Daniela DRTINOVÁ: Kultovní Divadlo Sklep slaví 45 let od svého vzniku. Ve 14 letech ho založili ve sklepě jeho babičky David Vávra spolu s Milanem Šteindlerem. Toho teď vítám v DVTV. Dobrý den.

Milan ŠTEINDLER: Dobrý den.

Daniela DRTINOVÁ: Tak zajímal by mě ten úplně první okamžik. Koho to napadlo v jaké chvíli? Pojďme do sklepa.

Milan ŠTEINDLER: To já teda nevím, koho to přesně napadlo, ale bylo to, když nám bylo 14 let, to už je asi známý. A jak tomu říká David Vávra, tak jsme měli nějaké puzení. Ale ono to taky začalo tím, že my jsme začínali už chodit do hospody, byť teda ještě…

Daniela DRTINOVÁ: Ve 14 letech?

Milan ŠTEINDLER: No, tak jako, jako neměl bych to říkat, abych nekazil mladou generaci, ale už tehdy jsme začínali.

Daniela DRTINOVÁ: Byla jiná doba.

Milan ŠTEINDLER: A vlastně to propojení už začínalo vznikat takhle. A když jsme nebyli v hospodě, tak jsme pili jabčák a ten strašně sdružoval jako.

Daniela DRTINOVÁ: Ten sdružoval a pudil vás do sklepa.

Milan ŠTEINDLER: Ano. Udělal nám, způsobil to puzení. Ale ono to taky začalo tím, že my jsme si psali, já jsem si psal ve škole na piják různý básničky a různý hlouposti a ten David taky a ještě jsme chodili do kroužku k panu učiteli Šrámkovi na výtvarnou výchovu a tam se tehdy sdružovali, 14letí intelektuálové z devítiletky, ulice Jeremenkova. A tam jsme debatovali o umění a všemu jsme strašně rozuměli. No a pak z toho nějak vyplynulo jednak divadlo a jednak tomu předcházel ještě Kobyl klub to se původně jmenovalo, protože náš kamarád, kterej je dneska sochař, Roman Ťalský, tak tomu jsme říkali nějak "Kobyl". A založili jsme "Kobyl klub". A pak se to teprve podle toho sklepa změnilo na Sklep.

Daniela DRTINOVÁ: Co se tam teda v ty první chvíle odehrávalo v tom sklepě?

Milan ŠTEINDLER: V první chvíle, co se tam odehrávalo. No, odehrávalo se to, že my jsme vylezli na kredenc přes hromadu uhlí a brambor a hráli jsme šesti našim spolužákům, respektive velké zastoupení měly spolužačky. Vzpomínám si Radka Honzátková a Eva Kůnová, to byly takový největší krasavice od nás ze školy. O tu Radku dokonce my jsme, aniž by to věděla, tak už jsme se hádali, kdo s ní bude chodit.

Daniela DRTINOVÁ: S Davidem Vávrou.

Milan ŠTEINDLER: Ale ona to netušila vůbec. A ti byli první diváci jako.

Daniela DRTINOVÁ: Jak vypadaly ty první hry?

Milan ŠTEINDLER: No to vypadalo tak, že David se šel podívat třeba na Cimrmany, na tuším Hospodu na mýtince, a pak mi to vyprávěl, poněvadž já ani do toho divadla nešel, on mi to vyprávěl a já na ty motivy toho jeho vyprávění jsem zrežíroval představení. A pak jsme teda taky hodně měli, my jsme vůbec měli rádi kolem sebe takový ty lidi, jako byl Turba, třeba jsme měli rádi jeho představení, Ctibora Turby. On končil představení Turba tacet tím, že se tam slíknul a byl tam nahej a my jsme před těma spolužačkama se rozhodli, že taky tam vystoupíme nahý.

Daniela DRTINOVÁ: A realizovali jste to?

Milan ŠTEINDLER: No nakonec ne úplně. Já mám pocit, že to byl spíš takovej sliperdance, poněvadž ten název jsem ukrad Cabanům, ty ho měli pozdějc doopravdy. Ale ono tam v tom malým prostoru bylo všechno strašně vidět v detailu, jo, a toho jsme se trochu lekli.

Daniela DRTINOVÁ: A divačky to kvitovaly?

Milan ŠTEINDLER: Divačky to kvitovaly, samozřejmě. My jsme jim nabídli…

Daniela DRTINOVÁ: Myslím ten sliperdance?

Milan ŠTEINDLER: My jsme jim nabídli pohoštění. Tak samozřejmě…

Daniela DRTINOVÁ: Jak jinak.

Milan ŠTEINDLER: ...tak to samozřejmě mělo úspěch. Ale taky pohoštění, že jo. Jabčák.

Daniela DRTINOVÁ: Babička s tím byla v pohodě?

Milan ŠTEINDLER: Babička s tím byla v pohodě až do známé už dneska vlastně situace, kdy náš spolužák Pavel Auerbach jí načůral do zavařovacích sklenic.

Daniela DRTINOVÁ: To mě minulo při tý přípravě.

Milan ŠTEINDLER: Což dnes nepovažuju ani tak za hrubost nebo vulgárnost, ale jak jsem znal Pavla Auerbacha, tak to bylo spíš takové konceptuální umění z jeho strany. Ale babičku to rozzuřilo a řekla, ven ze sklepa. A v tu chvíli jsme šli na veřejnost.

Daniela DRTINOVÁ: Babičku prostě konceptuální umění nezaujalo.

Milan ŠTEINDLER: Ne. Tohle ne.

Daniela DRTINOVÁ: Tenkrát taky ale byli přísní domovníci a v každém druhém domě byli pomocníci VB, chodili s těmi páskami. S těmi jste problémy neměli?

Milan ŠTEINDLER: Neměli. My jsme bydleli, tohle bylo v domě babičky Davida Vávry a já byl soused za rohem, kde jsem bydlel v domě svých rodičů a tam zase se odehrávaly večírky, který nás spojovaly. Takže při jednom jsem třeba zjistil, že já ten dům dobývám a druhá skupina ho brání, a když jsme ho dobyli, tak ta skupina, která ho bránila pod vedením Davida, napsala na barikádu z nábytku nápis "No pasarán". Takže už tehdy se projevovalo jakýsi, řekl bych, nějaká revolučnost toho…

Daniela DRTINOVÁ: Ano. I politické cítění, vnímání té situace.

Milan ŠTEINDLER: Ano. Ano.

Daniela DRTINOVÁ: No a co se na to pak začalo nabalovat?

Milan ŠTEINDLER: Pak se na to začal navalovat Bába klub.

Daniela DRTINOVÁ: Bába klub?

Milan ŠTEINDLER: To byla hospoda U Báby, kde my jsme vlastně třeba seděli s Davidem a Vašek Marhoul, kterej se pak stal později naším produkčním, tak nás rval, abysme šli do tý hospody, do toho divadla na Dobešku už tehdy, kde jsme začali hrát. A my jsme pili ty panáky a říkali jsme, oni počkaj jako, to je dobrý. A Bába klub měl pozdrav, to musím říct, že automaticky, jak jsme přišli, tak před nás postavil hospodskej 3 malý panáky, červenej, zelenej, žlutej, a pozdrav byl "Bába klub hup, hup, hup". A to se na to nabalovalo.

Daniela DRTINOVÁ: Já se divím, že jste se nepropili na druhý břeh nikdo z vás.

Milan ŠTEINDLER: Ale my jsme zase byli jaksi kultivovaný, poněvadž třeba povinností každého člena Bába klubu bylo přinést na příští schůzi podepsanou konzumačku od rodičů. Takže když mi měla matka podepsat, že jsem vypil 4 piva a 5 rumů, tak jí to připadalo, že už je to možná trošku moc.

Daniela DRTINOVÁ: A udělala to? Podepisovala?

Milan ŠTEINDLER: Nakonec byli, musím říct, rodiče tolerantní a ještě před osmnáctým rokem, i když, když jsem mířil do ledničky poprvé, když jsem měl poprvé v životě kocovinu a nějak úplně automaticky jsem zamířil pro pivo do ledničky, tak mě matka mlátila přes ruku a řvala, parchante, nech toho a tak dál. Ale takže ta výchova tam probíhala. Ten pokus tam byl.

Daniela DRTINOVÁ: Byla. Byla. Byla tam. Pokus tam proběhl. No, a kdybyste neměl podepsanou tu konzumačku, tak byste nebyl připuštěn nebo…?

Milan ŠTEINDLER: Tak bych pravděpodobně dostal trestné body a musel bych vypít nápoj zvaný vředy.

Daniela DRTINOVÁ: Co to bylo?

Milan ŠTEINDLER: Což byla zase červená, zelená, žlutá, vaječnej koňak nějakej, griotka a ještě a rum.

Daniela DRTINOVÁ: No tak to nebyl zas tak strašnej trest.

Milan ŠTEINDLER: A to… Ono když se to dalo do decáku, tak to drželo barvy. A takže to vypadalo velmi esteticky, ale když jste to vypila, tak to byl opravdu vřed teda.

Daniela DRTINOVÁ: Bylo to nechutné.

Milan ŠTEINDLER: Bylo to strašný, ale tak nějak my jsme si libovali vlastně, jak říká ve filmu, kterej teď jde do kin, Tajemství Divadla Sklep, myslím, že včera to přišlo do kin, dokument…

Daniela DRTINOVÁ: Olgy Dabrowské.

Milan ŠTEINDLER: Režisérky Olgy Dabrowské, ano, Tajemství Divadla Sklep aneb manuál na záchranu světa, tak tam říká výtvarník Franta Skála, kterej taky je členem tohohle sdružení, říká, že jsme se opájeli vlastní zhovadilostí.

Daniela DRTINOVÁ: No jak říkám, hlavně že jste se nepropili na druhý břeh. Vy jste s komunistickou cenzurou problém nikdy neměli? Žádné šťáry, žádné výslechy, žádné pokusy dostat se, infiltrovat se nějak právě potom už na Dobešku?

Milan ŠTEINDLER: Ale jo. Oni nás občas zvali k výslechu nebo tak jako oni se mě ptali jednou, když už nevěděli, na co se zeptat, tak říkali, tak nám aspoň řekneš, já jsem jim říkal, nevím, neznám, nevím. Oni říkali, tak nám aspoň řekněte, kdo s váma hraje to vaše divadlo. A já jsem říkal, vždyť jste u nás každej tejden, tak vždyť to víte. Když já to chci, pardon, vždyť já to chci aspoň slyšet od vás.

Daniela DRTINOVÁ: Aby něco si mohl napsat.

Milan ŠTEINDLER: No, a já jsem říkal, tak si pište. Tak jsem je všechny udal a pak jsem jim v hospodě řekl, jste všichni napráskaný, udaný, jdete sedět. Napráskal jsem vás kdyžtak já.

Daniela DRTINOVÁ: Aby to věděli.

Milan ŠTEINDLER: Já jsem vás naprášil.

Daniela DRTINOVÁ: Vy některé hry samozřejmě hrajete dodnes. Mění se nějak improvizačně v čase? Protože samozřejmě dnes jsou jiné problémy. Anebo zůstávají pořád stejné? Já nevím, třeba Mlýny hrajete.

Milan ŠTEINDLER: Mlýny, takhle, Mlýny hrajeme 25 let, to je další výročí, který máme. A ty se, ty se vlastně mění neustále. Takže když byste viděla kdysi premiéru a viděla dnešní představení, tak už byste tam řadu věcí nepoznávala, protože neustále si tam někdo něco přidává, improvizuje, vymejšlí, zdržuje, kdy ta hra nabývá a dosahuje jako stále delší stopáže. Ale teď jsme to hráli k tomu 25. výročí jaksi i v alternacích, takže David Vávra s Robertem Nebřenským se vystřídali tak, že Robert uprostřed dialogu strčil hlavu do kýblu s vodou, zhaslo světlo, a když se rozsvítilo, tak z toho kýblu vyndal hlavu David a hrál tu roli dál. A já s Ondřejem Trojanem zase jsme tu roli hráli tak, že jsme oba přišli na jeviště a některý dialogy jsme říkali synchronně, a některý jsme, v některejch jsme se střídali. Tak jsme jednu roli hráli dva lidi. Akorát když nám říkal desátník Toman, Fáňa Váša, soudruhu kapitáne, hlásím, a Ondřej na něj zařval, my jsme dva. Tak on říkal, promiňte, soudruzi kapitáni.

Daniela DRTINOVÁ: Byl zmaten. Tak to byly kultovní Mlýny z roku 91. Pak legendární Hřmění. Tam jste rozebrali nejslavnější knihu světa Bibli ve stylu "ani autora to nemá". Jak třeba dnes vzniká a vyvíjí se legendární Besídka? Četla jsem, že dnes občas v ní hrají i vaše děti.

Milan ŠTEINDLER: Tak děti, ty hrajou na vánoční besídce, což je vlastně takovej základ, ten motor, kterej způsobí to představení na další rok, že vždycky si každej sám nebo ve skupině připraví nějakej scénku, píseň, cokoliv, ale ty ostatní nevědí, co bude hrát. Takže se pak nahlásí vlastně jenom název, jestli je to hraná nebo zpívaná věc a jak je to dlouhý. A nikdo neví z těch ostatních, co to vlastně bude. A takhle se vytvoří program, kterej trvá třeba 4 hodiny nebo 4,5, někdy dýl. A diváci při tom konzumujou. Podle délky se určí, jestli bude jedna nebo dvě přestávky a pak z toho se vlastně vybírá, a to nastává v lednu, a to vy znáte z politických kruhů, my tomu říkáme porcování medvěda, a tam se rozhoduje, co z toho zůstane v tom představení na další rok.

Daniela DRTINOVÁ: Před revolucí jste byli generačním hnutím, které se vymezovalo proti komunismu a proti socialistické realitě. Čím jste dnes?

Milan ŠTEINDLER: A no tak pořád se opájíme vlastní zhovadilostí asi.

Daniela DRTINOVÁ: A jakého máte nepřítele při tom opájení?

Milan ŠTEINDLER: Nepřítele, já bych to nenazval nepřítelem. Naopak, třeba tak my se snažíme občas reflektovat tu současnou třeba i politickou situaci. A já jsem tam vloni i letos se pokoušel hrát pana prezidenta Zemana, ale zjistil jsem, že vlastně po těch komických dvojicích, jako, což má tradici u nás, Voskovec - Werich, Suchý - Šlitr a tak dál, Cimrmani a tak vlastně, a my dva s Davidem Vávrou samozřejmě. Tak přichází vlastně další, v tý samý tradici další dvojice komická a to je Zeman - Ovčáček. A to je prostě tak čistej humor a upřímnej, že když se pokoušíte to parodovat, tak to vlastně vůbec není možný, protože nikdy tý kvality a tý pravdivosti, jakou oni v sobě maj, tu prostě nedosáhnete.

Daniela DRTINOVÁ: Takže ji oceňujete, dokážete ocenit tento typ humoru?

Milan ŠTEINDLER: Dokážeme ocenit, no. A taky musím říct, že my některý věci vlastně v těch našich jaksi vystoupeních nějakým způsobem předvídáme, jo. Ono je to až nebezpečný, protože já vím, že David s Ferem Burdou měli scénku nějakou, která se týkala prostě, já nevím, jestli to můžu říct takhle ve vysílání.

Daniela DRTINOVÁ: Můžete.

Milan ŠTEINDLER: A David měl báseň, která říká, a na prezidentské standartě tkví se nápis kunda vítězí. Což venkoncem je pravda. A no, a do půl roku byly na Hradě trenky, že jo. Takže my dokážeme vlastně…

Daniela DRTINOVÁ: Predikovat i tu politickou situaci.

Milan ŠTEINDLER: ...předvídat často, že ono to je až nebezpečný jako to naše vize do budoucnosti.

Daniela DRTINOVÁ: A vy tedy na tom humoru té dvojice Miloš Zeman - Jiří Ovčáček kvitujete tu čistotu toho humoru nebo co se vám na tom líbí?

Milan ŠTEINDLER: Ano. Ano. Tu, tu autentičnost.

Daniela DRTINOVÁ: Autentičnost.

Milan ŠTEINDLER: Já bych řekl, že autentičnost, který málokterá komická dvojice dosahuje, jo. Oni takhle, oni jsou přesvědčení, alespoň tak vypadají, že říkají pravdu a říkají to tak opravdově, že by jim to vlastně skoro člověk věřil, jo. A to málokdo zahraje tohle. Hrajte pravdu, jako, že jo.

Daniela DRTINOVÁ: Buď je, nebo není.

Milan ŠTEINDLER: No, a když není, tak to hrajte tak, aby to vypadalo, jako že je. To není lehký. To vám řeknu, v tomhle maj teda můj obdiv.

Daniela DRTINOVÁ: Stárne Sklep?

Milan ŠTEINDLER: Tak stárne, samozřejmě, no. My slavíme každý desetiletí společně, a když nám bylo 50 ale, tak jsme vytiskli trička, v kterejch jsme slavili ty narozeniny, na kterejch bylo napsáno, už to máme fifty fifty. Takže vlastně jako ještě před sebou máme poměrně dlouhou dobu působení. Já jsem si připravil na sedmdesátiny scénku s chodítkem, strašně dlouhou a pomalou scénku. Tu vám nebudu říkat, poněvadž tu uvidíte, až mi bude 70.

Daniela DRTINOVÁ: Až nadejde čas.

Milan ŠTEINDLER: Ale začalo se to projevovat už tak ale najednou dřív, že třeba na loňský představení jsme si nezávisle na sobě David i já, já s Ferem Burdou a on s "paprikou" Hanákovou si připravili, jsme si připravili scénku s berlema.

Daniela DRTINOVÁ: Aniž byste to věděli?

Milan ŠTEINDLER: Aniž bysme to věděli.

Daniela DRTINOVÁ: V kinech tedy měl premiéru ten časosběr, dokument Olgy Dabrowské Tajemství Divadla Sklep aneb manuál na záchranu světa. Co je tajemstvím Divadla Sklep?

Milan ŠTEINDLER: No, to je právě to, že to nikdo neví.

Daniela DRTINOVÁ: A když se řekne to, tak už to není tajemství.

Milan ŠTEINDLER: No. A těžko říct, to si asi musí vzít divák sám. Musím říct, že když jsem viděl ten film s divákama teďko dvakrát za sebou, jednou v Plzni na festivalu a podruhý teď při premiéře, tak to kino se opravdu bavilo, což mě potěšilo. Což u dokumentárního filmu nebývá tak často. A pak jsme si tedy, tedy my, tvůrci, Olga Dabrowská a produkce Bio Art, si vysloužili vlastně potlesk po dobu celých titulků. Takže to bylo velmi, velmi příjemné. No co se mě týče, no tak pro mě to bylo zvláštní kromě toho v tom, že jsem vlastně s tím filmem tak trochu spatřil celý svůj život.

Daniela DRTINOVÁ: Zpětně.

Milan ŠTEINDLER: Zpětně.

Daniela DRTINOVÁ: Jak dlouho to trvalo, ten časosběr? Já jsem ještě dokument neviděla. Jak dlouho trvalo…?

Milan ŠTEINDLER: Oni to točili asi 5 let a měli strašnou spoustu materiálu.

Daniela DRTINOVÁ: Něco i archivního.

Milan ŠTEINDLER: I archivního…

Daniela DRTINOVÁ: Takže jste si to promítlo všechno.

Milan ŠTEINDLER: ...který vypátrali, teda tam vypátrali například můj film Veselý obličej, který nemám ani já a nevím ani, kde ho vzali a pouštěli tam ukázky, kterej jsme natočili s Davidem u mě v takzvaném dětském pokoji tehdy ještě.

Daniela DRTINOVÁ: On tam v dokumentu, tuším, Václav Marhoul říká, že Sklep rovná se lékařská diagnóza. Čím ten pacient trpí podle vás? Kdo je pacient?

Milan ŠTEINDLER: No já tomu říkám, no diagnóza, asi jo. Já tomu zase říkám, že jsme všichni sami sobě, že jsme pacienti a zároveň sami sobě terapeuty.

Daniela DRTINOVÁ: A funguje to.

Milan ŠTEINDLER: A když mám mluvit vážně, tak já jsem, jak to míváme, každý měl svého času krizi středních, v mém případě vyšších středních let, a to se týká takový to, jak máte ty soukromý, pracovní, zdravotní, všecko se to sesype na jednu hromadu, tak jsem se vykašlal prostě na svoji jinou práci a vrátil jsem se do toho Sklepa na plný úvazek a zjistil jsem, že se to pro mě stalo skutečně teorií, teorií, nevadí vám, když se vám tady v pořadu někdo zakoktá?

Daniela DRTINOVÁ: Když se zakoktá, tak je to naopak vítáno, protože se něco děje a všichni aktéři se probudí během toho koktání. Takže jsme spokojeni na obou stranách.

Milan ŠTEINDLER: Ano. Ano. Ano. A zároveň nastane taková dramatická pauza.

Daniela DRTINOVÁ: Přesně tak.

Milan ŠTEINDLER: Jak tomu říkáme v divadle. Co vlastně řeknu dál.

Daniela DRTINOVÁ: Co vlastně ten host chce říct.

Milan ŠTEINDLER: A já vám řeknu, že se to pro mě stalo vlastně terapií.

Daniela DRTINOVÁ: Terapií.

Milan ŠTEINDLER: To divadlo a strašně mi to udělalo dobře. A jak říká Tomáš Hanák, v tom filmu tak říká, no já vlastně jsem zjistil, že já vlastně nemám jiný kamarády než z toho divadla.

Daniela DRTINOVÁ: A byl z toho smutný nebo naopak? Byl potěšen?

Milan ŠTEINDLER: Ne. Ne. Vůbec ne. Vůbec ne.

Daniela DRTINOVÁ: Je něco, z čeho si neděláte legraci?

Milan ŠTEINDLER: Těžko říct. Víte co, ono v tom filmu to pro mě vylezlo, to pro mě byla novinka, my jsme si dělali zásadně srandu úplně ze všeho a tak jsme jako z takovejch slov, jako je pravda a my tomu říkáme jako pravdařina. To zas ten člověk zase tam mluvil jako hrozný pravdařiny jako. Tak my jsme najednou, když jsme přiletěli do Afghánistánu, tak najednou v tom filmu jsou výpovědi nezávisle na sobě těch lidí, těch mejch kolegů a vlastně tam najednou říkaj takový slova jako, já jsem třeba pocítil něco jako vlastně národní hrdost nebo něco takovýho. Najednou zjistíte, že ta armáda, která tam je, která nás tam reprezentuje a bojuje taky teda hlavně, tak to nejsou už ti pitomci, který my máme a hrajeme v těch Mlýnech. A najednou prostě pocítíte opravdu nějakou hrdost a zároveň si uvědomíte vlastní smrtelnost.

Daniela DRTINOVÁ: A máte dnes obavu z nesvobody, z jejího případného návratu?

Milan ŠTEINDLER: No to se mě ptáte jako, jestli mám mluvit za soubor nebo za sebe?

Daniela DRTINOVÁ: Teďka za sebe.

Milan ŠTEINDLER: No to mám. Já myslím, že jo. Ono se historie neustále opakuje, že jo, ve spirále. A já tvrdím, že lidstvo je nepoučitelné. Takže u nás všichni nadávali za bolševika na to, jaká je nesvoboda a jak nemůžou ven a tak, no a najednou, když měli svobodu, tak zase začali říkat, že tenkrát bylo dobře a že vlastně jako nebylo tehdy všechno špatný a nastala u nich taková ta, jak tomu říkají Němci OST Nostalgia, ta nostalgie po tom východu jako. A najednou se tady mluví o tom, že prostě Evropa nás otravuje a furt nám něco nařizuje a takový, no, jo, samozřejmě, jsou to byrokratický pitomci v mnoha ohledech. Ale na druhou stranu, když nebudeme patřit do Evropy, my jsme byli vždycky pod sférou nějakého vlivu, tak kam budem patřit? Všichni si myslej, že jako budeme Švýcarsko nebo co? Švýcaři maji v tomhletom 500 let tradici. My nemáme tradici prakticky ani rok, aniž bysme byli pod nějakým vlivem. Takže skončíme někde v Rusku?

Daniela DRTINOVÁ: Neměli jsme téměř čas si ani zvyknout na stát český, československý národ.

Milan ŠTEINDLER: No a už na něj nadáváme.

Daniela DRTINOVÁ: Takže je na místě být ostražitý podle vás i v dnešní době?

Milan ŠTEINDLER: No já myslím, že v osmačtyřicátým taky ty lidi nevěděli jako, co se blíží a vlastně tak jim to bylo sympatický ta levice, levičácká, levicová svoboda jakoby a čekali něco úplně jinýho. A to přichází poznenáhlu. A kdy my si uvědomíme, že už to přišlo a že už tady ta nesvoboda vlastně je?

Daniela DRTINOVÁ: Už bývá pozdě, když už se to stane.

Milan ŠTEINDLER: To už většinou bejvá pozdě. Takže já osobně teda jsem rád, že umím německy. Angličtinu se doučuju, v italštině jsem hrál divadlo, takže tak jako, jak bych to řekl, ctím to skautské heslo, buď připraven.

Daniela DRTINOVÁ: Takže byste byl ochoten případně odejít ze země?

Milan ŠTEINDLER: No víte co, já jsem si uvědomil, že za komunismu jsem vlastně neemigroval možná proto, že jsem byl právě součástí toho společenství Sklepa a tý Pražský pětky, protože to bylo hodně těsný, všichni jsme si rozuměli a všichni jsme měli v tomhle, teda rozuměli, my jsme si nadávali samozřejmě a tak, ale v tom nepříteli jsme měli toho nepřítele společného. A věděli jsme, proti čemu jdem. A to nás sdružovalo. Takže ono to vlastně tak jako i svým způsobem udržovalo v člověku nějakou morálku, že nepřestoupil nějaký hranice. Jako mně nabízeli na Barrandově, že mně dají celovečerní film jako režisérovi konečně, ale když vstoupím do strany. A z toho se stala strašná fraška, protože já jsem byl připraven na to, že se mě zeptají, tak soudruhu, my jsme se tě chtěli zeptat, jestli by, jestli by si chtěl vstoupit do strany. Tak já jsem si připravoval strašně jako výmluv a všelijakých odpovědí chytrých a kliček a tak. A oni na mě najednou udeřili, soudruhu, my jsme si tě pozvali, abys nám řekl, proč jsi se rozhodl vstoupit do strany. A já jsem tohle nečekal, takže ty moje výmluvy nefungovaly, tak jsem se začal tak blbě smát a říkal jsem, no, to musí bejt asi nějaká mejlka. Vždyť o mně všichni vědí na Barrandově, že by to ode mě byl formalismus. A vy přeci formalismus neuznáváte. A oni začali řvát, a to si myslíte, soudruhu, že my jsme jako, myslíš, oni si tykali, tam byla tykačka, to si myslíš, soudruhu, že my to děláme jenom formálně? A já, ježíši ne, já nemluvím o vás, já mluvím o sobě. A já blbec jsem tam ještě šoupnul toho Ježíše, jo.

Daniela DRTINOVÁ: Jak jste tam šoupnul Ježíše?

Milan ŠTEINDLER: No vždyť jsem říkal, Ježíši, já nemluvím o vás.

Daniela DRTINOVÁ: Jo takhle, že jste ho volal. Bral jste Boží jméno nadarmo zkrátka.

Milan ŠTEINDLER: No. A to oni neměli rádi.

Daniela DRTINOVÁ: Ani, ani jedni, ani druzí.

Milan ŠTEINDLER: No, ale jako vlastně mi bylo jasný, a tak jsem byl v tom Sklepě, tak ono samozřejmě je to dáno i rodinou, výchovou, ale že prostě bych tyhle meze jako nikdy nepřestoupil.

Daniela DRTINOVÁ: No a dneska by vás už Sklep neudržel? Vy jste říkal, že jste neodešel kvůli té soudržnosti mezi těmi lidmi, kteří vytvářeli Sklep, a proto jste neemigroval. A dneska by vás už ta soudržnost neudržela?

Milan ŠTEINDLER: Je to otázka. Je to možný. Je to dost možný. Taky jsem tenkrát myslel na to, že, že můžu jít pryč nebo zkusit to, ale, teda že můžu, nemůžu, ale že bych to zkusil. Ale přesto člověk nikdy neví, víte. Never say never a...

Daniela DRTINOVÁ: Je to tak.

Milan ŠTEINDLER: Jsem připraven, no.

Daniela DRTINOVÁ: V Novinkách.cz o vás řekl David Vávra, že máte dar veselého, univerzálního obličeje, jako měl třeba Vlasta Burian. Vnímáte se tak?

Milan ŠTEINDLER: Já jsem se tak nikdy nevnímal, ale pravda je, že to asi vnímali ostatní, protože už v těch 14 letech o mně paní učitelka na devítiletce říkala, že jsem třídní šašek, takže to pravděpodobně nějak takhle vyhodnotila.

Daniela DRTINOVÁ: Když se podíváte do zrcadla, tak…

Milan ŠTEINDLER: Pardon. Jak dělá Ondřej Trojan ve vystoupení vždycky. To je, co? To je švanda, co?

Daniela DRTINOVÁ: To je síla. To je síla zvuku. Teď jsem se úplně, teď jsem se pobavila já. Sama sebe.

Milan ŠTEINDLER: Ano. A já vždycky říkám, čím já vás dnes pobavím. Svým komickým obličejem číslo jedna nebo komickým obličejem číslo dvě.

Daniela DRTINOVÁ: No, a když se podíváte na jeden z těch obličejů, buď tedy číslo jedna, nebo dvě sám do zrcadla, pobaví vás to stále?

Milan ŠTEINDLER: Já tady nemám komický obličej číslo dvě, číslo jedna, ale mám tady jenom komický obličej číslo dvě, takže vám vlastně ukážu jenom pointu toho, jo? Takže napřed byl takovej komickej obličej. Představte si jako s různejma rekvizitama a tak.

Daniela DRTINOVÁ: Ano. Ano. Představuju si ho. Mám slušnou imaginaci.

Milan ŠTEINDLER: A teď nastane…

Daniela DRTINOVÁ: Abych neomdlela. Já omdlím možná.

Milan ŠTEINDLER: A to je komický obličej číslo dvě.

Daniela DRTINOVÁ: Já vám děkuji za rozhovor, pane Šteindlere. Na shledanou.

Milan ŠTEINDLER: Děkuji za pozvání.