Martin VESELOVSKÝ: Pavel Suchý, který kromě jiného objel zeměkouli na 38 let starém motocyklu Jawa 350. Dobrý den.

Pavel SUCHÝ: Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ: Co nejvíc bolí při tom objíždění zeměkoule na motorce?

Pavel SUCHÝ: To, co myslíte, asi ne.

Martin VESELOVSKÝ: Myslel jsem trošku zadek, ale to nebolí?

Pavel SUCHÝ: Nebolí. Ramena, ruce, podle terénu. Ten zadek, tam se vám udělá strup nebo, nebo nehet časem a kupodivu ten tolik nebolí.

Martin VESELOVSKÝ: No, už jsou to vlastně skoro dva roky, co jste se z té cesty vrátil.

Pavel SUCHÝ: Včera přesně jsem se vrátil, 2 roky tak, to jsou no…

Martin VESELOVSKÝ: Tak, jako chápu, že to překrývá spousta věcí, napsal jste knihu za tu dobu, vydal jste knihu a tak dále, ale tak teď, když tady proti sobě sedíme, tak když si na tu cestu vzpomenete, tak jaký pocit máte? Co vám vytane, namysli?

Pavel SUCHÝ: Tak za prvý, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat.

Martin VESELOVSKÝ: Že jste se na to vůbec vydal, na tu cestu?

Pavel SUCHÝ: Jo.

Martin VESELOVSKÝ: Jak to?

Pavel SUCHÝ: A za druhý, že to bude hrozná dřina.

Martin VESELOVSKÝ: No, tu dřinu, to si nevím, jestli si to dokážu představit, ale to mě tak jako napadlo, ale proč nejlepší rozhodnutí?

Pavel SUCHÝ: Člověk občas potřebuje vypnout, nebo vypadnout nebo utýct před nějakým stereotypem a myslím si, že tohle to byl docela zajímavý způsob, to je jedna věc a druhá věc, splnilo to očekávání moje a řekl bych, i očekávání vůči, vůči lidem, co to sledovali. Ukázalo to, inspirovalo to, zvedlo to lidi ze zadku, našlo to následovníky a tím, že jsem jel sám, tak jsem měl hodně času přemejšlet nad věcma, který jsem začal dělat jinak, no.

Martin VESELOVSKÝ: To jste asi měl opravdu hodně času. No, vy jste říkal, že to je jako cesta, jakým způsobem jako vybřednout z nějakého stereotypu. Vy jste jel sám?

Pavel SUCHÝ: Hm.

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste jel po místech, jako je poušť Gobi a tak dále, kde, rozhodně o tom ještě asi budeme mluvit, že to mohlo být i jinak zajímavé, ale já si tam dokážu představit stereotyp. Vy jste se prostě každé ráno musel probudit, nasednout na motorku a jet.

Pavel SUCHÝ: Hm.

Martin VESELOVSKÝ: To není stereotyp?

Pavel SUCHÝ: Je, ale proti tomu, co třeba máte za sebou - nějakých 14 dní, 14 let nějakýho profesního života, moderně se tomu říká "vyhoření", že jo, takový, prostě ta společenská únava, profesní únava, tak tohle to je proti tomu procházka.

Martin VESELOVSKÝ: To znamená, že vás to nakoplo nějakým způsobem?

Pavel SUCHÝ: Hm.

Martin VESELOVSKÝ: A drží vám to, ty dva roky od návratu?

Pavel SUCHÝ: Přihodila se, přihodila se řada věcí, který by možná, který by možná ten pocit z toho zkalily, ale myslím si, že jo, myslím si, že jo. Člověka to i narovná vnitřně jako, jo, záda vám to narovná.

Martin VESELOVSKÝ: Co tím myslíte?

Pavel SUCHÝ: Co tím myslím? V životě se vám občas třeba něco nepovede.

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: Občas se člověku nepovede něco a není to ani jeho vinou a tady najednou byla věc, kterou prostě si mohl víceméně jenom pokazit sám. To je jedna věc. Druhá věc, samozřejmě jako po osmiměsíční samotce a člověk vidí z nadhledu spousty, spousty věcí, tak ho to srovná i vnitřně. Myslím si, že si jako udělá jasno, jak se říká lidově, ví, kdo má traktor svíčky, že jo.

Martin VESELOVSKÝ: To se omlouvám, to jsem ještě neslyšel. A kromě toho, já to nevím *NESROZUMITELNÉ*

Pavel SUCHÝ: To je ta slušnější verze.

Martin VESELOVSKÝ: No, já vlastně úplně nevím, jestli je patřičná otázka, proč jste to udělal? Protože to je asi to, co mi teď tady vysvětlujete. Akorát, že vy jste prostě musel mít nějaký moment, kdy jste si řekl, že takováhle věc z pohledu mnoha jiných lidí vlastně, úplně šílená konina prostě jako sebrat se a na starý motorce objíždět svět, tak vy jste si řekl, že to bude pro vás nejlepší nápad.

Pavel SUCHÝ: V tu chvíli jsem si myslel, že to je dobrej nápad, no.

Martin VESELOVSKÝ: A pak už za chvíli ne?

Pavel SUCHÝ: No, tak samozřejmě, že jako člověku se to v tý hlavě převalovalo. Dneska zpětně to hodnotím jako hodně velkou drzost, ale…

Martin VESELOVSKÝ: Hm. Pardon, byl to risk?

Pavel SUCHÝ: Byl, samozřejmě.

Martin VESELOVSKÝ: Jako risk vůči vaší bezpečnosti, vaší, vašemu, vašemu životu?

Pavel SUCHÝ: Určitě. Určitě. Bylo to obrovský furiantství, samozřejmě, ať už jde o nějakou volbu motorky, ať jde o to rozhodnutí. Samozřejmě to člověk musí udělat sám, protože najít parťáka na něco takovýho není zrovna jednoduchý. Pak to bude risk samozřejmě sám o sobě, že jo, pouště, lidi, zvířata, šelmy, hadi, ale to vás může potkat tady za městem v parku taky, že jo, nějakej něco…

Martin VESELOVSKÝ: Poušť Gobi, to je jediný, co k tomu řeknu. To tady ve městě v parku asi nepotkáte, to, co potkáte v poušti Gobi.

Pavel SUCHÝ: Možná tady potkáte horší věci.

Martin VESELOVSKÝ: No, to je možný a vy jste neměl pocit nějakého, rozumím tomu, že když jedete prostě na motorce, může se něco stát, může se stát dopravní nehoda a tak dále, to úplně vlastně, teď tu otázku nemyslím, myslím to, že se asi budete dostávat do situací, jestli vy osobně jste se necítil v ohrožení?

Pavel SUCHÝ: V podstatě mi to po většinu doby ani nějak nepřipadalo nebo nedocházelo. Samozřejmě takový momenty, momenty byly, když se člověk samozřejmě někde ztratí v takový poušti, což k tomu došlo, protože zkoušet to přejet přes bez GPSky, je hodně velká drzost.

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste jel bez GPSky přes poušť?

Pavel SUCHÝ: No, jasně, tak ona ta GPSka byla dražší než ta motorka, že jo a to je nesmysl na to to montovat, to byl jeden takovej, já ty GPSky nemám moc rád. Takže…

Martin VESELOVSKÝ: Pardon, měl jste mapu aspoň?

Pavel SUCHÝ: Mapu jsem měl docela kvalitní. Měl jsem buzolu z NDR. Já se přiznám teda veřejně, že jsem ji ukradl na cvičení civilní obrany v šestý třídě někdy ještě za hlubokýho totáče.

Martin VESELOVSKÝ: Tak s touhle buzolou a s mapou jste jel přes poušť Gobi?

Pavel SUCHÝ: Jo, no, takže jsem se samozřejmě ztratil, a když už jsem věděl, že místo slibovanejch 120 kilometrů mám 270, tak jsem věděl, že je něco špatně, že jo a v tu chvíli začínají fungovat nějaký mechanismy, ale už člověk vymejšlí náhradní plány co a jak, když…

Martin VESELOVSKÝ: Jakej je náhradní plán v poušti, kdy vám, předpokládám, dochází benzín po 270 kilometrech?

Pavel SUCHÝ: Benzín v první řadě, voda v druhý řadě no a to třetí, co jde do červenýho pole, je vaše hlava, že jo. Tu musíte, tu musíte srovnat. Ten benzín, ten je problém. Musíte to tam nechat, že jo. A jít pěšky.

Martin VESELOVSKÝ: Teď tady sedíme, tak jste to nějak vyřešil. Takže jste to tam s tím bacil o zem a šel jste pěšky?

Pavel SUCHÝ: Potkal jsem mongolský pastevce a na třetí pokus, na třetí pokus jsem potkal dokonce i pastevce, kteří byli ochotní mi prodat něco, co hoří.

Martin VESELOVSKÝ: A to jste nalil do nádrže?

Pavel SUCHÝ: Dal jsem to do nádrže a ona ta motorka na to jela docela dopředu. Sice nešla zhasnout potom, ale jako těch 5 litrů, co mi odměřili z nějaký UAZu, z nějakýho teréňáku, tak to je ten rozdíl mezi průšvihem a odfouknutím. Takže dobře to dopadlo. Tahle ta situace podobně vlastně nastala i o několik měsíců později v poušti Atacama, ale…

Martin VESELOVSKÝ: Tam jste taky měl dobrou mapu.

Pavel SUCHÝ: Tam jsem neměl prakticky žádnou, protože jihoamerický nebo latinskoamerický mapy jsou takový omalovánky, který nejen, že lžou v barvě silnic, ony lžou i v jejich číslech, jo.

Martin VESELOVSKÝ: Ale buzolu jste pořád měl…

Pavel SUCHÝ: A buzolu jsem pořád měl, nicméně tam to bylo lepší, protože vy se domluvíte, že jo, když někoho potkáte. To v tom Mongolsku je právě ten problém největší. K tomu jsem chtěl dojít. Že, i když někoho potkáte, tak prostě s Mongolem nejste schopni se domluvit.

Martin VESELOVSKÝ: Nedomluvíte se rusky?

Pavel SUCHÝ: Ne, to je právě ten, to moje rozčarování, že jsem spoléhal na to, že v Mongolsku se přece musím domluvit ruštinou, protože ruštinu docela dobře umím, ale oni už rusky nemluvěj. Já tam potkal snad tři, čtyři starší opravdu lidi někde ve městech, co pamatovali éru ještě jakoby nějaký bližší spolupráce s Ruskem, ale…

Martin VESELOVSKÝ: V Latinské Americe jste se domluvil anglicky?

Pavel SUCHÝ: Španělsky.

Martin VESELOVSKÝ: Španělsky.

Pavel SUCHÝ: To se naučíte, protože vám nic jiného nezbyde.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně. Vy jste za těch osm měsíců ujel 49 tisíc kilometrů?

Pavel SUCHÝ: Hm.

Martin VESELOVSKÝ: No já, když jsem tak jako si sumíroval, co mě bude zajímat na té, nebo, co mě zajímá vlastně na té vaší velké cestě, tak mě zajímá ten úplný začátek, kdy jste přišel za svou rodinou a řekl jste: Heleďte, já mám úplně skvělej nápad, akorát musím na osm měsíců odjet. Tak se mějte hezky, já si koupím Jawu 350 a pojedu kolem světa.

Pavel SUCHÝ: No, tak samozřejmě, že se to nesetkalo s vůbec žádným pochopením, že jo, na žádný frontě.

Martin VESELOVSKÝ: Vůbec žádným?

Pavel SUCHÝ: Vůbec s žádným. Vůbec.

Martin VESELOVSKÝ: No, ale to jsme u toho, u té otázky proč? Protože já to chápu, že se to nesetkalo s pochopením. Já bych taky na druhou stranu…

Pavel SUCHÝ: Já to taky chápu.

Martin VESELOVSKÝ: ...nebyl úplně nadšenej, ale, vy jste evidentně to chtěl moc, protože jste si, jako nevím, jestli jste si z toho něco dělal, ale vy jste to přesto udělal.

Pavel SUCHÝ: No, protože už jsem to řekl, že pojedu a já si myslím, že když chlap řekne, že něco udělá, tak by to prostě mělo jít za každou cenu, bez nějakýho patosu, bez nějakýho jako to, ale tak prostě už jsem řekl, že jo, ale nechci to stavět tak, že to byla sázka, ale víceméně to bylo takový: Tak já teda pojedu, když nikdo z vás nepojede.

Martin VESELOVSKÝ: A pak jste to teprve říkal doma?

Pavel SUCHÝ: Pak jsem to teprve jako vytáhl doma, že jo. Když jsem si zjistil, jestli to je reálný, když motorka měla podobu nějakou, tak jsem řekl: No, já tady vlastně jako od léta nebudu, že jo.

Martin VESELOVSKÝ: Měl jste ženu tehdy?

Pavel SUCHÝ: Měl.

Martin VESELOVSKÝ: Jo? A co vám na to řekla?

Pavel SUCHÝ: Hm, já si myslím, že to není ani reprodukovatelný.

Martin VESELOVSKÝ: To taky chápu, no. Vy jste to prostě opravdu moc chtěl.

Pavel SUCHÝ: Já jsem to musel udělat, musel. Tam šlo ještě o tu věc, kdo z Čechů bude první, protože zatímco automobilem objelo planetu už v roce 36 pan Procházka…

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: ...tak na motorce to kolem dokola žádnej z Čechů nikdy nedal.

Martin VESELOVSKÝ: Tak vy jste to dal.

Pavel SUCHÝ: No, já jsem to bral jako úkol.

Martin VESELOVSKÝ: Si tak říkám, že není trošku snadný vás jako, jako vytočit k nějaký jako sázce, že něco řeknete? Že bychom si teď tady jako začali říkat, že přeplavete prostě Atlantik, jako a vy řeknete: "Jo, přeplavu" a pak už to prostě budete muset udělat?

Pavel SUCHÝ: Ne, ne, ne, to zas tak tupej nejsem. Tady jsem věděl, že mám nějaký předpoklady a zkušenosti, který by mě k tomu úspěchu mohly dovést.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Pavel SUCHÝ: Ale jako plavec dálkovej moc asi nevynikám.

Martin VESELOVSKÝ: Proč nebo jinak, jak dobré se ukázalo rozhodnutí nebo špatné, že jste si vybral Jawu?

Pavel SUCHÝ: Výborný.

Martin VESELOVSKÝ: A ještě jinak, měl jste pocit za těch osm měsíců, že možná jste v nějaký moment si měl prostě vzít akorát jinou mašinu, že by to možná bylo o něco snadnější?

Pavel SUCHÝ: Takhle úplně ne. Byly samozřejmě situace, kdy mě ta motorka obtěžovala nebo otravovala, slušně řečeno.

Martin VESELOVSKÝ: Jako tím, jaká byla, nebo jak se rozbíjela?

Pavel SUCHÝ: Ona se moc nerozbíjela. To zase jako klobouk dolů, že ona držela víc, než jsem předpokládal, ale třeba, že jo, není to silná mašina. Člověk je zvyklej na silnější motorky a když tu motorku cejtíte proti větru sedmdesátkou na plnej plyn…

Martin VESELOVSKÝ: To není úplně zábava asi.

Pavel SUCHÝ: a máte před sebou 3,5 tisíce kilometrů týhle tý silnice jo, tak si nemůžete nevzpomenout prostě na motorku, kterou máte třeba v garáži daleko silnější a řeknete si: jenom bych takhle vrknul a jelo by to. Ale…

Martin VESELOVSKÝ: To byste vrknul…

Pavel SUCHÝ: Ale to byly jenom takový momenty, jako. Tam šlo o to, že ta Jawa má daleko větší fun factor, otevírá vám všude dveře. Jak se ukázalo, náhradní díly na to ležej v polovině Asie, někde v kopřivách, po celým Rusku, v Latinský Americe jsou náhradní díly a ta motorka byla celkem i spolehlivá. Jsem cestou viděl mnohem jako zvučnějších značek rozbitejch, zlomenejch, nepojízdnejch a ta Jawa jenom jela a jela a jela…

Martin VESELOVSKÝ: Co všechno jste na tom musel opravit sám?

Pavel SUCHÝ: Opravit cestou?

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: Tam byl největší průser, průšvih…

Martin VESELOVSKÝ: Mám pocit, že v tomhle podání to byl průser…

Pavel SUCHÝ: Za zlámaným zadním kolem, že jo, protože přece jenom vezete leccos, ale kolo nevezete.

Martin VESELOVSKÝ: Jako zadní vidlici, nebo jste zlomil kolo jako ráfek?

Pavel SUCHÝ: Kolo se rozebralo. Vytrhaly se dráty, rozemlely se ložiska, ale takovým způsobem, že to opravitelný nebylo.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Pavel SUCHÝ: Což byl důsledek samozřejmě 4 tisíc kilometrů Mongolskem. Tam asfalt moc nepěstujou a když jsem to vytáhl z tý motorky, tak jsem pochopil, že to opravit opravdu nejde a v tu chvíli mě jeden ruskej motorkář vzal za loket a dovedl mě do svý zahrady, kde v kopřivách mezi jinejma vrakama odpočívalo torzo starý Jawy, v podstatě příbuznýho typu a říká: "To je to samý kolo, ne?"

Martin VESELOVSKÝ: A on to věděl, nebo to tak jako zkoušel, protože věděl, že se mu tam válej nějaký součástky?

Pavel SUCHÝ: On to věděl, že tam je, že tam je nějaká Jawa jejich.

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste to vytáhl z kopřiv?

Pavel SUCHÝ: No, očistil jsem jenom brzdy a nechal jsem to i s těma ČSSR ložiskama, obul jsem to, dal jsem to a dojel jsem vlastně celej ten zbytek tý cesty na tom kole, který tam leželo v kopřivách bůhví odkdy a to starý jsem jim tam pověsil takhle na větev. To by se asi s jinou mašinou těžko přihodilo, že jo. Ta Jawa je všude, bejvala všude.

Martin VESELOVSKÝ: No, to částečně odpovídá na moji otázku, protože já, když jsem se díval, za kolik jste to celé zvládnul, jestli se úplně nepletu, asi 380 tisíc bez...

Pavel SUCHÝ: 390, no.

Martin VESELOVSKÝ: 390 bez ceny té motorky?

Pavel SUCHÝ: No, ta stála asi devítku.

Martin VESELOVSKÝ: Počkejte, to je velká částka, tak, když se to rozpočítá, tak to vyjde na nějakých 16 stovek na den, jestli se nepletu.

Pavel SUCHÝ: Asi. To jsem nepočítal, já jsem to ňák počítal na měsíce, ale jo, je to v podstatě tak relativně…

Martin VESELOVSKÝ: Plus minus to tak, mám pocit, je. A to není moc.

Pavel SUCHÝ: Není, no.

Martin VESELOVSKÝ: Na to, že jste prostě někde po světě, musíte jíst, musíte do toho něco lít prostě a případně něco opravovat, ale tohle to je vysvětlení.

Pavel SUCHÝ: A musíte to občas dostat přes oceán, což je na tom to nejdražší, že jo.

Martin VESELOVSKÝ: Tak.

Pavel SUCHÝ: Tím pozlacujete to starý železo, protože jinak je ta motorka bezcenná.

Martin VESELOVSKÝ: A jinak jedl jste taky cestou?

Pavel SUCHÝ: Občas jo. Já jsem zhubnul 14 kilo.

Martin VESELOVSKÝ: 14 kilo?

Pavel SUCHÝ: Potřeboval bych zase někam odjet, no.

Martin VESELOVSKÝ: No a pak mně opravdu hodně vrtá hlavou to, jak to, že jste se nezbláznil cestou? Protože vy jste tam prostě byl sám. Já vím, já ve vaší knize je spousta fotografií, kdy jste tam i s jinými

Pavel SUCHÝ: Potkáváte lidi, všude jsou lidi.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně. no, dobře, ale jinak jste na to sám prostě. Jako jedete, tlačíte to tou sedmdesátkou proti větru, jste prostě zlomenej v pase, jako aby to jelo aspoň pětasedmdesát v hodině, a jste prostě sám. Nemůžete zastavit a s někým si popovídat, protože budete řešit, že v Mongolsku vám nikdo nebude rozumět anebo budete mluvit španělsky a tak dále, ale prostě, jak to, jak jste to dal? Na co jste myslel?

Pavel SUCHÝ: Já nevím. Na to, na co jsem potřeboval. Je pravda, že jsem hodně psal cestou.

Martin VESELOVSKÝ: Deník?

Pavel SUCHÝ: No, ale už jako za jízdy jedete a máte to v hlavě. Že jo, vy to píšete vlastně v tý hlavě, ty formulace nějaký si ukládáte. To je asi možná i z tý profese bejvalý novinářský pozůstatek, ten člověk si připravuje nějaký poznatky, no a večer samozřejmě, že jo, v partě byste šli na pivo, nebo byste dali pivo někde u ohně, takhle zalezete do stanu a naflákáte tam tu stránku toho deníku, protože druhej den už to nenapíšete. Druhej den se to zasype dalšíma věcma. A já, když dneska, respektive při tvorbě tý knížky, četl ten svůj deník, tak jsem kolikrát měl pocit, že čtu deník někoho jinýho a říkal jsem si: Ty vole, tohle jsem vlastně zažil, tady ty lidi jsi potkal. Bez toho deníku by žádná knížka nebyla, anebo by to byla, nebo by to byla prostě nějaká dojmologie zdeformovaná těma, tím odstupem a jo, to je jedna věc. Druhá věc je, vás to nutí jako samotnýho osamocenýho člověka daleko intenzivnějš vstupovat do kontaktu s těma místníma lidma…

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: ...a to okolí vás zase daleko snáz přijme jako jednoho umouněnýho chudáka na motorce a ještě na takovýhle, než když přijede partička motorkářů, tak jako se spousta lidí radši drží ve vodstupu, protože neví, co to je zač, jo.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Pavel SUCHÝ: Dva, tři, čtyři chlapi. Takže jako to bylo úplně senzační.

Martin VESELOVSKÝ: No, nebyl prostě moment jako, kdy jste si říkal, možná by to ve dvou prostě bylo aspoň trošku zábavnější?

Pavel SUCHÝ: Takovejhle moment vyloženě ne, ale je pravda, že když jsem třeba někde pobejval u někoho, nebo jsem se s někým tejden třeba svezl a pak jsem se, pak jsme se rozdělili, tak to byly takový ty přechodový stavy, kdy mi samotnýmu smutno bylo.

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: Ale člověk se musí přepnout do toho, vlastně toho módu toho, jak jsem říkal, že jo, motorizovanýho bezdomovce, kterej je sám, ale nakonec vlastně zjistíte, že si v tom libujete. Že si tam sednete v tý poušti na ten zadek u tý motorky, něco, něco baštíte malýho, přemejšlíte, píšete si, fotíte si. Nepohádáte se sám se sebou, neexistuje, nehrozí ponorka, jo nemusíte nikomu dát olej. Jste tam jenom vy, motorka a ta výzva.

Martin VESELOVSKÝ: Jasně. A to je teď otázka jako čistě z mojí zkušenosti. Já vím, že když jsem na nějaký jako komplikovaný věci, zvlášť třeba fyzickýho rázu sám, tak mám daleko větší sklon si říct: "Už na to kašlu," než když tam je ještě někdo, protože mi je to třeba před ním blbý. Tohle to prostě pro vás nehrálo roli? Jako, že se postě jako, komplikovaná situace, pojďme se na to vykašlat, zavolám domů a...

Pavel SUCHÝ: To je častá otázka, jestli jsem tuhle tu, jestli jsem tuhle tu, ten nápad neměl to otočit, nebo to prostě jakoby, jak jsem říkal před chvílí, tím, že jsem to bral jako úkol, možná jako i sportovní výkon, mě to nenapadlo ani jednou. Ani jednou. Jsem si říkal: já bych, to by, to by asi nešlo. To by mi tu motorku museli ukrást, nebo utopit, nebo člověku by se muselo něco stát. Ale já jsem měl jeden z největších obav. Jedna z největších obav před odjezdem byla, že mě to právě přestane v půlce bavit a co budu dělat?

Martin VESELOVSKÝ: Jasně.

Pavel SUCHÝ: Protože přitáhnout domů s tím, že jsem furiantsky odjel a nedal jsem to?

Martin VESELOVSKÝ: Jste přijel z Vladivostoku a hotovo…

Pavel SUCHÝ: To si neodpustíte už potom. To s váma zůstane.

Martin VESELOVSKÝ: Hm. Položil jste to někdy?

Pavel SUCHÝ: Když nepočítám to, že to upustíte v terénu, někde na blátě, tak ani jednou.

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: Občas byly nějaký krizovky.

Martin VESELOVSKÝ: To je možná klika.

Pavel SUCHÝ: No, já se snažím nebourat. Ono to bolí a skřípe to.

Martin VESELOVSKÝ: Vy jste to říkal, sedíte třeba na poušti nebo kdekoli jinde sám, píšete a tak dále, no, ale je den, kdy promoknete, přesto, jaký máte oblečení.

Pavel SUCHÝ: Hm, to určitě.

Martin VESELOVSKÝ: Pak někam dojedete, a když tam zrovna není někde jako penzion, ale vy to s penězma jste měl prostě napjatý, nebo jste si řekl, že to budete mít napjatý, takže máte stan, takže ze sebe sundáte tu mokrou kombinézu a jdete spát a ráno tu mokrou kombinézu na sebe navlíknete?

Pavel SUCHÝ: Hm, tak máte aspoň třeba suchý prádlo, že jo.

Martin VESELOVSKÝ: No, to je výhra s tou mokrou kombinézou.

Pavel SUCHÝ: Co naděláte?

Martin VESELOVSKÝ: Hm.

Pavel SUCHÝ: Jsou horší věci.

Martin VESELOVSKÝ: Změnilo vás to? Jste jinej? Já vím, že je to komplikovaný se vás na to ptát. Jako měl bych se ptát asi lidí, který jsou kolem vás, ale teď, teď to nejde. Jste, jste, jste jinej?

Pavel SUCHÝ: Já bych řekl, že jo, že to musí člověka změnit, ale jak říkáte, nejsem objektivní.

Martin VESELOVSKÝ: A subjektivně?

Pavel SUCHÝ: Myslím, že jo, spoustu věcí, spoustu věcí hodnotím jinak.

Martin VESELOVSKÝ: Jako s nadhledem? Máte pocit, jakože jste tohle dokázal...

Pavel SUCHÝ: Určitě jsem měl pocit, že se i míň rozčiluju, ale to mě časem přešlo. To je asi daný povahou.

Martin VESELOVSKÝ: Asi tejden to vydrželo, jo?

Pavel SUCHÝ: Asi tak, no, ale určitě jo.

Martin VESELOVSKÝ: Šel byste do něčeho podobného znovu?

Pavel SUCHÝ: Častá otázka. Já mám vždycky tendenci říct: jo. A pak si vzpomenu na tu upocenou dřinu špinavou a říkám si no, jo, a na to štěstí, který člověk měl obrovský, bez kterýho by to nešlo, na lidi, na náhody, na všechno. A vždycky si jako musím přiznat, že v týhle tý podobě, v jaký to bylo, s tím, že na ty přípravy celýho toho podniku byly tři měsíce, už ne. Něco podobnýho, třeba nějaký jako bych si odjel, ale tohle to už bych nezopakoval, protože bych měl strach, že to štěstí už se unaví a že už nebude spolupracovat. Říkám, při mně to štěstí stálo úplně neskutečně.

Martin VESELOVSKÝ: Tak děkuju pěkně za rozhovor.

Pavel SUCHÝ: Já děkuju.

Martin VESELOVSKÝ: Na shledanou.

Pavel SUCHÝ: Mějte se hezky, nashle.