíjet svoji osobní tvořivost vědomě?

Karel Červený: No, právě ta zvídavost, třeba ta je nejdůležitější a potom taková hravost. Ta zvídavost, to znamená, že si člověk se zájmem přečte jakýkoliv časopis, jakoukoliv knihu, všechno jej baví, život jej baví, prostě všechny obory jej baví. A mozek je atakován nejrůznějšími podněty a z toho, z těch podnětů potom vzejde, krystalizuje v tom mozku nějaký zajímavý nápad.

Daniela Drtinová: Vy tvrdíte, že jsme zodpovědni za to, jaké myšlenky se nám rodí v hlavě. Opravdu to tak ale je, není právě ten myslící princip, nefunguje trochu jiným způsobem? Není zkrátka širší?

Karel Červený: Je širší, ale to, co já tvrdím, je, že nejsme obětí toho, co se nám v hlavě děje, že si to můžeme proaktivně rozhodnout, na co budeme myslet. A mnoho lidí má starosti, strachy a obavy. A to je zbytečné, protože 85 procent toho, čeho se bojíme, se nikdy nestane. Tak proč nevyplnit ten prostor a čas těch 85 procent, které se nikdy nestanou, něčím pozitivním, na co se můžeme ohlížet zpětně a říct: ten život byl hezký.

Daniela Drtinová: Jak tedy funguje myslící princip jako takový? Jak se rodí myšlenky? Asi ne všechny jdou z našeho rozumu.

Karel Červený: Asi, no, samozřejmě. Je to směsice nějakých úvah a pocitů. Spíše se dá říct, že jsme dominantně tvorové pocitoví než myslící. To myslící je spíš v závěsu. Téměř asi nemáme ani jednu myšlenku, která by byla bez pocitu provázena buďto libým, anebo nelibým pocitem. A právě ta aktivní účast při tom myšlení je hrozně důležitá, že si řekneme: na co teď budeme myslet, co nás teď obohatí? Pokročilejším stupněm je vyprázdnit svou mysl, jako to dělají jogíni, nemít tam prostě žádnou myšlenku, což je docela těžké. To je opravdu těžké. Ale u toho začátku toho tréninku stačí jeden obsah nahradit druhým.

Daniela Drtinová: To znamená?

Karel Červený: No, právě ty, říci si: mohu já teď mohu něco vymyslet, aby se něco nestalo? Mám teď v ruce všechny nástroje? Mohu ovlivnit tu situaci, z níž mám strach? A když si řeknu, že nemám takovou možnost, tak to prostě nechám být, až přijde čas a ty nástroje mít budu. A ten čas, který mi do toho zbývá, než nastane ta aktivní má spolupráce, tak ten mohu vyplnit třeba tím, že budu myslet na hezký rozhovor s někým, na hezkou knížku, hezký článek, na nějakého broučka, motýla, kterého uvidím venku. Prostě cíleně sledovat svět okolo sebe a radovat se z něj, ponořit se do toho plynutí, do toho flow. A plně si uvědomovat, co se se mnou děje, co dělám, z čeho mám radost.

Daniela Drtinová: Jakými nástroji mohu touto cestou postupovat, abych tedy naprogramovala nebo nějakým způsobem přeprogramovala obsahy té mysli? Co je takovým pomocníkem? Je to nějaký obraz nebo je to zase jenom jakoby myšlenka, kterou nějakým způsobem zacílím do sebe a měním ty obsahy?

Karel Červený: To je, to je dobrá otázka. V podstatě se dnes používá hodně takzvané programování mysli. To je programování mysli k určitým cílům. A tam nejvíce fungují obrazy, imaginace, kdy si ve všech smyslech jako prožiji nějaké naplnění cílů, ať už je to obnova zdraví, získání hezkého vztahu, získání třeba nějaké vědecké kariéry nebo dokončení nějakého domu, úkolu, dokončení nějaké četby. A když se člověk neustále vrací ve své mysli k těm obrazům toho cílového stavu, ne té cesty k němu, ale toho cílového stavu, tak to podvědomí uvěří tomu cíli a začne spolupracovat s tou vědomou myslí k naplnění toho cíle. Takže to programování znamená, že se veškeré to myšlení a cítění ubírá k naplnění těch cílů. A člověk se stává trošku až posedlým, ale v tom pozitivním slova smyslu, trošku až posedlým naplňování těch cílů. A není rozptylován, dostává se do toho flow. A umí soustředěně pracovat, soustředěně odpočívat, soustředěně žít a není roztěkaný, neskáče chaoticky z jedné věci na druhé. Jeho život je uspořádány, uspořádán, je takový, takový úplně jiný, jako zažívá úplně jiné dimenze přemýšlení a je to nesmírně krásné. Ptala jste se ještě, jaké nástroje k tomu přispívají. Člověk si může vytvořit i nějakou afirmaci, může si denně říkat nějakou formulku, která mu napomáhá. Už Coué v 19. století objevil takovou nejúžasnější formulku, která říká: Den ze dne se po všech stránkách cítím lépe a lépe. A když si tohle to člověk říká každý den několikrát za den, tak to podvědomí tomu uvěří a potom spolupůsobí na obnově těch duševních a tělesných sil. A člověk najednou jednoho dne zjistí, že se skutečně cítí den ze dne po všech stránkách lépe a lépe.

Daniela Drtinová: Dobře, ale nehraje tam roli daleko víc vlivů. Copak je člověk stroj? Je to program, který se dá naprogramovat? Říká se, že zvíře je program, že je naprogramován k reprodukci, k pudům, ale že člověk má přece ještě mnoho jiných možností a vnitřních motivů jako třeba možnost rozhodovat se mezi dobrým a zlým, má k dispozici svědomí, tvořivost.

Karel Červený: To tam všechno spolupůsobí, ano, to tam všechno spolupůsobí.

Daniela Drtinová: Jestli je to tak jednoduché.

Karel Červený: Není.

Daniela Drtinová: To umět se naprogramovat.

Karel Červený: Není to jednoduché. Já se snažím to jednoduše podat, aby to bylo uchopitelné. Člověk je velice vrstevnatý, je to komplexní bytost, máme v sobě různá antagonistická centra, která proti sobě i bojují, ale jen v zájmu záchrany celistvého člověka spolu spolupracují. Když člověk třeba chce přestat kouřit, tak vědomě si řekne: ano, je to rozumné, já přestanu kouřit, ale do boje proti té vůli se postaví třeba centrum slasti, které by nedostalo svou dávku, centrum strachu, že bude trpět a ještě jedno centrum, na které jsem zapomněl, a to je ta 3, 4 centra působí proti té vůli a on je v tom chudák sám člověk, protože nemůže nad tím úplně vyhrát, pakliže ta vůle není úplně silná, jo. Takže máte pravdu, je to velmi komplexní a složité naše je složitá naše bytost. A vědci říkají, že to je nejsložitější, náš mozek nejsložitější orgán v celém vesmíru a budou jejž zkoumat ještě prostě stovky let a budou mít pořád co ke zkoumání.

Daniela Drtinová: Další zajímavá otázka nebo která mně přišla zajímavá, vy říkáte, že pomocí programování můžeme myslet jen na věci, které tedy chceme řešit nebo které nás těší a podobně. Pokud ale takto budeme potlačovat ten myslící princip, o kterém jsme řekli, že je tedy mnohem širší než jen to, co vychází z nás, tak nemůže se stát, že potom při takovém potlačování mineme nějakou myšlenku, která by nám třeba přinášela inspiraci k nějakému objevu nebo vynálezu?

Karel Červený: Máte pravdu. Říká se tomu laterální myšlení a to už je trošku pro pokročilejší myšlení nebo pro lidi, kteří už trošku umí pracovat se svou myslí. Zhruba se dá říct, že když si vymyslím, zaměřím svou pozornost na, na nějaké řešení, tak jsem fokusován do středu, jo, na ten hlavní obrys toho navrhovaného řešení. Ale po straně v té mysli mé mohou vyskakovat a hlásit se o slovo takové různé myšlenky, nápady, návrhy, a jestli jsem příliš ostře zaměřen, fokusován jenom na to jedno jediné, tak ztratím tu lateralitu, tu možnost toho vyskakování různých návrhů, které se hlásí o slovo. Takže je dobré mít i trošku vytrénované to periferní myšlení a vidění, aby tam člověk nepřišel o něco hezčího, než v tu chvíli vypadá tak atraktivně.

Daniela Drtinová: A pak je taky otázka, jestli některé věci zkrátka nejsou dané, jestli třeba se může někdo, kdo se rozhodne, že se stane vizionářem naprogramovat se tak, aby některé součásti v tom svém myslícím principu aktivoval tak, že zkrátka oživí ten vizionářský model nebo princip? Jestli to, že je někdo vizionář, zkrátka není dáno?

Karel Červený: Nějaká dispozice tam určitě je. Mnoho dispozic máme v sobě a teď záleží, jak nám ta výchova umožní rozvinout tu dispozici. Pravda je, že tvořivost máme všichni odmalička stejnou, teda danou v něčem, ale ne stejnou, opravuji. Protože někdo ji má více takovou tu konceptuální a někdo více třeba manuální a zručnou. Někdo je zase více takový jako čichový a umí pracovat s vůněmi a s chutěmi jídel a může se stát sommelierem, jo. Takže opravdu taková ta základní dispozice k té tvořivosti může být podporována tím, co člověk dělá, k čemu rodiče, učitelé vedou.

Daniela Drtinová: Pak se tedy ptám, kolik toho skutečně jde v nás naprogramovat? Když jsme teď popsali…

Karel Červený: Hm, rozumím.

Daniela Drtinová: ... multifunkčnost celého toho lidského bytí.

Karel Červený: Rozumím. Můžeme se programovat do té míry, aby náš život nebyl chaotický, abychom nebyli takovým jako nalomenou třtinou ve větru, abychom proaktivně žili a mohli uchopit svůj život, abychom jej řídili. A ponechali tam v tom našem životě jenom takovou tu možnost, že někdy přehodí výhybku a že nám postaví do života něco, co jsme vůbec nečekali. Ale ta proaktivita je asi hodně důležitá, aby člověk mohl říct, že svůj život žil podle svých představ.

Daniela Drtinová: A pak taky jak programovat nebo pracovat se svojí myslí tak, abych nevytěsnila, nezatlačila ty negativní myšlenky, strachy, protože pokud je zatlačím do té stínové osobnosti v sobě, tak oni pak nejen že nezmizí, ale působí skrytě a vytvářejí řadu problémů. Mezi tím je taky asi rozdíl, mezi tím naprogramováním mysli, zbavováním se toho nepříjemného tak, aby to nemělo ten efekt vytěsňování. Máte na to nějakou radu?

Karel Červený: No, mně se tam nelíbí to slovo potlačit. Potlačit znamená, že nezmizí, že jsou někde ušlápnuté v koutě a hlásí se o slovo, když nastane příhodný okamžik. Já si…

Daniela Drtinová: Jak nepotlačovat, jak pozitivně programovat?

Karel Červený: Já, já bych se vrátil k tomu, co jsem říkal na počátku nahradit jeden obsah druhým tím soustředěním, tím zaměřením té pozornosti, že mám-li třeba strach, jak mi dopadne nějaké vyšetření v nemocnici a 14 dní budu čekat na výsledky, tak když se budu 14 dní strachovat, tak si fakt mohu ublížit, jo. Když těch 14 dní zaměřím svou pozornost na něco opravdu zajímavého, hezkého a už mám trošku trénink v tom soustředění, tak může ten můj strach nebýt potlačen, ale může být doslova vytěsněn, že zmizí, že veškeré, veškerý můj obsah myšlenkový je věnován tomu, na co se zaměřím a mám z toho radost. To znamená, že ta, ta starost někam zmizela, nevím kam, ale není potlačena, ale ona prostě zmizela.

Daniela Drtinová: Jakou roli v tom všem hraje imaginace? Imaginace podle všeho má obrovskou tvořivou sílu.

Karel Červený: Dá se říct, jak říkal Einstein, že cožkoli je lidská mysl schopná si představit, stává se reálným. A toto je opravdu fantastické, protože když jsem nedávno zkoumal prostě třeba film Návrat do budoucnosti, kolik vynálezů tehdy tvůrci science fiction seriálu vlastně vymysleli a že 10 těch vynálezů se objevilo v našem reálném životě, tak lze říci, že ta imaginace, ta tvořivost obrazová, že si vymyslím, že něco takového bude fungovat, že nebudeme používat mobily, ale že budeme prostě mít třeba čip v mozku, anebo budeme ovládat telepatii, to všechno je možné nebo může se stát možné jenom proto, že, že si řekneme, že to prostě půjde. Takže imaginace je nejsilnějším nástrojem, protože jednak naše populace, v naší populaci je nás 80 procent, kteří máme dominantní kanál vnímavosti, zrak, vizualizaci, takže můžeme si vlastně o svém životě nebo já často pracuju pro konstruktéry, vývojáře, pro manažery, tak jim říkám: jakýkoliv předmět, službu si vymyslíte, že by mohl existovat, tak ona začne prostě existovat. Takže imaginace má obrovskou sílu, obrovskou sílu a lze se jí pomalinku učit. Učím manažery třeba, já nevím, půl roku nebo rok té imaginace od základních věcí, jako je představit si jahodu v nějakém světle, přestavit si květinu, představit si, komu tu květinu dám, jak se tváří, co říká, jo, od takových elementárních věcí, až po složité konstrukční prvky nějakého strojního zařízení.

Daniela Drtinová: Dá se tento princip použít na celou, aplikovat na celou společnost, anebo je to ryze individuální cesta?

Karel Červený: Já si myslím, že je to ryze individuální cesta.

Daniela Drtinová: Podceňují lidé psychohygienu?

Karel Červený: Velmi. Velmi. Já si myslím, že většina populace žije ve stresu, v zajetí reklam, že vždycky nám reklama říká, že když něco nebudeme mít, tak nebudeme in, nebudeme šťastní. Skutečně jsme bombardováni tolika podněty, které nás nerozvíjí, ale spíš ubíjí a ta psychohygiena je hygiena jako každá jiná, jako tělesná hygiena. Také se snažíme smýt z těla špínu a nabalzámovat tělo nějakým dobrým krémem nebo se ponořit do nějakých bylinek a totéž můžeme udělat se svou duší.

Daniela Drtinová: Jak, jak vysprchujete psychiku? Psychem?

Karel Červený: No, třeba když člověk přichází domů z práce a je vystresován, nesmírně frustrován, tak když vsouvá klíč do zámku, tak má možnost se rozhodnout, jestli bude doma prudit, anebo bude milý, jestli ta rodina si to slízne za to, že já jsem frustrovaný a oni se na mě těší, tak buď já je zpražím a přenesu tu negativní energii, tu entropii na ně, anebo se mohu rozhodnout, že já přijdu domů v dobrém. Svleču se, půjdu do sprchy a budu si představovat, že spolu s tou vodou se splachuje i ten můj stres, ta frustrace. Dokonce pan doktor Morávek, psycholog, kolega říká, že máme, můžeme si i představit, že ta voda námi prochází, každou buňkou a že splachuje ten stres a ta imaginace spočívá v tom, že vidím ten stres, jak mizí v tom kanálu a člověk vyjde z té sprchy takový jako fakt osvěžený a začíná, začíná ten den znovu. Ještě bych chtěl jenom upozornit na takovou věc, že je hrozně stresující už to, že svému zaměstnavateli věnujeme nejproduktivnější část života a nejproduktivnější část dne a těm, které máme nejraději, těm věnujeme unavený večer. Unavený večer, kdy už se nerozvíjíme, kdy to nějak přežíváme. Takže psychohygiena znamená i v tom, i tohle to, že třeba večer nemailujeme, pracovně netelefonujeme, víkendy máme volné, že si nebereme na dovolenou počítače, služební telefony, že prostě naplňujeme programově svou mysl pozitivními věcmi a že se snažíme, jako je námaha svalová třeba v posilovně, střídat ji s odpočinkem a se spánkem, tak i v té psychice prostě dopřát si ty klidové chvíle, věnovat se věcem hezkým, přepínat pozornost a tak dál a tak dál.

Daniela Drtinová: Vy taky říkáte, že lidé si mohou postavit ochranku do recepce svojí mysli. Jakou podobu by taková ochranka mohla mít?

Karel Červený: V podstatě moje kolegyně paní doktorka Roubíčková říká, že tam máme takového skřítka Huga, který je našeptávač a který nám posílá ty špatné myšlenky. A ta ochranka může být v tom smyslu, že máme nějaký systém včasného varování, který rozpozná toho Huga, ať už má na sobě jakýkoliv převlek, protože to může být velice naléhavé a důležité, nějaká myšlenka, to teď musíš vyřešit, protože je to důležité, za týden se bude něco dít a musíš to vyřešit dneska, teď hned. I když se to tváří tak jako neodbytně a naléhavě a důležité, tak my prostě toho Huga rozeznáme a ta naše vůle řekne: ne, tomu se věnovat nebudu, to má týden čas. Teď se chci věnovat tomu, co mám ve svých rukou tady a teď. A to je ta ochranka, to je ta recepce.

Daniela Drtinová: Jaké další převleky ten našeptávač má k dispozici?

Karel Červený: Pocity viny.

Daniela Drtinová: A ještě?

Karel Červený: Křivdy, bolístky, uražení se, chybí nám někdy taková blahosklonnost, taková šlechetnost přenést se přes to, že nám někdo šlape na kuří oko a tak podobně.

Daniela Drtinová: Podle vás tyhle našeptávačské myšlenky vůbec nemusíme mít právě tím, jak, pracujeme se svojí myslí. Nebyly nám ale dány k něčemu, za nějakým účelem? Je to skutečně nepotřebný odpad té mysli, nepotřebujeme je?

Karel Červený: Neumím tak na to odpovědět, já si pro sebe myslím, že je to přirozený lidský vývoj, že je máme a že takhle, vím, že jogíni a lidé, kteří celý, celé dny meditují a pracují se svou myslí, tak tohle nemají. My v té západní společnosti se tak trošku plácáme a spíš hromadíme věci, než, než abychom se snažili mít čistou mysl a být šťastni a ponořeni, být flow. Ale jestli je to přesně, jak, jak to říkáte, já nevím, neumím na to odpovědět.

Daniela Drtinová: Ona je taky otázka, jestli právě civilizace lidská, lidstvo neroste skrz konflikt, skrz překážky. Kdyby žádné neměli, tak možná by se nikam neposouvalo, byli bychom jako Dévové.

Karel Červený: Možná, že ano.

Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV. Na shledanou.

Karel Červený: Také děkuji pěkně, na shledanou.