Martin Veselovský: Zpěvačka Ewa Farna, dobrý den.

Ewa Farna: Dobrý den.

Martin Veselovský: Když bych vás měl představit jako českou nebo polskou zpěvačku, tak co byste preferovala?

Ewa Farna: To je těžká otázka. Já to vždycky specifikuju tak, že i na českém i polském trhu jsem v domácí tvorbě, a když si zajdete do obchodu…

Martin Veselovský: Česko-polská zpěvačka?

Ewa Farna: ...s CD, takže asi česko-polská, no.

Martin Veselovský: A kde jste slavnější? Dobře.

Ewa Farna: To je otázka na lidi.

Martin Veselovský: Počkejte, jinak. Dá se to nějak jako rozpoznat, dá se poznat prostě, kde vás lidi mají radši, kde na vás víc slyší?

Ewa Farna: Já si myslím, že je to ovlivněný tím, kterýmu trhu se aktuálně věnuju, když vydávám desku. Teďka jsem vydala v Polsku, natočila jsem tam klip, byla jsem turné, tak tam zrovna je o mně slyšet, tak tam je to větší jako ten zájem. Každopádně, když třeba tady se něco udělalo, tak zase je to období, ale možná, kdybych to asi jako vzala obecně, tak možná to Polsko jako trošku víc zaangažovaný.

Martin Veselovský: Když nalíčená tak, jak jste známá z televize a z klipů, prostě půjdete po ulici, tak vás v Polsku budou poznávat spíš než v Česku?

Ewa Farna: Asi ano, asi ano.

Martin Veselovský: No, kde víc koncertujete?

Ewa Farna: V Čechách teďka je to stejně jako v Polsku, padesát na padesát tuto sezónu, ale jinak Polsko, protože je to větší země, takže tam automaticky je víc koncertů vlastně čtyřikrát větší země, co se týká lidí, takže i ty koncerty, ty poptávky jsou častější.

Martin Veselovský: Já jsem, pro deník Metro jste před tuším, rokem dávala rozhovor a tam jste říkala, ano, tohle, že to je větší země, ale pak jste taky říkala, že… "Poláci taky mnohem dřív blokují termíny a jinak tam pracují s městskými rozpočty". Můžete to trošku rozvést? Oni jsou prostě rychlejší, nebo jak to je?

Ewa Farna: Ne, tam často, tam je tolik umělců, že často někdo odpadne a oni fakt volají třeba i měsíc dopředu, jestli můžeme přijet. A to už v Čechách jako to bukování probíhá mnohem víc dopředu a tam je takový, nebo problém, to asi není problém, ale že každý město si vlastně uzavírá ten budget do konce roku, takže oni teprve tehdy zjišťují, jak jsou na tom, co si můžou dovolit, co ne, jestli jsou volby, jestli nejsou, to všechno ovlivňuje to, že jestli mají strach vůbec, jestli budou mít svoje pozice a jestli mají něco zařizovat. A pak po novém roce teprve se řeší jako termín. Kdežto u nás třeba končí nějaký festival v létě a už na další léto se bukuje stejná akce.

Martin Veselovský: A na druhou stranu to bukování do větší dálky pro vás může být příjemnější, protože prostě máme jasno, že příští léto budete mít práci.

Ewa Farna: Je to, je to krásný, ano. Jako teďka zrovna už vím, že na léto, že soboty, myslím, už jsou vyblokované a máme prostě pátky, neděle a s nima se operuje, no.

Martin Veselovský: Všechny soboty už máte plný?

Ewa Farna: Myslím, že jo, já se teďka podívám na manažera, myslím, že jo.

Martin Veselovský: Tak to je dobře, to je dobrý pocit?

Ewa Farna: Je to super. Tak samozřejmě, akorát zase to trošku svazuje k tomu, abychom měli vyloženě nějaký koncept, který budeme tímhle prezentovat. Já totiž čím dál tím víc chci zkusit lidem předvádět konkrétní Ewu Farnou. Já jsem teďka taková, že trošku dělám rockové hudby, trošku popové, pak nějaký seriál, něco tady, něco tady…

Martin Veselovský: A co je konkrétně Ewa Farna?

Ewa Farna: Která, jak to řeknu, hodně normálně, má nějaký ksicht a není to…

Martin Veselovský: Já se moc omlouvám, ten ksicht máte celou dobu shodou okolností.

Ewa Farna: Ale já nevím, jestli je to jako dost konkrétní, jestli si člověk řekne, Ewa Farna to je ta, co zpívá rock'n'roll, nebo Ewa Farna je ta holka s rovnátkama, to kdysi byl můj koncept, to byla prostě mladá holka s culíkama s rovnátkama, a to fungovalo.

Martin Veselovský: Rovnátka můžete zpátky nasadit, když na to přijde.

Ewa Farna: To bych mohla, ale každopádně myslím si, že teďka jsem v takovém tom rozpoložení, že se to dětské publikum mění na to dospělejší a vlastně já se potřebuju nějak uchopit, abych věděla, co mám prezentovat. Jestli pořád mám být taková trošku holčičí nebo už víc dáma, nebo…

Martin Veselovský: A k čemu jste došla?

Ewa Farna: No, to teďka jsem právě v takový fázi jako…

Martin Veselovský: Se rozmejšlíte.

Ewa Farna: Jak to pojmout, aby to bylo pro lidi srozumitelné, aby to bylo něco, co já můžu prezentovat, je to autentické.

Martin Veselovský: No právě, vy jste použila termín koncept, to je prostě, to vypadá, jak kdyby to byla nějaká jako konstrukce, kterou s vaším manažerem prostě vymyslíte a pak ji hodíte na trh a budete zkoušet, jestli bude fungovat, jestli na ni někdo uslyší. Ale to není moc autentické.

Ewa Farna: No, ale v podstatě myslím si, že abyste mohl prezentovat svoje autentické, tak by bylo dobrý, aby to drželo pohromadě, co se týká stylu hudby, textů, obalu CD, merchandisingu, který se prodává, aby to všechno mělo jako stejný vizuál, nebo stejnou myšlenku, aby se to někde jako nerozcházelo, nebylo to roztříštěné a tenhle ten koncept, si myslím, že se to nerozporuje, aby byl autentický a zároveň, aby to bylo nějak uchopený a těm lidem se prezentovalo něco, co je celek a ne, co je takhle posbíraný od každýho něco.

Martin Veselovský: Vy jste říkala, že se na DVTV díváte. Neviděla jste rozhovor s Laco Déczim?

Ewa Farna: Do poloviny. Já jsem to neviděla celý, ale přišlo mi…

Martin Veselovský: Tak to si dejte zvlášť ten konec, ale já jsem chtěl říct něco jiného. To je, vy prostě nevíte sama v sobě jako, kdo jste, jako jak byste měla být autentická? To je jako kdyby Laco Déczi prostě řešil, jestli má hrát na trubku nebo jestli trošku klavíru prostě a tak dále. On to ví, on hraje na trubku a skvěle.

Ewa Farna: Ano, ano, samozřejmě. Já vím, co zpívám nejlíp, ale teďka jsem v rozporu s tím, že prostě přecházím z tý malý holky, která zpívala Měls mě vůbec rád, a kterou lidi si myslí, že mě poslouchají jenom děti, do nějaké, řekněme, no ne dámy určitě, ale dejme tomu slečny, která už nemá 12 let a už jí narostly prsa a je holka, zpívá jiný texty, než zpívala kdysi a najednou ty lidi potřebujou dostat jasný vzkaz, já jsem taková a berte mě, nebo ne. Ale už nejsem ta malá holčička.

Martin Veselovský: Mimochodem, když říkáte jasný vzkaz já jsem taková, písnička Mám boky jako skříň, to je, jestli jsem to dobře pochopil, to je písnička, ve které říkáte, jsem naprosto srovnaná s tím, jaká jsem, nejsem, teď se moc omlouvám, že mluvím o vašem těle, jak vypadáte.

Ewa Farna: V pohodě.

Martin Veselovský: Ale nejsem prostě ultraštíhlá modelka prostě někde z módních časopisů a jsem s tím prostě v pohodě. Tak to je ten, to je jako součást toho přerodu, jako to je to, co chcete jako říkat dál?

Ewa Farna: Ne, tak to byla spíš taková legrace, internetový virál, tohle je myšlenka toho vlastně, to ani není moje písnička, je to cover anglické verze a měla to být legrace na YouTube a ono se to docela rozneslo a začali najednou volat rádia, že potřebujou zvukovou stopu, a najednou to mělo hrozně moc zhlédnutí na YouTube. My jsme v takové situaci, že najednou se ozval i ten publisher, který normálně mu covery samozřejmě nevadí, ale když se to stane hodně populární, tak najednou je tam střet zájmů a začal volat teda, co se děje a proč to neschválil tu verzi. Takže jsme originálním autorům teďka posílali všechny materiály, aby schválil, takže teďka je to…

Martin Veselovský: A už to schválili?

Ewa Farna: No, neschválili, takže jsme…

Martin Veselovský: Ještě to neschválili?

Ewa Farna: My jsme v situaci, že nemůžeme ani dát vlastně oficiálně na můj YouTube kanál, ani to nemůžou oficiálně hrát rádia, ani to nemůžeme hrát vlastně na koncertech, takže my jsme v takový jako situaci, že najednou písnička, která měla být legrace, začala bejt brána mnohem lépe než moje vážně myšlené písničky. Právě proto, že to pro lidi bylo autentické, protože jak se říkalo, já nejsem štíhlá modelka, nejsem holka z časopisů 90-60-90, a najednou ty lidi to vidí a najednou o tom zpívám. Tak a tady vždycky ten nadhled v Čechách, myslím, byl dobře branej. Prostě tady vždycky, když si někdo ze sebe dělá legraci, tak to je vlastně úspěšný.

Martin Veselovský: Dvě věci kolem tohoto. Stalo se vám někdy, když jste byla vyfocená a byla jste prostě na jakémkoli časopise, že vás grafik toho časopisu jako trošku přiupravil, ořezal a tak dále?

Ewa Farna: Myslíte na kterou stranu. Na tu štíhlejší?

Martin Veselovský: Na tu štíhlejší.

Ewa Farna: Já si myslím, že určitě. Myslím si, že jde vykouzlit obojí. Já jsem člověk, kterýmu...

Martin Veselovský: Jak to berete tohle, když se vám tohle to stane?

Ewa Farna: Já nějak se snažím žít jako jinými problémy. Mně to přijde hrozně malicherné a hrozně bych nám přála všem, kdybysme řešili jako zprávu dne. To, že Ewa má 5 kilo víc nebo míň, tak nám všem gratuluju k problémům, protože se máme hodně dobře asi, takže…

Martin Veselovský: To je pravda. Jenom ta druhá věc. Co když originální autoři té písničky prostě řeknou, že ne, že bohužel, že to nepůjde?

Ewa Farna: Tak to musíme všechno stáhnout a vlastně ty, teďka je to fakt v neoficiálních zdrojích všechno, takže je to trošku nepříjemná situace, ale je to paradox. Protože mi řekl jeden Polák, slavný showman, mi řekl, že miluje Čechy za to, že tady nejpopulárnější Čech se stal člověk, který neexistuje a že to se může stát jenom v Čechách. A stejně tak by to bylo u mě, že by vlastně moje nejpopulárnější písnička, písnička, která vlastně neexistuje, a není oficiální, takže…

Martin Veselovský: To se vám to hezky rozpoutalo teda. No, rozpoznáváte, když to, když koncertujete v Česku a v Polsku, teď myslím publikum, je rozdílné publikum?

Ewa Farna: Je rozdílné publikum. Jsou to trošku, i když jsou to Slované, tak mají trošku jiný charakter a myslím, že Poláci jsou hodně otevření na svět a potřebují show a hrozně se baví. Ale když to hodně zjednoduším, tak myslím si, že ten Čech má v sobě něco takového, že přijde na koncert a řekne, tak to je holka z televize, tak se ukaž, maličká. A v Polsku ten člověk přijde a říká: Hele, o tý jsme slyšeli, to je super, tak je bezva, že je u nás, tak pojďme si ji poslechnout. Takový trošku jako otevřenější…

Martin Veselovský: Takže v Česku to trvá dvě písničky, jako než se rozjedou?

Ewa Farna: No, někdy i víc. Taky samozřejmě fakt to záleží jako už Morava je jinak než okolí Prahy, ale myslím si, že to Polsko je takový jako otevřenější trošku co se tohoto týká, že, ale neříkám, co je lepší, je to prostě jiné. A Češi zase si váží své tradice, tady funguje ta bardovství a ty…

Martin Veselovský: Bardovství, co to je?

Ewa Farna: Já to tak nazývám. No bard prostě, Nohavica, Kryl, Tomáš Klus takové ty folkařské, folkařské směry a toho se lidi vlastně drží a všechno, co zavání tímhle tím stylem, tak vlastně funguje. Nebo pak naopak rock´n´roll jako je Kabát, jako je bigbít.

Martin Veselovský: Poláci, Poláci to nemají?

Ewa Farna: Poláci prostě jsou hodně otevřený i na to, že já tam mám hrozně moc vlastně, když to nazvu, já to nerada nazývám, ale konkurence, jsou tam mladé holky, které se snaží vypadat jako v těch amerických klipech a zpívají tyhle ty popiny…

Martin Veselovský: Tak to by nemusela být vaše konkurence?

Ewa Farna: Nemusela, ale myslím si, že lidi to trošku hází do stejného pytle. Já to vždycky nazývám tak, že v Čechách je podle mě jednodušší, nebo takhle, v Čechách je těžší se dostat na vrchol, a v Polsku je těžší se tam držet.

Martin Veselovský: A jste v Polsku na vrcholu?

Ewa Farna: Já nechci být falešně skromná a zase nechci bejt namyšlená. Já si myslím, že je to…

Martin Veselovský: Hm. Dobře, jste v Polsku na vrcholu?

Ewa Farna: Já si myslím, že je to v takovým místě, ve kterým chci, aby to bylo. Jo, jsem diplomatická, dobře. Tak je to, je to příjemný, je to dobrý a myslím si, že jde jít ještě výš. Ale jde to právě tím, že se tam udržím. Teďka je to fakt super a rádia písničky hrajou, koncerty jsou, všechno funguje, ale já si myslím, že otázka toho, jestli to je úspěch, je to, jestli to trvá deset sezón nebo jedna. Jedna sezóna prostě může být způsobená jednou dobrou písničkou, a to podle mě nemusí bejt úplně jako vzorec na úspěch.

Martin Veselovský: To chápu. Já jsem se někde, v jednom z vašich docela už starých rozhovorů dočetl, že vy pocházíte z národnostní menšiny?

Ewa Farna: Hm.

Martin Veselovský: A co to je za národnostní menšinu?

Ewa Farna: Polská národnostní menšina.

Martin Veselovský: Jo takhle, to je polská národnostní menšina, tak úplně…

Ewa Farna: V Čechách.

Martin Veselovský: V Čechách.

Ewa Farna: To je vlastně v okolí Těšnického Slezska a tam málo myslím, kdo ví, že tam fakt žije až 40 tisíc Poláků, máme polský školy, já jsem chodila do polské školky, polské školy, polského gymplu, pak i na vysokou jsem šla do Polska. A je tam vlastně komunita, jsou tam organizace, jsou tam akce a vlastně…

Martin Veselovský: Takové malé Polsko v Česku, respektive na Moravě.

Ewa Farna: Opravdu, opravdu, protože já jsem se česky naučila z televize a z rádia, a já jsem mluvila ve škole polsky, s rodičema nářečím…

Martin Veselovský: Polština je teda váš první jazyk?

Ewa Farna: Je to moje mateřština, ano.

Martin Veselovský: V tom případě mluvíte skvěle česky.

Ewa Farna: Děkuji.

Martin Veselovský: A týká se to, že prostě tam je polská menšina, týká se to, řekněme, i náboženství a tak dále?

Ewa Farna: Taky, taky. Nemyslím si, že tam je hodně věřících lidí, ale tak to nějak prostě ty hranice se posouvaly během historie, že prostě to zůstalo takhle a Těšín je rozdělený na dvě části a plyne tam Olše a naše Olza a my jsme prostě zůstali po té české části, ale taky to… Já si to vždycky dávám do jedné věty, abych to dokázala pojmenovat, protože já jinak mluvím padesátkrát stejný věci. Zase jsem si to pojmenovala tak, že moje prababička měla rakouskouherský pas, můj táta měl český pas, československý, pardon, já mám český pas a všichni jsme byli Poláci. Takže my jsme vždycky bydleli na stejném terénu, akorát se ty hranice vždycky nějak posouvaly.

Martin Veselovský: Vy bydlíte na zajímavém jaksi...

Ewa Farna: Ano, ano.

Martin Veselovský: Zajímavém území, ale vy jste také říkala: "Polsko bylo v minulosti vícekrát rozebrané...", jasně, "...úplně zmizelo z mapy, takže Poláci potřebovali hodně víry a odvahy dát ho zase dohromady. Asi i proto jsou odvážní, hrdinští a vznešení." Mě by vlastně zajímalo se znalostí obou těch národů, co byste řekla o Češích?

Ewa Farna: Jako ono říkám, že jsou vznešení Poláci, ano, taky už jsem se setkala hodněkrát zase s velkým buranstvím teda, a to já nemám ráda. A to asi nejde přisuzovat žádnýmu státu nebo národnosti, to prostě…

Martin Veselovský: Jste opatrná teď trošku, kroužíte kolem toho.

Ewa Farna: Ne, protože já nechci úplně říkat, že je to špatně, co jsem řekla tehdy, to vůbec ne, ale nevím, jak bych popsala Čechy. Tak já si myslím, že Poláci jsou velcí čechovelové, oni milujou Čechy a milujou to, že Češi si dokážou ze sebe udělat legraci, milujou českou kinematografii, Švejka, milujou to, že Češi si ze sebe dokážou udělat velkou legraci a že jsou hodně liberální, že jsou otevření, že vlastně obdivují to, že to není zakrněnost taková ta. Oni to trošku vnímají negativně to svoje katolický Polsko.

Martin Veselovský: Jak to vnímáte vy?

Ewa Farna: Já si myslím, že se říká katolické Polsko, ale že v praxi už to je jinak, že prostě se to napíše na papíře, nebo ta babička vyplní za celou rodinu, ale, bohužel, už to tak není, nebo bohužel, no, pořád je to takové, že když Poláci vyjedou za hranice a jdou se bavit, tak říkají "Bůh nás tady nevidí a prostě, tak jdeme dělat všechny prasárny světa." A o tom to přeci není.

Martin Veselovský: Řekněte mi, jak je, jaké to je stát se v podstatě z fleku někde ve dvanácti, ve třinácti letech jako z té normální holky, holkou, která je slavná? Není to trošku obtížný to ustát?

Ewa Farna: Asi by bylo, kdybych neměla, a to může znít strašně pateticky nebo banálně, ale fakt rodinný zázemí geniální.

Martin Veselovský: A co udělalo to rodinné zázemí, že jste se nestala nějakým jako frackem, který si bude hrozně užívat prostě, jako to že je idol něčí a tak dále?

Ewa Farna: Mít se kam vracet, vědět, že je jeden domov, že nejsou rodiče jeden tam, třetí tam. Ten má přítelkyni třetí a tak dál. Prostě je to rodina. To, že taťka se mnou do osmnácti všude jezdil na všechny koncerty, takže po každém koncertě říká…

Martin Veselovský: On vás hlídal.

Ewa Farna: Hlídal mě, a to je dobře. On mi říkal po každém koncertně 15 minut autogramiáda, pak se balíš, jedeme domů. Přijeli jsme třeba ve dvě ráno a v sedm se vstávalo do školy. A takhle to fungovalo hrozně dlouho, takže nebyl ani čas jako na žádný blbosti. Já jsem si k patnáctinám přála, abych mohla jezdit na koncerty s kapelou v dodávce, protože to mi přišlo jako hrozně velký zážitek. Taťka mi to nedovolil, ale teď chápu proč. A jsem za to vděčná.

Martin Veselovský: Já se omlouvám, já jsem s kapelou nikdy dodávkou nejel, takže nevím, co se tam děje, ale tatínek to asi věděl.

Ewa Farna: Tak začala jsem mluvit sprostě, že jo, začala jsem, jsem taková jako klučičí hodně, hrbím se, vždycky mi to mamka říká, nejsem vůbec jako dáma, jsem prostě taková jako trošku, mám hodně kamarádů kluků…

Martin Veselovský: Jako když jedete tou dodávkou s kapelou?

Ewa Farna: No, myslím, že to na mě mělo velkej vliv. A kdybych s nima, takhle, když s nima jezdím od osmnácti, dvaceti a už mám trošku vyprofilovanej svůj názor, tak je to něco jiného, když jste dítě a myslím si, že vás to může poznamenat tak, že vám to vlastně ještě ten charakter furt nějak formuje a může se právě třeba z vás stát takovej fracek. Já nevím.

Martin Veselovský: A vy jste nikdy prostě nezfrackovatěla? Jako vy jste si nikdy neměla tendenci si prostě užít to, že jste slavná a že prostě máte pravděpodobně asi větší množství peněz než vaši vrstevníci a tak dále?

Ewa Farna: Ale to já zase myslím si, že jsem šetřivá, ale prostě neplatím blbosti. A nikdy jsem neměla tu tendenci. Jsou věci, za který si ráda zaplatím...

Martin Veselovský: A to třeba?

Ewa Farna: Dobré jídlo, asi je to na mě vidět, ale já mám ráda…

Martin Veselovský: Nevím, proč to říkáte, já jsem si nic takového nemyslel.

Ewa Farna: Ne, já mám ráda jako fakt kvalitní jídlo, ráda si zajdu do dobré restaurace, napiju se dobrého vína, kupuju si CD, kupuju si filmy a fakt sleduju filmy, dejme tomu, čtyři týdně. A takže na takové věci, na kulturu nemám problém jít. Teďka jsem byla na Hitchcockovi v Obecním domě, to bylo, prostě lístek stojí 800 korun, ale říkám, mně to za to stojí prostě a takové věci si občas fakt dopřeju, ale myslím si, že je nesmysl zjistit v šestnácti, že máte nějaké peníze, tak si prostě koupíte v osmnácti Porsche a nevím co, protože možná, kdyby mi bylo čtyřicet pět a měla bych to, co mám teď, tak bych s tím možná už operovala trošku jinak, ale já si myslím, že v mém věku furt se to může změnit a pořád je ještě šance, abych to někam takhle rozhodila ty peníze a už se nikdy nevrátily.

Martin Veselovský: To asi vždycky. A jenom čistě technicky, Porsche nemáte?

Ewa Farna: Ne, nemám Porsche.

Martin Veselovský: Nechystáte se koupit Porsche?

Ewa Farna: Ani se nechystám pro Porsche, protože je to zbytečný.

Martin Veselovský: Vy jste to sama zmínila, vy jste, tuším, studovala ve Varšavě práva?

Ewa Farna: Ano.

Martin Veselovský: A už nestudujete?

Ewa Farna: Ne, studovala jsem rok.

Martin Veselovský: A proč už ne?

Ewa Farna: Protože jsem to zabalila…

Martin Veselovský: No, to jsem pochopil, ale proč?

Ewa Farna: Naštěstí, nešlo to zvládat vlastně s tím zpíváním. Nebo takhle, i časově jo, koncerty o víkendu, škola v týdnu, ale ono stejně jako do školy se musíte připravovat, není to jenom o tom, že sedíte na těch výkladech, tak stejně tak ke koncertům ten umělec nebo interpret se musí někam vyvíjet, musíte mít čas psát ty písničky, získávat ty emoce, o čem chcete psát, protože hrát takhle koncerty bych mohla pět let, ale furt bych dělala to samý a je to vlastně nějaká setrvačnost, která nepřináší nic novýho, ani kreativního, takže jsem se rozhodla pro tuhle tu stránku. Hodně jsem o tom přemýšlela, bavila jsem se o tom s rodiči, protože mí rodiče jsou takoví, že by chtěli, aby děti měly vysokou školu samozřejmě, ale dospěli jsme k tomu, že bych se měla držet něčeho, co mě baví, a co mi asi i jde a co vypadá, že by mohlo být moje živobytí na celý život, než bych začala studovat něco, kde vůbec nevím, jestli budu dobrá a nevím ani, jestli by mě bavilo. Takže vlastně jsem si řekla, studujeme přeci proto, abychom měli práci. Hodně lidí, který mají hodně vysokých škol, práci nemají, já ji mám, vede se mi v ní dobře, tak se jí prostě budu věnovat a...

Martin Veselovský: Strach z toho, že by vám tím nějaký potenciální zadní vrátka zmizely, to znamená, že vlastně nemáte zadní vrátka, že nejste právnička.

Ewa Farna: Nejsem právnička, ale myslím si, že kdyby bylo hodně zle, tak si to člověk může fakt dodělat i v těch dneska třiceti pěti nebo později, že to není vlastně zas takový problém, pokud samozřejmě to dáte. Tak dneska jsou ty možnosti tak široké, že si myslím, že je třeba využít to, že to teďka jde a že mám nápad na to, jak dělat hudbu a že mě to hrozně baví a myslím si, že fakt hrozně moc lidí dělají práci, která je nebaví a utlačuje je, a někdy ani ti lidi nevědí, co mají dělat. Mně jeden můj kamarád říkal z gymplu "Já ti hrozně závidím." A já říkám, co mi závidíš, jako to, že vydělávám nebo co mi závidíš? On říkal: "To vůbec ne, já ti závidím to, že víš, co chceš dělat a víš, kudy asi bude tvůj život se ubere." Ty lidi většinou fakt jdu na tu vysokou a vůbec ještě nevědí, co budou dělat a někdy i mají ty práva a věnujou se něčemu úplně jinému.

Martin Veselovský: Takže pochopil jsem to správně, vás to baví?

Ewa Farna: Mě to baví hodně. Já bych to chtěla dělat, no. Doufám, že bude poptávka.

Martin Veselovský: To se uvidí. Děkuju pěkně za rozhovor.

Ewa Farna: Děkuju moc za pozvání.

Martin Veselovský: Na shledanou.

Ewa Farna: Na shledanou.