Někteří lidé, stejně jako můj táta, umí říct více skrze divadlo než v osobním vztahu, společné hraní přišlo v pravý čas, je to terapie a neustálá provokace, můžeme si cokoliv dovolit, je to strašně osvěžující, říká Vladimír Polívka o společném hraní s otcem Bolkem a dodává, že je to ale i dvousečná zbraň. V průběhu života ho prý několikrát napadlo, že by se nechal přejmenovat. U přijímacích zkoušek například po dokončení zkoušky zazněla od člena komise výzva, ať pozdravuje maminku. Dnes podle svých slov doufá, že už přesvědčil o svých hereckých kvalitách.