Martin VESELOVSKÝ: Scenárista, herec, textař, spisovatel a spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák. Dobrý den.
Zdeněk SVĚRÁK: Je to pravda. Dobrý den.
Martin VESELOVSKÝ: Já jsem si, pane Svěráku, před rozhovorem s vámi udělal malou anketu tady v tom velkém newsroomu. A ptal jsem se, co se komu na první dobrou vybaví při vyslovení vašeho jména? Tak, já vám to s dovolením přečtu.
Zdeněk SVĚRÁK: To by mě zajímalo.
Martin VESELOVSKÝ: Cimrmani, Obecká škola, Uhlíř, laskavost, průtokáč humoru, učitel národa.
Zdeněk SVĚRÁK: Průtokáč?
Martin VESELOVSKÝ: Průtokáč humoru.
Zdeněk SVĚRÁK: Aha.
Martin VESELOVSKÝ: Jste spokojen?
Zdeněk SVĚRÁK: No, jo, to je pěkný.
Martin VESELOVSKÝ: Jo?
Zdeněk SVĚRÁK: No.
Martin VESELOVSKÝ: To zhruba odpovídá tomu, jak byste chtěl, aby nebo co byste chtěl, aby si lidé vybavovali při vyřčení vašeho jména?
Zdeněk SVĚRÁK: No, mohli by třeba ještě něco jinýho, ale tohle je bezvadný. Já jsem hlavně chtěl bejt přes humor.
Martin VESELOVSKÝ: Přes nic jinýho?
Zdeněk SVĚRÁK: To byla taková moje meta, že bych psal věci, kterým by se lidi smáli, a to se podařilo.
Martin VESELOVSKÝ: Když jsem slyšel některé výhrady k tomu, co jste celý život dělal, tak byly vlastně směřovány k tomu, co vy jste teď popsal, že to, že v tom vždycky byl laskavý humor, který nevycházel z nějaké komfortní zóny. Něco, co prostě lidi nebolí jako, co je prostě jako nevyvede úplně z míry, že prostě jsou jako vnitřně rozerváni nebo něco podobného. O tom jste neuvažoval nikdy? To vás nelákalo?
Zdeněk SVĚRÁK: Co by, mě by nemělo mě mělo lákat? Jako rozervanost nebo?
Martin VESELOVSKÝ: To, abyste prostě tím, co napíšete a předložíte divákům nebo čtenářům, tak, že byste třeba způsobil kromě radosti, kterou vy bezesporu způsobujete, že byste způsobil třeba bolest.
Zdeněk SVĚRÁK: No. To mě nelákalo. Já myslím, že tý je dost a není třeba přikládat ještě. Já si myslím, pane Veselovský, že člověk za to nemůže, co píše, protože píšete vlastně pro sebe. Vám to musí dělat dobře, když si to přečtete, takže mně dělá dobře spíš tohle to pohlazení, než drcení nebo píchání do něčeho. Takovej jsem a je to jistě na škodu, že kdybych měl v sobě i tyhle ty ostny, tak by to bylo možná bohatší, ale já je nemám.
Martin VESELOVSKÝ: A vy opravdu vlastně primárně píšete pro sebe proto, aby vám se to?
Zdeněk SVĚRÁK: Musí se to líbit mně, jinak to nedám z ruky. Zajímavý je, že já se tomu nesměju tolik jako pak diváci.
Martin VESELOVSKÝ: Jak to jde, jak to rozpoznáte, že tenhle ten moment je ten dobrý?
Zdeněk SVĚRÁK: My jsme měli štětí, že většinou jsme dělali spolu s Láďou se Smoljakem, takže když děláte komedii, tak ten druhý je pro vás vlastně tím publikem a když se zasměje vašemu nápadu, tak máte skoro jistotu, že není hloupej, že i lidi se budou smát. No a já po té zkušenosti s Láďou už i teď sám tu zkušenost mám, takže odhadnu, kde bude smích. Což je třeba pro film dobré, že tam musíte dát čas a nedat další dialog, protože počítáte, že se publikum bude delší dobu smát.
Martin VESELOVSKÝ: Já jsem před časem tady na vašem místě seděl pan Uhlíř, já jsem s ním dělal rozhovor.
Zdeněk SVĚRÁK: Já jsem ho sem vezl.
Martin VESELOVSKÝ: Vy jste ho sem vezl?
Zdeněk SVĚRÁK: Ano.
Martin VESELOVSKÝ: No a já jsem se ho ptal, jestli on, když skládá, po tolika letech a po tolika složených písničkách, jestli on je hitmaker v tom slova smyslu, že prostě ví, jak složit tu písničku, aby fungovala, aby prostě byla hodně poslouchaná, aby se lidem líbila a tak dále.
Zdeněk SVĚRÁK: Doufám, že řekl, že neví.
Martin VESELOVSKÝ: Koukám na editora mého a vzpomínám, co on vlastně přesně na to odpověděl, ale máme…
Zdeněk SVĚRÁK: Máme na to stejný názor.
Martin VESELOVSKÝ: On říkal, že na to prostě není úplně mustr.
Zdeněk SVĚRÁK: Není, no samozřejmě.
Martin VESELOVSKÝ: Nedá se to prostě napasovat do něčeho, ale tak mě zajímá, jestli vy vlastně už jako teď po tolika letech, kdy děláte ty věci, tak jako víte, když to prostě napíšu takhle, tak v tenhle ten moment se lidi budou smát, hotovo, konec a ono to tak je.
Zdeněk SVĚRÁK: No na 100 % to nevím. Jsou místa, kde jsem předpokládal, že se budou smát a oni třeba jenom zaševelí anebo se nesmějí vůbec, ale je jich málo. U těch písniček je to tak, že jediný recept je psát a doufat, že třeba dvě z deseti mají naději stát se tím hitem. Ale nevíte, které. Opravdu ne.
Martin VESELOVSKÝ: A tak to je dobrý docela, že to člověk neví.
Zdeněk SVĚRÁK: No, je to dobrý. A když si to řeknete tak, teď udělám, pro nás je meta dostat písničku k táboráku. Tam si jí dobrovolně lidi prostě buď dají, nebo nedají. A my jsme zkusili přímo napsat píseň, Kdo kolem ohně v kruhu sedáš, aby to bylo opravdu už tutovka a vůbec. Rovnou jsme jí smazali, protože byla hloupá.
Martin VESELOVSKÝ: A nevede náhodou k tomu táboráku cesta přes rádio, přes film? Jakože tu písničku napíšete a spojíte jí ještě s něčím jiným vlastně?
Zdeněk SVĚRÁK: No, ty písničky, které byly spojené s filmem, měly větší naději. Mluvím tady o písni Severní vítr, Není nutno a ve Vratných lahvích byla zase Ani k stáru. Tak, s tím filmem skutečně se dostavuje ta větší známost.
Martin VESELOVSKÝ: Zajímá mě ještě jedna věc. Jestli si myslíte, že s vaší popularitou, s vaším kreditem, který bezesporu máte u mnoha lidí v téhle zemi, tak jestli s tím ruku v ruce jde nějaká moc.
Zdeněk SVĚRÁK: Moc?
Martin VESELOVSKÝ: Ano.
Zdeněk SVĚRÁK: To jsem si nikdy, nikdy nepoložil tu otázku. Já po žádné moci netoužím, takže asi ne. Vy myslíte moc jako ovlivňovat něco?
Martin VESELOVSKÝ: Ano, ano.
Zdeněk SVĚRÁK: Já jsem o tomhle nepřemýšlel.
Martin VESELOVSKÝ: To znamená, že se vám po tolika letech, kdy za vámi chodí novináři a kladou vám otázky, položil otázku, nad kterou jste nepřemýšlel. To jsem moc rád.
Zdeněk SVĚRÁK: No jo tak ono tohle to dělání humoru a usilování o moc nějak nejde k sobě. Ale já vím, jak to myslíte.
Martin VESELOVSKÝ: Já to můžu ještě posunout, tu otázku, cítíte odpovědnost?
Zdeněk SVĚRÁK: No, v něčem jo, určitě.
Martin VESELOVSKÝ: Cítíte odpovědnost za to, co říkáte, jak to říkáte? Spousta lidí k vám vzhlíží a já se jenom odkazuji k té minulé volební kampani prezidentské. Kde prostě ještě něž potom jaksi bylo vykrystalizováno první a druhé kolo, tak prostě vy jste byl několikrát zmiňován, a to je jedno, jestli vážně nebo nevážně, jako člověk, kterého by mnoho lidí rádo vidělo jako kandidáta na post prezidenta. Tak, v takovém momentě, cítíte odpovědnost?
Zdeněk SVĚRÁK: Cítím odpovědnost, že bych to neměl vzít. Tuto funkci, protože se znám a vím, že možná, že vypadám, že bych to zvládl, ale to jediné, co já bych v té funkci uměl, že bych možná vypadal na známkách líp než jiní prezidenti, když by si dal fotograf záležet a že bych možná dovedl napsat novoroční projev. Ale to je všechno. Jinak by mě to zničilo, protože já jsem choulostivá bytost. Já nespím kvůli hloupostem, a jak bych kvůli státně důležitým věcem se vyspal, to nevím.
Martin VESELOVSKÝ: Když nespíte kvůli hloupostem, to znamená, že nespíte kvůli tomu, když vás někdo kritizuje, když má…?
Zdeněk SVĚRÁK: Když mi křivdí třeba.
Martin VESELOVSKÝ: To by se asi dělo, no.
Zdeněk SVĚRÁK: No anebo, když já udělám nějaký chybný krok, tak mě to trápí. No a já myslím, že jsem to řekl dost dost jasně.
Martin VESELOVSKÝ: Ne, já to chápu úplně. Jenom, vy jste asi nad tím musel přemýšlet, proč.
Zdeněk SVĚRÁK: Já jsem na tuhle otázku musel nějak odpovědět.
Martin VESELOVSKÝ: Jasně, já vím.
Zdeněk SVĚRÁK: Protože byla doba, kdy to lidi mysleli i vážně, že proč tam proč tam nejdu. Tak jsem jim to musel vyvrátit.
Martin VESELOVSKÝ: A přemýšlel jste nad tím, co asi vzbuzujete v lidech, že nakonec, poměrně dost velké množství lidí napadne, že byste se o tu funkci mohl ucházet?
Zdeněk SVĚRÁK: Tak, já mám vysoký čelo, ale…
Martin VESELOVSKÝ: A fousy.
Zdeněk SVĚRÁK: A fousy. Ne, to čelo dělá asi dojem, že jsem moudrý, ale není to pravda. To je pouze nedostatek vlasů. Tam kdysi byly a možná, že to to dělá na lidi dojem, že jsem myslitel, a že jsem schopen celostátně kormidlovat něco, ale to ne, to opravdu nejsem.
Martin VESELOVSKÝ: Brnklo tam.
Zdeněk SVĚRÁK: Já kormidluju divadlo, který má 25 lidí a stačí mi to.
Martin VESELOVSKÝ: A to je vrchol.
Martin VESELOVSKÝ: Brnklo to na vaší strunu nějakou vnitřní, jako?
Zdeněk SVĚRÁK: No, vzpomněl jsem si, že když jsem byl malej, tak jsme měli ve škole prezidentův obraz a já jsem si říkal, nejdřív jsem chtěl popelářem, ale hned po tom prezidentem.
Martin VESELOVSKÝ: No počkejte, pane Svěráku, když vy jste byl malej, tak vy jste tam musel mít pana prezident Háchu.
Zdeněk SVĚRÁK: No, tak když jsem byl malej, tak tam byl Hácha, ale když jsem byl o něco větší, tak byl pan prezident Beneše, tam už byl. No a toho mí rodiče milovali jako Masarykova…
Martin VESELOVSKÝ: Následovníka.
Zdeněk SVĚRÁK: ...dědice a dědice jeho jeho myšlenek.
Martin VESELOVSKÝ: Máte nějaký limit, co se humoru týče? Mám na mysli věci, ze kterých se prostě nedělá sranda?
Zdeněk SVĚRÁK: Jsou věci, kam humor, on může všude. Ale já se mu všude nesměju. Třeba smějeme se Janu Husovi, teda děláme si legraci třeba v Českém nebi, ve hře. Vystupuje chvílemi jako komickej mravokárce a že na něj Zikmund chrastil sirkama přes to upálení si můžeme utahovat, protože se to stalo před mnoha staletími. A já, ale neumím se ještě smát třeba věcem z koncentráku, protože to je moc, to není tak daleko a té krutosti je tam nějak pořád více, než abych si z toho mohl dělat legraci.
Martin VESELOVSKÝ: Hm. No, vy jste to sám zmínil a od začátku to tady je, prostě Jára Cimrman. Kým pro vás ta vě, nebo čím pro vás ta věc je ve vašem profesním životě? Jak o tom přemýšlíte?
Zdeněk SVĚRÁK: No, my jsme si s Láďou Smoljakem říkali, nebýt nás, tak by nikdo o Cimrmanovi nevěděl, ale nebýt Cimrmana, nikdo by nevěděl o nás. Tak to je takový bonmot, kterým bych začal. No a pravda je, že je to nápad, kolektivní nápad, který ovlivnil celý můj život a myslím si, že to je asi nejcennější, co tu po nás zůstane, že to je cennější třeba než filmy a povídky, který jsem jsem napsal. Vždycky, když se takováhle věc tvoří, tak je někdo, kdo přijde s nápadem a ten nápad přinesl ani ne Smoljak, ani já, ale Jiří Šebánek, můj kolega z rozhlasu.
Martin VESELOVSKÝ: Ano.
Zdeněk SVĚRÁK: Já jsem přišel na nápad vysílat takzvanou Vinárnu U pavouka, rozhlasovou, založenou na mystifikaci a přizval jsem k tomu Jirku Šebánka. A on, protože ta mystifikace se ukázala jako úrodná, tak přišel na nápad zkusit to na divadle, což mě by nenapadlo, ani toho Láďu Smoljaka, ale po roce Jirka odešel z osobních důvodů a my jsme ten jeho nápad dělat divadlo mystifikační, se ho uchopili. Čili, já říkám, že to není jen nápad nás dvou, ale že toho Šebánka tam pořád máme. Bez něho by to nebylo.
Martin VESELOVSKÝ: I přesto, že odešel.
Zdeněk SVĚRÁK: I přesto, že odešel. Byl zakladatel, jeho to napadlo. A já bych nikdy nezaložil divadlo, ani jsem nemyslel, že budu hrát. Já byl trémista velikej. No a pak to divadlo taky dělají ti, kteří hrajou, jo. Bylo by jiné, kdyby tam hráli jiní. Čili, je to kolektivní nápad, který nás 50 let živí, ale my jím, myslím, dobře živíme potřebu podvyživeného národa českého.
Martin VESELOVSKÝ: No, já jsem na tom vyrostl. Já prostě, vaše divadlo jsem, ne od malička, ale prostě, od té doby, kdy jsem něco takového začal vnímat, zhruba takového, tak tak se mi to líbilo, prostě jsem chodil na vaše představení a tak dále. A v určitou chvíli jsem s úžasem zjistil, že jsou lidé, kteří vás neznají, a když vás znají, tak vás nemají rádi. Teď myslím jako Járu Cimrmana.
Zdeněk SVĚRÁK: Aha.
Martin VESELOVSKÝ: Že tomu konceptu, té mystifikace, která je dovede na téměř až ad absurdum, že tomu vůbec nerozumějí. Víte o tom, že jsou tací lidé?
Zdeněk SVĚRÁK: Jistě.
Martin VESELOVSKÝ: A chápete, že to někdo vůbec nemusí pobrat?
Zdeněk SVĚRÁK: My, když přijedeme do nějakého města s divadlem, tak většina lidí, co nás potkávají na náměstí, v obchodech, říká: "Co tu děláte, kde se tu berete?" A my řekneme: "My tu hrajeme divadlo", ale o tom, že hrajeme divadlo, ví jenom z toho města asi desetina občanů. A ta taky možná má stejný smysl pro humor jako my, ale já si nedělám iluze o tom, že by každý nás miloval. To ne, někomu to prostě nechutná nebo nemá pro to smysl.
Martin VESELOVSKÝ: Zajímalo by mě, jestli jste vůbec, a já vím, že vy jste v jednom rozhovoru, pane Svěráku, popisoval, že kdysi, 68. rok, možná. To znamená někde téměř v počátcích celého Divadla Járy Cimrmana, že jste jednou vystupovali před nějakým publikem, které přišlo původně na zpěvohru a ošklivě se zklamalo, protože v podstatě jste předváděli něco jiného, než oni chtěli, ale potom, v těch dalších letech, kdy už jste byli daleko známější, jestli jste vystupovali před publikem, které prostě tam byla zeď nepochopení.
Zdeněk SVĚRÁK: Ne, od té doby už to nebylo. Pravda je, že když se hrají představení takzvaná zadaná, to znamená, že třeba ředitel podniku dá k Vánocům zaměstnancům naše představení, protože je fanda cimrmanolog a domnívá se, že to pro ně bude lahůdka, tak my víme většinou, že to zadané představení není tak dobré, jako když se prodá normálně na pokladnu.
Martin VESELOVSKÝ: Protože tam přijdou lidi násilím.
Zdeněk SVĚRÁK: Určitě tam zabloudí, zabloudí tam lidi, kteří o tom nic nevědí a chvíli nás pozorujou jako zajímavý brouky starý a počítáme s tím hold, že to nejsou lidi naladěný na naší, ale pravda je, že možná některé to zadané představení někoho přijme, přiměje k tomu, aby k nám chodil, ale nemáme je moc rádi. Ta zadaná představení.
Martin VESELOVSKÝ: Hm. Vnímáte v průběhu těch 50 let, že se lidé smějí na jiných, v jiných momentech?
Zdeněk SVĚRÁK: To je zajímavý, že ne.
Martin VESELOVSKÝ: U minulého režimu se stáli, smáli na stejných místech, když se hledalo mezi řádky jako teď?
Zdeněk SVĚRÁK: Ano, ano, ano. Z 90 % ano. Jsou tam místa, která ztratila ten smích. Já uvádím jedno za totáče jsme řekli: "Abychom situaci rozřešili, šli jsme na hlavní nádraží a rozjeli se do Vídně", což způsobilo hurónskej smích, protože tenkrát do Vídně to znamenalo absolvovat velice složitá řízení a ne každého tam pustili. Čili, šli jsme na hlavní nádraží a rozjeli se do Vídně byla legrace. Dneska to řekneme a legrace to není, protože, proč.
Martin VESELOVSKÝ: To, že jdete na hlavní nádraží a jedete do Vídně.
Zdeněk SVĚRÁK: Ano, ano, jedeme do Vídně. No, ale buďme rádi, ne?
Martin VESELOVSKÝ: A to je zajímavé, to je zajímavé. Bych řekl, že některá místa prostě ztratí.
Zdeněk SVĚRÁK: Ne, tam, je to podivné, ale jelikož my jsme to nedělali jako satiru, tak proto to takhle drží.
Martin VESELOVSKÝ: Také jsme tu před tuším, před několika týdny měli syna Ladislava Smoljaka Filipa a on má takový plán, že by, abych správně interpretova ten jeho plán, aby vykoupil autorská práva na buď všechny, nebo některé hry o Járovi Cimrmanovi a aby je jaksi publikoval na internetu a dal je jaksi volně ke stahování a k dispozici. Jak se na ten plán díváte?
Zdeněk SVĚRÁK: Já věděl, že tady bude i trošku kontroverzní téma.
Martin VESELOVSKÝ: Tohle to není konfrontace, pane Svěráku.
Zdeněk SVĚRÁK: Je. Mě to rozčiluje. Víte, když Láďa Smoljak zemřel, nebo než zemřel, tak rozdělil autorská práva mezi své čtyři děti. Davida, Filipa, Kateřinu a Bětušku. A to jsou děti, který já důvěrně znám všechny, protože vyrůstaly s náma na chalupě a tak dále. Kamarádily s mými dětmi a tak dále. A my se máme rádi. Jenom ten Filip se nám z toho nějak vyloupl a my mu nerozumíme. Považte, že je to rozumný člověk a ví, že já vlastním 50 % práv na to, co jsme s jeho tátou vytvořili. A on se svými 8,5 % považuje za nadějný, že jeho heslo vraťme Cimrmana národu bude něco mít za následek. Nebude. On by přece měl vědět, že dokud žiju, tak se takovýhle věci nebudou dít.
Martin VESELOVSKÝ: Je to urážlivé. Chápu to správně? Pro vás.
Zdeněk SVĚRÁK: Pro mě je to urážlivé, no. A nerozumím tomu.
Martin VESELOVSKÝ: Takže ještě ke všemu je to v podstatě osobní věc mezi vámi.
Zdeněk SVĚRÁK: Je to osobní věc, protože ani jeho sourozenci tomu nerozumí. Nás to mrzí, jo, že nemůžeme společně s tou myšlenkou nakládat a kdyby tu byl Láďa, tak já vím přesně, co by mu řekl. To, to je prostě odklon od Láďova předsevzetí. A já mu nerozumím ani v tom, že jakýpak dávání Cimrmana národu. Když někdo si chce naší hru stáhnout, tak si jí bez problému z internetu stáhne. Rozumíte mi, tak co my jim můžeme jako ještě dávat? Ale my jsme s tím s Láďou nikdy nesouhlasili. My jsme měli spoustu porad, jak to udělat, aby aby ty naše hry nebyly volně k dispozici. Vždyť on na nich vydělává někdo jinej, vlastně ten portál, který to pouští, jistě tam pouští nějaký reklamy a z nich má příjem, ne? Takže já Filipovi prostě nerozumím...
Martin VESELOVSÝ: Chápu.
Zdeněk SVĚRÁK: ...a kdyby se našli lidé, kteří by chtěli dát peníze, aby odkoupili od nás Cimrmana, ať to nedělají, protože my ho neprodáme.
Martin VESELOVSKÝ: No, nevím, jestli se teď nedostáváme na nějaký limit toho, co považujete vlastně za jako akceptovatelné při rozhovoru a tak dále, ale co bude, až vy tu nebudete s Cimrmanem?
Zdeněk SVĚRÁK: Nejste sám, kdo se na to ptá.
Martin VESELOVSKÝ: Já vím, mně se na to neptá úplně dobře, protože to je prostě…
Zdeněk SVĚRÁK: Hm, já vím, je mi 80 let a měl bych to vědět, ale já to nevím.
Martin VESELOVSKÝ: Vy nemáte plán na to?
Zdeněk SVĚRÁK: Ne, ne. My na to nemáme plán asi tak, jako nemám plán, jak zemřu a kde. Nám je nepříjemné na to myslet. My s těma 80ti-letejma klukama a 70ti-letejma.
Martin VESELOVSKÝ: To jsou ti daleko mladší než vy.
Zdeněk SVĚRÁK: Jsou tam elévové 70ti-letý. No, tak my to máme tak rádi, tenhle ten podnik, tu továrničku na legraci, že se nám nechce přemýšlet, co bude, až to skončí. My si říkáme, jednou to přijde. Mysleli jsme si, že to skončí tím, že přestanou chodit lidi. To se nikdy nestalo. Pořád je vyprodáno a tak Brukner přišel s nápadem, že přestaneme chodit my. A zatím tam jsou kluci, který hrajou o holi, byl tam Honza Kašpar, který hrál na vozíku.
Martin VESELOVSKÝ: Právě.
Zdeněk SVĚRÁK: No, takže až tohle ani takhle nebudeme moct hrát, tak toho asi necháme. Prostě my to necháváme osudu.
Martin VESELOVSKÝ: Hm. To zní hezky. A pak se chci zeptat ještě na jednu věc. Vy jste, řekl bych, takový, z mého pohledu, jako mírně občansky uvědomělý, občas se k něčemu vyjádříte.
Zdeněk SVĚRÁK: To jste řekl hezky.
Martin VESELOVSKÝ: Pardon, jestli se vás to nějak dotýká, ale tak to vlastně…
Zdeněk SVĚRÁK: Ne, to je jako strana mírného pokroku v mezích zákona, no.
Martin VESELOVSKÝ: Tak to vlastně vnímám. Občas je váš podpis vidět pod nějakou výzvou…
Zdeněk SVĚRÁK: Občas není.
Martin VESELOVSKÝ: ...občas není. Prostě a tak dále. Zajímalo by mě, jak se na to čtvrtstoletí, které uplynulo od roku 89, jak se na to díváte? Jestli jsme čirou náhodou, tu energii a to, co ta, naděje, která tam byla v 89, jestli to prostě nebylo prošustrováno?
Zdeněk SVĚRÁK: No ten dojem, že to bylo prošustrováno, mám, protože já, když jsem v tom listopadu chodil po gymnáziích a odpovídal studentům na dotazy, co od toho čekám, od té revoluce, tak jsem jim říkal: "Podívejte se, víte co, vás čeká? Vy nebudete muset poslouchat hloupý, nemorální lidi. Vy ve svobodných volbách si zvolíte ty nejlepší, co tady vůbec máme a když se neosvědčí, tak je příště nezvolíte." Takhle rajsky jsem si to představoval. Ale oni se tam nějak ty nejlepší nedostávaj pořád anebo je nemáme, já nevím. Říkávám si, že asi to bylo hodně těch let, co jsme tu demokracii nemohli provozovat, že se to tak těžko učíme a že tak těžko nacházíme osobnosti, které bychom, já se nebojím říct toho, měli rádi. Ono je to důležité, nejenom si říct, on to dělá dobře asi. Ale aby měl něco, nějakej vysílač, kterým nám dá najevo, že bychom ho měli mít rádi a já tady takových lidí vidím poskrovnu. Vím, že jsem to nerozebral, ale já nejsem analyzátor.
Martin VESELOVSKÝ: Já to chápu. Mě vlastně zajímá, jestli jste zklamaný.
Zdeněk SVĚRÁK: Jsem zklamaný, ale jsem pořád rád, že jsem se toho dožil. I když to není tak voňavý, jak jsem si myslel.
Martin VESELOVSKÝ: Za pár dní vám bude 80 let. Co chcete dokázat ještě? Možná ta otázka je úplně mimo, třeba tímhle směrem vůbec neuvažujete.
Zdeněk SVĚRÁK: Ne, ne, ne já mám co dokazovat. Já vracím se k tomu divadlu. To je moje druhá rodina. S těmi lidmi z divadla já se stýkám častěji než s vlastní rodinou a my jsme si vědomi toho, že když ten divák přijde do divadla, tak co tam vidí. Na jevišti šest starých chlapů a žádná ženská, že není na co se koukat. Čili, my si uvědomujeme, abychom neztratili diváky, aby nás to pořád bavilo a abychom vlastně nezradili nebo nepromeškali dobu, kdy odejít, my musíme pořád stvrzovat, že to má cenu, že to divadlo poskytuje to, co poskytovalo. I když ztrácíme důležité lidi. Já si připadám, jednou jsem měl knížku jako dítě Deset malých černoušků a tam jak, jste otáčel stránky, tak vždycky jeden ubyl. Tak to je osud našeho divadla. Pořád nás ubývá. No a vy jste se ptal, jestli mám ještě nějaký úkol? Mám úkol udržet to v cajku. Udržet to při svěžesti. Udržet to ve stavu, aby diváci odcházeli a říkali si, furt to je dobrý.
Martin VESELOVSKÝ: I přesto, že tam není žádná ženská?
Zdeněk SVĚRÁK: No.
Martin VESELOVSKÝ: Pane Svěráku, děkuju pěkně za rozhovor. Ať se vám daří.
Zdeněk SVĚRÁK: Já děkuju, že jste na mě byl tak laskavej.
Martin VESELOVSKÝ: Děkuju, na shledanou.
Zdeněk SVĚRÁK: Na shledanou.
