Daniela DRTINOVÁ: Hostem DVTV je Klára Melíšková, filmová a divadelní herečka. Hraje v Dejvickém divadle od jeho založení. Momentálně je nositelkou řady pochvalných recenzí za role v krimiseriálu ČT Modré stíny a v novém filmu Já Olga Hepnarová. Vítejte.
Klára MELÍŠKOVÁ: Dobrý den.
Daniela DRTINOVÁ: Tak často se to nestává, že se řada kritiků tak vzácně shodne na jednom tvůrci nebo na jednom herci. Jsou to nervy, kritiky?
Klára MELÍŠKOVÁ: No já se přiznám, že je moc nečtu teda, protože mě kolikrát se stalo třeba v divadle, když o mně jako napsali něco jako nepěknýho, i když třeba měli pravdu, tak to velmi špatně snáším. Takže jsem si říkala, ty kritiky moc číst jako nebudu. Že si, že radši dám na názory nějakých mých nejbližších lidí, kterých si jako vážím a na kterých mi záleží, takže jejich názor tak jako jejich, že ho beru.
Daniela DRTINOVÁ: No ale teď jsou pochvalné ty recenze, teď naopak by vám to mohlo sebevědomí zvedat.
Klára MELÍŠKOVÁ: Jako jsou, to mi právě říkali, jako přečti si to, přečti si to. Je to v pohodě, můžeš to číst. Takže to jsem si, to jsem si přečetla. A jsem vlastně moc ráda, protože musím říct, že jednak to natáčení těch Modrých stínů s Viktorem Taušem bylo opravdu skvělý, že i celej ten štáb jako Viktor, všichni, jako co tam jsme ten základní tým, že jsme se znova tak jako nějak napojili na sebe a že jsme si byl zase hro... Jako mnohem blíž než při tý první sérii, takže to bylo všechno vlastně skvělý. A takže, takže jsem moc ráda, i když teďko vono spousta lidí jako to nepřijalo, že jim, že se jim to zdá taková, ta vizualita, je to hrozně jako atakující, nepříjemný, že říkají, že to, že tomu jakoby, že tomu moc nerozuměj a vlastně, že je to jako rozčiluje. Ale pak je zase spousta lidí, který jsou z toho úplně vlastně nadšený, což asi jich je menšina, ale myslím si, že to vůbec nevadí, no, že to je takový...
Daniela DRTINOVÁ: Hm, je jich dost podle těch pochvalných recenzí a pochvalu jste získala taky za roli matky Olgy Hepnarové. Film sklízel dobrá hodnocení i na festivalu Berlinale. Jak těžké je hrát matku vražedkyně, když navíc to byla skutečná postava?
Klára MELÍŠKOVÁ: No my jsme s tím vlastně hodně potýkali, protože to byl vlastně, je to silnej příběh strašně jenom sám o sobě, prostě a to, co jsme, to, co Tomáš Weinreb a Petr Kazda, to, co všechno zjistili vlastně o tý Olze, z těch dopisů, o tý její matce, o tý rodině, takže o tom jsme si jako hodně povídali a z toho já jsem vycházela. A říkala jsem si, že protože já shodou okolností ještě než mě vůbec oslovili kluci asi před 8 lety, tak jsem viděla dokument v televizi právě, já o Olze Hepnarový a říkala jsem si, že kdyby žila v dnešní době, že by se tohle to vůbec nestalo. Že si myslím, že v dnešní době by, byl, že by se našli lidi, který by byli schopný jí jako pomoct. A ona vyrůstala, ta právě vyrůstala v tý rodině, kde to vlastně vůbec nefungovalo, kde nebyly žádný jakoby citový vazby, ta matka vlastně byla velmi chladná, byla racionální taková žena, vypadá to, že ten otec ji nějak jakoby zneužíval, takže ona vlastně neměla vůbec nikoho, ona neměla vůbec nikoho, jako za kým by zašla, s kým by mohla sdílet, s kým by se mohla jako objímat a pak se rozhodla spáchat ten strašnej čin.
Daniela DRTINOVÁ: Takže podle vás by se tomu dneska dalo předejít? Někdo by jí mohl, uměl by jí vyvést z toho pocitu té izolace, aby se předešlo té tragédii jejího života i těch 8 jejích obětí.
Klára MELÍŠKOVÁ: Já myslím, že jo, protože ta, hm, já, já, já, já fakt já si myslím, že jo, protože ona ještě Tomáš právě Weinreb říkal, že ona trpěla Aspergerovým syndromem, což v tý době vlastně o tom se vůbec, skoro vůbec jako nevědělo, takže nikdo nevěděl moc jak s ní jakoby zacházet, ale i tak prostě, jak s ní zacházeli ty lékaři, jak ji zavřeli do Opařan, do toho, do tý léčebny a tam ty, tam jí mlátili vlastně ty její spolu, spolubydlící, nebo ty spolusouputnice, co tam s ní prostě byly, takže ještě jí, ještě podle mě v tom jejím jakoby citovým strádání jí ještě víc prostě dodělaly. Takže si myslím, že v dnešní době už mám pocit, že, já nevím za těch 35 let, nebo jak dlouho to je…
Daniela DRTINOVÁ: Hm, je to přes 40 let, 73. to byl…
Klára MELÍŠKOVÁ: No, 73., takže, že se toho hodně změnilo, že se to posunulo, že, že ty lidi ty vazby mezi sebou, že se hodně tak jako zjemnily a jako troufám si říct, že v dnešní době by se našli lidi, který by jí opravdu pomohli v tom. I ty její rodině třeba i tý matce, protože samozřejmě všechno se odráží z toho dětství si myslím teda a tady na tom, tady na tom příběhu je to úplně teda markantní, že já jsem třeba měla strašnej problém, abych potlačila city vůči ní, protože ta Olga má, jak hraje Olgu Michalina Olszańska, ta Polka, ta se tomu úplně otevřela teda, ta úplně jako mám pocit, že jednak jí byla v něčem strašně podobná, že s ní úplně tak jako splynula a že šla do toho úplně naplno. Takže mezi námi se tam děly úplně takový jako dá se říct až rodinný konstelace, že skrze, já nevím, jestli jste to zažila…
Daniela DRTINOVÁ: Hm, ano…
Klára MELÍŠKOVÁ: Nebo jestli…
Daniela DRTINOVÁ: Ne, nezažila, ale znám ten, ten, ten mechanismus odkrývání…
Klára MELÍŠKOVÁ: Jo, jo, jo, no, no, no…
Daniela DRTINOVÁ: Vlastně těch vnitřních emocí přes nějaké v podstatě divadelní představení…
Klára MELÍŠKOVÁ: Že si stoupnete jakoby do energetickýho jako pole těch postav a nacítíte je a začnou se dít prostě věci, ty energie se prostě jedou. Takže mám pocit, že se nám tam vlastně něco takovýho dělo, hlavně v tý scéně, v tý naší poslední scéně, kdy s vidíme v tom vězení, kdy ta matka za ní přijde a tam vlastně se stalo něco, co, co jsem zatím doposavad vůbec nezažila při natáčení, že se to, že, že nás to úplně jako rozvibrovalo a vůbec to nešlo jak zastavit, že se to točilo asi šestkrát ta scéna toho závěrečnýho beze slov, vlastně jakoby poslední návštěvy a já do teďka jako když si na to vzpomenu, tak mám jako oči, jako slzy v očích, protože to je, že to bylo strašně silný pro mě.
Daniela DRTINOVÁ: Měla jste tedy pocit, že jste se nějakým způsobem vlastně dotkla i toho vnitřního osudu té původní Olgy Hepnarové skrz jakoby tuhle tu situaci, že jste ji víc pochopila, že jste se jí nějakým způsobem dotkla, že třeba tam nějakým způsobem ten její příběh mezi vámi tedy byl a vibroval takto mezi vámi?
Klára MELÍŠKOVÁ: Já si myslím, že, že určitě. A já ještě jsem se tím zabývala, tak jako já mám ještě takový jako různý paní takový jako energetický poradkyně, s kterýma jsem to vlastně řešila a já myslím si, že jsme, jednak jsme se snažily mluvit i o tom, jak by to mohlo být, aby to šlo jakoby tou pozitivní cestou, aby, co by se muselo stát, aby ona takhle jako neskončila. Takže já doufám, že, i když já jsem tohle všechno pak musela potlačit a jakoby zapomenout, když jsem to natáčela a já doufám ale, že někde jakoby v tom nějakým vědomí, že to je a že ty lidi, když na ten film přijdou a budou se na to koukat, že si to jako někde načtou tohle to.
Daniela DRTINOVÁ: Její matka byla odtažitá, ale asi úplně bez citu nebyla…
Klára MELÍŠKOVÁ: No úplně…
Daniela DRTINOVÁ: Dokázala byste pojmenovat ten, to, ten, ten, ten vztah mezi nimi, co tedy základního mezi nimi působilo, bylo to neporozumění?
Klára MELÍŠKOVÁ: Já myslím, že tak ona byla, ona byla vlastně velmi ambiciózní žena, ona snad byla první zubařka tady v Praze…
Daniela DRTINOVÁ: Ta matka?
Klára MELÍŠKOVÁ: Ta matka a ona vlastně měla dvě dcery a podle mě si taky musela říkat, jak je to možný, vždyť se k oboum jakoby chovám stejně a ta jedna jako funguje a ta druhá prostě jako nefunguje a neví si s ní rady. Ale podle mě taky, nevím, jak byla možná zahleděná sama do sebe a neuměla sama s tím jako nakládat, protože taky pocházela asi z nějaký rodiny, kde se tohle to jako nedělalo, kde třeba ten cit se úplně tak jako nepoužíval…
Daniela DRTINOVÁ: Tak ono obecně ještě v té naší generaci…
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, a ještě v tý době prostě toho komunismu, že o tady těch věcech se vůbec jakoby nemluvilo, že to bylo něco jako, no, že se o tom prostě jakoby nemluvilo, takže…
Daniela DRTINOVÁ: Možná ona vůbec sama nevěděla ta matka, jak na ni…
Klára MELÍŠKOVÁ: Já si myslím, no, já jsem četla nějaký právě jeden dopis, kde ona právě vůbec ničemu nerozuměla, ona vůbec nerozuměla, kde udělala chybu. Jako proč se tohle to děje, proč ta dcera se takhle chová, vždyť ona pro ni dělá to nejlepší, ale zároveň, co bylo to nejlepší, že ji dala k psychiatrovi, jako když si sama nevěděla rady, nebo zavřela do Opařan, jako když tušila, jak to tam asi chodí a, ale asi, a zase chápu, ona nevěděla jako, co, co, co s tím dál, protože se jako takhle s těma lidma tady s těma dětma se tady takhle prostě nepracovalo, no.
Daniela DRTINOVÁ: Aktuálně.Cz napsalo, že film Olgu Hepnarovou naštěstí neomlouvá, ale že pro ni drobty sympatií i tak sbírá. Na druhou stranu, není to zrádné, natáčet vlastně o vrazích? Stalo se to před více než 40 lety a vlastně ona je stále "slavná", natáčí se o ní filmy. Já vím, že jedna rovina může být to, že třeba ten příběh její se tímto způsobem i nějakým způsobem pročistí, na druhou stranu není v tom ta druhá strana takto zrádná?
Klára MELÍŠKOVÁ: Jako asi je. Ale zase na čem jiným to prostě ukázat, protože to jí, v žádném případě ji to neomlouvá tu Olgu, to, co udělala, je prostě strašný a zasloužila si za to trest. Ale zároveň když vemete jakoby tu druhou stránku, že ona byla, že ona musela bejt opravdu strašně nešťastná, to byla velmi inteligentní holka, protože jak ona dokázala ve svých 22 letech prostě popsat ty svoje stavy, protože ona vlastně furt jenom psala, vyjadřovala se jakoby přes ty dopisy, přes to psaní a jak dokázala popsat ty svoje stavy, v jakých se nachází, to podle mě bylo až jako nebývalý na ten věk, jako na těch 22 let a říkám si, že, nebo byla bych hrozně ráda, kdyby si lidi vlastně uvědomili, jak jsou strašně důležitý ty vztahy, jako mezi lidma hlavně mezi rodičema a dětma, jak je to strašně důležitý prostě ty děti vnímat, že oni, oni si nás načítají nonverbálně, oni zdaleka nevnímají to, co my jim jakoby říkáme verbálně, ale asi z 90 % si nás prostě načítají jako nonverbálně. A jak je strašně důležitý, když s nima mluvíte prostě vidět jejich oči. A já najednou jsem si jako uvědomila i se svýma vlastníma dětma, i když se snažím jakoby nedělat chyby svých rodičů, nechovat se tak jak mě štvalo, jak se moje rodiče ke mně chovali, stejně to tam dělám, stejně je nějakým způsobem poškozuju, ale díky tomu, že oni mě vlastně strašně bavěj, že mě jako zajímají, že mě bavěj jako lidi, prostě od malička a že jsem vůči nim jako otevřená a že jim, se jim to snažím všechno říkat, i když udělám chybu, tak se snažím s nima prostě otevřeně komunikovat o všem, tak oni jsou na to zvyklý a teď mi dávají prostě jak pobírají prostě rozum, tak mi dávají tu zpětnou vazbu a fakt mě nešetřej, že si všímají jako těch vazeb, jaký máme s rodi…, jako já se svýma rodičema, s bratrem, bratr s mejma rodičema, s mým jako mužem a teď to, teď to tam prostě sázej, že je úplně přesně jako načítají a říkají: teď, teď jsi udělala stejně, teď ses chovala stejně jako to, ty jsi říkala, že to nebudeš dělat a teď to děláš. Proč to teda děláš? Proč to neuděláš jinak? Slíbila jsi, že to bude jinak a najednou jsou fakt nekompromisní a zároveň to ale zabírá teda strašnýho času se jim prostě takhle věnovat. Protože občas se stává, že, nebo stává se mi taky, že je jako odbydu a pak si to uvědomím a fakt hned jdu jako za nima a všechno jim to vysvětlím, proč se to stalo, takže o těch věcech takhle jako mluvíme, což se podle mě dřív vůbec ne, jako nedělalo, nebo vím to aspoň já ze svý rodiny, jako od svejch rodičů, který taky dělali maximum, ale taky prostě mě poškodili prostě…
Daniela DRTINOVÁ: Fungovalo to jinak.
Klára MELÍŠKOVÁ: No jasně. No, takže…
Daniela DRTINOVÁ: V naší generaci…
Klára MELÍŠKOVÁ: Takže, takže jsem si říkala, kdyby tenhle ten film je vlastně jako lidem nějak, nebo kdyby si uvědomili, jak je to strašně důležitý tydle ty vazby mezilidský, že, že, že vlastně nějaká ta, nějaká jemnost, emočnost a cit, že to není nic vlastně špatnýho, že to není, jakože to není slabost proje... , umět projevovat tohle a všímat si toho.
Daniela DRTINOVÁ: Pročistil podle vás ten film příběh Olgy Hepnarové a jejich osmi obětí nějakým způsobem?
Klára MELÍŠKOVÁ: To já nevím.
Daniela DRTINOVÁ: Jestli vynořil víc otázek, víc, jestli vynořil to trauma, nebo jestli tam mohla i tím filmem protéct vlastně nějaká substance, která ten příběh pročistila, i ten příběh těch 8 obětí?
Klára MELÍŠKOVÁ: Já doufám, že jo. Když se o tom vlastně bude v týhle tý souvislosti mluvit, jednak jako ano, je to vražedkyně, prostě udělala něco strašnýho, neomluvitelnýho, ale zároveň to byla taky lidská bytost, která byla úplně strašně nešťastná a která už si nevěděla rady, a proto přistoupila tady k tomu činu.
Daniela DRTINOVÁ: A taky se o tom může mluvit ze strany té společnosti, jak těmto lidem pomoct.
Klára MELÍŠKOVÁ: No, taky přesně jak je vnímat a jak se o ně prostě postarat a jak s nima vlastně komunikovat.
Daniela DRTINOVÁ: Jak se od svých poci…, jak se od svých postav, ale i tíhy těch filmových příběhů pak odstřiháváte? Jako dovedu si představit, že toto muselo být dost depresivní. Nejen depresivní, ale taky.
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, no, jako, no já mám vlastně ty paní poradkyně se, se kterejma to jako jednak s kamarádka to rozbírá..., rozebíráme a nebo právě tady s těma mýma energetickýma poradkyněma vlastně se o tom bavíme, aby, abych to, v těch energiích prostě neuvízla, protože se to, to se může prostě stát a, a je to pak vlastně nepříjemný a zasahuje to prostě do vašeho života, je to prostě zbytečný. No tak je potřeba se o tom bavit a...
Daniela DRTINOVÁ: Je to slovní terapie nebo třeba nějaké cvičení?
Klára MELÍŠKOVÁ: Jsou to vlastně, jsou to takový meditační techniky spíš bych řekla.
Daniela DRTINOVÁ: Podle kritiky jste taky v krimiseriálu Modré stíny předvedla maximum. O tom jsme už mluvily. Jste označována jako jedna z předností této zdařilé minisérie ČT, alespoň co jsem četla recenze. V Dejvickém divadle jste 20 let, takže už jste zcela jistě za ta léta "vyhraná". Cítíte tedy, že za těch 20 divadelních let to přináší teď výsledky i ve filmu, anebo se vám hrálo stejně…
Klára MELÍŠKOVÁ: Ne, ne, ne…
Daniela DRTINOVÁ: Před 15, 10 lety?
Klára MELÍŠKOVÁ: Máte pravdu, máte pravdu. Ne, ne, ne, já to, že to cejtím, že teďkon, já nevím v těch 44 letech, že se něco se mnou teďko jako odehrává zásadního. I v tom mým soukromým životě a ono se to i projevuje v tom hraní najednou. Že se i něco jako, něco jsem si přiznala, něco jsem otevřela a ono se to, a ono se to otevřelo i v tom hraní teďko. Takže já vlastně mám pocit, že právě v těch Modrých stínech, že tam je, že tam jsou opravdu scény, za kterými vlastně si stojím, což já teda moc neříkám, protože jsem velmi kritická k sobě, ale který vlastně, kde bavím i já sama sebe. Takže, takže si říkám, tak to je možná našlápnutý jako…
Daniela DRTINOVÁ: To je možná ten vrchol.
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, dobrou cestu.
Daniela DRTINOVÁ: Byla jste u toho, když se Dejvické divadlo v té dnešní podobě v roce 96 zakládalo, byla jste v ročníku, který tam potom přešel s Miroslavem Krobotem rovnou po škole. Jak si vysvětlujete, že vlastně mezi těmi lidmi souboru, kteří se před tím de facto nahodile sešli jako ve škole, v jednom ročníku, takže to takhle zafungovalo?
Klára MELÍŠKOVÁ: No my z toho ročníku jsme tam zůstali už jenom 3. A všichni ostatní tam průběžně vlastně přišli na základě jakoby rozhodnutí Mirka Krobota. Po a potom, jakejkoliv další člen už se vybíral vlastně v rámci toho hereckýho souboru, že kdykoliv Mirek měl pocit, že by tam někdo měl být, tak navrhl to jméno, my jsme si sedli jako prodebatovali jsme to, vzali jsme ho tam jakoby na zkoušku a rozhodlo se jako jestli mezi nás zapadá, prostě, nebo ne. Takže takhle se to vybíralo. A na co jste se ptala? Teď jsem zapomněla.
Daniela DRTINOVÁ: A jak to, že to tak zafungovalo, když vlastně celý jeden ročník přešel v rámci, takže stejně se to nějakým způsobem potom ještě to krytalizovalo…
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, ono se to, pak ještě se to krystalizovalo a bylo to podle mě hodně tím Mirkem Krobotem, kterej má vlastně určitý jakoby cítění smyslu pro humor a tomu, to musím říct, že nás vlastně spojuje. Ten jakoby smysl pro humor, kterej, kterej je někdy až jakoby velmi drsnej, kterej jde až jako na dřeň, ale díky tomu, že zase se máme opravdu jako hodně rádi, tak se to, tak se to vlastně dá všechno jakoby zvládat i, i ty nepříjemný věci, co se tam jakoby dějou, samozřejmě dějou, není to úplně tak, jako, že jsme jako happy parta tam, jako ke který to prostě furt funguje, ale je to, myslím, hodně díky, hodně díky tomu Mírovi Krobotovi, kterej nás takhle prostě poskládal v takovým jako polopodobným jako naladění, že do sebe tak jako všichni zapadáme.
Daniela DRTINOVÁ: On vás poskládal, zároveň vás taky asi formoval, bylo to tedy tím, že jste byli třeba i mladí, tvární a že vás zkrátka mohl formovat režisér Miroslav Krobot?
Klára MELÍŠKOVÁ: Určitě, určitě, určitě. No.
Daniela DRTINOVÁ: Pokud jde o tu možná ponorku v některých okamžicích, nebo v těch vývojových dekádách, které už tam máte za sebou, jaká témata se tam vynořují? Jako nechci příliš zacházet samozřejmě do intimního rámce, už potom vztahů, které se odvíjejí mezi vámi, ale co vlastně vyvolá tu, tu ponorku jako takovou, je to nějaké téma vyhoření nebo téma třeba nenaplnění, pocitu nenaplnění některých těch členů, co vlastně za téma v takovém souboru může potom vyvolat to pnutí?
Klára MELÍŠKOVÁ: No to taky, ale hlavně podle mě teď je to změna toho vlastně vedení, uměleckej šéf, toho uměleckýho šéfa, kdy Mirek odešel, stal se řadovým herecky, řadovým hercem a místo něj nastoupil Michal Vajdička, teď najednou my jsme všichni vlastně ve věku mezi 40 a 50, už se nám nechce hrát jen tak leccos, už vlastně chceme hrát věci, který nás nějakým způsobem zasahujou, který se nás dotýkaj, ať i témata těch her, nebo témata těch postav, který máme hrát a na základě toho asi teď nebude jednoduchý úplně najít jakoby tu cestu s tím Michalem, jakým směrem to dál jakoby pouštět. Což teď jakoby se děje vlastně a je ale skvělý, že o tom, že se vlastně všichni jako nějak jako cítíme, že se dokážeme slítnout jeden moment jakoby do toho hnízda a o těch věcech prostě naprosto jako otevřeně mluvit. I když někomu se to nelíbí, ten by chtěl dělat tohle, tenhle tohle, tenhle by chtěl dělat s tím, tenhle s tím, protože za těch 20 let s některejma kolegama já jsem se vlastně ještě pořádně nesetkala. Takže vlastně zároveň tam je obrovská jako, jako, jako velká chuť ještě pracovat, potenciál, já si myslím, že tam furt ještě je ta energie, jako ještě jít někam dál, ještě to někam dál posunout, tam vlastně taky je, takže se uvidí jako jakým směrem to pošleme teďko.
Daniela DRTINOVÁ: No pořád udržet tu dynamiku samozřejmě není jednoduché.
Klára MELÍŠKOVÁ: Není jednoduchý, no.
Daniela DRTINOVÁ: Je to tedy jiné, když byl uměleckým šéfem Miroslav Krobot a teď když je uměleckým šéfem Michal Vajdička?
Klára MELÍŠKOVÁ: Michal tam vlastně udělal dvě věci, který jsou velice úspěšný, což je Ucpaný systém a Racek. A teď od září je tam jakoby oficiální umělecký šéf. A ono už je to daný tak jednak tím, že je Slovák, jednak tím, že je mladší, je mu 39 let, že ten Mirek už přece jenom to je taková ta klidná síla, ten už věděl, věděl jako kudy by to chtěl jakoby směřovat, protože on odešel z Národního, když šel do, než šel prostě do Dejvickýho divadla, nebo odešel z Národního do Dejvickýho…
Daniela DRTINOVÁ: Ano.
Klára MELÍŠKOVÁ: Divadla, takhle, takže už, už v tom je prostě ten rozdíl.
Daniela DRTINOVÁ: To znamená, že se třeba repertoár, hrajete jinak, jiné věci?
Klára MELÍŠKOVÁ: No vono je to…
Daniela DRTINOVÁ: Hledám ten rozdíl mezi posuzováním těch…
Klára MELÍŠKOVÁ: A já se to taky snažím…
Daniela DRTINOVÁ: Ono je to asi těžký, zvlášť když to teď zrovna tvoříte.
Klára MELÍŠKOVÁ: Jako no, no, no, protože ono vlastně teď se to děje, teď vznikla jako pod Michalovým…
Daniela DRTINOVÁ: To je těžký to…
Klára MELÍŠKOVÁ: Jakoby šéfováním vznikla ta Zimní pohádka, s jejíž titulem úplně nebyl, já tam teda nejsem, ale s jejímž titulem úplně nez…, z toho nebyli úplně všichni nadšení, nicméně do toho šli a vzniklo teda úplně krásný představení. A všichni se tomu divěj, jako, jako, jakože když nás to teda tak moc úplně nebavilo, jak to, že vzniklo takhle krásný představení, takže takovýhle teďko otázky se tam prostě řešej, no. Teďko, teďko začal zkoušet právě Michal Vajdička novou hru a taky to tam, taky to tam začíná jakoby jiskřit, tak a je to velmi čerstvý, tak o tom bych nechtěla mluvit, ale taky se uvidí, prostě kam se to vyvrbí dál. Takže není to úplně jako ideální, ale přijde mi to teda úplně skvělý, že jsme všichni, včetně toho Michala schopný prostě o těch věcech jako mluvit, že se nikdo neuráží, že si nebere věci prostě osobně a že se to jako vyvíjí dál a naopak nás to nějak jako stmeluje, to mi přijde úplně skvělý.
Daniela DRTINOVÁ: No a taky po těch 20 letech, co jste spolu, ta tvorba pak asi začne procházet takovým novým hledáním, takovým údolím stínů.
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, no…
Daniela DRTINOVÁ: Které, ta cesta není úplně jednoduchá.
Klára MELÍŠKOVÁ: No vlastně my jsme to čekali, že se něco takovýhleho stane, teď se to děje, vlastně je to dobře, že se to děje, není to úplně teda jednoduchý, jako je to občas trošku i jako znejišťující, protože člověk neví, co bude dál, jestli už to fakt třeba neskončí, jo, ale cítím prostě, že ještě ne, že ještě, ještě to někam prostě půjde.
Daniela DRTINOVÁ: Další herec ze souboru Ivan Trojan režíroval hru Zásek. Týdeníku Rozhlas jste řekla: Každý přispěl nějakým svým tématem, kterému jsme se ze začátku všichni vyhýbali a vzniklo nakonec velmi otevřené a osobní představení. Jaké téma své vnitřní jste vnesla do hry vy?
Klára MELÍŠKOVÁ: Já jsem tam vlastně vnesla, tak já ve všech představeních, já chci mít prostě nějakou naději, jo, i když děláme nějaký představení, který je vlastně velmi smutný, kontroverzní, tak já chci, aby tam byla nějaká naděje pro ty lidi, který na to přijdou, aby věděli, jak s tím životem naložit, protože si říkám, když jim budete ukazovat to, co v životě oni prostě znají, tak ty jako děsím, co, co si s tím počnou, oni řeknou, ano, to známe, ale my nevíme, jak z toho ven, my nevíme jak si prostě počít, jakoby co si počít sami se sebou, s tím životem, ze vztahama, s prací, se vším. Takže já jsem hrozně jako chtěla, aby tam bylo, aby tam byla nějaká takováhle naděje, že se dá začít jako s tím pracovat v každým okamžiku sám se sebou, že můžete ten život změnit každým, v každým okamžiku, zajímat se o ty věci, že je tady pro nás prostě připravený, nebo čeká tady jako nějaká obrovská jako energie pozitivní jako síla, která nám může pomoct jako otevřít úplně netušený možnosti, jakoby v nás. A je jenom na nás, jestli se tomu otevřeme nebo ne. Tak tohle to, tohle to jsem tam jakoby chtěla dát, což jsme se jako samozřejmě dohadovali, protože oni si ze mě dělali legraci, že furt jako, že jsem taková jako hrozně pozitivní a že furt všude chci mít právě tu naději. No takže na závěr z toho tam vznikaly i hádky, kde jsme křičeli na sebe, brečelo se, jako zamykali jsme se, zamykala jsem se na záchodě, nekomunikovala jsem, takže bylo to jako velmi divoký, ale myslím si, že vzniklo, jako to představení některý kolegové říkají, nebo kamarádi, jo, že to je takový jako, nebo i já takový si říkám, že takový klausurní jako představení, jo, že to, že to jakoby "není regulérní", ale zároveň jo. Zároveň jo tím, jak jakoby my to hrajeme úplně, máme to strašně rádi, hrajeme to s obrovským nasazením, že jo, hodinu a tři čtvrtě jsme furt zavřený ve výtahu, jako dva na dva metry, takže myslím si, že v tom je ta deviza toho představení. To, jsme se 4 měsíce scházeli, mluvili jsme o tom, že jsme projeli úplně všechny možný jako témata, postavy, kde by se to mohlo prostě odehrávat a začínali jsme opravdu od nuly, že ten Ivan přišel na první zkoušku a říká: Já jsem si vás vybral, protože vám důvěřuju, chci to s vámi dělat, ale nevím vůbec nic. Jenom mě napadlo před 2 dny, že by, že by se to mohlo odehrávat ve výtahu. A my jsme všichni říkali: Ježíš Marja, tak to o tom už bylo natočenejch filmů, jako představení jako, vždyť je to tak banální a nakonec jsme u toho zůstali a jsme vlastně hrozně rádi teď.
Daniela DRTINOVÁ: Pořád máte čas brát všechny role, které k vám přijdou, jak jste to řekla Týdeníku.cz.?
Klára MELÍŠKOVÁ: No teď už moc ne. Teď…
Daniela DRTINOVÁ: Týdnu.cz?
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, teď už, teď, já mám pocit teda, že jsem odřekla jednu nebo dvě věci, ale díky tomu, že se to nedalo skloubit dohromady, ale jinak naštěstí musím zaklepat, že ke mně opravdu pořád přicházejí věci, který mě vlastně, který mě zajímaj a který mám pocit, že mě nějak obohacujou, takže…
Daniela DRTINOVÁ: Pokud jste brala všechno, tak jste měla celkem kliku, Český lev za Čtyři slunce Bohdana Slámy, seriál Terapie, kde jste hrála…
Klára MELÍŠKOVÁ: No, no, no, no, to je opravdu jako, no, že jsem fakt brala všechno, ale nějak to prostě vycházelo, že to vždycky mám pocit stálo za to.
Daniela DRTINOVÁ: Herečka Klára Melíšková. Děkuji, děkuji vám za rozhovor.
Klára MELÍŠKOVÁ: Děkuju.
Daniela DRTINOVÁ: Na shledanou.
Klára MELÍŠKOVÁ: Na shledanou.
