Daniela Drtinová: Čech z Třince chrání v Africe slony. Jak efektivní jsou hlídky v pralese? Jak nebezpečná mise to je? Co v Africe hrozí pytlákům i pašerákům a kolik slonů ještě zbývá? Hostem DVTV Arthur Sniegon, který se ve střední Africe přímo účastní ochranných hlídek proti pytlákům a taky působí jako agent mezi překupníky. Dobrý den.
Arthur Sniegon: Dobrý den, Danielo.
Daniela Drtinová: Proč právě sloni?
Arthur Sniegon: Tu otázku jsem si kladl poté, co se mě stále novináři ptají, proč právě sloni a neznám na ni jednoznačnou odpověď. Osud tomu chtěl. Pravdou je, že sloni jsou v dnešní době již samozřejmě po desítky a stovky cíleni pytláky, překupníky a tedy ve finální fázi klienty, kteří chtějí slonovinu a zažívají obrovský tlak, to je fakt, který je neoddiskutovatelný a pokud pytláctví bude pokračovat tímto tempem, tak opravdu do 10-15 v divoké přírodě jako takové můžou vyhnout. Dalším důvodem je to jejich obrovské charisma, inteligence, sociální život, který mě fascinuje, který je hodně podobný tomu našemu lidskému uskupení, násilí tam téměř není a to je dalším důvodem. Také jsem si pro tu svou prvotní činnost v Africe vybral právě slony, protože je jednodušší přesvědčit lidi, aby udělali něco pro slona, než pro neznámého ptáka XY, což bych také dělal rád, ale tím, že chráníme slony, je potřeba chránit celý jejich ekosystém a tím pádem z toho profitují i další živočišné a rostlinné druhy, i lidé v těchto oblastech. Takže slon je takovou, takovým symbolem ochrany přírody a i když si to sám zaslouží hodně, tak se na tu ochranu slonů dá nabalit spousta dalších důležitých aktivit.
Daniela Drtinová: Jak jste se učil chápat na začátku všechny ty souvislosti, o pytlačení slonů, černém obchodu? Jak se se učil hledat a nacházet ty možnosti, jak správně slonům pomáhat na tak obrovském kontinentě? Při obhlídkách jste projel sedm, sedm států na kole a na kajaku?
Arthur Sniegon: Já tak úplně nesouhlasím s tvrzením, že Google nebo internet je vševědoucí, a proto jsem, když jsem se začínal slony více zabývat před čtyřmi lety, nedostal ke všem informacím tady z tepla domova a pořádně jsem nevěděl, jak bych mohl být prospěšný a co by se dalo udělat, proto jsem po bakalářce sbalil batoh, kolo a kajak a vydal jsem se opět do Afriky na rok a čtvrt, abych si to všechno projel a osahal, mluvil s lidmi na obou stranách té bariéry, s pytláky, se kterými se často dá mluvit z pozice turisty nebo i ochranáře, protože pytlák, pokud ho nepotkáte přímo v pralese nebo v savaně, tak je to normální člověk, který má nějakou svou rodinu a při pivu se třeba rozvykládá. A samozřejmě jsem hodně času trávil s ochranáři a lidmi, kteří se zabývají nejenom ochraně, nejenom ochranou slonů v přírodě, ale i boji proti kriminalitě. A díky těmto zkušenostem jsem si začal vytvářet žebříček hlavních cílů, které by bylo potřeba uskutečnit, a měl jsem to štěstí, že díky podpoře rodiny a kamarádů se nám podařilo vytvořit spolek na dobrovolnické bázi a některé z těch projektů již žijí a fungují.
Daniela Drtinová: Ty projekty, o kterých vy hovoříte, tak třeba v Kongu-Brazzaville máte detekční psy, taky existuje projekt Kouzelný obojek. O co tedy jde? Jakým způsobem jste při tom hledání těch možností našel to, co je to správné? Co opravdu může pomoct, co není jen projektem, který nakonec třeba ten efekt nemá?
Arthur Sniegon: Napojil jsem se na lidi, kteří v Africe již nějakou dobu působí, konkrétně v Kongu -Brazzaville je to projekt v rámci sítě EAGLE, což jsou ekoaktivisté pro Governance and Law Enforcement, tedy správu a vymáhání práva. A už jen ten název svědčí o tom, že jakési právo, zákony v Africe existuje, ale to se neuplatňuje a zejména se neuplatňuje při otázkách ochrany přírody a potírání toho zločinu a tito lidé tam působí již delší dobu, a proto jsem věděl, že ví o čem mluví, a když jsme společně během loňského roku zajišťovali první dva psy právě do Konga, do Brazzaville, ty byly z Izraele, tak se mi paralelně honily v hlavě ideje, jak do toho zapojit více dobrovolníků z České republiky. A již několik takových se objevilo, zjevilo. Například Hanka Böhme, která tady byla hostem, myslím, že před rokem a máme v Kongu i našeho českého psa, která, který se úspěšně rozmnožil a teď tam je desetihlavé stádo, desetihlavá smečka, která tam působí a má úspěchy. Samozřejmě ty by mohly být větší, pokud bychom se dostali na druhou stranu těch překážek, které nám tam házejí v podobě klacků pod nohy ty vládní agentury, často policie, často správa letiště, jo, lidé, kteří by nám mohli ze své pozice ohromně pomoci, nemyslím nám, ale ochraně přírody jako takové, ale z osobních a samozřejmě finančních pohnutek tomu tak není.
Daniela Drtinová: Pomáhá to? Umírá méně slonů? Kolik slonů zbývá nebo stád, kolik zbývá v těch ohrožených oblastech,
Arthur Sniegon: Já vám neodpovím úplně přesně, protože se to neví. Neví se, kolik slonů v Africe ještě zbývá. Ty odhady hovoří o 300 až 470 tisících, což se zdá být hodně. V některých oblastech a v některých zemích Botswana, Namibie, tam ti sloni jsou a v důsledku několika okolností dokonce jejich počty stoupají, ale naprostý zbytek Afriky, zejména ta Afrika střední a východní, ve které ještě slony zbývají, zažívají obrovský tlak a více se ví o počtech mrtvých slonů. Jo, to je dáno buď nálezy mršin, nebo zraněných slonů v přírodě, tak i zajištěním těch ilegálních zásilek, které směřují hlavně do Asie, a tím se odhaduje, že v posledních letech, teď nebudu citovat přesně čísla, ale je to v rozmezí od 20 až 40 tisíc slonů za rok.
Daniela Drtinová: Vy vyrážíte do pralesa se čtyřmi domorodci na hlídky proti pytlákům. Jak účinná taková cesta je? Co se při ní děje? Jak můžete pomoct konkrétně v pralese na tak obrovském prostoru v pětičlenné hlídce?
Arthur Sniegon: Mně se líbí ten váš kritický úhel pohledu. Jenom bych ten dokonavý čas vyměnil za nedokonavý. Já to nedělám úplně stále, ale několikrát jsem se takhle účastnil těch hlídek a v dnešní době se spíš zaměřuju na ty překupníky, kteří nejsou těmi, kteří by chodili do lesa a mačkali spoušť, protože těch tam teoreticky může být hodně. Kdežto sítě překupníků jsou docela zúžené a to je to místo, kde je potřeba zaútočit. Ale máte pravdu, že ochrana obrovských území v Kongu je největším národním parkem Odzala-Kokoua, který je velký jako Černá Hora a mají tam 70 strážců, což samozřejmě při té rotaci, není tam 70 lidí v terénu, ale jenom třeba polovina z nich a ty nálezy nebo nálezy…
Daniela Drtinová: Odhalení.
Arthur Sniegon: Odhalení nebo intercepce pytláků je velmi nízká. Samozřejmě ti lidé…
Daniela Drtinová: To je asi otázka náhody?
Arthur Sniegon: Náhody a samozřejmě jejich znalostí terénu, jo, jak oni jsou schopni jít po pěšině několik dní staré třeba i bez psa a najdou pytlácký tábor. Já jsem toho byl taky účasten několikrát, ale tenhle ten model je potřeba, je potřeba zachovat a posílit, to určitě. Je méně úspěšný než třeba hlídky v savanách, kde můžete využít i leteckou podporu a vůbec vidíte na kilometr daleko, ale právě v těch pralesních oblastech je potřeba zintenzivnit tady tu /nesrozumitelné/, to tajné vyšetřování a jako…
Daniela Drtinová: To, co je pod tím?
Arthur Sniegon: Vytáhnout si opravdu ty hlavní hráče na tom ilegálním trhu. A ukazuje se, že ty pralesy, které ještě stále v Africe zabírají velké rozlohy díky tomu, že se tam stále netěží velkoplošně jako třeba v Amazonii nebo v jihovýchodní Asii, ať už pro palmový olej nebo pro dřevo či ranče v Brazílii, tak ta střední Afrika si stále zachovala velké úseky pralesa, který na první pohled vypadá neporušeně, jsou z něho i odstraněny velké a ceněné druhy stromů. Samozřejmě k nim je potřeba se nějak dostat. Takže ty…, v tu chvíli legální dřevařské společnosti zanechají v pralese tisíce, desetitisíce kilometrů cest, které jsou posléze nebo už během toho těžení dřeva páteří překupníkům a pytlákům, kteří se mají dostat, můžou se dostat až ke slonům, ke gorilám, ke zlatu, jo, k dalším produktům. A od roku 2001 až do roku 2011 tímhle tím plíživým stylem, kdy nikdo pořádně nevěděl, kolik pralesních slonů zbývá, jich zemřelo 62 %. Také nevíme, jo, konkrétně z jakého počtu, ale je to 62 % z těch, na těch sledovaných místech.
Daniela Drtinová: Co místní informátoři? Jsou místní ochotni spolupracovat? Dávají vám informace, protože předpokládám, že na těch malých vesnicích každý ví o každém. Asi budou vědět, když třeba vyrážejí na lovy?
Arthur Sniegon: A na to bych rád spoléhal více a více, protože řešením není strávit celý život v Africe a dělat to sám na vlastní triko. Já to dělám rád a doufám, že to ještě nějaký ten pátek dělat budu moci, ale my se vždy snažíme zapojit co nejvíce místní lidi a já věřím, že lidé jsou dobří, všude, ať už je to Afričan, Evropan, muslim. Máme různé spolupracovníky. Někteří z nich se dokonce stávají koordinátory těch jednotlivých projektů ve svých zemích nebo i v sousedních zemích a je někdy složité přimět lidi, v jistém smyslu je to udání souseda, který chodí lovit slony, ale v případě třeba slonů nebo goril, už si lidé začínají uvědomovat, že to zvíře je opravdu hodně vzácné a když už nic jiného, tak jim začínají být, když už nic jiného, tak jim začíná být blízká ta myšlenkou, kterou třeba vidí v Keni nebo v jiných státech, že to živé zvíře může v budoucnu přinést i nějaký ten finanční užitek jako turismus a podobně. A tady to krytí pytláků slonů nebo vůbec souhlas s jejich činností už je menší a menší. Kdežto potírání takového toho běžného pytláctví třeba konkrétně v rovníkovém pralese v Africe, kdy se 90, v 90 % loví zvířata na maso, a to nejsou kriticky ohrožené druhy, v tom případě je těžké vesničanům říct - nezabíjejte tuhle tu opici, protože by jich mohlo být jo v budoucnu málo. Předcházet tady tomuto obrovskému masovému vybíjení zvířat na takzvaný bushmeat, maso z bushe, je větším problémem.
Daniela Drtinová: I dnes, co jste řekl, že zbraň na hlídkách nemíváte, ale na fotografiích, které jsem viděla, pušku máte. Tak, jak to tedy je?
Arthur Sniegon: Já myslím, že jste mohla vidět dvě různé fotografie, jedna z nich, když jsme s tou hlídkou, o které mluvíte, zabavili zbraň u pytlácké skupiny. V tu chvíli každý z nich má na krku samopal, já jsem měl jediný na krku jenom foťák, tak jsem tu pušku vzal do ruky. A druhá fotka byla jenom taková…
Daniela Drtinová: Ano.
Arthur Sniegon: Řekněme zmanipulovaná fotografie, kdy jsem chtěl dát najevo, co na cvičíme naše psy, naše detekční psy. Zejména na slonovinu a na zbraně a munici.
Daniela Drtinová: Proč nechcete být ozbrojen? Protože ti vaši kolegové, spolupracovníci ozbrojení jsou. Ono to asi samozřejmě jinak nejde.
Arthur Sniegon: Ne všichni. Samozřejmě, když se bavíme o hlídkách v terénu, tak ano, tam je puška a taky bych neřekl, že nezbytností. Protože například Paul Bure, Francouz, který nějakým způsobem řídí národní park Boubandjidah v Kamerunu, který zažil obrovskou pytláckou tragédii v posledních letech, koordinuje skupinu místních vesničanů, kteří si ten svůj park chtějí chránit pro sebe, pro své děti, jako své dědictví, a to jsou neozbrojené hlídky, protože zatím nemají od kamerunské vlády povolení nosit legálně zbraň a i těmto neozbrojeným lidem se daří zatýkat ozbrojené pytláky. A teď nehovořím o těch opravdu vojensky vybavených súdánských pytlácích na koních, ale pytlák, který tam jde ulovit buvola, možná i toho slona, jo, může, může se stát obětí v uvozovkách tady těch hlídek. A já, který se více pohybuji na té bázi překupníků, tak ozbrojený nejsem a ani mí spolupracovníci během vyšetřování jako takového ozbrojení nejsme. Máme nějaké prostředky, jak se v případě ohrožení bránit, ale nemáme střelnou zbraň.
Daniela Drtinová: Které to jsou prostředky?
Arthur Sniegon: Si umíte představit pepřový sprej a podobné věcičky. Já jsem nikdy nebyl, nikdy nebyla potřeba tuhle tu věc využít, protože se snažíme až do poslední chvíle, než je ten dotyčný člověk nebo lidé, než jsou zatčeni, jako ututlat tu svou identitu a oni v tu chvíli netuší, že my jsme byli na opačné straně a ta operace na jejich zatčení většinou proběhne tak rychle, že mít tam zbraň, je to spíš nevýhoda.
Daniela Drtinová: Samozřejmě…
Arthur Sniegon: Protože ani někteří policisté nevědí, že já v tu chvíli jsem ten hodný a mohl by nastat problém. A jak říkám, pořád věřím, že lidé jsou hodní. Ano, v Africe se všude na světě oponenti zabíjejí své oponenty, ale nemyslím si, že jsem v nějakém permanentním ohrožení a hlavně, když věřím, že to, co dělám, je správné, tak to riziko, nechci, aby to bylo výmluvou to nedělat.
Daniela Drtinová: Dostáváte se snadno jako návnada mezi překupníky?
Arthur Sniegon: Je to horší a horší, protože když vezmu globálně, tak ti místní lidé, ať už to jsou třeba v Kongu místní Afričané Bandu anebo přistěhovalci, řekněme, z těch svahilských oblastí, vědí, že spousta ochranářů jsou původem běloši, takže ne každý běloch, u kterého očekávají na jednu stranu peníze, na druhou stranu se ho bojí, protože neví, kdo to vlastně je, tak to už je jedna taková globální potenciální bariéra. A druhá je, že už tam jsem delší dobu a…
Daniela Drtinová: Situace se opakují.
Arthur Sniegon: Přesně tak a neobjevuji se jenom jako ten tajný vyšetřovatel a v tu chvíli jejich kamarád, ale třeba jeho bratr, nebo dokonce i on mě může vidět na bariéře na hlavní cestě, kde kontrolujeme se psy paušálně všechna vozidla, takže jsou oblasti v té obrovské Africe, kam nemůžu, kam nemůžu zpětně a nemůžu se zpátky vydávat za toho zájemce o slonovinu, řekněme, ale Afrika je obrovská, jak jste sama zmínila, a těch míst, kde se uplatnit, je pořád víc, s tím, že projekty té sítě EAGLE se stále rozrůstají a já bych byl rád, baví mě ten nomádský život a zatím nemám důvod se zdržet permanentně na jednom místě, takže bych v tom pokračoval ideálně rád dál.
Daniela Drtinová: Býváte skutečně u zatýkání? Není to práce pro ozbrojenou policii? Ti pašeráci se nebrání? Jak to probíhá? Vy říkáte, že se účastníte i těch kontrol třeba jednotlivých aut, pak při zatýkání těch pašeráků?
Arthur Sniegon: V souvislosti s tím, že nemáme ani zbraň, ani mandát někoho zatýkat, tak vždycky spoléháme na spolupráci místních složek, ať už to je personál nějakých národních parků, kteří mají kompetenci i mimo národní park v tu chvíli, anebo vládní, řekněme, policie, armáda, /nesrozumitelné/ je velmi často nebo lidé z ministerstva životního prostředí, což se často jeví jako taková polovičatá možnost, protože ti lidé nejsou často motivováni k práci, často jsou tam protichůdné pokyny z jejich vedení, kdy konkrétně například u Konga jsou tam lidé, kteří jsou známí překupníci se slonovinou, kteří to dělali v minulosti, snad už ne dnes, ale ti jsou na čelních, na vedoucích pozicích na tom ministerstvu a každý to o nich ví, ti lidé tam jsou. Takže z jejich strany nemůžeme očekávat nějakou podporu, i když ta podpora je třeba /nesrozumitelné/ na papíře, tak v terénu si někdy připadáme hodně jako kůl v plotě, a to je to, co se snažíme změnit a různými diplomatickými cestami tlačit na struktury v těch daných zemích, aby, aby uplatňovali zákon, který mají na papíře a aby nám umožnili a pomáhali v naší činnosti.
Daniela Drtinová: Jak nebezpečné to je? Copak pašeráci a ty gangy se nebrání, pokud třeba i vy jako civilní osoba právě jste u těch nebezpečných situací? Nebyl jste třeba opravdu nikdy blízko odhalení? A kdybyste byl blízko odhalení, co by to třeba znamenalo pro vás? Já si nedovedu představit úplně ten systém toho, jak tam vlastně funguje místní bezpečnost, zároveň je tam obrovská všudypřítomná korupce, takže předpokládám, že je i propojená s těmi jednotlivými gangy a v tom je najednou běloch zranitelný možná.
Arthur Sniegon: Zapamatovatelný.
Daniela Drtinová: Zapamatovatelný v opakujících se situacích.
Arthur Sniegon: Vy jste vypíchla to slovo korupce, to je opravdu naším problémem. Únik informací dopředu, že tam bude nějaký běloch. My se tohle všechno snažíme minimalizovat a často ti lidé, kteří zatýkají, neví, kdo jsem právě z důvodu, aby ta operace nebyla zhacena tady tímhle tím únikem, a vím o tom, že někteří lidé vědí, že jsem v tom byl, jo, jaké bylo mé napojení. Dokonce se mi podařilo ty lidi zpětně kontaktovat, i když třeba zmizeli z vězení a zjišťoval jsem, jaký je vlastně jejich…
Daniela Drtinová: Postoj k tomu?
Arthur Sniegon: Postoj, jaké je jejich chápání. Jeden z nich překvapil, nemůžu ho nějak ověřit, že jsme se nesešli osobně, a ten působil jako odevzdaný, řekl - jo, byl to osud, poučilo mě to. V tu chvíli jsem byl hodně rád, že tady ty dva roky ve vězení ho třeba poučily. Ale nemyslím si, že to je běžné, běžné chování těch dotyčných. Takže…
Daniela Drtinová: Takže nebezpečné to být může?
Arthur Sniegon: Teoreticky ano.
Daniela Drtinová: Co hrozí pašerákům a pytlákům v Africe už právě s ohledem na ten systém, o kterém jsme se bavili, s ohledem na to, jak vysoké tresty jim hrozí? Jestli vůbec tedy jsou potrestáni, jak se to dá ovlivnit korupcí?
Arthur Sniegon: Většina afrických států má ty tresty na ochranu nebo tresty za porušování zákonů na ochranu přírody poměrně přísné a například v Kongu se bavíme o 2 až 5 letech vězení plus určitý obnos financí jako pokuta. A tu a tam se nám podaří někoho…, někoho opravdu mašinérie našich právníků, různých telefonátů z nejvyšších míst, řekněme i jako lobbingu, je to hrozné slovo, ale v tu chvíli se asi žádný jiný termín ani nedá použít a tu a tam se nám podaří zajistit ten vysoký trest. To sice ještě neznamená, že ten člověk tam vydrží těch 5 let a stává se, že z nějakých příčin, časově to je zfalšované zdravotní omluvení z té věznice zmizí. Nedávno, koncem minulého roku zmizel z věznice člověk, který byl chycen při činu policií ve spolupráci s Interpolem s 200 kilo slonoviny a ten člověk po třech týdnech z vězení zmizel a veselé na tom bylo, že zmizelo i těch 200 kilo slonoviny.
Daniela Drtinová: Co by se tedy muselo změnit, aby lovy slonů ustaly, anebo aby se aspoň počty radikálně snížily?
Arthur Sniegon: Pytláctví nikdy neustane úplně, ale nám jde o to, aby počty zabíjených slonů nepřekročily ideálně těch 5 až 6 %, což jsou ještě sloni schopni přirozeně regulovat a v dnešní době se to abnormálně překračuje. A těch metod, jak to uskutečnit z dlouhodobého hlediska samozřejmě, pokud Afrika bude stabilní, nastanou tam nějaké občanské procesy, kdy si lidé uvědomí, že jsou zodpovědní za to, co mají za rohem. Právě ta původní etnika, třeba když se bavíme o lidech, takzvaných Pygmejích v pralese, tak oni to vědí a mnohé kmeny mají svá tabu a neloví gorily, protože nebo neloví slony, protože… Ale bohužel tím, jak se společnost globalizuje, jak všude vstupuje kapitál často zahraniční, jo, je tam obrovská přítomnost Číňanů, ale i nás Evropanů, tak se mění tady tyhle ty tradiční hodnoty a pojetí nějaké zodpovědnosti vůči svému domovu a Afrika se takhle rozkrajuje, rozprodává a nesměřuje to nikam dobrým směrem. Takže stabilizovat Afriku a zajistit, aby, aby vládci, řekněme, nemysleli jenom na vlastní kapsu, to je hrozně složité. Na druhé straně v případě, že přibližně 70 % té ilegální slonoviny míří různými koridory do Číny, která si stále drží svůj domácí obchod takzvaně legální, tak Čína má kapacitu na to ze dne na den zakázat jakýkoliv obchod se slonovinou, v tu chvíli se během…, se do této legální slonoviny nebude moci přimíchávat ta ilegální. Samozřejmě to nebude stoprocentní, něco se přesune na černý trh, ale tím pádem se jim život zkomplikuje a věřím tomu, že Čína, která si tam již desítky let drží jako hodně, řekněme, nelidský model komunismu, kapitalismu, která tam měla skoky a revoluce kupředu a politiku jednoho dítěte, že si dokáže dovolit zakázat jeden jediný produkt na trhu a systém jako takový by to určitě ustál. A v tomhle vidím i selhání, řekněme, západních politiků nebo i politiků z celého světa, které, kteří by mohli na čínskou stranu tlačit. Věřím, že kdyby každý státník při návštěvě Číny řekl - podívej se, máš tady, jo, v Pekingu slonoviny, není to fajn, tak by se něco dalo udělat.
Daniela Drtinová: Tohle určitě je hodně emotivní práce. Byl pro vás nejsmutnější ten příběh s malým slonem Maxem?
Arthur Sniegon: On byl pro mě hodně smutný. Jednalo se o přeživší slůňátko ve věku asi 8 nebo 10 měsíců, které, které tam zůstalo v savaně samotné po obrovském jednodenní masakru, kdy právě ti ozbrojení súdánští pytláci na koních zabili 90 slonů. Na několika kilometrech čtverečních jsem o pár dnů později viděl tehdy už, tehdy už téměř vybílené kosti těch slonů, a to byly i malá slůňata, to byli velcí sloni. Proč vybílené? Protože tohle to nebyl žádný národní park, ale bezprostřední blízkost jedné vesnice, takže vesničané měli takhle za humny několik set kilo slonoviny, pardon, několik set kilo slonového masa, že jo, a nenechali to tam zetlít. Takže já jsem našel spoustu hromad slonových kostí a malé slůně Max se dostal do našich rukou až hodně pozdě, protože se o něm pořádně nevědělo, Čad je opravdu zemí zapadlou a žádná infrastruktura tam pořádně v téhle oblasti není, takže jsme se o jeho záchranu pokoušeli, jak se dalo, všemi prostředky, ale po několika dnech zemřel a tenhle ten moment pro mě nebyl, byl smutný, jo, ale naopak mě spíš povzbudil v tom, že ještě pořád znám dost lidí, kteří se zabývají obchodem se slonovinou a není problém poznat další desítky nebo stovky a je potřeba s tím něco dělat teď hned, protože a se svým mírumilovným přístupem vůbec k lidem, k dětem, nebo vůbec k Africe jako takové bych byl rád, aby se to dalo lidem vysvětlit po dobrém a aby příští generace vyrostla a řekli si - ano, budeme chránit. Ale ta příští generace už se vůbec slonů nemusí dožít. Takže v tuto chvíli, ač nerad se posouvám od toho hezkého a pozitivního spíš do těch činností, které na mě působí hodně negativně, ať už se to týká vyšetřování nebo jiných aktivit, kdy je to jako hodně, hodně velký tlak na mozek.
Daniela Drtinová: Před 14 dny jste se z Afriky vrátil sem. Možná už jen na návštěvu. Kdy se vrátíte do Afriky?
Arthur Sniegon: Já jedu do Afriky na Mikuláše, protože rád bych tady zůstal o něco, o něco déle, ale v Kongu se nám narodilo 7 štěňat belgických ovčáků malinois, a to jsou psi, kteří budou v příštím roce postrachy pytláků a překupníků v celém regionu, ale je potřeba se jim intenzivně věnovat. My tam řešíme několik problémů, jak personální nedostatek lidí, kteří by byli ochotni od rána do večera cvičit tady tyhle ty energetické draky, také shánět finance na vůbec první vozidlo. Máme dokonce veřejnou sbírku, kdy se snažíme získat po dvou letech činnosti svůj vlastní vůz, což nám umožní být operativní v terénu. A moci se poněkud méně spoléhat na ty často nezodpovědné vládní složky.
Daniela Drtinová: Já vám děkuji za rozhovor pro DVTV.
Arthur Sniegon: Já vám taky moc děkuju za pozvání.
Daniela Drtinová: Na shledanou. Ať se vám daří.
